NGC6715 komentáře u knih

Dobré, ale na mě trochu moc životopisné a popisné.

03.12.2021

Na začátku mě trochu odrazoval název, který na mě působí dojmem, že se bude jednat o přehnané opěvování toho, jak jsou zvířata dobrá. Nicméně kniha je velmi zajímavá a racionální. Autor dokáže velmi pragmaticky posuzovat a vysvětlovat nejen zvířecí altruismus, vztahy, život ve skupinách a uzavírání koalic, ale i násilí.

2 03.12.2021

Za mě tedy velké zklamání. Mnoho velkých myšlenek, ale vyjádřených spíše básnicky než exaktně. Je to ukázka současné ideologie, bez dostatečných podkladů a logiky. Má to zvuk, ale je to prázdné.

1 03.12.2021

Základní témata knihy jsou: Koevoluce memů a genů, jejich soutěž, parazitismus a symbióza, darwinovská a lamarckistická evoluce memů, vliv memů na evoluci a rozvoj lidského mozku (jsou zde shrnuty i další teorie o vývoji lidského mozku), skupinový výběr, vznik zemědělství, jak nás ovlivňuje to, že jsme přizpůsobeni době, kdy lidé byli sběrači a lovci, klesající porodnost, altruismus, ekologie, vegetariánství, reklama nebo také únosy mimozemšťanů (autorka v mimozemšťany na Zemi tvrdohlavě nevěří, přestože mluvila s řadou těch, které mimozemšťani unesli) nebo zážitky z „života po smrti“, náboženství, léčitelské praktiky... Ke konci se dostaneme i k tématům jako písmo, internet nebo vědomí.

"Čím více dětí mají, tím víc se odříznou od společenského života. Proto mají jen málo příležitostí šířit své vlastní memy, včetně memů o rodinných hodnotách a radostech spojených se spoustou dětí. Naopak ženy s jedním či dvěma dětmi, případně vůbec bez dětí, budou s mnohem větší pravděpodobností pracovat mimo domov, vést zajímavý společenský život, naučí se používat e-mail, budou psát knihy, články a odborné zprávy, stanou se političkami nebo mediálními hvězdami. Zkrátka, mohou dělat spoustu nejrůznějších věcí, jejichž prostřednictvím budou šířit své memy, včetně memů o používání antikoncepce a o malých rodinách. Právě tyto memy vídáme v médiích, to ony inspirují své okolí a stávají se vzory, kterým se jiné ženy snaží vyrovnat. Jsme svědky skutečné bitvy – bitvy mezi geny a memy, v ní. se bojuje o replikační mašinérii – v tomto případě o ženské tělo a mysl. Každé z nás je v životě dopřána jen omezená zásoba času a energie. Můžeme s nimi naložit, jak chceme, ale nemůžeme mít mnoho dětí a současně věnovat maximum času a energie šíření memů. Je to zvláštní bitva, jež ovlivňuje především ženy a nabírá na intenzitě s tím, jak ženy zastávají stále důležitější místa v naší memy ovládané společnosti."

knihu je možné dohledat online - odkaz mi bohužel vymazali

07.11.2021

Kniha není zdaleka tak špatná, jak píše TheRaven v přechozím příspěvku. Nějaké chyby zde jsou (a v které knize ne?), ale tvoří jen minimum knihy (ale zato celý předchozí komentář – mimochodem to, že ve znalostní soutěži uspěje bohatý člověk skutečně lze považovat za nespravedlnost, protože bohatí lidé mají lepší přístup k informacím a více času věnovat se nesmyslům jako jsou podobné testy – není to tedy úplně fér hra). Je nutné vzít v úvahu, že je to populárně naučná literatura se snahou publikovat vlastní názor a nikoliv učebnice. Je psaná tak, aby to lidi zaujalo – jenže pokud mají jiné názory, chápu, že je to spíše vydráždí. Přesto podle mě mnoho věcí popisuje správně a zajímavě. Její kritika korporací a MMF a další jevů dnešního kapitalismu (ale oni to kapitalismus už nenazývají ani ortodoxní zastánci kapitalismu, je otázkou, kdo to tedy chce) je v podstatě správná, byť je zprostředkována spíše příběhy než nějakou teorií. Popis vlády Margaret Thatcherové je také celkem racionální a mnoho dalšího také. Mimoto je to psané celkem čtivě – alespoň mě celkem bavila. Vzhledem k evidentnímu podhodnocení u předchozího komentáře já knize v hodnocení něco málo přidám.

07.11.2021

Kniha o tom, že za největší úspěch mohou nejen schopnosti, ale hlavně příležitosti. Inteligentních lidí je více, než si myslíme, příležitostí je však daleko méně. Kdyby příležitost nedostali ti slavní, za nějakou dobu by k podobnému objevu nebo vynálezu došlo někým jiným stejně, protože k němu dozrála doba. Ti, k nimž vzhlížíme, nejsou zdaleka tak nenahraditelní a jedineční, jak to na první pohled vypadá.

"Příležitostí číslo jedna byla samotná škola Lakeside. Kolik středních škol na světě mělo v roce 1968 přístup k terminálu a počítačové technologii sdílení času? Příležitostí číslo dvě byly peníze lakesideského Klubu matek, z nichž se platily poplatky za užívání mainframu. Číslo tři byl fakt, že když tyto prostředky došly, jeden z rodičů náhodou pracoval v C na třetí, kde právě náhodou potřebovali někoho k testování svých programů a kde také jen čirou náhodou nedělali drama z toho, když si ten někdo protahoval dny až do noci. Příležitost číslo čtyři se naskytla, když se Gates náhodou dozvěděl o ISI v době, kdy ISI náhodou potřebovala napsat mzdový software. Číslo pět byla skutečnost, že Gates náhodou bydlel kousek od Washingtonské univerzity. Číslo šest – na univerzitě byl počítač, kde byl zdarma čas od třetí do šesté ráno. Číslo sedm – TRW náhodou kontaktovala Buda Pembrokea. Číslo osm – Pembroke si vzpomněl právě na dva středoškoláky. A číslo devět – Lakeside dovolila svým dvěma studentům strávit jaro programováním na opačném konci státu. A co mají prakticky všechny tyto příležitosti společného? Inu, pro Billa Gatese znamenaly možnost nadstandardního tréninku."

07.11.2021

Začátek knihy, kde se řeší víra v Boha mě příliš nezaujal, nicméně jakmile se kniha snesla na zem, byla velmi zajímavá. Autor poukazuje na nebezpečí víry, ale zároveň uznává, že je v něčem dobrá. Já bych možná zašel ještě dále. Každý musí věřit v určité ideologie a jiné věci. A to proto, že prostě není možné, abychom si všechno dokazovali – nemáme na to kapacitu mozku a často ani informace. Nejnebezpečnější jsou lidé, kteří jsou příliš přesvědčeni, že to, v co věří, je nezpochybnitelný fakt.

„Kdo mezi sběrači přece jen získá jistou autoritu, funguje v tlupě nikoli jako vůdce, ale jako vyjednavač a předkladatel návrhů. Jeho autorita není založena na síle, tvrdosti či agresivitě, musí být štědrý, srdečný a psychicky odolný. Ani jemu ale tyto kladné vlastnosti nepomohou, kdyby se pokusil získat výjimečné postavení (například pokusy o vůdcovství, šikanováním méně schopných, neochotou dělit se o maso či snahou připravit některého z mužů za použití síly o jeho ženu) – nejmírnější reakcí by bylo omezení společenských vztahů či výsměch.“

„Rovnostářství není selanka, jedná se o velmi dynamický proces. Touha prosadit se, předvést se, být obdivován, hromadit majetek a vládnout je příliš velká, než aby jí všichni dokázali trvale odolávat.“

„Extrémním důkazem lidského sklonu k podřízenosti je stockholmský syndrom. Je nazvaný podle událostí, ke kterým došlo při bankovní loupeži ve švédském hlavním městě: skupina lupičů tehdy držela několik rukojmí, přičemž v této mezní situaci začala část rukojmích ke svým věznitelům vzhlížet, mezi jednou z obětí a lupičem dokonce vznikl milost-ný vztah. Existují případy, kdy oběti svým únoscům pomáhaly a policisty považovaly za společné nepřátele. Bylo tomu tak, protože v extrémně zátěžové situaci se může naše psychika bránit infantilizací – toužíme snížit neúnosný stres blízkostí spřízněné osoby, a pokud ta není na blízku nebo je stejně nemohoucí jako my, vytvoříme si ji z tvůrců našich strastí.“

„Nízké zařazení na firemním žebříčku tak je zdrojem většího stresu než úmorné pracovní vypětí. Koneckonců zkuste žádat o ruku své vyvolené a tvrdit přitom jejím rodičům, že se živíte obsluhou toalet. Takový stres! Uznání našeho okolí je pro nás tudíž životní potřebou a posilovat své sebevědomí ať se děje co se děje je v zájmu našeho zdraví a je to důležité i pro plození potomků.“

„Kdo s námi sdílí naše přesvědčení, se nám zdá inteligentnější než stejně chytrý člověk jiného názoru.“

„Slušný člověk jako by se tak nacházel mezi Skyllou a Charybdou – buď zůstane pasivní a pomůže zlu, nebo pozvedne zbraň, aby nakonec zjistil, že to bylo to nejhorší, co mohl učinit. Existuje vůbec nějaký způsob, jak rozeznat domnělé nebezpečí od skutečného? A jak rozlišit státníka od demagoga? Historie nakonec každého zařadí do patřičné kategorie, ale to už bude pozdě.“

„ „Zvětšování“ svobody je (často) hra s nulovým součtem. Svou svobodu můžeme zvýšit jen na úkor zmenšení svobody někoho jiného.“

„Nicméně kdo se ve starověku a středověku chtěl prezentovat coby ctnostný člověk, ten tvrdil: „Já věřím v boha(y).“ Tato víra se nedávno přetransformovala ve víru v národ, svobodu, lidského ducha atd., a kdo se chce nyní náležitě sebeprezentovat, tvrdí: „Jsem skeptik,“ nebo: „Já nevěřím v nic.“ Jenže to není nic než ukázka víry, která se přizpůsobila novým podmínkám a využila naší nedostatečné sebereflexe.“

knihu je možné dohledat online - odkaz mi bohužel vymazali

1 10.10.2021

Velmi sugestivní popisy experimentů, autorka se snaží o to, aby člověk nezůstal k experimentům pocitově neutrální, ale snaží se jej vtáhnout do děje a seznamuje nás s konkrétními lidmi a příběhy (které ale někdy obsahují i to, co si autorka jen domýšlí). Přesto jsou popisy experimentů velmi dobré, přesné a zajímavé. Některé experimenty si právem vydobyly kontroverzní pověst, u jiných (například lobotomie) je skutečná kontroverze mnohem menší než její pověst. Experimenty i vyprávění jsou velmi zajímavé.

09.10.2021

Kniha je velmi podobná knize Život s vysokou inteligencí. Působí více vědecky a méně kontroverzně, přesto se mi však Život s vysokou inteligencí líbil o něco více. Navzdory svému názvu se kniha snaží být trochu přehnaně optimistická a často dává trochu knížecí rady. Celkově ale byla dobrá a nechci ji přehnaně kritizovat. Neřeší jen inteligenci, ale také nadání a jiné odlišnosti. Velmi zajímavý je například rozbor šířky soustředění – většina lidí se zaměřuje při řešení problému na ty věci, které s ním viditelně souvisí. Někteří lidé však vnímají věcí více, což jim na jednu stranu komplikuje myšlení i normální život, ale na druhé straně jim to umožňuje vidět a pochopit i některé věci, které ostatní nevidí. Další zajímavou věcí je nevědomá inteligence, kdy inteligentní lidé prostě nějakou věc ví, je jim jasná, ale nejsou schopni vysvětlit, jak ji ví. Celkově souhlasím s tím, že inteligence může být a velmi často také je spíše problém než něco, co vám umožní úspěch.

1 09.10.2021

Egoistická propagace, psychologicky zvládnutá dostatečně dobře na to, aby mnoho lidí zaujala a přesvědčila. Líčí Steva Jobse jako génia. Pohádka (nenápadně) o tom, že zbohatlíci si svoje peníze zaslouží a že peníze pro ně vlastně nebyly důležité, oni byli ti géniové. Přitom však Jobs nic podstatného nevytvořil. Jeden příklad za všechny uvedu v odkazech – zajímavý příběh o tom, jak byl skutečně vytvořen telefon Apple a jak dopadl skutečný tvůrce, a jak byly vytvořeny technologie pro telefon použité:

přiložené odkazy byly smazány, je možné je dohledat přes google, jednalo se o články s názvy:

Nokia měla v rukou předchůdce iPhonu: odmítla jej vyrábět, protože předběhl svou dobu (svetandroida)

Neviditelná ruka státu (a2larm)

6 25.09.2021

Trochu fňukání po tom, že nejsou politici jako Masaryk, který byl ten jediný pravdomluvný a geniální, trochu nadávání na vše ostatní. Trochu programu Antibabiš (Babiše nemám rád, ale dostal se k moci proto, že to, co předváděli „demokratické“ strany byla ubohost – Babiš není o nic horší nebo lepší než Kalousek, Havel, Klaus, Fiala a další „demokraté“). Vlastní myšlenka v podstatě žádná. Kniha je svou kvalitou na úrovni naší politické scény, možná s tím rozdílem, že je podaná o něco záživněji. Pokud jde o informační hodnotu, stačí si přečíst pár článků Respektu a pak už tohle číst nemusíte. A jak je v naší době zvykem, návrhy na řešení žádné nebo naprosto nepoužitelné.

9 12.09.2021

Je to kniha, která velmi přesně popisuje některé problémy konzumu. Musím s ní v hodně věcech souhlasit. Konzum je problém, způsobuje narcismus, individualismus, povrchnost, psychické problémy a nedává nám to pravé štěstí. Přesto ale mě nezaujala tak, jak mohla. Text je pomalý, rozvláčný. Neubránil jsem se tomu, abych mnoho pasáží přeskakoval. Nevím přesně co, ale něco té knize prostě chybí. Je mi celkem líto, že jí snížím hodnocení, ale prostě to není ono.

12.09.2021

Už ta základní teze je chybná.“ A pokud za úspěchem těch nejlepších není přirozené nadání, bude to nejspíš tvrdá práce.“ Pokud pominu to, že hloupý člověk může dřít, jak chce a úspěch mít nebude, je nutné poznamenat, že existuje i mnoho inteligentních lidí, kteří tvrdě dřou a úspěch nemají. Pokud jde o uvedené příklady, tak například u muzikálního nadání jsem přesvědčen, že například u mě by tvrdá práce nepomohla – hudební sluch prostě nemám. Pokud jde například o investory, mohlo jít o to, že prostě jdou za penězi hlava nehlava – to sice možná z počátku jistou píli vyžaduje, ale rozhodně to neznamená, že pilný člověk bude úspěšný. Také je v této souvislosti zajímavé poznamenat, že například penicilin byl objeven nikoliv díky píli, ale díky tomu, že daný vědec měl v laboratoři nepořádek, ve kterém mu náhodou vyrostla ta správná plíseň – štěstí je téměř stejně nutné jako píle (zde bylo potřeba obojí), a kdyby si daný vědec například pilně uklidil, objev by se nekonal – někdy je lenost důležitější, někdy je nutné být někde pilný a jinde líný. To, co rozhoduje o úspěchu jsou také často podrazy, ostré lokty a být rychlejší než ostatní (což chce buď štěstí, nebo peníze kterými si zajistíte lepší informace). Píle částečně může vést k dobrým výkonům, ale ty jsou je málokdy oceňovány. Pokud díky ní uspěje několik herců, sportovců nebo několik nejlepších, neznamená to, že mohou být úspěšní všichni. V kapitalismu může vždy být úspěšná jen relativně malá část lidí a ti mají velké odměny. Pokud budou všichni dřít více, odměny se tím všem nezvednou – opět bude v mnoha případech platit „vítěz bere vše“. Celkem tedy kniha prosazuje hloupoučkou pohádku a obhajuje ji naprosto nelogicky.

2 12.09.2021

Kniha obsahuje celkem ucházející popis toho, jak stroje přebírají práci lidem. Různé příběhy jsou zajímavé, ale čeho je moc, toho je příliš – po nějaké době mě to začalo nudit. Když ale autor přejde k řešení problému, je najednou naprosto mimo.

„Belinda Parmarová, britská technologická komentátorka, která říká, že chce „změnit korporátní svět, aby se středem veškerého podnikání stala empatie,” cituje zjištění průzkumu, že „číšníci, kteří dokážou lépe projevovat empatii, si vydělávají na spropitném asi o 20 procent víc” a „vymahači dluhů s empatickými dovednostmi dostali zpět dvakrát tolik dluhů”
1) i stroj může vyvolávat emoce a působit empaticky
2) pokud lidé nebudou pracovat ve výrobě, ale jen empaticky, budou skutečně vlastníci kapitálu chtít koupit tolik empatie, aby to uživilo miliardy dalších lidí?
2) Pokud lidé nevydělají peníze, jakákoliv empatie je z nich nedostane, ani za zboží, ani jako splátku dluhu

Kromě toho autor ukazuje, jak bude užitečná komunikace. Jak? Ta komunikace i ta empatie je užitečná na oblbnutí lidí, kteří mají peníze nebo na podporu ostatní činnost, například výroby – samostatně se jimi živit nejde. Jeho názory jsou hezké, ale pokud lidé nebudou tvořit konkrétní produkty, tak to prostě fungovat nebude. Dále autor mluví o tom, že musí přežít nejzdatnější. Pokud technici a vědci budou nahrazeni empatickými užvaňenci, nějak v tom na rozdíl od autora nedokážu vidět to, že přežili ti nejlepší. Daná tvrzení se autor ještě pokouší zachránit tím, že někteří lidé vyhodnocující některé věci mohou počítače překonat – což ale na jiném místě popírá tím, že podle něj nelze říct, že počítače něco nedokáží, protože když se něco takového řeklo, počítače to obvykle během několika let dokázali (což opět barvitě ukazuje na mnoha příkladech). Navíc ne každý může patřit k těm, kteří tyto výjimečné služby mohou poskytovat. Kolik lidí je potřeba například na vyhodnocování chování lidí v bitvách? A opravdu ani to nezvládnou počítače za nějakou dobu lépe než lidé? Autor potřebu empatii a komunikaci ukazuje také například na práci týmů. Pokud však počítač nahradí jednotlivce, proč by časem nemohli nahradit i týmy?

1 12.09.2021

Názory Václava Klause na ekonomiku či korupci jsem vždy považoval a považuji zcela za zcestné. Je pro mě tedy naprosto neočekávané, že s jeho hodnocením současné migrační krize musím v mnoha ohledech souhlasit. Zároveň mě těší, že Václav Klaus touto knihou v podstatě uznává, že na některé věci (migrační krize) je prosazování neviditelné ruky trhu spíše kontraproduktivní a že je vyžadován politický zásah, nikoliv nechat lidi (migranty) aby prosazovali jen svoje osobní zájmy a elity, aby si volně prosazovali, co chtějí. U masové migrace je zde například použit princip psychologie masy. Bohužel, k tomu, aby podobné moderní principy dokázal aplikovat i v ekonomii V. K. ještě nedospěl. Kniha neobsahuje nic objevného, ale shrnuje základní problémy.

Základní poznatky z knihy:

Současná migrace nejde srovnávat s minulými migracemi, protože v minulosti se všechny režimy a státy masové migraci bránili. Dnes je to poprvé, kdy se nebráníme a kdy ani obecně neuznáváme, že jde o problém.

Evropa má v průměru relativně velkou nezaměstnanost, a proto vnější migranty nepotřebuje. Nic nediktuje, kolik lidí vlastně potřebujeme. Navíc trend klesající porodnosti se může v budoucnu změnit.

„Migrovat na delší vzdálenost v minulosti nebývalo snadné. V současnosti, při existenci moderní dopravní a komunikační techniky a při vyšším všeobecném bohatství i v relativně chudých zemích, je to daleko snazší a levnější než ve staletích minulých“

„Všimněme si toho, že se od první chvíle o subjektech současné migrační vlny hovoří jako o přistěhovalcích - tj. explicitně či implicitně se předpokládá, že ti lidé v Evropě dlouhodobě zůstanou. Přesto je politiky a úřady celý současný migrační problém interpretován a právně posuzován jako problém azylový. To nedává smysl.“

„Celá EU byla až dosud budována jako elitní klub s nesmírně restriktivním právem vstupu a samotný schengenský systém byl na konceptu nepropustnosti vnějších hranic výslovně založen.“

„Není možné nepoznamenat, že se tak děje nikoli změnou imigrační legislativy, ale tolerancí porušování této legislativy.“

„K autentické asimilaci migrantů v posledním půlstoletí téměř nedocházelo. Může někdo dnešní zkušenosti popírat a zatvrzele „snít“ o tom, že to v budoucnu – s migranty ze Sýrie, Afghánistánu, Somálska či dalších zemí – bude nějak zázračně jiné než dosud?“

Ale nějaké to rýpnutí si přece jen neodpustím:
„Lidé i v těžkých a dramatických situacích většinou zůstávají „doma", snaží se přežít a považují za svou úlohu tragickou domácí situaci změnit. Oba autoři tohoto textu se k tomuto postoji přihlašují. Proto jsme také nikdy nikam neemigrovali.“ – Myslím, že například Václav Klaus se měl za obou režimů dobře a skutečně těžkou situaci nezažil, i když si to o sobě asi myslí. Pokud jde o situace dramatické, zažil maximálně možnosti, jak si dramaticky nahrabat na úkor ostatních a jak prosazovat dramatické ekonomické nesmysly (viz totálně zpackaná privatizace). Klaus je jedním z těch, kteří tím že zůstali, tragickou domácí situaci způsobili, a to i přes to, že u migrace má pravdu.

Za sebe bych k migraci dodal toto: Nikdy nepomůžeme migrací všem lidem ze zaostalých zemí, protože se množí rychleji, než je můžeme přijímat. Pokud nás migrace zničí, nebudeme už moci pomoct nikomu, ani u nich doma. Nikdo nepomohl nám, když jsme byli zaostalí jako oni. Museli jsme se z toho dostat nejen bez migrace, ale i bez jakékoliv jiné pomoci. Pomoc musí být vázána na omezení porodnosti a snahu zaostalých států a jejich občanů se aktivně zapojit u nic doma, kde jedině má probíhat. Jinak to fungovat nebude.

3 02.09.2021

Někdy zajímavé, jindy spíše vtipné. Četlo se to docela dobře.

„Idealistický povstalecký vůdce bude mít potíže s roztříděním těchto lidí. Může se pokusit odmítnout ty, kteří nepřijdou se správnými slogany, ale brzy se je stejně naučí všichni papouškovat. Postupně se proto složení rebelské skupiny změní, a místo idealistů bude plná oportunistů a sadistů.“ – tak tento problém platí nejen pro zaostalé země, ale v podstatě pro všechny.

„těžařské společnosti v zoufalství platí vyděračům“ – vážně jsou těžařské společnosti, vydělávající miliardy dolarů zoufalé? Spíše mi přijde, že se tyto státy staly místem, kde spolu bojují dvě skupiny, kterým jde jen o prachy – jedna skupina je má, druhá ne, a tak je jasné, kdo má větší právo být zoufalý – co se ale etického chování týká, nemají si tyto skupiny vůbec co vyčítat. Ti, kdo se do tohoto boje připletou navíc, jsou samozřejmě chudáci.

„Přebytečné prostředky z vývozu nerostných surovin ve skutečnosti růst výrazně snižují. Rozdíl mezi celkovými náklady a výnosy, včetně běžných marží nazývají ekonomové ekonomickou rentou, a zdá se, že renta je zničující. Po určitém čase mohou země s velkými ložisky přírodních zdrojů skončit chudší, než byly na začátku, a náklady jejich ekonomického propadu budou větší než jednorázové zvýšení příjmů z rent.“ – Copak, on ten „pravý kapitalismus“ nefunguje? To je překvápko, co? A opět to platí nejen zde, ale i pro vyspělé země, ty ovšem „pravý kapitalismus“ redukují, a tak jsou škody které napáchá o něco menší, i když vy výslechu z toho vzejde systém, který vypadá jako nějaká podivná slátanina. Bohužel, v zaostalých zemích s vysokou mírou korupce je omezování kapitalismu větší problém.

„politikové uplácejí voliče finančními prostředky“ – Ano, vláda, která dělá něco pro lidi, je uplácí. Takovou vládu svrhli v Libyi, výsledek byl zvětšení přistěhovalecké krize pro Evropu a pokles životní úrovně v Libyi. Někdy samozřejmě vláda rozdává moc a špatným lidem, ale rozhodně to neplatí vždy.

„Proč je Uganda chudá a Švýcarsko bohaté? Částečně se za tím skrývá fakt, že přístup Švýcarska k moři závisí na německé a italské infrastruktuře, kdežto Uganda se při svém přístupu k moři spoléhá na infrastrukturu keňskou.„ - Ano, je to podstatné, ale pro srovnání bych spíše použil státy, které mají srovnatelnou úroveň obyvatelstva. Takhle to zní opravdu trochu směšně.

2 02.09.2021

Jde o kombinaci dějin ekonomiky a techniky. Kniha je psána velmi jednoduše – na mě až příliš. Bohužel nejde moc do hloubky problémů.

01.09.2021

Svět se zrychluje. Lidé musí reagovat stále rychleji, nestačí si tvořit vztahy, věci mají čím dál kratší životnost (v knize je mimo jiné poněkud absurdní příklad s papírovým oblečením). Všude se vyžaduje rychlost a přizpůsobyvost. Mnoho lidí se této rychlosti nestíhá přizpůsobit i ve vyspělých státech. Přestože se tento svět šíří, mnoho lidí v zaostalých zemích žije stále v pomalosti času, který je pro nás minulostí. Kniha je psána velmi čtivě a uvádí velké množství příkladů, což je však bohužel trochu pokaženo tím, že po nějaké době se dost věcí víceméně opakuje. Několik argumentů je už trochu na hraně a spíše, než aby hlavní myšlenku podporovali, nutí o ní pochybovat, většina jich však stojí za zvážení. Návrhy na řešení nejsou moc dobře propracované a věnuje se jim až závěr knihy. Místo návrhů na zmírnění dopadu rychlého světa pro lidi autor navrhuje záměrnou regulaci šíření technologií (tuto ideu autor rozvádí včetně zavedení politické instituce pro rozhodování o tom, které technologie aplikovat, přičemž se distancuje od socialistického plánování a svůj systém prezentuje jako lepší). Dalším návrhem je ulehčení lidem od některých snadno automatizovatelných činností – tento návrh se od doby, kdy kniha vyšla v některých věcech realizoval, jinde se ukázal být problém automatizace větší, než se zdál na počátku. Autor dále prosazuje podporu děl, které budou prezentovat různé utopie a antiutopie, aby se šířilo povědomí o potenciálních možnostech změny systému, a to jak ve formě filozofických pojednání, tak i ve formě románů a filmů, filozofie a románové pojetí by na sebe mělo plynule navazovat. Autor navrhuje sestavení týmů lidí, kteří by na podobných věcech pracovali. Dnes se lidé k podobným prezentacím staví zpravidla příliš odmítavě. Celkově hodnotím knihu tak na 70%, takže jsem jí v hodnocení trochu přidal.

1 01.09.2021

Ty algoritmy, které se týkají bezprostředně našeho života, mě příliš nepřesvědčili. Autor například tvrdí, že pokud jsme zatím vystřídali jen málo partnerů, máme několik prvních opustit, bez ohledu na to, zda jsme zamilovaní nebo jak dobří tito partneři pro nás byli. Jen proto, abychom měli podle čeho srovnávat ty další. Možná by to byla pravda, kdyby veškeré informace o vztazích pocházeli jen z naších předchozích vztahů. Ale můžeme pozorovat i jiné vztahy a srovnávat i lidi, se kterými nemáme vztah. Kdybych někoho měl, neopustil bych ho jen proto, že podle této knihy a jejích statistik bych ho opustit měl. Pokud jde například o vyhodnocení toho, za jakou cenu prodat dům, autor nejprve chce stanovit rozmezí, v jakém se cena má pohybovat (jak to máme stanovit už neuvádí) a dále vyžaduje znalosti statistik, které většinou nemáme - podobné rady jsou téměř nepoužitelné, i když jde opět o zajímavou matematickou hříčkou. Hodně statistik se však soukromého života téměř netýká. Nejzajímavější a nejpoužitelnější jsou ty části, které lze aplikovat na ekonomiku. Kniha na základě Nashovy rovnováhy ukazuje, že neplatí, že pokud všichni jednají ve svůj prospěch, je to ideální řešení ve prospěch všech. Dále vysvětluje chování davu při vzniku bublin, kdy se ostatní rozhodují na základě rozhodnutí ostatních.

1 01.09.2021

Kniha je od více autorů a je psána částečně česky a částečně slovensky. Na jednu stranu zajímavé a podrobně zpracované. Líbilo se mi, že se kniha někdy odvolává i na starověké a středověké filozofy, což u tohoto tématu není zas až tak běžné. Na druhé straně styl knihy je poněkud únavný… Dnes už se prostě píšou knihy daleko čtivěji. Vzhledem k době vydání knihy je také problém, že nejnovější názory zde už prostě nejsou – i když u některých věcí mě překvapilo, že už v té době byly známy, protože některé moderní knihy je prezentují jako nové objevy.

04.08.2021