Autismus bez masky: Odhalte tváře neurodiverzity a žijte autenticky

Doporučuji. Převratný pohled na autismus od autista, který komunikuje s mnoha autisty a o autismus, resp. obecně divergentní mysl se zajímá.Víceméně boří mnohé mýty, prohlašuje za autismus za součást člověka, další parametr a tak se ohrazuje vůči léčení autismu (ABA pp153) přirovnává to k léčení homosexuality (a já bych přidal léčení leváků nebo později vyhranění na leváky, praváky).

Kniha je psaná strukturovaně, nicméně některé myšlenky naleznete vícekrát v knize. A jak říkám ne každému bude vyhovovat spíš "vyprávěcí" styl knihy. V každém případě autor má na vás v průběhu pár úkolů a postupně vám vysvětli pojmy jako divergentní mysl (pp17), asperger, kritika dělení autismu na mužský, ženský, vysokofunkční, boří mýty jako, že jsou introverti (pp94), o tom že mluvit v raném věku může být u autistu. Nebo spojení autismu a očkování (nicméně ponechává stranou otázku poškození po očkování podobné autismu). Kritizuje zjišťování závažnosti autismu dle obtíží pro okolí (pp131) - přitom kvůli maskování to je špatné měřítko. Vlastně mě přesvědčil v tom, že autismus není nemoc, je to vlastnost člověka. Problémem se stává, pokud není jako jiná vlastnost chápána, ale potlačována, "odnaučována" (čti maskována), protože maskování stojí úsilí, energii, které se pak nedostává jinde. Přesvědčil mě, že autisté jsou důležitou částí lidstva s mnoha užitečnými vlastnostmi (a i kdyby ne, prostě takoví jsou). Popisuje (144) některé metody jak autismus negativně potlačovat (alkohol, marihuana, omezování jídla - 20-37% anorexie u autistů). Jak čelí finančnímu zneužívání, domácímu násilí, zvláště pokud se autismus pojí s dalšími vlastnostmi jako homosexualitou, trans, jiná barva pleti, žena. Pojmenovávat emoce není rozpoznávací signál autismu (pp163) - 50% autistů v dospělosti je umí pojmenovávat. Jak zrcadlení emocí vlastně způsobuje méně empatie (177).

Prostě už není vhodné říkat, mám autismus, ale jsem autista. Kniha nabízí i metody pro autisty, realistické, jak lépe žít, nevěnovat úsilí kontraproduktivnímu maskování. Především pěstovat vztahy s "jahodovými" lidmi, lidmi, které vás berou takoví jací jste (neodmítat je).

Jak vlastně charakterizovat autismus? Autisté nasávají velké množství informací, dokážou se věnovat jednomu tématu mnoho hodin (nerdovské fan kluby), jsou upřímní, otevření. Věnují pozornost detailům, spíše rovnoměrně, hůře se řídí prioritami nebo zevšeobecňování. Není to sociální porucha, jen se cítí dobře mezi jinými neurodivergentními lidmi.

Dostal jsem se asi do půlky, dál jsem to nezvládl. Pochválit můžu úvodní osobní kapitolu za opravdu autentickou zpověď a trošku i první kapitolu v tom, že šíří povědomí. Horší už jsou pro mě myšlenky, které za "šíření povědomí" najdeme.

Devonův jazyk a přístup působí útočně, neustále společnost dělí na "my neurodivergentní" a "oni alisté". Zkombinujte to s jeho hrdě vystaveným přesvědčením, že žádný autista by se neměl maskovat ani diagnostikovat, a dýchá z toho často obrovské osobní ublížení a touha po odplatě, nikoliv potřeba vzdělávání, vzájemného pochopení a chránění menšin. O to horší je, že jsem nezaznamenal žádnou reflexi těchto autorských pocitů, a to ani z dodatečných rozhovorů s Devonem, co jsem četl v průběhu čtení. Skoro bych až z některých rozhovorů usoudil, že se Devon staví morálně na výši - chce kázat o tématu, o kterém stále nepanuje konsenzus a není dost vědeckého výzkumu, svůj jeden pohled a ostatní odsuzovat.

Dost mě taky zaráželo, jak málo je v knize psychologických cvičení, a jak chabá a povrchní jsou. Často působily jako fandomové buzzfeed testy typu "Která Harry Potter postava jsi?", ne jako pokus o pochopení sebe sama. Další výraznou výtkou by pro mě bylo, jak matoucně je text strukturovaný, zejména od autistického autora. Text je zdlouhavý, střílí jedno téma přes druhé a velmi samoúčelně neustále zařazuje rozhovory s dalšími autistickými lidmi.

Můj osobní problém s knihou směřuje k tomu, jak neprojevuje snahu oddělit témata queer zkušenosti a autistické zkušenosti, protože si autor k obojímu asociuje kamuflování. Z pozice bisexuálního cis čtenáře si nedokážu představit, jaké zastání a jakou pomoc má v knize najít kupříkladu heterosexuální cis padesátiletý autista, který nemá možnost jedinou radu knížky "Zahoď svou masku a žij svobodně" provést. Je i možné, že knížka prostě nebyla určená pro mě, i z toho důvodu jsem ji nakonec nedočetl a k tématu jsem se rozhodl přečíst si jiné knížky.

Tak jsem se ponořil do světa autistů prostřednictvím této knihy a můžu říci, že to byla náročná četba. Orientovat se ve spletitosti odborných termínů a záludnosti této neurodiverzity, tak se nedivím, že sám autor píše, že o tomto tématu je knih jako šafránů a mnozí odborníci se nedokážou shodnout na konkrétní diagnóze.

Nevím, jestli je kniha pro českého čtenáře zas tak přínosná. Autor se hodně obrací na zahraniční internetové stránky, doporučuje americké a britské podpůrné skupiny, vysvětluje, jak funguje diagnostika autismu v Americe. Určitě je dobré poznat, jak na tento problém pohlížejí v zahraničí ale v českém prostředí, se tyto rady moc neuplatní. Také mě zaráží, že autor často spojuje autismus se sexuální identitou a sexuální orientací. Neexistuje důkaz, že to spolu nějak souvisí. Pro mě kniha byla matoucí a moc jsem si z ní neodnesla.