Matty komentáře u knih

Díky mozaikovitému vyprávění s neustále se střídajícími „vypravěči“ i médii, která nesou sdělení (k alespoň částečnému scelení rozbité formy autorce slouží Bee) jde o knížku, která nenudí. Zároveň je natolik proměnlivá a rozmanitá, až přestává být zřejmé, co se autorka vlastně snaží vyjádřit, co je tématem díla. Bernadetta má na jednu stranu parametry široce rozepjaté ironické společenské satiry o vyhrocených vztazích mezi rodiči, jejichž dítka docházejí do téže školy (čímž může připomenout Sedmilhářky), ale zároveň se hodně (a bez oné nadsázky) soustředí na povahu a psychický stav titulní hrdinky, která se paradoxně dostane ke slovu až v samém závěru. Zřejmě právě to bylo cílem Sempleové - ukázat, jak Bernadettu, či obecně člověka vymykajícího se společenským normám a snažícího se tak trochu uniknout z vlastního života, (ne)chápou všichni ostatní. Cesta, kterou se k pointě dobírá, mi ale přišla nepřiměřeně křivolaká, s ne úplně vyladěným poměrem mezi vážnými a fraškovitými momenty a s nadbytkem odboček, které neslouží ničemu jinému než zpestření vyprávění.

Jsem nicméně velmi zvědav, co s takhle nezacílenou (k jasnému stanovení cíle - nalezení Bernadetty - dochází až cca po dvou stech stránkách), stylisticky pestrou předlohou bez jednoho hlavního vypravěče provede Richard Linklater, připravující s Cate Blanchett filmovou adaptaci. Pokud zachová formu knihy, mohlo by jít o další z jeho originálních experimentů s konvencemi klasického hollywoodského vyprávění (viz např. „štafetově“ vyprávěný Slacker).

1 25.04.2018

Román, ze kterého mrazí. Jak prozrazuje i soupis použité literatury v závěru, Simmons si popisovanou dobu a prostředí pečlivě nastudoval a kniha má svou informační hutností takřka encyklopedický charakter. Nejde přitom o zdržující odbočky od vyprávění. Detailní popisy všech nepříjemností, s nimiž se hrdinové vypořádávají a dobových společenských poměrů (přičemž loď představuje svébytný svět s vlastními pravidly), dotvářejí atmosféru, pomáhají pochopit bezvýchodnost nastalé situace i jednání postav a umožňují nám spoluprožívat všechno trápení. Nemusíte zkrátka být zrovna hladoví a číst knihu uprostřed zimy, abyste měli pocit, že jste přímo tam. Kromě toho, že je Terror velmi vtahující, intenzivní a obohacující, má zároveň bravurně strukturované vyprávění. Hlediska jednotlivých vypravěčů se doplňují mnohem organičtěji než například v podobně koncipované Hře o trůny a jejích pokračováních. Některé události jsou pokrývány z více úhlů a sami si musíme poskládat ucelenou výpověď o tom, k čemu vlastně došlo. V Goodsirových deníkových zápiscích se odráží i charakter a momentální rozpoložení pisatele, čehož je znamenitě využito v jeho poslední kapitole. Nikomu přitom nenáleží dominantní pohled, nositelem sdělení může být i zprvu zcela marginální postava a každý je tudíž zároveň v neustálém ohrožení života (na nikom jinými slovy nezáleží, bude-li příběh pokračovat). Inuitský epilog pak v podobném duchu relativizuje klasické dobrodružné narativy o mocných bílých objevitelích, kteří se střetávají s divochy a svět přetvářejí ke svému obrazu (přičemž náznaky tohoto podvratného přístupu k tradičnímu ideologickému rámování daného žánru jsou rozesety po celé knize).

Větší problém jsem měl pouze s jednou rovinou příběhu, kvůli které teď budu muset SPOILERovat: ve fikčním světě knihy se vyskytují čtyři homosexuální postavy. Dvě, o kterých se dozvídáme poměrně pozdě, jsou pozitivní (svou homosexualitu „nechaly doma“) a svou přítomností mají očividně pouze vyvažovat monstrózní jednání druhého páru (jinou funkci ve vyprávění neplní). Vzhledem k tomu, že motivace pro Hickeyho psychopatické chování není dostatečně ozřejměná (nevíme např. přesně, co by následovalo, kdyby se jeho pohlavní styk s Magnusem provalil), svádí to k hledání spojitosti mezi jeho zrůdností a jeho homosexualitou, kterou je definován primárně. Seriálové zpracování je v tomto ohledu obezřetnější a nevyznívá tak homofobně, neboť zášť Hickeyho konkrétně vůči Crozierovi osvětluje dlouhou a ponižující scénou bičování (bez přímé spojitosti s obavou z toho, že by mohla být odhalena jeho sexuální orientace).

10 06.04.2018

Neocenitelný studijní materiál k pochopení komunistického Československa, klinické deprese a práce básníka a překladatele. Celý život by měl být (společně s Juráčkovými deníky) na seznamu doporučené školní četby spíše než řada prozaických knih z popisovaného období.

„Od roku 1969 se v tomhle státě všichni - odshora dolů a odleva doprava - neřídí ani tak marxismem jako alibismem. Je to věru vyspělý alibistický stát. Vedení se stále stará o alibi vůči Rusům, ministři si stále opatřují alibi vůči partaji, ředitelé pro ministry, straníci pro partaj, nestraníci pro partajníky. Žijeme ve vyspělé alibistické společnosti."

10 02.04.2018

Detailní rozkrytí mechanismu činnosti, kterou provádíme všichni (jak naivně věřím). Kniha schopná změnit vedle vašeho přemýšlení o přemýšlení i přemýšlení samotné. Sám se nyní například snažím pohlížet na činěná rozhodnutí z odstupu a bez emocí, které je původně mohly ovlivnit, a – pokud je to možné – včas přehodnocovat kroky, kterých bych později mohl litovat. Díky tomu, že přemýšlíme neustále a nad vším, je „použitelnost" poznatků nabídnutých knihou prakticky neomezená a kromě vašich vztahů s okolím tak může zlepšit třeba také to, jak uchopujete a chápete knihy nebo filmy.

3 14.02.2018

Ačkoli dnes zlomová, pravidla vyjednávání mezi pohlavími měnící kniha působí třeba vedle Eunušky poměrně krotce, ve své době (rok 1963) šlo o zjevení šokující svou radikalitou i tím, že někdo něco podobného nenapsal mnohem dříve. Důkladná dekonstrukce ženského mýtu mi pomohla pochopit nejen to, na jakých základech vzniká ženská identita oproti identitě mužské, proč bylo pro poválečnou Ameriku výhodné zavřít ženu do kuchyně nebo čím je podmíněna ženská rozkoš, ale také, proč feminismus vůbec vznikl, proč nadále existuje a proč je stále (neméně) potřebný. Společně s Druhým pohlavím naprosto elementární literatura k tématu: „nejdůležitější bitva může a musí být vybojována pouze v ženské mysli."

1 14.02.2018

Jedna ze stěžejních knih druhé vlny feminismu působí dnes v řadě ohledů překonaně a příliš militantně. Polemizovat lze i s její ústřední tezí, že útlak a nespokojenost žen má primárně sexuální charakter (v opozici k Friedanové, která Freuda obviňuje z rozšíření zcestné myšlenky, že ženy mužům závidějí penis). Líbí se mi ale stále rezonující naštvanost autorčina tónu, boření stereotypů za současného volání žen do boje. Kdo si chce více vychutnat knihy Caitlin Moran a do větší hloubky pochopit třeba tvorbu Leny Dunham, měl by si přečíst Eunušku.

1 14.02.2018

Svým stylem dlouhých, myšlenkově hutných souvětí s mnoha filozofickými odkazy kniha k pomalému opakovanému čtení (z její občasné těžkopádnosti jí moc neubírá ani první a dosud jediný český překlad z roku 1966, který vynechává některé části originálu a o některých filmech vzhledem k neznalosti předkladatele píše, jako kdyby šlo o knihy). Na každý pád kniha, jejíž myšlenkové jádro nezestárlo a měla by si ji v rámci doporučené školní četby přečíst každá dospívající dívka, jíž dá větší (intelektuální) moc než mi – dospělému chlapci, který zjistil, co doopravdy „dělá" ženu ženou a uvědomil si, že tady někde se pohlaví začalo oddělovat od genderu.

1 14.02.2018

Od Juráčkova Deníku mne žádná kniha tak nepotěšila zachycením způsobu, kterým někdo přemýšlí. Stále platné úvahy nad morální zodpovědností člověka, jeho odcizeností světu, odlidštěnosti systému a prázdnotě společenských mechanismů (mimo jiné). Havel nesděluje hotové pravdy. Ptá se, přemítá, pochybuje. Kéž by více lidí bylo schopno tak pronikavé sebekritiky a reflexe vlastních úvah. Kniha tolika myšlenek, že se k ní budu zřejmě vracet po zbytek života a vypůjčovat si z ní citáty, které elegantně a srozumitelně sdělují to, s čím se ztotožňuji, ale zformulovat to nedokážu: „Každé své místo v řádu světa pociťuji jako něco nejistého a problematického, pořád jako bych podezíral svět z toho, že mě z něčeho podezírá, že mi nevěří a tiše se mi posmívá – jako bych pociťovat potřebu přesvědčovat ho o svém dobrém úmyslu, ospravedlňovat svou existenci a vysvětlovat, že nejsem ničím vinen (tuto potřebu provází otázka, zda nejsem vyčleňován právem)."

4 14.02.2018

Lacrimae Rerum není zdaleka první česky vydanou knihou Slavoje Žižeka. Je ale první, která se točí výhradně okolo filmů. Přestože jde o soubor textů napsaných Žižekem již poměrně dávno (v letech 1997 až 2004), zabývají se především obecnými psychoanalytickými tématy, nikoli aktuální sociopolitickou situací. Žižek provádí zdánlivě totéž co Martin Škabraha ve Vyhnání do ráje o tvorbě Terrence Malicka – filmů od slavných tvůrců (v jeho případě Kieślowského, Tarkovského, Triera nebo Hitchcocka) využívá pouze jako podkladu k přemítání nad Bohem, exkrementy, perverzí, subverzí a nevědomými silami, které nás ovládají. Jeho popkulturní záběr je ale mnohem širší (takže k tomu, co chce říct nezneužívá pouze jednoho filmu, ale širokého spektra mediálních sdělení). Vůči svébytnosti filmového jazyka je mnohem vnímavější (ačkoli se od konkrétních záběrů a scén svými úvahami vydává daleko za meze interpretace) a hlavně je ve svých interpretacích nehorázně drzý, originální a vtipný (těžko říct, kdy záměrně). Přiznávám, že jsem se v jeho myšlenkových vývodech nejednou ztratil a ve výsledku mi tak uniklo, co chtěl říct, ale téměř vždy mě bavil způsob, jakým se té které myšlenky snaží dobral. Také v textech, které mi svými závěry, majícími jen naprosto minimální oporu v tom, co film skutečně sděluje, přišly přes čáru (tj. většina), jsem si vždy našel alespoň jeden dva podněty k zamyšlení (nejednou v poznámkách pod čarou, které se v tomto případě rozhodně vyplatí číst). Společně s Perverzním průvodcem filmem a Perverzním průvodcem ideologií (a krátkou, ale hutnou předmluvou Petry Hanákové) jde o vhodný úvod do Žižeka, kterému by však prospělo více editorské práce - minimálně rejstřík obrovského množství jmen a názvů.

14.02.2018

„Naše láska na tom teď byla tak, že i když bychom si nadále dělali vcelku víc dobrého než špatného, to málo špatného, co jsme si dělali, se pro nás stálo nesnesitelným."

Některé knížky se vám do rukou dostanou v pravý čas. Kdybych minimalistickou novelu o rozcházejícím se francouzském páru Milovat se četl v jiné životní fázi, zřejmě si z ní tolik neodnesu, neocením, jak přesně autor dokáže popsat citové rozpoložení člověka ztrácejícího někoho blízkého a nebudu mít bezprostředně po prvním přečtení potřebu přečíst si ji podruhé. Intimní, více pocitová než příběhová kniha o dvou lidech, vzpomínkách a nepřekonatelných vzdálenostech svou poetickou zasněností vzdáleně připomíná film Hirošima, má láska, ale zároveň je pevněji ukotvená v realitě, vyprávěná takřka v reálném čase a bohatá na „fyzické" detaily (sex, zvracení, flakon s kyselinou chlorovodíkovou jako memento (ne)dokonané zkázy). Přestože Toussaint zvolil ich-formu mužského vypravěče a děj zasadil do současného Tokia, jeho příběh by se mohl přihodit ženě stejně tak dobře jako muži, na libovolném místě a v libovolné době. Podstatnější než vhled do nitra protagonisty, o němž toho ve výsledku zvíme velice málo, je pro něj zachycení obtížně uchopitelného stavu rozcházení se („rozcházet se je spíše stav než činnost, spíš smutek než agonie"), kdy se čas navenek zastavil a přitom se neúprosně řítí vpřed a vy ztrácíte kontrolu a situaci již nedokážete zvrátit (ztrátu kontroly a potřebu znovu ji získat vystihuje hrdinův destruktivní akt na samém konci knihy – z toho, kdo je ničen, se na okamžik mění v člověka, který sám ničí). Rozváděny nejsou ani okolnosti rozchodu. Každý čtenář si za nevyřčené a nepojmenované může dosadit vlastní důvod a konfrontovat jej s Toussaintovými univerzálně platnými postřehy, které nikdy nejsou zbytečně doslovné („tak jak nás blízkost rozervávala, vzdálení nás mohlo sblížit"). Tok pochmurných myšlenek, v nichž se mísí lítost a soucit, občas projasní sarkastický humor (zvracení ve vlaku provázené písní All You Need Is Love), nabourání atmosféry („V Tokiu začínal den a já jí vrazil prst do zadku") nebo postmoderní přepnutí do jiného stylistického rejstříku (některé obraty odkazují k literatuře mnohem vzdálenějších let). Milovat se je navenek knihou „o ničem". Jestli ji na sebe ale necháte působit a pokusíte se proniknout k jejímu jádru, zjistíte, kolik vrstev ve skutečnosti má. Jsou odkrývány pomalu, promyšleně a bez jediného slova navíc. Zvlášť pokud jste sami zažili nebo zažíváte něco jako protagonista, nebude to pro vás čtení příjemné, bude ovšem očistné a osvobozující:

„(...) a mně se zdálo, že cítím, co ona, konečně, že i mně je teď líp samotnému, jsem klidnější, vyrovnanější, mohl jsem se jen sklonit před výstižností jejího úsudku, ačkoli bych raději k témuž konstatování došel sám, neboť krutost jistého zjištění vždy zmírníme zadostiučiněním z toho, že sami vyvodíme jeho okatost."

2 14.02.2018

Po Odysseovi od Joyce druhá kniha, během jejíhož čtení jsem měl pocit, že je v ní úplně všechno a ještě něco navíc. Velké literární puzzle, jehož jednotlivé dílky jsou roztroušené po celé knize. Velmi (dů)vtipné, v práci s jazykem úžasně hravé, střídáním literárních žánrů neustále překvapující a skutečně brilantně, brilantně napsané. Pro jazykovědce 700 stran intelektuální slasti. Opus magnum.

4 06.02.2018

Podle barevné obálky a nízkého věku hrdiny se sice může jevit jako lehká četba pro teenagery, ale jde o nesmírně cennou a důležitou knihu, která popisuje klinickou depresi mnohem výstižněji než leckterá beletrie určená dospělým. Ned Vizzini zároveň ukazuje, že knížka o depresi nemusí být nutně depresivní. Zároveň ovšem stav totální letargie, depersonalizace a chuti ukončit zápas probíhající ve vaší hlavě sebevraždou nijak nezlehčuje a nebanalizuje (sám dobře věděl, o čem píše a svůj boj bohužel prohrál).

Přečíst Skorou směšnou story je jako absolvovat terapii. Krok za krokem vás provede vnitřním světem hlavního hrdiny, srozumitelně vysvětlí jeho anamnézu a pravděpodobnou příčinu depresivních stavů a popíše jednotlivé fáze léčby. To vše je velmi šikovně integrované do příběhu o přátelství a první lásce, takže nemáte pocit, že čtete příručku o depresi.

Druhá polovina po nástupu do nemocnice už není tak soustředěná a nemá stejný spád, neboť se o naši pozornost přetahuje příliš mnoho příliš výstředních postav, z nichž mnohé nakonec slouží pouze jako narativní prostředky posunující děj. Po celou dobu se kniha ale díky krátkým kapitolám založeným převážně na přímé řeči (s popisy postav a prostředí se autor příliš nezdržuje) skvěle čte.

Poslední čtyři stránky jsou potom tak silné, že přes opadnutí prvotního nadšení nakonec stejně musím sáhnout po nejvyšším hodnocení. Zároveň jsem neměl pocit, že by nám Vizzini kvůli uspokojení čtenáře a elegantnímu zakončení nabízel nějakou falešnou útěchu, která by byla v rozporu s přesností a upřímností předchozích 400 stran.

Když budete chtít někomu přiblížit, v čem tkví deprese a vám samotným se nebude dostávat slov (protože ono to zvláštní "nic", v němž je zároveň obsaženo víc, než je mozek schopen zpracovat, vážně není snadné popsat), půjčte/kupte mu Skoro směšnou story (v krajním případě jej odkažte na solidní filmovou adaptaci, která ale při popisu myšlenkových pochodů protagonisty logicky nezachází do takové hloubky).

6 06.02.2018

Když věci vyprávějí příběh.

Geniálně prostý koncept (vlastně jde spíš o konceptuální umění než o novelu). Rekapitulace jednoho vztahu prostřednictvím fotografií více či méně významných předmětů - protože ty jsou nakonec, když vzpomínky vyblednou, tím jediným, co zůstane a současně tím jediným, co společně strávené roky nějakým viditelným a hmatatelným způsobem zachycuje a vyjadřuje.

Přestože se skoro obejde beze slov, jde o knihu srovnatelně výstižnou jako leckterý mnohasetstránkový román (poměrně blízko k němu má Pamukovo Muzeum nevinnosti). Zážitek ze čtení, či spíše prohlížení, je ještě silnější napodruhé, kdy vám jednotlivé artefakty budou asociovat určitá období a určitou kondici vztahu. Vztahu dvou cizích, zřejmě vymyšlených lidí, který je nám přiblížen pouze ve fragmentech, ale přesto máte na konci pocit, jako kdybyste jej sami prožili.

Vedle skutečnosti, že neznáme tolik podrobností, a je pro nás tudíž snazší projektovat se do jednoho z partnerů, tomu napomáhá i nutnost výrazněji se podílet na vyplňování prázdných míst, vytváření a vyprávění příběhu. Ke knize tak lze přistupovat také jako k reflexi lidské potřeby "narativizovat" okolní realitu, proměňovat sérii nahodilých segmentů (protože čím jiným je život) v koherentní a srozumitelný útvar.

01.01.2018

Knižními rozhovory mám mnohdy problém se prokousat. Zpravidla dlouho trvá, než se doberou něčeho podstatného, nesdělují mnoho nového, myšlenky se v nich opakují. Sběrnou knihu, tvořenou čtyři roky sbíranými rozhovory Heleny Třeštíkové s Pavlem Kosatíkem, jsem přečetl jedním dechem a na jejím konci litoval, že není delší.

Třeštíková je režisérka obdařená (mezi tuzemskými tvůrci bohužel velmi vzácnou) schopností sebereflexe a otevřená diskuzi. Oprávněnou kritiku apriori neodmítá, bere ji jako pohled z jiného úhlu a podnět k zamyšlení. Pavel Kosatík se pak jako znamenitě připravený tazatel nebojí klást nepříjemné otázky, aniž by ovšem příliš naléhal a snažil se dotazovanou dotlačit k určitému vyjádření.

Neboť si výborně rozumějí, respektují se a zároveň se tomu druhému nesnaží jít přehnaně vstříc, nemá text hluchých míst a neklouže po povrchu. Naopak jde od prvních odstavců o fascinující čtení, naplňující maximu samotné Třeštíkové: "Autenticita a bezprostřednost je prostě důležitá."

Knihu si určitě přečtěte také v případě, že vás nezajímá, jak vznikají časosběrné dokumenty a jaké technické či etické otázky je při jejich realizaci třeba řešit. Třeštíková zásluhou Kosatíkovi snahy jít od individuálních osudů k širšímu systémovému kontextu nabízí také cennou sociologickou sondu do období normalizace nebo pohled do zákulisí české dokumentární výchovy (velmi přesné jsou např. její postřehy k Vachkovi a "vachkovské škole") či české politiky.

Příjemným bonusem k textu postihujícímu neobyčejně širokou paletu témat je množství kvalitních fotografií, které zde oproti podobným knihám rozhodně nejsou jenom proto, aby se neřeklo. Naopak smysluplně doplňují příběhy, které vypráví Třeštíková.

4 28.12.2017

Pocitovka na dva večery, popisující dojmy z přechozeného vztahu s takovou přesností, že bych se nedivil, kdyby autor vycházel z osobních zkušeností. Už vědí všechno. K pochopení signálů vysílaných partnerem ani jeden z nich nepotřebuje překlad (nebo jsou o tom alespoň přesvědčeni). Tajemství se vytratilo.

Díky střídání vypravěčů víme, jak stejnou situaci vnímá každý z nich, v čem se chápou a v čem rozcházejí. Skutečně nezaujaté jsou ovšem pouze názory cizinců, kterým na rozdíl od manželů nechybí odstup. Do aktuálních prožitků se neustále vkrádá minulost plná naděje a vzrušených očekávání. Přítomný moment v sobě nese celou historii jejich vztahu. Vznešenost tibetských hor kontrastuje s pomíjivostí člověčího soužití, s naší zaujatostí sebou samými.

Ocenil bych, kdyby se od sebe způsob myšlení a vyjadřování muže a ženy více lišil, kdyby bylo méně zjevné, že autorem jejich slov je jeden a týž člověk. Některé popisy navštívených míst mi přišly pro vyprávění nadbytečné, vhodné spíše do cestopisu, některé obraty příliš básnické, po boku převažujících věcnějších pasáží rušivé.

V souhrnu ale nadprůměrná domácí próza, která může mít pro toho, kdo si prochází nebo prošel něčím podobným, terapeutický účinek.

2 25.12.2017

Když píšete knihu o hudebním skladateli, bylo by dobré rozumět hudbě. Autor hned zkraje přiznává, že hudbě moc nerozumí. Jeho jedinou kvalifikací pro napsání Morriconeho životopisu byl zřejmě fakt, že má Morriconeho rád a osobně jej potkal. Budiž.

Přestože jde o výpravnou publikaci na kvalitním papíře s pěknými fotkami, samotný text působí jako rozšířený článek pro časopis typu Květy (nebo možná Reflex, abych nebyl tak zlý). Zábavné historky z natáčení, klouzání po povrchu, žoviální nebo nekriticky obdivný tón, disproporční zaměření především na ty nejslavnější filmy (cca polovina knihy pojednává o Leoneho westernech), matoucí struktura textu (od 48 hodin v Paříži skok k Vatelovi, pak návrat v čase k Misi), snaha nafouknout text každou nalezenou informaci (třístránkový popis mistrovy pracovny, OK), byť se třeba nijak netýká Morriconeho, ale pouze herce hrajícího ve filmu, k němuž složil hudbu.

Text je to sice docela čtivě napsaný, zvlášť během závěrečného osobního setkání, které je zdaleka nejhodnotnější částí knihy (možná by stačilo publikovat v nějakém časopise jenom tu), bez markantních faktických nepřesností (byť Morricone opravdu nesložil hudbu k více než 500 filmům - na IMDb jsou totiž uvedeny i seriály, minisérie nebo dokumenty, přičemž mnohdy šlo o použití dřívější skladby), ale o Morriconem, jeho hudbě a způsobu, jakým ji skládá, se toho dozvíte strašně málo, méně než třeba z Dějin filmové hudby, které mu věnují nesrovnatelně menší prostor.

Kdyby se kniha jmenovala třeba "Deníček z cest po místech, kde se točily filmy, ke kterým složil hudbu můj nejoblíbenější hudební skladatel Ennio Morricone", přidal bych jednu hvězdičku za upřímnost.

2 21.12.2017

V kombinaci (minimálně) s Uměním filmu povinná četba pro každého, kdo nechce filmy jenom sledovat, ale také je chápat. Prakticky orientovaná (a také tím jedinečná) kniha, která vás kromě rozložení filmu na jednotlivé složky (za účelem nalezení strukturovaných vztahů mezi nimi) naučí také, jak o filmech psát, aby textu nechyběla hlava a pata. Tiše závidím všem začínajícím studentům filmové vědy, kteří budou seminář filmové analýzy navštěvovat a své seminární práce psát vybaveni znalostmi z Rozboru filmu.

1 20.12.2017

Tak depresivní, jak jen slova na papíře mohou být. Rozner přitom neudělal nic jiného, než že do nejmenších detailů, takřka hodinu po hodině, s odzbrojujícím naturalismem popsal, jak pohřbíval svou manželku. Žádný sentiment, žádné básnické obraty, pouze holý popis trudné reality. Navzdory/díky své striktně deskriptivní povaze jde o román, který nezůstává na povrchu normalizace, ale dobírá se její podstaty a přenáší na vás nesmyslnost a nespravedlnost té doby. Dočíst Sedm dní do pohřbu je jako vrátit se z minulé éry do současnosti, což ale neznamená, že se vám Roznerem věcně zachycená nálada devastace a mravní zkázy nezažere pod kůži.

4 20.12.2017

Nabokovovo opus magnum se snaží postihnout plynutí času a samo je dílem v procesu vzniku, encyklopedií jednoho milostného vztahu opatřenou „nezapracovanými“ poznámkami několika editorů. Nejde o knihu na jedno rychlé přečtení. Takřka každá stránka obsahuje tolik odkazů a důvtipných slovních hrátek, že si ji lze vychutnávat jako menu o několika chodech. Přiznávám, že nejsem s to propracovanost Ady plně docenit, neboť neznám zdaleka všechna díla, která autor cituje, parafrázuje nebo paroduje, ale jazyková bravurnost a odmítání konvencí klasických románů (nejen těch ruských) mě bavily od začátku do konce, včetně kapitol, v nichž Nabokov nevypráví smyslný příběh incestní lásky, ale filozofuje nad časem a pamětí. Budu-li v pozdějším věku disponovat dostatkem mentálních sil, rád si knihu přečtu ještě jednou, pomaleji a pozorněji, protože tohle je bez debat vrcholné dílo mistra, které vás po prvním přečtení možná vyčerpá, ale vy jej nikoliv.

7 02.11.2017

Po osmdesáti letech stále provokativní (jak se na autora spjatého se surrealismem sluší) esej, která by pro člověka hledajícího argumenty racionalizujícího jeho sebevraždu mohla být i nebezpečná. Výzvou k tomu, aby na sebe vztáhnul ruku, však kniha bude zejména pro toho, kdo ji bude číst velmi selektivně, za účelem potvrzení svého přesvědčení. Brouk „pouze“ brojí proti lpění na životě bez ohledu na jeho kvalitu a společenský přínos. Není podle něj právem (které by mu někdo mohl odejmout), nýbrž možností každého člověka rozhodnout se, zda chce pokračovat v životě. Jak dokládá historickým exkurzem, dříve byly podobné myšlenky méně skandální než dnes, zvlášť v kulturách založených na křesťanských tradicích (Japonsko stále představuje výjimku).

S autorovým nihilismem a skepsí kontrastuje jeho přesvědčení, že sílou, která nás drží naživu, není strach ze smrtí a pud sebezáchovy (jak se domníval Hume), nýbrž láska, resp. usilování o ni (jelikož ideálu lásky mateřské, která nám slouží jako vzor, již nikdy nedosáhneme). Také toto přesvědčení ovšem Brouk prezentuje s charakteristickým cynickým humorem: „Všechno lidské snažení směřuje v podstatě k dosažení erotického partnera, a tedy všechna lidská námaha a práce, všechna lidská vynalézavost a duchaplnost nemá jinou cenu než říjení jelena.“ Jeho zobecnění, že lidé všeobecně postupují dobrovolnou smrt z nešťastné lásky mi v této výkladové linii (uvědomění si marnosti svého snažení, touhy dosáhnout nedosažitelného) přijde smysluplné.

Pochopitelně s Broukovým radikálním postojem, shrnutým ve zvolání „Proto kdo chce, nechť se usmrtí!“, nemusíte souhlasit, na mne samotného byla jeho perspektiva místy až příliš temná, ale svůj účel myslím splní i tím, že vás vyprovokuje k zamyšlení.

2 01.11.2017