Matty komentáře u knih

Sborník s velmi širokým časoprostorovým rozptylem pokrývá cenzuru ve vztahu k americkým filmům Huga Haase, Zkrocené hoře nebo televiznímu Spartakovi; nejpozoruhodnější vhled do dobových cenzurních praktik ovšem přinášejí vzpomínky Vladimíra Suchánka, který se s ideologickými mantinely a lidskou tupostí potýkal jak v Sovětském svazu, tak v normalizačním Československu.

26.10.2017

Ačkoli autor slibuje demytizací hollywoodského honu na (rudé) čarodějnice, ve výsledku pronásledování komunistů za jejich názory hlavně zlehčuje a poněkud lacině se „rudé" snaží očerňovat například poukazováním na jejich vysoké životní standardy; přes jistou tendenčnost, mnoho překlepů (nejvíce pobavila Plant of the Apes) a častou deskriptivnost (prakticky celá kapitola o Salt of the Earth) je kniha obdivuhodná důsledností, s jakou vytěžuje archivní prameny.

1 26.10.2017

„Picasso měl své modré období, zato v mých raných kresbách se projevuje převážně vztah k vysavačům.“

Gilliam sice v úvodu slibuje divokou „Grand Theft Auto-biografii“, ale z hlediska struktury jde o klasické převyprávění životních osudů od života po smrt, resp. její předzvěst (díky Gilliamovu věcnému přístupu k lidské smrtelnosti a historce o přeťaté tepně nejsugestivnější část knihy). Gilliameskou je především radost listovat a prohlížet si kresby a koláže oddělující jednotlivé kapitoly, ukázky Gilliamovy velmi i pozdější tvorby nebo fotografie blízkých, doplněné vtipnými, rukou psanými popisky.

Skutečnost, že je Gilliam hlavně vizuální umělec, ještě víc vyvstává do popředí během čtení textu, který sice nemá hluchých míst a nechybí v něm sebereflexivní vsuvky a slovní hříčky, ale vedle excentrických obrázků působí vcelku usedle, málo hravě. Nedokážu přitom posoudit, jakou roli v tom sehrál překlad, který mi jinak přišel velmi kvalitní. Vůbec to ale neznamená, že by Gilliamův život nebyl bohatý na zábavné historky. Cenný je zejména popis (kontrakulturních) vlivů, které jej v 60. letech coby mladého hipíka formovaly a přivedly nejprve do Británie, později mezi nonkonformní komiky z budoucího Létajícího cirkusu.

Podstatnou část textu tvoří popis projektů, na kterých Gilliam pracoval. Pracovní linie je akcentována více než ta osobní, jakkoli u člověka, který zjevně žije svou prací, nelze dost dobře jedno oddělit od druhého. Úzká propojenost života a díla částečně vysvětluje, proč pro Gilliama bylo tak důležité třeba uvést Brazil v jeho verzi, ne s producentským happy endem. Také o svých nejbližších píše Gilliam hlavně ve spojitosti s uměleckou tvorbou.

Výroba pythonovských skečů a filmů již byla zmapována mnohokrát, což si Gilliam uvědomuje a víc prostoru věnuje svým začátkům v reklamní agentuře, kreslení pro různé časopisy, natáčení vlastních snímků a nabídkám, o nichž se moc neví (Kubrick jej např. požádal o animované titulky k Mechanickému pomeranči). Mnohdy se přitom věnuje „řemeslným“ a designovým detailům (u fotek si často všímá i toho, co mají dotyční na sobě), které potěší vyznavače rukodělných, nepočítačově dělaných triků.

Pro fanoušky Terryho Gilliama povinná položka do knihovny, pro ostatní pár hodin strávených v příjemné společnosti chlapíka, který se nepřetvařuje a nepodbízí, nemá potřebu nikomu nic dokazovat, a nebojí se přiznat, že práce je pro něj krom jiného i prostředek k dočasnému potlačení deprese.

2 18.10.2017

K Sebevraždám panen mne přivedl jednak dávno viděný (a tehdy zřejmě nepochopený) snímek Sofie Coppolové, jednak feministický zájem o "dívčí" záležitosti. Knihu sice napsal muž a navíc z výlučně mužské perspektivy, ale tím více jsme nuceni přemýšlet nejen nad titulním aktem, ale také nad "patriarchální" formou jeho prezentace, která sama o sobě podává podstatné sdělení (jak dívky vnímal vnější svět).

Třebaže je vyprávění podáno jako výsledek investigativní činnosti několika mužů, styl bohatý na lyrické popisy osob, prostředí a nálad, má daleko k věcnosti procedurálních detektivek. Celá kniha je vlastně hrou s žánrovými konvencemi, když nám již názvem prozrazuje svůj konec a pak namísto detailů vyšetřování rozkrývá vnitřní zmatení postav. Otázka, kterou si klademe od první stránky, tedy proč dívky spáchaly sebevraždy, není uspokojivě zodpovězena. O to víc ale nad možnými důvody musíme přemýšlet po dočtení.

Eugenides nám zúžením a subjektivitou vypravěčské perspektivy záměrně nedává návod, jak četná místa nedourčenosti zaplnit, po jaké linii vést interpretaci. Může tak jít "pouze" o příběh zachycující v nenucených črtách ztrátu nevinnosti (dívek, chlapců i Ameriky), inspirativnější mi ale přijde chápat Sebevraždy jako zamyšlení nad utvářením identity a genderovými rolemi, jejichž přijetí se od nás očekává. Proto jsou také vypravěčem muži jako skupina nikoli jeden jasně identifikovatelný hrdina. A proto také kniha více vypovídá o svých sebestředných vypravěčích, v podstatě vinících sestry za své neuspokojivé dospělé životy, než o zpovzdálí sledovaných dívkách, jež zůstávají až do konce mystériem, pouhými neurčitými a nikým nepochopenými přízraky. Pochopení nepřímo žádají od čtenáře, který snad bude vnímavější k tomu, že jsou v knize "dekódovány" téměř výlučně skrze svou sexualitu. Neměl jsem dojem, že by Eugenides nostalgické vypravěčské hledisko jednostranně obhajoval a nepřipouštěl čtení mezi řádky, při němž z knihy vyjdou jako oběti naopak sestry Lisbonovy, nikoli chlapci a muži, kteří si je (a jejich neposkvrněnost) neprávem přivlastnili.

Sebevraždy panen jsou knihou vyvolávající vedle posmutnělých vzpomínek na vlastní vykročení do světa dospělosti také úvahy nad konstruováním obrazů druhých nikoli na základě toho, jací jsou, ale jací by podle obecného mínění být měli. To jsou pouze dva z mnohých důvodů, proč chci znovu vidět film od Coppolové a proč Sebevraždy panen řadím do elitní kategorie knih k opětovnému přečtení.

4 07.10.2017

„Eco příběhu o ztraceném rukopisu, kvůli kterému se umírá, se zájmem naslouchá. Zahlédne nějakého člověka s kyticí růží. Duchem se na okamžik zatoulá jinam, hlavou mu bleskne představa otráveného mnicha.“

Obával jsem se, že znalost myšlenek Althussera, Derridy nebo Kristevové využiju pouze na zkoušce z dějin filmové teorie. Omyl. Hodila se také během četby Sedmé funkce jazyka.

Binetova (de)konstrukce detektivního románu se nevyrovná nejlepším knihám od Eca, protože oproti nim dává příliš okatě najevo, že je to všechno jenom velká intelektuální hra a přehlídka autorových vědomostí. Naivní čtenář, nacházející se v pozici komisaře Bayarda, si rozkrývání velké konspirace, do které jsou zapojeny klíčové osobnosti francouzské intelektuální i politické scény, pořádně neužije, protože vyprávění příběhu neustále zdržuji (mnohdy samoúčelné) teoretické vsuvky a excesivní popisy bujarých filozofických večírků. Kritický čtenář oproti tomu může ke knize přistupovat třeba jako k rafinovanému pokusu napsat úvod do literární teorie jako konspirační thriller, vychutnávat si míchání fakt s fikcí, lingvistické a literární narážky či potměšilé znesvěcování autorů velkých myšlenek (kteří se zde stávají aktéry zápletky, již by většina z nich zřejmě odmítla coby škvár). Pobavení nad jednotlivými nápady funguje podstatně lépe než slast z postupného skládání jednotlivých dílků, které by dohromady vytvořily nějaký komplexní obraz. Ve výsledku mi Sedmá funkce víc než Eca nebo Dana Browna (oproti němuž Binet čerpá ze stylistického rejstříku druhořadé literatury záměrně, alespoň doufám) asociovalo Kunderu, zejména jeho Nesmrtelnost, kterou si v budoucnu taky rád ještě jednou přečtu, ale ne kvůli příběhu a způsobu, jakým jsou do něj zakomponovány inspirativní myšlenky (v případě Bineta myšlenky o moci jazyka utvářet/měnit svět), nýbrž kvůli myšlenkám samotným.

6 02.10.2017

Psychologický thriller, který mne bavil tím méně, čím více jeho šokujících thrillerových zvratů jsem znal. Nadšení z první části, věrohodně popisující z pohledů obou partnerů fázi zamilovanosti i následnou vztahovou krizi, tudíž ke konci kleslo k bodu mrazu, jakkoli jsem byl neustále zvědav, zda si autorka nešetří ten nejchytřejší dějový obrat na samý závěr. Bohužel nešetřila. V závěru už nejde o román psychologický, ale pouze psychopatický.

Právě rozpor mezi uměřenosti první a přepálenosti dalších dvou částí je důvodem, proč mi kniha nesedla, jakkoli existuje řada filmů se srovnatelně nelogickým dějem, které obdivuji, protože jsou konzistentnější (z dávna Vertigo, z nedávna Vedlejší účinky). Pravdou však je, že Flynnová si půdu pro velká odhalení připravuje nejen rovnocenným duálním vyprávěním (které se ovšem později překlápí ve prospěch jednoho z vypravěčů, na jehož stranu se zřejmě postaví každý "normální" čtenář), ale i tematizací vztahové přetvářky, jež nás po většinu života nutí předstírat, že jsme lepšími lidmi. Připouštím, že chyba mohla být v mých očekáváních nuancovanější vztahové studie, vytvořených na základě první části knihy, která je ve výsledku především vtahujícím žánrovým čtivem do letadla. Nicméně univerzální poučení o lidské nátuře a přijímaných rolích, kterým je v manželství lepší se vyhnout (jde to ale vůbec?), si z knihy lze odnést nezávisle na maniakálním chování hrdinů.

Můj celkový dojem z knihy je tak opatrně pozitivní a zřejmě si ji časem přečtu ještě jednou, abych mohl posoudit, jak důmyslně se všichni všechny snaží přechytračit (postavy sebe navzájem, autorka čtenáře) a nakolik adekvátní je pomsta jedné z postav na jiné (neboť po prvním přečtení skutečně nemám pocit, že by autorka byla feministkou, za niž se označuje).

4 27.09.2017

Po Mindy Kaling (naposledy Why Not Me? z roku 2015) a Leně Dunham (Not That Kind of Girl, česky Holka a ne ledajaká) vydala svou první knihu další z výrazných amerických komiček, Amy Schumer. Její soubor vtipných i mrazivých historek ze života nabízí přesně to, co byste očekávali na základě stand-up speciálů jako Live at the Apollo (u nás jej vysílala stanice HBO) nebo skečového pořadu Inside Amy Schumer (nebo, pakliže nic z uvedeného neznáte, na základě obálky knihy s nahou, ke čtenáři zády otočenou Schumerovou).

Schumerová beze studu obnažuje svůj osobní život a skrze vlastní příhody s nadhledem pojmenovává to, co zřejmě zažívaly a zažívají také mnohé další ženy v jejím věku nebo dříve. Samotné obnažení pro ni jinými slovy není cílem. Slouží jí k prezentaci myšlenky s obecnější platností a (zpravidla) feministickým apelem.

Tón knihy udává hned první kapitola, ve které Schumerová vede dialog se svou vagínou a omlouvá se jí za někdy méně citlivé zacházení a některé z nečekané/nepříjemné návštěvníky. Stejně otevřeně jako ke svému pohlavnímu ústrojí ovšem Schumerová přistupuje k bolestivým rodinným záležitostem (příhody s otcem neschopným kontrolovat své anální svěrače, v mírnější podobě přenesené do filmu Vykolejená, jehož autobiografičnost vynikne teprve po přečtení knihy) nebo k dušezpytu. Mnohé zřejmě překvapí komiččino přiznáním, že je povahou introvertka (jako mnoho jiných bavičů, u nichž byste to podle sebevědomého vystupování před davy lidí nečekali) a před většími společnostmi dává přednost malým skupinkám přátel nebo času trávenému se svou milovanou sestrou Kim.

Také ostatní introverty Schumerová nabádá, aby neměli zábrany trávit čas osamoceně. Podobně o několik kapitol dál v mnoha odstavcích popisuje výhody životy singles, na který je tak snadné si zvyknout, nebo připouští, že neví, zda by chtěla děti. Toto vzepření se normě družného života a odmítnutí výchovy dítěte s partnerem/partnerkou po boku jako nejvyšší mety, o kterou by žena i muž měli usilovat, je možná více provokativní než záliba ve fekáliích (čímž kniha připomíná nejen gross out komedie, ale také Strach vzlétnout Ericy Jong) nebo vyprávění o všelijakých sexuálních eskapádách, zahrnujících seznámení s penisem tak velkým, že by penetrace připomínala snahu procpat krocana roličkou toaletního papíru.

Základní poselství knihy jedné z mluvčích generace mileniálů zní příznačně „Love yourself!", což ale nutně neznamená, že nemůžete milovat nikoho jiného (jen byste měli být opatrní v tom, kdo koho všechnu lásku investujete, abyste posléze nelitovali). Povzbuzující heslo je přitom cíleno přednostně na ženy a dívky, okolím v mnohem větší míře přesvědčované, že plnohodnotný život mohou vést jedině s milovanou osobou, která jejich existenci dodá smysl. Genderovým stereotypům a ženským právům se Schumerová věnuje napříč celou knihou, k jejímž vrcholům patří z hlediska feminismu kapitola o ztrátě panenství.

Dívky jsou podle autorky odmala vedeny k sexuální zdrženlivosti, jejímž nedodržením (tj. vyzývavé chování) riskují, že budou označeny za „coury", v horším případě rovnou znásilněny (protože si o to řekly). Společnost je stále nastavena tak, že na ženu oznamující sexuální napadení pohlíží s podezřením jako na lhářku, ačkoli k tomu – jak uvádí Schumerová – statistická čísla nedávají moc pádné argumenty. Sama Schumerová potom v jedné z vážnějších, byť rovněž s nadhledem napsaných kapitol sugestivně popisuje, jak se stala obětí sexuálního násilí. Pointa je jasná – nebát se o své zkušenosti, jakkoli nepříjemné, mluvit, a pomáhat tím odstranit nesmyslné společenské tabu. Časté zpochybňování toho, zda skutečně došlo ke znásilnění a otázku, zda oběť ve skutečnosti není spoluviníkem, Schumerová rázně odmítá.

Opomenuty nejsou ani vnucované normy toho, jak by veřejně se prezentující žena měla vypadat (photoshopování žen na obálkách časopisů) nebo generalizování při hodnocení „ženského" umění (jak vtipně poznamenává Schumerová, když Seth Rogen natočí nový film, kritici se na jeho základě nesnaží odvodit, čím se vyznačují všechny „mužské komedie" oproti těm ženským).

Přestože jsou mnohé kapitoly delší než by vyžadovala příhoda, na které celé stojí, některé patetické části se do knihy tematicky ani tonálně vůbec nehodí (střelba během promítání Vykolejené) a autorčina stylistika zatím není tak vybroušená jako např. psaní Caitlin Moran, díky střídání obsáhlejších vzpomínkových pasáží s různými soupisy (typu „Kdy je v pořádku, nedovede-li muž během sexu ženu k orgasmu"), průběžné komunikaci Schumerové se čtenářem a sebeironickým poznámkám, vztahujícím se často k její (nad)váze nebo k úrovni a prezentaci vtipů, působí kniha podobně dynamicky jako stand-up vystoupení. Schumerová v podstatě proměnila nevyrovnanost a nepředvídatelnost knihy v její výsadu, když ji tím přiblížila živému vystoupení.

Zejména pro ty, kdo Amy Schumer znají a chtějí ji poznat více, jde o povinnost. Jenom nečekejte novou feministickou klasiku, která by sdělovala něco zásadního, ale jen lehké čtení s občas vážným podtextem a mnoha trefnými postřehy.

3 17.09.2017

"Na sklonku týdne jsem byl pořád ještě panic, úplně sám v temném pokoji, co prcá lubrikovaného robota."

Naprosto chápu, proč Ready Player One mnohým čtenářům přivodil mnohonásobný nerdgasmus. Ta kniha všechny nerdy/geeky přebývající ve virtuálních světech a dělící svůj čas mezi brouzdání po internetu, hraní videoher a sledování seriálů, ubezpečuje, že jim znalosti a schopnosti získané těmito aktivitami jednou mohou přinést velké bohatství a slávu (což je ostatně pravda i v reálném světě - viz e-sporty nebo youtubeři). Rádoby hluboké poučení v dovětku je zde spíš jen "aby se neřeklo" a kniha k němu rozhodně od začátku nesměřuje.

Netvrdím, že mne vyzobávání všech těch odkazů (žel, příliš explicitních, aby jejich rozkrývání vybízelo k opakované četbě) na knižní sci-fi, komedie Johna Hughese, Rocky Horror Picture Show nebo staré videohry nebavilo. Když si je ovšem odmyslíte, zůstane vám strašlivě tuctový young adult román s jednorozměrnými postavami, které ztvárňují pouze určité typy (nechybí ani to nejvysmívanější klišé děl, která předstírají sociální uvědomělost - černá lesbička), napsaný podle vrcholně předvídatelného hero's journey mustru.

Cline si uvědomuje, že hlavní ozvláštnění jeho knihy spočívá v eklektickém odkazování na (převážně, ale zdaleka ne jenom) osmdesátkovou popkulturu. Proto věnuje velký prostor popisu herních mechanik různých her a jejich easter eggů, což je zprvu zábavné, ale postupně to stále více působí jako autorova otravná geekovská exhibice.

Popisností trpí celá kniha. Namísto toho, aby byla pravidla fikčního světa (v němž stejně obrovská spousta věcí nedává smysl, zvlášť na úrovní světa základního - reálného) vysvětlována za běhu, vyprávění se vždy zastaví a na několika odstavcích následuje popis toho, jak věcí fungují nebo k čemu došlo kdysi dávno v minulosti.

Problém je paradoxně zároveň také v tom, že vyprávění plyne příliš hladce a záhy se stává lehko odhadnutelným a poněkud mechanickým. Protagonistovi se úkoly často daří plnit díky tomu, že má obrovskou kliku a náhodou zná přesně tu informaci, kterou k postupu do dalšího "levelu" potřebuje (protože teenageři budoucnosti zřejmě nebudou dělat nic jiného, než se učit zpaměti hlášky ze stand-upů Billa Hickse, Válečných her a Svatého grálu).

Ready Player One je ledabyle vystavěná, nepříliš oslnivým jazykem napsaná oddechovka, z jejíž každá stránka křičí, jak moc se chce zalíbit geekům. Ve skutečnosti jde o zábavu na úrovni casual her, přístupnou bez jakékoliv přípravy ihned každému. Hardcore geekovina by se podobnou masovkou stát nemohla, což je v pořádku a uvědomuji si, že má nespokojenost částečně pramení z očekávání knihy nejen zábavné, ale také kvalitní, na kterou nezapomenete pár minut po přečtení poslední věty. Věřím ovšem, že Spielberg dokáže emocionální i myšlenkový potenciál námětu vytěžit důkladněji.

10 11.09.2017

Ještě horší než červená knihovna je červená knihovna, která se snaží imitovat vysokou kulturu. Okrasné věty jako "Čluny se potápějí a jejich trosky jsou opovržlivě vyvrhovány na pobřeží, jako by Bůh vyhazoval prázdné skořápky vlašských ořechů", kterými je text zaplevelený, zavání snahou o okázalou prezentaci něčeho banálního. Stejně prázdné a jednorozměrné (a do jedné silně nesympatické) jsou všechny postavy. Postrádají jasnější motivace, neprocházejí žádnou proměnou a jednají po celý román dle stejných schémat. Nepravděpodobná, vykonstruovaná zápletka s velmi předvídatelným vývojem do značné míry stojí na hlouposti postav, které se nechávají ovládat výhradně vášněmi, ne rozumem. Zasazení do Nizozemska sedmnáctého století má prakticky jen dekorativní funkci. Stejný melodramatický příběh, pouze minimálně ovlivňovaný sociokulturním kontextem, by se mohl odehrát ve kterékoliv jiné zemi a době. Motiv malířství i motiv pěstování tulipánů vyznívají do ztracena. Hlavním a možná jediným kladem této vzorové ukázky špatně napsané i vystavěné prózy je skutečnost, že ji díky krátkým kapitolám a relativně malému počtu stránek budete mít rychle z krku.

3 25.08.2017

První původní česká publikace svého druhu (tj. o herní teorii, ne o historii nebo game designu), která může zájemcům o game studies pro svůj kompilační charakter dobře posloužit i jako rozcestník ke kanonickým textům oboru. Navíc s bonusem v podobně nabídnutí širšího, pravda, někdy až moc širokého (na úkor samotných her), historicko-teoretického kontextu.

Také pro toho, kdo již má k tématu něco načteno, budou další odstavce o debatě, zda jsou hry škodlivé, o sporu naratologů a ludologů a zejména o uměleckosti her (která tvoří leitmotiv knihy) víc než jen čtivým repete. Bavilo mne oživování textu autorčinými osobními herními zážitky, jakkoli by někdo mohl namítat, že tyto pasáže, v něčem připomínající recenze, narušují převážně neutrální (nehodnotící) charakter publikace.

Prvenství knihy se zároveň projevuje snahou pojednat na nepříliš velkém prostoru (cca 320 stran) o poměrně velkém množství zvláštností herního média, v zásadě nabídnout průřez vším, čím se game studies zaobírají. V důsledku tak třeba nezbylo víc místa na konkrétní příklady, výrazně usnadňující pochopení některých teoretických konceptů (zvlášť, pokud jste danou nebo nějakou podobnou hru sami hráli).

Samozřejmě je otázkou, zda zas a znovu řešit, jestli si hry zaslouží stejně seriózní přístup jako jiná umění, zda nejde o záležitost, která se časem vyřeší sama a zda by tedy nebylo přínosnější věnovat čas a vědecký zápal jiným oblastem videoherní tvorby. Zřejmě jde ale o fázi, kterou si musí projít každé nové médium. Multimediální perspektiva krom toho patří k silným stránkám knihy – je znát, že Bendová je s filmovou teorií obeznámena přinejmenším stejně dobře jako s tou herní.

Problém uměleckosti knize navíc zajišťuje solidní zastřešující rámec a jasný směr – jednotlivé kapitoly, ať už se týkají společenského postoje ke hrám, herního vyprávění nebo významů her, lze vnímat jako argumenty do diskuze o tom, zda jsou hry uměním.

Umění počítačových her je přes drobné pochyby nad zvoleným rámcem (který ovšem na druhou stranu dává dokonalý smysl, pokud má o smysluplnosti vědeckého přístupu ke hrám přesvědčit skeptiky „zvenčí“) cenným uvedením do poměrně mladého oboru, které mi přijde inspirativní i z filmovědného hlediska. Pro začátek mne inspirovalo k tomu, abych si po dlouhé době zase něco zahrál.

1 21.08.2017

Vzhledem k překotnému vývoji moderních komunikačních technologií není při jejich reflexi snadné "držet prst na tepu doby" (omlouvám se za floskuli). České vydání knihy Nicholase Carra (vyznačující se nepříliš důsledným překladem s elementárními chybami typu "shlédnout" namísto "zhlédnout") to bohužel potvrzuje. Během šesti let mezi vydáním knihy a jejím přeložením do češtiny se událo tolik změn (rozšíření personalizovaného on-line marketingu, nástup Netflixu a podobných služeb, fenomén youtuberství), že Nebezpečná mělčina je paradoxně tím přínosnější, čím vzdálenější je pojednávané téma od přítomnosti.

Tato přínosnější část knihy (cca její polovina) na druhou stranu vypráví v podstatě stejný příběh jako Jak rozumět médiím (což je jistě nesmírně vlivné dílo, ale zasloužilo by kritičtější čtení, než jaké na něj aplikuje Carr) a namísto nabídnutí nové perspektivy jen shrnuje známá fakta o dějinách médií a jejich vlivu na společnost. Totéž z velké části platí v následných kapitolách o fungování lidského mozku, o němž mnozí odborníci pojednali dříve čtivěji a zasvěceněji (Myšlení, rychlé a pomalé, Vědomí podvědomí).

Nebezpečná mělčina je zejména solidní kompilační práce, nabízející sice trochu střízlivější pohled na vliv digitálních technologií než zvěstovatel digitální apokalypsy Manfred Spitzer, ale v zásadě také stojící na straně skeptiků, podle nichž je splývání člověka a strojů nikoliv dalším nevyhnutelným evolučním krokem, nýbrž projevem vzdalování se jakési esenciální lidskosti. K tomu, aby si čtenář uvědomil, co s ním dělá nasávání informací téměř výhradně z internetu (neustálé překlikávání, neschopnost ponořit se do textu nebo proniknout k podstatě problému), by přitom stačilo zcela neutrálně shrnout fakta.

Hodnotící pasáže knize spíše škodí, neboť prozrazují jistou zaujatost autora, účelově si vybírajícího jen ty názory (a výzkumy), které se hodí do jeho "narativu". Dostatečně nezohledňuje, čím si lidský mozek oslabení paměti a pozornosti kompenzuje a že právě tyto jeho nově se rozvíjející schopnosti mohou být v budoucnu klíčové (stejně jako naše mozky v minulosti proměnilo a vzdálilo "přirozenosti" čtení knih).

Přes výhrady k tomu, jak je napsaná a jak málo původních myšlenek nabízí, jsem rád, že podobná kniha vznikla a věřím, že někomu může otevřít oči (a mysl), ještě radši bych ovšem byl, kdyby čtenáře přiměla přečíst si k tématu něco víc, nejlépe od odborníka, pro kterého jsou fakta přednější než jeho (více či méně umně maskovaný) morální postoj.

1 11.08.2017

Volání rodu má vtipný název (vysvětlený v úvodu) i vtipnou obálku, ale jinak jde o vcelku vážný soubor textů z oblasti gender studies (ač nepochybuji, že nejednoho šovinistu rozesmějí už jen názvy jednotlivých studií). Ne všechny texty se vztahují k filmu a ne všechny jsou natolik objevné nebo nadčasové, aby si zasloužily být otištěny podruhé (jestli se nepletu, každý z příspěvků již někde vyšel dříve). K problematizaci neproblematického vnímání žen v české (vizuální) kultuře jde však o přínosnou knihu, třebaže si k ní zřejmě najdou cestu výhradně čtenáři již poučení, kteří ženy za pouhé krásné objekty (které by měly sedět doma a nemluvit mužům do práce) nepovažují.

05.08.2017

Sborník trpí nedůsledným překladem a odbytou redakční prací, ale obsažené příspěvky o textu (s jedním typem jazykových prostředků) v textu (s jiným typem jazykových prostředků) jsou dnes, v době stále intertextovějších filmů, velmi užitečné. Ortodoxní vyznavači sémiotiky si pak jistě vychutnají také třeba Analýzu hlubinných struktur sémiotických systémů umění. Každý student filmovědy by si měl povinně přečíst minimálně doslov Tomáše Glance o přínosu Tartuské školy.

05.08.2017

Imperfekcionisté Toma Rachmana se navenek tváří jako román, ale přitom jde o několik volně propojených povídek, které se více než žurnalistickou praxí zaobírají vztahy mezi postavami (třebaže na pozadí se odvíjí takřka apokalyptický, byť humorně nadsazený příběh zániku tištěných médií). Dvojnásobné a spíše nemilé překvapení bylo vyváženo plynulými, autenticky působícími slovními výměnami, díky nimž jsem více než třísetstránkovou knihu přečetl mnohem rychleji, než jsem očekával.

2 05.08.2017

Životopis, který se nachází o level výš než většina u nás vydávaných režisérských a (zejména) hereckých publikací tohoto typu. Mimo jiné díky zvýšenému zájmu autorky o technickou stránku věci. Popisy postupů, jimiž Cameron dosáhnul realizace svých smělých představ, jsou na knihu, jež má být primárně o člověku, ne o technice, možná zbytečně detailní, ale zároveň velmi poučné (zejména pro čtenáře, který si informace o konkrétních postupech jinak nevyhledává a bonusové filmy o filmech nesleduje). Oceňuji také střízlivý postoj vůči hlavnímu objektu zájmu, díky němuž může být Cameronovo vizionářství „mírněno" třeba poukazováním na jeho kubrickovskou nemilosrdnost vůči hercům nebo přehnané (jakkoli v lecčem oprávněně) sebevědomí.

1 05.08.2017

Ke knize mě nasměrovala Abnousse Shalmani ve svém sympaticky drzém souboru zamyšlení nad postavením žen v muslimském světě (potažmo muslimských žen v nemuslimském světě) Chomejní, Sade a já. Jak jsme v Teherány četly Lolitu má svým stylem blíže ke krásné literatuře (takže si alespoň některé její pasáže lze "vychutnat" i jako prózu), ale kompozičně se ani v tomto případě nejedná o ucelené memoáry, chronologicky líčící útrapy zažívané ženami (a obecně lidmi, jejichž svobodu režim výrazně omezoval) v Íránu od revoluce do období po Chomejního smrti. Nafísíová své povídání o vztazích s muži a studenty, spikleneckých knižních setkáních nebo postupném umrtvování kulturního života v Íránu (které je organizováno spíše tematicky než chronologicky) prokládá rozbory jejích (a shodou okolností také mých) oblíbených literárních děl. Nejedná se ovšem o rušivé odbočky, které by nás odváděly od toho podstatného. Autorčiny originální interpretace Lolity, Velkého Gatsbyho nebo knih Henryho Jamese jsou nutně podmíněné diskursem dané kultury a společnosti a jako takové vypovídají kromě samotných titulů také o Íránu a myšlenkách a touhách Íránců. Unikání do fikčních světů a snaha porozumět skrze ně lépe světu aktuálnímu je zároveň projev univerzální lidské potřeby, díky čemu může být čtení této knihy o knihách vtahující a obohacující rovněž pro toho, mezi jehož zájmy nepatří Blízký východ ani feminismus.

1 01.08.2017

Pro českého čtenáře jde po Poznámkách o kinematografu teprve o druhou možnost blíže a detailněji poznat myšlení jedné z největších individualit francouzské kinematografie. Leitmotivem rozhovorů pokrývajících Bressonovu čtyřicetiletou kariéru je postupné cizelování unikátní tvůrčí metody, nejúplněji představené právě v Poznámkách o kinematografu. Kniha ovšem není jen obsáhlým "making of", ale také sérií pronikavých výpovědí tvůrce, který po celý svůj život prostřednictvím filmu hledal vnitřní pravdu, a to bez psychologie a analyzování, kterými si vypomáhá většina ostatních filmařů. Ani po přečtení všech rozhovorů a zhlédnutí všech Bressonových filmů si nejsem jistý, zda přesně chápu, čeho chtěl neobvyklou kombinací intuitivního a pečlivě promyšleného přístupu dosáhnout, ale o to víc mne jeho tvorba, které se na rovině stylu přiblížil možná Jarmusch nebo Kaurismäki, nadále fascinuje.

Za nevýhodu daného formátu lze považovat opakování týchž myšlenek, které na druhou stranu svědčí o Bressonově názorové konzistenci a pomáhá pochopit, co pro něj bylo nejpodstatnější. Více mne mrzel převážně obdivný/uctivý tón většiny tazatelů, kteří Bressonovi nekladli méně příjemné otázky, neupozorňovali na rozpory v jeho myšlenkách a nedokázali jej přimět ke změně perspektivy a úvaze, zda je jím prosazovaný přístup skutečně tím jediným správným, který vede k "čistému" filmu. Taky bych uvítal, kdyby rozhovory více než významovou rovinu Bressonových snímků řešily jejich formální nebo technickou stránku.

O preciznosti překladu Davida Čeňka dostatečně vypovídají poznámky pod čarou, upozorňující na francouzské slovní hříčky nebo na nepřesnosti v dřívějších překladech citovaných textů. Také dohledávání pasáží z mnoha a mnoha knih, které Bresson cituje, svědčí o tom, že si s knihou někdo dal hodně (editorské) práce, odpovídající významu režiséra Bressonova formátu, který se díky této knize pro mnohé zřejmě stane o něco méně nepochopitelným "auteurem".

1 29.07.2017

Třebaže jsem již četl pár klasických románů a viděl pár (stovek) filmů, jejichž důsledně sevřené vyprávění z oněch románů čerpá, preciznost, s jakou se všechny dějové linie střetnou a navzájem vyřeší v závěru Hugových monumentálních Bídníků, pro mne byl zjevením.

Nic nezůstává trčet do prostoru nebo viset ve vzduchu, každá příčiny se dočká svého následku, všechny motivy jsou vyšťaveny do poslední kapky. Prostor tak sice nezůstává nejen pro žádné nejasnosti, ale ani pro čtenáře, který nicméně může přemýšlet alespoň nad tím, co v románu je (když už ne nad tím, co v něm úmyslně chybí). A že toho v něm je!

Třeba jen ten minuciózní a přitom vtahující, s hlavním vyprávěním přímo nesovisející popis bitvy u Waterloo na několika desítkách stran. Takhle by měly být psány učebnice dějepisu. Hugovo oživující prokládání hlavního textu pseudo-intertextovými doplňky (vyúčtování nákladů na bydlení, dopisy, poznámky z okraje knihy) shledávám velmi moderním, trochu na způsob nondiegetických filmových vsuvek.

V Bídnících je toho skutečně hodně a těším, jak „TO" budu znovu objevovat v mnohých filmových a televizních adaptacích, z nichž ovšem žádná – odvažuji se tvrdit – nemůže plně obsáhnout myšlenkovou hloubku Hugovy knihy. Hlavně mne už ale žádné pozdější zpracování svým bezchybně naplánovaným rozuzlením nenadchne tolik jako originál.

11 28.07.2017

Bildungsromán o sexuálním procitnutí, ve kterém se de facto přihodí dvě zásadnější události a jinak sestává z nechronologického proudu vzpomínek, úvah a přání, pro jejíž tón je určující chlapecká perspektiva. Na překvapivých dějových zvratech tato nepodbízivě napsaná a snad až příliš obyčejně působící (a příliš smířlivě vyznívající) útlá novela skutečně nestojí.

Senzuální filmová adaptace s Kate Winsletovou (Prodloužený víkend), která mne oslovila trochu víc než kniha, je pozoruhodná v tom, že náběhy předlohy k sentimentalitě prohloubila a funguje jako regulérní melodrama.

1 27.07.2017

Přečteno kdysi v rámci přípravy na Clooneyho Památkáře.

S ohledem na lehce kuriózní obsah je kniha psána s méně heroickým nádechem než Ambrosovo přiblížení akcí Bratrstva neohrožených. Díky stavění kapitol okolo menších příhod jednotlivých „památkářů", díky snaze autorů o profilaci jednotlivých aktérů a díky prokládání knihy osobními dopisy nejde o suché vršení faktů, ale o celkem čtivý způsob, jak se dozvědět o jedné z méně akčních, ale neméně významných epizod druhé světové války.

24.07.2017