milan3144 komentáře u knih

Po "Zrádcích", ke kterým jsem přistupoval před přečtením s určitým despektem, s názorem:"co mi to tak nového asi může dát, když vím jak to skončí", jsem si dal před čtením další knihy od tohoto autora poměrně dlouhou přestávku. No a udělal jsem dobře. Opět jsem začínal mít, i napříč tomu že "Zrádci" mě úplně pohltiti, pochybnosti o tom, že mě to bude bavit. Pro mě notoricky, alespoň v základním rysu, známý příběh s tragickým koncem pro hlavní hrdiny. A právě tahle má startovní pozice mi snad ještě více dovolila opět, tak jako u Zrádců, být doslova vcucnut do děje a autorovo postavení příběhu na několika dějových linií, doslova hltat.
Hodnotím stejně nadšeně a vysoko jako "Zrádce". Pět hvězd.

46 14.11.2019

Trochu jsem se této knihy obával. Má první kniha od tohoto autora, Příběh kriminálního rady, si totiž svou třetí hvězdičku u mne vysloužila až v samotném závěru a do té doby jsem dost trpěl. Přes ony obavy ale mohu po dočtení o "Nebožtících" napsat, že si svoje "čtyři" uhájili po celou dobu bez nějakých výkyvů. Pravda, i zde, tak jako v "Kriminálním radovi", je příběh náležitě rozkošatěn, nebo spíše rozmělněn, ale tady mi to nevadilo. Spíše to rozšíření děje, kde by se jinak zápletka dala vměstnat do pouhé povídky, pomáhá vykreslit, přes všechny neradostné zprávy, jakousi bezstarostnou a optimismu plnou atmosféru ve smyslu dalšího žití a existence. Lidé plánují svou budoucnost, chtějí naplnit své osobní životy manželstvím, obchody kvetou, postavení se bude jen lepšit. A ty záměny v nemocnici, se ve svém konci obrátí vlastně v ponejprv šokující, ale hned po té v radostné zjištění. Co si přáti více. Co na tom, že před měsícem se trefili do arcivévody, nás se to netýká...

19 09.11.2019

V této knize jsem některé části přeskočil...a přesto dávám pět hvězdiček. Divné že? Ono se to má totiž tak. Pokud se někdo zabývá vorařinou, ať už jen jako o neobyčejně zajímavý a těžký život plavců s nádechem romantiky a časů dávno minulých, nebo chce k tomu i vstřebat i technickou pasáž s odpovídajícím názvoslovím, tak tato kniha je přesně to pravé. Čtenář se v ní dozví asi prakticky vše, co vorařina obnášela, od zázemí, odměn a organizaci plavců, až po po technické věci, jako jsou nářadí a pomůcky k výrobě vorů, ale i způsobu plavby a druhy vod. Dozví se zde, kde plavci jedli, přespávali, jak dlouho plavba trvala, ale třeba i jak za války "pašovali" jídlo do Prahy a co v té době kouřili místo tabáku. Kniha je především popisná s nákresy různých situací na řece a jak vypadali nezbytná náčiní a pomůcky, či samotné vory a jejich způsoby vázání. Pokud by se někdo, ať už z jakýchkoliv důvodů, rozhodl postavit vor, tak v této knize najde velice mnoho cenných informací a způsobů, jak se co dělávalo. Právě tuto technickou část věnovanou samotné stavbě, plnou vorařského názvosloví, jsem vzal letem světem. Bohužel mi pak znalost některých slůvek a označení, různých postů, funkcí a věcí, v další četbě docela chyběla a já v tom trochu plaval. No ale v druhé části, kde se kniha věnuje samotné plavbě, jsem již nepřeskakoval a tam se také rodí můj základ pro plné hodnocení. Kniha není, tak jako ty Morávkovi (Plavci na Sázavě, Opuštěná řeka) nějakým uceleným příběhem. Je zde spíše soustředěn onen čistý popis práce a skutků, které plavci museli podstoupit a zažít, aby své řemeslo mohli vykonávat. Přesto je i zde několik zážitků v závěru popsáno.

13 08.11.2019

Myslivecké a lesácké příběhy, které mi připomněli moje ranná školní léta, kdy jsem začal takřka ihned po zvládnutí čtení, navštěvovat knihovnu a jedna z prvních vypůjčených knih byla Vlci pod Babí horou od Ruda Morice. Přiznávám, že do hodnocení této knihy se mi promítla i skutečnost, že se jich část odehrávala v blízkém i trochu vzdálenějším okolí mého domova.

13 07.11.2019

Ústředním motivem této knihy, je skon první předsedkyně a zakladatelky družstva. Osoby které se na oficiální úrovni dostává uznání a pocty, ovšem v té neoficiální rovině, v osobním životě, to co se týče sympatií rozhodně nevyhrává. A dokonce příliš ani ve své rodině. Druhým hlavním dějovým pilířem, je osoba mladého, teprve pouze několik měsíců ve funkci ustanoveného předsedy, který do družstva, jako třetí v pořadí, přichází z výzkumného ústavu, bohatě vybaven zemědělskou teorií. Právě díky onomu úmrtí pak zjišťuje, že se nejen musí naučit skloubit onu teorii a praxi, ale že především musí poznat samotné lidi a pokusit si, i díky věcem z minulosti, poskládat obraz přítomnosti. A tak se může pomalu rozvíjet příběh, jehož kořeny sahají několik desítek let zpět, až po tu v knize současnost, o zášti, pokrytectví, nenávisti, frustraci, ale třeba i nenaplněné lásce, tvrdohlavosti a urputnosti.
Není to žádná agitka. Snad jedině v tom smyslu, že je to příběh z "té" doby, ale rozdělení na "hodní" v družstvu a "zlí" kulaci mimo, tady takhle postaven není.
Nechybělo mnoho a dal bych pět hvězd. Nakonec zůstávám na čtyřech.

10 05.11.2019

Dostal jsem chuť na nějakou detektivku a z nostalgie, jako připomenutí svých junných let, kdy jsem cestou ze školy kolem stánku PNS sváděl vnitřní boj, zda ulehčit své peněžence od kapesného za Ábíčko, Ohníček, Pionýrskou stezku či jiný časopis, nebo sáhnout hlouběji a vyndat osm kaček a pořídit si detektivku Magnet.
Jestli jsem tuto někdy už četl si nevybavuji, ale zcela určitě v knihovně byla. Co se týče samotného hodnocení, tak strhující to rozhodně nebylo, ale na druhou stranu můj detektivkový apetit to dokázalo zase na čas ukojit.
Tři hvězdy.

10 30.10.2019

Co napsat jiného než "živel Hašek". Jeho život se skládal z mnoha velkých flámů, přerušovaných flámy menšími a do toho on chrlil spoustu historek, které si vymýšlel, nebo i částečně prožil. Byl neuvěřitelně pohotovým a vtipným glosátorem a zároveň také velice nevyzpytatelným parťákem, kdy si jeho souputníci a spolustolovníci nikdy nemohli býti jisti, zda se příštím terčem nějaké jeho lotroviny, nestanou oni samotní. Příchodem Haška do jakékoliv společnosti bylo vždy zárukou vzruchu a veselí a u stejně hluboko majících do kapsy i radosti. Nezřídka však vzbuzoval radost i jeho odchod, když ti co do jeho objevení na scéně měli pít za co, se v jeho přítomnosti velice rychle podívali na dno své kapsy a nezřídka i zůstávali po té dlužni. Hašek totiž dokázal s penězi i bez peněz, být neobyčejně velkorysým grandem, což pak ovšem museli často platiti i jiní. To vše se dozvíme z této knihy, kdy autor byl Haškovým druhem na pouti po krásách Český přírodních a pohostinských a rozhodně mu při ní a všech taškařicích dokázal zdatně sekundovat.

15 28.10.2019

Představte si množinu lidí, kteří se vylodí na neobydlený ostrov. Tato množina má ještě další tři podmnožiny a to Tahiťany, Tahiťanky a námořníky. Tyto podmnožiny se ještě různě prolínají a mají tedy své průniky. Na konci dojde k velkému sjednocení, ale ze dvou původních podmnožin zbude jen po jednom prvku a třetí podmnožina také utrpí ztrátu. Schválně jestli uhádnete kterých se to týká... Tak asi poprvé jsem skutečně v praxi k něčemu použil učivo, které se do mě snažili dostat (už nevím v kterém ročníku) na ZDŠ. Fakt mě tahle podobnost při čtení napadla. No ale radši toho množinování nechám, protože by mohla normální čtenáře odradit a to by byla škoda.
Knížka ve mě pomalu, ale zato s každou strnou o trochu více a více, vzbuzovala čím dál tím větší zaujetí a asi v půlce dosáhla vrcholu, kdy jsem jí už přisoudil pět hvězd. Pak to trochu zakolísalo, ale přeci jen se v mém hodnocení jedním drápkem na té páté hvězdičce udržela.
Kniha je vlastně takovou fikcí na osudy osádky lodi Bounty. Do té doby jsem o tomto příběhu věděl jen to, že to byla loď na které došlo k nějaké vzpouře a že se posádka vylodila na ostrově, aby tam žila dál. Dokonce jsem si myslel, že tím ostrovem bylo Tahiti. A to bylo vše. Všechny ostatní informace mě bezpečně míjely. Že to pravé drama je vlastně především onen pobyt osádky složené v té době už i z Tahiťanů, na Pitcarinově ostrově, jsem vůbec netušil.
Autor, dle mého soudu, velmi zdařile rozehrává vícevrstvé drama, kdy se na ostrově má vlastně zrodit zcela nová, od světa odříznutá společnost. Při pokusu zavádět v tomto, pro ně novém domově, jakýsi pořádek a společenský řád se zákony, na sebe ihned od počátku narážejí naprosto odlišné kultury, zájmy a morální zásady aktérů. Ač Merle technické stránky, jako stavba obydlí a společně užívaných zařízení, obstarávání potravy a péči o plodiny, příliš nerozvíjí, tak v popisování vztahů fungující uvnitř této společnosti se dostává do role mu vlastní a v jeho podání mistrné. Stručně řečeno je zde zastoupeno rasistické rozdělení a nadřazenost "bílých" nad Tahiťany, na druhou stranu jejich takřka živočišný, do jisté míry bezstarostný a radostný pohled na život, s intuitivním vnímáním spravedlnosti a zcela jiným poměrem k vlastnictví. Vedle toho tu vystupuje i vysoká morálka i zásadovost, která se snaží vše řešit smírem a odmítá vzít do rukou zbraň k prolévání krve. Paradoxně tento přístup lze označit za jeden z důvodů, proč právě nakonec k tak tragickým koncům vše dospělo.
Váhal jsem mezi čtyři a pěti. Vzhledem k tomu, ale že jsem prvním třem knihám v sérii Dědictví otců od stejného autora, dal čtyři, a vždycky si říkal "však ono to pravé teprve přijde" a ve čtvrtém díle to pak vzdal, tak tohle je prostě mnohem lepší a proto ten rozdíl chci zohlednit, byť alespoň jednou hvězdou.

27 20.10.2019

Tato kniha se mi dostala do ruky po více jak patnácti letech. Už tehdy jsem si jí ohodnotil jak velmi zajímavou a léta na tomto mém vysvědčení nic neubrala. I když jsou popisované zážitky už poněkud zaprášeny a leckteré věci rozhodně nelze považovat i v současnosti za aktuální, stále nás tato kniha zanese, prostřednictvím autorova vyprávění, do i dnes exotického koutu a to na Cejlon. Autor tam v rámci pracovních povinností prožil mnoho zajímavých, vtipných, nebezpečných a i dost drsných okamžiků, které se mu zdařile podařilo vylíčit. Popisování onoho, pro středoevropana naprosto zničujícího podnebí, kterému se prostě musí přizpůsobit, nebo rychle zase odjet, pokud to nemá skončit újmou na zdraví či životě, je opravdu sugestivní. Dále pak se dozvídáme o každodenním doslova boji s džunglí, která vše co zůstane jen krátkou dobu opuštěno, nebo neudržováno, vše zpět pohltí a v neposlední řadě o neustálém obtěžování obrovským množstvím dotěrného hmyzu, který přenáší i nebezpečné nemoci. Člověk zde pak musí být také neustále ve střehu před životu nebezpečnými a velmi četnými hady, škorpióny, stonožkami a další různou "havětí" a v moři zase žraloky. Běžný život rozhodně nezpříjemňují ani opice a papoušci, nebezpeční jsou divocí sloni a buvoli, ale i toulaví psi. Prostě strasti člověka, kterého práce zavála do míst, kde i ulehnutí do postele má svá potenciální nebezpečí, že ono lože bude sdílet i s něčím jiným a ne zrovna přítulným a přátelským.
Velmi dobré čtyři hvězdy.

11 12.10.2019

Čekal jsem od této knihy více. Po namlsání "strýcem Odyseem" od téhož autora a poměrně solidní "Solí země", mě "Vesnice pod zemí" zaujala až především ve své druhé polovině. Nějak jsem se s postavami nedokázal sžít. Příběh je to dozajista ne nezajímavý a dle všeho má skutečný základ, ale autor ho pojal jako jakousi podzemní předehru, nebo spíš ve zkratce prodělaný vývoj událostí, které měly po osvobození teprve přijít a jsou předzvěstí oněch radostných a především spravedlivých zítřků. Četl jsem hodně knih, kde byla ideologická rovina zastoupena i mnohem více než v této knize. Vždycky jsem tam ale našel nějaký obraz doby, který měl svou reálnou podobu. Netvrdím že nadšení bylo všude bezměrné, ale na druhou stranu, jak už jsem do nějakého komentáře napsal, historická zkušenost a vývoj během II. světové války, dal vcelku logický směr v rozhodování v prvních poválečných volbách. Zde mi ale vadil onen, řekl bych, naroubovaný ideologický rozměr, na onu skutečnou událost na sklonku války. S trochou nadsázky lze napsat, že autor v naprosté tmě, nebo přinejlepším v příšeří kahanů, začal malovat velice zářnými barvami.
Tři hvězdy.

12 06.10.2019

Tuto knihu jsem si velmi užil. Jak už jsem v jednom komentáři psal, autorův styl mi velice sedí a jeho humor je mi blízký. Při četbě líčení pocitů postav a jejich jednání, spolu trefnými přirovnáními, jsem se nezřídka nezdržel hlasitého smíchu. Kupodivu ač je kniha velmi vtipně napsaná, je ve své podstatě o věcech vážných. V knize jsou současně rozvíjeny dvě dějové linie, které se prolínají a ještě mají četné retrospektivní vsuvky, které pomáhají velmi zdařile dokreslit onu dobu, ve které se děj odehrává. Jde o příběh z hranice z prostředí útvaru P.S. Ovšem není to vylíčení odvážných činů těch hodných, kteří brání onen okraj země před těmi zlými ( v dnešní době jsou obě role často popisovány přesně opačně), ať už se ho snaží překonat z jedné či druhé strany, ale osud kluků, kteří se dostali v rámci vojny na "čáru" a z toho vyplývající povinnosti. Skvělé zachycení onoho vojenského svérázu, který je pro toto prostředí typický. Ona mluva a uvažování, které se v civilu může dost těžko vyskytovat, ale zde je normou a při tom kniha není jen o vojně.
Velmi zdařilý, vtipný a i kritický obraz oné doby a lidí, kteří ji tvořili. Výpověď člověka, který buduje něco nového, ale ideologie má takový náskok před realitou, nebo spíš realita kráčí jiným směrem než ideologie, že se cíl nevyhnutelně rozplývá.

20 30.09.2019

Střet dvou armád na Filipínách a to Japonské a Americké, byl střetem nejen dvou vojenských uskupení, ale i dvou zcela odlišných kultur, které vyznávají často zcela odlišné hodnotové žebříčky. V knize je i trošku poodhalena z čeho pramenila krutost japonských vojáků, které se vůči svému protivníkovi dopouštěli. Jedna z věcí, kterou ale obě armády měli společné, je smýšlení o nepříteli jako o podřadných lidských stvořeních. V americkém případě to bylo v přesvědčení, že Japonci jsou zaostalí nejen jako lidské etnikum, ale i ve všech technických oblastech. Naproti tomu Japonci byli přesvědčeni o vyvolenosti svého národa a nadřazenosti svého národa nad všemi ostatními.
Popisovaný příběh se skutečně stal a je doplněn na deskách mapkami a v závěru fotografiemi. Opět jedna z knih, která nám ukazuje, čeho všeho jsme jako lidé schopni se dopouštět a na druhé straně, co všechno dokázali ti šťastnější přežít.

10 13.09.2019

Ačkoliv je kniha vydaná v roce 1994, je jí takřka zcela ponechán původní jazyk jejího sepsání, a to roku 1918. V dnešní době tak na člověka dýchnou nejen dobrodružné události party trempů toulajících se Amerikou ve které jsou i dva Češi, ale díky onomu, z dnešního pohledu již zastaralému použitému slohu, i doba vzniku této knihy. To je na jedné straně plusem, ale na druhé straně jsem se nemohl občas zbavit pocitu (a to nejen díky slohu) ze čtení šestákové literatury.
V celku ale hodnotím za lepší tři hvězdy, což není pro mě nijak špatné čtení.

10 07.09.2019

Dvoudílný román o útisku a bezmoci, o statečnosti a zradě, o zbabělosti a věrnosti. Vyprávění o "dobrém" císaři, "milostivé" vrchnosti, která od boha jest, a o rebelantských poddaných, jež si neváží ničeho.

9 30.08.2019

"Každý budiž bezpodmínečně poslušen vrchnosti a úředníků,
nepomlouvej pány, udávej ty, kteří by tak mluvili, plať včas
daně i berně, choď na roboty a stůj vždy ochotně k službám
pánům, když půjdou na hon. Kdo se prohřeší, povede se mu zle."
Z vrchnostenských artikul.
Pan Kaplický mě opět nezklamal. Ještě se mi nestalo, aby mě nějaká jeho kniha nezaujala. V této se nám autor snaží přiblížit opět jedno trudné období pro prostý lid v Království českém.
Při čtení mě mimoděk napadla myšlenka, zda při prohlídkách různých hradů, zámků, tvrzí atd., si vlastně uvědomujeme, co stálo za tím vším nahromaděným majetkem, bohatstvím, uměleckými sbírkami, honosnou architekturou, přepychem. Co stálo za tou možností si toto všechno moci dovolit a my to dnes obdivujeme...

14 25.08.2019

Tato útlá knížka nás zavede do světa rázovitých postaviček, které mají své starosti, radosti, prohry a úspěchy, světa štamgastů, personálu, nebo jen příležitostných hostů, které všechny spojuje hospoda U Horáků, které ale nikdo jinak neřekne než U krobiána.
Toto příjemné a úsměvné vyprávění, při kterém jsem zasmál nejednou i nahlas, je prodchnuté takovým tím hospodským mudrlanstvím a filozofováním, kdy osazenstvo komentuje různé události či historky ostatních a v neposlední řadě i závažná životní rozhodnutí dvou ústředních postav.
Zasloužených a odpočinkových pět zábavných hvězd.

9 16.08.2019

Poslouchal jsem audioknihu v podání skvělého Jaromíra Meduny a se závěry autora ve velké většině souhlasím, nebo je alespoň přijímám jako možnou alternativu vývoje. Opravdu pozoruhodné myšlenky zasazené do současnosti na základě historických a možných budoucích událostí.
Bude zajímavé sledovat, jak moc se bude další vývoj zrcadlit v této knize.

16 12.08.2019

Opravdu cenné svědectví o životě v nejodlehlejším místě Šumavy, kdy nejbližším v té době obydleným místem byl Březník, který je ale sám o sobě rovněž značně odlehlým místem. Tuto knížku obzvlášť ocení ti, kteří našli zalíbení v Klostermannově Ze světa lesních samot a ještě nádavkem tyto místa, jako Březník, Luzný, Modravu a další, osobně navštívili. Pak se totiž ona naše představa o tehdejším životě v těchto místech ještě více přiblíží skutečnosti. Bohužel Roklanská hájovna je pro běžného turistu, bez toho aniž by porušil zákazy vstupu, nepřístupná. Na druhou stranu ale ony špalíry turistů, jako na Březníku, by rozhodně v tomto ztraceném koutě Šumavy zanechaly svou negativní stopu.

18 10.08.2019

Shoduji se s popisem a hodnocením uživatelky Mlikova. V této knize je zastoupeno snad opravdu z každého žánru něco.
Nedávám sice pět hvězd, ale čtyři si to ode mne zaslouží jistě.

6 08.08.2019

Po přečtení této knihy jsem bohatší nejen o velice zajímavé informace ze světa parazitů, ale i o schopnost drbat se nohou za pravým uchem, tudíž ruce zůstávají stále volné pro obracení stránek. Dalším obrovským přínosem by tato kniha mohla být pro lidi, kteří na tom nejsou psychicky momentálně dobře. Prostě ti, kteří si myslí, že je nikdo nemá rád, že jsou tu na světě naprosto zbyteční atd., tak těm by tato kniha mohla pomoci. Zjistí totiž, že to vůbec není pravda. Ba právě naopak, těch různých breberek co je má rádo je velké množství a některé by dokonce mělo rádo jen a jen je a jiné se bez nich vůbec neobejdou. No prostě stačí se jen pak zamyslet a říct si: "Chcete mě?"
Při čtení kapitoly o komárech a nemocech které přenášejí, jsem byl mezi drby napaden myšlenkou. Respektive úvahou o tom, že poválečné odvodňování, vysušování, meliorování a napřimování toků, které je dnes považováno za velice nešťastné a krátkozraké, nebylo asi vždy jen a pouze motivováno s cílem získávání nové zemědělské půdy, ale i z důvodů zdravotních a hygienicko - epidemiologických. Pokud tomu tak nebylo, tak se ale tento postup musel rozhodně kladně podepsat pod předcházení různým nákazám, přenášených právě komáry.
Z dnešního hlediska, při měnícím se klimatu a s tím nedílně souvisejícím množstvím a rozvrstvením srážek, se prosazuje právě opačný postup oproti dobách socialistických. Prakticky příliš možností nemáme a zadržování vody v krajině pomocí meandrů toků, záplavových území, mokřadů, ale i suchých poldrů, které mají krotit přívalové srážky, a dále pak všech ostatních vodních ploch, je zřejmě tou nejúčinnější metodou, jak zabránit rychlému odtečení. Zároveň se ale vytvářejí podmínky pro kladení a vývoj komárů. To že problémy s nemocemi, za jejichž rozšíření jsme mohli, v poměrně nedávné době, na našem území děkovat právě těmto krvesajům a jaké velké nesnáze působili lidem a chovanému dobytku, se možná stejně jako já s překvapením, dočtete v této knize. A to že možnosti zavlečení parazita, přenášející nějakou nemoc, je dnes mnohem větší, než v dobách sepsání této knihy, je myslím zcela jasné.
Tolik má laická svědivá úvaha.

19 08.07.2019