Metcheque komentáře u knih

Na obálce knihy se píše, že autor je "anarchista, novinář a aktivista v rámci kauzy kácení lesa Chimki". Čekal jsem tedy inteligentní a myšlenkově hlubokou četbu, snad něco mezi Tolokonnikovovou a Kropotkinem s nádechem Politkovské. Čekal jsem, že se dozvím o jedné z velkých kapitol ruského protivládního aktivismu i z té beletristické stránky.

Jaké bylo mé rozčarování, když jsem zjistil, že autobiografická hlavní postava je vlastně jen obyčejný primitivní násilník, narkoman a alkoholik, který měl prostě špatné dětství, a tak nenávidí lidi.

Nevím, v čem by měl být příběh hlavního hrdiny inspirativní. Za maskou antifašismu se (jak autor postupně přiznává) skrývá jen záliba v pouličním násilí (lhostejno, kdo je aktérem), za maskou soudružské solidarity zase prachobyčejný egoismus (chlubit se, že jsem na výletě v Praze ukradl kamarádům v punkovém obchodě desky, je prostě pitomé). Koneckonců, nevím ani, za co Silajev dostal politický azyl.

Knížka tak zcela přímočaře potvrzuje všeobecně rozšířený stereotyp o anarchistech jako nihilistických vychlastaných troskách a v očích spořádaných občanů oprávněně potvrdí domněnku, že "náckové + áčkaři = stejná verbež". Děsím se toho, že po knize sáhne někdo, kdo se bude chtít dozvědět něco o anarchistické filozofii. Na tu se v Exodu vedle rvaček a pitek žel už nedostalo.

Exodus není kvalitní ani literárně. Nejde o román ani o novelu. Je to v podstatě jen taková radikálně pojatá esej, sem tam proložená historkou.

20.12.2016

Je zřejmé, proč se kniha stala takovým bestsellerem. Autor zmapoval beletristicky dosud nezpracovanou oblast práce Lékařů bez hranic, nadto s přirozeností jemu vlastní a bez předpokládané arogance autority v bílém plášti.

Čtenář je vržen do válečné zóny africké pustiny a ve srovnání s klesající, ale stále ještě ucházející kvalitou českého zdravotnictví si uvědomuje, jak dobře na tom je. Afrika ukazuje, že hůř už být nemůže - a vida! Haiti posunuje hranici bídy a beznaděje ještě o kousek dál a Afrika se najednou jeví jako luxusní klinika pro horních deset tisíc.

2 08.11.2016

Kniha, jejíž obsah se komentářem vyjádřit nedá... Alespoň tedy komentářem, který by nesklouzával k patosu či bulvarizaci. Nechť tedy čtenář nalistuje jakoukoli z kapitol a o síle jednotlivých příběhů se přesvědčí sám.

4 08.11.2016

Thompsonová v díle Věk zázraků zejména obdivuhodně pracuje s tématem války. Autorka zdůrazňuje určitý humanismus, a to pomocí kontrastu mezi hodnotovým rámcem dítěte a hrozbou globálního kolapsu. Válka je v díle Thompson dvojí. Jedna již probíhá (ale kromě zmínky v první kapitole se o ní čtenář již nedozví), druhá bublá pod povrchem ve chvíli, kdy vláda nařizuje tváří v tvář zpomalování rotace Země novou časomíru. V metaforické rovině můžeme ještě sledovat vnitřní boj hlavní hrdinky, která vstupuje do věku dospívání a neumí si poradit s milostnými vztahy či konflikty rodičů.

08.11.2016

Nová básnická sbírka Lydie Romanské Sirka Henriho Bremonda dává svou anotací tušit, že půjde o přelomový titul autorčiny tvorby. Romanská již názvem sbírky „manifestuje svůj příklon k čisté poezii“ a verše tak hodlá zbavit slovního balastu.

Ale kdepak, je to opět stará dobrá Lydie Romanská, jejíž typická poetika nám evokuje vzpomínky na verše z předchozích sbírek. Lydie Romanská, která kašle na aktuální trendy české poezie a svou autenticitu si zachovává i s vědomím, že bude některými mladšími básníky považována za patetickou. Lydie Romanská, která ve své tvorbě ctí určitou stylovou kontinuitu i tradiční motivické okruhy (příroda, láska, erotika…).

Více v mé recenzi Doteky básnických -ismů na Lacultura.cz

07.11.2016

Oddechová záhadologická četba z populární edice Svět divů, tajemství a záhad (byť na Největší záhady světa to nemá). Autor zachycuje zajímavý fenomén nevysvětlitelných (no, spíše nevysvětlených) zmizení a přímočarost jednotlivých kapitol nenechá čtenáře vydechnout.

Otázkou je samozřejmě věrohodnost těchto lehce bulvarizovaných příběhů. Možná by za každou kapitolou neškodil seznam primárních i sekundárních zdrojů.

1 03.11.2016

S neliterárními, sociálně pojatými knižními počiny jako by se poslední dobou roztrhl pytel. Vzpomeňme třeba na strhující odyseu Veroniky Kašákové Z děcáku na přehlídková mola nebo angažovanou vzpomínku Světlany Glaserové Kdopak by se šmejdů bál?

Autoři mnohdy sázejí na autenticitu sdělení a s korekturou se příliš nepářou. Rovněž jim příliš neleží v žaludku čtenář. Oni přece vychrlí svůj příběh z nitra své duše a jakákoli beletrizace je s autentičností v rozporu. OK. Neříkám, že to tak nemusí být. Ale ne vždy to vyjde.

Panáček je titul, kde je výsledek rozpačitý. Text se čte dobře a postava místního alkoholika Tomáše Němčíka se čtenáři ihned vryje do paměti. Čtenář velmi záhy pochopí, že boj s alkoholem je především o neustálém vstávání a padání, o absťácích, odvykačkách a opětovném pití. Tento rutinní koloběh nicméně způsobí, že čtenář po pár kapitolách lehce odhadne, co přijde v kapitole následující (aneb když kapitola končí odvykačkou, že by v té další zase chlastal?).

Autor vůbec nemusel fabulovat ani lhát - stačilo jen trochu poupravit časovou souslednost a rozvinout některé silné momenty příběhu - a literární kvalita by byla mnohem vyšší.

1 03.11.2016

Tvrdit, že autor knihy má "dar popsat něco trefnou poznámkou" je přinejmenším zcela mimo mísu. Právě neschopnost autora vyjádřit se stručně, srozumitelně a s nějakou stravitelnou stylistikou je důvodem, proč jsem knihu po těžkém prokousávání se kapitolami odložil.

Což o to, nápad esejisticky zhodnotit 100 nejdůležitějších knih lidstva je ambiciózní a už jen z toho důvodu, že se záměr autorovi povedl, nemůžu dát méně než tři hvězdy. Dílo je bezesporu výjimečné a je evidentní, že si s ním dal autor měsíce, ne-li léta práce.

To ovšem neomlouvá formu, s jakou se Seymour-Smith vyjadřuje. Pokud čtenář komentovanou knihu nezná, zpravidla se ani nedozví, o čem je. Autor používá složitá šroubovaná souvětí, v nichž se často ztrácí smysl sdělení. Přeskakuje od životopisu k filozofii, od filozofie k historickému kontextu a od historického kontextu zase k životopisu. Většinou se tak nedozvíme, proč konkrétně je ta a ta kniha titulem, který otřásl světem. Velká škoda. Ale třeba udělal chybu překladatel. Anebo jsem knihu četl intelektuálně unaven....

2 03.11.2016

Jako u mnoha jiných děl (srovnejme např. s Rokem Patrika) je zde literárnost úžasně převálcována autentičností. Přestože kniha pokulhává gramaticky (hrubky) i stylisticky (často se opakující fakta, která už jednou zazněla), silný životní příběh čtenáře dokáže přikovat k pohovce. S autorkou jsem se osobně setkal a velmi si cením toho, že i přes nečekaně nabytou slávu neztratila vrozenou skromnost a pokoru.

17.10.2016

Ke knize jsem přistupoval s velkým očekáváním, už při prvních několika stranách však pochopil, že text je poznamenán hned několika nešvary, tolik typickými pro brakovější literární produkci.

V prvé řadě jde o snahu vytvořit jakousi kompilaci úhlů pohledu. K příběhu se tak vyjadřuje krom autora i jeho matka, sestra, otec či kamarádi. Ze stylistiky jednotlivých kapitol je však zřejmé, že celou knihu psala jedna osoba, ba co víc, není ani pravděpodobné, že autorem je Jonathan Destin. Těžko předpokládat, že dvacetiletý dyslektik po jedenácti operacích vytvoří dílo kompozičně tak kvalitní, že by se za něj nemusel stydět ani pravidelně píšící autor. Takže - jak jsem již psal v komentu u románu Porno a já - opět cheat na čtenáře.

Dalším nemilým překvapením byla naprostá nevyužitost tématu. Příběhy o šikaně se dají krásně psychologicky propracovat - od prvotní ostrakizace, přes první fyzické násilí, až po rutinu každodenního ponížení, vzpomeňme třeba výtečný estonský snímek Klass. Autor(ka?) však okolnosti shrnuje jen ve stručnosti a velkou část knihy pak tvoří hlavně popis rehabilitací hlavního hrdiny.

Abych jen nekritizoval, na knize chválím její společensko-apelativní charakter. Podobně jako Kdopak by se šmejdů bál? je i Ten den jsem se rozhodl zemřít plný morálního poselství, rad a tipů, jak se bránit i alarmujících příkladů lhostejnosti učitelů a ředitelů škol, což je samozřejmě problém celosvětový. Ostatně, kolikrát jsme slyšeli z úst ředitele školy větu "u nás šikana nebyla a není...?"

Sečteno a podtrženo - dal bych dvě hvězdy. Nicméně věřím, že kniha díky své publicitě pomohla nastartovat veřejnou debatu na téma šikany a spoustě lidem bezesporu dodala odvahu bránit se agresi. Za to přidávám o jednu hvězdičku navíc.

03.10.2016

Dejme stranou poměrně těžký akademický jazyk; ostatně působit tolik let ve Filosofickém ústavu AV ČR musí nějakou stopu zanechat. Klíčovou otázkou knihy je spíše její praktický význam. Zavádějící je jíž název - čtenář ze slova konfrontace mylně nabude dojmu, že se v knize dočte něco z historie třídních bojů. Kdepak, jde o konfrontaci ryze teoretickou.

Avšak teorie jednotlivých anarchistických myslitelů jsou načrtnuty jen rámcově, autor nejde pod povrch (jak by taky v tak útlé brožuře mohl). A tak přestože Tomek postihuje myšlenku anarchie od úplných počátků (Bakunin, Proudhon, Kropotkin) až do současnosti (Bookchin, Bey, Goodman), jde většinou jen o jakousi výseč jejich myšlenek.

Mnohem nosnější by bylo srovnat třeba jen dva nebo tři autory (třeba autonomistu Hakima Beye a komunistu Petra Kropotkina) a "konfrontovat" jejich pojetí anarchismu do hloubky. Takto však kniha připomíná jen informacemi obalenou časovou osu.

1 03.10.2016

U této knížky jsem byl kdysi opravdu podělaný. Některé popisované příběhy jsou skutečně děsivé.

1 27.09.2016

Až mi zase někdy někdo bude zdůrazňovat dichotomii mezi (levicovým) bolševismem a (pravicovým) kapitalismem, odkážu ho na knihu Miroslava Štěpána Zrada přichází z Kremlu. Ta ukazuje, že skutečně autentická levice dřímala spíše v undergroundu, zatímco jisté prvky pravicového myšlení se ze špiček tehdejší KSČ přenesly do polistopadové ODS a ČSSD. Stejné kreatury, stejný způsob uvažování.

Štěpán ve své knize projevuje nezvykle chabou politickou představivost, když tvrdí, že „nic lepšího, než parlamentní demokracie není“. Docela silná slova na vysokého funkcionáře KSČ, který lidem sliboval beztřídní společnost, řekl bych. Že ani ve 21. století Štěpán nepochopil realitu života obyčejných lidí, ukazuje jeho výrok „v kapitalismu mají ti, co pracují hodně, hodně, ti co pracují málo, málo“. Je zřejmé, že funkcionář, který žije rauty, poslaneckými bankety či bujarými večírky, se s pojmem „pracující chudoba“ nesetká a dělník makající dvanáctky, aby sotva uživil rodinu, se zcela vymyká jeho elementární logice o fungování systému.

Zdánlivým paradoxem je zcela nepokryté vychloubání „komunisty“ Štěpána jeho úspěchy na akciových trzích či zkušenostmi s lobbingem. Vysvětlení čtenář nachází o pár stránek dále; Štěpán byl ve své době zkrátka kariérista, který už ani nepředstíral, že režim nějakým způsobem slouží lidu, jakkoli se to oficiálně proklamovalo.

Kniha není dobrá ani formálně – jde vlastně jen o trochu delší rozhovor, kdy bývalému bolševickému papaláši dělá PR reportér Reflexu a neobtěžuje se ani s korekturou, takže čtenář nachází každou chvíli pravopisné chyby, zejména v příčestí minulém. Že jsem knihu sehnal v knihkupectví za 9 korun, pravděpodobně odpovídá její kvalitě.

3 13.09.2016

Staškův podhorský román z doby revolučního 19. století mě zaujal konstatováním, že hlavní hrdina je anarchista. Vzhledem k tomu, že v roce 1848 se evropský anarchismus (natožpak ten v rakouské monarchii) teprve konstituoval, předpokládal jsem, že postavy budou zejména autobiografickou projekcí samotného Staska. Nemýlil jsem se.

Příběh ševce Matouše je inspirován skutečnou událostí; tomu napovídá poměrně rozvolněná fabule, v jejímž rámci se autor snaží zaznamenat veškeré příhody s Matoušem spjaté. Kupodivu to na dynamice příběhu neubírá, právě naopak. Stašek vytváří plastický obraz 19. století se všemi jeho klady i zápory a nářeční obraty ještě podtrhují autenticitu.

Matoušův anarchismus je spíše symbolický - projevuje se zejména v nedůvěře ke kněžím, kteří jsou zde až karikaturně zobrazeni coby krvelační amorální pošuci fanaticky vystupující proti demokratizačním tendencím. Jinak je Matouš bolševik jak vyšitý. V kapse komunistický manifest a plná huba idejí o socialistické republice a znárodňování panských majetků.

Když tomuto vynikajícímu sociálnímu obrazu doby přidám k dobru ještě záblesky červené knihovny (Růza se vymaní z buržoazního područí manželského svazku a zcela hippiesácky se oddá volné lásce) v podobě úžasných opisných pornopasáží, nezbývá, než tomu dát plnou palbu:

"Matouši!"
"Růženko!"
Zpívali jim kosi, zpívali jim drozni, smálo se na ně jarní slunečko. Usmál se i starý Čas a hodil jim zrníčko, jež rozpučelo k životu.

4 13.09.2016

Sborník rozhovorů se spisovateli, který autor Miroslav Balaštík nazval Literatura v čase lovců dával tušit, že ve výběru autorů některá jména nezazní. Když pak čtenář z knihy zjistí, že jde o výběr textů z literárního časopisu Host, je mu jasné, že jména jako Lydie Romanská, Daniela Kovářová, Miroslav Stoniš či další členové ideově trochu jinak zaměrené Obce spisovatelů se zde neobjeví. Nakladatelství Host tak vydalo sbírku rozhovorů s převážně vlastními spisovateli a opět potvrdilo dlouhodobou tendenci v českém literárním ghettu, v němž spřátelené kolektivy spisovatelů vydávají samy sebe navzájem. Tomu odpovídá i obsah rozhovorů, zatímco povrchní interview s Michalem Vieweghem působí, jako by si Balaštík povídal s hlupáčkem, neformální povídání s Petrem Hruškou zabíhá do až absurdní pseudofilozofie, jejímž vyvrcholením je informace, že „Hruška má v kuchyni trubky“.


Přesto nelze říci, že by paleta osobností, témat a informací nebyla pestrá; právě naopak. Balaštík vyzpovídal spisovatele i básníky napříč žánry i napříč generacemi. Irena Dousková podává velmi zajímavé svědectví o životě Židovky v normalizačním Československu, u textu Jana Balabána pochopíte, co obnáší žít v Ostravě a Jiří Hájíček zase osvětlí venkovsko-realistickou prózu v kontextu současnosti. Jako zjevení pak působí rozhovor s Jiřím Kuběnou, který zcela upřímně brojí proti odluce církve a státu a demokratickým principům, které navrhuje nahradit monarchií. Monarchistický fetiš byl ostatně v literárním undergroundu oblíbenou provokací obecně.

Více v mé recenzi na Lacultura.cz

29.08.2016

Klasická publikace "odborníků" na "extremismus". Informace získané z osobních rozhovorů či z internetových stránek jednotlivých politických uskupení (tedy vědecky zcela nevhodný zdroj). Přestože se autoři vyhýbají kriminalizaci či hodnotovým soudům, je vidět, že se v jednotlivých hnutích nepohybovali a publikaci vytvořili ve studovně své fakulty.

Co se týče konkrétně radikální levice, tu mnohem lépe zpracovává například Martin Bastl, který jde mnohem více pod povrch.

1 29.07.2016

Psát další recenzi na nejnovějšího Glukhovského by bylo opakováním již řečeného. Zkusím tedy postihnout ty nejdůležitější poznámky, které dle mého Metro 2035 charakterizují a zároveň odlišují od předchozích dvou dílů.

V Metru 2033 se Glukhovsky ještě autorsky hledal, byť atmosféra příběhu byla dokonalá a většině čtenářů při vzpomínce na neznámou temnotu dýchající z tunelů ještě nyní běhá mráz po zádech. Metro 2034 byl absolutní krok vedle. Glukhovsky, opit slávou, začal rozvíjet dvě nekompatibilní dějové linie a absencí Arťoma přibil poslední hřebíček do rakve čtenářského odmítnutí.

Metro 2035 ale ukazuje, že autor je již Spisovatel s velkým S. Glukhovsky si v románu již jakoby osahal spisovatelské řemeslo a s hravostí se pouští do nejrůznějších kudrlinek v podobě metafor, metonymií a synestezií. Z knihy oproti předchozím dílům vymizela stylisticky slabší místa a vše se čte jedním dechem. Dialogy jsou autentické, často se vyskytuje nedokončená výpověď. Mizí stylistická strojenost.

Změna se však nevyhnula ani Arťomovi, kterého na stránkách Metra opět můžeme vidět. Už to není nezkušený mladíček, který haluzácky uniká smrti a s úžasem si ujíždí na mnohdy protikladných ideologiích. Arťom je již vnímán coby stalkerský veterán, protřelý drsňák a VIP borec, který už má ve svých šestadvaceti odpracováno. Revoluční touha změnit svět však zůstává. Není to však utopické snění - právě naopak - utopická představa života na povrchu je tou jedinou alternativou k postupné degeneraci lidstva, kdy se zbytky populace požerou navzájem. Tajemno je pryč. Už nejsou žádní démoni, duchové ani mutanti - jen lidé, obracející pušky proti sobě.

Očekávaný happyend se však nekoná a autor odhaluje zrůdný fakt: Zmanipulované masy budou s úsměvem proudit na porážku, pokud jim řeknete, že je to pro ně dobré. Jak již na začátku století řekl anarchistický myslitel Errico Malatesta: "Představte si, že lékař vyložil člověku se spoutanýma nohama teorii, chytře ilustrovanou tisícem vymyšlených případů, dokazující, že kdyby jeho nohy byly uvolněny, nebyl by již schopen chodit vůbec. Potom by tento člověk své okovy zuřivě bránil a považoval by za nepřítele kohokoliv, kdo by ho chtěl uvolnit."

Metro 2036 už číst nechci:(

12 22.07.2016

Tohle je dokonalá kučerovina. Však koukněte na recenzi, v ní jsem se vyřádil více.

08.07.2016

viz recenze v záložkách...

pro představu jedno z haiku:

japonská třešeň
vykvetla do nevěsty
hebounkých šatů

08.07.2016

Seifert je prostě mistr slova. Je zajímavé sledovat autorův ideový posun. Proletářská poezie je pomalu vytlačována poetismem a fascinací exotikou (je ovšem otázka, zda by třeba báseň Černoch vzbuzovala tváří v tvář uprchlické krizi stejně romantické konotace, jako v první polovině 20. století).

Nobelovku dostal zaslouženě.

3 01.07.2016