Metcheque komentáře u knih
Holandská alternativa německého bestselleru My děti ze stanice ZOO. S rozdílem ve vypravěčské perspektivě. Zatímco v případě Bahnhof ZOO vypráví příběh přímo ex-narkomanka, Yvonne Keuls podává svědectví o drogách z pohledu zoufalé matky, které prakticky nezbývá nic jiného, než destrukci svého dítěte bezbranně sledovat.
Řekl bych, že obě díla jsou stejně kvalitní a sugestivní.
Nenechte se zmást tím, že Klicpera je autorem první poloviny 19. století. Budete se válet smíchy! Rohovín čtverrohý je hra, která - i přes svůj historický kontext - může pobavit i dnes.
Když odmyslíme plevel v podobě předmluv a doslovů z okruhu autorových nohlsledů, zbude nám spíše útlá brožurka, než kniha. I v ní je však obsah redukován na teze autorem již mnohokrát řečené a skutečně aktuálních a originálních myšlenek je v knize pomálu.
Škoda. Klaus by - pokud by chtěl - uměl být grafoman. Žel poskládat knihu z již dávno publikovaných a synonymně přežvýkaných projevů není uměním.
... aneb co se stane, když naserete občana romské národnosti:) Ostatně, hlavnímu zápornému hrdinovi se ani nedivím. Pokud vám někdo při přecházení silnice srazí a zabije rodinného příslušníka a vy zjistíte, že příčinou byl orální sex během řízení auta, i flegmošovi by ujely nervy.
Zhubni se drží klasického kingovského schématu. Postupná gradace, zvyšování napětí, rostoucí zoufalost. Nadpřirozených prvků je méně, to ale vůbec není na škodu, originální nápad je zpracován s genialitou Kingovi vlastní.
Lehčí zklamání přichází ke konci, kde je napětí koncentrované natolik, že pozornost čtenáře ztrácí svou vybičovanost a objevuje se tendence listovat dopředu.
V době, kdy kniha vyšla, mohl Klíma solidně rozčeřit poklidnou post-normalizační nudu. Průměrný obyvatel maloměsta, považující za vrchol extremismu teenagera v džínové vestě, musel cítit při četbě o násilí, bezuzdné sexualitě či alkoholismu oprávněné rozhořčení.
Dnes, kdy nám Koranteng z televizní obrazovky s úsměvem servíruje řezání hlavy v přímém přenosu, však již kniha - obávám se - nenalezne cílovou skupinu čtenářů.
Přečteno v době, kdy jsem byl ve finanční tísni a přivydělával si psaním "podkladů k seminární práci" (rozuměj - psaní seminárek za prachy). Knížka mě ovšem obsahově chytla - další střípek do složité mozaiky tzv. Mnichovské krize.
Úžasná knížka, která vám s geografickou pečlivostí ukáže, že v každém britském zapadákově můžete navštívit vyhlášenou strašidelnou hospodu, prokletý hrad či hotel s poltergeisty. Ochotní hostinští, hoteliéři i kasteláni vám levitující bílé paní, pekelné psy i duchy mrtvých dětí rádi ukážou a předvedou a vaše selfie na facebookovou profilovku tak nebude mít chybu.
Otázkou, je zda ta místa někdo s knížkou zkoušel projet a přesvědčit se tak, do jaké míry autorka fabulovala.
Tento zajímavý román jsem četl cca před dvěma lety, kdy jsem ještě o možnosti komentářového trollení Databáze knih nevěděl, ani co by se za nehet interbrigadisty vešlo.
Když jsem si ji chtěl přidat do přečtených, za Durrutiho jsem si nemohl vzpomenout ani na autorku, ani na název. Zkoušel jsem cpát do vyhledávače "Adié", "Adiou" či "Sbohem" Španělsko, ale browser mlčel. Pak mě napadlo podívat se do historie knižních výpůjček a hle - je to ona!
Doporučuji všem, kteří se zajímají o historii Španělska třicátých let. Podobně jako Hold Katalánsku George Orwella, i Adiós, Španělsko popisuje beletristickou formou postupnou fašizaci země, kdy frankistické oddíly pomalu likvidovaly území ovládané socialisty či anarchisty a perspektivy sociální revoluce se povážlivě zužovaly.
Pomineme-li nižší literární kvalitu, kniha je dokonalým anti-klausovským trollingem, která ukazuje, do jaké míry byla společnost v 90. letech naivní. Do dokonalosti to pak Viewegh dotáhl v díle Mráz přichází z hradu, kde se s Klausem nepáral už vůbec a hned v první kapitole popisuje avantýru s Klausovým mladým homosexuálním milencem.
Ve stínu Spalovače mrtvol se další Fuksova tvorba jakoby ztrácí. Ovšem Theodora Mundstocka považuji za prózu rovnocenných, ne-li vyšších kvalit. I zde autor čerpá z tematiky holocaustu, antisemitismu a 2. světové války.
Příběh je však poněkud složitější; přibývá metafor a hlavní hrdina se projevuje až kafkovsky absurdními rysy (podobně jako Karel Kopfrkingl se však dostávají až do komických rovin).
Co je v díle nadčasové, je kritika určité úřední preciznosti, což je zde vysmíváno tisicinásobně víckrát, protože hlavní hrdina - dbalý platných zákonů - by měl jít dobrovolně na smrt. Tento - typicky český - jev, kdy lidé slepě dodržují i ten sebehorší zákon, protože "ti nahoře to tak rozhodli" může vést k podobným situacím i dnes. Sláva nepřizpůsobivosti!
Ačkoli jsem tuto Zeyerovu klasiku četl před takřka deseti lety, i s odstupem času si vzpomínám na to lyrické hlazení spojené s dokonalým metaforickým jazykem. Během četby Románu o věrném přátelství Amise a Amila cítíte zvláštní nostalgii po pohádkách z nejranějšího dětství, která ve vás doznívá ještě dlouho po dočtení.
Přitom - jak by se mohlo zdát - vůbec nejde o patos. Těžko popsat slovy - lze jen doporučit.
Knihu doporučuji každému, kdo vychází z onoho thatcherovského "there is no alternative". Propracovaných modelů ekonomicko-politické alternativy k současnému panujícímu systému je celá řada a právě Milan Valach je teoretikém jednoho z nich. Budíž mu země lehká, pevně věřím, že se v současné chvíli nevznáší někde na obláčku, ale hezky participuje na nějaké ekologické komuně řízené přímou demokracií:)
Kniha je jedním ze zpusobu, jak originálně okorenit hodinu středoškolského dějepisu. Ba co víc, myslím si, že k pochopení dobového kontextu jsou tyto kapitoly z dejin prostého lidu mnohem důležitější, nez biflovani stovek bitev, papezskych koncilu a umrti panovniku.
Skvělý comeback ke klasické Kingově tvorbě. Zdůrazňuji kvalitu povídky Pokoj 1408, kterou samozřejmě holywoodštší matláci svou filmovou adaptací tradičně zprznili (výbuchy, ohně, tuny valíci se vody, no však to znáte). Škoda Johna Cusacka, jinak výtečného herce.
Docela dobrá příručka, když během dlouhých zimních večerů brouzdáte po ulozto a zvažujete, že byste koukli na nějakou klasiku. Mínusem je poměrně hluboký zářez do minulosti a obávám se, že pro běžného filmového konzumenta nebude černobílý snímek z třicátých let ideální volbou.
Koskovou považuji za nejlepší teoretičku české literatury 20. století. Po přečtení Hledání ztracené generace dokážete charakterizovat tvůrčí východiska Kundery, Škvoreckého i Klímy jednou větou.
Nejde sice o vyčerpávající akademickou studii, ale jako zdroj informací spolehlivě poslouží. Čtivé a poutavé dílo o době, kdy studenti celého světa mohli přinést nový model společnosti a vtisknout demokracii její skutečný význam. Ovšem nějak se to zvrtlo a dnes tito bývalí revolucionáři sedí ve správních radách nadnárodních firem či na katedrách filozofických fakult.
Skvělá knížka (nejen) pro studenty politologie, sociologie, filozofie či společenských věd. Malým škraloupem je poměrně velký prostor pro antiku, středověk a novověk na úkor 20. století.
Mé očekávání bylo možná větší, než mohla sbírka Romana Polácha nabídnout. Na jednu stranu oceňuji, že autor jde svou vlastní autorskou cestou a nesnaží se napodobovat styl básníků, v jejichž tvůrčím okruhu se pohybuje. Příjemně také působí regionální sevřenost a opakující se okruh motivů.
Na druhou stranu, ve sbírce chybí prostor pro imaginaci čtenáře. Verše jsou takřka protikladem mé oblíbené sevřené miniatury, tendují spíše k opačnému extrému; Polách místy až vypráví a v textu je opravdu nadměrné množství jak přívlastkových vět, tak i přirovnání. Jako kdyby chtěl své myšlenky ještě dovysvětlit. Když je čtenář už na druhé stránce plesknut několikerým "jako" či "který", působí to lehce neohrabaně, navíc i nelibozvučně.
Ze zahrady na mě trčí podzim,
hrdý a rezavý jako rum.
Branka, schody, žebřík k Bátorům
a doznívající tóny kozlí.
To je den! Prý spadnou ořechy!
Obrys bříz do hospodského okna lehce tne,
odpoledne skorem posvátné -
musíme odejít. Jen chtít.
Autobus - nevím kdy - proč - jestli pojede
a hlavně, zda já s ním. Nebo on se mnou.
Vyrvali dlažbu a cesta už nevede
korýtkem kolejí. Jde kobkou temnou.
Opuštěn, ohrazen, v úkrytu prozrazen,
partyzán marnosti směju se hořce,
Pod bagry bordelů ve městě ztvrdla zem.
Pod palbou v postelích rozkvetly hořce.
Básnická sbírka, jakou jsem již dlouhá léta marně hledal. Na jedné straně gellnerovská hořkost a ironie, lyrické hlazení na straně druhé. Navíc formálně je to velký fakáč některým současným básníkům, kteří sice pohrdají vázaným veršem, nicméně jejich poezie nedosahuje valných kvalit.