mira.l komentáře u knih

A tohle je přesně jedna z těch knih, na které je tu trochu málo hvězdiček.
Krajina a oblast, která je, ale tak trochu i není tou "pravou" Šumavou, rozpitvaná do těch nejzapadlejších zákoutí, městeček, obcí a samot, z nichž nemalá část je dnes už jen dávnou minulostí. Z části je to dílem událostí poválečných, kdy se nedobrovolně stěhovali zdejší Němci, tehdy tvořící naprostou většinu zdejších obyvatel, zčásti dílem událostí o něco málo pozdějších, kdy se se vznikem vojenského újezdu Boletice a zabráním rozsáhlého území armádou opět nedobrovolně stěhovala jednak většina z toho nepatrného zbytku českých obyvatel, kteří tu zbyli po válce a s nimi i pováleční dosídlenci, kterým povětšinou nebylo dopřáno se tu ani pořádně zabydlet. Z převážné části oblasti Boleticka se pak stala na poměrně dlouhou dobu oblast, která by se na mapě dala nejlépe charakterizovat úslovím "hic sunt leones". A z větší části to platí dodnes, až před pár lety bylo území vojenského újezdu poněkud zmenšeno a některé jeho okrajové části z něho vyjmuty, třeba oblast okolo největšího šumavského rybníka Olšina. Kniha přináší velmi poutavé příběhy krajiny, měst, městeček, obcí, samot, kostelů, poutních míst, statků, železnice, cest, ale i mnoha zdejších rodáků, jejich rodin a střípků z jejich nelehkých životů, které jsou dokresleny velkým množstvím fotografií, z převážné většiny z dodnes dechberoucí produkce fotoateliéru Seidel.
Koukat na ty mnohdy více než stoleté fotky dokonalé kvality, ze kterých jsou i na dost velké vzdálenosti naprosto perfektně vidět i ty nejjemnější krajinné detaily a zároveň ve tvářích tehdejších obyvatel je zcela jasně vepsáno to, že život tady rozhodně nebyl jednoduchý, to mě prostě nepřestane bavit. Stejně jako mě zatím nepřestalo bavit si při čtení takových knih "konzultovat" text s turistickou mapou.
Nádherná kniha, která prostě musí být ozdobu knihovny každého milovníka Šumavy a historických fotografií!!

6 26.03.2022

Jak už název napovídá, kniha provede čtenáře historií i současností historické budovy Národního muzea, a to od prvních myšlenek osvícených mužů na vznik takové instituce, přes její výstavbu, další osudy v dalších desítkách let až po její generální rekonstrukci, dokončenou v nedávné době.
Hodně podrobně je zde popsána architektura a výzdoba budovy, jak jejího exteriéru, tak interiéru.
Z připojených fotografií je vidět, že náročná rekonstrukce se podařila, budova je opravdu krásná jak na nich, tak samozřejmě i při osobní návštěvě.

3 03.03.2022

Tak tohle mě moc bavilo. Někteří tady žehrají nad strohým stylem psaní, mně se naopak ten stručný, výstižný styl bez zbytečné omáčky, celkem líbil. Asi jsem nebyl sám, kdo tu hájovnu v podstatě viděl před sebou. Celý ten příběh, to jak se Linda do hájovny dostala, svatba, narození dcery, byla dalo by se říct až idylka, narušená jen přítomností ruských vojáků. Idylka ale netrvala dlouho a po jednom nevydařeném plese a ne zrovna chytrém nápadu Lindiných kamarádů se její život v mžiku otáčí zcela naruby, aby se za mámou čtyřměsíční dcery na dlouhých pět let zabouchla vězeňská vrata. Ve vězení sledujeme její beznaděj, vězeňský stereotyp, stesk po dceři, poznáme, s jakými existencemi přišla do styku, ale sledujeme i její očekávání propuštění, se kterým však přichází i obavy z toho, co se v hájovně mezitím děje... Ne, Linda, ač dvacetiletá, rozhodně není hloupá...
Pro mě snad nejzajímavější částí byl poslední, třetí díl po Lindině propuštění a návratu do hájovny, kde mezitím vznikla nevšední situace, po jejím příjezdu čítající trojúhelník, kdy ji - a to se vším všudy - zcela plnohodnotně zastoupila její nejlepší kamarádka Hanka, která Vojtěchovi pomáhala s výchovou dcery (potud dobrý), ovšem nezůstalo jen u toho. Linda to tak trochu čekala, zároveň se této situace bála a zpočátku nevěděla, jak z ní ven. Manžel ani tchyně za zády jí to nijak neusnadňovali. Od prvních chvil bylo zřejmé, že Linda je tady jaksi navíc. Jak tuto situaci vyřeší, jsem byl docela zvědavý od prvních vět třetí části.
Lindin manžel Vojtěch mi připadal od začátku takový divný, nerozhodný, citové chladný, k manželce se choval dost odtažitě, bál se řešit zásadní věci, ve kterých byl dalo by se říct až zbabělý. Takže se mi celkem zamlouvalo, jak to nakonec dopadlo.

Je to sice příběh z minulého režimu, smyšlený ve své základní zápletce existence rodiny ve vojenském prostoru, kontrolovaném Rusy, dneska už něco takového nezažíváme, ale jsem vážně sám, koho během čtení občas napadlo, že důsledek Lindina činu (ocitnutí se ve vězení, dočasná ztráta rodiny, přátel, práce, domova, a v neposlední řadě to, co následuje po propuštění) se vlastně může stát komukoliv z nás i dnes, naprostá většina z nás denně jezdí, domýšlíme, co se může stát, kdykoliv usedáme za volant...?? Z tohoto pohledu mi ten příběh přijde ještě silnější. Za mě bez diskuze, píšu pět.

14 25.02.2022

Celkem neznámé, dosud asi nezpracované téma, které mě zaujalo, už když jsem graficky na první pohled zajímavě udělanou knihu, vytištěnou na kvalitním papíře uviděl.
Historii továrny, resp. pro mě hlavně automobilky AVIA mám spojenou s převážně modrými čoudícími náklaďáky se žlutou plachtou, které byly hlavně v kopcích solidní brzdou provozu. Avie byly jedním ze symbolů československých silnic podobně jako třeba Š1203. A tak není asi úplně s podivem, že prvních zrhuba 100 až 110 stran mě moc nebavilo, to přiznám na rovinu. Ona totiž značka AVIA byla od svého založení v r. 1919 především výrobcem letadel. Já to vím, ale moc to nevnímám, přece jen letadla už se tam nevyráběla poměrně dlouho a já nejsem žádným velkým fandou aviatiky, takže úvodní část, věnovanou zmapování letecké výroby v Avii, jsem spíš přetrpěl.

Poté už následovala záživnější část, spojená s automobilovou výrobou, a to nejen těch notoricky známých náklaďáků, ale i jiných vozidel, třeba Pragy V3S nebo obrněného transportéru OT-64, ono se totiž v Avii za těch několik desítek let vlivem centrálního plánování vyrábělo ledacos. Tato část představuje tedy výrobu automobilů, převážně nákladních, přes období socialismu a fúzi s koncernem DAEWOO v polovině 90. let až po koupi koncernem Ashok Leyland Motors, stejně jako následný prodej a koupi skupinou Czechslovak Group. Časová posloupnost končí v roce stoletého výročí založení, dnes se firma nachází v poměrně těžko definovatelném stavu, auta už nevyrábí, je aktivní v zajišťování servisu a výrobě náhradních dílů, a údajně se připravuje na výrobu vozidel s pohonem elektřinou nebo jiným alternativním pohonem. No, já tomu moc nevěřím.

Ale zpět k hodnocení. První pro mě nezáživná část je asi můj osobní problém, který by na kvalitu knihy a hodnocení asi vliv mít neměl. Co na hodnocení vliv mít bude, je - pokolikáté už?!? - pravopis. S tím, jak jsem knihou postupoval, jsem nabyl dojmu, že zase jednou držím slušný paskvil. Četl autor po sobě ten rukopis? Viděl to nějaký korektor?? Pochybuju. Jinak by se tam stěží mohlo v takové míře vyskytnout tolik chyb, překlepů, chybějících či přebývajících koncovek slov či celých slov. Namátkou vybírám dvě typické věty, u popisky dvou obrázků: "Autobus Čavdar na podvozku vznikal na podvozcích vozu Avia" nebo "Vozidlo S430 při zkouškách stability při zkouškách v roce 1970." Jako jednou se to dá tolerovat, ale když slovní obrat takového typu vidím v knize po osmé, po desáté, tak z toho začínám dostávat tik!! Nemluvě o ostatních pravopisných kiksech.

Když jsem byl závěru knihy, chtěl jsem se podívat na něco z dřívější doby. Ovšem dohledat v textu nějaká data, roky, je skoro nemožné. Hlavně ten závěr mi přišel hodně roztříštěný, kapitolka o výrobě, pak představení několika vozidel, zase něco z vývoje firmy, zase jedno, dvě, tři auta, šup do časově chronologie.... Dost nepřehledné.
Celkový dojem z knihy je spíš docela rozčarování než nějaké nadšení nad zpracováním tématu, o kterém zatím žádnou knihu nemám. Za celkový dojem minus jedna, za pravopis další, celkem za tři *.

2 19.02.2022

Nepříliš rozsáhlá, ale docela zajímavá knížka o této technické "anomálii", dalo by se možná z dnešního pohledu říct. Po krátkém úvodu o historii a troše teorie následuje popis toho, co vypadalo někdy začátkem 60. let jako budoucnost spalovacího motoru, ale poměrně záhy to zapadlo, naprostá většina firem, které licence na výrobu Wankelova motoru koupily, s vývojem velmi brzy skončila, když jejich vývojáři narazili na zásadní problémy této konstrukce.
Pro mě osobně bylo docela zajímavé, kolik firem licenci koupilo a pokoušelo se o vývoj Wankelova motoru, všeobecně je známé německé NSU a japonská Mazda, která jako jediná dotáhla jeho vývoj prakticky k dokonalosti a také jako jediná má na svém kontě opravdu velké počty vozidel s tímto motorem, až do ukončení výroby posledního modelu RX-8 v r. 2012 přes dva miliony. Ale Citroen, Rolls-Royce, Daimler, General Motors v USA, firmy v bývalém SSSR (po sovětsku bez licence), stejně jako motocykly s tímto motorem nebo jeho vznětová verze, to pro mě byly celkem novinky. Stejně jako to, že i u nás vznikl prototyp Škody 1000MB s tímto motorem, který zapadl stejně rychle, jako se objevil. Nevybavuji si, že bych o tom už někde četl.
Myslím si, že autor asi k tématu získal maximum možných informací, přece jen je to záležitost už docela stará, z doby, kdy neexistoval Internet, Google či Wikipedie. Nicméně je pravda, že závěr každé kapitoly tak trochu vyšumí, bylo by dobré vědět, za jakých okolností firmy od dalšího vývoje upustily, pro mnohé to bylo několik ztracených let a obrovské sumy peněz, které daly do vývoje. I tak jsem se dozvěděl nejednu novou informaci. Snad jen bylo vhodné si po sobě rukopis přečíst, autor se tam dopustil poměrně zásadního překlepu hned v počátku. A sice při popisu vývoje motoru v NSU přehodil typ motoru, který byl dále vyvíjen s tím, jehož vývoj nepokračoval. Ve stati o vývoji Wankelova motoru v SSSR jsou pak přehozeny kW a HP, jak už je uvedeno v komentáři přede mnou. A v přehledech vyráběných vozů Mazda mi údaje v tabulkách technických údajů přišly místy také poněkud chaotické. A uvítal bych nějaký závěr knihy z pohledu autora, jak vidí budoucnost tohoto motoru. Ač těmito motory byly osazovány třeba i lehké vrtulníky, sněžné skútry či sekačky na trávu nebo motorové pily, nemyslím si, že Wankel čekají v dnešní době nějaké lepší zítřky.
Na pět to nebude, ale ke čtyřem rotorům přistoupím celkem rád, je to publikace na neokoukané téma, jen by chtěla možná trochu vyladit. Jako ten Wankelův motor:).

3 09.02.2022

Na tuhle knihu mě nalákaly dvě věci. Za prvé cena ( za necelé tři stovky, no nekupte to...). A za druhé zde uvedený autor, Miroslav Verner, a to jako autor jediný.
Předně bych rád uvedl na pravou míru, že profesor Verner s touto knihou nemá autorsky nic moc společného, v tiráži knihy je napsáno pouze to, že k ní napsal úvod a provedl odbornou revizi. Autor(ři) v knize uvedeni nejsou, a kniha původně vyšla v angličtině v nakladatelství Amber Brooks v Londýně v r. 2006, těžko tedy může být Vernerovým dílem. Na začátku knihy nic ve smyslu běžného úvodu není, pouze krátký text, pod kterým není nikdo podepsán a chronologický přehled egyptské historie, usnadňující čtenáři orientaci v obdobích jednotlivých říší a přechodných dob.

"Úvodní" kapitolu knihy tvoří asi 90 stran přehledu dějin Egypta. To nepovažuji za úvod v pravém smyslu slova. A ty jsou podány takovým způsobem, že ... já nevím, tahle část mi přišla poněkud nepřehledná, nic moc neříkající. Čtenář, který má již o Egyptu něco přečteno, se tady asi nic moc nového nedozví, je to takové dost ve stylu "letem staroegyptským světem", jak by také ne, shromáždit celé dějiny Egypta na cca 90 stranách rozhodně musí být poněkud letmé.

Co mi přišlo rozhodně zajímavější a knihu to z mého pohledu celkem zachránilo před ne zrovna lichotivým hodnocením, jsou další kapitoly. Ty jsou věnované náboženství, umění, každodennímu životu, vědě a písmu starého Egypta.
Například kapitola o náboženství představuje celkem přehledně vlastně celý panteon egyptských bohů. Dále se věnuje některým náboženským svátkům a otázkám kolem posmrtného života, balzamování, mumifikace a pohřebním rituálům.
Kapitola věnovaná umění představuje některé významné staroegyptské památky, ať už jsou to sochy, malby, stély, rakve, sarkofágy, pohřební masky, šperky, keramiku, nábytek, u některých odhaluje i způsoby její výroby, tedy předměty spíše drobné, ale věnuje se i pyramidám či velkým chrámům nebo některým hrobkám.

Každodenní život Egypťanů nám představí jak asi žili, vychovávali děti, obstarávali si obživu či jak se věnovali hygieně. V kapitole o vědě se dozvíme podrobnosti o některých vynálezech, astronomii, lékařství či matematice.
Závěrečná kapitola se věnuje písmu tohoto starověkého národa, a tedy nutně hlavně hieroglyfům. Ale i ostatním používaným písmům, i tomu, čím a na co Egypťané psali.

Jak už jsem naznačil, poněkud rozpačitý dojem z trochu zavádějící informace o autorství knihy a úvodní části mapující historii Egypta docela vylepšily následující kapitoly, které byly poměrně čtivé, i kdyz mi to přišlo, že se párkrát na dané místo asi vloudila jiná popiska, s krásnými fotografiemi a na kvalitním papíře.
Na plné hodnocení a úplné "wau" to nebude, ale původní záměr knihu poslat obratem dál jsem přehodnotil.

5 02.02.2022

Jako u každého dílu - bez zásadních námitek:).

2 29.12.2021

Tak tohle bylo velké wauuu!!! Šumava je taková moje dalo by se říct srdeční záležitost, takže většinu míst v knize zmiňovaných znám, aspoň jednou jsem tam byl, a docela se mi některé reálie vybavovaly celkem plasticky.
Bravurně napsaný, poměrně spletitý příběh, který někomu zpočátku díky různým časovým liniím může připadat poněkud zmatený, se postupně začne skládat dohromady, aby vyústil ve finále, které by asi leckdo nečekal a které rozhodně nespadá do kategorie šťastných a za všech okolností spravedlivých konců, koneckonců žijeme přece v právním státě, kde spravedlnost má poslední slovo?? No tak ne vždycky... Šumavské hvozdy asi skrývají dodnes nejedno tajemství i bez tohoto smyšleného příběhu, který však má základ v reálných událostech.
Já před autorkou smekám a určitě bych se nebránil něčemu dalšímu podobnému z jejího pera.

17 19.12.2021

Toto že je jeden z nejlepších románů Julese Vernea?? To snad ne... Mě to pozvolna přestalo bavit někde kolem poloviny, kdy jsem sice na kilometr přesně věděl, kolik mu ještě chybí do Irkutska, ale jinak to bylo ploché a jednotvárné jak sibiřské stepi, po kterých se ubíral tenhle neohrožený Rus, který vydrží víc jak člověk. Hodně naivní, spousta náhod až moc nepravděpodobných, nene, tohle ne. A v závěru mi nějak nebylo jasné, jak se Ogarev dostal do Irkutska před Strogovem, když byl nějakou dobu za ním. Nebo nebyl? Že by mě to nebavilo až tolik, že bych nedával pozor anebo je to vážně tak zmatený a nedotažený?? No a závěrečná zápletka se "slepcem", tak to už jsem se fakt smál.
No, poslední dobou si nějak vybírám od Vernea ty slabší kusy, asi jsem to nej- z jeho tvorby už přečetl. Tři hvězdičky jen z úcty k tomu, že je to Verne.
Ani jazyková korektura nebyla silnou stránkou tohoto vydání, asi nejvíc mě pobavil jeden odstavec, kde tak nějak vypadla na začátku vět velká písmena.

2 12.12.2021

No, co si budem.... na čtyři hvězdičky to nebude. Tohle bylo takové všelijaké. Viděno dnešní optikou, jeden zabedněnej sebestřednej magor se stůj co stůj snaží dosáhnout severní točny, je mu úplně jedno za jakou cenu, hlavně když to bude ON, komu se to povede, neváhá při tom případně poslat do záhuby sebe, ale i loď, na které pluje spolu s její posádkou, které ovšem z "taktických" důvodů neprozradí, kam plují. To se pak nemůže divit, že valná většina osazenstva lodi se začne šprajcovat, až nakonec loď zapálí a zmizí. Převážnou většinu knihy pak tvoří popis toho, jak to probíhá a vypadá na ledových pláních nedaleko severního pólu v krajích, které jsou asi málokomu blízké, pořád se chodí nebo pluje odněkud někam (nebo spíš nikam) v zajetí sněhu, ledu a mrazu a také se v knize neustále objevují odkazy a narážky na nejrůznější polární výpravy, o kterých jen těžko říct, zda byly opravdu někdy uskutečněny nebo si je fantasta Verne vyfantazíroval sám, a já to fakt neměl chuť dohledávat.
Aby to bylo zajímavější, Angličan kapitán Hatteras a jeho nejvěrnější společníci (nebylo jich zase tolik) při neúspěšné výpravě za kdesi v ledové pustině údajně uskladněným uhlím najdou polomrtvého Američana, o kterém neví, co si mají myslet a postupně jim a hlavně Hatterasovi dochází, že je to zřejmě velký sok v cestě za slávou objevení pólu. Jejich vzájemná stále gradující nenávist náhle mizí jak mávnutím kouzelného proutku při jedné z mála akčnějších scén celé knihy a rázem jsou z nich nejlepší přátelé, společnými silami usilující o společný cíl. Toho je dosaženo (nebo snad není??) v několika málo odstavcích, a pak šup, a to, na co jsme při cestě tam potřebovali celou knihu o 500 stranách, dáme v obráceném pořadí na několika málo stránkách... No, na 500 stran tam té akce a dobrodružství opravdu moc nebylo.
Tahle kniha se rozhodně nezařadí k těm verneovkám, po kterých bych někdy sáhl znovu.

6 03.12.2021

Husitství do kapsy:). Stručné, věcné, výstižné, srozumitelné. Tak to má být.

4 21.11.2021

I v dnešní době čtivý příběh furiantství, pýchy, několika milostných pletek několika osob ze šumavských hvozdů, zasazený do doby "broučkového ráje" a jejich poměrně rychlého pádu.

15 17.11.2021

Kniha, která asi zaujme spíš jen toho, kdo se o problematiku více zajímá. Představuje výsledky biomonitoringu, který v šumavských lesích proběhl v letech 2009 - 2014.
Stavu lesů, jejich historii, druhovému a věkovému složení a především jejich přirozené obnově se věnuje velmi podrobně a tak vlastně není překvapením, že:
- dominantní dřevinou na Šumavě vždy byl, je a nejspíš i bude smrk
- větrné kalamity s následnými kůrovcovými gradacemi jsou tu také po staletí, stejně jako periody plošného rozpadu stromového patra
- les se dokáže poměrně rychle a velmi intenzivně krátce po narušení obnovit sám a nepotřebuje k tomu drahé umělé zalesňování, jehož úspěšnost je velmi kolísavá
- jedním z největších pokladů lesa je mrtvé, tlející dřevo, které má pro obnovu lesa zásadní význam

Leckomu by čtení téhle knížky s mnoha tabulkami a grafy připadalo nudné, já jsem si zase po čase rád zopakoval to, co už jsem někde četl a přidal i něco nového. Určitě jsem ji neměl v ruce naposledy.

3 05.11.2021

Tohle rozhodně není kniha pro širší masy lidí, ale pro ty, kdož ví, co můžou čekat... Ostatně, co řekne neznalému termín "Ostrý II"?? Příběh návratu jedné z prvních soutěžních "dakarských" Tater, dohledané po 30 letech kdesi ve Francii, zpět do majetku automobilky a její pečlivé renovace je zpracován opravdu precizně a široce.

Autoři čtenáře seznámí s tím, jak vlastně dakarské závodění v Tatře vzniklo, co provázelo vývoj prvních vozidel, z čeho tyto vozy vzešly a jejich velmi podrobný technický popis. Nechybí ani kapitola o legendárním tatrováckém vynálezu - šlapadlech, popis jejich konstrukce, výkresy, fotky z testování i ostrého nasazení v závodech.

Další část se zabývá popisem první účasti společného týmu Tatry a Liazu pod hlavičkou Motokovu v roce 1986, který sice vinou zapadnutí v solisku skončil dojetím obou Tater do cíle mimo pořadí, i tak ale zanechaly posádky obou Tater v soutěži svou výraznou stopu a předznamenaly své budoucí úspěchy.

Ihned po Rallye Paříž - Alžír - Dakar 1986 byly oba vozy prodány do Francie, jejich dalším osudům, zvláště toho s označením "Ostrý II", který vystřídal několik majitelů, se věnuje další kapitola. Pátrání na Internetu dovedlo Radomíra Smolku až k jedné fotografii (ta samozřejmě v knize nechybí), která byla klíčová k objevení "Ostrého II". Další z kapitol tvoří reportáž z první návštěvy ve Francii po nalezení vozu a ověření jeho původu a pravosti.

Nedílnou součástí knihy pak je pečlivé fotografické zdokumentování postupu renovace "Ostrého II" po jeho znovuzískání do majetku automobilky. A také zdokumentování slavnostního představení zrenovovaného vozu veřejnosti a ukázky z několik akcí, kterých se zrenovovaná Tatra zúčastnila zhruba v prvním roce po své renovaci.

Celou knihou se prolínají medailonky a rozhovory s členy původní posádky, konstruktérem závodních vozů, ale i s několika jinými, kdo se podíleli na renovaci vozu.

Kniha zaslouží jistě velkou pochvalu za grafickou úpravu, je v ní množství pečlivě vyvedených kreseb a výkresů, od základních konstrukčních skupin - motoru, podvozku, převodného ústrojí, až po podrobné nákresy nástavby a umístění jednotlivých věcí na korbě. Stejně tak velké množství - nepočítal jsem je, ale jistě stovky - fotografií, ať už současných, z renovace vozu či z představení veřejnosti, na kterých je vidět, že se nejedná jen o statický exponát tovární sbírky, ale také fotek archivních, z různých testů v době vývoje obou vozů či přímo z rallye samotné.
Co už se tolik pochválit nedá, je pravopis. Čárky ve větách opravdu nebyly silnou stránkou autorů (či korektorů), i ta hrubice se sem tam našla, s tím jak jsem knihou postupoval dál, se začaly množit chyby v podobě chybějících či přebývajících koncovek slov. A speciálně v jednom rozhovoru byly tvary slovesa "být" opravdu loterií (já jsme, byl jsme atd...). Poměrně rušivým elementem bylo i nevhodné rozdělování slov ve stylu "mnoha leté, dlouho dobé" a podobně. Z tohoto hlediska docela bída, hlavně v cca druhé polovině knihy.

Na závěr si ještě neodpustím jednu poznámku. Jelikož znám knihu J. Kaliny Dlouhá křivolaká cesta, ve které mimo jiné popisuje, jak k celé československé účasti na Dakaru došlo, tak jsem hned při čtení úvodu malinko pozvedl obočí. V úvodníku této knihy o Tatře 6x6 je to podáno dost výrazně odlišně, což mě docela pobavilo hned na začátku:). Krom toho se na několika místech knihy vyskytují poznámky o tom, jak to v Tatře mysleli se závoděním vážně, jak pro to byli všichni zapálení, jak ten tovární tým skvěle fungoval s plným nasazením všech zúčastněných... No nevím, J. Kalina to ve své knize popisuje dost často poněkud jinak a už samotný fakt, že továrna své historicky první dva ostré soutěžní vozy bez mrknutí oka obratem prodala, taky kdovíjakému zápalu pro závodění moc nenasvědčuje... Ale to jen tak na okraj, i přes výše zmíněné chybky převážně pravopisného charakteru nic nebrání plnému hodnocení knihy, tohle je hlavně pro svou grafickou stránku jedna z perel každé technicky zaměřené knihovny.

2 29.10.2021

Třicátá druhá padesátka tipů na výlety. Jako vždycky - některé se mi do noty tak úplně netrefí, ale většina zaujme a nějaký vždy přibyde do seznamu toho, co bych rád viděl osobně. A tak to asi má být.

1 13.10.2021

K první knize Lucie Kutrové jsem napsal předlouhý až dlouhatánský komentář, tentokrát budu o něco stručnější. Doufám:).
V úvodu nás autorka seznámí tak trochu sama se sebou, a vezme to pěkně od dětství. Dozvíme se i něco z jejích let studentských a to, jak se vlastně k cestování a lásce k horám dostala.
Samotnou páteř knihy pak tvoří popis několika několikadenních trailů, které absolvovala povětšinou v okolních státech, v Rakousku, Slovinsku, Slovensku, Švýcarsku, Itálii... Některé šla s přítelem, jiné s tátou, bráchou (Madeira, jedna z mála výjimek z těch sousedních států) či s někým jiným. Vždycky to ale bylo zajímavé a humorné vyprávění, které Lucka podává o někdy i zrovna ne příjemných zážitcích s humorem a stylem jí vlastním. Na závěr jednoho z trailů - toho po Beskydech - napsala Lucie jednu takovou myšlenku, která mě dost zaujala: "Je krásné chodit po vrcholcích českých hor a vlastně jsem si uvědomila, že kdyby tady celá koronavirová krize byla ještě dalších deset let, tak bych měla co dělat, abych zvládla projít všechny krásné kouty naší republiky." Že by inspirace pro další knihu - 151 dní po českých horách:)??
Asi nejsilnější je pak závěr knihy, kde popisuje ... ale co, ať si to každý zájemce přečte sám:)! Za mě má obrovský respekt už jen za to, že to tak podrobně podala.
Knihu doprovází opět krásné fotky. Já jsem si ji moc užil, nemám důvod slevovat z plného hodnocení. Doufám a věřím, že nebyla poslední. Protože i na další, dosud nezpracované zážitky, jako třeba Lůcin zánět slepého střeva, nedávnou návštěvu hotelu Pupp s Marvelem nebo to, jak Marvel paničku poněkud "potunil", když se mu neuhnula, se těším už teď:)!

Jednu jedinou výtku mám k technickému zpracování knihy. Lepená vazba se rozpadla, když jsem byl někde těsně za polovinou. Pokud k té knize někdo sedne, dá si ji na stůl a přečte na jeden zátah, tak asi dobrý. Ale když si ji vezmu večer do postele, držím ji v ruce, dám si pár stránek, tak to po pár večerech dopadne, jak to dopadlo. V místě styku svazků křídového a normálního papíru to prostě povolí. Stalo se mi to i u první knihy z PCT, tam to ale bylo těsně před koncem, to mi tak nevadilo a navíc se to nestihlo rozpadnout úplně. Jako slepil jsem to, ale už to nikdy nebude kompaktní celek. To ale není chyba autorky, i když by se mohla pokusit u další knihy prosadit klasickou šitou vazbu:). Tohle by největší tuzemské vydavatelství mohlo mít vychytané líp.

5 28.09.2021

Asi jeden a půlhodinová jednohubka, která se snad ani za knihu považovat nedá:). Vhodně mi ale doplnila den předtím dočtenou knihu o 30 letech NP Šumava. Do komentáře by se v podstatě dala překopírovat ta anotace knihy. Stručné, věcné, přehledné.

3 12.09.2021

Tenhle dárek k třicetinán NP Šumava se opravdu povedl!! Krásná kniha jak po stránce grafické (kvalita papíru, množství a kvalita fotografií), tak obsahové. Kniha v jednotlivých kapitolách přibližuje jak historii CHKO a NP Šumava v obecnější rovině, tak tématům velmi konkrétním. Na začátku se dozvíme, co předcházelo jeho vzniku, stručnou, leč vcelku přehlednou časovou osu toho, co se kdy v parku za dobu jeho existence dělo, především ty zásadní přelomové okamžiky, které se týkaly hlavně boje s kůrovcem, změn v systému členění jednotlivých zón parku i to, jak jsme postupně poznávali, že hospodaření v něm se nedá praktikovat stejně jako v běžném hospodářském lese. Těmto tématům je věnována především úvodní část knihy, i když jejich střípky se dají najít i v jiných kapitolách.
Ty se pak zabývají mnoha konkrétními tématy, z nichž některá jsou mediálně celkem známá, jako třeba záchrana a návrat rysa, vlka, tetřeva či bobra, vděčné téma - boj s kůrovcem - se pravidelně stávalo i velmi žhavým tématem politickým a v nějaké rovině se vlastně prolíná celou knihou, jiná témata zase až tolik známá nejsou. K těm patří třeba témata o spolupráci se správou sousedního parku Bavorský les, kapitoly o kornatci, motýlech, loukách, problematika zachování či nezachování sekundárního bezlesí, návrat sokola, perlorodek, revitalizace mokřadů a další.
V závěru knihy je pak zařazeno představení několika z těch nej- šumavských lokalit, které je snad i povinnost navštívit. Březník, Poledník, Prameny Vltavy, Ptačí potok/Trojmezná, Plechý a Plešné jezero, Smrčina. Není to ale jenom jejich pouhé představení, jsou to ve většině případů lokality, které do značné míry ovlivnily osudy parku a jeho další směřování. Třeba blokádami ekologických aktivistů proti kácení, na které se v té době pohlíželo všelijak, ovšem jejich výsledkem je v konečném důsledku dnešní zonace parku a řada míst ponechaná přirozenému vývoji, ve kterých tak dnes můžeme sledovat tu nádhernou podívanou, jakou nabízí příroda při obnově horských lesů. Z knihy mi také poměrně jasně vyplynul asi největší ignorant ve vedení parku za dobu jeho existence, který byl sice možná odborníkem na dopravu, ale v čele této instituce asi nikdy stanout neměl, protože mi to připadá, že jeho ideálem bylo snad vykácet celou Šumavu, a pak už by asi přišli developeři... Ale to jen tak na okraj.
Po knize o šumavských pralesech další krásný počin z pera tiskového mluvčího NP. Jen tak dál!!

2 10.09.2021

Knihu o Severní stezce ve své knihovně nemám, ta Jižní je mi tak nějak bližší, už jen proto, že vede třeba přes Lednicko-Valtický areál, Českou Kanadou, mým rodným krajem - Třeboňskem, Novohradskými horami, no a přirozeně Šumavou, kam se rád vracím prakticky do kterékoliv její části. A je třeba říct, že to bylo velmi příjemné putování jižní polovinou naší republiky. Cesta skrze naší vlast propojující její nejvýchodnější bod s tím nejzápadnějším podél jižní hranice je podána vcelku podrobně, s výčtem toho nejzajímavějšího, co se dá vidět nejen přímo na ní, ale i pokud se turista vydá ze stezky trochu bokem. Navíc je vždy přidána varianta cyklistická, která se víceméně drží té pěší, ale jisté odchylky na ní z různých důvodů jsou. Je uvedena i varianta lyžařská, která mně osobně přijde vzhledem ke sněhovým podmínkám posledních let v převážné části republiky až trochu zbytečná, už jen proto, že není souvislá, ale omezuje se spíš jen na přejezdy jednotlivých hor.
Příjemnou součástí knihy je i velké množství kvalitních fotek.

4 19.08.2021

I když náplní převážné většiny této knihy jsou poněkud stereotypní milostné hrátky, já opět mohu jen smeknout před tím, jak Alison Weir vyšvihla portrét další tudorovské královny Katherine Howardové, která sice byla dost naivní, uměla stěží číst a psát, ale v rozkroku byla veselá až nezdravě. Dokonce až tak, že pro to skončila na popravišti a roli královny si nikterak dlouho neužila.
Na druhou stranu je třeba dodat, že i když Katherine Howardová byla z Jindřichových manželek asi ta "nejjednodušší", tak i ona svým způsobem a ve své době nebyla vzhledem k svému původu ničím jiným než více či méně (spíš více) lukrativním zbožím na tehdejším sňatkovém trhu, a této skutečnosti na maximum využili mocní muži z jejího příbuzenstva. To, jak byla naivní a ... řekněme nemravná, je věc druhá.
Já jsem při čtení opět měl pocit, jako bych sledoval historický film v HD kvalitě s tou nejlepší výpravou, kostýmy a hereckými výkony.

6 10.08.2021