Matematicka komentáře u knih

Knihu doporučuji do Čtenářské výzvy 2022 k tématu "Kniha, jejíž hlavní hrdina pije kávu". Hlavní hrdina, pražský žid Avi Kolman, miluje kávu "černou jako rakev, hořkou jako život a silnou jako malström".
Zatím nejhezčí překlep v knize jsem našla na s. 216: "... podobné podvodně bývaly v Evropě a po celém světě dávno před průmyslovou výrobou..."
David Jan Novotný píše živě a zajímavě. Ze začátku může být problém zorientovat se ve velkém množství postav (kromě hlavních postav deseti mužů tu vystupují celé jejich rodiny, rodina hostitelů i další členové pražské židovské obce) i ve střídání časových rovin. Když si na to ale zvyknete, začne se před vámi více různých příběhů odvíjet ve více barevnějších odstínech, než by umožnilo lineární vyprávění z perspektivy jednoho vypravěče. Myslím, že stojí za to spolu s autorem nahlédnout do životů pražských židů – a to jak těch současných, tak i minulých, kteří jsou v knize také přítomni. A v budoucnu si určitě ráda přečtu některou z dalších knih tohoto českého autora, kterého jsem dosud neznala.

"Když Petr Klimeš putoval z Čeladné nahoru po silnici a pak dál po lesní cestě na samotu bez vody a elektriky, kde se měl sejít s kamarády, vzpomínal na svou šumavskou pouť. Beskydy byly docela jiné, byl tu jiný vzduch, dokonce i práci zpívali jinak. Vzpomínal, jak kdysi, to ještě nechodil do školy, vyrazili na Říp. Pokud Petr Klimeš věděl, všichni jejich známí tam vodili své děti. Dost dlouho nechápal proč.
„Jsme čeští Židé, vyšlápnout na tuhle památnou horu, to je vlastně povinnost,“ vysvětloval Jindřich Klimeš. „Víte, co říkal Moše? Ukážu vám zemi oplývající medem a mlékem. A co říkal praotec Čech? Totéž. Můžete hádat, kdo od koho opisoval.“
„Snad nechceš říct, že praotec Čech znal Tóru?“ podivila se Judita Klimešová.
„On ne, ale Kosmas ji znal stoprocentně, protože o zemi vlhnoucí medem a mlékem píše. Pamatuj si, že dobré historky se vždycky kradly,“ prohlásil Jindřich Klimeš.
A tak Petr Klimeš šlapal následující neděli na památnou horu Říp, nohy ho bolely, ale nestěžoval si, nechtěl otce zarmoutit a ohradil se, kdykoliv matka navrhla, zda by si nechtěl odpočinout.
„Příště pojedeme k Lipanům,“ prohlásil Jindřich Klimeš, když se z vrcholku Řípu rozhlíželi po okolí. „A pak na Bílou horu.“
„Na Bílou horu? Ta je přece v Praze,“ podivila se Judita Klimešová.
„To je pravda, ale Říp, Lipany a Bílá hora jsou osou české historie,“ vysvětloval Jindřich Klimeš. „A kolem té osy se točí dějiny českých bratrovražd.“
„Jen blbneš klukovi hlavu,“ řekla starostlivě Judita Klimešová.
„Nesmysl,“ odmítl Jindřich Klimeš takovou výtku. „Každý národ se zrodil v krvi, s tím už nic nenaděláš.“

5 17.03.2022

Chcete-li poznat Istanbul, vydejte se do jeho ulic s Mevlutem, chudým pouličním prodavačem, který přišel do Istanbulu z vesnice za svým otcem, aby mu tu pomáhal prodávat jogurt a bozu.
Orhan Pamuk vypráví ságu o Mevlutově životě opravdu mistrovsky - střídá promluvy různých postav s promluvami vypravěče, vše jednoduše odlišeno, takže v tom není žádný zmatek. Navíc přidává i rejstřík postav a vysvětlivky a chronologii událostí (pozor, tu moc nedoporučuju sledovat v průběhu čtení; dost mě zklamalo, když jsem se v ní v jedné chvíli dozvěděla i to, jak bude příběh pokračovat).
Je to taková symfonie o současném Istanbulu (a Turecku) i jeho nedávné historii.
K románu jsem si hledala cestu postupně a pozvolna, byť mě od začátku nenudil. Teprve na konci mi začalo vše správně "zapadat" a celý Mevlutův příběh mě začal opravdu bavit a zajímat - včetně "něčeho divného v jeho hlavě".
Můžu jen doporučit.
"Je správné, aby pokaždé, když si začnu na něco z tohohle trochu stěžovat, moje tchyně Safiye řekla: „Ty na tom máš taky vinu, Vediho“? Je správné, aby všichni pořád jen žvanili o Bohu, vlasti a morálce, a přitom mysleli jen na to, jak vydělat peníze?"

5 18.11.2021

Moje první kniha Miroslava Bobka, výběr byl čistě náhodný. Jeho sloupky jsem nikdy před tím nečetla a byla jsem na ně docela zvědavá. A musím říct, že mě zaujaly i ty, které už jsou pět let staré.
Všechny sloupky jsou doprovozeny obrázky a dozvíte se v nich jednak hodně o zvířatech (to asi lze od ředitele ZOO čekat), ale i o tom, co vše fungování ZOO obnáší a o tom, co je se zvířaty a s provozem ZOO volně spojeno. Miroslav Bobek třeba sbírá staré pohlednice, které se nějak vztahují k zoologickým zahradám. Kromě toho tu najdete třeba i příběh první české dámy, které se podařilo získat doktorský titul. PhDr. Marie Zdeňka Baborová-Čiháková získala na Filosofické fakultě doktorát z přírodních věd. Zaměřovala se na bezobratlé živočichy, zejména členovce.

Nejsilnější jsou asi pasáže týkající se přímo zvířat a jejich ochrany. Můžete si tu vyhledat živočišný druh, který vymizel v roce vašeho narození (Miroslav Bobek nabízí přehled od roku 1930 a „neobsazený“ zůstal pouze rok 1946). Dále tu ale najdete i aktuální informace o špatném zacházení se zvířaty nebo jejich životním prostředím (protože to spolu úzce souvisí).
U některých sloupků se lze dobře pobavit, dozvědět se různé zajímavosti, ale mnohé z nich taky vedou k zamyšlení nad tím, jaký je vlastně náš vztah ke zvířatům a k životnímu prostředí a jestli náhodou nemůžeme někde přiložit k dílu i svou ruku. Díky za to.

5 02.10.2021

Tato kniha mě tak nestrhla, jak bych to od dobré beletrie čekala. Téma mi ale přišlo velice zajímavé, takže jsem vytrvala a nakonec se mi kniha jako celek líbila. Určitě je ke cti autora, že opomíjené téma amerických internačních táborů pro Japonce za druhé světové války vytáhl na světlo a v uzavřeném prostoru malého ostrova ukázal, jak děsivé může být jakékoliv dělení lidí na MY a ONI.
Za mě kniha stále ještě lepší než film díky úvahovým pasážím o Američanech a Japoncích, o víře, osamělosti apod.
A na závěr jedna výtka k nakladatelství: drobných chyb a překlepů bylo v knize o trochu víc, než jsem zvyklá tolerovat.
Myslím, že kniha stojí za přečtení.

5 11.09.2021

Knihu jsme četli s dětmi. Úvodní pověsti o permonících z Javorné nás moc nebavily, ale naštěstí jsme vytrvali. Postupně se z této knihy "vyklubala" zatím nejlepší sbírka pověstí, jakou jsem kdy četla. Vůbec nejvíc se mi líbila pověst "Babylonská čertovina". Té nechybí vůbec nic - zajímavý námět, s kterým jsem se dosud v žádné jiné pověsti nesetkala, napětí, dobro vítězící nad zlem i střípky lidové moudrosti, které se ukazují např. v úslovích "pivní mudrlanti" a "učitelský, který neoplýval majetkem".
Velice cenné jsou závěrečné poznámky, kde se dozvíte faktické údaje o místech, osobách a událostech v pověstech zmíněných.
Na závěr také autor uvádí seznam literatury, ze které čerpal - jde o různé sbírky pověstí z 20. a 30. let 20. století. Autorovi patří velký dík za to, že starší pověsti přiblížil současným čtenářům.

5 04.09.2021

Dokud jsem otce Aleše Opatrného nepotkala "naživo", kniha mě nelákala. Jakmile jsem s ním odjela na duchovní cvičení, můj postoj se změnil. Jsem ráda, že jsem ho mohla poznat jako doprovázejícího kněze i jako člověka. Jako člověk je vzdělaný (nejen v teologii) a moudrý, ale nedává to nijak na odiv a díky tomu má pochopení i pro obyčejného, hledajícího člověka. Jsem ráda, že jsem se s ním mohla ještě setkat - naživo i v knize.
"Zažil jsem si nesamozřejmost víry a musel jsem se přes to nějak dostat. Pomohly mi i čtyři semestry fyziky na technice, to vás vede k obdivu ke Stvoření. Především čtvrtý semestr – optika a záření. Trochu jsme nahlédli do subatomární struktury hmoty. To pro mě byl takřka náboženský zážitek. Fyziku mám v úctě doteď. Poznání a obdiv nás vedou k Bohu."

5 23.07.2021

Podobně jako ostatní komentující mě překvapilo, jak málo tam bylo toho "laskavého povídání o životě" a "fotek z rodinného alba". Ale poté, co jsem se do knihy začetla, musela jsem uznat, že je to taky zajímavý styl rozhovoru, který se prostě soustředí na něco jiného - na životní zkušenosti a názory tázaného, které jsou možná ještě zajímavější a vedou víc k zamyšlení a "na hlubinu". Myslím, že mohou oslovit jak přemýšlivé katolíky, tak všechny přemýšlivé lidi, které nějak zajímají otázky víry, případně dějin, na které se taky kniha hodně zaměřuje.
Tomáše Petráčka sleduji dlouhodobě a fadím mu, a tak jsem uvítala možnost setkat se s ním v jedné knize a proniknout do jeho pohledu na život komplexněji. Takhle třeba popisuje svoje osobní zkušenosti s katolickou církví:

"Ale zase na jednu stranu, když má člověk intenzivní vztah s Bohem a ještě má určité poučení z historie, tak ani to, že je třeba terčem nějaké vnitrocírkevní šikany nebo že mu jeho představení místo toho, aby mu nějak pomáhali, spíše škodí, pro něj není nic nového. To je přece nedílná součást křesťanské existence. Trpět církví patří ke komplexitě křesťanské zkušenosti."

Díky Tomášovi Petráčkovi za tu naději navzdory všemu.

5 03.05.2021

Mně se nejvíc líbil první díl, ale tento dýchá poetikou prázdnin v lesích. Jeden díl, jedny prázdniny, zpovykaný "Lávíček" a Kája se Zdeňou, kteří veškerý možný čas tráví v lese. Krásná idylka, kterou naše děti milují a my si ji taky rádi přečteme s nimi.

5 21.04.2021

V tomto velice osobním textu k mladým lidem papež František cituje různé církevní dokumenty i své předchůdce, využívá biblické citáty i citáty svatých, ale také cituje jihoamerické básníky a používá příměry z běžného života – například z přírody, ale využívá i přirovnání k nejmodernější technice:

"Vždyť „život, který nám Ježíš dává, je příběh lásky, životní příběh, který se chce propojit s naším životem a zapustit kořeny do půdy každého z nás. Tento život není nějaký záchranný program, který visí v ‚cloudu‘ a čeká na to, až si ho někdo stáhne, ani nějaká nová ‚aplikace‘, kterou člověk musí objevit, nebo nějaké cvičení na způsob techniky mentálního seberozvoje. A tento život už vůbec není nějaký ‚tutorial‘, návod na vyhledávání nejnovějších zpráv. Záchrana, kterou nám nabízí Bůh, je pozvání k účasti na love story, která se spojuje s našimi osobními příběhy; ona žije dál a chce se zrodit mezi námi, abychom mohli přinášet užitek takoví, jací jsme, kdekoli jsme a s každým člověkem kolem nás. Tam přichází Pán, aby sázel a aby byl sám zasazen.“

Připojuji se k papežovu velice osobnímu přání mladým lidem, na kterých stojí budoucnost nás všech:

"Drazí mladí lidé, mojí radostnou nadějí je, že vás uvidím, jak běžíte běh, který je před vámi, a že předbíháte ty, kdo jsou liknaví a bojácní. Běžte „přitahováni tváří Krista“, kterého tolik milujeme, kterému se klaníme v Nejsvětější eucharistii a kterého poznáváme v těle našich trpících bratří a sester. Kéž vás v tomto běhu žene Duch svatý. Církev potřebuje vaši hbitost, vaši intuici, vaši víru. Potřebujeme je! A až dospějete tam, kam my jsme se ještě nedostali, mějte prosím trpělivost a počkejte na nás.“

Myslím, že k této knížce nabité myšlenkami už není potřeba více dodávat. Vezměte a čtěte!

5 27.03.2021

Jak tohle mohli obyvatelé Leningradu přežít a prožít? O tom vypráví Inna Rottová ve svých jedenácti povídkách. Nejde o deníkový záznam z této doby (těch bude asi taky dost, i když já jsem dosud žádný nečetla), ale o soubor povídek literárně zpracovaných a propojených postavou Julie. Autorka v nich ale určitě vychází ze zkušeností svých i dalších lidí, se kterými se setkala, či o jejich příbězích slyšela. Sama blokádu prožila jako malá holčička.

Události z blokády Leningradu jsou tak hrůzné, že se čtenář může ptát, jestli vůbec má sílu o nich číst.
Tváří v tvář smrti, přítomné v Leningradu za blokády a přítomné samozřejmě i v této knize, si člověk uvědomuje, co má vlastně v životě cenu a jak i zdánlivě drobná pomoc blízkému člověku mu může zachránit život, nebo taky může stát život toho, kdo už pomáhá z posledních sil. I přesto, že smrt číhala doslova na každém kroku, dokázali si mnozí v Leningradu udržet kulturu a hodnoty, pro které jim stálo za to žít a bojovat o přežití. Na „malých“ příbězích běžných Leningraďanů je vidět, jak moc vlastně mohou „velké dějiny“ zasáhnout do života obyčejného člověka.
Kniha vyšla poprvé pod názvem Šest hodin ve vlaku v roce 1984 a pod tímto názvem se dočkala dalších dvou vydání. V roce 2018 ji pod názvem Norkový kožich za hrst vloček aneb Šest hodin ve vlaku vydalo nakladatelství Bondy. Škoda jen, že za tu dobu někdo nevěnoval péči jazykové stránce knihy. Rušivé chyby v interpunkci a především v diakritice mohly být odstraněny a kniha by se lépe četla. Povídky (zvláště prvních deset) jsou napsány tak poutavě, že by si takovou péči určitě zasloužily.
Při blokádě byl nedostatek úplně všeho: nejen jídla, ale také tepla a pitné vody. Mnohé věci, které běžně vídáme kolem sebe, nebyly samozřejmostí. Když Julie po blokádě videí téct vodu z fontány „jen tak, pro okrasu“, je to pro ni něco, v co už nikdy nedoufala, že uvidí:

„Tak to je ona,“ ukázal ředitel.
Dívka se na podstavci nakláněla nad rozbitým džbánem. Tekla z něho opravdová čistá voda. Jen tak pro okrasu.
„To víte, není to žádné umělecké veledílo,“ vykládal dál. A znělo to, jako by se omlouval. „Jenže si ji tady v závodě oblíbili.“
Pozorně jsem si ji prohlížela. A tu jsem uviděla to, co jsem hledala.
„Hlavu má předválečnou!“
Celá šťastná jsem ukazovala na skoro neviditelnou rýhu na krásném dlouhém štíhlém krku.
Chtěla jsem se podívat, jestli pořád ještě pláče. Ale nešlo to. Bránily mi v tom růže.
Byly to zvláštní růže. Vypěstovali je v Leningradu po válce. Měly obrovské květy a odolávaly nejprudším mrazům.
Na záhonu větším, než jaký byl tehdy ten náš za blokády, kvetly růže žlutě, bíle a rudě kolem pískovcové dívky se džbánem. Jako pomník Sašovi, který se chtěl stát zahradníkem, ale zahynul, když mu bylo patnáct let.

5 18.02.2021

Generál Petr Pavel je pro mě inspirativní českou osobností a chtěla jsem se o něm dozvědět víc.
Kniha je ale dost nešťastně zpracovaná. Počáteční pasáže nejsou moc kvalitní a hlavně působí dojmem, že autor "jen tak halabala naházel na hromadu vše, co se mu podařilo nashromáždit o Petru Pavlovi". Tohoto dojmu jsem se zbavila až v druhé části knihy, kde už jsou podstatně zajímavější rozhovory přímo s Petrem Pavlem o jeho zkušenostech a jeho pohledu na svět. Ne každý ale asi bude mít tu trpělivost se k nim "prokousat" nesmírně nudnou první částí.
Fotek by mi stačila maximálně čtvrtina a rozhodně by takováto kniha nemusela být kompletně na křídovém papíře, což ji neskutečně prodražuje. Díky tomu jsem ji četla až poté, co se uvolnila v knihovně.
Takže na závěr doporučení: Kniha je vhodná pro ty, kterým přijde osobnost generála Petra Pavla zajímavá a kteří si v ní dokážou to zajímavé sami vybrat.
A na závěr samotný Petr Pavel:
"Na druhou stranu platí pravidlo: Mluv, když máš co říct! Vyjadřovat se za každou cenu, jen proto, aby člověk byl slyšen, je kontraproduktivní. Doba je naštěstí natolik dynamická a přináší denně tolik podnětů, že je neustále co říct."

5 16.05.2020

Žánr sci-fi celkově moc nečtu, takže moje hodnocení není příliš fundované.
Líbila se mi hlavní myšlenka, že se lidé po celosvětové katastrofě zachrání v tunelech moskevského metra. Prostředí knihy je velice lákavé. V tomto ohledu je zajímavé knihu číst a představovat si moskevské metro, kde jsem nikdy nebyla...
Hodně zajímavá je taky skutečnost, že autor zveřejnil text na internetu a s pomocí veřejnosti dolaďoval reálie, kterým sám dostatečně nerozuměl (typy zbraní, vojenské zvyklosti,...).
Co mi ale dost vadilo - a nevím, jestli je to chyba původního textu, nebo spíš překladu - tak, že je v knize spousta drobných překlepů a chyb (chybějící uvozovky tam, kde mají být, čárky ve větách, často interpunkce ve slovech) a drobných nelogičností v textu. To mi dost stěžovalo soustředění na děj a dalo by se to snadno odstranit.
Líbily se mi některé spíše filosofické pasáže, ale přišly mi místy dost odtržené od děje.
Za mě dobrý nápad, ale nepříliš dobře literárně zpracovaný. Kdyby mi knihu nepůjčil můj žák, nejsem si jistá, jestli bych ji dočetla.

5 24.03.2020

Výborný hlavní nápad, výborné dílčí nápady (např. C. K. HLUBINA), ale zpracování mě místy spíš rušilo. Možná autor časem vyzraje... Některé myšlenky se několikrát rušivě opakují, zápletka s určitým počtem povolených znaků mi nepřišla zajímavá apod. Ale myšlenka, že by se dnešní smrtelník setkal s konkrétními pouštními otci, je zajímavá a kniha stojí za přečtení.

C. K. HLUBINA
Toužíte po zážitcích?
Potřebujete změnu?
Drtí vás rutina?

Pojeďte s námi
na místo, kde jste!

Pořádáme
Dobrodružné výpravy za setrváním,
Putování pouští všedních dnů.
Cesty z labyrinta světa do ráje srdce.

Zůstaňte!
Využijte i vy
příležitost neodejít.
Pod vedením certifikovaného průvodce.

Kniha, která je jakousi mozaikou pohledů a zamyšlení na fenomén Františka z Assisi. Ne zevnitř, tj. z církve, ale plánovitě jaksi zvenčí, očima obyčejného člověka. Zvláště v tom posledním ohledu je kniha i dnes velice zajímavá a doporučuji všem, 1) které zajímá osobnost svatého Františka a zároveň 2) snesou její náročnější styl.
"Ten, kdo viděl celý svět viset na vlásku Božího milosrdenství, viděl pravdu: mohli bychom skoro říct mrazivou pravdu."

5 07.02.2018

Velice pěkná oddechová kniha. Nic více, nic méně. Výborný námět, styl autora dobrý, ale ne vynikající jako u klasiků. Ale to se od takovéto knihy asi ani neočekává. Zajímavým námětem byl tučňák zachráněný a zachraňující a příběh chlapce Diega. To byly skutečné vrcholy knihy, které stojí za přečtení a zamyšlení.

5 04.10.2017

Výborná kniha pro "chvíle trudomyslnosti". Ovšem jen pro ty, kdo mají dost potřebného nadhledu. "Lidová tvořivost" z pohřbů pohladí na duši a povzbudí – a věřím, že drahé zemřelé už neurazí.
Jeden příklad za všechny:
"Dlouhá léta pracovala jako
vrchní sestra na patologickém
oddělení krajské nemocnice
a obětavě tam vždy hájila
politiku strany."

5 30.12.2016

Rozmluva mezi starou ženou a dítětem byla někdy dost náročná na sledování a přišel mi to čistě ženský přístup... Nevím, jestli by tato kniha byla srozumitelná pro muže - kdyžtak dejte prosím vědět. Každopádně jde o silný a nosný životní příběh, který stojí za to přečíst!

5 07.10.2011

Tuto knihu jsem četla až jako dospělá a dost mě nadchla! Jsem zvědavá, co na ni budou říkat moje dcery, až budou v pubertě... Jeden z nejlepších románů pro dívky, který jsem kdy četla! O hledání životních hodnot...

5 07.10.2011

Lev Golinkin vzpomíná na emigraci své rodiny ze SSSR do USA na přelomu let 1989/1990. Jemu tehdy bylo deset let. Jedna z mnoha vzpomínkových knih. Mě v ní zaujalo několik věcí:
- Lev Golinkin krásně vypravuje. Nejen chronologicky, ale umí vždy vybrat a "nasvítit" něco zajímavého,
- velice zajímavě taky uvažuje o tom, co se dělo jemu, jeho rodině i lidem kolem,
- jeho vděčnost všem, kdo jim na jejich dobrodružné cestě pomohli.

"Štěstí mi přálo natolik, že ve mně nový kus oblečení už nevyvolává tak prudkou odezvu, ale kdykoli pomyslím na bundu od Evy, vzedme se ve mně odlišný druh radosti. Ohlédnu se a vidím své dětství, které neutvářely pouze charkovské uličky, ale také společné úsilí tisíců protestujících, tuctů pracovníků organizací pro lidská práva, politiků, dobrodinců, aktivistů a běžných lidí. Jsem rád, že jsem se s částí z nich setkal; většinu nikdy nepoznám. Někteří zápasu věnovali své životy; jiní třeba jen podepsali petici, zaslali šek, ověřili dokumenty či odevzdali bundu. Drobné počiny si prorazily cestu světem, staly se mou součástí a ovlivnily mě neočekávanými a neznámými způsoby. A když teď stojím na druhé straně, ohlížím se a jásá nad příležitostí proměnit plechovku polévky ve večeři nebo desetidolarovou bankovku v naději. Vnímám, že kolem mě šustí neviditelná vlákna, která mě spojují s lidmi, které vůbec nepotkám, a vím, že mohu pomoct jiné lidské bytosti, aby se cítila cenně, důležitě, hodnotně. Přestože sám pořád představuji neukončené dílo, nezpochybňuji moc zrn, jež mohu zasadit.
Modlím se, ať svou práci zastanu dobře."

4 26.05.2024

Myslím si, že deníček Gabriely Bossisové může být inspirativní pro všechny křesťany, kteří chtějí prohloubit svůj vztah s Ježíšem. Pro muže i ženy, především pro ty, kdo své životy prožívají v běžných zaměstnáních s běžnými starostmi. Může ale oslovit i lidi hledající – Gabrielin vztah s Ježíšem a její láska k němu je zcela autentická a zve k následování.

„Uvědom si, že pro tebe budu tím, čím mě chceš mít. Budeš-li se ke mně chovat jen jako k cizinci, budu pouze Soudcem. Budeš-li ke mně cítit důvěru, budu tvým Spasitelem. Budeš-li žít v mé lásce, budu tvým milujícím Ženichem, Bytím tvého bytí.“

4 25.02.2024