Misty-K komentáře u knih

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Tahle fantasy vycházející ze severské mytologie má všechno: akci, nápaditě provedenou magii, romantiku (gay romantiku!), nezapomenutelné postavy, komplikované rodinné vztahy, hrozící konec světa... Byla radost ji číst.

Děj má hodně rychlý spád a nechybí mu napětí; je jednoduchý, ale to mu vlastně sluší. Nechává totiž o to více zářit postavy, které byly mou oblíbenou částí knihy.

Úžasné jsou snad všechny charaktery, hlavně protagonistka Agáta. Není to typicky krásná křehotinka, má zajímavý backstory, na všechno reaguje s vlastním názorem a odvážně si prosazuje to, co věří, že je pro ni nejlepší. V průběhu děje se pak učí, že se ne vždy musí uzavírat před okolím a jít proti proudu. Krásně dynamická je též postava Reginleif, její vývoj je ještě mnohem výraznější a dochází k němu ve vyloženě srdcervoucích momentech.

Propojení mytologie s "reálným" světem pak bylo velmi dobře vysvětleno. Nešlo o nic přehnaně komplikovaného, ale o to to bylo vše věrohodnější. Nevím, jestli pojetí čarodějnic a rozlišení magie a iluze vychází z nějakých konkrétních mýtů, nebo jde o autorčin originální nápad, ale buď je to skvěle vymyšleno, nebo skvěle vybráno.

A pokud jde o myšlenku - opravdu nemám ráda příběhy zakládající se na předurčenosti osudem. To je otázka osobního vkusu. Tato kniha tento můj neoblíbený postup převrací chytrým způsobem na hlavu. Takže za mě body navíc!

Abychom si to tedy shrnuli: Ve větvích Yggdrasilu je nesložitá, ale rozhodně ne odbytá fantasy, vycházející ze severských mýtů včetně těch nechutnějších a divnějších. Jejím středobodem jsou propracované postavy, jejich interakce a vývoj. Má emoce, má násilí, má vtip. Pokud si myslíte, že by se vám něco podobného mohlo trefit do vkusu, neváhejte a přečtěte si ji.

8 05.07.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Nevím, nakolik je můj zážitek univerzální, ale když jsem se kvůli studiu prokousávala hromadami české literatury 19. století, opravdu jsem považovala Karla Havlíčka Borovského za charismatického bad boye a toužila vidět Josefa Kajetána Tyla co nejvíce ztrapněného. V tomto ohledu tedy Národní opruzení od Karolíny Zoe Meixnerové splnilo má očekávání do puntíku. Co dále nabízí?

Jedná se o povedený guláš z historické fikce, romantiky, detektivní linky a nadpřirozena. Nicméně jsme ho mohli dostat větší porci, kniha má pouze okolo sto šedesáti stran, což je škoda. Zoe píše poutavě a humorně, jen se zkrátka nesoustředí na ty správné věci. Minimálně zápletka s pátráním po vrahovi by potřebovala více prostoru, aby si Národní opruzení vůbec zasloužilo označení za detektivku. A popisy prostředí by se také hodilo více rozvést, očividně toho autorka ví o dobových reáliích mnoho, ovšem nevyužívá své znalosti dostatečně.

Charakterizace jednotlivých postav nebyla vyloženě hluboká, ale vtipným způsobem odpovídala tomu, co o nich je známo a jak jejich vlastní literatura působí. Mým osobním oblíbencem byl Jeník Neruda, nicméně snad nikoho jsem neviděla nerada.

Některý humor působí dětinsky, jiný má podobu nenápadného mrknutí na znalce české literatury. Každopádně si svůj důvod k úsměvu najde široké spektrum čtenářů.

Romantická linka se mi zamlouvala hodně, protože nejen barvitě líčila emoce a myšlenky aktérů, ale ve scénách z pohledu Boženy Němcové i nesla feministický nádech. A její propojení s detektivní zápletkou na konci bylo překvapivé i napínavé.

Naneštěstí konec byl jaksi moc náhlý, rychle přišel, rychle se vyřešil. Epilogy, ačkoli milé, potom působí maličko nezaslouženě.

Národní opruzení je čtivý příběh zručně kombinující inteligentní zábavu s tou "pokleslou". Nenadchne, nicméně dokáže potěšit. Doporučuji, pokud něco víte o české literatuře (ať už dobrovolně, nebo z donucení) a rádi byste se na ni podívali z nového úhlu.

4 26.08.2023

Baltazar měl být skvělý. Má prima nápad, slibuje akci i humor, odehrává se v českém prostředí. Bez váhání jsem ho předobjednala, jakmile jsem se o něm dozvěděla. Jenže, jak to občas s optimistickými očekáváními bývá, skončila jsem spíš zklamaná.

Děj plyne rychle a bez zbytečného vysvětlování, což na jednu stranu může být dobře díky udržení čtenářovy pozornosti, na druhou je ale paradoxně tím pádem spousta řečena a málo ukázáno. Navíc této volbě neprospívají ani časté změny v plánech postav. Příběh je pak matoucí.

Styl vyprávění mě nejdřív nadchl - zdál se mi plný osobnosti a krásně mi k povaze Baltazara sedl. Jenže pak se začaly střídat úhly pohledu a mě čekalo zjištění, že všechny postavy promlouvají úplně stejně. A z neotřelého slohu se náhle stala jen přehlídka autorčiných pokusů být co nejvtipnější.

Můj vlastní smysl pro humor je divný, a tak málokoho soudím za to, čemu se směje on. Rozhodně se mi ale do vkusu netrefilo vzájemné urážení postav, jejich souzení na základě vzhledu a vtipy na jejich sexuální orientaci. Předposlední kapitola s falešným koncem pro "literární snoby" byla dobrý nápad, podle mého názoru však špatně provedený. Vtipnější mi přišlo prostředí míchající magii s realitou (Kámen mudrců matoucí lékaře? Firma vedená upíry? Geniální!) a kritika byrokracie i lidských povah.

Worldbuilding funguje, Praha plná čarodějnic a nemrtvých je dobře a smysluplně ztvárněna, stejně tak systém pekla. Postavy byly pestrá skupina, ne všechny tak propracované, jak by si zasloužily, ale určitě se s nimi čtenář nemůže nudit. Vztah mezi Baltazarem a Violou pak zvládá to, co mnoho romancí ne, tedy vyvážit chemii, občasné konflikty i vzájemnou oddanost a nesklouznout do toxicity nebo naopak přeslazenosti.

Baltazar si své oddané publikum nepochybně najde. U mě by uspěl víc, kdyby méně tlačil na pilu při pokusech o humor a dával více prostoru klidným momentům mezi postavami.

2 05.05.2024

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Styl Jennifer Donnelly jsem si zamilovala, jakmile jsem objevila Modré hlubiny. Když jsem sáhla po Otrávené, jejím retellingu Sněhurky, trochu jsem se bála zklamání; ovšem zbytečně. Nadchla mě snad ještě více.

"Není to lehké, ale ty
odvahu máš a v paměti,
že každá stvůra a mrcha
honí jen toho, kdo prchá."

Mou hlavní výtkou vůči Modrým hlubinám byl nesoulad mezi hravostí a brutalitou. V Otrávené jsou tyto dva prvky mnohem vyrovnanější, už jen proto, že začíná na drsnější notě a i ty pohádkové záležitosti v sobě nesou kapku temnoty. Stále však kniha neztrácí humor. Výsledkem je mnohem celistvěji působící příběh se silnou atmosférou. Jeho prostředí mě opravdu bavilo, líbilo se mi, jak se prolínaly fantasy prvky s reáliemi skutečného světa.

Skvělé byly také postavy. Dobře sloužily myšlence knihy, zároveň však působily jako kompletní lidé. Sophie by se někomu mohla zdát příliš naivní a hloupě se rozhodující jen pro účely zápletky, avšak její důvěřivost a její dopad na děj jsou důležitou součástí jejího vývoje.

Je pravda, že onen děj je poměrně předvídatelný. Osobně mi to nevadilo, prostředí a postavy ho vyvážily, ovšem pokud čekáte složité intriky a zvraty, zde je nenajdete.

Kniha ukazuje pěknou, i když možná lehce naivní myšlenku: laskavost a empatie nás dostanou dál než krutost; bolest a zármutek nám mohou sloužit jako pohon v těžkých situacích; je důležité překonat strach, věřit v sebe a nebrat si k srdci pomluvy ostatních.

Doporučuji zájemcům o oddechovou, ale nikoli hloupou YA fantasy s pozitivním poselstvím.

2 26.08.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Ve fantasy s mladou protagonistkou a milostným trojúhelníkem mě překvapila všechna ta temnota a zvrácenost. Tahle kniha se se svými postavami nemazlí, týrá je fyzicky i psychicky, téměř každý ve Twyllině okolí ji může obrazně bodnout do zad. Žádný z charakterů není morálně čistý, i protagonistka sama dělá chyby a pyká za ně.

Souvisí s tím poselství knihy - o důležitosti vlastní volby a nenechání se ovlivnit tradicemi či rodinou. Je to těžší, než se zdá, a Twylla se kvůli své naivitě a naučené bezmoci může zdát hloupá. Mně nicméně její myšlenky připadaly věrohodné vzhledem k její situaci.

Vliv na to má i zmíněný milostný trojúhelník. Působí nejdříve naprosto předvídatelně, proto mě příjemně překvapilo jeho rozuzlení - tedy až potom, co jsem musela na pár minut knihu zaklapnout a v ohromení zírat do zdi a sprostě nadávat. Vůbec mi připadalo, jako by většina zvratů počítala s tím, že čtenář Smrtící dotyk podcení a bude jej číst s očekáváním tuctové YA romantické fantasy. Některá klišé si autorka ponechává, jiná převrací naruby. A patří jí za to můj obdiv! Vadilo mi jediné - absence pozitivně prezentovaných ženských postav. Vím, před chvílí jsem zmiňovala, jak se mi líbí, že nikdo není čistě dobrý; jde mi však o to, jak většina žen je ve vztahu k Twylle vyloženě záporná. To je jedno YA klišé, které bych na místě autorky změnila rozhodně.

Konec se mi zdál trochu náhlý, nicméně byl v průběhu děje dobře nastíněný. Problém tedy spočíval jen v tempu posledních pár kapitol, ne v tom, že by příběh čtenáři podrazil nohy ve snaze o dramatický zvrat.

Smrtící dotyk bych doporučila těm, kteří si chtějí přečíst netradičně pojatou YA fantasy se vcelku zajímavým lorem, jež se nebojí chvílemi zabloudit do více tabuizovaných končin. Nečekejte mnoho akce, ale připravte se na pár povedených myšlenek i šokujících chvil.

2 04.07.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:
Vlastně ani nevím, co konkrétně mě na knize tak oslovilo. Asi mi zkrátka sedlo její celkové ladění. Příběh melancholicky vyznívající, ale vyvolávající napětí, které se nedá ignorovat. Krátký a rychlý, ale zároveň zvláštně uvolněný. S láskou stejnou měrou šťastnou i nešťastnou. Musela jsem vědět, jak to vše dopadne, a zároveň jsem nechtěla, aby to skončilo.
Riva a Axar jsou úžasní. Z jejich seznámení jsem původně byla rozpačitá, skoro až zklamaná, nicméně následující události mě přesvědčily o tom, že tento příběh stojí za sledování až do konce. Což se ostatně dost shoduje s jejich vlastním zážitkem... Fungují každopádně krásně jako jednotlivci i jako pár. Moc mě též bavily drobnosti, jimiž se jejich vesmíry lišily jak od sebe navzájem, tak od toho našeho. Nejde o kdovíjak hluboký worldbuilding, spíš o zdroj humoru a charakterizace, což je pro děj tohoto typu naprosto v pořádku.
A co se tedy týká děje, někomu by asi mohlo vadit, že ústřední dvojice není příliš aktivními protagonisty. Kromě jejich setkání, jímž Axar změní Rivin život, spíše zápletka ovlivňuje je, než aby oni cokoli zmohli s ní. Ale dá se jim to vlastně vyčítat? Koneckonců právě fakt, že za tyto dva rozhodují síly, jež se přemoci nedají, dodává jejich vztahu na tragičnosti.
Též by se snad dalo vytknout, že některé zvraty přicházejí příliš náhle. Dávají ovšem logický smysl, neexistují pouze pro šok.
Od knihy jsem se odtrhla jen v případech, kdy jsem opravdu musela, a ani v takových chvílích jsem jí úplně nedala pokoj a žila v ní alespoň myšlenkami.
Vesmír rozhodl jinak doporučuji těm, kteří by si chtěli přečíst romanťárnu o zvláštním způsobem zakázané lásce, zasazenou do sci-fi kulis. A možná i takovým, kteří se necítí být v životě na tom nejlepším místě. Prosím, nezapomínejte, že nejste na své problémy sami. I když na vás nejspíš nečeká velká láska předurčená osudem, vždy bude existovat někdo, koho zajímáte a kdo bude ochoten pomoci.

2 11.03.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Nečekejte líbivost nebo rýmy, čekejte emoce a nápaditou obrazovost. Spodní patra sázejí ze všeho nejvíc na melancholickou atmosféru města, na ztracenost člověka v moderní době, nedokonalé vztahy a marnost snažení se to dotáhnout někam výš.

Těmi myšlenkami zvládla sbírka nakazit i mě. Nejde o jednoduché čtení, spoustu si čtenář musí doplnit z náznaků, někdy i z neúplných vět, a rozhodně se nebude po dočtení cítit dobře. K zážitku ještě přispívají ilustrace Antonína Handla.

Stojí Spodní patra za přečtení? Podle mě ano, i když asi ne pro každého. Už prvních pár básní vám pomůže se rozhodnout, jestli s touto sbírkou souzníte. Pokud ano, uvidíte, že postupně se texty ještě zlepšují. Není to neopakovatelný zážitek, je však silný a originálně podaný.

1 05.05.2024

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Hvězdy nad Ukrajinou od Radky Zadinové mě v knihovně zaujaly obálkou i námětem. Jde o příběh desetileté Roxany, která kvůli válce musí společně s babičkou opustit domov na Ukrajině a učit se žít v Praze s maminkou, která se jí za poslední léta odcizila.

Roxiiny pocity, že mezi své české vrstevníky nezapadá, byly dlouze popisovány - jenže mi připadalo, že se do nich přesto nedalo vcítit. Mnohem lépe byla podle mě opuštěnost znázorněna u Roxiiny babičky.

To však neznamená, že by to protagonistka měla lehké. Musí se vědomě snažit, aby ji ostatní děti braly jako sobě rovnou. Skvěle je to vidět na vývoji Roxiina vztahu s jejím fotbalovým týmem, což byly mé oblíbené kapitoly.

Kniha dává českým dětem šanci lépe porozumět uprchlíkům z Ukrajiny. Kritizuje bezdůvodné nepřátelství, ať už ve formě xenofobie, nebo odporu k jakékoli jiné odlišnosti. Ale i jako malá, neupravená vesničanka z ciziny si Roxi dokáže v Praze vydobýt respekt - protože má kolem sebe kromě nepřátel i skvělé kluky a holky, kteří ji podporují, a může se spolehnout na svou rodinu, ač si s ní nerozumí dokonale.

Možná si autorka mohla více vyhrát s motivem hvězd, zdál se mi hodně povrchový. Naopak styl Roxiiny mluvy mohl být jednodušší, používá často slova, která desetileté děti neznají.

Přes malé nedokonalosti však jde o milou knihu, ne stoprocentně šťastnou, ale určitě něžnou a pozitivní. Cílovou skupinu asi bude bavit více než mě, nicméně nelituji příjemného odpoledne, které jsem s ní strávila.

1 26.08.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

"Raději zemřu ve snaze stát se tím, kým jsem, než prožít celý život ve lži jako někdo, kým nejsem."

Tahle kniha má úžasně vymyšlený svět, čtivý styl a komplexní postavy. To vše vidíme skrze protagonistku Leanis, princeznu, které už příliš dlouho otec tvrdil, že je slabá a k ničemu. Leanisina síla nespočívá v esenci ohně, kterou byla obdařena, ale ve zvídavosti, odhodlání a snaze improvizovat. Není samozřejmě dokonalá, dělá chyby, často se musí spoléhat na ostatní (aniž by si byla jistá, nakolik se na ně spolehnout může) a rozhodně se má její charakter kam vyvíjet. Jenže o to právě jde; feministická myšlenka knihy nespočívá v ukázání ženských postav jako neomylných, ale v kladení důrazu na jejich rozmanitost a jedinečnost.

Celou knihou se také táhne motiv předstírání, neupřímnosti a snahy přizpůsobit se očekávání jiných. Právě překonáním těchto tendencí se Leanis stane lepším člověkem.

Příběh plyne rychle a bez hluchých míst. Vůbec se mi nechtělo od něj odtrhávat. Děj je dostatečně uzavřený, aby byl konec uspokojivý, ale zároveň napovídá, že se dočkáme pokračování. Ústřední tajemství pak bylo zajímavě podané, jen mi připadalo příliš komplikované, když se vše odhalilo. Možná je to mnou, ale nechápala jsem, proč některé jeho části vůbec měly zůstat zamlčeny.

Také kniha potřebovala o jednu opravu víc. Drobné překlepy se přehlédnout dají, avšak občas o sobě Leanis mluví v ženském rodě, i když zrovna předstírá, že je muž, což je nápadná a zbytečná chyba.

Tam ale moje stížnosti končí. Souboj princů je čtivá fantasy se skvělými postavami a atmosférou, odehrávající se v promyšleném světě a nabízející myšlenku o individualitě, ženské síle a rodinné lásce. Nechybí jí napínavé chvíle ani tragické momenty. Na prvotinu působí neuvěřitelně profesionálně. Naprosto chápu, že zrovna ona uspěla ve Hvězdě inkoustu.

1 26.08.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Riki Příkazká neumí jen jedinou věc: prohrávat. Život bere jako soutěž, lidi kolem sebe jako konkurenci, kterou musí porazit. Jednoho nešťastného dne ovšem skončí poražena vlastní ctižádostí a zdánlivě dokonalý život se jí obrátí naruby.

Její příběh sledujeme retrospektivně od toho nejranějšího dětství. Už tehdy je Riki výrazná povaha. Má daleko do dokonalosti, ale překypuje šarmem a je radost s ní trávit čas. Fandila jsem jí, i když jsem málokdy souhlasila s jejím jednáním a myšlením, natolik silné bylo její kouzlo. Také lidé kolem ní jsou mistrovsky charakterizovaní. Například ke konci, v jedné scéně s Rikiinou třídou ze střední školy, se dá krásně odhadnout, kdo kdy mluví, ještě než přijde uvozovací věta.

U charakterizace autorčino nadání nekončí. Její styl je nádherně čtivý a jednoduchý na pochopení, přesto bohatý na hříčky s jazykem. A celková kompozice románu též svědčí o kompetenci: návratné motivy a naznačování autorka zvládá lépe než někteří profesionálové.

Drobné výtky mám ovšem také. První je vcelku pomalý rozjezd příběhu. S maličkou Riki je sice zábava, ale než začne s "gymnastikováním", těžko se odhaduje, kam kniha vůbec směřuje. Má druhá stížnost se týká korektur. V textu zůstala spousta překlepů, což je velká škoda.

Pak je tu myšlenka příběhu, se kterou nemusí souhlasit každý. Vedle důležitosti přítomného okamžiku, učení se odpouštět a vzájemného vlivu jedince a okolí je totiž Primholik také o hledání smyslu života. A snad není velkým spoilerem, že Riki nakonec oporu nalézá mimo jiné v křesťanské víře. Nepřišlo mi nicméně, že by kniha čtenáři náboženství vnucovala. Spíše podtrhla jeho pozitivní působení, když potvrdila myšlenky, na něž už Riki přišla sama.

Primholika doporučuji, pokud si chcete přečíst hořkosladký příběh plný vzletů i pádů, humoru i tíživých momentů a připomenout si, že každý z nás může na světě něco dokázat pro sebe i pro jiné. Ať už jeho kroky řídí Bůh, nebo náhoda.

1 05.07.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Urputnou propagací své knihy na sociálních sítích mě Lukáš Havlas od jejího čtení spíše odrazoval. Nedávno jsem ale měla před sebou nudný den na brigádě, neměla jsem náladu na věci, jaké čtu obvykle, a vzpomněla si na 180 stupňů. Reklama tedy nakonec zafungovala. Byla ale zasloužená?

Vyzdvihnout musím skvělou kompozici knihy. Není zcela chronologická a střídá se zde množství úhlů pohledu, a tak se čtenář musí mít na pozoru a sám si zasazovat jednotlivé kapitoly do širšího rámce; zároveň však nejde o náročnou práci. A o to více uspokojující bývá, když se některé osudy protnou.

Většinu postav poznáváme právě ve chvíli, kdy se jejich život obrátí o titulních 180 stupňů; to rozhodně přiláká čtenářovu pozornost, ovšem ve prospěch této akčnosti mi připadala zanedbaná charakterizace. Vynásobte to velkým množstvím osob, které v příběhu figurují, a najednou se musíte každou chvíli zastavovat a ptát se, jestli ten muž, o kterém zrovna čtete, je ten, s nímž se zřítilo letadlo, nebo ten, kterého podvádí žena.

Což mě přivádí k velkému množství sexuálních scén, které by podle mě bohatě stačilo jen naznačit. To je nicméně asi také otázkou vkusu.

Zajímavým způsobem v knize figuruje nadpřirozeno. Nejvyšší a jeho různé nabídky posmrtných životů mi připadají nápadité. Mohlo to ale mít na děj výraznější dopad, to, že se některým postavám těsně podaří uniknout smrti, mohla zapříčinit zrovna tak náhoda.

Je ale možné, že tu nějaký význam je, jen se mi ho nepovedlo odhalit; není mi totiž jasná ani nějaká celková myšlenka díla. Neříkám, že neexistuje, jen že jsem ji já nenašla. Snad že vše, co se nám děje, má nějaký účel a žádná špatnost se neobejde bez následků?

Kniha se každopádně četla vcelku dobře. Neurazila, nenadchla, nudu zahnala. Byla plná překvapivých zvratů včetně smrtí důležitých postav. Rozhodně bych neodhadovala, že je autorovou prvotinou, zápletka a kompozice jsou opravdu dobré. Jen to jako celek nebylo pro mě.

1 05.07.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Aneta je všem na obtíž. Anetu nikdo nechápe a neocení. Vlastně totiž není proč. Aneta už se přestala snažit někomu zavděčit, nemá to cenu. Jediná služba, kterou je schopná své rodině prokázat, je umřít a přestat jí tak otravovat život. A tak se pokusí přesně o to. Netuší však, v co vše může takový pokus vyústit.

Tahle novela si nepotrpí na složité hry s jazykem, každá jednoduchá věta ale dopadá jako závaží. Vtlačí vás do hlavy dívky trpící depresí a nepustí vás ven. Z odstupu nemusíte s Anetinými rozhodnutími souhlasit, ale během čtení je budete chápat a budete si přát, aby své problémy dokázala překonat.

Středobodem knihy jsou interakce mezi postavami. Proto nevadí přeskakování mezi jejich úhly pohledu v rámci jedné scény. Je totiž klíčové mít jasno v tom, jak kdo reaguje na který výrok či událost, a chápat motivace vedlejších charakterů. I ten nejvíce toxický člověk může považovat své úmysly za ušlechtilé. Proč jinak by se vědomě choval příšerně?

Zápletka v knize vlastně žádná není. Anetě se samozřejmě dějí věci různého rázu, avšak nespojují se do nějakého složitého příběhu, jde prostě o to, jak se protagonistka snaží nebo nesnaží světem kolem sebe probojovat.

A ke zprostředkování Anetiných pocitů skvěle slouží i ilustrace. Podobně jako jazyk knihy nejsou složité, avšak tím silněji působí - jako by sama ilustrátorka neměla sílu je více propracovat a prostě hodila na papír syrové emoce.

Tahle kniha je rozhodně neskutečně působivá. Vypovídá o zoufalství i naději, o hledání svého místa ve světě, který vás nechápe. Pokud špatně snášíte zmínky sebepoškozování, sexu, špatných rodinných vztahů nebo psychických poruch u mladých lidí, nemohu ji doporučit. Avšak když se přes tohle dokážete přenést, čeká vás nezapomenutelný, emocemi nabitý zážitek.

1 04.07.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Tahle útlá knížečka se nesnaží zobrazit chronologický vývoj poruchy příjmu potravy, jak jsem od ní čekala. Místo toho nám nabízí spíše emocemi než souvislým dějem propojené útržky ze života protagonistky Vandy - a není to šťastný život. Možná si na některých místech budete říkat, že si Vanda vlastně trpět zaslouží, protože nemá být tak blbá. Je pravda, že rozhodně nejde o ideální hodnou holku, z níž byste si chtěli vzít příklad, ale možná v ní uvidíte sami sebe. Protože Normální porucha je hodně o vlivu okolí na jedince. A kdo z nás si někdy nevzal příliš k srdci průpovídku známého či článek z internetu?

Pokud mohu knize přisoudit ještě jednu myšlenku, pak takovou, že s vlastními problémy se musíme v první řadě chtít vypořádat sami; ovšem ani pevná vůle není zárukou, že se jich zbavíme. Takový je holt život, neexistuje univerzální recept na štěstí.

Zvláštní styl vyprávění jsem již naznačila: text tvoří jen kratičké scény, které ani nejsou řazeny chronologicky. Do Vandina života tak nahlížíme jako do kaleidoskopu či na abstraktní koláž. Není pak divu, když nám chvíli trvá se v něm zorientovat; jen je to lehce na škodu vzhledem k tomu, jak krátká kniha je.

Normální poruchu doporučuji, pokud nepotřebujete příběh s jasným poselstvím či šťastným koncem a spíše vás zajímá detailní vykreslení vnitřního světa jedné normální dospívající holky se spoustou problémů.

1 04.07.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Páni. Ty kráso. Tohle bylo drsné. Což se asi dá čekat od příběhu, který byl popsán jako "fantasy noir". Jenže ono to není jen o násilnostech samotných, je to o promarněných příležitostech, srovnávání se se ztrátou, o prožívání vlastních chyb a obětování více, než je přiměřené. A zasáhne to přímo do srdce.

S takhle silnou myšlenkou by se snad dalo odpustit malé odfláknutí worldbuildingu; autor nicméně flákač není. Svět Převzetí je plný detailů a atmosféry. Temný, špinavý, nebezpečný, magický. Tvoří tak jedinečnou půdu pro vyklíčení jedinečných postav.

Pokud bych si mezi nimi měla vybrat jednoho oblíbence, asi bych po dlouhém váhání nejistě ukázala na Flynna, načež bych si další půlhodinu vyčítala, že jsem nevybrala Meg nebo Paula. Nebo byl nejlepší Mike? Každý z protagonistů měl výraznou osobnost, vlastní minulost a cíle a zajímavou dynamiku s ostatními. Všem jsem tím pádem přála, aby se srovnali se svými problémy a dostali možnost cítit se lépe.

Jediné, co mi dojem z nich trochu kazilo, bylo příliš časté přeskakování mezi perspektivami. Často se během jedné scény dozvídáme, co si myslí třeba dvě až tři postavy, což může být matoucí. Dle mého názoru se to k celkovému stylu knihy nehodilo. Ale to je v podstatě jediná výtka, kterou mám.

Celkově je Převzetí drsná řežba s přestřelkami a honičkami, s klasickými gangstery i originálními fantasy kreaturami, se zamýšlením se nad důležitostí a vůbec definicí rodiny a v neposlední řadě s výraznou rovinou týkající se psychiky postav. Má své vtipné situace, občasné klišé momenty i náhlé zvraty. Přečíst se dá za dva nebo tři večery a dojem z něj přetrvá mnohem déle.

V případě, že hledáte lehké akční čtení, hledejte jinde; stejně tak Převzetí asi raději odložte, pokud jste ho zdvihli kvůli tomu, že v knihkupectví bylo mezi YA literaturou. Ale pokud vám z textů hojných pozitivních recenzí a z autorovy vlastní propagace připadá jako něco, co by se vám mohlo zalíbit, pravděpodobně to tak skutečně bude.

1 04.07.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

"Jiní na tom nepochybně byli a jsou hůř než já. Ale vědět bohužel není totéž jako cítit."

Co do děje je tahle kniha vlastně o ničem. Děj však netvoří obsah díla sám. A tak můžeme říct, že je Vieweghův Můj život po životě o zoufalství a pocitu neadekvátnosti, o ztrátě všech dosavadních jistot a s nimi snad i identity, o snaze vrátit se do vyjetých kolejí, což ale jde k zbláznění pomalu...

Kniha vychází z tragické změny ve Vieweghově životě - prasknutí aorty, které se mu povedlo přežít. Jeho mozek a tělo se však vzpamatovávaly jen pozvolna.

Můj život po životě přenáší čtenáře do jeho hlavy v době, kdy se snaží vrátit do předchozího života. Jenže drobné neúspěchy mu připomínají, že nic už nebude stejné jako dřív. A stejně tak úspěchy - copak je tak skvělé zvládnout dojít na nákup? To klesl tak hluboko?

S každým výpadkem paměti a s každým návratem pocitu únavy si vypravěč připadá předčasně zestárlý a nepotřebný. Nemůže se spolehnout ani sám na sebe a na ostatní se spoléhat nechce, i když musí - vždyť už je svou bezmocí jistě tak štve! Utápí se v myšlenkách na smrt, pokusy o černý humor a nadsázku vyznívají spíše temně než vtipně. Malé pokroky se ukazují, i je však doprovází negativita. Co když je tohle vrchol a víc už se situace nezlepší?

Můj život po životě je zpovědí o pocitech muže, kterému náhoda sebrala život, jejž miloval. Ačkoli ví, že mnoho lidí je na tom hůř a že by měl být rád za podporu okolí, nedokáže se dlouho nad svou situaci povznést a raději se bezmocně vzteká. Postupně se však se svým osudem srovnává, a to skrze literaturu, kterou čte, i naučení se oceňovat malé pokroky. Navíc dílem prostupuje metatextová rovina, kde se vypravěč snaží něco, cokoliv sepsat - a postupně dává dohromady právě Můj život po životě, jímž nejdříve pohrdá, ovšem postupně je znát jeho svým způsobem terapeutický efekt.

Konec je otevřený, ale zvláštně pozitivní. Není to šťastné, nevíme, co přesně bude dál, ale smířenost se situací je zde znát. A někdy tohle musí stačit.

Někomu může kniha připadat zbytečná a ufňukaná, někomu neskutečně tíživá. Jisté je, že přes nízký počet stránek je plná emocí. Podle mě za přečtení rozhodně stojí.

1 04.07.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Upíři! Akce! Napětí! Krev a střeva! LGBTQ+ reprezentace! Protagonista s divným jménem! A to vše v prostředí alternativní Prahy 19. století! Toto mi stačilo vědět, abych si koupila Světla nad Prahou. Obsahují však ještě mnohem víc. Pojďme si je bezspoilerově projít.

Již na prvních stránkách se společně s Domkem Myškou vrháme do akce. Většina bojových scén je přehledně napsaná a plyne rychle, tedy se skvěle čtou. Noční Praha prolezlá monstry navíc tvoří skvělou kulisu.

Co už mi tak obratně napsané nepřišlo, byla různá vysvětlení kontextu v první polovině knihy. Obsahovala na můj vkus zbytečně moc telling a málo showing, někdy navíc vysvětlovací odstavce přicházely bez zjevného důvodu a zpomalovaly tak děj. Naštěstí ale tento problém brzy zmizel a zanechal návykový styl bez poskvrnky; navíc se všechny takto podané informace ukázaly jako relevantní.

Čtivosti také velmi pomáhají postavy. Snad žádná z nich mi nepřipadala nudná; Domek i Ora jsou dobře definované osobnosti s motivacemi dávajícími smysl a pestrými vztahy (teď myslím jak k ostatním, tak ten jejich proměnlivý vztah k sobě navzájem), vedlejší postavy pak mají konzistenci, šarm a často i skryté záměry, které hlavní zápletku ovlivňují.

A co tedy ta zápletka? Podle mě má akorát tu správnou míru tajemství, odhalení a zvratů, aby se dobře sledovala, něco málo se dalo předvídat, ale neztratily se napětí a zájem čtenáře. Jen mě trochu rozhodilo uvědomění, že se to celé odehrává během pár dní. Stane se toho totiž tak moc, že to zní těžko uvěřitelně. Ale to je asi problém na mé straně.

Pokud hledáte historickou městskou fantasy s povedenou romantickou linkou, špetkou humoru a pořádnou dávkou akce, jež se hlavně zabývá tématem zodpovědnosti, lidské pýchy a sebeobětování, Světla nad Prahou vás snad nemohou zklamat. Naopak pokud se díváte po knize, kde by byla středobodem ona zmíněná reprezentace, asi zvolte něco jiného - nezanedbatelná část postav je sice gay či bi, je to však zmiňováno spíše okrajově.

1 04.07.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Některé knihy vznikají, protože autor potřebuje sdělit myšlenku. Jiné se píšou pro peníze, a tak se snaží co nejvíce zalíbit. Útlá, ale zato absurditou naditá sci-fi Měsíční deník nejspíš patří ke třetí kategorii: ke knihám, které existují, protože prostě byla sranda je psát. Pokud to tak bylo, má Michal Březina můj respekt.

Marcel Šebesta, protagonista a vypravěč v jednom, je výrazná povaha: sarkastický, sprostý, mírně rasistický, sakra násilný. Jeden by od takové osoby čekal nějaký vývoj, nicméně na tohle náš vesmírný žoldák opravdu nehraje. Od začátku do konce zůstane stejný, což může být výhra, pokud takový typ postavy čtenáři sedne; já ten případ nejsem, nicméně jsem toho názoru, že minimálně Marcelovy interakce s Anglánem Campbellem fungovaly skvěle. S radostí bych si přečetla knihu, která by se celá skládala jen z jejich společného cestování.

Nesedl mi pořádně ani ten aspekt knihy, který tolik vyzdvihuje anotace, totiž humor. Možná to bylo mým vnímáním Marcela, který je zdrojem naprosté většiny hlášek, možná jejich přemírou nebo prostě mým vkusem, ale vrcholným projevem pobavení u mě bylo uculení se nad něčím obzvlášť trefným či divným. Slibované potrhání smíchy pro mě zůstalo stejně nedosažitelné jako pro Marcela domovská základna.

Bavilo mě nicméně sledovat děj samotný. Ten plyne tempem až závodním, situace se mění v každé kapitole. Na začátku se mi líbily náznaky, že na Měsíci cosi není v pořádku, s tím si autor mohl pohrát trochu déle. Nejvíc mě překvapilo to, co se stalo krátce za polovinou knihy - nechci spoilovat, také se případně nechte překvapit. Jen je škoda, že od tohoto zvratu dál je pro chápání příběhu dost prospěšné znát dílo H. G. Wellse, v čemž mám osobně mezery.

Můj závěr? Zajímavá kniha, jen napsaná pro cílovou skupinu, do níž nepatřím. Je tedy otázkou, jak velká může být množina fanoušků kombinace sci-fi, nekorektního humoru a odkazů na Wellse. Ale jak už jsem řekla - autor pravděpodobně napsal něco, co dělalo radost hlavně jemu, a neohlížel se na to, co se "sluší a patří". Což mi připadá super, i když mě osobně výsledek nenadchl.

A ilustrace jsou skvělé.

1 04.07.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Káva každé půlnoci dle mého názoru rozhodně stojí za vychutnání. Stránky se otáčely skoro samy a já příběh Rose prožívala se všemi emocemi pozitivními i negativními.

Začíná to tak neuvěřitelně pohodově. Rosin život se zdá být dokonalý - má přátele, s nimiž je legrace, otce, který je na ni vždy hodný, a neuvěřitelně cool domácího mazlíčka. Svou poruchu příjmu potravy před čtenářem neskrývá, ale bere ji za tak běžnou součást této idylky, že se dá pochopit její pocit, že má vše pod kontrolou.

Brzy se to začne rozjíždět. Kniha se hlavně zabývá romantickými vztahy a ten ústřední, mezi Rose a Adrianem, prostě člověka donutí těm dvěma fandit - aniž by se nějak tajilo, v jakých ohledech je problematický. Vždyť žádná situace není čistě ideální. Nejen toto drama, ale i ta týkající se Rosiných kamarádů člověka stáhnou do svého víru a nutí ho sledovat, jak jde všechno pomalu z kopce, a napjatě zadržovat dech v předtuše dalších zvratů.

Díky důrazu na to, jaké utrpení Rose sama sobě způsobuje, jsem jí i přes její chyby přála šťastný konec. Je znát, že autorka psala o nemoci z vlastní zkušenosti - z popisů Rosiných symptomů i myšlenkových pochodů naskakuje husí kůže. Chtělo se mi na ni křičet, ať není koza a nechá si pomoct, ale zároveň bylo pochopitelné, proč přesně to odmítá.

O konci toho nechci prozradit moc, jeho očekávání pro mě tvořilo velkou část zážitku ze čtení. Řeknu tedy jen tolik, že poslední věta epilogu mi připadala perfektní.
Jediné, co bych vytkla, je neustálé oťukávání Rosiny minulosti, ze kterého se jen v málo případech něco vyklube. Ale dá se to koneckonců také brát za projev autentičnosti, vždyť ani v reálném světě o svých přátelích nevíme všechno a spoustu věcí se dozvídáme jen v náznacích.

Řadíte-li se k fandům zakázané lásky a snesete detailní náhled na psychiku dívky, která každý den ničí své tělo i svůj život, určitě si Kávu každé půlnoci přečtěte. Omlouvám se za trochu chaotické zhodnocení. Berte ho jako důkaz, že mě kniha nenechala chladnou. Svůj hype si rozhodně zaslouží.

1 04.07.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Časoběžník (orig. Invictus) od Ryan Graudin je jednou z těch knih, které se mi dostaly do knihovny v podstatě omylem. Také se na něj dlouho jen prášilo. Ale jakmile jsem ho konečně otevřela, bylo mi jasné, že mě čeká úžasná jízda.

Nespletla jsem se. Děj téhle YA sci-fi je nabitý akcí a zvraty. Posádka Invictu, která působí jako skvělá parta normálních teenagerů v nenormálních situacích, mi rychle přirostla k srdci, upřímně mi záleželo na tom, co se jim stane dál. A že se toho stala spousta. Každých pár kapitol přišlo nějaké nečekané odhalení. Všechno to spěje k napínavému a hektickému finále, které mě osobně rozhodně nezklamalo; každý člen posádky dostane příležitost zazářit.

S postavami i dějem souvisejí antagonisté. Ti byli naneštěstí na rozdíl od kladných postav neskutečně ploší. Dobrou zprávou však je, že to tolik nevadí, jelikož nezabírají velkou část děje ani nejsou hlavní hrozbou. Ten titul si zabrala síla, které nedostatek vysvětlení naopak dopomáhá k větší děsivosti. Chvílemi tak má příběh nádech snad až kosmického hororu.

A o čem to vlastně celé je? Čím víc nad tím přemýšlím, tím jistější si jsem, že o důležitosti lásky. Ta romantická je hlavní, ale není popsaná nějak naivně či otravně ubrečeně. A rozhodně se v její prospěch neopomíjí přátelství a láska rodinná.

Takže pokud vám zní dobře napínavý YA standalone s cestováním časem, soustředící se na vztahy mezi postavami, který není dílem vyloženě hlubokým, ale také ne pouze oddechovým, rozhodně můžu Časoběžníka doporučit. Jen se obrňte před občasnými kostrbatostmi v překladu. Není jich tolik, aby vyloženě zkazily zážitek, nicméně pokud jste na ně citliví jako já, občas vás trochu praští do očí.

(A ještě tedy upozorním na skutečnost, že kniha byla napsaná v době před covidovou pandemií, což má za výsledek trochu úsměvnou situaci, kdy si posádka Invictu zaskočí na dovolenou do roku 2020.)

1 04.07.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:
Jako první musím vyzdvihnout svět, v němž se příběh odehrává. Je neuvěřitelně plastický. Čtenář má dojem, že se pořád něco děje a že je vždy co objevovat, ať už jde o pochybné podniky v Tir Erath, nebo o bestie, které se pohybují za jeho hranicemi. Tohoto účinku je dosaženo i tím, že vás kniha zkrátka vhodí do děje. Neztrácí čas přílišným vysvětlováním, to přichází jen v relevantních situacích a většinou skrz interakci samotných postav s okolním světem. Někomu ovšem na takovém přístupu nemusí sedět skutečnost, že je na spoustu věcí potřeba dávat pozor, tedy se nejedná o vyloženě oddechové čtení.
Můj názor na postavy může znít trochu podivně. Jsou nádherně propracované. Mají vlastnosti, které jsou podle situace negativní i pozitivní, chovají se konzistentně, řeší problémy jak známé obyčejným dospívajícím, tak specifické pro fantastické prostředí. Jenže je poznáváme spíš jako kamarády - není dostatek příležitostí, kdy je jim vidět do hlav. Tohle má své důvody, které se ukazují s plynutím děje, ovšem na druhou stranu pak některé vypjatější situace nemají takový dopad, jaký by mít mohly. Nejedná se nicméně o chybu, jen o přístup autorky, který mně osobně nesedl.
Ještě řeknu pár obecných slov k ději. Nejdříve působí celkem epizodicky a náhodně. Postupně se ale nitky začínají proplétat, přicházejí opravdu zajímavé a nečekané zvraty... a najednou je to useknuté v nejlepším. Rozumím, že jde o první díl trilogie, ale snad by neuškodilo, kdyby nenechával až tolik věcí otevřených! Kdo má pak vydržet čekání na pokračování?
Rozhodně doporučuji každému, kdo by se zajímal o lehce netradiční příběh z prostředí magické školy, rád čte o výrazných protagonistech a bohatých světech a nevadí mu čekat na další díl. Naopak pokud chcete čistou temnou fantasy akci (což je něco, co jsem od Rogenova oka vlastně čekala sama), sáhněte raději po něčem jiném. Stejně tak vás kniha pravděpodobně neosloví, pokud máte raději pomalejší rozjezdy a uzavřenější děj pro jednotlivé díly série.

1 10.03.2023