Ada aneb Žár

Fantastické dílo z ranku Proustova Hledání ztraceného času. Spousta skrytých legrácek a jazykových vtípků. Překlad Pavla Dominika je geniální. Čte se to skvěle.

Už na začátku Nabokovova díla snadno pochopíte, že půjde o silně intelektuální čtení, které není pro každého. A byť už mám podobných knih za sebou hned několik, tak tady jsem čtení knihy na přibližně dva měsíce odložil. Nevím jestli jsem si k postavám nedokázal vytvořit patřičný vztah nebo to bylo něco jiného, ale vracet se ke knize po takové době nebylo jednoduché. Občas jsem si říkal, jestli bylo nutné, aby Nabokov popisoval i takové věci jako vylučování postav, ale dílu to na kvalitě nijak neubírá. Mě osobně kniha však tolik nezaujala, ale autora mám rád a do jeho dalších knih se určitě pustím.

Strucne a jasne:to se nedalo... Odlozeno na strane 70.

Jednou z knižních událostí konce (ale i celého) roku 2015 bylo první české vydání jednoho z vrcholných děl Vladimira Nabokova (1899–1977), spisovatele ruského původu, píšícího rusky a posléze anglicky. Ada aneb Žár (přeložil Pavel Dominik, vydala Paseka) z roku 1969 je Nabokovův nejrozsáhlejší román a patří i k jeho nejsložitějším. Vyšel jako 14. svazek souborného českého vydání Nabokovova díla (1. svazek vyšel v nakladatelství H & H v roce 1998, ostatní svazky vycházejí v Pasece od roku 2002). Mezi dosud vydanými knihami dále najdeme tři svazky kompletního povídkového díla V. Nabokova, vzpomínky Promluv, paměti (právě jimi celá edice začala), novely Slídil a Čaroděj a romány Mášeňka, Král, dáma, kluk, Dar, Ve znamení levobočka, Lolita, Pnin a Bledý oheň. V češtině pak mimo edici vyšla i další autorova díla, některá vyšla v nabokovovské řadě znovu, jiná zatím jen mimo edici (romány Lužinova obrana, Pozvání na popravu, Zoufalství a Smích ve tmě), další teprve na český překlad čekají (mj. romány Hrdinský čin, Skutečný život Sebastiana Knighta či Průzračné věci), takže se můžeme těšit, že v budoucnu vyjdou i další svazky.
Většinu Nabokovových děl přeložil do češtiny Pavel Dominik. A sám přiznává, že „Ada je Nabokovův nejsložitější román, nejtěžší úkol, před jakým jsem kdy v celé své dosavadní překladatelské kariéře stál,“ jak stojí v tiskové zprávě nakladatelství Paseka. A P. Dominik pokračuje: „V našem chronologicky nesoustavném vydávání autorova sebraného díla jsem mu dal před pár lety přednost v přesvědčení, že se s ním musím poměřit v době, kdy mám na tak náročnou práci ještě dost energie. Každá stránka v sobě skrývala spoustu více či méně obtížných problémů, z nichž největší zřejmě nebyly mezijazykové slovní hry a hříčky, literární aluze a sledování fiktivních reálií, ale udržení suverénně strukturovaného řádu ve zdánlivém nabokovovském chaosu, v němž není žádný detail zbytečný.“ A čím Ada svého překladatele uhranula? „Ohromuje mě bezbřehá fantazie autora, okouzlují nesčetné popisy a situace, dojímá osud sestry dvou hlavních hrdinů. V Adě je Nabokov mnohem víc sám sebou než v kterémkoli jiném svém díle. Ada je krystalický Nabokov.“ Pavel Dominik opatřil Adu také vysvětlivkami, přičemž v knize najdeme ještě i vysvětlivky jisté Vivian Darkbloom, což je – jak jistě milovníci Nabokova dobře vědí – anagram jména Vladimir Nabokov, tedy poznámky samotného autora.
Ada aneb Žár je opatřena podtitulem Rodinná kronika (na začátku najdeme dokonce i rodokmen) a začíná citátem: „Všechny šťastné rodiny se od sebe více či méně odlišují, všechny nešťastné jsou si více či méně podobné.“ Citát je z románu Anna Arkaďjevič Karenina. Tolstoj samozřejmě žádný takový román nenapsal, napsal Annu Kareninovou a její začátek je trochu jiný. Nabokov se tu vysmívá zpackaným překladům ruské klasické literatury a úvodní větu Tolstého románu obrací naruby. Už začátek určuje jedno z témat Ady: literaturu. Ani podtitul Rodinná kronika nesmíme brát úplně doslova, i když román v mnohém takovou kroniku připomíná. Především je to však příběh velké lásky titulní postavy, Ady, a Vana Veena. Jsou nevlastními sourozenci, ale pozorný čtenář zjistí, že jsou ve skutečnosti bratr a sestra, tudíž je jejich vztah skandální, zapovězený, incestní. Jenže Ada ani Van si nemohou pomoci, tak je to k sobě celý jejich dlouhý život táhne. Spisovatel však své hrdiny neodsuzuje, nad milenci ani nevisí žádná hrozba. Ada je román filozofický a erotický a také zvláštním způsobem fantastický, protože se odehrává na planetě Antiterra, která se ne tak úplně podobá planetě naší a autorovi to skýtá možnost řady komických efektů. Je to román o čase a o psaní: Adu píše Van Veen, jeho text místy komentuje Ada a občasné redakční poznámky přináší ještě i jistý Ronald Oranger. Je to mnohovrstevnatý, jazykově přebohatý román, lyrický, poetický, humorný, provokativní a především vskutku ojedinělý…

Stačily mi dvě kapitolky, abych se ujistil, že mě zde nečeká nic jiného než namyšlená intelektuálská onanie, která mě absolutně nezajímá. Hrůza.

Je to intelektuální tour de force, těžko se do toho dostává. Nakonec jsem se na ten text hodně napojil a silně prožíval osudy obou hlavních hrdinů. Klobouk dolů před překladatelem.
Fun fact: Nabokov se v jedné části inspiruje teorií J. W. Dunna o nelineárnosti času, která ovlivnila třeba i Tolkiena, Priestlyho ad.

Tak nevím, cítím určité zklamání, asi spíš při porovnání s mým vysokým očekáváním. Nevím, jestli všechny ty narážky a aluze mají nějaký jiný smysl, nežli demonstraci faktických znalostí autora. V mnoha případech působí samoúčelně a zbytečně, jen rozbíjejí samotný obsah sdělení. Troufnu si tvrdit, že většina čtenářů nejsou polygloti a i já musela každou chvíli jako blbec listovat a doufat, že překlad / vysvětlení najdu v poznámkách na konci knihy. Opravdu to má nějaký přínos pro samotné vyprávění příběhu? Jaký? Věřím tomu, že dobrý spisovatel dokáže napsat dobrou knihu, která žádné překlady a poznámky nepotřebuje. Věřím tomu, že i Nabokov by to při troše dobré vůle dokázal. Podezírám ho z exhibicionismu, narcismu a také arogance (pro příliš mnoho jedovatých poznámek na konto mnoha jiných spisovatelů, dramatiků, umělců). Závěrem knihy si mě ale přeci jen znovu získal. Úvahy o čase byly jedinečné a krásné. Zestárlý Van byl nakonec vcelku snesitelný.

Paradoxne, píšem tento komentár 31/8, keď je Deň neprečítaných kníh a u mňa skončila táto kniha ako neprečítaná kniha. Pokúšala som sa ju prelúskať, ale nútila som sa do čítania a to je to najhoršie, čo môžem spraviť, pretože ma potom prejde chuť na čítanie aj na niekoľko dní. Takže, som takto vydržala do 100. strany a vraciam do knižnice s tým, že o niekoľko rokov sa k nej vrátim.

Napriek nedočítanosti hodnotím knihu 4*, pretože jej kvality obdivujem. Fantázia autora, hravosť, kudrlinky, odbočky, piperné konverzácie medzi postavami, hry s jazykom, dokonca hry s tromi jazykmi (veľký obdiv českého prekladateľa, že to dokázal skombinovať aj s češtinou), slovné prešmyčky, dvojzmyselnosti. No povedzte, kto by niečo také dokázal napísať?! Asi jedine Nabokov, ktorý dokonca sám vyhlasoval, že knihy sa majú čítať v origináli a že v preklade sa ich hodnota kvôli inému jazyku stráca. K filozofickým úvahám o plynutí času som sa do 100.strany už nedostala, ale ostatné recenzenti tvrdia, že je tam krásna inšpirácia s Marcelom Proustom ;)

Souhlasím s taťkouhrabošem ,že se v této knize autor předvádí:koukejte ,jak to umím.Ale on na to má a vzhledem k tomu,že dílo psal ke konci života, si to mohl dovolit.Budu patřit mezi ty,kteří většinu forků,odkazů,aluzí i iluzí nepochopí,přesto jsem si čtení velmi užil.Fontány sarkasmu,cynismu ,občas jemného humoru,sebeironie i sebeparodie ,tímto vším je okořeněn tento,řekněme,v dnešní době bánální erotický příběh,hodící se ve zkrácené podobě leda do časopisu Leo.Ovšem v Nabokově mistrovském jazykově i obrazně brilantním vyprávění se z něj stává něco,co po přečtení z hlavy hned tak nevymizí.Co se týče jeho úvah o čase a prostoru,něco podobného si myslím od dob,co se mi ve škole snažili vnutit Teorii relativity.
:-)

Dle zajímavé recenze jsem se rozhodla knihu si koupit, ale je to taková ta "klasická" ruská literatura, strašně popisná, děj neběží, takže se ve finále stala jednou z mála knih, které jsem prostě nedočetla.

Poznámka na okraj: Po přečetení čísnkých románu Slivoň ve zlaté váze a Sen v červeném domě, mi přijde právě tohle dílo, jako by svojí poetikou navazovalo na ty velké čínské romány. Tou elegancí, popisností, ale i hravostí a určitou osudovostí. Ale asi to bude podobnost čistě náhodná a takříkajíc nechtěná.

Příběh celoživotní zakázané lásky, vyprávěný samotnými aktéry s odstupem mnoha desetiletí prostřednictvím několika krátkých údobí spalující vášně, těch živých událostí, mezi nimiž se rozkládají předlouhé, nevýrazné intervaly života, z nichž si odnášíme jen rozmazané dojmy a které jitří fantasii a ponechávají obrovský prostor pro čtenářovo dokreslení osobností a motivací postav, vše v rytmu vypravěčovy teorie času, již rozvíjel celý život. Do jisté míry je osnova díla proustovskou aluzí, zejména pokud jde o hledání přítomného času a jeho vyústění v literární čin, ale je to jen jedna z rovin mnohavrstevnatého díla, jazykově hravého a nebesky okouzlujícího (schůzka sourozenců ve Vanově bytě!), plného parafrází, citací, dloubnutí a dalších komentářů k jiným literárním dílům v míře dalece přesahující mé skrovné znalosti. Knihu lze však snadno číst "jen" jako napínavý milostný příběh. Samotný způsob vyprávění je kromobyčejně důmyslný i v dalších ohledech. Vypravěč rád něco významně naznačí a pak odběhne, dá nahlédnout budoucí událost, k níž však dosud chybí kontext, a mnoho věcí nedoříká, což spolu s popsanou strukturou vyprávění a tím, že se děj odehrává v částečně smyšleném světě (Van už jeden takový příběh psal…), vede k neustálému přemítání o významu i drobných náznaků nebo dokonce k pochybám tom, jestli není účel příběhu úplně jiný než ten uváděný a nejedná se o svého druhu Pokání. Kniha je prostoupena tajemstvím v nejlepším smyslu slova. Odměnou za to, že sebou čtenář nechá takto manipulovat, je dechberoucí spád a mimořádný emocionální účinek; Ada anebo Žár mě zasáhla tak, jako už mnoho let žádná kniha.

Nabokovovo opus magnum se snaží postihnout plynutí času a samo je dílem v procesu vzniku, encyklopedií jednoho milostného vztahu opatřenou „nezapracovanými“ poznámkami několika editorů. Nejde o knihu na jedno rychlé přečtení. Takřka každá stránka obsahuje tolik odkazů a důvtipných slovních hrátek, že si ji lze vychutnávat jako menu o několika chodech. Přiznávám, že nejsem s to propracovanost Ady plně docenit, neboť neznám zdaleka všechna díla, která autor cituje, parafrázuje nebo paroduje, ale jazyková bravurnost a odmítání konvencí klasických románů (nejen těch ruských) mě bavily od začátku do konce, včetně kapitol, v nichž Nabokov nevypráví smyslný příběh incestní lásky, ale filozofuje nad časem a pamětí. Budu-li v pozdějším věku disponovat dostatkem mentálních sil, rád si knihu přečtu ještě jednou, pomaleji a pozorněji, protože tohle je bez debat vrcholné dílo mistra, které vás po prvním přečtení možná vyčerpá, ale vy jej nikoliv.