Matematicka komentáře u knih

Rozhovor Martina T. Zikmunda s Petrem Pithartem vyšel v roce 2010 – v době, kdy jsem ho četla už byl tedy deset let starý. Je taková kniha v roce 2020 ještě aktuální? Za sebe musím po jejím přečtení (vybrala jsem si ji podle jejího názvu) potvrdit, že ano.
V této knize rozhovorů nejde ani tolik o životní příběh Petra Pitharta, i když i o něm se tu mnohé dozvídáme a Petr Pithart se odpovědím na tyto otázky nijak nevyhýbá. Ale více do popředí se tu dostává jeho pohled na události, kterých byl svědkem, i na celospolečenské problémy. Pohled právníka s velkým zájmem o českou historii, zájmem o jiné národy, s kterými jsme sdíleli jeden stát (hlavně Němce a Slováky), a především o problematiku ideologií. Pohled člena komunistické strany (v letech 1960–1968), poté dělníka čerpajícího vodu v maringotkách se spoustou času na čtení, disidenta a ve svobodné společnosti i politika.
Určující je způsob, kterým se Petr Pithart vztahuje ke světu a který dal po dlouhém hledání knize název. Petr Pithart o tom říká:

"Já jsem si osvojil hodně z Machovcovy dikce, nemyslím tím halekání v hospodách, ale tu dikci polemickou, dialogickou, plnou otazníků, třeba několik vět po sobě s otazníkem, žádné odpovědi. Pokládám tento způsob rozpravy za zcela přirozený, i když pro mnoho lidí je to asi příliš exaltované. To mě naučil Milan Machovec, že se člověk vydává otázkami, ne odpověďmi. Že jen otázky nás někam v dialogu přivedou.
Že tázavost je předpokladem jakéhokoli filozofování, to je banalita, ale u Machovce šlo navíc o tázavost jako o způsob řeči. Měl k tomu příhodně vysoko posazený hlas, a když jeho otázka končila, byli jsme někde u stropu nebo u vrcholků stromů. Jedna končila, druhá začínala. Sem paří i výstižná charakteristika Masaryka: proslul skvělostí spíše svých otázek, méně než odpovědí.
Co je důležité, jsou otázky. Klást správné otázky. Dodávám, že za každou otázkou by měla následovat výstižnější, přesnější, hlubší otázka, mířící více k jádru problému – jako svého druhu odpověď. Odpověď zase otázkou, lepší otázkou. To mě naučil Machovec. A Machovce nepochybně inspiroval Masaryk. A tak jsme si toto masarykovské memento předali."

Dalším velkým tématem, kterému se Petr Pithart v knize věnuje, je otázka, jací jsme my Češi. Jací jsme byli a proč? Jací jsme a jací budeme? V tomto hledání „duše českého národa“ Petr Pithart vědomě navazuje na své velké vzory: Tomáše G. Masaryka, Emanuela Rádla a Ferdinanda Peroutku:

"Myslím, že jsme byli – a dosud jsme – mimořádně sebestřední, málo nás zajímal a zajímá svět kolem nás, je to jedno z našich prokletí, že pořád hledíme jen na sebe. Máme pocit, že nikdo nechápe, jak jsme dobří, že ostatní jsou připraveni nás opustit, zradit.
Myslím si, že i v tom osmašedesátém nám dělalo strašně dobře, jak si nás svět všímá, ale to neznamená, že bychom se sami o svět zajímali. Však také naše „zahraniční“ politika byla tehdy prakticky nulová. Čím my trpíme vůbec nejvíc, je naše nevyrovnané sebevědomí. Chvílemi máme pocit, že se tady dějí hrozné věci, které by se jinde na světě dít nemohly, že jsme poslední z posledních, hanba námi mlátí, a pak zase, v jiných věcech, jsme druhý den úplně skvělí, nejlepší, a zdá se nám, že na nás celý svět s obdivem zírá a uznává nás. Nejsme schopni se dohodnout na rozumné míře toho, jací doopravdy jsme. Tyto nevyrovnané pocity jsou strašně vyčerpávající, jednou máme za to, že jsme v tom pelotonu úplně poslední, jednou zase na špici. Z toho může být jen kocovina a nedostatek sebedůvěry.
To se týkalo i našeho nedávného předsednictví v Radě Evropské unie. Chvástali jsme se, že vidíme věci, které před námi nikdo neviděl. My jsme jediní v Evropě, kteří si z ní umějí utahovat… My jsme byli jediní, kteří Obamovi řekli natvrdo to a to. A světově: anglicky! A vzápětí jsme všechno podělali."

Jsem přesvědčena, že i po deseti letech od vydání knihy má smysl vydat se s Petrem Pithartem na cestu kladení si otázek – například o tom, kdo jsme, kam směřujeme, a proč tak činíme, ale i o mnoha dalších problémech, které nám mohou při čtení tohoto inspirativního rozhovoru vyvstat.

6 01.07.2020

Příběh určitě zajímavý a chytře napsaný, ale mě kupodivu nějak zvlášť nezaujal. Nedokážu ani přesně říct proč. Možná je to vysokou ambicí knihy, která slibuje, že "po jejím přečtení uvěříte v Boha". To se v mém případě nestalo. Možná je to taky má chyba, četla jsem ji v nesprávnou dobu apod. Tím nechci nijak snižovat její inspirativnost pro jiné čtenáře, ale u mě to nějak nezafungovalo.

6 13.10.2019

Krásná kniha. Poetika parních mašinek a lidí, kteří s nimi pracují... A k tomu mnoho podobností se světem lidí. Mašinky i lidé, kteří všichni chtěli "něco ohromného a bláznivého a nemožného a dělali věci proti rozumu a proti Pánu Bohu. A každý na to nějak doplatil."
V dětství jsem tuto knihu nějak minula (a příliš mi neutkvěl ani večerníček), ale se svými dětmi jsem ji velice ráda vzala a četla.

6 30.01.2016

Kniha, která mě vtáhla do děje... a nepustilo mě to až do konce, přestože děj je dopředu předvídatelný. Krásná kniha. I když souhlasím, že občas až moc polopatická (Zeptejte se svých rodičů...). Ale Josteina Gaardera a jeho výzvy k přemýšlení mám ráda, takže pro mě úžasný zážitek.

6 16.04.2015

"Pohádky ovčí babičky" jsem si zamilovala jako televizní seriál pro děti až jako dospělá :-) Seriál mě i mé dcery přivedl ke knihám. Tohle je zpracování jedné z příhod beránka, ovečky a vlků pro nejmenší děti formou leporela. Všichni hrdinové tu slaví Vánoce a jejich pověstná nevraživost jde nakonec na chvíli stranou - tak, jak to má o Vánocích být.

6 03.07.2013

Krásná "oddechová" kniha, nebo chcete-li kniha popularizačně historická (v tom nejlepším slova smyslu). Pavel Kosatík shromáždil informace o manželkách všech československých a českých prezidentů a vytvořil tak mozaiku, která má i určité styčné body. Nejvíc mě oslovily osobnosti Charolotty Masarykové a Hany Benešové - ty jsou mi i osobním vzorem. Zajímavá pro mě byla i Viera Husáková, která mě zaujala v televizním dokumentu o Husákovi. Zde jsem se tedy o ní dozvěděla i jinak. A manželky "budovatelky"? Jistě je také zajímavé zkusit se podívat na život jejich očima. Při čtení knihy mě napadala otázka: "Jaká by vlastně měla být manželka prezidenta?" a s ní související: "Jaká by vlastně měla být manželka?". Tato otázka pro mě je a už zůstane aktuální, takže má pro mě smysl nad touto knihou se zamýšlet. Je to moje první kniha, kterou jsem přečetla od Pavla Kosatíka a už se těším na další... Začnu samozřejmě u rozšíření této knihy na Manželky prezidentů. Deset žen z Hradu.

6 24.05.2013

Zcela autentické a otevřené vyprávění o strastech i radostech života s "cizími" dětmi. Díky za ně! O pěstounské péči do budoucna uvažuji a tato kniha mi poskytla reálný vhled do toho, co mohou zažívat ti, kdo do ní šli - a to na obou stranách - jak maminka, tak její holky. Díky za tuto otevřenou výpověď, která neskrývá ani radosti, ani problémy, s kterými se setkala autorka i její dcery ve společném životě. Je to odvaha přijmout nějaký dar se vším všudy a přijmout člověka, který už má svůj osobní příběh, je (jak jsem se dozvěděla z knihy) velké dobrodružství. Do dalšího života jim přeji vše dobré! Já mám své vlastní dvě holky, takže prožíváme trochu jiné strasti a radosti, ale problémy jsou v lecčems podobné...

6 26.10.2012

Za mě zatím nejlepší z prvních tří knížek edice Dennodenně nakladatelství Biblion.
Pavel Hošek se nad krátkou biblickou knihou Jonáš zamýšlí čtivě a velice aktuálně. Dotýká se mnoha témat, která jsou důležitá tady a teď v našich životech a dává nám příklady, jak v podobných situacích jednaly biblické postavy. Pavel Hošek je pro Jonášův příběh opravdu zapálený a dokáže "zapalovat" další. Ke knize se určitě ráda i vrátím.
Jediné, co se mi v této edici už tradičně nelíbilo, byly ilustrace. Výtvarně mě tato edice zatím míjí, ale je to samozřejmě subjektivní pocit.

"Od chvíle, kdy jsem poprvé četl Jonášův příběh, nepřestává mě jeho tajemný hrdina znepokojovat. Děsí mě. Dráždí mě. Nedokážu na něj přestat myslet. Zamiloval jsem si ho. Vedu s ním vnitřní rozhovor. Hádám se s ním. Snažím se zachytit jeho pohled, ale on se vždycky dívá někam jinam. Jindy zas mívám pocit, že jsem to já, koho zpovzdálí pozoruje on. Mám dojem, že se známe odjakživa. Občas se mi o něm zdá. Někdy mívám dokonce pocit, že … jsem to já.
Když jsem poprvé četl vyprávění o jeho vnitřním zápase a jeho dobrodružství na cestě do Ninive, měl jsem dojem, že jsem byl přistižen. Že vypravěč toho příběhu mě musí osobně znát. Jako by se pod průhledným kostýmem hebrejského proroka celou dobu mluvilo o mně. O mojí sveřeposti, o mojí samospravedlnosti, o mém strachu a mé zuřivosti. Jak důvěrně znám Jonášovy pocity. Ano, Jonáš je mi tak blízký i proto, že je ustaraný, úzkostný, nervózní, neklidný… jako já.
Mám ho rád, je mi ho líto. Fandím mu. Vsázím na jeho záchranu, věřím, že nakonec pochopil. Věřím, že nezůstal zakletý do falešné představy o Bohu, která byla zřejmě příčinou jeho žalu. Musím věřit v jeho proměnu. Jen pokud bylo jeho srdce nakonec uzdraveno, může být uzdraveno i to moje. Tak strašně dobře znám jeho špatné vlastnosti. Protože je mám taky. Všechny."

5 01.06.2024

Skvělý nápad udělat knihu o řeholních sestrách. Takových knih je skutečně jako "šafránu". Bohužel mě to úplně "nechytlo". Hodně se mi líbily fotografie. Všechny sestry, oslovené v knize, mi přišly zajímavé a inspirativní, ale ty texty o nich mě nějak hlouběji nezasáhly. Nevím přesně, čím to je. Možná by byly živější rozhovory, možná se jim nedokázala autorka dost přiblížit a mluvit s nimi o těch věcech nejniternějších. I tak ale stálo za to tuto knihu si přečíst - a řeholních sester si vážím zase o něco víc než před jejím přečtením. Za to patří dík autorce i všem "zpovídaným" sestrám, které šly s kůží na trh.

5 05.02.2024

Příběh z minulosti velice pěkně a citlivě zpracovaný a zbeletrizovaný. Žiju blízko Olomouce a o "hodolanském pekle" jsem dosud neslyšela vůbec nic. V tomto ohledu kniha skvělá. Příběh ze současnosti mě nejdřív bavil, pak mi nevadil a pak už mě začal dost štvát. Ve srovnání s tím, co prožívali hrdinové v minulosti, smutně vynikla jeho banalita. Co bych ale naopak chtěla pochválit, jsou citace z dobových dokumentů, které jsou podle mého názoru vybrané dobře a citlivě - jsou krátké a dobře doplňují hlavní příběh. Celkově autorce děkuji za zpopularizování tohoto tématu.

"Nelitujte Němců

Dochází nám celá řada stížností na chování Němců a hlavně žen, které jsou posílány na různé práce. Nejen že jsou vzpurné a drzé, ale odvažují se dokonce ještě dnes hovořiti mezi sebou německy. Netýrejte je, ale ani nelitujte! Neulehčujte jim jejich práci, nechť na svém těle pocítí aspoň tisícinu toho, co naše mámy.
Nevěřte jim a neexponujte se za ně! Prokazování osobních úsluh jednotlivců nemůže být důvodem k tomu, aby těmto osobám bylo vráceno československé státní občanství a všechna práva s tím spojená. Jen ať pracují! Byli za Hitlerova režimu šťastní, okupovali nás a žili z našeho utrpení!
(novinový článek, Stráž lidu, 19. května 1945)"

5 16.01.2024

Jak už název knihy napovídá, jde především o svědectví o krutosti. Kněz František Štveráček jí viděl a zažil opravdu hodně a je až k nevíře, že ji všechnu přežil a mohl o ní vydat svědectví. Takto kruté vzpomínky jak na nacistické koncentrační tábory, tak na komunistické věznice, jsem zatím nečetla.
Jeho kniha vzpomínek je navíc velice precizně zpracována editorkou Stanislavou Vodičkovou. Vzpomínky tohoto vzácného člověka, který se "nehodil" žádné diktatuře - aniž by tomu šel přímo naproti, jsou velice zajímavé. Takto vzpomíná na kamarády z nacistického koncentračního tábora:

"Neexistovala ukrutnost, kterou bych býval neviděl, a z nich většinu jsem zakusil sám na sobě. Vám, mrtví kamarádi, slibuji, že na vás nikdy nezapomenu. Vy jste prošli utrpením a mukami a dojdete triumfu vzkříšení a slávy věčné. Nezměrným vaším utrpením a krví, žárem lásky vašeho srdce a ranami do něho vedenými byl spasen i náš národ. Nebylo vám dopřáno odpočinout v rodné zemi. Vaše těla byla spálena a snad i spláchnuta do kanálů. Váš duch a vaše oběť však žije a bude žít přinejmenším v nás, kdo jsme vás poznali a kteří jsme měli více štěstí Na vás se nemohou vyplnit slova Dantova nápisu pekelného:

Mnou vchází se do města věčné strasti,
mnou vchází se v noc, jež nemá rána,
mnou vchází se do zatracenců vlasti.
Nech naděje, čí noha sem se šine...

Bez oběti není vykoupení, a vy jste přinesli tu oběť nejsvětější. Vy jste si odbyli tvrdě pobyt zatracenců v městě, neztratili jste však naděje v lepší příští. A to přišlo a my jsme vám vděčni, kamarádi, kamarádi zlatí!"

5 22.08.2023

Kniha Jaroslava Nováka o prvních skautských táborech je velice dobře napsaná a skvěle se čte. Ke čtení v dnešní době doporučuji spíš původní vydání "Skautská srdce", které vyšlo nově v roce 2023. Obsahuje původní text Jaroslava Nováka (který je celkově delší a obsahuje i úvahové pasáže) a k němu i vysvětlivky a poznámky k tehdejší době - ty se po sto letech od popisovaných událostí někdy už hodí. Jinak kniha časem neztrácí nic na své čtivosti a dobrodružství. Doporučuji především všem, kdo jezdili, jezdí nebo budou jezdit na skautské tábory.

Jaroslav Kopecký nebyl žádný literát. Velice prostě zaznamenal své vzpomínky na jednu generaci salesiánů. Zaujalo mě, že ve svých vzpomínkách nemluví téměř vůbec o sobě, spíše vydává svědectví o vzácných lidech, které mu bylo dopřáno potkat. Je to skutečně "balzám pro duši" pro všechny, kdo fandí salesiánům, případně znali osobně Jaroslava.
Jeden citát za vše:
"Dnes už svatořečený papež Jan XXIII. říkal: "S důvěrou pohlížím vstříc budoucnosti. Chci, aby ať už bude dlouhá, či krátká byla svatá a posvěcovala druhé." Celý život se učím naslouchat, chápat, čekat, odpouštět, mít všechny rád, nepropást nic závažného, neprožít čas marně, nezapomínat na varování Terezie z Ávily: "Jedné nespokojené řeholnice se bojím víc než legie ďáblů!" nebo Pane Bože, uchraň nás před svatými s kyselou tváří!"

5 15.03.2023

Pěkná a laskavá kniha pro mladší děti a jejich rodiče a prarodiče o zázracích, které se mohou dít o Vánocích a o tom, co jsou vlastně ty nejdůležitější dárky. Určitá zjednodušení lze i vzhledem k cílové věkové kategorii odpustit. Velice pěkné ilustrace a velká písmenka pro malé čtenáře.

5 08.01.2023

Na mě to působilo takovým značně "patchworkovým dojmem". Aneb "co mě napadá k tématu žen v církvi" shnrnuto na jednu neorganizovanou hromadu. I tak jsem Zdeňkovi Jančaříkovi vděčná, že k tomuto tématu něco napsal. Co se mu myslím povedlo dobře vybalancovat, je to, že upozornil na problémy, aniž by příliš "naštval" lidi tradičního smýšlení. O to cennější možná kniha je... Navíc se v ní objeví pár zajímavých postřehů a myšlenek. Pro mě pěkně strávený čas, ale nic, co bych musela číst podruhé.

5 22.11.2022

Krátký a přehledný rozhovor, ve kterém Franz Kett vzpomíná na svůj život osobní i profesní. Vzpomíná na radosti a bolesti, nevyhýbá se ani vlastním selháním. Míra jeho sebereflexe je opravdu obdivuhodná, ale zachovává si soukromí a o některých věcech či problémech taktně pomlčí. Pro mě velice příjemné překvapení a rozhovor pro mě byl v mnohém inspirativní.

5 18.09.2022

Mně se kniha líbila, ale po dočtení jsem pochopila, proč v České republice nemají "memoáry roku 2016 podle Washington Post" příliš velký ohlas a vyprodávají se tu za nějakých 29 Kč. Jednak knihu napsal syn emigrantů, které obecně nemáme moc rádi (bohužel). A jednak je psána zvláštním, spíše beletristickým a psychologizujícím způsobem.
Svému otci v ní Mark Slouka vyčítá, že ve svých rozsáhlých pamětech nemluví téměř vůbec o své manželce. Sám ale činí podobně: jde spíše o vyrovnávání se se vztahem se svou matkou, než o memoáry. O jeho vlastní manželce a dětech, ale vlastně ani o životě v Americe ze z knihy moc nedozvíte.
Ráda bych si ještě přečetla vzpomínky jeho otce, Zdeňka Slouky. Myslím, že dohromady by knihy vytvořily "plastičtější obraz" dost zajímavého života otce i syna (v originále se kniha jmenuje mnohem výstižněji Nobody’s Son).

5 10.09.2022

Jsem vděčná uživateli "mirektrubak" za to, že jsem díky němu tuto sbírku poezie objevila. "Ťala" u mě přímo do živého - tak, jak to asi umí jen dobrá poezie. Hans Børli "nekecá", jeho básně jsou krátké, stručné, plné jednoduchých obrazů přírody, ale jdou přímo k věci a k tomu, co je důležité. Dokáže překvapivě svěžím způsobem reflektovat i svou křesťanskou víru. Milostných veršů není ve sbírce mnoho, ale o to hlouběji mě zasáhly. Děkuji za toto setkání a určitě se k němu budu ráda vracet. Díky taky všem, kdo sem opsali úryvky básní - a přidávám jednu celou:

***
Jsou

Jsou chvíle,
kdy šednou slova,
smutek prostírá stůl:
listy nedávno zvadlé
led zaklíná.

Jsou chvíle,
kdy slova nejsou nic,
kdy štěstí vidíš
stékat v kapkách rosy
po stéblech trav.

5 04.08.2022

Pro mě zklamání. Dcera ji dostala ze školy jako "doporučenou" četbu, ale už jsem četla mnoho podstatně kvalitnějších knih pro děti a dospívající. Téma je výborné a dalo se z něj rozhodně "vytěžit" mnohem víc. Příběhy pro mládež v různých časových rovinách zvládají lépe např. Jostein Gaarder nebo Sophie de Mullenheim.

5 12.05.2022

Ve své knize líčí Gereon Goldmann své osudy především v době druhé světové války a následného pobytu v zajateckých táborech, v letech 1939–1947. Jeho zážitky z tohoto období jsou velice pestré, prostoupené vírou a navíc o nich umí i výborně čtivě vyprávět. Je možná škoda, že se k nám jeho svědectví dostává až teď, osmnáct let po jeho smrti, ale i tak může rozšířit náš pohled na druhou světovou válku a může nám pomoci pochopit a překonávat předsudečné rozdělení na „ty dobré“ a „ty zlé“ ve válce.
Kromě rozšíření pohledu na druhou světovou válku, které považuji za klíčové, mě na knize zaujaly ještě dvě věci. Jednak obrovská síla modliteb řeholních sester, kterou Gereon sám na sobě poznal a později s nimi i na mnohém spolupracoval a mnohých věcí se mu podařilo touto cestou dosáhnout. Jednak jeho jednoznačný důraz na vzdělání: když měl chvíli času, tak studoval (a to dokonce i v průběhu války), když mohl samostatně působit v zajateckém táboře, kladl velký důraz na vzdělání ve víře a založil tam jakýsi institut, na kterém mohli zajatci studovat. V obojím bychom se od něj mohli inspirovat i dnes, v časech mnohem klidnějších, kdy máme více prostoru jeho myšlenky uskutečňovat.

5 16.04.2022