memphisz komentáře u knih
Bohové a netvoři na první díl příliš nenavazují. Po několika výskytech monster, podivných přírodních katastrof a zničených městech, se děj sklidňuje a soustředí se na příběhy přeživších. V první polovině Abe pátrá po jasnozřivé dívce, které říkají Fenix a kterou začíná následovat čím dál tím více novodobých nomádů, kteří přišli o své domovy. Toto pátrání se mu ovšem může stát osudné. Ve druhé polovině se vrací Liz žijící v ústraní v kempu obytňáků. Místní obyvatelé ale nejsou tak typičtí redneci, jak by se mohlo zdát. Ukáže se totiž, že mají velmi netradiční společnou zálibu. A k tomu je všude stále více žab!
Je v tom dost odkazů na původní sérii Ú.P.V.O., kterou jsem ale nečetl, takže to bohužel nepadá na úrodnou půdu. Hellboyovo univerzum mám spojené s mytologií a okultismem, tady ale dostáváme jen tým nadpřirozených agentů, kteří mají řešit výskyt nadpřirozena, což v této knize znamená střílení po velkých zubatých nestvůrách. To bohužel za mě nestačí, takže start série je vlažný.
Hellboyova první mise přináší pulpový příběh inspirovaný starými hollywoodskými filmy. Máme tu nacisty, lidoopi ovládané sci-fi technikou, frankensteinovské oživlé mrtvoly a to vše v hávu dobrodružné atmosféry Brazílie. Hellboy poprvé vyráží do terénu a tak toho zatím mnoho nepředvede. Nicméně jako pomrknutí fanouškům si rychle osvojuje budoucí zlozvyky, na které jsme zvyklí. Bohužel se ale nevyhneme ani rekapitulaci originu.
Má to určitě něco do sebe. Atmosféra Hellboy univerza i rozšíření Baltimorea tu je. Lady Baltimore je dostatečně charismatická a na o něco barevnější a rozpustilejší kresbu se dá rychle zvyknout. Propojení s Československem za války potěší, i když je reálně poznatelné jen podle názvu na cedulích a několika zmínek. Potenciál to má, ale k vrcholům Hellboy univerza to zatím nepatří.
Zase skvělý Hellboy. Severská mytologie a přímočaré nakládačky, kterými Hellboy kosí desítky skřetů a ledových obrů. Kresba už klasicky atmosférická. Velká spokojenost.
Na anglických blatech dojde k na první pohled nezajímavé vraždě, na kterou je bůh ví proč vyslán zvláštní detektiv, lovec čarodějnic, sir Edward Grey. Ponurý dojem z venkova však postupně vykresluje stále se zesilující déšť a Grey brzy na vlastní kůži zjišťuje, že blízké močály ukrývají více, než původně čekal. Všudypřítomní úhoři nejsou, čím se zdají být!
Bane spouští svůj ďábelský plán na definitivní zlomení Batmana. Prvním krokem je vypuštění šílenství do ulic Gothamu. Úspěšný útok na Arkham znamená pro Batmana jediné, v následujících dnech ani na chvíli nezamhouří oči. Desítky chorobných pacientů přináší do Gothamu svým chaotický běsněním předzvěst zhouby, kterou je Bane. Zatím vyčkávající a studující Batmana. Čekající na moment, kdy ho nadobro bude moci zlomit.
Při čtení fantasy ság se nikdy neubráním porovnání s Pánem prstenů a obvykle mě ty nové světy nepohltí natolik, abych přečetl více než jednu knihu (výjimkou je třeba Zaklínač). Tady jsem na ten problém přišel celá trilogie Pán prstenů má jen o trochu víc stran než tento první díl. A je to poznat. Cesta králů je pouhý 900stránkový prolog, ve kterém se seznámíme s postavami a fikčním světem. Velké události mají teprve přijít - v dalších knihách. Přes velký rozsah se tedy mnoho nestane a strhujících je až v podstatě posledních zhruba 200 stran. Což ovšem nijak nesnižuje nadání Sandersona přesto všechno udržet čtenáře v zájmu číst dál. A narozdíl třeba od Mistborn se tady pustím hned do další knihy, protože naladění na další dění je velké.
Kniha obsahuje dva příběhy. Prvním je příchod asasína Azraela, ve kterém je nejpodstatnějším momentem vyhoření Batmana. Jinak jde o klasicky devadesátkový hi-tech příběh s dobovou kresbou. Druhý příběh je ale totální špička. Přichází Bane a hned jeho první sešit ukázal, že v DC univerzu zůstane dlouho, protože jeho zrod je vymyšlený opravdu poutavě a jde z něj mráz po zádech.
Kvalitní event, ve kterém Zemi zamoří virus. Rychle se rozšíří a DC hrdinové stojí proti hordám zombie bažících po přeživších. Virus si ale nevybírá, a tak se začne šířit i mezi superhrdiny, kteří začnou jeden po druhém odpadat. Nejtemnější hodina je tady. Apokalypsa přišla a ani Liga spravedlnosti tomu tentokrát nedokáže zabránit.
Je to výčet dekadentních postojů a názorů, na svou dobu jistě obdivuhodný. Žádný děj nečekejte, dostanete jen návod na to, jaké barvy, květiny, knihy, hudba, obrazy a podobně jsou vhodné pro člověka, který ztratil jakýkoli zájem o svět a je jím i lidmi unaven a všichni a téměř všechno se mu jeví odporní. Nejvíce se mi líbily rozmary ze začátku knihy - pozlacená želva, dekadentní sídlo na samotě, vztah ke slu] ebnictvu. Musím ale pochválit vydání z roku 2022 od Dokořán, je opravdu nádherné!
Za mě jeden z nejlepších dílů. Děj tentokrát není tak zběsilý a akční jako třeba předchozí, ale nabízí i rozpracování světa po příchodu Akiry. Akira se stává osvícenou modlou a Tecuo jeho prorokem. Zničené Neo-Tokyo je řádně postapokalypticky nebezpečné a plné najezdníků a všelijakých tlup nadržených chlapů. Na akci ale také dojde, a to když se jedná sekta utká s jinou. Tecuo ale sílí, kam to povede, se ale dozvíme asi až příště. Už se těším!
Má to atmosféru a chvílemi to dokáže být opravdu mrazivě strašidelné. Hlavně se mi líbí, že k tomu není prakticky nic potřeba. Jen les a podivné situace. Ale jinak nejde přejít, že tam jsou blbounké ploché postavy plné stereotypů - ženy jsou jen marnivé a načančané a chlapi jsou prostě chlapi, kteří chtějí řešit chlapské věci a nad rozmary žen jen kroutí hlavou... A škoda, že závěr nenechal víc rozuzlení na fantazii.
Filozofování nad pojetím času ve filmu a možnostech zachycení času a pohybu kamerou. Oproti očekávání se kniha věnuje jen době vzniku filmu a dále se nedostane. Jazyk je dost nepřístupný. Z celého rozsahu mě zaujalo jen pár myšlenek, jinak se autorka točí dost dokola okolo asi čtyř filmových teoretiků nebo experimentálních režisérů. Koncem už to byla bohužel nuda.
Je to hodně podobné jako Tma. Samota v horách, postupné propadání šílenství, brutální zraňování hlavní postavy. Akorát místo slepoty, je zde strach z výšky a smrti. Bohužel místy to ale působí nastavovaně a zamyšlení se nad tím, co je realita a co "duch skoku" se dost opakuje.
Jeden z lepších dílů, ale nečekejte nic originálního. Je to jen variace na obvyklé téma dystopie v superhrdinském komiksu, jaké se objevilo už u řady jiných hrdinů (Batman, X-Men, Spider-Man). Flash je pořád nepoučitelný, kdy všechno dramatizuje a pořád nevěří nikomu než sobě. Flash rodina je tam tedy bohužel k ničemu. Někdo by měl navíc rozebrat, jestli vůbec Ranaři pro svůj plán Flashe skutečně potřebovali...
No nevím, ale asi to bylo celé záměr. Nesympatická hlavní postava má ošklivé pocity ze sebe a své viny. Autor tyto pocity přenáší na čtenáře prostřednictvím stylu, ve kterém je kniha napsaná. Číst to je často utrpení, nuda a marnost. Opakují se slova, opakují se i celé věty a souvětí. Repetitivnost má možná ukázat stereotyp bytí... Ale přitom je v té knize všechno tak banální (také záměr?)... Příběhově kniha vyjde asi na 100 stran, trojnásobný rozsah má jen díky svému opakování. A to je únavné a někdy až otravné. Možná, že jako lidi jsme nezajímaví, trapní, otravní a zacyklení ve svém vnímání světa. Ale proto knihy nečtu.
Ačkoliv je kniha nazvaná po hlavní dětské postavě, stejně tak je knihou o jeho matce Agnes. Ta trpí alkoholismem a spolu s ní jde o utrpení i pro její tři děti, včetně nejmladšího a tak trochu jiného Shuggieho. Na 500 stranách pozorujeme epizody z několika let vyrůstání v dysfunkční rodině ve vyloučené lokalitě ve Skotsku. Chudoba, alkoholismus, slabý až neexistující vztah ke vzdělání, nezaměstnanost a různé ne příliš legální nebo důstojné fígle, jak přijít aspoň k pár drobným na další plechovku piva. Velmi povedená sociální sonda.
Nevím, jestli je to temným jazykem Lefebvra, neobratným překladem, nebo mnou, ale kniha je dost těžko uchopitelná a pochopitelná. Jestli to chápu správně, tak to šlo tedy říct i jednodušeji. Lefebvre si - po vzoru filosofů - tvoří vlastní jazyk, tak aby byly termíny co nejvíce precizní, čímž to samozřejmě většině čtenářů zbytečně komplikuje. Ve zkratce ale v marxistické tradici píše o radikální kritice města a urbanismu. Popisuje historický vývoj města k místu ovládanému a tvořenému směnou, místu, které vytváří napodobeniny (např. přírodu parkem) a manipuluje své uživatele (tradičně v kapitalismu umělou spotřebou, kterou si má člověk nahradit pocit svobody). Přičemž Lefebvre nabízí jako cestu ven z odcizení ve městě větší občanskou a sousedskou pospolitost a aktivismus. Prokousat se k tomu tou sémantikou a vlastním názvoslovím dá ale práci...
Interdisciplinární sborník, který propojuje autory z několika zemí světa. Spojuje je kritický postoj vůči dějinám kolonialismu, segregace nebo utlačování menšin. Z historických událostí poté dovozují důsledky pro současnou společnost. Ačkoliv se může zdát, že rozsah témat je příliš široký a fragmentový, naopak dochází ke skládání střípků do celkového obrazu (komplexní výpovědi). Chvíli tak čteme o rasismu, nucených sterilizacích nebo dekolonizaci muzeí, načež se dostáváme k vizuálnímu vyjádření chudoby ve filipínských divadlech atd. A je to skvělé!