memphisz komentáře u knih

15 autorů, 13 zemí a pouze 300 stran. Zákonitě v knize nemůže být všechno, však britský kolonialismus by sám vydal na 1000 stran... Kniha je tedy přehledem, který všem měří stejně, a to je její hlavní přednost. Čtenář si hezky udělá obrázek, že v jednu dobu v tom jela celá Evropa, a pokud někdo kolonie neměl, tak to bylo z vlastní neschopnosti a ne pro nedostatek snažení... a Spojené státy nebyly o nic moc lepší, jak prokazuje poslední kapitola. Skvělé!

Ok, tohle je rozhodně lepší než první díl, ale pořád je to jenom převyprávění trochu převrácených originů. Snyder pořád nabízí jen brutalitu a akci, žádnou originalitu ani psychologický přesah. Za mě tedy průměr, ale kdo chce prosté násilí, ten si tady přijde na své.

Opět naprosto dokonalé! Gó Tanabe a Lovecraft si neuvěřitelně sedli. Z každé stránky čiší napětí, šílenství a předzvěst něčeho hrůzného. Tedy přesně to, co od Lovecrafta chcete. Gó Tanabe mi kreslí z duše.

Je to vtipné, je to akční, a sakra povedené. Peacemaker je hloupé dítě v těle kulturisty a přesně takový je i v tomto komiksu. Je sprostý, hloupý a násilný. Celou dobu ale baží jen po uznání a kamarádech. A fakt se snaží! Zapojení starých pulpových komiksů do příběhu nenásilně zapadlo a skvěle vyvážilo naivitu celého světa Peacemakera.

Tíživé... Na lavici zatčených se setkává nesourodá skupinka mužů. Zprvu nevědí, proč je zatknuli. Doufají, že jde jen o preventivní kontrolu dokladů. Jenže je druhá světová válka a jejich město, s půlkou země, kolaborovalo s nacisty. Postupně se propadají do zoufalství a sdílí spolu, co se kdo doslechl o neuvěřitelně znějících zločinech, které páchají nacisté v Polsku na Židech. Muže navíc spojuje víc, než si na začátku byli ochotni přiznat. Každý po svém se pak vyrovnává s nevyhnutelným momentem, kdy budou předvedeni k výslechu... Velmi silná hra.

Velmi netypická dystopie. Kniha je psaná formou zápisků ženy revolucionáře, která pochází z vyšší střední třídy, ale nakonec se přidá k revoluci. Socialisté se zde postaví neviditelnému režimu Železné paty, ve kterém monopolní koncerny, vlastněné ultrabohatými, ovlivňují vše. Dokážou zničit nepohodlné akademiky i své charismatické kritiky. Přes média, která vlastní, vedou očerňující kampaně a kontrolují, o čem a jak se píše. S mocí velkých peněz si koupí souhlas i mlčení. Střední třída je k podstatě společnosti slepá, dokud sama nezmizí mocí koncernů, vlivem oligarchů a bohatnutím nejbohatších.

Skvělé téma se ale trochu topí ve formě. Začíná to jako dost naivně vedené debaty, ve kterých London dost okatě nadržuje revolucionáři Arnoštovi, pak se to začne topit ve výkladech rozporů kapitalismu, než se to konečně dostane k akci, což je moment, kdy se vypravěčka přidá k revolucionářům. Poslední třetina je tedy nejčtivější.

Dost náročná a těžkopádná kniha z roku 1984 od Československé akademie věd. Vedle přehledu činnosti národněosvobozeneckých hnutí (druhá část knihy), přináší hospodářský přehled tehdejší Afriky (první část) a ideologický výhled na misi marxismu-leninismu v osvobozených zemích Afriky (třetí část). Když se vypustí dobová zatíženost, která se paradoxně nejostřeji pouští do vlivu Číny (maoismu oproti sovětskému komunismu), tak se nejlépe čte prostřední část. Jako přehled (bohužel nečleněný na kapitoly, ale plynoucí stále dál skrz jednotlivé země) je to dobré.

Cením nápad vyprávět celý příběh očima stárnoucí matky. Ta v sobě na stará kolena najde smysl a odvahu bojovat za lepší živobytí prostých lidí. Ti to v carském Rusku opravdu neměli jednoduché - nekonečná dřina, málo peněz, poddanství a právo chránící jen šlechtu a boháče.

Když se její syn, Pavel, přidá k podzemnímu socialistickému hnutí, začne přivádět domů samá podivná individua. Pobožná matka vychována ve víře v Boha a cara je nejdříve synovými přáteli pobouřena, postupně ale zjistí, že celý život žila v útisku. Nakonec se emancipuje a sama do hnutí zapojí. Na konci knihy stojí odvážná hrdá žena, která je ochotná za pravdu položit i život.

Je hrozná škoda, že první a poslední překlad Kanafáního vyšel v češtině před 40 lety a od té doby nikomu nestál za vydání. Ze sbírky dvou novel a několila krátkých povídek lze poskládat dobový obraz o paměti Palestinců po ztrátě své země, života v uprchlických táborech, stesku po domově a později o životě pod okupací a partyzánském boji. Sám Kanafání byl politický aktivista, marxista, který za svou slávu zaplatil životem, poté, co byl v roce 1972 zavražděn Mosadem v libanonském Bejrútu. Palestinci totiž nesmí mít kulturní osobnosti...

Možná tu lidem uniklo, že to není psychologický román, ale dobová satira. Ale chápu, že pochopit satiru suché viktoriánské Anglie poloviny 19. století je pro moderního čtenáře trochu obtížné. Nicméně v satiře bývají ploché postavy, které jsou spíše zosobněným typem určitých nešvarů ve společnosti (pokrytecký moralista, úslužný sluha prospěchář, selfmade milionář, který lže o svém původu, "ctnostná dáma" z vyšší společnosti, která je ve skutečnosti jen stará všetečná drbna, odborář s ústy plnými dobra dělníků, který je ale rozeštvává proti sobě navzájem...). V kontrastu k falši vznešených a velectěných aristokratů a bankéřů samozřejmě sociálně citlivý Dickens staví čisté duše dělníků a chudých kočovníků. Příběh je tu zástupný, podstatná je grotesknost Koksova a jeho obyvatel. A myslím, že místy je to vtipné stále.

Dystopické Mega-City 1 a obrázek Ameriky, která vymění demokracii a svobodu za řád a bez starostnou konzumní zábavu. I když to poprvé vyšlo v roce 1990, v době trumpismu to je opět aktuálni. Výborný komiks, který je složen z několika navazujících příběhů pěkně vykresluje různé aspekty moderní fašistické nadvlády. A limity bojovníků za svobodu.

Linka z New Yorku fungovala skvěle. Wanda, Barbie, Thesálie i George jsou zajímavé postavy. Úplně mi ale nefungoval děj ze snové Země, ve které musela Barbie porazit Kukačku. Chvilky s Morfeem ale byly skvělé. Jaké je hlavní poselství? Asi žij v realitě a ne ve fantasy světě...

Varufakis se zde obrací na svého otce, socialistu starého ražení, který byl v Řecku perzekvován pravicovou juntou. Vysvětluje mu nový vývoj kapitalismu, který vytvořením cloudových lén zničil sám sebe. Technologie, cloud, krypto, svět ve kterém se Varufakisův otec už jen těžko orientuje, vytvořil novou neviditelnou formu nadvlády - technofeudalismus. V něm se lidé, ale i kapitál, stává závislým na cloudových službách, které vlastní malé množství technokapitalistů (ty Varufakis nazývá cloudisty), jako jsou Bezos, Zuckerberg nebo Musk. Lidé využívající jejich aplikace a nástroje pro ně vytváří a sbírají data, produkují obsah a zájem, aniž by za dostali zaplaceno, naopak cloudisté neuvěřitelně bohatnou.

Varufakis se ale na můj vkus až moc zabývá minulostí, tomu jak fungoval feudalismus a jak funguje kapitalismus oproti představě technofeudalismu. Možná se domníval, že to je nezbytné, aby tím posílil svou analogii k feudalismu, ale někdy je to už vyčerpávající exkurz. Druhé jemné mínus je za Varufakisovu představu alternativy (Jiné teď), kde popisuje model všeobecné přímé demokracie a kolektivního vlastnění a řízení firem. Tento model by u všech lidí zabral polovinu dne na nejrůznější rozhodování a hlasování, což je v totálním rozporu s většinou lidí, kteří reálně chtějí předat moc voleným zástupcům a sami se věnovat zábavě, komfortu a konzumu. A to je důvod, proč kapitalismus a "technofeudalismus" vyhrávají. Těží z pudové podstaty lidí. Socialistické sny, založené na idealismu vůči masám, jsou odsouzené k záhubě.

Překvapivě čtivý a rychle plynoucí příběh. Ačkoliv se tady teprve pověstně rozmísťují pěšci na šachovnici, je to vcelku napínavé čtení. Jelikož je hlavnímu hrdinovi asi 14 let, tak jde o další z řady fantasy určeného primárně dospívajícím, ale ani dospělé příběh neurazí. Jsou zde intriky králů, předzvěst války, čarodějové i velké proroctví o osudu celého světa. Na první knihu série je to dobrý start.

Velmi podrobný popis tří kubánských válek za nezávislost na Španělském impériu. Popis je to bohužel velmi faktograficky podrobný, což ze zajímavého tématu dělá dost rozvleklé čtení. Skutečně poměřování rozměrů mačet jednotlivých kubánských vůdců už bylo nad můj zájem...

Bez poznání 19. století není možné pochopit, v čem žijeme. Aneb všechno, co známe, není starší než nějakých 170 let. Volný čas, přemýšlení o světě, stravování, elektřina, vynálezy, lékařství, zdravověda, vztahy v rodině, smysl vzdělání, čistota, hygiena, konzumní způsob života - to vše se začalo rozvíjet v 19. století. Na jeho začátku byla naše společnost zcela jiná, než na jeho konci. Začátek dlouhého století byl ještě tichý, klidný, konzervativní, nábožný a také špinavý, plný dřiny, nemocí a smrti. Zato konec století už pulzoval ruchem, novými vynálezy, revolučními myšlenkami, průmyslem, shonem, pohybem, nákupní horečkou a novotami všeho druhu. Knihu doporučuji.

Leibowitz musel být zajímavý člověk. Z celé knihy rozhovorů vyzařuje takový ten starý intelektualismus, který se už moc nevidí. Z politického hlediska přinesl Leibowitz, odvážný dobový kritik izraelských vlád, ukázku neuvěřitelného nadhledu a morální síly. / Okupace je špatná za jakýchkoliv okolností. / Leibowitze v tom však poháněla hlavně náboženská pohnutka. Čímž se dostáváme k druhé části - jeho víře. Sám dosti ortodoxní, ale přitom po svém. To, co koneckonců kritizoval na Izraeli - kromě korupčních kauz a okupace sousedů, - byla skutečnost, že židovský stát nebyl řízen pravidly judaismu a tak prochází postupnou, ale trvalou, morální dekadencí a odpadnutím od principů židovství.

Některé myšlenky Leibowitze jsou velmi podnětné. Někdy čtenář obdivuje jeho přehled. Jindy si ale řeknete, že už z něj mluví ješitnost, nebo dokonce zahořklost.

Velmi hezká "pohádka" o princezně, která poznala, jak se mají její poddaní v systému podobnému hegemonímu kapitalismu. Válka, továrna, cenzura, rozdělené třídy... To všechno drží systém u moci. Malá Amal však s pomocí Simone Weilové prozře a pozná, co je třeba změnit. V závěru se tak objevuje naděje.

Jaký by asi svět mohl být, kdyby byli všichni uvědomělí, jako tady pan Beinart? Nejenom, že přináší velmi kulturní, ale také empatický a smířlivý pohled. Přesně takoví lidé jsou potřeba v čele mírového procesu a ne ti egomaniaci, jejichž politická existence závisí na kopání přikopů a šíření nenávisti... Beinart ukazuje, že není možné se tvářit jako oběť, když desetiletí okupujete jiné lidi, kterým nepřiznáváte práva a už vůbec ne, když jich desetitisíce pozabíjíte. Ukazuje, že teď u izraelských Židů začíná práce, musí se naučit žít mimo etnonacionální rámec vlastní výjimečnosti a snažit se o odčinění starých i nových křivd. Mír je práce, a uznání druhého za sobě rovného, je začátek.

Přečetl jsem všechny Karikovy strašidelné knihy a jsem přesvědčen, že umí napsat jenom jednu postavu, kterou pořád dokola opakuje. Ačkoliv hlavní postavy nikdy nejsou sympatické, ještě horší to je, když svůj mustr Karika aplikuje na ženy. Ženské postavy jsou tak naivně napsané, že věřím, že má Karika jen velmi omezenou představu o ženách. Nicméně v této knize je postav více, myslím, že čtyři až pět, ačkoliv jsem to teď dočetl, tak už si nevzpomínám, a to proto, že jsou všechny stejné a splynuly do jedné kaše. To, co zůstává dobré, je navození stísněné a strašidelné atmosféry. To Karika umí. Nicméně zde se dobrý okultní začátek s využitím spánkové paralýzy (avšak nepříliš věrohodně popsané) postupně promění na opakující se slasher s Freddym Kruegerem a s karikovsky rádoby filozofujícím koncem. Dosud jeho nejslabší kniha.