milan3144
komentáře u knih
Jak se časy mění: Vzpomínky na první světovou válku
Slavomír Vácha
Zajímavé osobní vzpomínky přímého účastníka bojů za 1. sv. války, který se dopracoval až do hodnosti poručíka v rakousko -uherské armádě. Svědectví nejen o bojích s nepřítelem vojenským, ale i s nepřítelem, kterého měli všechny armády v hojnosti ve vlastních zákopech. O nepříteli, kterého si vojáci nosili takřka stále na vlastním těle a způsoboval jim značné útrapy. Vši.I když z autorových zápisků vyplývá, že i na toto se dá za čas zvyknout.
Krátké kapitolky mají svižné tempo a tak knihu jsem přečetl poměrně rychle a se zájmem. Brzy jsem zjistil, že autor je silně věřící člověk a tak se můj zájem rozšířil ještě o to, jak se věřící člověk vlastně vůbec vypořádává s takovým koncentrovaným stavem bezpráví zla a zoufalství, jakým je právě jakákoliv válka. Jak se vyrovnává se situací, kdy je součástí něčeho, kdy se podle všech přikázání desatera rozhodně nedá jednat. Jakým způsobem si vysvětluje, že Bůh něco takového toleruje, nebo snad i v tom pomáhá?
Věřící čtenář jistě pozná, jak bylo pro autora důležité mít Boha a díky němu tak nejen přežít, ale i morálně zvládnout vypjaté momenty a vlastně celé toto silně stresující období. Věřící ví, že je být za to komu vděčen.
Já, jakožto nevěřící, sice částečně mohu s předchozím souhlasit, ale na druhou stranu v tom vidím značné nebezpečí. Náboženství ukrývá za svou milosrdnou tváří i něco, co si jeho příslušníci jen těžko připouštějí. Je to zlo. Je to hraní si na svobodu v systému absolutní oddanosti a poslušnosti. Buď poslušen, jinak budeš potrestán! Víra je to nejvíc co máš! Nic není víc!
Příkladem je dopis, který autor dostává od své milující matky, kde ona reaguje na jeho předchozí listy, v nichž se odráží, na základě válečných prožitků, jeho zakolísání ve víru v Boha.
Cituji:
Nevím, moje Babulenko, co je s Tebou. Tak podivně píšeš! Chápu tvé vyčerpání a bídu, v níž jsi, ale nechápu, že by mohl můj syn zoufati si a zapomenout na Boha. Vzpamatuj se, vzchop se a důvěřuj v Boha. Dodá Ti sílu a bude zase dobře. Važ si pokladu víry a nenech si ji za nic na světě vyrvati. Raději Tě uvidím mrtvého než bez víry!
Tolik onen dopis, o kterém nepochybuji, že byl psán od srdce a s obavami o osud svého syna. Pro mě tedy ale dost silná káva.
Ale zpět k hodnocení knihy.
Po několika nedávných legionářských titulech se mi tak dostala do ruky velmi zajímavá kniha z pohledu zase z druhé strany zákopů na tento krvavý konflikt, po kterém lidstvo nabylo dojmu, že je poučeno a něco takového se už nesmí opakovat.
Pěkné čtyři hvězdy.
Válka o červeného medvěda
Jindřich Marek
Opravdu pozoruhodná kniha o málo známé historii málo známého území bývalého Československa. Leč čtení nebylo vždy jednoduché. Velká část knihy je totiž tvořena přepisem různých hlášení, rozkazů, dodatečných válečných deníků a zpráv. V nich použitý jazyk je specifický, popisný ale zároveň úsporný a je v něm dost zkratek. Dále kniha obsahuje hojně číselných odkazů, které vždy dole na stránce dovysvětlují, nebo na pravou míru uvádějí, označenou informaci či údaj.
V průběhu čtení a seznamování se se situací na Podkarpatské Rusi, v kontextu s děním v tehdejší době v zahraničí, mi začal v hlavě klíčit pocit, který přesně vystihuje věta na str. 151: "...Vědomí, že jsme armádou nikoho, která se bije a neví zač...."
Toto se ale nerodilo kupodivu v hlavách českých vojáků, ale především místních Rusínů. Čeští vojáci, četníci, financové a členové StOS (SOS) i přes svojí svízelnou situaci a odříznutí od vlasti, díky vzniku Slovenského státu, plnili dál svoje povinnosti a mnozí to zaplatili i životem.
Druhá myšlenka, která mi vytanula na mysli byla ta, že jak je důležité mít armádu, jako důležitý prvek státní svrchovanosti. Armáda v po mnichovské dohodě byla připravena splnit svojí povinnost. Tehdejší politická reprezentace ale rozhodla jinak. Jestli to bylo rozhodnutí správné či nikoliv už nezjistíme (osobně se kloním spíše k tomu, že ano), ale každopádně nebylo rozhodnutí jednoduché a mělo vážné dopady na národní povědomí, včetně nahlížení na armádu jako takovou. Právě tuto armádu a ozbrojené složky museli sousední země brát velmi vážně v potaz a nemít ji, tak by nás rozcupovali už dávno. Vždyť v roce 1938 a 1939 se do československého státu s gustem zakousli všichni naši sousedé. Jedinou výjimkou (Rakousko už bylo součástí Říše) bylo Rumunsko . (V této souvislosti a v souvislosti s aktuálně poměrně stále ještě žhavým tématem, která hvězda nás osvobodila víc a která ne, a v souvislosti s oněmi pomníky, kdy se odhalí nový, armádě která na konci války prozřela a zjistila, že bojuje na špatné straně, se mi právě vybavuje Rumunsko. Respektive jejich oběti při osvobozování ČSR. Toto číslo je totiž druhé nejvyšší! A při tom mám pocit, že tato skutečnost není příliš mediálně známá, ač rumunských obětí je téměř 100x více než amerických!)
Při ústupu některých našich jednotek přes Rumunsko, mě napadlo rovněž srovnání s anabází československých legií v Rusku, byť zde to bylo poněkud "kapesní" vydání. Určitou paralelu nelze nespatřit ani s jednou z mnoha záškodnických akcí, prováděných z polského území, kdy si tyto ozbrojené skupiny vyzkoušeli podobnou věc, které se jim pak dostalo z německé strany v Gliwicích.
V knize se také dozvíme, jak byla naše armáda vnímána a přijímána ve státech, kterými při ústupu procházela, či projížděla. Někde vřele, někde bratrsky a jinde chladně a nepřátelsky.
Hlavně je ale kniha o odhodlání a statečnosti příslušníků čsl. ozbrojených složek působících na Podkarpatské Rusi, kteří čelili regulérní válce ze strany Maďarska, ozbrojeným přepadům ze strany Polska a také ukrajinského místního obyvatelstva, které bylo zradikalizováno myšlenkou Velké Ukrajiny.
Pět hvězd.
Nejsevernější lékař
Aage Gilberg
Autorovo líčení jeho pobytu v drsném Grónsku, kam se přihlásil jakožto lékař. Popisuje život v těchto nehostinných, ale pro něj přesto krásných končinách, kde o nebezpečí není nikdy nouze. Nejen že popisuje život domorodých Eskymáků, kteří tvoří hlavní díl jeho pacientů, ale sám jejich život částečně i žije. Toto prostředí zkrátka donutí člověka zbavit se zbytečných předsudků, protože zde prostě nemají místo, ba přímo by toho, kdo by je chtěl za každou cenu dodržovat, mohly stát i život. A tak můžeme sledovat v tomto směru i autorův vývoj, kdy s postupujícím časem mu, až na výjimky, nedělá problém jíst to co domorodci. A to i s chutí!
Knížka zvlášť "zahřeje" v zimě. Skutečnost, že i když byly kamna rozpálena do červena, tak teplota při zemi v jejich příbytku při vichřici se nevyšplhala výš než na -10° a že po navrácení z několikadenní cesty, kdy se v bytě netopilo a pod postelovou přikrývku autor zkusmo strčil teploměr a ten mu ukázal -22°, činí z naší zimy takřka tropy.
Velocipéd pana Kulhánka
Viktor Fischl
Příběh o životě lidí v jednom městě, o jejich milostných vzplanutí, románků a eskapádách. Příběh o jedné rodové abecedě a v neposlední řadě také o velocipédu, díky němuž pan Kulhánek na svých jízdách dokáže postřehnout víc než jiní lidé. Laskavé vyprávění ve kterém nechybí ani humorné chvíle.
Pěkné pětihvězdí.
Boj o pohraničí: Sudetoněmecký Freikorps v roce 1938
Emil Hruška
Útlá a dobrá knížka o skutečném ozbrojeném počátku nekrvavějšího konfliktu v dějinách.
Pokud se u některých lidí objevuje morální rozhořčení nad "vyhnáním Němců" z pohraničí, k tomu zvýrazňují proběhlé excesy, a tím vlastně dodávají celé historické události punc: zlí Češi versus německé oběti, v podstatě pokračují, ať už vědomě či nevědomě ve stejné propagandě, jaké bylo ze strany Německa hojně použito ve zde popsané době. Prostě vytrhnutí a hodnocení určitého časového období bez jeho posouzení v kontextu předchozího vývoje, je buď neznalost a nebo úmyslná manipulace. Chceme-li odsoudit jedno, nesmíme zapomenout odsoudit ani to, co tomu přecházelo. A to se občas neděje. Jakoby: válka skončila a začneme všichni s čistým listem a ejhle, podívejte se na ně, jak se k těm odsouvajícím chovali a co jim všechno prováděli.
V této knize se dozvíme co se dělo v pohraničních oblastech těsně před tím, než Československo, v rozsahu vzniklém po 1. světové válce, přestalo existovat.
Dobré čtyři hvězdy.
Tři rakve
John Dickson Carr
Vůbec to nebylo špatné. Postav není moc, takže žádný, pro mne chaos, nenastal a zápletka s rozuzlením je dobře propracovaná. Dokázal bych si představit tento námět zpracovaný jako takovou tu ještě černobílou poválečnou komorní detektivku s plejádou hereckých osobností té doby.
Pěkné čtyři hvězdy.
Jak se dělá evoluce – Labyrintem evoluční biologie
Jan Zrzavý
Když jsem do této knihy "nastupoval", tak jsem si byl vědom, že to bude určitě složité. To jsem se ale velice zmýlil. Je to ještě mnohem složitější, než jsem si vůbec dokázal představit.
Tato kniha značným způsobem rozšířila mé "nevědění" (naštěstí jen mé) a přinutila mne mnohokrát nechápavě a užasle kroutit hlavou.
Dávám plný počet hvězd ne za to, že jsem díky ní tomu všemu porozuměl, na to prostě nemám, ale za to, že ve mě dokázala alespoň místy vzbudit, jistě falešný, ale přesto hřejivý pocit, že něco z toho chápu. Na plném ohvězdičkování se v nemalé míře podílel i odlehčující humor, který jsem dokázal pobrat snad všechen (tedy pokud se tam nevyskytoval nějaký odborný typu H2SO5).
Tajemství dračího zubu
Rudolf Luskač
Ne úplně nejzářivější, ale přeci jen čtyři hvězdy. U příběhů které popisuje Rudolf Luskač ve svých knihách, by mě zajímalo, kolik děje se zakládá na nějakých skutečných událostí a vlastních prožitků a kolik je autorova fikce.
Legionářská odysea
Olin Jurman
Poněkud těžké čtení. Živelnost vyprávění a podivná konstrukce vět, kdy jim chybí taková ta učesanost a ladnost, činí z tohoto příběhu hůře čitelnou knihu. Někdy jsem se musel vrátit na začátek, tak jak už bylo napsáno přede mnou (jiné vydání z roku 1990), abych smysl věty, nebo vět pochopil. Nicméně zajímavé informace kniha určitě přináší, zvláště pak proto, že je zde zprostředkováno svědectví přímého účastníka.
Nechybí ani fotografická příloha.
Tři dobré hvězdy.
Tisíc a jedno procento
Jiří Brabenec
Jak už napsala přede mnou juannita, kniha je o dvou kumpánech, kteří mají nepřeberné množství nápadů jak se dostat k penězům. Ovšem ne vždy se jejich podniky zdaří a celkový výsledek se neobejde bez ztráty kytičky.
Vyprávění je vedeno, dalo by se říct, až ve stylu haškovské rozvernosti, tedy plné humoru s dobovou satirou.
Čtyři hvězdy.
Dějiny Ruska
Václav Veber
Velmi zajímavé. V průběhu čtení mě velice překvapilo, jak se současnost Ruska zrcadlí ve své minulosti a opakuje se. Vždyť u některých historických událostí by stačilo pouze zaměnit datum a jména a bylo by je možné zařadit do dneška, nebo minulosti ne až tak vzdálené. Rozhodně mi tato kniha pomohla poodkrýt a poznat odpovědi na dvě otázky, se kterými jsem do čtení vstupoval a odpovědět i na některé, které jsem si vůbec nekladl (např. animozita jeho sousedů apod.). Za prvé proč je Rusko tak jiné, ať už se pod tímto představíme jakýkoliv směr. A za druhé proč je Rusko tak obrovské. Po dočtení jsem došel k dalšímu překvapivému závěru, že ony události po roce 1917, nejsou, co se týče kontinuálního vývoje země, až tak výrazným vybočením, jak by se dalo předpokládat a předpokládá. Z knihy, díky její poměrně značné kritičnosti, také vyplývá, že pro obyčejného člověka se v celé popisované historii střídaly pouze dvě období. A to kdy bylo špatně a kdy bylo pro něj ještě hůře. Přesto dokázali tito lidé mnohokrát vzdorovat, a z našeho pohledu až slepě, v průběhu doby bránit a pokládat životy za hodnoty jako jsou car, revoluce a její ideály, vlast, Rusko.
Nejsme schopen posoudit tendenčnost některých historických výkladů a i když jsem určitě zaznamenal značně kritické podání těchto dějin, v Závěru kolektiv autorů přináší shrnutí, se kterým souhlasím. K oné možné tendenčnosti bych musel přečíst alespoň ještě Dějiny Ruska vydané v roce 2017 ze stejné edice ale jiného kolektivu autorů, a to nevím jestli se mi podaří.
Každopádně ve mně tato kniha její podání vzbudilo zájem o další podobné tituly z této edice a tak je možné, že si rozšířím i povědomí o dějiny Polska, Ukrajiny, Maďarska, Mongolska, Rakouska, Slovenska atd.
Čtyři hvězdy.
Našeptavač
Jaroslav Velinský
Na tohoto autora se určitě zaměřím. Zatím druhá kniha a opět velmi zábavné čtení. Už jsem četl mnoho knih, které se snaží co nejvíce přiblížit vnitřní uvažování postavy. U některých jsou k tomuto vykreslení použity abstraktní myšlenkové obrazy a u jiných, za pomoci humoru a ironie jako v této knize, to jde bez nějakých složitých procesů. Samozřejmě, toto není žádný hlubokomyslný filozofický román. To jistě ne. Ale jako zábavné a vtipné čtení, kdy autor udržuje svižné tempo a přitom občas popíše nějaké detailnější věci, což není na škodu a dodává postavám a příběhu realističnosti, hodnotím velice kladně.
Pět zábavných hvězd.
Boží blud
Richard Dawkins
Knihu hodnotím velmi kladně. Ačkoliv jsem si vědom své pozice, kdy předkládané důkazy si nejsem schopen na "vlastní kůži" ověřit a některé sofistikované, co si budu nalhávat, ani zcela pochopit, a tak se vlastně dostávám do role "věřícího" v tento, v knize prezentovaný směr, se můj postoj se nikterak nezměnil. Co se týče mého přístupu k víře v Boha jsem, abych použil v knize uvedené škály, v rozpětí 1 až 7, setrvale na pozici číslo 6 to jest: "Velmi nízká pravděpodobnost, ale nikoliv nulová. De facto ateista. Nevím to jistě, ale Bůh je podle mého velmi nepravděpodobný , a svůj život žiji, jako by nebyl."
Přesto mě některé náhledy spojitosti a vykreslení velmi překvapily. Jakkoliv můj postoj k existenci Boha zůstal stejný, tak tato kniha značně ukrojila z mého respektu vůči víře jako takové. Přisuzoval jsem jí v otázkách morálky (a i v některých jiných) určitě nezanedbatelný vliv. Autor ovšem v knize předkládá, že morálka bez Boha, není bezbožná ve smyslu násilností, krutosti, lží a nespravedlnosti. Navzdory tomu se ze mne ale s určitostí nestane nějaký zanícený misionář, či inkvizitor s opačným znaménkem, který bude za všech okolností kázat ateismus. Konec konců mám přátele a známé, kteří jsou věřící a v tomto ohledu, dvou zcela opačných pojetí světa, je třeba vzájemného, když ne porozumění tak alespoň tolerance.
Na vědecký evolučních přístupech a vědě jako takové, mě přitahuje schopnost sebereflexe. Kdy věda se snaží přinášet důkazy ve prospěch teorií (jakýkoliv), ale zároveň je neustále vystavována i pokusům o jejich svržení či opravení. Tyto ataky se dějí v podstatě z vlastních řad a prověřují její další životaschopnost. A to ne na základě nějakého dogmatu, ale opět vědeckých důkazů, hovořících pro či proti. Věda si je vědoma svých slepých uliček v historii a v podstatě vlastním přirozeným výběrem se posunuje dál. Naproti tomu ve víře je zakódovaná všeobjímající a vševysvětlující neomylnost. Pokud víra udělá nějaký ústupek, na základě důkazů předložených vědou, tak vlastně jen změní výklad svého "neomylna" tak, aby to onomu "neomylnu" dál odpovídalo.
Lidé lze zjednodušeně rozdělit na dva tábory. Jeden věří, že Bůh stvořil člověka a ten druhý, že tomu je naopak. Já jsem stoupencem toho druhého.
Součástí knihy jsou i dva doslovy. První je poměrně dost zajímavý a poskytuje i alternativní pohledy na některé věci. Současně jsem se i utvrdil v některých názorech na autora. Jde o doslov, který knihu obohacuje a rozšiřuje o jiné pohledy a autory.
Naproti tomu druhý doslov mi připadal, jako že se někdo těsně před tím, než šla kniha do tisku vplížil do redakce a přifařil to tam. A nebo to má být možná náplast na zjitřenou duši zarytého odpůrce, který toto se sebezapřením právě dočetl.
Čtyři hvězdy, skoro pět.
Šokmistr
Roman Ráž
I když je hlavní postava, už jen podle anotace, v podstatě téměř zavrženíhodná, musím říct, že jsem s ní v podstatě dost často sympatizoval. Líbil se mi totiž onen ironický způsob myšlení, kdy je rozdíl co si myslel a co říkal. Ono to vlastně není nic až tak zvláštního, protože na tomto principu funguje takt a slušnost. Určitě přeci většina z nás hned na první dobrou nevpálí každému na potkání to co vidí a co si o něm myslí. Zde ovšem, i přes několik smutných událostí, tento způsob vhledu do myšlení hlavní postavy působí, že kniha je protkána i komickými a někdy až absurdními situacemi. Označení "tragikomický román" je v tomto případě, dle mého soudu plně výstižné.
Čtyři hvězdy.
Hříšná ves
Vjačeslav Jakovlevič Šiškov
Kniha o nedopatření nedorozumění a podlosti a také o kořalce. O potocích kořalky, které se všichni oddávají a která vše výše zmíněné jen znásobuje. Obraz o životě v zapadlé vesničce v tajze, která v Šiškovově podání má místy až tragikomický nádech.
Ne úplně jasné, ale přeci jen čtyři hvězdy.
Věčně zpívají lesy / Vane vítr z hor / Není jiné cesty
Trygve Gulbranssen
Aj jaj, tak tohle bylo moje velké šlápnutí vedle. I když si za to vlastně můžu sám. Přečetl jsem samozřejmě hodnocení ostatních čtenářů a tak jsme v podstatě tak nějak věděl co mě čeká. Jenže když jsem se rozhodoval jakou další knížku budu číst, tak jsem zkusmo přečetl, z vybraných titulů pár prvních vět, či stránku, aby mi to usnadnilo rozhodování. No a to jsem neměl dělat. On ten začátek je totiž úplně o něčem jiném, než zbytek knížky. Prostě mě navnadil a společně se samotným názvem knihy, taky vlastně dost oklamal. Ony věčně zpívající lesy jsou jen vlastně kulisou pro děj, který se může odehrávat v podstatě kdekoliv. Stačí jen aby zde byl určitý despekt, spojený s polohou domova, prostě určitá rivalita dvou míst, kdy si jedni myslí o těch druzích, že jsou přinejmenším podivní, a pak z toho vyplývá celá řada třenic. No nebudu prozrazovat víc, přeci jen je zde značná část čtenářů, kterým se to líbí a tak jistě je i dost, kterým se to líbit teprve bude. Jen snad můžu ještě připsat, že ty lesy a vůbec příroda je tím dějem vlastně zcela upozaděna a jen sem tam na čtenáře jukne, aby dotvářela obraz. Četl jsem tuto knížku, kde jsou všechny tři díly pohromadě, ale ukončuji čtení po prvním díle, kdy ještě stále mohu dát s čistým svědomím tři hvězdy, ale také s tím, že mě vlastně další osud Daga dál vůbec nezajímá. Kniha jistě měla pasáže, které jsem četl se zájmem, ale těch druhých, pro mne dost nudných, tak těmi jsem se prokousával dost těžko a bylo jich dost.
Tři hvězdy, které tak tak skomírají.
Poslední pád Mistra Materny
Václav Erben
Měl jsem obavy, po přečtení hodnocení ostatních čtenářů, že budu mít v postavách, tak jak v detektivkách dost často, chaos. A ono ejhle, neměl. Dokonce se musím pochlubit, že můj tip na pachatele, vydedukovaný zhruba po dvou třetinách knihy, byl úspěšný. A to aniž by detektivka i po té ztratila napětí a švih. Prostě styl vyšetřování hlavního protagonisty a jeho kolegů s dávkou humoru se mi líbil.
Pět hvězd.
Čína, má láska
Vladislav Kučík
Ani to, že je tato kniha napsána "pouze" na motivy skutečných událostí, mé hodnocení nedokázalo snížit, byť kdyby byla zcela podle skutečných událostí, byl by i tak už dost silný dojem ještě umocněn. Už při hodnocení nějaké jiné knihy jsem napsal, že někteří autoři potřebují mnoho slov, mnoho vět, a ne vždy je to na škodu, aby dokázali navodit atmosféru, vtáhnout do děje. U některých, a je to zrovna tento případ, je forma vcelku úsporná a přes to si nepřipadám nikterak ochuzen o dramatičnost ani popisnost a atmosféru silného příběhu.
Včera jsem začal a dneska dočetl. Čte se samo a já dávám zasloužených pět hvězd.
Dodatek: snad mě nyní nečeká karanténa, nebo pozvánka na hrad. I když my co čteme se snad i s tou karanténou nějak popereme snáz.
Dodatek dodatku: doufám, že za nějaký čas toto nebude dávat lidem smysl.
Prokletá magistrála: Čechoslováci na Sibiři v roce 1919
Dalibor Vácha
Moje třetí kniha o ruských legiích a zatím, dle mého názoru nejobjektivnější a nejpřehlednější, co se týče chronologie událostí a jejich kontextu s dalším vývojem. Tento pohled je asi nejbližší tomu mému. Tedy tomu, že toto vojsko nebylo názorově homogenním útvarem, ze kterého pouze vybočovaly excesy vyprovokované "rudými" agitátory a provakatéry a že ani chování vojska, vůči místnímu obyvatelstvu, není vždy bez poskvrny. Zachycena není celá anabáze legií, ale jen její část, kdy se vojáci začali pozastavovat nad tím, co tu ještě vlastně pohledávají a proč a za koho bojují. V celku logický vývoj v myšlení řadových vojáků původně dobrovolecké armády, která má za sebou mnoho úspěšných bojů a je, do značné míry oprávněně, symbolem pro nově vznikající stát a je jím i dnes. Rozsahem jen lehce přes sto stran, přesto jsem zde objevil nové informace a jiné zase doplnily to, co už jsem načerpal z předchozích knih a zdrojů. Součástí je i fotografická příloha se zajímavými snímky.
Za mě velmi dobré čtyři hvězdy.
Kolaboranti 1939-1945
Michael Borovička
Určitě jsem se dozvěděl nové věci o lidech, kteří takto morálně zklamali. Ne všechny kapitoly mě dokázaly zaujmout stejně, nejvíc asi ty co měly vztah k Čechám, potažmo Československu, přesto mohu říct, že žádná by v samostatném hodnocení nespadlo pod tři hvězdy. Dočteme se o různých motivacích sedmi lidí, kteří v určité fázi (až na Paluse) měli podobný osud. Vděčnosti, kdy konečně měli sklízet ovoce za své činy pro sebe a svoji ideu, svůj národ, se jim ale po zásluze nedostalo. Konec jejich života ovšem vždy stejný nebyl a v jednom případě ani nedošlo k žádnému potrestání zločinů a zločinec se dožil vysokého věku na svobodě. Zajímavá je i poslední krátká kapitola, kdy se autor pokouší všechny tyto příběhy kolaborantů nějakým způsobem uzavřít a rozkrýt motivy jejich jednání, ale i jednání kolaborantů vůbec. Ona totiž až skutečná zkouška, kdy si člověk musí vybrat a netuší, jak se události budou dále vyvíjet, teprve rozhodne o tom, zda člověk bude na té či oné straně. A to se netýká jen vysokých činitelů, ale i obyčejných lidí. Dobře to vystihuje motto závěrečné kapitoly jehož autorem je sir John Harrington:
Zrada se nikdy nevydaří, tak jaký má smysl? Protože když se vydaří, nikdo se neodváží ji nazvat zradou.
Ještě jedna zajímavost. Tito lidé měli na svědomí nejen lidské osudy a životy, ale někteří i určitá literární díla. Nikdy jsem od nich nic nečetl, ale v jedné z kapitol se z jednoho takového díla občas cituje a z těch citátů je naprosto cítiti nadřazenost svého vlastního já a své rasy nad barbary z východu. Podíval jsem se zde, zda se tu o těchto knihách ví a co si o nich čtenáři myslí. Mají nečekaně vysoké hodnocení! Navíc z některých je patrno, že se hodnocení neopírá o jakousi historickou zpověď, nebo obraz doby a smýšlení v ní, ale o samotné idee v knize popisované a souznění s nimi.