Morgause komentáře u knih

Na tuto knihu jsem narazila náhodou v antikvariátu, když jsem popadla první vědeckou fantastiku, kterou jsem viděla, a utíkala na vlak. Přečtení této velmi tradiční sci-fi, odehrávající se na začátku čtvrtého tisíciletí, ale vůbec nelituji. Příběh mě zaujal, i když ničím nevynikal. Prostě klasika - nějaká ta pěkná technologie, mezihvězdné cestování, hrozba zkázy lidstva, samozřejmě i mimozemská civilizace. Četlo se to pěkně, autor se dokonce více či méně úspěšně pokusil čtenáři předat nějaká témata k zamyšlení. Profesor Papoušek by ale udělal daleko lépe, kdyby jen neškodně zíral do výstřihů studentkám a napsal sterilní sci-fi nabušenou náměty ze světa vědy. Do pokusů o popis mezilidských vztahů se podle mého názoru pouštět neměl. Několikrát jsem kontrolovala, že to opravdu napsal až v devadesátých letech, protože sexismus (a místy až šovinismus) z toho jen kapal. Stereotypní postavy pořádných chlapáků myslících jen na sex (případně téměř asexuálních géniů); ufňukané, děťátko chtivé hloupoučké dámičky (nebo "broskvičky" či "buchtičky", když použiji autorova označení), které to dotáhnou maximálně na operátorku, navigátorku, nebo žurnalistku; detailní popisy rozparků, lemů sukniček a přiléhavých halenek; dokonce i pár ne příliš povedených postelových scén. Celkově to tedy na více než tři hvězdy není, i když příběh samotný by si určitě ode mě zasloužil čtyři.

2 05.03.2018

I když se už zdaleka nepovažuji za "mladého dospělého", na přečtení této knihy jsem se opravdu těšila. Očekávala jsem poměrně poutavý příběh, u kterého si hezky odpočinu - a to jsem taky dostala. Román se četl velmi snadno a děj mě velmi upoutal, i když motivy samotné byly použity už v mnoha předešlých případech (nějak mi to celé evokovalo trochu okořeněnou kombinaci Harryho Pottera a X-menů, ale vzhledem k tomu, že mám obojí zmíněné opravdu ráda, nevadilo mi to). Moc oceňuji propojení příběhu a historických fotografií, které jej z velké části tvořily, ovšem musím uznat, že v některých případech působilo včlenění fotografií do příběhu poměrně účelově, až křečovitě. Ráda si ale přečtu pokračování.

2 15.12.2017

V ideální, šťastné a zdravé společnosti má každý své určení, každý má své pevně dané místo, klukům patří do ruky hasák a holkám vařečka nebo kulma. Všechno funguje jako na drátkách, takže je Finsko nejlepší zemí na světě!
Ale dost, zadržme. Pod unifikovanými zmalovanými ksichtíky elojí a nabušeným mačismem maskulů, nebo alespoň některých, vře krev, a tento var lze přebít jedině dávkou něčeho pořádně ostrého, případně adrenalinem spojeným s překupnictvím. Příběh okořeněný tabascem zajímavě a čtivě popisuje pokus o útěk ze světa nadlidí a podlidí, kde žena má být jen jakýmsi ochočeným domácím mazlíčkem a muž poslušnou pracovní silou, která si doma může hrát na pána tvorstva.

2 26.06.2017

Nečekejte příběh, rychlý děj, případně knihu, která se bude "číst sama". Bernhard nabídl sled kritických až sarkastických myšlenek odvíjejících se během tří dnů v protagonistově hlavě v reakci na jedinou událost. Čtenář se s mrazením v zádech musí zamýšlet nad každou větou, musí kriticky hodnotit nejen okolí samotného protagonisty, ale i to své, a konec konců i sama sebe. Obdivuhodný jazyk (který kupodivu skvěle vyniknul i v českém překladu) s úžasnou melodií a slovními hříčkami mě vyloženě připoutal k myšlenkám a činům protagonisty, k tomu, co se autor snažil vyjádřit. Celkově naprosto úžasné dílo, určitě si od tohoto autora budu chtít přečíst více.

2 28.05.2017

Zolův pokus o uvedení čtenáře do prostředí, ve kterém se jen tak někdo orientovat nedokáže, autorovi určitě zabral neskutečnou spoustu práce a obdivuji ho, že se do něčeho takového pustil. Děj je sice naprosto předvídatelný, protože Zola velmi často ve velkém předstihu prozrazuje závěry, ale to mi u něj vůbec nevadí, patří to k jeho stylu vyprávění. Popisy jsou zase naprosto úchvatné, moc se mi líbily i některé postavy, jmenovitě horkokrevný a umanutý Saccard, poctivá paní Karolína, která se ale nechá ovládnout city, a také dámy Beauvilliersovy, jejichž představa o světě se nenávratně zhroutila. Boj mezi ideami komunismu a kapitalismu ale bohužel není zdaleka tak přesvědčivý jako například v Germinalu. Právě díky tomuto pokusu o zahrnutí filosofických otázek se některé postavy staly příliš archetypálními, což je u Zoly velká škoda.

2 01.01.2017

První slovo, které se mi spojuje s touto knihou, je "osobní". Nejde rozhodně o klasické postapo plné supersilných charakterů, nebo naopak pouhých průvodců po zničeném světě, ač postapokalyptické elementy jsou zde mnohdy uvěřitelnější než v některých jiných románech. Oceňuji například zmínění faktu, že po několika letech benzín změní složení a nelze jej již využívat jako paliva pro motory. Hlavní událostí románu je smrt herce, který zkolabuje přímo na jevišti, když hraje krále Leara. Od tohoto bodu se rozvíjejí mnohé dějové linie do všech možných koutů časoprostoru, některé z nich se v minulosti či v budoucnosti spojí, jiné nikoliv (což mě při čtení docela překvapilo, ale nevadilo mi to). Zdánlivě naivní, vanilkové a bulvární příběhy ztraceného světa moderní civilizace jsou v prudkém kontrastu s nelítostným světem po Konci, kde můžete zemřít, když špatně šlápnete na hřebík, nebo když po vás jde šílená sekta. I ve zničeném a drsném světě je ovšem místo na prosté lidské emoce. Lidstvo se snaží přežít, a víc než to, protože "Přežít nestačí" - věřím, že kdyby k něčemu takovému opravdu došlo, mnozí z přeživších by se snažili uchovat a předat vzpomínky na zašlý věk, podobně jako se o to snaží mnoho protagonistů Stanice 11. Postavy i jejich dialogy byly s několika výjimkami uvěřitelné, zdařilé bylo podle mého názoru i využití hovorového jazyka. I když ve mně po přečtení nezbylo příliš mnoho materiálu po přemýšlení, kniha se mi četla skvěle a rozhodně bych ji mohla doporučit jako oddechovější čtení všem, kdo mají rádi příběhy z postapokalyptických světů. Autorka je ještě mladá a myslím, že její tvorba rozhodně má potenciál, budu ji určitě dále sledovat.

2 12.11.2015

Na knize oceňuji především možnost nahlédnout do světa Japonska těsně před, v průběhu a těsně po druhé světové válce. Nádherný popis japonských reálií, zvyků a tradic... Čtenář se ale může projít i "podpalubím" té krásné lodi zvané Kjóto, které je plné špíny, závisti a zmařených snů.
Dívenka Čijo se v příběhu stává obětí světa intrik a obchodu s ženami, na jehož vrcholu by se však mohla stát uznávanou (a bohatou) společnicí v nádherném hedvábném kimonu... Ta cesta pochmurným pozlátkem kjótské čtvrti gejš ale bude pro Čijo tvrdá, a když už bude vše vypadat téměř v pořádku, přijde válka a Japonsko se změní téměř k nepoznání. Z gejš se stanou atrakce pro americké vojáky. Čijo - Sajuri již nebude malou ztracenou holčičkou ani nádhernou cílevědomou gejšou, ale ženou poznamenanou válkou; a opět se bude muset poprat s nepřízní osudu.
Co víc říci, Gejša vypráví čtenáři svůj poutavý příběh, v němž ale bylo na můj vkus až příliš moc sladkých náhod a následné "vanilky".

2 04.02.2014

Svět se změnil a kolem božského imperátora Paula se stahují osidla zrady. Narozdíl od první Duny zde není jasné "dobro" ani "zlo" a čtenář spolu s hlavními postavami sám pátrá, kde se stala chyba. Již není všechno jasné a krásné a plné ideálů, jak se na první pohled zdálo, a s tím se teď musí Paul se svou sestrou Aliou potýkat. Ač ve Spasiteli Duny prakticky neexistuje žádný epický příběh, žádná válka světů, lze se zde setkat s krásně rozehraným politickým divadlem kolidujícím s láskou a s osobními city postav a s mocenskou stvůrou, která začíná hnít zevnitř. Podaří se ji aspoň na čas zase vyléčit?
Původně jsem zejména kvůli absenci děje nemyslela, že i této knize dám plný počet hvězd, ale celkový dojem mi nedovoluje jinak. Zejména mě uchvátil závěr příběhu. Ač Paul (a tedy i čtenář) téměř od začátku věděl, co se musí stát, přišlo zde mnoho nepředvídaných - a fascinujících - momentů.
Rovněž musím souhlasit s uživatelem Pralev - v originále kniha vyzní mnohem lépe než v češtině, třeba už jen kvůli podobné výslovnosti jména Hayt a slovíčka "hate".

2 10.01.2014

Tkalci gobelínů jsou příběhem zdánlivě mrtvého mocenského monstra, které však i desetiletí po své smrti ovládá celé galaxie. Síla této dávné moci je absurdní, ale propracovaná do nejmenších detailů. Eschbach ve svém čtivém románu zpracoval střípky osudů lidí neochotných smířit se se změnou a jejich obětí, ale i těch, kteří se změnu snaží (v mnoha případech i násilím) nastolit. Tyto příběhy se nakonec jako skládanka spojí v jednolitý šokující celek. Kniha ve mně zanechala silný dojem a po jejím přečtení vždy přemýšlím nad tím, nakolik jsou lidé zmanipulovatelní a neochotní vzdát se své rutiny.

2 15.12.2013

Trvalo mi dlouho, než jsem se konečně dostala k přečtení této knihy. Teď však mohu říci, že se mi příběh obrazně řečeno "dostal pod kůži" - počínaje úžasnými scenériemi fantastického světa, přes skvěle propracovanou psychologii postav a konče příběhem plným politiky a rozbrojů, ale i lásky a osobních hodnot. Myslím si, že zdaleka nejsem jediná, kdo (nejen) nad skleničkou vody přemýšlí o planetě Arrakis.

2 05.11.2013

Další kniha, ke které jsem se dostala zcela náhodou při cestě vlakem, a musím uznat, že ani v tomto případě nelituji. Autorka představuje poměrně jednoduchý milostný příběh, odehrávající se v průběhu šedesátých let ve Spojených státech amerických. V protagonistech ještě víří stopy utrpení druhé světové války, přervané životy, obrovské množství změn v uspořádání světa, ale přesto se snaží žít, jak umějí. Autorka rozhodně nepředkládá čtenářům nablýskaný americký sen, ale snaží se nahlédnout i pod pozlátko a ukázat špínu a pokrytectví tehdejšího způsobu života za oceánem. Na druhou stranu ale ani vášnivě neobhajuje režim panující za Železnou oponou, spíš řeší pohled Evropanky s tradičními (a trochu konzervativními) názory na život ztracené v americkém velkoměstě. Moc se mi líbil způsob vypravování, které nebylo ani čistě v první, ani čistě v třetí osobě, a kdy se myšlenky protagonistů zcela přirozeně mísily s dějem. Četlo se to opravdu skvěle, ale nějaký hluboký dojem ve mně tato vcelku nenáročná novela nezanechala.

1 04.04.2018

Moc oceňuji krásný popis meziválečné Prahy, autor dokázal čtenáře přenést do jiné doby, kde bylo všechno tak nějak jednodušší, nebo se to tak alespoň zdálo. Policejní vyšetřování mi sice zavání pohledem Hurvínka na válku, ale jako skoro pohádkové příběhy uvádějící čtenáře do nekonečného škádlení policejního oddělení vražd a temné pražské galerky to bylo moc hezké čtení "na dobrou noc".

1 19.11.2017

Doporučuji číst jako úplně poslední dílo z celé série Rougon-Macquartů. První část románu shrnuje předešlých devatenáct příběhů, takže bez jejich znalosti je velmi obtížné zorientovat se v rozvětveném rodokmenu rodiny, která si žije svým vlastním životem i po rozpadu Druhého císařství. Povahy zůstávají vzhledem k předchozím částem série nezměněny, jen je ještě více dokresleno pokrytectví paní Felicity, slabošskost a zbabělost Maxima, Aristidova chorobná hrabivost či sobectví starého Macquarta. V druhé části příběhu se musí protagonista díla smířit s faktem, že není jen jakýsi "doktor Pascal", stojící mimo všechno genetické bahno své rodiny, ale že je opravdovým a nefalšovaným Rougonem.

1 12.07.2017

Sborník povídek zavede čtenáře do světa Kanzolu, kde se může setkat nejen s rasami elfů, trpaslíků či pantheresů, ale zejména se spoustou jednotlivců, jejichž charakter rozhodně není archetypální. Postavy jsou ve většině případů velmi dobře propracované. Jak už to bývá, některé mi byly sympatické více, jiné méně, ale celkově musím uznat, že většina z nich ve mně dokázala vyvolat nějaké emoce. Oceňuji, že se autoři příliš nedopouštějí klišé rozdělování na "ty dobré" a "ty zlé", ale že postavy mají komplexní psychologii a dopouštějí se chyb, někdy však i nečekaných hrdinství. Děj byl zdařilý, předvídatelný byl jen v minimu případů.

Sborník je dle mého názoru velmi zdařile a originálně proložen legendami světa Kanzolu, které byly pro mě osobně v mnoha případech ještě zajímavější než samotné povídky. Taktéž oceňuji Povídkového průvodce, ve kterém autoři popisují význam jednotlivých povídek pro dějiny světa Kanzolu, ale i proces jejich tvorby.

Většina povídek se četla velmi dobře, podobně jako v Pomstě zatracených se mi velmi líbily poutavě napsané magické souboje. Na druhou stranu pouze sáhodlouhé rozhovory, v nichž se čtenář občas ztrácel, ubraly některým povídkám na čtivosti. Nejvíce se mi líbila hned první povídka 'Psanec', dále i 'Přízrak Golgamary'. Naopak s první polovinou 'Třetinového pravidla' jsem měla značné problémy. Z legend mě pak velmi zaujaly 'O zlaté sluji' a 'O doteku šílenství'. Mrzela mě ale řada gramatických chyb, ty by se ale daly vzhledem ke způsobu vydávání omluvit, nebo alespoň pochopit.

Rozhodně se těším na další tvorbu obou Ondrů, a jak sami psali v úvodu tohoto sborníku, doufám, že se dočkám rozuzlení ještě v tomto století :) Pokud Ondrové dotáhnou do konce některé detaily, věřím, že jsou schopni napsat strhující příběh, ze kterého si "sednu na zadek".

1 10.06.2016

Musím souhlasit s každým, kdo tvrdí, že autor v tomto případě rozhodně nepřekonal vysoko nastavenou laťku Metra 2033. Děj není špatný, má hezký nápad (izolovaná stanice z důvodu epidemie na trati) a poměrně zdařilé postavy, nechybí ani zajímavá filosofie, ale něco mi scházelo. Možná to byla autorova úžasná práce s nevysvětlitelným strachem, která se mi tak líbila na Metru 2033? Kromě jediného úseku (průchod stanicí Nagornaja) se v Metru 2034 prakticky nevyskytuje strach z tunelů, z neznámého a nepochopitelného nebezpečí. Na čtivosti ztratila kniha také tím, že se autor pokusil splést děj z drobných nitek různých příběhů, čímž se mu ale jen podařilo roztrhat hlavní linii. Rovněž krkolomně podaný náznak milostného trojúhelníku Hunter-Saša-Leonid nepřinesl nic dobrého. Přesto se mi Metro 2034 líbilo a autorovi za něj dávám slabé čtyři hvězdičky.
V celkovém hodnocení této knihy jsem se ale rozhodla být ještě přísnější. Další hvězdu jsem ubrala za ne úplně povedený překlad a práci jazykového korektora. Nejde jen o kostrbaté věty či o zbytečné opakování stejných slov v jednom odstavci, ale i o přehlédnuté gramatické chyby, některé na úrovni žáčka základní školy. "Netvoři ležely", "lidé zmizely", "křídlo brány se začala posunovat"? Chápu, že nikdo není neomylný a korektor může být unavený, přesto by se taková nedopatření neměla vyskytovat, alespoň ne v tak vysoké míře.

1 10.08.2014

Nejprve musím upozornit, že oba autory osobně znám, tudíž je pravděpodobné, že můj komentář bude zatížen značnou dávkou subjektivity.

Pomsta zatracených je pěkně napsaná a čtivá oddechová fantasy. Nelze zde hledat žádná všeobjímající poučení, moudra ani nic podobného, ale to nevadí. Příběh je do detailu promyšlený a poutavý, rozhodně jej lze doporučit každému milovníkovi trpaslíků, mágů, elfů, draků a vymyšlených světů.

Oceňuji zejména do detailu propracovanou magii a způsoby jejího využití, a podobně vypilovanou politiku a náboženství. Rovněž se mi líbí poutavost těch nejepičtějších momentů příběhu - bitev, magických soubojů a evokací různých bytostí. Zde je čtenář přímo vtahován do děje, a alespoň já jsem nemohla od knihy odtrhnout oči, dokud jsem se nedověděla, jak to dopadlo...

Jediná věc, která mě ohledně příběhu mrzí (nebo spíš přímo štve), je smrt mojí nejoblíbenější postavy. Neskutečně mě zajímalo, jak by tento tvrdohlavý a zarputilý mág zareagoval, kdyby musel přiznat, že se mýlil, a jak by se jeho charakter vyvíjel dál; ale ne, on dřív umře... Neskutečná škoda.

Dalším podstatným a zajímavě řešeným elementem knihy jsou "Střepy minulosti", které sérií krátkých kapitol představí čtenáři historii světa, ve kterém se příběh odehrává. Toto podání mi přišlo rozhodně atraktivnější a živější, než kdyby byly události ze života protagonistových předků vyprávěny nějakou prastarou postavou "doma u krbu" nebo "u piva".

V knize mi však vadila přehršel různých (většinou gramatických) chyb. Moc to zamrzí, když čtenář, pohlcený zajímavým a poutavým magickým soubojem, začne najednou přemýšlet: "A proč tady, kurník, chybí ta čárka?"

Ohledně hodnocení jsem poměrně dlouho váhala, nakonec jsem se ale rozhodla, že dám knize podmíněné čtyři hvězdičky. Pokud do dotisku zmizí alespoň většina chyb, první díl trilogie si toto hodnocení s klidným svědomím zaslouží.

1 27.01.2014

Přiznávám, že si nejsem úplně jistá, jestli se mi Dlouhá cesta dolů líbila, nebo ne. Na jedné straně musím ocenit styl vyprávění, líbilo se mi, jak každá postava měla svůj vlastní, naprosto uvěřitelný jazyk, myšlenkové pochody, vnímání světa a reality. Na straně druhé mi to vyprávění přišlo víc smutné než vtipné, i když byly pasáže, u kterých jsem se smála i nahlas. Uznávám, že možným důvodem mého rozčarování je fakt, že jsem se v některých postavách viděla až příliš, a nebylo mi to zrovna příjemné. I když kdo ví, možná je to přesně to, o co autorovi šlo - nejen čtenáře pobavit, ale taky ho přimět k zamyšlení nad vlastním jednáním.

30.01.2018

Naprosto skvělý nápad, ať už jde o to, co se vlastně stalo, i o formu vyprávění, která má být jakýmsi pseudo-vědeckým rozborem prastarých magnetofonových pásek. Ale tím bohužel superlativy končí. Mrzelo mě, že se autor nesnažil ten úžasný nápad více využít, že neobjasnil, co se vlastně stalo (a hlavně kdo to způsobil), ani se nepokusil z hlavních postav udělat více než pasivní pozorovatele. Také rozuzlení proběhlo nejjednodušší formou, kterou proběhnout mohlo - hlavní postavy prakticky na nic nedokázaly přijít samy, měly jen spoustu více či méně relevantních teorií a nápadů. Takže jim vše muselo být naservírováno na stříbrném podnose. Naprosto mi chyběla nějaká akce, třeba snaha protagonistů dopátrat se pravdy a něco s tím vším udělat. Přišlo mi to jako velká škoda, z toho nápadu se určitě dalo vytěžit mnohem, mnohem víc.

12.01.2018

Nápad je rozhodně zajímavý - osudy pěti zdánlivě víceméně cizích osob, které společně skončily pádem s řítícího se mostu do propasti. Každý z těchto pěti lidí chtěl změnit svůj život, změnou prostředí nebo změnou vnímání, ale žádnému z nich se to nepodařilo uskutečnit. Atmosféra Peru 18. století je hezky popsaná, člověk si může udělat alespoň základní představu, jak tehdy lidé žili. Naneštěstí ale ve mně dílo nezanechalo to, co asi mělo - nezačala jsem přemýšlet, proč umírají jedni, když druzí zůstávají žít, třebaže se vyhnuli katastrofě jen o vlásek; nedumala jsem nad vyšší mocí, která volí přeživší; ani nad tím, co mění pouhé myšlenky a předsevzetí v nové skutky. Důvodem možná byl otřesný překlad plný chyb, kvůli němuž se mi kniha velmi špatně četla (ve slovenštině je to prý diametrálně lepší), ale možná se mnou jen nerezonovalo celkové vyznění díla.

14.02.2017