Hraniční porucha osobnosti
Heinz-Peter Röhr
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/190346/mid_hranicni-porucha-osobnosti-1jD-190346.png
4
111
20
V současné době stoupá počet lidí, kteří trpí takzvanými ranými poruchami. Jednou z nich je i borderline čili hraniční porucha osobnosti. Odborníci očekávají, že v budoucnosti bude výskyt raných poruch ještě častější než dnes. V současnosti se odhaduje, že hraniční poruchu osobnosti vykazuje až 50% pacientů, kteří vyhledávají psychoterapeutickou pomoc. Zkušený německý terapeut Hans-Peter Röhr se ve své knize osobitým způsobem zabývá vznikem této poruchy, jejím průběhem a naznačuje možnosti jejího překonání, a to jak v terapii, tak svépomocí. Za východisko si autor zvolil v Čechách méně známý pohádkový příběh ze sbírky bratří Grimmů Jan ježek. Na hlavním protagonistovi příběhu, chlapci, který se narodil s lidským tělem a hlavou ježka, ukazuje kořeny, ze kterých hraniční porucha osobnosti vyrůstá. Pohádkový děj pak doprovází jeho úvahy o hlavních rysech života lidí s touto poruchou, ale také o cestách, které vedou k uzdravení. Dodatek knihy je věcným pojednáním o popisované poruše a konkrétních možnostech svépomoci a terapie.... celý text
Literatura světová Literatura naučná Psychologie a pedagogika
Vydáno: 2009 , PortálOriginální název:
Weg aus dem Chaos , 1996
více info...
Přidat komentář
Nejlepší kniha na toto téma, co jsem četla. V době, kdy jsem touto poruchou trpěla, mi velice pomáhala.
Po přečtení mi přijdou mé jinak chaoticky rozházené vnitřní střepy alespoň trochu seskládané do mozaiky, kterou budu nadále objevovat a slepovat. Taky jsem ráda, že kniha nestigmatizuje, čtenář má příležitost nahlédnout, jak křehký může vnitřní svět hraničáře být.
Čtu si zde se zájmem příspěvky ostatních čtenářů a je to pěkné, jak jsou názory na autora, resp. jeho Hraniční poruchu osobnosti rozkročené od zamítnutí a nepochopení až po příznivé ohlasy.
Pro mne ta kniha je natolik přínosná, že se k ní hodlám vracet stále a dokola, už proto, že bohužel jsem celoživotní, dlouholetý hraničář. Autor mi mluví z duše. To jak líčí letoru hraničáře je pro mne místy až nestoudně autentické a zcela vystihující, místy se červenám, stud a odhodlání začít na sobě pracovat mě neopustil po celou dobu, co knihu čtu. Myšlenky, kterými autor tak výstižně popisuje nelehký život hraničáře a jeho okolí, Vám nedají vydechnout ani po odložení knihy. Začnete o sobě přemýšlet v kontextu jeho myšlenek. Je nesmírně úlevné zjistit, že to co vás celý život trápí, není něco, co si vymýšlíte, nějaký blud a nesmysl, že to někdo popsal, že lze tuto nemoc terapeuticky mírnit a zlepšit tak kvalitu života. Kdo je stižen stejně jako já "hraničářstvím", asi dobře ví, o čem zde píši.
Třetí kniha od autora a jsem nadšen. I když zřejmě nemám tuto poruchu, mnoho symptomů je mi známých. Velmi inspirativní a poučné.
Když pročítám negativní komentáře, říkám si, že tito lidé knihu nepochopili. Buď proto, že si odmítají přiznat, že se jich to týká, nebo se jich to netýká a tudíž to nemohou pochopit. Není to jednoduchá problematika. Člověk asi musí mít za sebou léta poctivé práce na sobě, aby to dokázal ocenit. Knize se dají vyčíst různé drobné nedostatky, ale to podstatné je řečeno naprosto přesně a jasně, bez příkras.
Nevím, proč jsem znovu zkusil Röhra, byla to chyba. Autor na krátké pohádce ukazuje některé znaky HPO. Tento způsob zpracování by nejspíše měl vést k tomu, že si čtenář zapamatuje charakteristiky HPO snáze, pokud je bude mít spojeny s výše zmíněnou pohádkou - alespoň za sebe mohu říct, že to se nezdařilo. Některé symbolismy z pohádky, o které se autor opírá, jsou pro mě značně krkolomné, jiné nezajímavé či opakující se. Nemám u autora této publikace ani pocit, že by do hloubi rozuměl tajům lidské mysli, a že bych se tedy mohl něco mimoděk přiučit mimo vymezené téma. Za mě už nikdy více Röhr.
Pro základní pochopení, co lidé trpící touto poruchou zažívají, to není špatná kniha. Nicméně na slovní spojení "lidé se syndromem janaježka" jsem si během čtení vypěstovala alergii.
Od knihy jsem čekala více, je velmi stručná a příklad pohádky mi úplně nesedl.
Na to, jak obsáhlou a komplikovanou tato porucha je, mi připadá kniha poněkud stručná. Nicméně je to asi ten nejlepší způsob, jak tuto poruchu přiblížit někomu, kdo ji nezažil ani u sebe, ani u druhého, aby si dokázal alespoň představit to peklo v sobě, které tam celoživotně má anebo se mu to peklo vytváří soužitím s někým, kdo touto poruchou trpí. Nebylo by od věci, kdyby kniha obsahovala i zmínku o tom, že i tato porucha může mít různé "levely" a že existují i hraničáři tzv. vysoce funkční čili jim porucha zasahuje do života "jen" v určité oblasti např. v oblasti vztahů.
Rozhodně nesouhlasím s názorem Ivaksa. U hraničáře záleží v jakém stádiu jeho nemoc je. Ano, v pokročilém stadiu, kterým například trpí můj otec, nebylo už možné nic jiného než odejít. Ale já sama tuto poruchu mám a nemyslím si, že jsem beznadějný případ. Je to nemoc a každá nemoc se dá léčit. Dokonce existuje stránka, která se snaží přiblížit svět hraničářů, kteří se svou nemocí bojují a daří se jim žít normální životy i s partnery. https://nejsempsychopat.weebly.com/ Věřím, že pokud si to včas přiznáme jsme schopni žít normální život. Doporučuji přečíst knihu Nenávidím tě, neopouštěj mě! Zvládání hraniční poruchy osobnosti; Jerold J. Kreisman, Hal Straus.
Smutné je, že je knížka tak žalostně tenká. Některé kapitoly mají třeba jen dvě stránky.
Spojit poruchu s postavou Janaježka je zajímavé. Osobně by se mi líbilo, kdyby v knize bylo obsaženo o něco více kazuistik, nebo jen nějakých kratších případů z reálného života.
Osobne poznám jednu hraničiarku, no myslím, že človek, ktorý si HPO sám neprežil ju asi nikdy úplne nepochopí. Aj preto som rád, že táto kniha vznikla.
Výber rozprávky, na ktorej autor HPO demonštruje je zaujímavý, no neobvyklý - neviem, koľkí ľudia mimo autorovej domoviny (a fanúšikov bratov Grimmovcov) ju poznajú.
Pochopit a přijmout tuto nemoc je prakticky nemožné. Vyznat se v chameleonství těchto lidí je složité, vyžaduje to trpělivost, pevné nervy a mnoho přemnoho lásky.
Tato kniha však dokáže citlivě vysvětlit, že ani tak není šance poruchu nějak zvrátit. Stejně jako člověk který se nenaučí do tří let mluvit, nenaučí se NIKDY, tak ani hraničář nedokáže sám ovládat pokažené- splašené impulsy svých emocí- NIKDY!
Při vývoji mozku došlo k chybě, která se nedá napravit. Existují jedinci, kteří mají odvahu si to přiznat a mohou tak zmírnit projevy, avšak tam kde není ani vůle připustit že " mám problém", tam je to absolutně beznadějné.
Tito "ježečci", " hraničáři", mají velmi silnou, intuitivní schopnost symbiotizace. Přizpůsobují se, navozují rychlý dojem "MY".
Vymanit se ze vztahu s nimi je velice náročné. Jejich silný emoční koncentrát způsobuje citovou závislost. Střídají idealizaci z devalvací. Jsou absolutističtí, mají pocit nejvyšší spravedlnosti. Dojímají, opájí a drtí.
Kniha je vynikajícím prostředkem zejména pro ty z vás, kteří si myslí, že jim mohou nějak pomoci. Po přečtení knihy a jejím hlubokém pochopení vám dojde ,že je to marné.
Zachrání vás až okamžik, kdy se ve vás probudí sebeúcta.
I když je problematika opět vysvětlena bibliopedagogicky na pohádce a Röhr nastíní možnosti léčby hraniční poruchy, tak musím říci, že se mi to třeba oproti narcismu četlo podstatně hůře. A to i při tak málo stranách. Chybělo mi pak nějaké další vysvětlení okolností vzniku a trochu úskalí při léčbě, když je dnes už prakticky tak rozšířená a devastující. Každopádně i tak podnětná kniha i když ne tolik, jako jiné od tohoto autora.
Röhr aj tu ukázal, že vie čitateľa zaujať a vie demonštrovať problematiku dobre zvolenou metódou. Kniha nie je vyčerpávajúcou snahou vysvetliť danú diagnózu, ale skôr akýmsi impulzom k tomu, pochopiť o čom tento konkrétny syndróm je. Aplikácia diagnostiky na rozprávkový príbeh robí z toho diela zaujímavé čítanie. Odporúčam.
K této knize nemám co dodat. Díky povídce autor nádherně přirovnává znaky HPO a tím je pro laiky dobře vysvětlená. Každý, kdo má ve svém okolí člověka s HPO by si jí měl povinně přečíst.
Jak je zde již uvedeno v komentářích, kniha vám pomůže tuto nemoc pochopit, nebo alespoň nastínit pocity člověka jež touto nemocí trpí. Oproti jiným odborným publikacím je tato psána pro laiky prostřednictvím pohádky Janježek. Osobně toto velice oceňuji a nutno vyzdvihnout báseň v knize od Francoise Villona, Tulákova balada, která věrně popisuje naládu jedince trpící HPO. Verš první:
U plných stolů krutým hladem zmírám,
a žhnoucích kamen zabíjí mne mráz,
čeho se dotknu jen střepy sbírám,
až po krk v blátě zabíjím svůj čas.
Můj úsměv rybníček je slzavý,
a slzy zas tak veselé,
když náhodou mne Slunce pozdraví,
že v životě jak v kostele
bych kleknout moh´, ať požehná mi Pán...
já, všemi ctěn a všemi popliván.
Pan Röhr opět nezklamal. Za mě plný počet, jednoznačně. Neznamená to, že bych jeho slova brala jako zákon, nebo si myslela, že všichni, kteří jsou agresivní nebo závislí, trpí hraniční poruchou (a naopak - že všichni s hraniční poruchou jsou agresivní nebo závislí), ale rozhodně další díly skládačky zapadly (a dost hlasitě) na své místo. Všichni máme koneckonců svým způsobem takovou ježčí kůži...
Jen poznámka: o genetických predispozicích se autor zmiňuje také, byť velmi okrajově (příklad dvojčat oddělených po porodu a vychovávaných v různých soc. poměrech), o perinatálních vlivech (těžkém porodu) se tam dočteme také, stejně jako o prenatálních vlivech (chtění x nechtění dítěte rodiči už v průběhu těhotenství). Ale opravdu by se tam toho na tohle téma dalo napsat víc (a samotnou by mě to velmi zajímalo).
Mimochodem na tuto nemoc jsem narazila v knize: http://www.databazeknih.cz/knihy/zivot-a-nemoci-vincenta-van-gogha-141103, je tam nastíněna taky moc pěkně.
Ač o některých věcech lehce pochybuji, v každém případě mi kniha pomohla tuto poruchu pochopit. Jen závěrečné afirmace či dokonce modlitby lidí ze skupiny lidí s bordeline syndromem mi přišly trochu zbytečné. Přesvědčovatněkoho k vazbám k Bohu nepovažuji za terapeuticky správné, ale možná je to je tím, že jsem vyrůstala v jiném, prostředí, než autor. Myslím, že Röhr v pohádkách hledá více, než je v nich skutečně zachyceno, ale pokud to pomůže lepšímu pochopení, pak proč vlastně ne. :-)
Také jsem v překladu našla nějaké chyby či špatné formulace, tak za to srážím hvězdy :))
Autor zcela opomíjí faktor genetického sklonu k vyšší citlivosti nebo pozměněného biochemického prostředí mozku (o perinatálních vlivech nemluvě). V důsledku toho je Röhr orientován příliž úzce na ranné fáze vývoje jedince. Přesto na mne autor zapůsobil jako praktik s bohatými zkušenostmi.
Štítky knihy
psychologie poruchy osobnosti význam pohádek a mýtů duševní poruchy, duševní nemoci hraniční porucha osobnosti
Autorovy další knížky
| 2013 |  Nedostatečný pocit vlastní hodnoty |
| 2011 | Závislé vztahy |
| 2012 | Cesty z úzkosti a deprese |
| 2001 | Narcismus – vnitřní žalář |
| 2003 |  Hraniční porucha osobnosti |
Kniha Hraniční porucha osobnosti je v
| Právě čtených | 5x |
| Přečtených | 169x |
| Čtenářské výzvě | 8x |
| Doporučených | 3x |
| Knihotéce | 46x |
| Chystám se číst | 57x |
| Chci si koupit | 13x |
| dalších seznamech | 4x |
Neberte co zde píšu moc vážně. Je to cynické, ironické a přehnané. Ale i tak to je.
Hledání paralel mezi příběhem o Januježkovi a hraniční poruše osobnosti. Janježek se narodí napůl jako člověk (dolní polovina) a napůl jako ježek (horní polovina). Jeho otec, které chtěl mít (normálního) syna jej pak nemá rád a ponižuje jej. Janježek se vydá do světa, nebo spíše do lesa. Potká postupně dva krále, kteří v lese zabloudí. Oba přiměje k tomu, aby mu za radu kam mají jít dali to co doma potkají jako první, což je v obou případech královská dcera. Jeden král ho podrazí, druhý ne. Dceru toho krále, který ho podrazil Janježek popíchá. Nakonec je Janježek vysvobozen (zjistí se, že ježčí kůže je sundávací a pokud se spálí, je zlé kouzlo zlomeno) a šťastné si vezme princeznu, která si ho původně byla ochotná vzít jen proto, že to její otec slíbil. A ta popíchaná princezna jí to závidí. Janježek se vrátí k otci, který ho ale po vysvobození nepozná a tvrdí, že žádného syna nemá. Nakonec se ale spřátelí a otec s ním odjede na zámek (je to přece jen lepší než bydlet v chalupě).
Ukazuje, že nepochopení a odmítnutí může vést k izolaci a také ke zkratkovitému a impulzivnímu jednání, které je pro hraniční poruchu typické. Asi prvním vážným varováním o hraniční poruše Janaježka je to, že se při zradě prvního krále a jeho odmítnutí slíbeného, ale v podstatě nesmyslného požadavku, se Janježek mstí jeho dceři, která se do toho vlastně připletla omylem a nechtěně se stala středem jeho emocí. Autor ale rozebírá spíše jak vznikají problémy z toho, že Janježek nebyl přijat do společnosti a zažíval nezaviněné potupení. Tenhle problém ale zdaleka nemusí být příčinou (nebo snad důsledkem?) hraniční poruchy, ale vyskytuje si u mnoha jiných poruch. K trochu specifičtějšímu předvedení hraniční poruchy dochází, když autor líčí vztah z první princeznou. Docela dost si ten příběh upravuje - podle autorova výkladu Janaježka miluje z počátku i první princezna a na první pohled se k sobě hodí a doplňuji se (Jak na to proboha přišel? První princezna by jej už od začátku nebrala ani jako pasáka vepřů, natož manžela! Byl pro ni něco naprosto odporného. Ale dobře, určitá úprava příběhu snad není na škodu.). Janježek ji hlídá a vyžaduje po do ní mnoho pozornosti a princezna je z toho na nervy a nakonec ze vztahu uteče. Takže zde máme popsaný problém hraniční poruchy, ale příběh už je jiný. Druhá princezna chce Januježkovi jen pomoct. Nemá žádná očekávání a příjme ho prostě jen tak "zadarmo". Díky ní se Janježek smíří s tím, že věci jsou takové, jaké jsou (až po té, co získá půl království a celou princeznu), a tím se vysvobodí. Přijde na to, že nesmí dávat vinu ostatním. To, že jej otec šikanoval byla jen chyba Janaježka. Za to, že z části vypadal jako ježek si mohl jen on sám. Pokud připustíte, že si sami můžete za všechno, a že věci nemůžete změnit, vysvobodí vás to a najednou se všechno začne dařit. Klidně se stanete z pasáka vepřů králem a půlka ježčího těla bude najednou jen takový téměř neviditelný estetický nedostatek. Ještě že na to přišel. Ježčí kůže je spálena a Janježek je nejenom napravený, ale i krásný. Sláva novému krásnému králi, jehož schopnosti řízení království se zakládají výhradně na celoživotní zkušenosti z pasení vepřů! Sousední král a princezna jistě puknou vzteky! Sláva!
Lidé s hraniční poruchou si neuvědomují, že láska se nedá koupit (jejich vlastní pozorností) ani vynutit násilím (jak to Janježek zkouší u první princezny). Jsou přesvědčeni, že musí něco dávat a že pak něco dostanou. Podle autora knihy se láska dává zadarmo. Na rozdíl od autora si tím nejsem jistý. Ženy které nabízí krásu a muži, kteří nabízí svůj ekonomický úspěch nebo určitou pověst, to mají v lásce jednoznačně snazší. Problém tedy podle mě není v tom, že by láska byla zadarmo, ale v tom, že Janježek prostě nemá to, co se obvykle nabízí. Dokonce ani jeho rodiče mu nebyly schopní dát lásku zadarmo. A tak se snaží to zaplatit jinak, což jeho okolí většinou neakceptuje a on je kvůli tomu občas agresivní. Na rozdíl od autora velmi pochybuji, že kdyby Janježek chtěl manželskou lásku jen tak, tak by mu ji v jeho pozici opovrhované chudé zrůdky žijící v lese a živící se pasením prasat někdo nabídl, a nepomohlo by mu ani to, že hezky hrál na dudy. Lidem, kteří některé věci nabízí zcela automaticky a nevědomě se to asi bude zdát hodně cynické, ale je to z velké části jen jejich úhlel pohledu. U mnoha lidí s hraniční poruchou samozřejmě pomůže, pokud omezí ono "něco za něco", které si ostatní lidé neuvědomují a mají v jiných hranicích, ale to není případ Janaježka, který je na tom tak špatně, že mu nic jiného nezbývá (kromě toho smířit se s tím, že celý život prožije sám v lese nebo vyřešit věci jako Olga Hepnarová, což by ale byl podstatně jiný příběh). Janježek využívá toho, že ostatní jsou v nouzi a nutí je k věcem, které by za normálních okolností nikdy neudělali. Je to jediná jeho možnost a on ji (s nutnou obří dávkou štěstí) využívá naplno. A vyplácí se mu to. Princeznu si vezme nejdřív i přes to, že jej zjevně nemiluje a byla by raději, kdyby si mohla vybrat jinak. Ale pak se do něj i tak zamiluje a tak máme šťastný konec. Poučení z té pohádky také může být takové, že se nemáme dívat na etiku a máme urvat co můžeme bez ohledu na emoce ostatních. Když nám nemáme šanci, musíme si ji udělat. Ostatní si časem zvyknou. Rozhodně netvrdím, že zrovna tohle pohádka tvrdí, ale její výklad v knize není o moc více výstřední.
"Přitom svět je plný lidí, kteří, kteří za trochu uznání dělají mnohem víc, než by byli ochotni udělat, kdyby se dokázali osvobodit od očekávání, že za výkon se jim dostane pozornosti." - Možná že i to je problém těchto lidí. Pokud maximalizujete například v zaměstnání výkon, aniž by vám za to někdo předem něco dal, dnešní doba vás většinou vyždímá a odkopne. Pak se není moc čemu divit, že podobní lidé mají často deprese a poruchy nálad.