NGC6715 NGC6715 komentáře u knih

☰ menu

Kulturní vzorce Kulturní vzorce Ruth Benedict

Popisy vybraných kultur jsou příjemné, ale ta teorie nějak plave na vodě. Možná by to chtělo srovnávat s knihou Tabu v sociálních vědách, která naopak prezentuje rozdíly mezi rasami a je takové "rasistické fuj". Zatímco Tabu je přísně logické a redukcionistické, jde přímo na věc, i když některé důležité poznatky vynechává, Kulturní vzorce jsou (když to trochu přeženu) takové příliš holistické a uklidňující, hlásající mír a porozumění. Trochu naivně jsem čekal popis nějakých logických vzorců a rozbory společností a dostal jsem takové povídání o vybraných kulturách, z nichž nějak zmizelo to špatné. Faktem je, že možná hodnotím hůř, protože jsem prostě čekal něco jiného.

"Dech bohů je jejich dechem a díky tomu, že jej sdílejí, se vše děje. Podobně jako jejich pojetí vztahu člověka k vesmíru nedává prostor k heroismu a vůli jednotlivce překonat překážky. Neuznávají svatost těch, kteří "bojují, bojují a v boji umírají, zahnáni ke zdi". Uznávají ctnosti, které si zvolili a jejich světonázor je výjimečně ucelený. Co do něj nepatří ze svého světa vyloučili."

04.04.2024 3 z 5


Sociologie Sociologie Richard Osborne

Shrnutí dnes již klasických myšlenek sociologie do velmi krátkých textů a hlavně obrázků s komiksovými bublinami. Některé věci a slova nejsou vysvětleny, takže ti, kteří už o sociologii něco neví, nepochopí vše, což ale nevadí - mohou prostě sem tam nějakou stránku ignorovat nebo ji číst spolu s Wikipedií. Nicméně podle obrázku na obálce jsem čekal něco trochu více zaměřeného na budoucnost nebo trochu rebelského. Hodně z myšlenek bylo kdysi revolučních. Ale sociologie má být revoluční i tady a teď. A navíc třeba Ekonomix (ekonomie v podobě komiksu) dokáže vysvětlovat lépe (a dokonce občas i něco ze sociologie). Není to vůbec špatné, ale mohlo to být lepší.

„Kdo popsal moderní rodinu jako "normu z reklamy na sušenky"?
a) Bůh
b) Paní Thatcherová
c) David Beckham
d) antropolog Edmund Leach“

„Byl to Marx, kdo nejdůrazněji tvrdil, že zdravé selské názory na svět jsou zabarveny ideologií nebo postojem dominantních skupin ve společnosti, a že to vytváří falešné vědomí.“

„Kdybyste věřili tomu, že jednotlivci mohou dělat co chtějí, nakonec byste museli schválit jakýkoliv druh druh výstředního chování včetně vraždy.“

„Je očistec sociologický fakt, nebo tam sociologové chodí čekat na výsledky?“

„Lze bez nadsázky říci, že od roku 1930 byly prakticky každých deset let všechny aspekty moderní kapitalistické společnosti restrukturalizovány a přetvořeny.“

„Učit sociologii je jako učit létat pasažéry padajícího letadla. „

„Všichni říkají, že na třídách teď nesejde. A přece ohlásili, že v moderní spolčenosti je největším problémem třída těch nejchudších.“

04.04.2024 3 z 5


Hraniční porucha osobnosti Hraniční porucha osobnosti Heinz-Peter Röhr

Neberte co zde píšu moc vážně. Je to cynické, ironické a přehnané. Ale i tak to je.

Hledání paralel mezi příběhem o Januježkovi a hraniční poruše osobnosti. Janježek se narodí napůl jako člověk (dolní polovina) a napůl jako ježek (horní polovina). Jeho otec, které chtěl mít (normálního) syna jej pak nemá rád a ponižuje jej. Janježek se vydá do světa, nebo spíše do lesa. Potká postupně dva krále, kteří v lese zabloudí. Oba přiměje k tomu, aby mu za radu kam mají jít dali to co doma potkají jako první, což je v obou případech královská dcera. Jeden král ho podrazí, druhý ne. Dceru toho krále, který ho podrazil Janježek popíchá. Nakonec je Janježek vysvobozen (zjistí se, že ježčí kůže je sundávací a pokud se spálí, je zlé kouzlo zlomeno) a šťastné si vezme princeznu, která si ho původně byla ochotná vzít jen proto, že to její otec slíbil. A ta popíchaná princezna jí to závidí. Janježek se vrátí k otci, který ho ale po vysvobození nepozná a tvrdí, že žádného syna nemá. Nakonec se ale spřátelí a otec s ním odjede na zámek (je to přece jen lepší než bydlet v chalupě).

Ukazuje, že nepochopení a odmítnutí může vést k izolaci a také ke zkratkovitému a impulzivnímu jednání, které je pro hraniční poruchu typické. Asi prvním vážným varováním o hraniční poruše Janaježka je to, že se při zradě prvního krále a jeho odmítnutí slíbeného, ale v podstatě nesmyslného požadavku, se Janježek mstí jeho dceři, která se do toho vlastně připletla omylem a nechtěně se stala středem jeho emocí. Autor ale rozebírá spíše jak vznikají problémy z toho, že Janježek nebyl přijat do společnosti a zažíval nezaviněné potupení. Tenhle problém ale zdaleka nemusí být příčinou (nebo snad důsledkem?) hraniční poruchy, ale vyskytuje si u mnoha jiných poruch. K trochu specifičtějšímu předvedení hraniční poruchy dochází, když autor líčí vztah z první princeznou. Docela dost si ten příběh upravuje - podle autorova výkladu Janaježka miluje z počátku i první princezna a na první pohled se k sobě hodí a doplňuji se (Jak na to proboha přišel? První princezna by jej už od začátku nebrala ani jako pasáka vepřů, natož manžela! Byl pro ni něco naprosto odporného. Ale dobře, určitá úprava příběhu snad není na škodu.). Janježek ji hlídá a vyžaduje po do ní mnoho pozornosti a princezna je z toho na nervy a nakonec ze vztahu uteče. Takže zde máme popsaný problém hraniční poruchy, ale příběh už je jiný. Druhá princezna chce Januježkovi jen pomoct. Nemá žádná očekávání a příjme ho prostě jen tak "zadarmo". Díky ní se Janježek smíří s tím, že věci jsou takové, jaké jsou (až po té, co získá půl království a celou princeznu), a tím se vysvobodí. Přijde na to, že nesmí dávat vinu ostatním. To, že jej otec šikanoval byla jen chyba Janaježka. Za to, že z části vypadal jako ježek si mohl jen on sám. Pokud připustíte, že si sami můžete za všechno, a že věci nemůžete změnit, vysvobodí vás to a najednou se všechno začne dařit. Klidně se stanete z pasáka vepřů králem a půlka ježčího těla bude najednou jen takový téměř neviditelný estetický nedostatek. Ještě že na to přišel. Ježčí kůže je spálena a Janježek je nejenom napravený, ale i krásný. Sláva novému krásnému králi, jehož schopnosti řízení království se zakládají výhradně na celoživotní zkušenosti z pasení vepřů! Sousední král a princezna jistě puknou vzteky! Sláva!

Lidé s hraniční poruchou si neuvědomují, že láska se nedá koupit (jejich vlastní pozorností) ani vynutit násilím (jak to Janježek zkouší u první princezny). Jsou přesvědčeni, že musí něco dávat a že pak něco dostanou. Podle autora knihy se láska dává zadarmo. Na rozdíl od autora si tím nejsem jistý. Ženy které nabízí krásu a muži, kteří nabízí svůj ekonomický úspěch nebo určitou pověst, to mají v lásce jednoznačně snazší. Problém tedy podle mě není v tom, že by láska byla zadarmo, ale v tom, že Janježek prostě nemá to, co se obvykle nabízí. Dokonce ani jeho rodiče mu nebyly schopní dát lásku zadarmo. A tak se snaží to zaplatit jinak, což jeho okolí většinou neakceptuje a on je kvůli tomu občas agresivní. Na rozdíl od autora velmi pochybuji, že kdyby Janježek chtěl manželskou lásku jen tak, tak by mu ji v jeho pozici opovrhované chudé zrůdky žijící v lese a živící se pasením prasat někdo nabídl, a nepomohlo by mu ani to, že hezky hrál na dudy. Lidem, kteří některé věci nabízí zcela automaticky a nevědomě se to asi bude zdát hodně cynické, ale je to z velké části jen jejich úhlel pohledu. U mnoha lidí s hraniční poruchou samozřejmě pomůže, pokud omezí ono "něco za něco", které si ostatní lidé neuvědomují a mají v jiných hranicích, ale to není případ Janaježka, který je na tom tak špatně, že mu nic jiného nezbývá (kromě toho smířit se s tím, že celý život prožije sám v lese nebo vyřešit věci jako Olga Hepnarová, což by ale byl podstatně jiný příběh). Janježek využívá toho, že ostatní jsou v nouzi a nutí je k věcem, které by za normálních okolností nikdy neudělali. Je to jediná jeho možnost a on ji (s nutnou obří dávkou štěstí) využívá naplno. A vyplácí se mu to. Princeznu si vezme nejdřív i přes to, že jej zjevně nemiluje a byla by raději, kdyby si mohla vybrat jinak. Ale pak se do něj i tak zamiluje a tak máme šťastný konec. Poučení z té pohádky také může být takové, že se nemáme dívat na etiku a máme urvat co můžeme bez ohledu na emoce ostatních. Když nám nemáme šanci, musíme si ji udělat. Ostatní si časem zvyknou. Rozhodně netvrdím, že zrovna tohle pohádka tvrdí, ale její výklad v knize není o moc více výstřední.

"Přitom svět je plný lidí, kteří, kteří za trochu uznání dělají mnohem víc, než by byli ochotni udělat, kdyby se dokázali osvobodit od očekávání, že za výkon se jim dostane pozornosti." - Možná že i to je problém těchto lidí. Pokud maximalizujete například v zaměstnání výkon, aniž by vám za to někdo předem něco dal, dnešní doba vás většinou vyždímá a odkopne. Pak se není moc čemu divit, že podobní lidé mají často deprese a poruchy nálad.

03.04.2024 4 z 5


Hraniční porucha osobnosti a její léčba Hraniční porucha osobnosti a její léčba Ján Praško

Odborná literatura. Některé věci se opakují, ale pro přehlednost je to možná lepší. Kniha je pravidelně prokládána ukázkami a příběhy, ale opět vylíčenými krátce, stroze a bez emocí. Kromě hraniční poruchy kniha rozebírá také mnohé podobné poruchy nebo odlišné s podobnými projevy. V knize jsou velké rozdíly ve složitosti kapitol. Hodně věcí je jednoduše vysvětlených, ale sem tam se objeví i nějaká hodně složitá kapitola. Kniha obsahuje opravdu velmi detailní rozbor. Nejrůznější typy diagnostiky, vtah k typu osobnosti, různé typy léčby, mnoho konkrétních případů chování, popis rozdílů v mozku, evoluční psychologii a mnohé další. Popisy terapií jsou někdy příliš nejednoznačné, ale to je všude – možná pro to, že věci jsou tak složité, že nic být jednoznačné nemůže. I tak by se ale hodilo více příkladů správných postupů (většina příkladů ukazuje postupy špatné).

hraniční porucha
- neschopnost odložit počáteční impulz
- vede k selhávání a k nízkému sebehodnocení, impulzivita přímo nesouvisí s inteligencí ale spíše s tím, že v afektu člověka jeho inteligence nedokáže zklidnit (což ale lze při správné léčbě částečně natrénovat)
- případné násilí nebo nenávist může směřovat buď hlavně proti ostatním (impulzivní typ) nebo hlavně proti sobě (hraniční typ), násilí proti sobě může být při tom nejen přímým důsledkem impulzu, ale také důsledkem potřeby přehlušit jiné pocity a jiné impulzy.
- časté jsou pocity prázdnoty, které jsou ale i u jiných poruch
- často myslí více na ostatní než na sebe a umí být velmi obětaví – neomezuje je v tom tolik logika, spoléhají se více na emoce; ovšem také mohou mít přehnané nároky na svoje okolí, hlavně na pozornost, a pokud nejsou splněny, mohou mít pocity naprostého zmaru, zoufalství a výbuchy vzteku. Někdy se u této poruchy vyskytuje manipulace, ale opět motivovaná nevyrovnanými emocemi, někdy i nevědomá (na rozdíl od psychopatické manipulace). Ve vztazích potřebují častou pozitivní zpětnou vazbu, jinak mají sklon si to vykládat jako nepřátelství. Fungují blízko principu „všechno nebo nic“.

Rozdíly v mozku:
- menší hypokampus, amygdaly, přední gyrus cinguli,
- hyperaktivní limbické struktury, jejich vyšší reakce na emocionální podněty (například pohled na tvář vyjadřující emoce)
- abnormality v objemech a integritě bílé hmoty a konektivitě frontálních a libických regionů
- selhávají tedy ty části mozku, které emoce kontrolují (orbitální frontální kůra a přední gyrus cinguli) a ty, které emoce povzbuzují jsou hyperaktivní

Problém s tímto popisem ovšem je, že podobné odchylky v mozku vykazují i další poruchy, například depresivní porucha. Hodně věcí tedy ještě není možné rozlišit.

31.03.2024 4 z 5


Autismus bez masky: Odhalte tváře neurodiverzity a žijte autenticky Autismus bez masky: Odhalte tváře neurodiverzity a žijte autenticky Devon Price

Autor nebere autismus jako problém několika málo procent výrazně postižených lidí, ale jako jako problém mnoha lidí, kteří dokážou žít samostatně, ale nezapadají. Situace kolem sebe vyhodnocují více logicky a méně podle zvyků a toho, co společnost očekává. Protože společnost na ně nereaguje adekvátně, chovají se ještě „divněji“ a jejich problémy se zvětšují. Zatímco co neurotypičtí lidé jsou si podobní, autisté mají daleko rozdílnější neurální struktury. Proto také někdy mohou mít tito lidé někdy kreativní nápady, které by ostatní nenapadly. Hlavním rozdílem mezi normálním člověkem a autistou je ten, že autista má problém vytvářet si stejné zvyky a stejně vyhodnocovat věci jako ostatní a přirozeně tyto věci dělá jinak. Kniha ukazuje, jak se mnoho autistů musí měnit své přirozené chování, aby alespoň částečně zapadli do společnosti. Někdy to vede ke smutku či depresím, jindy i k poruchám příjmu potravy nebo k tomu, že je člověk zavřený v pokoji a vyhýbá se světu nebo k drogám a jinak špatnému chování. Mnoho autistů má také problémy se školou nebo s prací. Části knihy popisující tyto věci jsou celkem dobré. Některé rady mi ale také lezly na nervy. Rada že máte být sami sebou, i když na tom pak budete ekonomicky hůře, se dobře dává na příkladu někoho ekonomicky velmi úspěšného, kdo přinejhorším klesne na průměr. Mnoho reálných autistů na tom ale není tak dobře, aby si něco podobného mohli dovolit. Ale uznávám, že i bohatí autisté potřebují poradit. Jak autor správně píše, autisté jsou velmi různí. Každá kniha se tak u konkrétní osoby v nějakých popisech trefí a v nějakých je naprosto mimo. Autor se například přirovnává věci (jejich počet, rozmístění, typ ) v místnosti k hluku, který může někomu vadit. Docela by mě zajímalo, kolik procent autistů je na tuto věc nějak více citlivých. Jedna z autorových rad, která ukazuje jeho odlišný pohled na autismus je, aby autisté zkusili přestat přemýšlet o tom, jak se ostatní cítí. Mnoho ostatních autorů ale jako část autismu zahrnu právě neschopnost o těchhle věcech přemýšlet. Možná tak autorova definice autismu má spíš blíže definici, která odpovídá Aspergerovu syndromu, na který by podobná rada seděla více. Stejně ale podobná rada moc nepomůže, protože je snadné říct, že na něco člověk nemá myslet, ale udělat to a nemyslet je problém.


Někdy je kniha trochu utahaná, a za to strhávám jednu hvězdičku. Po nějaké době mi přišlo, že se příběhy a tvrzení často opakují. Druhou pak strhávám za špatné používání slova „trans“ které mi docela vadilo. Autor považuje za trans všechny, kterým úplně nevyhovuje genderové zaškatulkování nebo se u nich vyskytne sebemenší pochybnost nebo divný nápad. Tedy velice širokou oblast lidí, nikoliv jen ty, kteří se skutečně cítí být jiným pohlavím a jen si to nenamlouvají. Myslím že dává do jedné škatulky příliš odlišné „problémy“, což je matoucí. Před nějakou dobou jsem četl o případu, kdy si s podporou nějaké psycholožky a dokonce i rodičů si po mnoha konzultacích nějaký mladý člověk nechal změnit pohlaví a později toho litoval a vrátit to do původního stavu samozřejmě nešlo. Právě k takovým případům podobné zmatení pojmů vede – a zjevně mate i ty, kteří by měli být odborníky.

31.03.2024 3 z 5


Mýtus a realita hospodářské vyspělosti Československa mezi světovými válkami Mýtus a realita hospodářské vyspělosti Československa mezi světovými válkami Eduard Kubů

Před socialismem jsem patřili k těm nejvyspělejším a nebýt socialismu, patřili bychom k nim stále. Je to pravda, nebo jen hledáme pro nás a naši ideologii přijatelné vysvětlení toho, že některé jiné národy jsou na tom lépe? Tato kniha tuto představu přinejmenším usměrňuje a ukazuje, že náznaky zaostávání a úpadku se projevovaly už před socialismem (konečně kdyby vše bylo tak super, tak se lidé postarali o to, aby kapitalismus zůstal, to že jej tehdy nechtěli o něčem vypovídá).

29.03.2024 4 z 5


Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění Peter Ludwig Berger

Každý člověk si buduje svou vlastní realitu která mu připadá zřejmá a ignoruje to, co za zřejmé mohou považovat ostatní. Někdy je to, co je zřejmé tvořeno jen z velmi úzkého pohledu a značně se odchyluje od skutečnosti.

„Svět se skládá z bezpočtu realit.“

„Nietzsche vypracoval ve svých analýzách společenského významu klamu a sebeklamu a ve svém chápání iluze jako nezbytné podmínky života svou vlastní teorii „falešného vědomí“. „

„ Scheler velmi podobě zkoumal způsob, jakým je lidské vědění uspořádáno. Zdůrazňoval, že lidské vědění ve společnosti existuje a priori před individuální zkušeností a zároveň tuto individuální zkušenost uspořádává co do jejího významu.“

„ předmět uvažování se stává postupně jasnější s nashromážděním různých úhlů pohledu na něj. rozdílné sociální skupiny se velmi liší co do schopností takovým způsobem přesáhnout své vlastní úzké stanovisko“

„Realitu každodenního života vnímám jako realitu uspořádanou. Její jevy jsou předem sestaveny do vzorců, jež se zdají být na mém vnímání nezávislé a jež na mé vnímání působí. Realita každodenního života se zdá být předem objektivizována, a tedy jeví se jako řád objektů, které jako objekty pojímám ještě dříve, než jsem se objevil na scéně já sám.“

„Každý jedince si je vědom vnitřního běhu času.. ..Mé čekání bude tím úzkostlivější, čím více bude na můj plán doléhat konečnost času“

„Tato data jsou však umístěna v rámci mnohem obsáhlejší historie a toto jejich umístnění zcela rozhodujícím způsobem utváří mou situaci. Narodil jsem se v roce velkého bankovního krachu, v jehož důsledku přišel můj otec o majetek, do školy jsem začal chodit těsně před revolucí, do práce jsem nastoupil těsně po vypuknutí první světové války a tak dále. Časová struktura každodenního života mi nejenže vnucuje předem danou posloupnost úkolů každého dne, ale určujícím způsobem řídí i celý můj život. Jsem opravdu člověkem své doby.“

„Vnímám svůj protějšek prostřednictvím typizačních schémat, přestože tato schémata jsou mnohem „otevřenější“ vůči jeho zásahům než „vzdálenější“ formy kontaktu.“

„Lidský organismus prostátá nezbytné biologické prostředky k zajištění stability svého chování. Empiricky se totiž lidská existence odvíjí jen v prostředí řádu, stability a určitého směrování. Vyvstává tak otázka, v čem tkví základy této empiricky existující stability lidského řádu. otevřenost vůči světu, jež je vlastní lidskému biologickému uspořádání, je vždy nahrazena sociálním řádem.“

„Teoreticky sice může existovat stovka způsobů, jak se vypořádat s úkolem vyrobit kánoi ze zápalek, avšak habitualizace tyto možnosti omezí na jednu. To osvobozuje jedince od břemene „všech ostatních možností.“

„Čím více je význam určitého chování považován za daný, tím více jsou potlačovány ostatní alternativy. . je to souhrn toho, „co ví každý““

„Základem jakéhokoliv institucionálního řádu je typizace jednotlivcova chování a chování ostatních lidí.“

„A dokonce i tato bezproblémová oblast každodenní reality zůstává neproblematickou pouze do určitého okamžiku, kdy se objeví problém, jenž naruší její hladký průběh. Jakmile se tak stane, začne se realita doposud bezproblémového každodenního života snažit vstřebat do sebe i novou problémovou oblast.“

29.03.2024 4 z 5


Osamělý dav Osamělý dav David Riesman

Přesto že je na knize vidět, že je stará a některé věci už dnes fungují jinak (ale i výpověď o minulé době je velmi zajímavá), z převážné části je stále aktuální a v mnoha směrech překonává svou kvalitou dnešní podhledy hlavního proudu. Autor popisuje vznik tlaků v rámci skupin a také to, jak spolu lidé vzájemně vycházejí. Lidé spolu vycházejí lépe, ale často na úkor přítomnosti nějaké důležité myšlenky v komunikaci. Výjimku tvoří případy, kdy se vaše myšlení odchyluje od skupiny, k níž patříte. Výrazný problém střetu mezi skupinami autor neřeší, v jeho době asi nebyl ta aktuální jako dnes. Kniha klade relativně velký důraz na výchovu.

"Niterně řízený člověk trpí sebetrýzní, nedosáhne-li svých zniternělých cílů. Dokud se mu všechno daří zapomíná na ruku, která ho neviditelně řídí, jakmile je však zaskočen neúspěchem, začne ji vytahovat na světlo, aby ji mohl rozdrtit." - - -

„Už vzhledem ke své citlivosti na sebemenší tlak propagují hromadné sdělovací prostředky toleranci. Ale i tam, kde záměrně vystupují jako moralisté, nebude publikum, které se skládá z příslušníků jednotlivých skupin vrstevníků, naladěno přijímat rozhořčená sdělení se stejným rozhořčením. Tento postoj publika způsobuje, že se nepřipisuje význam tomu, co je obsahem sdělení masových prostředků, ale "přesvědčivosti“, s jakou se předkládají.“ - - -

„Ještě v roce 1920 si americký hoch ze střední vrstvy nemusel dělat příliš velké starosti se svou kariérou. Pocházel-li z dobré rodiny, mohl se spolehnout na konexe; jestliže nikoliv, mohl se spoléhat na doporučení, které mu zjednával jeho společenský - to jest zjevně niterně řízený - charakter. Mohl snít o dlouhodobých cílech, protože ho nepálil sám problém vstupu na životní dráhu a otázka, jak se na ní udržet... ... a přece očekává často tragický osud niterně řízené lidi, kteří nedokážou uskutečnit své nadsazené plány a kteří třeba musejí marně zápolit jak s nepoddajností materiálu, tak s vlastními omezenými schopnostmi.“ - - -

„Projevuje se snaha srovnat do příslušných mezí každého, kdo v kterémkoliv směru přečnívá nebo vyčnívá. Veškerá mravnost je výhradně doménou skupiny.“ - - -

„Aby jakákoliv společnost mohla dobře fungovat, musí si její příslušníci osvojit takový charakter, který je nutí, aby chtěli jednat způsobem, jímž musí jednat jako příslušníci této společnosti nebo určité vrstvy uvnitř ní. Sami si musí přát dělat to, co jsou objektivně nuceni dělat. Vnější nátlak je nahrazen vnitřním přinucením a zvláštním druhem lidské energie, která je usměrněna do charakterových rysů.“

02.03.2024 5 z 5


Věk kapitalismu dohledu: Boj o budoucnost lidstva u nové hranice moci Věk kapitalismu dohledu: Boj o budoucnost lidstva u nové hranice moci Shoshana Zuboff

Nemám rád korporace a to, jak manipulují lidmi. Přesto ale myslím, že autorka je na mnoha místech kritická až přehnaně a často zbytečně odmítá pokrok a nové technologie. Příliš se soustředí na problémy manipulace a monitorování lidí a nevidí podstatnější problémy jako třeba monopolizaci trhu. Prezentaci manipulace a ovládání lidí však kniha zvládá skvěle, zejména aplikace operantního podmiňování a vůbec návrhů Burrhuse Frederica Skinnera a toho, co z nich korporace udělaly jsou velmi zajímavé.

02.03.2024 4 z 5


Mystérium kapitálu Mystérium kapitálu Hernando de Soto

Celkové hodnocení knihy: 15%.
Kniha se chlubí tím, vysvětlí, proč jsou některé země zaostalé a jiné nikoliv. Dobře chápu, proč někoho zaujme a proč ji koupí. A je také psaná tak, aby se dobře četla - autor je dobrým spisovatelem. To je ale všechno. Kniha obsahuje jednu jedinou myšlenku, kterou lidem pořád dokola vnucuje - každá kapitola je v podstatě nějakým "důkazem" této myšlenky. Ekonomie je velmi komplexní, a to, že by bylo možné jednou jedinou myšlenkou vyřešit všechny její problémy je samo o sobě dost neuvěřitelné. Osobně myslím, že k vyřešení ekonomických problémů je nutná daleko širší myšlenková základna, nehledě na to, že autor v zaujetí své myšlenky zcela ignoruje závěry a myšlenky jiných ekonomů (pokud se vůbec namáhal natolik, aby je četl). Naproti tomu jedna myšlenka je tak jednoduchá, aby si ji každý osvojil a relativně snadno se jí nechal unést, takže z hlediska propagace je pochopitelné, proč kniha mohla mít úspěch. Autor se ohání vědeckostí, ale jeho metodologie jsou chybné. Jeho "vědecký tým" vytváří statistiku a tou pak dokazuje nesmysly, protože je neumí správně použít. Příkladem může být sčítání majetku chudých. Autorův "vědecký tým" spočítal domy chudých lidí v chudých zemích a zjistil, že v součtu mají velkou hodnotu. Tím dokazuje, že chudí mají dost peněz na to, aby podnikali - součet majetku chudých se vyrovná ročním zahraničním investicím do dané chudé země, a to už je pořádný kapitál! Chudí lidé z chudých zemí se mohou tedy směle vyrovnat investicím bohatých firem ze západu, a neudělají to jen z jednoho důvodu, vyjádřeného tou jedinou myšlenku. Fakt, že k tomu, aby jeden chudák mohl podobnou investici uskutečnit (i kdyby k tomu měl dostatečné znalosti a praxi) by musel zabavit majetek velké části ostatních chudých autorovi poněkud uniká. Autor se téměř nevěnuje krizím v bohatých zemích. Při jediné zmínce o nich naznačuje, že stejně jako západ ovlivňuje (kladně) zaostalé země, tak zaostalé země svým špatným přístupem ovlivňují západ. Abych tuto myšlenku mohl rozvinout tak, jak to autor neudělal, musím už konečně prozradit onu jedinou myšlenku knihy. A tou je, že za všechny problémy může špatná evidence majetku a špatné prosazování jeho ochrany. Pokud to tedy vezmu trochu z nadsázkou, autor tvrdí, že za krize kapitalismu na západě může špatná evidence majetku v zaostalých afrických, asijských a postkomunistických zemích - přinejmenším jiné vysvětlení nenabízí. Myšlenka důležitosti evidence v kapitalismu a prosazování práv v podstatě nemusí být špatná - v mnoha zemích to může pomoci. Rozhodně ale neřeší problémy kapitalismu. Ale jen tak pro zajímavost, zkusme se podívat, co by se stalo, kdyby všechny země prosperovali jako západ, což autor chce? Už dnes potřebujeme západ tolik zdrojů, že z nich Země stihne zregenerovat zhruba jednu pětinu - k dlouhodobé udržitelnosti bychom potřebovali pět planet jako je Země. Kdyby podobný ekonomický výkon měli i zaostalé země, byly bychom velmi rychle v háji. A západ platí za svůj úspěch také tím, že vymírá a jeho populace musí být obnovována právě z těch zaostalých zemí. To je další důvod proč by to nefungovalo, ani kdyby to fungovalo. Problémy jako spekulace, iracionální racionalitu (viz krize v roce 2008 a mnohé další), monopoly, přehnané akumulace kapitálu, problém renty a poměrů příjmů z mezd a z kapitálu a mnohé další autor vůbec nevnímá.

02.03.2024 1 z 5


Start-Up Nation: Příběh izraelského hospodářského zázraku Start-Up Nation: Příběh izraelského hospodářského zázraku Dan Senor

Autor popsal to, co se mu na dané zemi líbilo a neznámo proč usoudil, že právě proto je země úspěšná. Mnohdy si protiřečí, vyžaduje nízké daně, ale zároveň chce po státu, aby podporoval riskantní podniky, vědu, měl velkou armádu, která umožňuje navazovat vztahy a mnohé další. Ukazuje, jak úspěšní lidé museli navštívit bohaté investory a ukecat je a že samotný nápad nestačí. V zemi zaslíbené investoři umí rozpoznat, od koho se mají nechat ukecat a sami dokáží zahraniční investory ukecávat lépe než ostatní. Kniha ukazuje, že se stát nemá spoléhat sám na sebe, ale hlavně na přistěhovalectví. Kniha je do značné míry reklamou na to, aby úspěšní lidé do země přicházeli. Kniha neobsahuje moc teorie místo toho se snaží zaujmout emotivními příběhy o lidech, kteří „to dokázali“, což se jí daří minimálně v tom smyslu, že se čte docela dobře. Pokud jde o použitelný obsah, stačí si přečíst nějakou recenzi na knihu a víte vlastně všechno.

22.02.2022 2 z 5


Jak zabránit klimatické katastrofě Jak zabránit klimatické katastrofě Bill Gates

Je to výběr několika témat ekologie, většina z toho je známá už delší dobu, jen to nikdo nezpopularizoval. Mnoho témat však kniha vynechává. Pár zde navrhovaných řešení nikdy nemůže být dostatečných, některé jsou naivní. Přesto má ale kniha v podstatě pravdu. Kdyby ji však napsal někdo jiný, pravděpodobně by naprosto bez zájmu zapadla (to není kritika autora ani knihy, ale spíše poukázání na to, že obecně nezáleží jen na kvalitě názorů a práce, ale hlavně na tom, v jaké pozici je ten, kdo dané názory má). Potřebujeme věci dělat ekologicky. Základní otázka ale zní, kdo to zaplatí? Pár „dobrotivých“ miliardářů, kteří milostivě darují menší část ze svého nadbytku? Gates se domnívá, že chudí lidé budou mít více peněz, a proto budou moci žít ekologičtěji. Jenže to je nereálné – právě bohatší lidé mají často i přes snahu žít ekologicky daleko větší ekologickou stopu než lidé v zaostalých zemích. A také někteří lidé budou na ekologii kašlat, i když budou multimiliardáři – a ti budou vyrábět a žít levněji a budou úspěšnější. Gates se domnívá, že vše vyřeší technologický pokrok – jeho vize jsou však ekonomicky, organizačně i politicky nereálné. Je potřeba změnit fungování ekonomiky a myšlení lidí. Gates nechce vydělávat na akciích firem, které profitují z poškozování ekologie. Pěkné gesto. Ale pokud to neudělá on, udělá to někdo jiný (a dělal by taková gesta, kdyby neměl už tak dobře zajištěné živobytí?). Takhle postě kapitalismus funguje.

08.02.2022 3 z 5


Sapiens: Stručné dějiny lidstva Sapiens: Stručné dějiny lidstva Yuval Noah Harari

Jednoduchá čtivá kniha, která nejde příliš do hloubky.

Přiložené odkazy na články o knize byly bohužel smazány.

08.02.2022 3 z 5


Šum: O chybách v lidském úsudku Šum: O chybách v lidském úsudku Cass R. Sunstein

Kahneman opět ukazuje, že nedostal Nobelovu cenu za ekonomii zbytečně. Je také poučné, že jeden z lidí, kteří moderní ekonomii nejvíce ovlivnili není ekonom, ale psycholog. Ekonomie se totiž odtrhla od reality a potřebuje, aby ji na zem přivedly jiné obory.

Za šum jsou považovány rozdílné úsudky. Autoři ukazují, že i profesionálové hodnotí stejné věci různě. V soudnictví padají tresty za stejné zločiny se střední odlišností více než 50 % (maximální odchylky ale mohou být násobně vyšší), Podobné odchylky jsou i při stanovování pojištění nebo oceňování akcií. Podobný šum je v ekonomice všudypřítomný, což ukazuje, že mnoho úspěchů i proher tvoří vlastně jen náhoda a systém nefunguje příliš dobře. Kniha rozebírá také lidskou psychologii a ukazuje, že lidé jsou nastaveni tak, aby si šum nepřipouštěli. Pokud někdo stanoví nějaký odhad (nebo spíše profesionální názor), ovlivní tím ostatní úsudky a dav může problémy chybných odhadů ještě zvýšit. Protože mnoho rozhodnutí je jednorázových a týkajících se velmi konkrétních situací, v mnoha případech je stanovení šumu velmi složité, i když jej hledáme. Lidské úsudky jsou srovnávány s jednoduchými modely a algoritmy, které mohou často rozhodovat přesněji než lidé, kromě těchto jednoduchých algoritmů je zde i úvaha o složitější umělé inteligenci.

03.02.2022 4 z 5


Faktomluva Faktomluva Hans Rosling

Ačkoliv už je to delší dobu, co jsem tuto knihu plnou chybně vyložených a perfektně podložených statistik a mnoha silných líbivých emotivních a nepodložených slov četl, pořád jsem přemýšlel o tom, proč někteří trvají na tom, že kritici jsou zaslepení pesimismem, ačkoliv argumentace proti knize většinou obsahovala spíše faktické připomínky než pesimismus. Jistě proto, že jim to našeptává sama tato kniha. Ale možná je za tím víc. Našel jsem článek, který to možná vysvětluje vtipněji. A tak si můžu do hodně lidí trochu rýpnout. Čtěte jej s optimismem.

Odkaz na článek byl bohužel smazán. Jednalo se o článek s názvem Hloupým lidem se žije lépe, zjistili psychologové (epochaplus)

31.12.2021


Velký rozvrat Velký rozvrat Francis Fukuyama

Kniha řeší témata jako pokles zločinnost, porodnosti ve vyspělých zemích, normy, spolupráce, sebeorganizace, individualismus, zapadnutí člověk do skupin… Asi nejdůležitější mi přišlo upozornění na problém, že pokud všichni budou mít volnost a nebudou trvaleji vázáni k žádné skupině, pro nikoho žádná skupina nebude skutečně důležitá – pokud se skupina dostane do problémů, prostě ji opustí. Firmy tento problém řeší například psychotesty a podobně, ale na rozdíl od autora nemám v efektivitu psychologie a personalistiky v tomto ohledu takový optimismus. Nevím, proč se jmenuje Velký rozvrat, když autor nakonec dochází k závěru, že kapitalismus sice spotřebovává určitý typ sociálního kapitálu, ale na druhé straně vytváří jiný. Až na ten optimismus, že kapitalismus je vlastně udržitelný (a který autor pořádně nezdůvodnil) s většinou věcí celkem souhlasím, nicméně kniha mohla být psaná trochu záživněji.

08.12.2021 3 z 5


Zakladatelé Západu a poslední člověk Zakladatelé Západu a poslední člověk Ivo T. Budil

Autor toho velmi málo tvrdí sám, většinou jen prezentuje a cituje autory, se kterým (asi) souhlasí, výjimečně i ty, se kterými nesouhlasí. Kniha prezentuje hlavně pravicové názory, někdy nemá daleko k extremismu. V popisu vzestupu Evropy není nic neočekávaného (technická, individualistická společnost...). Možnosti budoucnosti jsou zmíněny jen velmi okrajově. Autor naprosto nechápe levicové pojetí, na jednom místě se píše, co údajně tvrdil Marx: „Pán si dokáže podrobit otroka nikoliv na základě asymetrického vztahu k výrobním prostředkům, jak se domníval Karel Marx, ale díky svým psychickým a fyzickým dispozicím.“ – toto je totální nepochopení Marxe, který rozlišoval mezi dělníkem a otrokem – ti jsou podle Marxe v jiných vývojových etapách společnosti, a ačkoliv Marx psal, že postavení dělníka je často blízké postavení otroka, nikdy tyto výrazy nezaměňoval. Navíc i otrok může upadnout do otroctví na základě kapitálové převahy. Pokud zůstaneme u otroctví, je vtipné že „otrok si cení života více než lidské důstojnosti, a proto se podřídil pánovi a dobrovolně uznal, že je mu nadřazen“ – To jako někdo může myslet vážně? Co na knize naopak může být zajímavé je kritika Evropy, která prosazuje „multikulturalismus uvnitř a univerzalitu lidských práv venku“. Zajímavé je také zdůvodnění, proč není kapitalismus a individualismus „konec dějin“: „ukázalo se, že potenciál přírodních věd zdaleka není a vyčerpán a že biotechnologie jsou schopny modifikovat lidskou přirozenost. Nelze nyní odhadnout, jakým způsobem se zmíněné procesy odrazí ve vývoji politického systému.“ – To je rozhodně zajímavá myšlenka, ale chtělo by to věnovat více prostoru i tomu, že kapitalismus a individualismus neodpovídá lidské povaze tak, jak si jeho zastánci myslí, a i jenom to je dostateční důvod toho, že kapitalismus „koncem dějin“ není.

08.12.2021 3 z 5


Olga Hepnarová Olga Hepnarová Roman Cílek

Olga Hepnarová… IQ 119… Pocházela z rodiny, kde hodně lidí mělo vysokoškolské vzdělání, ona sama měla na začátku školního vzdělávání dobré výsledky, které se později zhoršili v důsledku toho, že nevycházela se svým okolím. Nedosáhla vysokého vzdělání, ale hodně četla i odbornou literaturu, hlavně z oblasti psychologie a psychiatrie. Její chování bylo později často iracionální a náladové. Začarovaný kruh jejího „nespolečenského“ chování a chování lidí k ní (o němž si možná domýšlela více, než byla pravda). Byla počáteční chyba u ní, nebo jen v tom, že nezapadala? To, co spáchala bylo bezpochyby hrozné a nechci to obhajovat. Ale ještě horší mi, ale přijde představa, že alespoň v části svých úvah mohla mít pravdu… Její přítel uvažoval o založení komunity, která by podobně odlišným lidem pomáhala. Je škoda, že Olga se nerozhodla více energie věnovat takovémuto směru místo toho, který zvolila. Ale možná na to jen neměla sílu nebo ten nápad přišel pozdě… A připadalo jí, že něco prostě udělat musí. Za jejím činem stála nejenom (iracionální?) pomsta, ale také logická úvaha. A její čin z tohoto hlediska částečně uspěl. Lidé se dozvěděli o problémech těch, jako byla ona, ovšem za cenu, životů a toho, že lidé jako je ona budou spojování s vraždami, i když myslím, že vyhrocený čin jednoho nemůže odsuzovat všechny, kteří mají podobné problémy zapadnout do společnosti. Zabíjela, protože neuměla žít – ale neuměla žít vůbec, nebo jen ve světě, ve kterém žít musela? Staráme se o etnické menšiny a omlouváme je, protože mají ve většinové společnosti problémy. Vznikají centra, která jim mají pomáhat. Ale pokud nezapadá někdo z naší etnické skupiny, pomoci se i dnes domůže mnohem hůře – paradoxně možná právě proto, že trestní činy jsou zde méně časté, a proto jsou tito lidé méně viditelní. To ale neznamená, že mají menší problémy.

06.12.2021 4 z 5


Devět komentářů ke komunistické straně Devět komentářů ke komunistické straně kolektiv autorů

Antikomunistická kniha, které nedochází, že v Číně nikdy komunismus ani socialismus nebyl. Podle autorů lidé mají nárok na svobodné myšlení, pokud ovšem svobodně zvolí kapitalismus. Nepopírám, že komunistické strany dělaly mnoho chyb a páchali zlo, to ale neznamená, že na nich vždy bylo vše špatné. Kniha má přibližně stejně primitivní logiku, jako kdybych tvrdil, že kapitalismus a Američané jsou špatní a musí zaniknout, protože Američané mají kapitalismus a zabíjeli indiány a ukradli jim půdu (o válkách všude jinde na světě nemluvě). Mimochodem zkuste tuto knihu, která proklíná Čínskou komunistickou stranu a její komunismus srovnat s knihou Velká čínská kapitalistická revoluce, která rovněž odsuzuje komunismus, ale tvrdí, že Čína je vlastně v některých věcech kapitalističtější než kapitalistické strany v USA. Takže pokud se knihy zabývají úspěchem Číny, je Čína kapitalistická a pokud se zabývají totalitou, je komunistická? Rovnice kapitalismus=mírumilovnost a komunismus= násilí jsou prostě nesmyslem. Kniha tvrdí, že komunismus musí být nutně násilnický. Marxismus sice násilí prosazuje, ale pouze při úvodní revoluci, jinak nikoliv, a navíc pokud si Marxe přečtete, zjistíte, že píše i o demokratických možnostech, pouze je nepovažuje za pravděpodobné, protože lidé, kteří mají velké majetky se jich jen tak lehce nebudou chtít vzdát, i když legitimita jejich vlastnictví je přinejmenším sporná. Tímto problémem se zabývá kniha Velký nivelizátor, která ukazuje, že v historii vždy rozdíly v příjmech a majetku rostli a pouze násilím – revolucí nebo válku – docházelo k obnovení větší rovnosti. Socialismus či komunismus má zajistit, aby tato násilí už v budoucnu nebyla potřeba. I když socialismus (u nás, protože jak už jsem zmínil, v Číně nikdy socialismus ani komunismus nebyl) měl chyby, nějakým způsobem fungoval a mnohé z chyb jsou opravitelné. Navíc to, že komunismus je násilnická ideologie je naprostý nesmysl. Jeho násilí v praxi bylo způsobeno tím, že hlavní mocnost, která jej prosazovala (Rusko), bylo pře tím velmi tvrdou totalitou a tuto minulost ještě nepřekonalo – přesto oproti původním stavu byla i komunistická diktatura pokrokem (z jednoho z nejzaostalejších států se stal stát, který v mnoha věcech konkuroval těm nejvyspělejším!!! – i když nakonec prohrál, byl to velmi úctyhodný výkon a kdyby byly jiné počáteční podmínky, mohl být jiný i výsledek a Čína na tom na začátku nebyla o mnoho lépe než Rusko), i když bohužel toto vláčení minulosti socialismus zdiskreditovalo a znemožnilo jeho přirozený rozvoj. Nicméně tyto diktatury jednali v rozporu z ideologií, ke které se hlásili a kterou často upravovali k obrazu svému. Můžeme diskutovat o komunistických ekonomických nedostatcích, ale jeho cílem je omezení násilí, i přes to, že v úvodu jisté použití násilí připouští, a to z důvodů, která mají v historii opodstatnění.

04.12.2021 1 z 5


Čínský ekonomický systém: Tržní ekonomika, či státní kapitalismus? Čínský ekonomický systém: Tržní ekonomika, či státní kapitalismus? Jan Bejkovský

První část knihy se Čínou téměř nezabývá a rozebírá kapitalistické systémy v jiných zemích. Autor rozlišuje pět hlavních druhů nestátních kapitalistických systémů, které se v současné době používají – tržní model (USA, Austrálie, GB), sociálně-demokratický model (Dánsko, Finsko, Švédsko), kontinentální evropský model (Francie, Německo, Nizozemí), středomořský model (Itálie, Portugalsko, Španělsko), Asijský (Japonsko, jižní Korea); Postkomunistické země patří mezi přechodové ekonomiky. Z nich si vedou dobře zejména ty, které vstoupili do EU (růst asi 6 % během deseti let transformace). Nicméně zejména v ekonomikách bývalého sovětského svazu přechod na tržní ekonomiku nezpůsobil růst, ale naopak ekonomický pokles (63 % po deseti letech transformace), což logicky způsobilo odklon od snahy o maximalizaci trhu. Další část knihy se zabývá historií a ekonomickou tradicí Číny. Ukazuje, že mnoho z těch věcí, které se v Evropě řeší dnes (monetární ekonomika, ekonomické cykly, neschopnost trhu fungovat samostatně a nedostatečná poptávka, rozsah, v níž má stát zasahovat do ekonomiky, význam nerovnosti v ekonomice…), se v Číně řešila už před počátkem našeho letopočtu. Přitom všem však vždy vládlo v Číně přesvědčení, že stát má hrát ústřední roli. Na rozdíl od komunistů v Evropě čínská tradice vychází z toho, že stát se nemá starat o lid pro lid sám, ale proto, protože je to výhodné pro stát a jen do té míry, do které je to pro stát výhodné, aby zabránil vzpourám a zajistil poptávku a rozvoj (a proto podle mě čínský systém nikdy nebyl skutečně socialistický ani komunistický, bez ohledu na to, jak se vládnoucí strana sama nazývá). Tento čínský přístup řeší socialistický problém s tím, že dělníci mohou chtít více, než mohou dostat. Na druhé straně ale způsobuje i mnoho problémů. Autor předkládá a vysvětluje zajímavou myšlenku, že to, že Čína byla za průmyslové revoluce předběhnuta Evropou není tím, že stát měl příliš velký vliv, ale naopak tím, že v té době vliv státu byl menší, než bylo v Číně tradiční. Třetí část popisuje reformy Číny už pod vedením komunistické strany. Zajímavý je popis rozvoje venkova, kde byly budovány podniky, které zakládali a řídili soukromníci, přestože formálně byl vlastněny místní samosprávou, která poskytovala půjčky do začátku nebo administrativní pomoc. Zajímavé je, že „soukromníkům“ nijak nevadilo, že podniky oficiálně nevlastní a nemají tedy záruky za majetek ani zisk – až na ty výjimky, kdy podniky přerostli určité meze. Tyto podniky jsou však v poslední době omezovány ve prospěch státem řízených gigantů, které představují hlavní část Čínské ekonomické síly. Ačkoliv celkem chápu, že pokud podobný podnik naroste do určité míry, začne si na něj stát dělat větší nároky, nemyslím, že by bylo nutné původní majitele nějak trestat, jak to čínská vláda občas dělá (pokud ovšem nedělají problémy s tím, že chtějí za každou cenu víc, než mohou dostat – to se ale asi nedozvíme, otázkou také je, co těmto lidem vláda za vybudování podniku nabízí). Poslední, čtvrtá část knihy rozebírá, jak může Čína dotovat vývoz, aniž by to mohlo být mezinárodně považováno za dumpingové ceny. Dále se pak zabývá pravidly jako je nutnost při postavení nového podniku zahraničním investorem najít si čínského partnera, který bude vlastnit alespoň 50 % podniku, a navíc musí založit v Číně výzkumné centrum (tyto pravidla platí například u automobilek). Celkově je kniha psána srozumitelně a čtivě (až na některé části obsahující více statistik, ale to lze vydržet).

03.12.2021 4 z 5