Noita komentáře u knih

Četlo se to jako beletrie a verdikt zní - ráda bych se k Rettigovým dala pozvat na večeři :-)
Postní tabule pro 6 osob a pouhých 12 chodů...jak to mohli hlady vydržet :-) Zato slavnostní 35 chodů. A ne že by ty chody byly pidi po francouzském stylu. Telecí hrudí obložené šedesáti raky mi přijde pro 6 osob až až a kam dali ty další chody?
Některé snazší pokrmy nevyžadující nedostatkové zboží jsem ozkoušela a dva z nich se v kuchyni i ujaly natrvalo. Chutnaly však všechny. Višňová zmrzlina je dokonalá.

4 20.02.2017

Janina se rozplývala nad Mágem - to si přečti. Mara hned opáčil, že to má na intru a půjčí. Nadšeně jsem se začetla a prokousávala se útlým štoskem nudy, slangu a vinění společnosti z vlastní neschopnosti a čekala, kdy to začne být zajímavé. A ono nebylo ani chvilku až do konce. Následující den ve škole jsem zjistila nedorozumění, nešlo o Maga, ale o Mága (Faist nikolivěk Kerouac).
Inu jedna hvězda za to, že jsem si udělala obrázek o Kerouacovi.

2 16.02.2017

Ke knize mne přivedl Červený trpaslík, když už jsem nevydržela tlak "všichni o tom mluví a odkazují a já furt nevím". Vyhýbala jsem se s předsudkem, že jde o červenou knihovnu. A ono ne :-)
Největším objevem pro mne byla forma a autentické vnímání pro Austenovou současnosti a pro mne historie. Paradox mezi tím, jak současným způsobem uvažovali a jak rozdílně od dnešní doby se lidé chovali. Jak odlišné měli vnímání společenských povinností a závazků, cti a slušnosti, v čem je společenské chování svazovalo, přestože vnitřní pocity a uvažování se od dnešní doby příliš nelišilo.
Kolik dnešních historických románů odkládám právě pro neautentičnost atmosféry, chování a smýšlení.
Knihu nemiluji ani tak jako příběh, ale jako dokument vypovídající o specifické části lidské společnosti. Kdo chce číst "láfstory", ten si ho v tom najde, ale mne uspokojuje a naplňuje jiný aspekt a v tom je Austenová nenahraditelná, zatímco příběhů on a ona jsou kvanta.
Za mne max :-)

10 10.02.2017

Odmyslím-li, že Goodkind celou dobu jen kopíruje Kolo času nebožtíka Jordana a lepí to oslími můstky, tak se to furt dalo číst, ale občas to už byla nuda a trapas. Ovšem osud kozy kozeny zvící vola (při jízdě na koni se mu opírala o stehno!...ale třeba jezdil na poníkovi :-p ) mne vážně nevzal. Koza kozena hlavní protagonistka a psychosken roku v rukou zlověstné Irmy fastfůdové prodavačky, sestřenice Kolíka ASP...ne opravdu ne a další díl už číst nebudu!

31.01.2017

Jedna z mála knih, které jsem nedočetla přes buldočí zatvrzelost. Nevím o čem to bylo, o kom to bylo, o co komu šlo, kde je pointa, pohnutky, emoce a kam to spělo, ale ani ve 3/4 knihy jsem netušila kdo, co, jak, proč a s kým natož za kolik. Jen kýble suchopárné nudy, ze které si nevybavím jedinou pasáž.
Vím nabeton jen jediné a to, že by viktoriánská Anglie neposkytla černochovi cylindr, leda by to byla součást livreje. V tom asi tkvělo to fantasy.

PS: Připomíná to Malého prince - stejný problém o čem že to je?!

"Z tohoto kraje vás proto posílám pryč," pravil později Sanders, "že jste vtloukal směšné nápady do hlav mých lidí."
"Ubezpečuji vás –" začal misionář.
"Nepotřebuji vaše ubezpečování," pravil Sanders. "Ve střední Africe nebudete zakládat fond pro hladovějící."
"Lid zmírá hladem –"
Sanders se usmál.
"Vzkázal jsem jim, že se vypravím do země Akasavů," pravil zlověstně, "a že prvního člověka, kterého uvidím umírat hladem, zbiji, že na to do smrti nezapomene."
…
Věren svému slibu, Sanders přijel a nenašel nikoho, koho by mohl zbít; přišel do velmi dobře vykrmené osady, která strávila celý týden vykopáváním potravin z tajných, skrýší, v nichž je ukryla na radu horlivého hledače hladu.

3 20.01.2017

Především autor není literát, ale kat. To, co převedl do knižní podoby jsou zápisky jeho jednotlivých předků - rodinná kronika. Styly se střídají, jelikož jde o dílo generací Sansonů. Kniha obsahuje jak počátek neslavné kariéry, tak detaily z běžného života - například synové katů se od pěti let museli účastnit poprav, aby se připravili na budoucí zaměstnání (jiné mít nesměli) a proto autor nemá rodinu - nechce pokračovat.
Nestranný pohled na francouzskou revoluci, kde probíhalo denně 50-70 poprav je ohromující. Neměli si ani čas dělat zápisky, jelikož je příšerně bolely ruce ze stínání hlav. A tak přišla gilotina a z poprav se stala manufakturní výroba. Otec autora již viděl krvavé skvrny i na nedělním ubruse u oběda.
Kniha je autentickým a nenahraditelným obrazem doby.

5 18.01.2017

Razin je příjmení, takže prosím opravit velké R!
Knihu jsem našla ve zděděné knihovně a řekla si proč to nezkusit. Bylo to příjemné překvapení. Jde o románový popis kozáckého povstání jehož byl Stěnka vůdcem a posléze se stal lidovým hrdinou. Popisuje samozřejmě i onu vypjatou pasáž, kde Stěnka pod tlakem posádky háže do vln Volhy svou milovanou unesenou hraběnku (známou z lidové písně). Každopádně velmi zajímavý a poučný úsek dějin pro mne do té doby neznámý a čtivě sepsaný. Hodnotím velmi kladně.

17.01.2017

Úryvek z povídky "Fred neboli dotek teplého jihu":

„Řeknu vám že opravdu nevím, kam to všechno spěje,“ podotkla paní Magnolia nad stránkami místních novin, které právě důkladně pročítala. „Teď chtějí dokonce udělat jednoho negra starostou.“
Neklidně jsem se podíval ke dveřím, ve kterých před chvílí zmizel Fred.
„Pokud vás zajímá můj názor, tak nám vládne banda bílých lumpů a negrů. Áno, vážně - bílá chátra a negři!“ ujistila mě a napila se kávy.
„Paní Magnolie, vysvětlete mi jednu věc. Víte přece, jak jsou dnes černoši citliví na různé poznámky. Nebojíte se takhle mluvit, když by vás mohl slyšet Fred?“
„Mluvit jak?“ Otočila ke mně své obrovské, nyní nechápavé oči.
„Myslím o negrech a tak podobně.“
„Ále Fred přece není žádný negr,“ reagovala pobouřeně.
Blesklo mi hlavou, jestli snad není barvoslepá.
„Né,“ dodala. „Můj prapradědeček koupil Fredova pradědečka už v roce 1850. Mám na to stále účtenku. Fred se narodil tadý. Fred není žádný negr. Fred patří do rodiny.“
A tak jsem se vzdal naděje, že někdy porozumím jižanské nátuře.

4 16.01.2017

Nádherné pasáže o nezasloužené úctě, kde podotýká, že na lidské hlouposti či nevzdělanosti není nic úctyhodného.
A citát v knize uvedený:
Lidi, kteří věří v něco, pro co nemají racionální ospravedlnění, nazýváme různými jmény. Je-li jejich víra velmi rozšířená, říkáme jim "věřící"; jinak to jsou "blázni", "šílenci" nebo "pomatení"... Klíč k duševnímu zdraví očividně spočívá v počtu. I přesto je pouze historická náhoda, že v naší společnosti považujeme za normální, když někdo věří, že Stvořitel vesmíru slyší vaše myšlenky, ale věřit, že s vámi komunikuje morseovkou vyťukávanou kapkami deště na okno ložnice, se rovná duševní poruše. Takže věřící obyčejně šílení nejsou, i když jejich víra úplně šílená je.
(S. Harris)

10 16.01.2017

Nesnáším knihy, které se tváří seriózně a pak jsou plné historických blábolů.
Co spadlo Izákovi na hlavu víme od čtvrté třídy základky, takže čekat, až na to přijde "uznávaný harvardský profesor náboženské symbolologie" bylo nervy drásající.

Legenda, kterou kdekdo zná, ale málokdo četl. Veliká škoda!
Jde o kouzlo nechtěného, avšak neuvěřitelná psina. Zámek má stěny z ryzího zlata zdobené drahokamy zvící pěsti, leč král, královna, všechno služebnictvo, stráže, celý dvůr i čtyřicetičlenná návštěva - všichni spí v jedné jizbě. Král Marek však pro jistotu, že mu za Isoldou nikdo nechodí, dává před její lože "kosu vlkovou", aby se každý nezvaný proutník o ni pořezal. Tristan se samozřejmě nachytá a nohy si pořeže, leč Isoldu hbitě osouloží a tutě začne naříkat, jak má pořezané nohy a medle že vykrvácí. Isolda roztrhá svou noční košilku a ováže mu je. Skuhrající Tristan se odebírá do svého vyhrazeného pelechu. Leč jeho svita čtyřiceti zbrojnošů nechce, aby byl dle krvavých stop odhalen jeho poměr s královnou a tak jdou a všichni popořadě skáčou na "kosu vlkovou", aby byli taky pořezaní. Král Marek však spí jak špalek a podezření nepojme.
A teď si představte živě to panoptikum, jak 40 zbrojnošů potichoučku hopsá po kose u Isoldiny postele v rámci utajení a král to zaspí a nevšimne si ani toho, že Isolda je nahá, protože košilku obětovala a postel má celou zakrvácenou.
Vážně bych chtěla vidět věrnou adaptaci :-D

Drsné podmínky semelou slabší, ale silný charakter vybrousí. Příběh o tom, že překážky se mají překonávat a ne fňukat nad sebou. Když je život tvrdý, nemáte čas si pěstovat traumata a jiná bebíčka. Krásná i dojemná a přesto ne sentimentální kniha.

1 12.01.2017

Válečný román bez jediné bojové scény a bez kladného hrdiny. Kniha, na kterou nezapomenete.

3 12.01.2017

Krásná kniha a ne tak slavná jako Jana Eyrová, protože konec není šťastný ani tragický a hlavně ne vyhrocený. O to více se mnou tento příběh zamával. Nedodržuje totiž laciný scénář červené knihovny.

3 12.01.2017

Rozjezd příběhu výborný, závěr vázne. Zvláště scéna na hřbitově je velmi neuspořádaná - několikanásobně předělávaná atmosféra mezi "nic se neděje je to komická scéna" a "smrtelné nebezpečí".
V překladu opět nesouvislé úseky, kdy překladatelka jednou formulací začala, ale jinou dokončila. A ta nešťastná Tibera :(
Celkově slabší díl, ale čte se dobře.

1 12.01.2017

Tato kniha, přinejmenším její poslední třetina, je komedií a to božskou :-)
Nestačí jen verše přečíst, ale popisované děje si představit.
I tu vidíte, jak všichni účastníci křížových výprav v plné zbroji tančí ve formaci kříže a v dalším stupni nebe zas teologové vedou náboženské disputace, předčítajíce ze svých traktátů a tančí přitom ve formaci hvězdy.
Představte si to doopravdy třeba zfilmované a budete brečet smíchy. To je skutečně Božská komedie.

4 06.01.2017

Nepřítele je třeba znát.
Člověk by si to měl přečíst, aby se zasmál, pobavil, zděsil,...
Škoda, že většina věřících k tomu přistupuje jako k licenčnímu ujednání - srolují na konec, odškrtnou "souhlasím". Bez přemýšlení.

Dostala jsem se k Austenové náhodou a byla jsem překvapena a nadšena, že se nejedná o červenou knihovnu ani o ženské romány.
Anna Elliotová byla posledním dílem, které mi scházelo.
Než se vyjádřím ke knize, musím nejprve upozornit na něco, co nelze přejít mlčením:
Vydání Ottova nakladatelství má otřesný překlad. Říci, že je to překlad špatný by bylo naprosto nevystihující. Za všechno: "Lékárník promakával a promakával." Kdyby to nebylo jasné, tak prohmatával záda dítěte spadlého ze stromu.
Vydání je to taky velmi mizerné, protože tiskařských chyb je tam neurekom.
Odbyté a laciné na nejvyšší míru!
To si Austenová nezasloužila. Hodnotit obsah a styl psaní pak ani nelze, protože netuším, kolik se toho ztrácí překladem a kostrbatými formulacemi. Hluboce lituji, že jsem si nesehnala starší vydání, protože z tohoto nelze posoudit celek.
Všechna hanba padá na nakladatelství, které nezaplatilo ani překladatele, ani jazykového ani technického korektora.

Vynikající a neobyčejně vtipně psaná historie archeologie a muzejnictví u nás s důrazem na zákulisí, vtipné i dojemné historky "z natáčení", nové nahlížení na obroditele jako byl Dobrovský a drobné detaily např. o Nerudovi.
Název knihy i vybraný obrázek na přebalu jsou autorovým osobním vtipem na téma - staroslovan se sekeromlatem doby kamenné a výraz pohan, tak hojně a chybně užívaný.
Kniha je plná černého humoru s trpkou pachutí, kdy popisuje velmi realisticky instituci národního musea, kde se preferovalo, ztrácelo, kradlo, odmítalo, vyřazovalo,....až z národního kulturního dědictví mnoho nezbylo, třeba jen proto, že "všichni byli egyptologové" (bylo to "in") a co tam po nějakých staroslovanských pomátkách, unětické kultuře a lidu popelnicových polí.
Jde tedy o odborně neodbornou literaturu o neodborně odborných skutečnostech. O lidských selháních a pochybeních, hamižnosti či ryzí hlouposti stejně jako o ušlechtilosti, hluboké morálnosti a sebeobětování všech těch průkopníků archeologie u nás.
Kniha ve mně zanechala hluboký dojem a zájemcům doporučuji i sesterskou publikaci Objevitelé zlatého věku od téhož autora, tentokráte v celosvětovém měřítku.

7 25.10.2016