nefernefer komentáře u knih

Cestuješ ve mně
obdivuj mou krajinu
okus mé vody

Mám moc ráda haiku a opravdu obdivuji toho, kdo ho umí napsat tak, aby dávalo smysl, bylo poetické a zároveň dostálo předepsanému počtu a pořadí slabik 5‒7‒5. Proto jsem se pustila i do této knihy. Příběhu samotnému bych neudělila více jak dvě hvězdy, ale díky těm básničkám, z nichž některé byly lepší než ty skutečně japonské, se kterými jsem měla možnost se seznámit, přihazuji třetí a ta čtvrtá je za naprosto nečekaný a pro mě překvapivý konec. Některé komentáře pode mnou knihu právě za ten závěr kritizují, ale v mých očích knížce natolik vylepšil renomé, že jsem nakonec zvedla hodnocení.
Dalším kladem bylo, že jsem se dozvěděla spoustu nových zajímavých informací o japonské poezii a rozšířila si obzory o další její formu - tanku. Jako nedostatek naopak vnímám to, že básně v této knize dost často nedodržovaly předepsané pořadí slabik, takže to vlastně opravdová haiku nebyla. Nevím, zda je to tak i v originále, nebo je tím vinen překladatel. Chápu, že překládat něco takového je obzvlášť těžké. Ale s přihlédnutím k tomu, že se nejedná o sbírku japonské poezie, ale o beletrii (vzhledem k rozsahu spíš novelu než román, jak uvádí anotace), tuto nedokonalost nakonec přehlížím, protože i tak jsou ty verše hezké.

Cestuji v tobě
proniknu až do středu
tvé metropole

30 10.03.2021

„ ‚Do motýlího sosáčku!‘ ulevil si Hugo pomocí nejsprostší ze všech japonských nadávek, kterou se naučil od pana Zakahira, svého mistra bojového umění zvaného Kendó neboli Cesta meče.“

Třetí dobrodružství klanarádů Huberta, Huga a Ofélie, členů klanu H2O, je stejně povedené jako předchozí dvě. Moje nadšení neutuchá. Nemyslela jsem si, že někdy budu fanynkou knižní série určené pro mladší školní věk, ale už je tomu tak. Autora si řadím mezi oblíbené, a než vyjde další díl, tak se asi pustím do nějaké jeho jiné knížky pro děti, abych zjistila, jestli jsou stejně dobré. :o)

„Pedr. Nejezchleba přezdívaný Dieta, byl ředitelem základní školy Evelíny Saturejkové. Když byl v mládí pro nedotáčivost mozkových závitů vyloučen ze studií, nechal si své křestní jméno Petr úředně změnit na Pedro. A od těch dob ho píše zkráceně s tečkou na konci, aby si lidé mysleli, že je doktorem pedagogických věd.“

19 10.03.2021

„Pokud se dokážeme smířit s malými zázraky, jsme schopní představit si velké.“

Za mě nejlepší Robbinsova kniha. Byla moje první a nic ji nepřekonalo. I když si myslím, že kdybych byla muž, asi bych na první příčku stavila „Invalidy“. Takže moje doporučení - pokud se na Robbinse teprve chystáte a jste žena, přečtěte si jako první Parfém, pokud jste muž, přečtěte si jako první Když se z teplých krajů vrátí rozpálení invalidé. Když se vám to bude líbit, směle do dalších. Když se vám to líbit nebude, nemá smysl se pokoušet dál. Robbins je přesně ten autor, který není pro každého a dělí čtenáře do dvou nesmiřitelných táborů uctívačů a odmítačů. Já jsem nekritický uctívač. :o)

33 09.03.2021

„Někdy možná člověk musí hodně zapomenout a hodně prožít, aby nakonec objevil pravdy, které mu už dávno pošeptali jiní.“

Třetí kniha od Martina Fahrnera, kterou jsem přečetla, a s definitivní platností si ho zařazuji mezi své oblíbené. Tentokrát se nejedná o klasický příběh, ale o takový kaleidoskop vzpomínek, kdy do kratičkých střípků ze života fiktivního hlavního hrdiny zjevně probleskují skutečné postavy a skutečné prožitky samotného autora. Není to nijak ohromující, akční ani napínavé, přesto jsem se ke čtení vracela ráda, protože co mají zatím všichni Fahrnerovi hrdinové společné, je snaha být lepším člověkem a nezlomná víra ve spravedlivý svět, pro který jsou ochotni bojovat do roztrhání těla. Ovšem bez zbytečného zdůrazňování všech ústrků a utrpení, kterým při tom musí čelit. Ano, i tady se tak trochu hraje na city, ale nenásilně. Spíš je to takové laskavé pohlazení pro duši.

21 06.03.2021

„Ten Vulpes měl prostě všechny možné nešvary, a skoro žádné švary.“

VYNIKAJÍCÍ! Je to sice oficiálně knížka pro děti, ale myslím, že daleko víc si ji užijí dospělí. :o) Opravdu doporučuji každému, kdo ještě úplně dítětem být nezapomněl a kdo dokáže ocenit úžasný cit pro jazyk a téměř cimrmanovskou poetiku. Jen na okraj, další díl je možná ještě lepší. ;o)

„Rotunda je románský kostel do kruhu. Runda zase znamená, když se v kruhu kolem stolu vypije nějaký nápoj, například kohoutková voda. Obě slova pocházejí z latinského rotundus, čili kruhový. Nejvíc rotund na celém světe najdete v Čechách a na Moravě, je to taková naše národní specialita. A nejvíce rund krouží v hostinci U Zlaté rotundy.“

21 04.03.2021

Krásné, ale smutné. Trochu mi to náladou připomnělo Šťastného prince od Oskara Wilda. Ilustrace jsou samozřejmě nádherné jako ve všech knihách Pavla Čecha, ale tentokrát téměř černobílé. Absence barev podtrhuje melancholii příběhu a obrázky zimního města bez lidí mi úplně připomněly covidově vylidněnou Prahu.

„Procházel městem, které tak dobře znal.
V průchodech foukal studený vítr
a zasněžená dlažba klouzala.
Svět jako by ztratil barvy.
Byla to dlouhá zima.
Ulice byly liduprázdné.“

24 03.03.2021

„Každý slušný člověk vlastně celý život hledá vážnou známost se slušnou, skromnou nemocí, se kterou by se sžil.“

Úsměvné, laskavé čtení (nic k popukání, spíš jen k lehkému pousmání), po kterém je člověku tak nějak obyčejně hezky. A i to je někdy třeba. Vlastně docela často. :o) Navíc napsané moc hezkým jazykem.

„Sám sobě se za obzorem neztratíš, byť jsi ho měl sebemenší. A jiným? Když zmizíš z obzoru jedněm, neodbytně se objevíš na obzoru druhým. Není úniku. Někomu vždycky budu v obzoru trčet.“

27 03.03.2021

Kdybych neznala souvislosti a brala to opravdu jen jako poezii, pak musím přiznat, že by tyto „verše“ strčily do kapsy mnohé z těch, se kterými jsem měla v poslední době tu čest. Ovšem ve světle toho, o co jde ve skutečnosti, musím říct:
Je to výborné a fakt mě to pobavilo. Skvěle to ilustruje typickou českou schopnost přežít to nejhorší jen díky tomu, že si z toho budu dělat srandu. Protože vlastně je to spíš k pláči.

23 01.03.2021

„Když se Durman marně snažil polknout hostii, která se mu přilepila na jazyk, pomyslel si, jaká škoda, že Ježíš nebyl kuchař. To by jistě neproměňoval své tělo do suché, nekvašené oplatky bez chuti, ale vybral by si k tomu třeba bouillabaissu nebo jehněčí kolínko na rozmarýnu. Kněží by během mše vařili a teologické spory by se nevedly o vycházení Ducha svatého, nýbrž o to, zda biftek smažit na sádle, nebo na oleji, či je-li přípustné do bramborového salátu přidávat mrkev.“

Velmi osvěžující kombinace světa alá „Adéla ještě nevečeřela“ s průvodcem po pražských knajpách a bordelech (v obou případech s velmi barvitými popisy nabízených rozkoší) za Rakouska-Uherska, zpestřená fantaskními až mysteriózními scénami a doplněná mnoha vtipnými historicko-politicko-filozofickými postřehy. Lahůdka pro jazykové fajnšmekry. V případě duševní nouze lze nalistovat libovolnou stránku a téměř s jistotou tam najdete nějakou perlu, která vám poskytne první pomoc. Pročež velkoryse promíjím rozplizlý konec a vřele doporučuji coby účinný nástroj duševní hygieny.

„První živý tvor, jehož člověk domestikoval, nebyl žádný vlk, nýbrž kvasinka. Alkohol a chléb stály u počátku lidské civilizace.“

33 01.03.2021

„To znamená, že využívat k získávání energie pohonné hmoty je čiré barbarství. Volná energie [...] na rozdíl od energie získané spotřebou paliv nedožene tuhle planetu k záhubě.“

Hodně zajímavá myšlenka založená na Teslově vizionářství. Hodně zajímavě napsaná kniha založená na fikci s využitím reálných postav. Je to vlastně taková ta hra, co by bylo, kdyby... Stačí trochu šoupnout figurkami a vývoj se mohl ubírat úplně jiným směrem. Autor si dal opravdu práci a stvořil alternativní historii, která působí přesvědčivě. Vystupují zde skutečné postavy, skutečná místa, budovy, odkazuje na skutečné filmy či dobové šlágry. Samotná „detektivní zápletka“ mě sice příliš neuchvátila, ale svět, ve kterém se odehrávala, ano. A navíc mě tahle kniha donutila zamyslet se nad tím, jak všechno souvisí se vším a že každá mince má dvě strany. To, že hodnotím relativně nízko, je způsobeno mojí nedostatečností v oblasti všeobecného vzdělání. Na rovinu se přiznávám, že některé věci na mě byly příliš složité, ať už se jedná o technické záležitosti, nebo o čachry v politickém zákulisí. Ale pokud bude číst knihu elektroinženýr, jehož koníčkem je historie, potažmo „velká“ politika, jsem přesvědčená, že bude nadmíru spokojen.

23 15.02.2021

„... není to tak, že by pohádky byly pravda, ony jsou víc než pravda. A nejsou pravdivé, protože tvrdí, že draci existují, protože všechny děti vědí, že draci existují; jsou pravdivé, protože nám říkají, že draci mohou být poraženi.“

Není to nic ohromujícího, nic, co by tu už někdy nebylo, ale hezky se to čte. Jako všechny dobré a dobře napsané pohádky. A tohle je dobrá a dobře napsaná pohádka. Barevný svět plný fantazie, kde ne všechno končí šťastně a ne každé zlo je potrestáno, protože to není pohádka pro děti. Je to krásná pohádka pro dospělé.

Na úvod musím předeslat, že jsem udělala naprosto školáckou chybu. Žila jsem v domnění, že se jedná o trilogii. Kdybych tušila, že je to nedokončená série, jejíž další díly jsou v nedohlednu, nešla bych do toho. Než vyjde pokračování (pokud vůbec), už si dávno nebudu pamatovat, co se dělo v předchozích dílech. Navíc si myslím, že kdyby byl tento díl závěrečný a autorka v něm pořádně ukončila, co rozdělala, udělala by lépe. Ale utnout londýnskou část bez dovysvětlení a poslat hlavní hrdinku do Paříže rozjet úplně nový příběh, je pro mě zklamáním. Navíc její milostné tanečky (ale ne, ale jo, ale ne) už mě začínaly nudit a nějakého dokončení rozjetých linií vedlejších postav jsem se také nedočkala. Možná s vysvětlením toho všeho autorka počítá v dalším díle, ovšem to už se nejspíš nedozvím.

22 09.01.2021

Pokračování příběhu se rozvíjí celkem slibně. Podél linie hlavní hrdinky se vinou i vedlejší příběhy jejích přátel, takže to není jednotvárné. Občas jsem sice kroutila hlavou nad tím, proč něco, co před chvílí šlo, najednou nejde, a některá vysvětlení mi přišla přitažená za vlasy, ale budiž. Stále to beru jako pohádku a jsem ochotna přimhouřit oči, protože jinak je to čtivé natolik, že mě pořád ještě zajímá, co z toho bude dál.

20 09.01.2021

Přijít v žánru městské fantasy s něčím novým je těžké. Magie v různých podobách je všude plno. Takže oceňuji nápad využít tentokrát něco, s čím se každý z nás může setkat i ve skutečnosti a co je součástí i našeho reálného světa (ať už v to věříme či ne). Jasnovidectví, věštění z karet či výklad snů a jiné podobné praktiky. Fenomén, který je starý jako lidstvo samo, autorka rozpracovala, naroubovala na skutečnou historii a tu si upravila k obrazu svému, takže vytvořila nový svět, který by mohl vzniknout, kdyby se tyto schopnosti, řekněme, „přemnožily“. Jediné, co mi na tom všem vadilo, byla zbytečná složitost, jež neměla vůbec žádné opodstatnění. Už to, že se čtenář musí orientovat v množství názvů označujících jednotlivé druhy vidoucích podle druhu jejich schopností a zvyknout si na spoustu nových výrazů z jejich slangu, naprosto stačí. Rozdělení Londýna na kohorty, sektory a já nevím co ještě (pro děj samotný úplně zbytečné), čtenáři jenom ztěžuje orientaci a mě to otravovalo natolik, že v hodnocení strhávám jednu hvězdu.

18 09.01.2021

Svižně, čtivě napsané, sympatický hrdina, atraktivní prostředí, minimální požadavky na zapojení mozkových závitů při četbě, jinými slovy ideální kniha pro intelektuální průvan ve „vydýchané mozkovně“. Nenudila jsem se a příjemně jsem se občerstvila, abych zase byla schopna strávit i náročnější tituly. Což vůbec nemyslím špatně. Taková literatura je více než potřebná. Alespoň pro mě. :o) Nicméně jednu hvězdu musím strhnout za absenci humoru (já ho tam teda nenašla) a druhou za těžko uvěřitelné vysvětlení hlavní ženské hrdinky v závěru, proti kterému bych měla hned několik logických argumentů. Myslím, že bez toho „skandálního odhalení“ její identity by byl konec mnohem uvěřitelnější.

21 01.01.2021

Život je příliš krátký na to, abych ho chtěla promarnit čtením knih, které mě nebaví. Tahle kniha ve mně vzbuzovala jen ošklivost. Je plná špíny, bídy a zoufalství a její postavy buď souloží, nebo umírají, nebo se zmítají v náboženském deliriu. V půlce jsem to vzdala, protože mě naprosto přestalo zajímat, co bude dál. Ovšem nechci soudit. Je to pouze můj ryze subjektivní názor. Možná jen nejsem dostatečně intelektuálně na výši. :o)

17 30.12.2020

„Ať si zlo dovoluje, co chce, ať si je, jak chce silné, vždycky, než z nás udělá fašírku, můžeme mu dát aspoň tu jednu perdu!“

Jedna z mála knih, u které jsem si byla jistá stoprocentním hodnocením ještě dřív, než jsem ji dočetla. Bylo mi, jako bych se vrátila do svých vlastních mladých let. Věci, které porevoluční generaci přijdou absurdní, byly tehdy naprosto normální. A každý se s tou absurditou vypořádával po svém. Síla přátelství a nezlomná víra v jiný, lepší svět, to byly ty nejsilnější zbraně v boji s lidskou malostí. Pro mě byla tahle kniha zpočátku vtipným, a nakonec velmi dojemným připomenutím mého mládí. A je mi moc sympatické, že autor ani ve chvílích, kdy píše o té odvrácené tváři tehdejšího režimu, nesklouzává k zahořklosti a zlobě, ale drží se té laskavé formy vyprávění, za kterou bych mu, kdybych mohla, dala hvězd klidně deset. :o)

„Často jsem tehdy dával své ženě hlavu na prsa a vydržel dlouho ležet a poslouchat se zavřenýma očima. Ta pravidelnost dechu a pravidelný tlukot srdce mne vždycky přesvědčily, že to základní je v pořádku, že věci jsou přece jenom na svém místě. Ani tenkrát, v těžké době, která potom přišla, jsem nepřestal věřit, že štěstí má v sobě velikou sílu, a stejně mi v těch chvílích probíhal před očima film složený ze samých šťastných okamžiků. Ostatní zůstaly někde ve střižně, nepovedly se zkrátka a nebyly použity, s tím se přece počítá.“

28 28.12.2020

„Benedikt pohlédl na oblohu. Hvězdné kolo tam nahoře se už otočilo o čtvrtinu své dráhy od chvíle, co vystrčil hlavu ze dveří stavení U Ledovce. Takovou rychlost má čas, ať už se jím řídíme, nebo ne. Ale je to hezké, cestovat s hvězdami, mírně se pohybovat jako ony. A šlo se opravdu dobře. Zasněžené vrchy se zdály v měsíčním světle tak nízké a daleko, tu a tam se od noční, leskle černé ledové plochy odrážel blyštivý pás hvězd. Takové putování bylo jako báseň s umným rýmem a krásnými slovy a jako báseň se usazovalo v krvi. A jako báseň se je člověk naučil nazpaměť – a musel sem pak chodit zas a zas, aby se přesvědčil, jestli zůstalo všecko beze změny. A zůstalo: zvláštní a nedosažitelné, a přesto důvěrně známé a nepostradatelné. Na Benedikta se snesl ničím nerušený mír. Pocit bezpečí se z hloubi duše šířil dál a dál a nakonec byl všeobjímající a neomylný: ano, tudy jdu.“

Většina děje se, na rozdíl od mnou vybrané ukázky, odehrává za sněhové bouře. Takový Stařec a moře, jen místo moře bojuje hlavní hrdina se zasněženými horami. Já jsem tento úryvek vybrala jako důkaz, že tvrzení, že je kniha napsána strohým jazykem, je mylné. Příběh sám je možná strohý, ale jazyk, kterým je napsaný, rozhodně ne. Je jednoduchý, to ano, ale ve své jednoduchosti také nesmírně poetický. Přesně vystihuje základní myšlenku – to nejdůležitější v životě je zároveň to nejprostší.
Četla jsem ji o adventu. Ale i kdybych ji četla kdykoli jindy, napsala bych to samé. Kniha plná pokory, která mě naprosto okouzlila.

29 18.12.2020

Je zvláštní, že ani jeden komentář tady na databázi se nezmiňuje o tom, že se děj odehrává o Vánocích. Už jen ten samotný fakt by totiž čtenářům napověděl, co od Posla mohou čekat. Připomínalo mi to takové ty americké vánoční filmy, co naprosto prvoplánově „chytají za srdce“ a cíleně útočí na city, aby v dojatém divákovi vyvolaly chuť být lepším. Za mě je tam spousta nelogičností, nad kterými zůstává rozum stát, a spousta dojemných scén, ze kterých úplně čiší, jak jsou napsané na efekt. Ale když to budete brát jen jako pohádku pro dospělé, není to špatné. Aniž bych to tušila, vybrala jsem si tak knihu, která mě docela hezky vánočně naladila. :o)

32 08.12.2020

„Můj otec věří, že všechno je hudba,“ řekl jsem nakonec. „A když přejdeš na druhou stranu, staneš se součástí melodie. Jednou improvizací mezi nekonečnými miliony melodií, které vytvářejí symfonii všeho. Můj táta v podstatě věří, že život je naší jedinou šancí zahrát sólo – takže bychom se měli snažit, aby stálo za to. Ale pozor, táta si taky myslí, že Miles Davis byl reinkarnací Ježíše Krista a že většina strázní tohoto světa vychází z faktu, že ho za něj lidstvo neuznalo. “

Jsem z podstaty systematik. Takže když jsem se pustila do série Řeky Londýna, vzala jsem to sakumprásk i s dodatkem v podobě téhle, dalo by se skoro říct, povídky. A nelituji. Byly to dvě příjemně strávené hodiny ve vtipné a inteligentní společnosti. A pro toho, kdo se teprve rozhoduje, zda se do série pustit, či nikoli, je tahle zhruba stostránková knížka ideální příležitostí si vyzkoušet, jestli mu sedne, aniž by byl vystaven příliš častému nechápavému vrtění hlavou z důvodu chybějících souvislostí, protože odkazů na ostatní díly je tu jen pár. :o)

24 18.11.2020