Oophaga komentáře u knih

Jde spíš o mozaiku nejrůznějších postav, které momentálně spojil zločin, jež nemilosrdně zasáhl do jejich životů. A skoro každý má důvod kvůli něčemu lhát. P. D. Jamesová je rozhodně nepřehlédnutelná tím, že víc než kdo spáchal vraždu, je pro ni důležité nejen proč a jak, ale také celá síť motivů, které souvisely s předčasně ukončeným životem. Mimo jiné jde i o studii následků, jež s sebou nese porušení přikázání "Nezabiješ" - konsekvence vždy zasahují široké okolí. Což se hezky vyjevuje právě v této knize, kde oběť dosáhla před svou smrtí jakéhosi spirituálního prozření a inspektor Dangliesh by rád zjistil, co ji k tomu dovedlo a v jaké podobě se "osvícení" přihodilo. Moment nezbadatelného jej zajímá skoro stejně jako totožnost pachatele (ne-li víc). Jenže Jamesová ve svých prózách ukazuje, že ačkoli se snažíme druhému porozumět sebevíc, některých věcí se prostě nedobereme. Vytváří ale ve čtenáři touhu její postavy poznat co nejlépe, pochopit jejich dilemata a proniknout jim pod kůži. A to včetně těch nenápadných, vedlejších i "záporných". Jen překlad není v tomto vydání (Naše vojsko, 2002) žádný zázrak, nejrušivější je asi oslovování Dalglieshe výrazem "commandere".

05.11.2013

Jeden z nejlepších domácích autorů potemnělých příběhů s židovskou (Pan Theodor Mundstock, Mí černovlasí bratří, Cesta do zaslíbené země...) i jinou tematikou (Myši Natálie Mooshabrové, Variace pro temnou strunu, Vévodkyně a kuchařka) a s poněkud kontroverzním životopisem poznamenaným nejen neustálým předstíráním, ale i kolaborací s totalitní mocí, která se projevila minimálně na jeho díle (Návrat z žitného pole, Křišťálový pantoflíček). Slabošský literární génius, který chtěl hlavně klid na psaní a péči o svou stárnoucí matku (emigrace tedy nebyla možností) a estétský homosexuál, jenž se doufal vymanit ze své jinakosti svatbou s význačnou italskou katoličkou, leč nakonec už z hostiny utekl s číšníkem. Romantik s domácím kabinetem kuriozit ve dvoupokojovém bytě, který si možná psal pragmatické poznámky, co si může dovolit agentům STB říci, aniž by tím někomu ublížil. Tahle neotřelá kombinace beletrizovaného příběhu spisovatele, osobního pátrání autora knihy, faktografie i rozhovorů s pamětníky si rozhodně zaslouží pozornost každého, koho zaujala šerosvitná tajuplnost Fuksových příběhů.

5 14.10.2013

Další sériová výroba švédské dvojice schované pod dobře prodejnou skandinávskou značkou/přezdívkou Lars Kepler se tentokrát pokouší sestrojit podobně ďábelského sériového vraha jakým byl legendární Hannibal Lecter, ovšem bez jeho vzdělání (ono se těžko píše o něčí genialitě bez té vlastní). Děsivý vězeň uzavřeného psychiatrického oddělení navíc dokáže "magicky" tahat za nitky i zpoza své cely, takže každý, kdo mu v minulosti zkřížil cestu, na to doplatí svými bližními. Kouzla ovšem nejsou a nejpravděpodobnější vysvětlení je až banálně jednoduché (stejně jako motivace celé té anabáze). Své by o ztrátách mohl povyprávět i komisař Joona Linna, který má obzvlášť silnou motivaci dávnou záhadu vyřešit. Kromě Thomase Harrise ovšem autorské duo zvládá vykrást i Stiega Larssona - nechybí totiž motiv lékaře-psychiatra zneužívající svého mocenského postavení a na první pohled křehké krasavice, která je ovšem drsná agentka (a bude mít co do činění se zmíněným doktorem). Chybět nemůže ani námět mnohaletého věznění, který kdysi tak pěkně (a nedetektivně!) zpracoval John Fowles, než ho v praxi uvedli Rakušané Priklopil a Fritzl nebo Hispánec Castro. V knize "Písečný muž" ovšem zadržení obětí nemá sexuální podtext, protože správné psychopaty takové podružnosti nezajímají... (že je dlouhodobé věznění nevinných opravdu aktuální žánrové téma zjistíte třeba při čtení prvního případu oddělení Q nazvaného "Žena v kleci" od jiného chrliče krimi thrillerů Jussi Adlera-Olsena).

8 14.10.2013

Na romány P. D. Jamesové (ač jsem již kdysi četla její "Potomky lidí") mě nasměrovala až kniha M. Sýkory a kolektivu: "Britské detektivky: od románu k televizní sérii". Série s Adamem Dalglieshem byla totiž nejen zfilmována pro televizi, ale vyzdvihována zejména pro svůj literární styl a důraz na plejádu postav. Podstatnější než otázka "whodunnit" totiž pro čtenáře zůstává jeho touha proniknout pod kůži všem zajímavým figurám, které se v příběhu vyskytují. Potlačena je i tradiční extraverze detektiva (stačí vzpomenout na nabubřelé chování Sherlocka, Poirotovy libůstky atd.); Dalgliesh je sice policista a publikující básník v jedné osobě (což je, pravda, bizarní až dost), nicméně v románu je coby pozorovatel v podstatě nejméně zajímavým protagonistou. A to je dobře (konečně je opravdu pozoruhodnou postavou nejen pachatel, ale i oběť a další podezřelí). Svou melancholickou snahou o klid snad může Dalgliesh připomínat "našeho českého" smutného poručíka Borůvku, ovšem bez jeho ňoumovitosti. Koření dodává i slepá ulička se sériovým vrahem, nebo fakt, že tím, kdo čtenáři odhalí vraha, vlastně vůbec nemusí být titulní detektiv (toho času na dovolené) či oficiální vyšetřovatel. Mozaikovitá struktura různých pohledů je sice sama o sobě už celkem vyčerpaná, neboť ji v současné době neustále omílají mimo jiné všichni Seveřané, které však tahle o 20 let starší britská etuda hravě překonává. Zázrak se sice pořád nekoná, ale próza se rozhodně vymyká krimi průměru. Není holt úplně od věci pohlédnout vzad, co už historie detektivního žánru nabídla, než hltavě konzumovat aktuální novinky, které často jen opakují, co už bylo zpracováno a ze starých známých motivů míchají nové koktejly.

3 14.10.2013

Soubor nenabízí žádné převratné objevy, nicméně celkem poutavě analyzuje fenomén i strukturu britských detektivek a jejich převodu na TV obrazovky. Vzhledem k tomu, že krimi je žánr, v němž pointa hraje podstatnou roli, doporučuji nepřistupovat ke sborníku nepolíbeni vraždou. Základem je mít načtenou alespoň klasiku typu A. C. Doyle a A. Christie (kdo nečetl "Vraždu Rogera Ackroyda", nechť se do Sýkory zatím nepouští, neboť v knize je podrobný rozbor, který by jej následně připravil o veškerou legraci z nejkontroverznějšího příběhu královny zlaté éry). Kdo se detektivkám nevěnuje systematicky, ale rád by sáhl po nějaké opravdu kvalitní záležitosti překračující žánr a mířící do vod "vysoké literatury", najde tu zajímavou inspiraci jak pro četbu (P. D. Jamesová či Colin Dexter), tak pro sledování adaptací. Já se do nějakého toho hyper-imaginativního inspektora Morse a detektiva-básníka Dalglieshe v dohledné době určitě pustím. Přínosné jsou i odkazy na zdrojovou literaturu pro ty, které zajímá další rozbor konkrétních děl i žánru jako takového.

2 19.09.2013

Doložená fakta i hravé spekulace, kunsthistorické komentáře i škodolibá ironie, lakoničnost i rozbujelost. Stylisticky brilantní shrnutí, mikropříběhy, bulvár dějin, nečekané souvislosti a fabulace vnitřních pohnutí vykreslují portrét dosud bezstarostné doby, nad níž se již stahovala mračna. Pro lepší představu: http://kulturissimo.cz/index.php?1913-ukazky-z-knihy&detail=1521

6 29.08.2013

Druhá kniha plánované trilogie o Thomasu Cromwellovi vzbudila pozdvižení, už když za ni autorka získala svou druhou Bookerovu cenu, přičemž tu první obdržela za předchozí díl nazvaný Wolf Hall. Trochu to totiž působí, jako by dostala dvě ceny za jednu a tutéž knihu a nadnáší to otázky po smyslu takových ocenění (ale ano, "dvojka" je stejně dobrá jako "jednička"). Pokračování příběhu králova vrchního tajemníka a prvního ministra se tentokrát soustředí na pád Anny Boleynové. Zatímco lidem nenáviděná druhá panovníkova žena selhává v úkolu porodit mužského dědice trůnu, Jindřich se zakouká do tiché, nevýrazné Jany Seymourové, která narodíl od Anny nehysterčí, nežárlí, nediriguje a neodmlouvá - jen poslouchá a obdivně hledí. A Cromwell dostane za úkol vladaře aktuální královny zbavit. Nové poslání ovšem pojímá také jako osobní pomstu za smrt svého mentora kardinála Thomase Wolseyho, takže má od začátku jasno v tom, kdo „korunovanou konkubínu“ po vykonstruovaném procesu na popraviště doprovodí. Vyprávění se sice odvíjí z Cromwellova pohledu, přitom však ukazuje nejen sílící temné stránky protagonisty, ale črtá i portrét čím dál nepředvídatelnějšího Jindřicha VIII., který se z dětinského egoisty mění v regulérního despotu. Mantelová přitom vládne neobyčejným jazykem, který dokáže zprostředkovat ducha doby, ale není příliš archaický a nebojí se hravých metafor ani ironie mezi řádky.

9 22.08.2013

Akčnější, brutálnější a s více postavami... A co? První díl stavěl do kontrastu boží svět komiksových superhrdinů a pouliční "realitu" maskovaných strážců bez výraznějších schopností. Dave Lizewski jako loser, který má sen, byl krom podsvětí konfrontován též se zkušenými (rozuměj trénovanými) vigilanty Big Daddym a Hit Girl - v češtině poněkud méně úderným "Taťuldou" a "Zabijačkou". A ukázalo se, že když se vydáte bojovat proti zločinu, pravděpodobně dostanete dost nařezáno, leccos (či leckoho) ztratíte a moc toho nezískáte. Druhý díl se pak už nikam moc neposouvá, jen se po pomalém rozjezdu snaží být drsnější. Padouchy tedy předvádí coby ultimativní zlo (bezskrupulózně vraždí psy, děti a vůbec nevinné lidi - o hromadném znásilnění středoškolačky nemluvě) a znáte to - na hrubý pytel... Místo zápletky tu máme týmovku, Zabijaččin dočasný slib mírumilovnosti, oko za oko (resp. otec za otec) a Nářezovo chvilkové dilema při likvidaci protivníka (Přece jsem se nestal Kick-Assem proto, abych vraždil lidi!). Jediným dalším ústřednějším motivem dílu je zaměnitelnost padoucha nebo hrdiny, neboť pro oficiální struktury jsou to všechno prostě magoři v převlecích (názorná ukázka, že klaďasové a záporáci mohou z jistého pohledu zcela splývat), kteří svými bojůvkami narušují klid města. Titulní postavou příštího dílu už má být mediálně vděčnější "děvčátko se závažnou poruchou osobnosti", které má na konci aktuálního svazku namířeno do pasťáku nebo rovnou do blázince, takže snad Millar sérii dvojkou zcela nepohřbil a bude se na co těšit.

P. S.: Mimochodem film z toho všeho dělá neškodnou nesourodou teenagerskou komedii s happy endem a nekorektní už v něm zůstávají maximálně jména alter eg maskovaných zlosynů.

19.08.2013

"Battle Royale" po 50 letech! V blízké budoucnosti se Japonsko vrací k tradicím kdysi úspěšné regulace populace. Na rozdíl od takové "Balady o Najaramě" to ale zemské zřízení nenechává na dilematy sžíraných potomcích, jen ať si to důchodci vyřídí pěkně mezi sebou. Černý humor, sžíravá satira, i kritika systému v záměrně odlehčeném hávu. Nekorektnost korunovaná ukázkami toho, kterak její opak vhání původně samostatné jedince do osidel sociálního systému. Psychologie oklestěná na pud sebezáchovy odhaluje podstatu osobnosti jednotlivých postav i v bleskové miniatuře. Zdánlivý naturalismus funguje podobně jako v Tarantinových filmech – bizarní vraždy s cákanci krve jen umocňují nauseatickou nadreálnost. Zdůraznění bolestivosti zbytečně dlouhého umírání v důsledku nejisté ruky netrénovaných zabijáků pak čtenáře ke skutečnosti neodvratného (a v tomto případě násilného) konce zase důsledně vrací. Sarkastická ambivalence, která se všemu směje, ale ničemu neuhýbá. Chcete si přečíst aktuální téma v drsném podání? Pak ale musíte počítat s důsledky, i když jste si formu nastínění brutálního znásilnění občanských svobod možná představovali trochu jinak. Nekompromisní nadhled.

6 16.08.2013

Genius loci s vlastním hlasem.

16.08.2013

Příběh "nerovného vztahu v kulisách bortícího se impéria dystopické budoucnosti podaný v anachronické epistolární formě. Deníček téměř čtyřicetiletého Leonarda aka Lennyho, syna židovských emigrantů z Ruska, který má v době vítězství obrazů slabost pro zastaralé knihy, se střídá s elektronickou komunikací pohledné mladé Korejky Eunice, jež se zmítá mezi ambicemi, city, povinností k rodině a traumaty způsobenými autoritářským otcem. Egomaniakální americký životní styl už se soustředí výhradně na mládí a bohatství, přičemž jej nemilosrdně pohlcuje čínská ekonomika. Sytém totalitární kontroly používá mechanismy připomínající "Krásný nový svět" (aneb "Konec civilizace" Aldouse Huxleyho) - zahlcení populace zábavou, interaktivitou a sexualitou, aby nebyl čas na zbytečné přemýšlení. Není nutné občany sledovat, když se díky svým virtuálním profilům neustále sledují sami... Kdo se nezařadí do správné cool společnosti, tomu při virtuálním hodnocení v äpärätech okolo stojících jedinců vyjde nízká Šukatelnost! Shteyngartův černý, nekorektní humor ale povyšuje nepravděpodobnou romanci a politickou agitku na zatraceně zábavnou a čtivou záležitost. Pochvalu zaslouží i kongeniálně hravý překlad Martiny Knápkové (dost by mě zajímalo, jak se oděvní řetězce "Šťavnatá kundička" a "LuxusPrcka" jmenují v originále - koneckonců taková značka Pussy de Luxe je existující label oblečení pro puberťačky). Poutavě aplikované jsou i vize futuristy Raye Kurzweila z oblasti vysněného věčného mládí, které slibují dechronifikační procedury, jež nabízí Lennyho zaměstnavatel. A nakonec je to zdánlivě hloubavý Lenny, kdo zůstává u povrchnosti opojení krásou své křehké partnerky, zatímco Eunice v rámci tvrdé školy života prochází nezanedbatelným vývojem. Nikoli nepodobně vikomtu Valmontovi (nakonec i zde se vydatně komunikuje v dopisech) musí zmarnit skutečně probuzený cit, aby dostála požadavkům společnosti. V takovém srovnání by pak roli markýzy de Merteuil hrál Lennyho mládnoucí šéf Joshie, který sice shrábne "poklad", ale pak stejně doslova "ztratí tvář".

"Přečtením tohoto textu jste popřeli jeho existenci a vyjádřili souhlas."
(Je mi jasné, že tuhle citaci bude chtít použít úplně každý, takže zneužívám výhody prvního komentáře!)

1 16.08.2013

Kniha je nejzajímavější asi tím, že poměrně dlouho není jasné, kam povede a o co v ní půjde. Už od začátku do ní sice vstupují časové kejkle, průběžně se však ukazují jako iluzorní hrátky nejen s postavami, ale i se čtenářem (ten totiž přece nejvíc chce, aby se v knize konečně cestovalo časem). Román se pak místy ukáže jako chytřejší a sebereflexivnější než na první pohled vypadá, protože ve viktoriánské Anglii oblíbený žánr sentimentálního melodramatu s věděcko-fantastickými a dobrodružnými prvky používá zcela záměrně, stejně jako epistolární prvky. Přesto jsou oba příběhy (linie Andrewa Harringtona a love story Claire Haggertyové), jimiž kniha začíná, trestuhodně nevyužité. Jejich úlohou je totiž hlavně zavést publikum do živoucího světa 19. století v dobovém stylu a nechat na jeviště nenápadně vklouznout H. G. Wellse, který se v poslední třetině zmocní celé show. Ale je to škoda. Zhýčkaný obchodnický synek zamilovaný do nejsprostší whitechapelské štětky, jejímž osudem je stát se poslední obětí Jacka Rozparovače, a frustrovaná sufražetka z lepších vrstev, která si sama sebe považuje natolik, že její lásky by byl hoden jen hrdinný rek z časů budoucích, jsou příjemně rozporuplné postavy, jež by si místo vození za nos a za ručičku zasloužily otevřít oči a bolestivě se střetnout s realitou. Jenže autor jim nakonec žádné skutečné dilema nedopřeje a jejich role jsou v konečném důsledku čistě dekorativní. Stejně jako vševědoucí vypravěč, upozorňující promlouváním ke čtenáři neustále na svoji přítomnost, nemá žádnou jinou funkci, než průběžně bavit (či vytvářet nečekané oslí můstky) a na závěr poukázat na podobnost fikčních a paralelních světů. Přitom si přímo říká o to, aby byl zakomponován do děje daleko sofistikovanějším způsobem. Próza by tedy za své steampunkové nadšení a podmanivé zprostředkování atmosféry, kreativní využití historických rešerší i občasné záchvěvy rafinovanosti zasloužila ****, avšak její ambice jsou bohužel příliš nekomplikované a přímočaře relaxační. Takže u mě ***. Prostě příjemná oddechovka.

3 22.07.2013

Rozpomínání. Hledání ztracených ale přece důvěrně známých chutí, vůní, vjemů, dojmů, pojmů („žlutý“, „proutíčko“). Reflexe nespolehlivosti paměti a tanečky s fikcí versus autobiografií. Není to nijak novátorský přístup (z poslední doby mimo české teritorium mě v daném kontextu napadá Julian Barnes /Vědomí konce/ a Delphine de Vigan /Noc nic nezadrží/, což by pro autorku každopádně měla být příjemná společnost), ale je poeticky, sugestivně leč nevtíravě podaný (snad až na ty části, kde se čtenáři připomíná literární provoz a znalosti „postavy“). Umně stylizovaná hra na pravdu. Intuitivní záležitost předvádějící svou propracovanost, věty plavně dlouhé, asociativně rozbujelé, zaseknuté následným trefným spojením o pár slovech, které v dětství neodbytně uvízlo, aby se v pravou chvíli do věci vložilo. Babička Šrámkové jako archetyp všech babiček 20. století, v němž je pevně zakořeněná, i když stihla zahlédnout to následující (Němcová tu svou věnovala století předcházejícímu, takže už bylo načase, ačkoli neochvějnost a laskavost jsou zřejmě nadčasové – stačí si vzpomenout na vlastní prarodiče). K tomu ještě (auto)portrét konkrétního vzorku generace neschopné dosáhnout dospělosti, generace, která se narodila až po dvou horkých a jedné studené válce a dostala tak do vínku svobodu, možnost si užívat, věnovat se nepraktickým činnostem, nemuset řešit zásadní dilemata, jen ta imaginární. A mateřství, konečně nijak nemytizované, přesto výstižně popsané a přirozeně začleněné do „rodinného“ tématu. Ještě teď cítím uklidňující, suše zatuchlý pach staroby smíšený s hygienickým odérem pracího prášku vzlínajícího z ubrusu pod květovaným servisem.

5 04.07.2013

Dvacáté století ženoucí se přes Estonsko, v němž krvavé stopy zanechala jedna totalita za druhou. Depresivní moralitka ze země, kterou se prohnali nejprve bolševici, pak nacisti a poté opět komunisti. Co takový trojitý veletoč udělá s lidmi ukazuje Sofi Osanen na trojúhelníku spřízněných postav Rolanda, jeho bratrance Edgara a jeho manželky Juudit. Zatímco první figura zarytě odporuje všem vpádům (aby se na závěr ukryla do zapomnění a rezignace), druhá je studií vrcholného pragmatika, jemuž jsou mravní kategorie a etické problémy zcela cizí, nic mu tudíž nebrání chameleónsky přizpůsobit kterémukoli uchvatili nejen sebe sama, ale i historii, jejíž poslední verzi přece odjakživa formulují vítězové. Portrét Juudit pak zachycuje slabocha a zbabělce – obraz ženy, která se zuby nehty drží alespoň emocí a „lásky“, aby mohla v bezcitném světě, v němž bojuje téměř výhradně za vlastní existenci, ještě v něco věřit. Patos velkých dějin a zrůdných činů knihu trochu strhává do průměru, naopak obyčejné každodenní detaily ze života „hmyzu“ v několika dikaturách celé drama křísí. Závěrečná odhalení už jsou poněkud banální (a celkem evidentní), text ale naštěstí nestojí jen na nich.

9 01.07.2013

Výlet na divoký Balkán, kde se pověst potkává s pohádkou, historky se stávají mytologií a babské drby legendami. Prolínání dvou linií (život dědečka a orální historie vesnice, z níž pocházel, vs. vypravěččina reálná cesta do poničené oblasti spoutaná s její imaginární poutí ke kořenům) ústí ve zvláštní formát, který místy působí jako Natáliino vzpomínání v ich formě, přesto však neochvějně drží perspektivu vševědoucího vypravěče, neomylně vybírajícího z množství povídaček tu "správnou" fantastickou verzi. Čtenář se tedy dozví, jak asi dopadlo poslední setkání s nesmrtelným mužem, nebo co se stalo s "tygrovou ženou", nemá však smysl v tom všem hledat jednoznačnou a neuhýbající narativní linku (naopak, poutavé odbočky jsou "v ceně") a směřování k jedné velké pointě. Tohle pomyslné pátrání není ani tak napínavou detektivkou, jako spíš rozkošnickým nořením se do zapomenutých končin. Přestože mnohé podivné jevy jsou nakonec logicky vysvětleny, účelem je spíš smíření racionality s magií reality a neskutečností skutečnosti. A samozřejmě čirá radost z vyprávění.

5 01.07.2013

Neobratně obšlehnutý "Atlas mraků" (anglické vydání 2004) s násilně naroubovaným konceptem krvavého leč přirozeného zrození nového života a sociálního vyloučení. Autorka se dokonce snaží stejně jako Mitchell každý ze svých čtyř příběhů (zneuznaný lékař v 19. stol., současná nastávající matka, současný autor bestselleru a uvěznění rebelové z časů geno-inženýrské diktatury) zasazovat do trochu jiné doby v rozpětí od minulosti do budoucnosti a dát mu odlišný formální rámec. V úsilí okopírovat sofistikovanou strukturu je ale její selhání vůbec nejevidentnější, protože zkrátka nedisponuje vypravěčskými (natožpak fabulačními) schopnostmi kvalit předobrazu. Je jedno, zda se jedná o deníkové zápisy, vnitřní tok myšlenek nebo záznam z výslechu - všechno je napsáno přibližně stejně fádně. Dvě linie odehrávající se v přítomnosti jsou zajímavé alespoň živou evokací banality omezeného domáckého života a brutality porodu, nebo nejistoty poprvé publikovaného spisovatele (i když nerada hypotetizuji tímto způsobem, velmi se nabízí interpretace, že autorka v těchto případech čerpala ze svých zážitků a tudíž je její líčení hnedle krapet uvěřitelnější). Jakmile se však pisatelka pokouší vytvořit prostředí blázince a lékařských disputací z předminulého století (i když si možná pěkně narešeršovala, je to zabité způsobem podání), nebo dystopickou sci-fi podle mustru Orwell/Huxley/Mitchell, přičemž se jí ani nedaří nastínit pravidla nedotaženého fikčního světa (a doufá, že svou stylistickou neohrabanost zakamufluje formou vyšetřovacího protokolu, který by snad mohl být ještě sušší než ona) - posílá tím celý svůj pokus o román do kytek. Zoufalá nepůvodnost a autorská impotence vs. obrovské ambice a touha vykřičet do světa něco zásadního o mateřství.

28.06.2013

Feminismus pro každý den. Abych nemátla zcela průměrným hodnocením - za otevřenost a témata, o kterých se obvykle neodhodláme mluvit ani s nejbližšími lidmi (jen hodně hodně opilí), i za čtivost podpořenou mnohými autorčinými historkami ze života si kniha místy téměř zaslouží ****. Nicméně její subjektivita je nejen její výhodou (upřímnost, přímočarost), ale i nevýhodou. Caitlin Moran totiž nepředkládá všechny náměty týkající se "každodenního feminismu", nýbrž jen ty, které zajímají ji a jsou pro ni důležité. Často by mohla jít víc do hloubky a důsledněji se zamyslet nad původem nastíněných fenoménů - jenže její pohled sahá pouze tam, kde se jí daný motiv ještě týká nebo ji irituje. Publicistka bohužel jen prezentuje svá stanoviska, většinou je však nepodpoří argumenty. Což je prostě škoda. Feminismus si totiž zaslouží to, co mu měla v úmyslu poskytnout - nebýt absurdně desinterpretován, považován za vyřešený či překonaný a působit zase cool. Do jisté míry se to titulu i daří naplňovat, ale má zkrátka své limity dané osobní zkušeností a nedostatečnou intenzitou vhledu (nehledě k tomu, že má jako hudební novinářka tendenci poněkud zveličovat třeba význam Lady Gaga). Naštěstí je pisatelka rovněž dost sebeironická a vtipná (a díky své práci i zajímavá - u autobiografického žánru podstatná věc), ačkoli místy její metaforika maličko zavání exhibicí. Jako lehce zploštělá, zábavná soukromá výpověď se ale svazek pravděpodobně dostane do rukou širšímu publiku, které si ve spisovatelčině duchu možná řekne: "Něco na tom feminismu kurva je!" Což je fajn. V několika případech bych také nedala ruku do ohně za ideální překlad, autorčin hravý styl protkaný vulgarismy ovšem není z těch, které se do češtiny převádí snadno. Doporučuji všem zmateným teenagerkám a mužům.

9 17.06.2013

Skvostné - doporučuji si ještě před samotnou četbou projít výtečný doslov Aleny Dvořákové a po každé povídce si k textu najít vzadu příslušnou doplňující poznámku. Whartonová reflektuje postupný vznik pocitu úzkosti, ať už k němu dochází zdánlivě bezdůvodně, dodatečně nebo z obligátních duchařských důvodů. Skoro ve všech povídkách hraje roli (strašidelný) dům, sídlo jako obraz vnitřního světa svého obyvatele. Právě popis budov, jejich atmosféry, okolí a vybavení, navozuje až anglickou náladu upomínající gotické romány v kontrastu s nastupující generací ambiciózních Američanů. Autorka ale výrazně reflektovala i téma postavení ženy v 19. století a předcházejících historických období (žena jako vězeň, manželka jako nepraktická láskyplná bytost, dáma posedlá odcházející krásou, emancipovaná slečna bojující s iracionalitou...). Nechybí ani motiv únikovosti - postavy často prchají před hektickou dobou a společenským životem na venkov, kde doufají nalézt klid netušíce, že právě ticho a trvání podle Edith Whartonové hoví duchům, kteří často neodpočívají tak docela v pokoji. Objektivně tak na ****, ale pátou hvězdičku si zaslouží pečlivé vydání v estetické podobě a opatřené předmluvou, autobiografickým dodatkem, poznámkami i doslovem; edice Pandeamonium nakladatelství Plus je rozhodně počin hodný sledování.

4 12.06.2013

Celou knihu nesou nahoru hlavně texty Džuničiró Tanizakiho a Jasunari Kawabaty. Realismus povídek " V kalném proudu" (***) a "Žena, která si vzala jed" (***) zůstává ve stínu zbývající trojice poněkud matný, je skoro škoda, že jimi kniha začíná, protože by mohly některé méně motivované čtenáře odradit. Kafkovská záležitost "Mechanismus" (****) o jakési fotografické dílně, v níž všichni všechny podezřívají z touhy zcizit patentované postupy, je poutavá spíše formálně, ale pobaví i sžíravou ironií mezi řádky. Naprosto neodolatelná je vypravěčem reflektovaná nespolehlivost předchozího líčení jednoho z protagonistů celoživotního sado-maso vztahu učitelky a žáka/paní a služebníka v próze "Pokus o životopis Šunkin" (*****), která nabízí všechny chutě a odstíny tradičního Japonska v netradičním propojení. Závěr patří okouzlující novele "Sněhová země" (*****), jejíž nepatetický, ale vrcholně estetický subjektivní lyrismus nelze zprostředkovat komentářem, ten si musíte prožít, nebo alespoň pročíst.

10 27.05.2013

Výborné závěrečné poznámky doporučuji číst průběžně zároveň s grafickým románem. Na konci je to vydatné a překvapujícně vyčerpávající (i úžasně kontextualizující), budete-li však tenhle hutný dodatek používat spíš jako poznámky pod čarou, dodají dílu na komplexnosti hned (a ne až po jeho dočtení). Moore v současné době (ani v žádné předchozí) holt nemá mezi komiksovými autory konkurenci, je setrvale geniální, svědomitě fundovaný i břitce vtipný. Moore rulez.

3 20.05.2013