nada3314 komentáře u knih

Když vyjde nová kniha od Freidy McFadden, mám jasno. Po sérii Pomocnice, která mě absolutně pohltila, beru všechno, co u nás od ní vyjde. A Profesorka jen potvrdila, proč ji řadím mezi své oblíbené autorky.

Eve má na první pohled dokonalý život. Milující manžel, stabilní práce učitelky matematiky a klidná rutina. Jenže pod povrchem to začíná jemně praskat. Školu nedávno otřásl skandál kolem poměru mezi učitelem a studentkou Addie, a právě tady se rozjíždí hra, ve které si nemůžete být jistí vůbec ničím. Kdo lže? Kdo manipuluje? A kdo je skutečná oběť?

Freida umí psát tak, že vám příběh teče pod rukama. Kapitoly jsou krátké, úderné a nutí vás říct si „ještě jednu“. Hodně čtenářů zmiňuje, že první polovina je pomalejší, já to tak vůbec nevnímala. Naopak mě bavilo postupné budování napětí, to nenápadné podsouvání pochybností a pocit, že něco není v pořádku, i když vlastně nevíte co.

Pokud mám být upřímná, malinko mě zbrzdila třetí část knihy. Nejsem typ, který by v thrillerech hledal každou nelogičnost, ale tady mě pár detailů přece jen „cvrnklo do nosu“. Nebylo to nic, co by mi pokazilo čtenářský zážitek, spíš moment, kdy jsem si řekla: tady to mohlo být o chlup dotaženější.

Celkově jsem si ale čtení opravdu užila. Profesorka je přesně ten typ psychothrilleru, který vás nutí pochybovat o každé postavě a připomíná, jak snadno může být pravda překroucena. A hlavně: zase jsem si potvrdila, že Freida McFadden prostě umí.

Teď už mi nezbývá než netrpělivě čekat, s čím přijde příště. Protože jestli něco tahle autorka dokáže, tak mě pokaždé přesvědčit, že víc už mě překvapit nemůže… a pak to stejně udělá.

Jsou knihy, které přečtete.
A pak jsou knihy, které vám otevřou oči a ještě se u toho několikrát zasmějete.

Přesně tak na mě zapůsobila Beze studu, vše o úžasném ženském těle od Sheila de Liz.

Upřímně? Čekala jsem zajímavou knihu.
Dostala jsem jedenáct kapitol, které se četly tak neuvěřitelně lehce, že jsem místy zapomínala, že vlastně čtu o gynekologii.

Autorka má dar vysvětlovat věci tak, jako byste seděly s kamarádkou u kávy – jen s tím rozdílem, že ta kamarádka je zkušená lékařka a přesně ví, o čem mluví. Žádné složité medicínské formulace. Žádné strašení. Jen srozumitelné informace, humor a obrovská dávka lidskosti.

Kniha odpovídá na otázky, které si možná klademe potichu.
Bolest při sexu. Myomy. Antikoncepce. Hormony, které si občas dělají, co chtějí. Chuť na sex a její zmizení. Vyšetřování prsou. G-bod. Všechno bez obalu. Bez studu.

A víte, co mě překvapilo nejvíc?
Že si tam opravdu každá z nás najde něco, co ještě nevěděla. Nebo co si potřebovala ujasnit.

Tohle není učebnice. Tohle je průvodce ženským tělem, který vás nebude poučovat, ale podpoří. Připomene vám, že znát své tělo není trapné ani zbytečné. Naopak je to základ.

Pro mě osobně to bylo velké překvapení, jak čtivě a přirozeně se dá tohle téma pojmout. Kniha mě nejen bavila, ale zároveň ve mně zanechala pocit, že jsem zase o kus víc „doma“ sama v sobě.

Za mě?
Odvážná, potřebná a nečekaně zábavná kniha, která by si zasloužila kolovat mezi kamarádkami místo dalšího románu.

A přesně takové čtení mě baví

Rita Herron rozehrála příběh, který má skvělý potenciál, silnou atmosféru a přesně ten druh napětí, kvůli kterému krimi milujeme.

Pokud mám pro něco slabost, pak jsou to čtivé krimi série s výraznou vyšetřovatelkou, ke kterým se člověk rád vrací. A přesně do téhle kategorie pro mě Tiché panenky zapadly.

Už od prvních stránek je jasné, že Tiché panenky nejsou žádná pomalá detektivka, ale syrový a mrazivý thriller, který vás chytí a nepustí. Zmizelé dítě, drsné prostředí Appalačských hor, blížící se sněhová bouře a pocit, že čas je ten největší nepřítel, to všechno vytváří neustálé napětí, kvůli kterému si pořád říkáte „ještě jednu kapitolu“.

Musím říct, že jsem nadšená, že vzniká další série, u které už teď vím, že budu netrpělivě vyhlížet každý další díl. Pokud máte rádi série typu Kim Stoneová, Erika Fosterová, Kate Marshallová nebo Madison Harperová, Ellie Reevesová vám velmi pravděpodobně přiroste k srdci stejně jako mně.

U knihy jsem měla pocit, jako bych se na chvíli vrátila do dětství. Do světa víl, magie a jemných příběhů, které nejsou o velkých bitvách, ale o emocích.

Příběh Klarion a Milora je spíš tichý než bouřlivý. Nečekej dramatickou, spalující romantiku, jejich vztah se rozvíjí pomalu, opatrně a skrze malé momenty. A právě v tom je jeho kouzlo. Je to láska, která nehlučí, ale postupně se vkrádá pod kůži.

Atmosféra knihy je hodně pohádková a „comfy“. Autorka si dává záležet na prostředí, pocitech i detailech, takže svět vílí říše působí jemně, skoro hřejivě, i když se část děje odehrává v mrazivé Zimě. Celé to má lehce melancholický nádech, který se krásně hodí k příběhu o povinnosti, oběti a touze jít vlastní cestou.

Klarion mě bavila svou odvahou a tím, jak postupně dospívá do role, která ji čeká. Její cesta není o velkých gestech, ale o drobných rozhodnutích, která ji formují. Milor pak působí jako její klidný protipól, a dohromady vytváří dynamiku, která je něžná, ale zároveň emočně silná.

Tempo je spíš pomalejší a hodně stojí na atmosféře. Někdy bych možná uvítala víc napětí nebo akce, ale na druhou stranu právě tohle zpomalení dává prostor emocím a budování vztahu. A závěr? Ten ve mně zanechal jemné píchání u srdce a pocit, že některé příběhy jsou krásné právě proto, že nejsou dokonalé.

Co mě překvapilo nejvíc, je univerzálnost knihy. Působí jako pohádka, kterou si může užít mladší čtenář, ale zároveň v sobě má dost emocí a myšlenek, aby oslovila i dospělé.

Po knize jsem sáhla hlavně díky pozitivním ohlasům, a nakonec mě pohltila víc, než jsem čekala.

Je to příběh, který jemně, ale velmi upřímně narušuje představu mateřství jako bezpodmínečně krásného období. Místo idealizace přichází realita plná fyzického vyčerpání, nejistoty a psychické křehkosti. Autorka ale nezůstává jen u samotného těhotenství. Postupně rozkrývá i vztahovou dynamiku, pochybnosti, rozdílné hodnoty a minulost, která se do přítomnosti nenápadně propisuje.

Hodně mě bavilo, jak přirozeně příběh plyne. Text je čtivý a vtahující, takže i přes silné téma jsem knihu zhltla během cestování vlakem a závěr si nechala na další den, aby měl prostor doznít. Je to vlastně taková jednohubka, ale emocionálně dost intenzivní.

Ema pro mě byla rozporuplná postava. Někdy jsem jí rozuměla a soucítila s ní, jindy mě její rozhodnutí a chování dokázaly vyloženě rozčílit. Právě tahle nedokonalost ji ale dělá lidskou a uvěřitelnou. A zatímco ona byla hodně výrazná, Matěj ve mně zanechal spíš tichý smutek, bylo mi ho upřímně líto.

Na knize oceňuju i to, kolik vrstev v sobě skrývá. Navenek působí jako příběh o mateřství, ale mezi řádky se otevírá mnohem víc témat a emocí, které si čtenář postupně skládá sám. Některé pasáže ve mně zůstaly ještě dlouho po dočtení.

U historických románů mám ráda, když mě dokážou přenést do světa, o kterém vlastně nic nevím, a přesně to se mi stalo u této knihy. Murano plné žáru pecí, křehkého skla a přísných pravidel sklářských rodin je prostředí, které mi bylo úplně cizí. Přesto jsem se v něm ztratila překvapivě snadno. Autorka má dar vykreslit řemeslo tak živě, že jsem skoro cítila horko z pecí a slyšela cinkání skleněných korálků.

Hlavní hrdinka Orsola mě bavila hlavně svou tichou odvahou. Není to typická rebelka, která by bořila svět okázale, spíš vytrvale a potichu jde za tím, co miluje. A právě to dává příběhu sílu. Její cesta je plná překážek, pochybností i malých vítězství, která působí o to opravdověji.

Líbilo se mi také, že kniha není jen o řemesle, ale hlavně o touze tvořit, o rodině a o tom, jak těžké bylo pro ženy najít vlastní hlas ve světě, kde pro ně často nebylo místo. Korálky se tu stávají symbolem svobody i vzdoru, a to funguje krásně.

I když jsem si k tématu sklářství neměla žádný vztah, čtení jsem si užila. Možná právě proto, že příběh nestojí jen na historických faktech, ale hlavně na emocích a lidské vytrvalosti.

Doporučuju všem, kdo mají rádi historické romány s pomalejší atmosférou, ale silnou ženskou linkou.

Jsou knihy, které vás emočně rozloží. A pak jsou takové, které vám dají přesně to, co v danou chvíli potřebujete. Rytíř pro mě byl čistá čtenářská radost.

Genevieve Daylee stojí ve svých sedmadvaceti letech před soudcem a vdává se za muže, kterého vlastně pořádně nezná. Její život se během krátké doby převrátil naruby. Smrt matky, odhalená tajemství, komplikovaný vztah s nevlastním bratrem i náhlé setkání s otcem, kterého celý život neznala. A do toho Isaiah Reynolds. Automechanik. Zachránce. Muž s vlastními jizvami.

Isaiah rozhodně není dokonalý hrdina. Není to pohádkový princ. Je spíš muž, který si nese minulost na ramenou a snaží se dělat správné věci, i když ho to něco stojí. A právě to z něj dělá postavu, které věříte.

Tohle se tak krásně čte. Příběh plyne lehce, přirozeně, bez zbytečných dramat navíc. Přesto mu nechybí napětí, emoce ani jiskření mezi hlavními hrdiny. Chemie mezi Gen a Isaiahem funguje od prvních stran a jejich vztah se vyvíjí postupně, uvěřitelně a s respektem k tomu, čím si oba prošli.

Celá série Clifton Forge mě zatím neskutečně baví. Má v sobě tu správnou kombinaci romantiky, tajemství a lehkého napětí, ale zároveň je to skvělá oddechovka. Přesně ten typ knihy, u které si večer řeknete, že si dáte jen pár kapitol… a najednou je půlnoc.

Rytíř je příběh o druhých šancích, o důvěře a o tom, že někdy vzniknou ty nejsilnější vztahy z těch nejméně očekávaných situací. Pokud máte rádi romantiku s lehce temnějším nádechem, maloměstskou atmosféru a hrdiny, kteří nejsou dokonalí, ale skuteční, tenhle díl si užijete.

Frances McGrathová vyrůstá jako dcera z vyšší společnosti, od které se očekává slušnost, poslušnost a dobrý sňatek. Když její bratr padne ve Vietnamu, rozhodne se odejít také. Přihlásí se jako zdravotní sestra a odletí do války. Možná touží po uznání. Možná chce dokázat, že je víc než jen dívka čekající na ženicha. Jenže realita, která ji po příletu čeká, je mnohem tvrdší, než si dokázala představit.

Vietnam je chaos, krev, nepřetržitý boj o život. Není čas na pochybnosti ani na pomalé učení. Kristin Hannah dokáže prostředí vykreslit tak živě, že máte pocit, jako byste stáli vedle Frankie v polní nemocnici. Cítíte napětí, strach i vyčerpání. A zároveň obdiv k ženám, které v těchto podmínkách fungovaly každý den.

Slzy přišly brzy. A pak znovu. A znovu.

Silné ale nejsou jen válečné pasáže. Možná ještě víc zasáhne návrat domů. Amerika je rozdělená, plná hněvu a protestů. Společnost chce na Vietnam zapomenout a spolu s ním i ty, kteří tam sloužili. O ženách se téměř nemluví. Jako by jejich oběť nebyla skutečná. A právě tady příběh ukazuje další rozměr bolesti, osamění a hledání vlastního místa.

Autorka vzdává hold zdravotním sestrám, které byly dlouho přehlížené. Připomíná, že válka nekončí návratem domů. Některé bitvy se odehrávají uvnitř člověka a trvají roky.

Kristin Hannah čtu s jistotou, že dostanu silný příběh a emoce, které mnou projdou naplno. Všechny její knihy mají u mě doma čestné místo a Ženy se k nim řadí mezi ty nejvýraznější. Je to román o odvaze, přátelství, lásce i ztrátě. O tom, jak těžké je být viděn. A jak důležité je nezapomenout.

Tohle je kniha, která bolí, ale stojí za to.

Nechápu, jak je možné, že mě každý další díl baví ještě víc než ten předchozí. Tuhle sérii jsem si zamilovala a s každou další knihou se v tom jen utvrzuju. Opravdu jsem nečekala, že mi tak sedne, ale teď patří mezi moje nejoblíbenější romantické série.

Knihy od Liz Tomforde se čtou úplně samy. Jsou neskutečně čtivé, zábavné, plné emocí a hlavně mají postavy, které si prostě nejde nezamilovat. Vždycky se začtu hned od první stránky a najednou jsem na konci, ani nevím jak. A i když člověk tak nějak tuší, jak to dopadne, vůbec mi to nevadí. Tu cestu si užívám naplno a přesně pro ten pocit tyhle knihy čtu.

Kennedy a Isaiah byli naprosto skvělá dvojice. Jejich chemie fungovala od první chvíle, jejich dialogy mě bavily a celkově mi jejich vztah přišel přirozený, hravý i emotivní zároveň. Motiv manželství na oko mám v romantických příbězích ráda a tady byl zpracovaný opravdu skvěle. Isaiah byl navíc přesně ten typ hrdiny, kterému se nedá odolat.

Celá kniha je přesně ten typ romantiky, u které si člověk odpočine, usmívá se při čtení a nechá se unést příběhem. Pro mě je tahle série čistá čtenářská radost a už vůbec nechápu, jak jsem ji mohla tak dlouho odkládat.

Už teď se nemůžu dočkat dalšího dílu a jsem strašně ráda, že tyhle knihy zdobí moji knihovnu. Pokud máte rádi romantické příběhy, které vás pohltí od první stránky, tahle série je podle mě sázka na jistotu.

Krvavá říše je pátým dílem série Divoká říše a bohužel pro mě také dílem, u kterého jsem poprvé začala vážně pochybovat, kam vlastně celá série směřuje. Přitom první čtyři díly jsem si opravdu užila a tuhle sérii mám pořád ráda – o to víc mě mrzí, že právě tady už to začíná působit vyčerpaně.

Velký problém pro mě je samotná délka série. Mám pocit, že čím víc dílů přibývá, tím méně má příběh kam růst. Děj se neustále točí v kruhu, opakují se podobné situace, mučení, temnota, zoufalství… a já měla často pocit, že už jsem tohle všechno v některém z předchozích dílů četla. Místo posunu se dostavilo spíš přešlapování na místě.

Další věc, která mi začíná vadit čím dál víc, je množství smrti kolem Brexley. Chápu, že série je temná a krutá, ale tady už to na mě působilo přehnaně. Jako by kolem hlavní hrdinky nemohl nikdo zůstat dlouho naživu, což postupně ztrácí svůj emoční dopad. Místo silných momentů už přichází spíš otupělost.

Erotické scény mi tentokrát také vůbec nesedly. Přišly mi zbytečné, místy až násilně naroubované do děje a nepřinesly ani vývoj postav, ani větší napětí. Spíš mě vytrhovaly z příběhu, než aby ho obohatily.

Celkově mám pocit, že se autorka v této fázi série už trochu vyčerpala a chybí jí nový impulz nebo směr, kterým by se příběh mohl vydat. Neříkám, že je Krvavá říše vyloženě špatná, ale ve srovnání s předchozími díly pro mě výrazně zaostává.

Upřímně teď vůbec nevím, jestli budu v sérii pokračovat. První čtyři díly ale pořád hodnotím pozitivně a klidně je doporučím dál. U pátého dílu už bohužel převažuje pocit, že méně by někdy bylo více – a že tahle říše možná už krvácí o něco déle, než by měla.

U Toníka jsem si už dávno zvykla na to, že mě při čtení nebude šetřit. A Skryté místo to jen znovu potvrdilo. Přestože vím, do čeho jdu, stejně mě pokaždé dokáže překvapit tím, kam až je ochotný zajít – tematicky, fyzicky i psychicky. Tenhle čtvrtý díl série s Alexandrem Krausem je temný, nepohodlný a místy hodně nepříjemný. A přesně proto funguje.

Příběh se rozbíhá brutální vraždou mladého hokejisty před karlovarskou nemocnicí. Už od začátku jsem měla pocit, že tentokrát nejde jen o „kdo a proč“, ale hlavně o jak a co všechno si člověk dokáže schovat. Vyšetřování Andrey Šimečkové mě nutilo číst dál i ve chvílích, kdy jsem si říkala, že už bych vlastně radši věděla míň. Tonda tady pracuje s motivem těla způsobem, který není samoúčelný, ale zároveň není snadné ho číst – a přiznávám, že jsem si párkrát musela dát pauzu.

Vedle toho sledujeme Alexandra Krause, který se v Plzni noří do otcovy minulosti. Tahle linka na mě působila možná ještě silněji, protože je pomalejší, osobnější a plná nevyřčených věcí. Pátrání po dokumentech, které po sobě zanechal muž s temnou minulostí, není jen detektivní prací, ale i konfrontací s tím, co bychom raději nechali zamčené. Postava kartářky – otcovy někdejší důvěrnice – dodává příběhu zvláštní napětí a nejistotu, která mě bavila právě tím, že balancuje mezi racionalitou a intuicí.

Co na Tonďově psaní oceňuju dlouhodobě, je jeho schopnost psát postavy jako lidi, ne jako funkce v příběhu. Andrea i Alexandr jsou unavení, pochybující, někdy tvrdohlaví, někdy zranitelní. Nejsou sympatičtí za každou cenu – a to je dobře. Dialogy jsou přirozené, často drsné, ale nikdy samoúčelně. A atmosféra… ta je hutná, místy až dusivá. Člověk má pocit, že se pořád pohybuje někde pod povrchem, kde není dost vzduchu.

Ano, Tonda mě znovu nešetřil. Některé scény byly fyzicky i psychicky hodně náročné a rozhodně to není čtení „na dobrou noc“. Ale zároveň jsem měla pocit, že každá temná pasáž má svoje místo a smysl. Skryté místo pro mě není jen název knihy, ale i metafora – pro věci, které si schováváme v sobě, v rodinách, ve vzpomínkách. A které se dřív nebo později stejně derou na povrch.

Jako čtvrtý díl série kniha krásně ukazuje, kam se Alexandr Kraus – i jeho autor – posunuli. Je z ní cítit vypsanost, jistota a odvaha jít dál, i když to není pohodlné. A i když jsem místy nadávala, že už toho na mě je moc, zavřela jsem knihu s pocitem, že přesně takhle to mělo být.

Princův život je kniha, ze které jsem měla zpočátku trochu obavy. Téma je poměrně těžké a první část příběhu je pomalejší, víc soustředěná na atmosféru a postupné odkrývání situace. Zpětně to ale dává smysl, protože bez toho by další vývoj neměl takový dopad.

Kniha je rozdělena na tři části a zatímco ta první si dává načas, druhá a třetí jsou už naprostý fičák. Jakmile se příběh rozjede, četla jsem opravdu rychle a kniha mě začala hodně bavit. Pátrání po minulosti, rodinná tajemství a cesta do Paříže dodávají ději napětí i zajímavou dynamiku.

Příběh osmnáctiletého Tomáše, který se snaží vyrovnat nejen s nemocí své matky, ale i s otázkou vlastní identity, působí velmi lidsky a uvěřitelně. Originální téma je zpracované citlivě a přirozeně, bez zbytečného tlačení na emoce. Postavy nejsou černobílé a pravda, kterou postupně odhalujeme, není jednoduchá ani pohodlná.

Nakonec musím říct, že i když jsem se knihy trochu bála, překvapila mě v tom nejlepším smyslu. Je to silný, promyšlený příběh, který nutí přemýšlet o rodině, minulosti a odvaze postavit se pravdě čelem.

Po Ideálním manželovi jsem sáhla jako po své třetí knize z nakladatelství Kazda – a musím říct, že zatím je pro mě jednoznačně nejlepší. Zatímco u předchozích dvou jsem byla nadšená, tady to šlo ještě o level výš.

Na první pohled jde o společenský román o rozpadu dlouholetého manželství a hledání nového začátku. Louisa je po čtyřiceti letech opuštěna mužem a musí se znovu postavit na vlastní nohy, přehodnotit svůj život a zjistit, kdo vlastně je, když se jí zhroutí svět, na kterém roky stavěla. Jenže tahle kniha není „jen“ o rozvodu. Je o emocích, rodině, zklamání, naději a druhých šancích.

Styl psaní Eriky James mi naprosto sedl. Příběh má pomalejší tempo, ale vůbec to nevadí – naopak. Je krásně čtivý, lidský a přirozený. Stránky se mi opravdu otáčely samy, protože jsem chtěla vědět, jak se Louisa se vším vyrovná a kam ji život zavede dál.

Během čtení jsem se smála, plakala a hlavně cítila. Emoce jsou tu podané velmi uvěřitelně a jemně, bez zbytečného patosu. Některé situace dokážou zasáhnout přímo do srdce, jiné zase pohladit a dodat naději. A i když jsem celou dobu čekala, jak se to všechno vyřeší, konec na mě nepůsobil lacině, ale spíš jako logické vyústění dlouhé cesty.

Ideální manžel je kniha, která ve mně zůstala ještě dlouho po dočtení. Pokud máte rádi příběhy o skutečném životě, vztazích a nových začátcích, tenhle román můžu s klidným svědomím doporučit.

V jednom měsíci jsem přečetla hned dvě knihy od Kate Frost a došlo mi, že její styl mi opravdu sedí. Stejně jako Láska v Amsterdamu i Kouzlo islandské noci pro mě bylo moc příjemné, klidné a pohodové čtení, u kterého se dobře vypíná hlava.

Příběh Molly, která odjíždí na Island s pocitem, že se jí život tak trochu rozpadá pod rukama, působí lidsky a uvěřitelně. Hodně se mi líbilo, jak je její postava napsaná. I když prochází těžkým obdobím – problémy v rodině, tlak okolí i nefunkční vztah – zvládá všechno ustát sama. Neponižuje se, nenechá se zlomit a postupně si uvědomuje vlastní hodnotu. Její rozhodnutí důstojně ukončit minulý vztah a jít si za cílem, který v sobě dlouho potlačovala, pro mě bylo silným momentem celého příběhu.

Atmosféra knihy je hodně výrazná a za mě funguje skvěle. Mrazivý Island, polární noc, ledovce a ticho, které nutí přemýšlet. Příroda tu není jen kulisou, ale součástí Mollyiny proměny. Kontrast mezi chladem venku a lidským teplem dodává příběhu jemnou melancholii, ale i naději.

Romantická linka je nenápadná, přirozená a krásně zapadá do celkového tónu knihy. Nic přehnaného, spíš pomalé sbližování a pocit bezpečí.

Tohle je přesně ten typ knihy, po které sáhnete, když chcete něco milého, emotivního a uklidňujícího. A zároveň příběh, který nenápadně připomene, že někdy musíme projít chladem a tichem, abychom znovu našli sami sebe.

Díky knihám Kate Frost jsem si oblíbila i nakladatelství Kazda, které pro mě bylo do té doby nové. Ale rozhodně ne poslední. Po jejich titulech budu určitě moc ráda sahat znovu.

Má letošní čtenářská výzva, rozhodla jsem se, že si letos každý měsíc přečtu jednu knihu od Devney Perry. A tenhle první díl série Clifton Forge mi dal přesně to, co jsem od něj chtěla. Už jen ty obálky… ty si prostě říkají o přečtení.

Příběh sleduje novinářku Bryce, která je přesvědčená, že kolem bývalého motorkářského klubu se děje něco temného. Vražda, podezření, tajemství a Kingston „Dash“ Slater, drsný, charismatický vůdce, který rozhodně není takový, jak se na první pohled zdá. A přesně tady to začíná fungovat.

Na téhle knize mě baví hlavně to, že se nedá úplně zaškatulkovat. Není to čistá romantika, ale ani klasická detektivka. Je to originální mix napětí, tajemství a vztahové linky, který dohromady překvapivě skvěle funguje. Autorka si umí pohrát s atmosférou malého města, s nedůvěrou, přitažlivostí i postupným odkrýváním pravdy.

Beru to jako odpočinkové čtení, ale zároveň musím přiznat, že jsem si na tenhle styl vytvořila lehkou závislost. Kapitoly odsýpají, napětí vás nutí číst dál a člověk má chuť hned sahat po dalším dílu.

Pokud hledáte něco temnějšího, ale pořád čtivého a návykového, Král je skvělý začátek série. Já se rozhodně těším na další díly a mám pocit, že tahle série mi letos bude dělat hodně radosti.

Ke knize jsem se dostala úplnou náhodou – dostala jsem ji jako dárek. A přiznávám, že mě nejdřív nalákala hlavně ta nádherná, fotogenická obálka. Původně jsem ji chtěla číst o Vánocích, ale jak to tak bývá… nakonec na ni došlo až v lednu. A víte co? Vůbec to nevadilo. Bylo to krásné, klidné a hrozně příjemné čtení.

Příběh Iris, která přijíždí do Amsterdamu, aby si na chvíli odpočinula od svého dosavadního života a nadechla se svobody, mi sedl víc, než jsem čekala. Nejde o žádné velké drama, spíš o tiché hledání sebe sama, nové pohledy na život a drobné momenty, které vás přinutí zpomalit. Přesně ten typ knihy, u které si uvaříte čaj, zachumláte se do deky a necháte se unášet atmosférou.

A právě atmosféra Amsterdamu je podle mě jedním z největších plusů knihy. Kavárny, kanály, uličky, světla… Já jsem to město cítila z každé stránky. Možná ne akčně, ale jemně a melancholicky jako místo, kde máte prostor přemýšlet, ztratit se a zase se najít.

Narazila jsem i na hodně chladné recenze, které knize vyčítají nezajímavou vypravěčku nebo nudný styl. Upřímně? Já to tak vůbec neměla. Pro mě to bylo čtení s kouzlem, které nestojí na velkých zvratech, ale na náladě, emocích a pocitu, který ve vás zůstane ještě dlouho po dočtení.

Láska v Amsterdamu pro mě byla milým překvapením a důkazem, že někdy si kniha najde cestu k člověku přesně ve chvíli, kdy má. A já si to čtení opravdu užila.

Tahle série je pro mě jednoznačně guilty pleasure (a ano, už to ani neskrývám ). Větrné město jsem si naprosto zamilovala a Polapená to jen potvrdila. Pokud bych si teď měla vybrat svou oblíbenou romantickou sérii, byla by to právě tahle. Je to přesně ten typ knih, po kterých sáhnu, když si chci odpočinout, vypnout hlavu a prostě se nechat unášet příběhem.

Kai Rhodes je svobodný táta, baseballová hvězda a hlavně naprosto oddaný otec malého Maxe. A už jen tahle kombinace z něj dělá hrdinu, kterému se strašně snadno fandí. Miller je jeho pravý opak – volná duše, talentovaná cukrářka, která se nechce nikde vázat a Chicago bere jen jako krátkou zastávku. Jejich dynamika mě bavila od první chvíle. Žádná zbytečná dramata, ale postupné sbližování, které působí přirozeně, lidsky a hrozně hezky.

Obrovským plusem je pro mě Max. Dětská linka tu není jen „do počtu“, ale dodává příběhu emoce, hloubku a spoustu roztomilých momentů. Vztah Kaie a jeho syna mi několikrát sevřel srdce a zároveň vykouzlil úsměv na tváři. A Miller? Ta do jejich světa zapadla až nebezpečně snadno.

Tenhle díl byl pro mě tematicky hodně silný, řeší se tu strach ze závazků, tlak na výkon, hledání rovnováhy mezi kariérou a osobním životem i to, co vlastně znamená „být doma“. Všechno podané nenuceně, bez přehnané dramatičnosti, ale s emocemi, které fungují.

Za mě je Polapená zatím nejlepší díl série, i když pravda je, že mě bavily všechny. Pokud máte rádi romantiku, sportovní prostředí, pomalé sbližování a trochu toho „found family“ pocitu, tahle kniha vás dostane. A já už teď netrpělivě koukám na čtvrtý díl, který na mě čeká doma

Jodi Picoult miluju a čtu od ní všechno, co vyjde. A přiznám se, že i tady hrála roli nejen samotná kniha, ale i její krásná obálka. Ty její romány prostě v knihovně vypadají nádherně a dělají mi radost už jen tím, že tam jsou.

Četlo se mi to dobře, jak už je u Jodi zvykem. Umí psát tak, že stránky mizí samy a postavy působí skutečně. Paige i Nicholas na mě působili hodně lidsky, se všemi chybami, pochybnostmi i občasnými špatnými rozhodnutími.

Zároveň ale musím říct, že tentokrát mi tam něco chybělo. Příběh byl zajímavý, ale žádný moment mě vyloženě „nesebral“. Měla jsem pocit, že by kniha mohla být o něco kratší a přitom silnější. Ne že by byla špatná – jen ve mně nezanechala tak hlubokou stopu jako jiné autorčiny knihy.

Beru to ale tak, že jde o její starší tvorbu, a i tak mě bavilo ji číst. Pro mě se nic nemění Jodi miluji. A po další její knize sáhnu bez váhání znovu.

Dark romance nepatří mezi moje nejčtenější žánry, ale úplně cizí mi není. Tohle byla moje jediná knižní vánoční nadílka, takže volba byla jasná – a nakonec to bylo docela fajn čtení.

Příběh je temný, místy hodně nepříjemný, ale zároveň zvláštně přitažlivý. Atmosféra je dusná, hranice se tu neustále posouvají a nic není jednoznačné. Přesně ten typ knihy, u které víš, že to není „pohodovka“, ale stejně tě nutí číst dál.

Velké plus pro mě byla čtivost – stránky mizely rychle, kapitoly odsýpaly a i přes těžší témata jsem měla problém knihu odložit. Navíc musím zmínit i vizuální zpracování – krásná obálka i ořízka, které dokonale ladí s temným tónem příběhu.

I když dark romance běžně nevyhledávám, Tessiny slzy mě neurazily a jako vánoční čtení fungovaly překvapivě dobře. Pokud máš ráda temnější, drsnější romance a nevadí ti kontroverzní témata, tahle kniha by ti mohla sednout.

Sice se jedná o druhý díl ze série Kingovi, ale upřímně – vůbec mi to nevadilo, že jsem nečetla první díl. Do příběhu se dá naskočit bez problémů a nic zásadního mi nechybělo.

Tahle knížka je přesně ten typ příběhu, po kterém sáhneš, když chceš vypnout hlavu a jen si užít pohodovou atmosféru. Vánoční oddechovka se vším, co k tomu patří – malé městečko, lehký chaos, jiskření mezi hlavními hrdiny a hodně tepla (nejen toho vánočního).

I když jsem ji nestihla číst přímo o vánočním volnu, vůbec to nevadilo. Užít si ji šlo i mimo svátky a fungovala skvěle jako milé zpomalení a únik od reality.

Cat a Noah jsou sympatičtí hrdinové, kteří si tě získají přirozeně. Trochu tvrdohlaví, ale lidští a uvěřitelní. Jejich dynamika mě bavila a přesně takhle má podle mě vypadat pohodová romantika – žádné zbytečné drama, spíš úsměvné slovní přestřelky a postupné obrušování hran.