martin č. komentáře u knih

stejně perfektní jako předchozí díl. Nepoznal jsem ale úplně všechny postavičky (většinu ano), do kterých se proměňovala Morganka v "kouzlokřeči". Při setkání se sluníčkáři jsem se musel smát nahlas. Těším na se na závěrečný díl.

3 19.02.2020

V první polovině knihy (Nadace versus Bell Rioso) mi to ještě výrazně připomínalo dějiny Římské říše (popsal jsem u prvního dílu Nadace).
Líbil se mi koncept (SPOILER?) "ve slabé říši silný císař odstraní slabé generály (a říše tudíž nemůže expandovat); je-li silný generál vedle slabého císaře se obrátí spíš proti tomuto císaři, aby ho nahradil (a říše tedy opět neexpanduje) a je-li vedle silného císaře silný generál, nemůže se obrátit proti trůnu, ale musí expandovat na válečném tažení, což mu ale zase nedovolí silný císař, aby mu generál nepřerostl přes hlavu) Konec SPOILERU)

Druhá polovina s Mezkem, už mě, přiznám se, tolik nebavila. Postavy mi byly až nesympatické. Přesto mě ale zajímá, jak to bude dál, a tak poslouchám už třetí díl. Dal bych tak 3 a půl hvězdy.

3 04.10.2019

V dětství jsem četl knížku několikrát a její středověká atmosféra a (pro mne tehdy) napínavý příběh i krásné ilustrace mne celého pohltily. Mám k této kodovce proto dodnes nostalgický vztah.

Některé kapitoly mne zaujaly víc, některé míň, ale celkově vynikající. Někdy jsem se seznámil s úplně novými osobami našich dějin. Pavel Kosatík je nejsilnější jistě na poli 20. století, přesto mi v hlavě nejvíc zůstane kapitola o setkání sedláka Jana Vaváka s Josefem II. Setkání dvou světů v nichž, ačkoli si nesmírně vážím osvíceného panovníka, nemohu nedat za pravdu i pohledu poctivého věřícího sedláka (jak ho Kosatík interpretoval), jemuž Josef II. svou překotnou reformační politikou boural dost razantně a necitlivě jeho starý svět.

3 04.03.2019

Tak Vám, pane Karle Čapku, opět velmi děkuji. Bylo mi, jako již dříve, velkým potěšením číst takový kvas myšlenek. Devadesát let staré články jsou i dnes živé a aktuální, a i když nemusím vždy souhlasit se všemi Vašimi názory, většinu z nich bych vůbec neuměl tak hezky a trefně rozvinout. Perfektně vystihnuté a pěkné jsou stati o nacionalismu, o relativismu, o malých poměrech, o amerikanismu, známé z učebnic Proč nejsem komunistou (rok 1924). Jak jen jste dokázal vidět dopředu. Vlastně ne, viděl jste "jen" podstatu věcí a znal lidi. A v tom to je.

3 27.06.2017

Je to jako s cédéčkem rarit a nevydaných věcí oblíbené skupiny. Když má skalní fanoušek kapely všechna alba, tak si koupí i album nevydaných věcí a demoverzí, které by samy o sobě moc neobstály, ale pro fanouška je povinností si je pořídit.
Stejně je to s touhle knížkou o třech kratičkých povídkách a jedné ústřední novele.
První povídka zpracovává v jiné podobě zápletku na parníku s šelmou, indiánem a zachráněnou dívkou, kterou Karel May začíná i román Poklad ve Stříbrném jezeře. Ústřední novelu Old Firehand už vypráví Olda Šetrný (byť zde ještě jeho jméno nezazní) a v upravené verzí jí začínal druhý díl Vinnnetoua, třetí povídka Dva Shatterové pak představuje úplný koktejl charakterů, dějů i jmen dalších Mayových příběhů. Pěkně protřepaný a promíchaný. Vypravěč je opět bezejmenný, naopak starší za Shatterů připomíná postavou Old Firehanda, jménem však Old Shatterhanda, dva Samové zas evokují Dlouhého Davyho a tlustého Jemmyho. Sám vypravěč (May-Old Shatterhand) je tu stejně jako v předchozí novele je mnohem syrovější než pozdější nezranitelný a všem odpouštějící polobůh Mayových knížek. Nemilosrdně střílí a probodává nepřátele jak na běžícím pásu, žádné velké šetření (ani u Vinnetoua) lidských životů se tu nekoná.
Pouze poslední povídka Abraham Lincoln je úplně samostatná.
Jak řečeno, album demoverzí a nevydaných věcí, které má smysl hlavně pro znalce.

3 26.03.2017

Výborná kniha. Dlouho jsem se na ni těšil a měl trochu i nějaká ta očekávání, což mnohdy působívá zklamání, ale očekávání se mi přesto naplnila. Na antickou literaturu je to dost čtivé dílo (i když i pár dalších titulů by se jistě našlo – např. Herodianos), ale především je to dobrodružné a napínavé. Asi je to díky tomu, že Xenofon popisuje vážně silný příběh, jehož byl sám součástí.

Ta situace, kdy se sice početná (ale na zas tolik) skupina ocitla 2000 km od domova uprostřed nepřátelského území bez vedení a zázemí pouze s dotírajícími nepřáteli všude okolo, případně nepřízní počasí v horách, musela být dost šílená. Vysloveně se probít k moři muselo vyžadovat obrovskou vůli a sebezapření. A Řekové v tom obstáli na výbornou. Xenofon (bylo mu tehdy cca 29 let) musel být opravdu borec. Událost dokazuje to tehdejší ohromnou převahu Řeků nad okolním světem. Ne tolik technickou (byť těžkou výzbroj měli řečtí hoplíté také lepší), ale především po stránce organizační, taktické, po stránce disciplíny či způsobu myšlení musely ostatní národy hodně převyšovat.

Jeden zajímavý poznatek – jsou zde dobře popsány praktiky řeckého náboženství. Nikde se tu nepíše o modlitbách, jak je chápou např. křesťané, naopak velkou pozornost tehdejší Řekové věnovali obětem (zvířat) a věštbám (z vnitřností).

Druhý poznatek – ačkoliv má knížka tradiční slušný poznámkový aparát, ve chvíli kdy Řekové vystoupali v severním Iráku do hor obývaných kmeny Kardůchů, které si nepodrobil ani perský král a na Řeky tito (rovněž nepřátele perského krále) stejně po celou dobu útočili, kde jen mohli, bylo mi i bez poznámek jasné, že musí jít o předky dnešních Kurdů, stejně nepoddajných, hrdých a bojovných tehdy i dnes. I Řekové tedy procházeli slovy K. Maye divokým Kurdistánem ;-)

3 01.03.2017

Krom absence „kvalitní krásné literatury“ která by mě posadila na zadek (psal už jsem o tom u předešlých dílů) mi trochu vadí ještě jedna věc. Postavy (a zejména Caesar) tu často jednají, jako by vždy přesně věděly, co bude následovat. I Pompeius na konci ví, že prohraje, že je odepsaný chlap atd. Přitom sama autorka v doslovu předchozího dílu (zkopíroval jsem to do citátů) píše pěkně o tom, jak všichni víme jen to, co bylo, a to co přijde jen nejistě předvídáme. A autorčiny postavy (Caesar především) zde prostě vědí.

Ale dost kritiky. 6 let – od Británie 54př.n.l. do smrti Pompeia 48 př.n.l.

Čím dál víc si uvědomuji, že i přes uvedené výhrady je to nejúplnější, nejpodrobnější a především nejpřesnější sága posledního století římské republiky, co na poli beletrie kdy vznikla. Opět tedy hluboce smekám až 5ti hvězdám.

Až mě to vede k myšlence brát do ruky antické autory z překladů antické knihovny (což i činím), anglickou wikipedii a začít na tu českou wikipedii obohacovat o hesla jednotlivých postav republikánské politiky. Jen najít čas. Rutilius Rufus, Livius Drusus, Servilius Caepio, Saturninus, Carbo, Sertorius, Publius Clodius, Quintus Cicero, Ahenobarbus, všichni konzulové a mnoho dalších, které česká wiki nezná, nebo jen pár větami. Až k takovým obrozeneckým myšlenkám (rozšířit české vědění o SPQR) mě paní C. McCulloughová vede. Kdyby se do toho chtěl někdo systematicky pustit, budu rád, když se mi ozve.

„Říjnového koně“ mám na stole, jen chci před ním ještě přečíst Ciceronovy Listy přátelům.

3 07.07.2016

Knížku jsem si přečetl v rámci vzdělávání se v byzantských dějinách. V tomto směru je knížka docela historicky věrná a průběh 4. křížové výpravy popisuje nestranně. Spád příběhu je svižný, myšlenkové pochody hlavního hrdiny Vítka jsou přímé, čisté a předvídatelné, závěr až pateticky dojemný. Konec konců knížka vyšla v edici knihy odvahy a dobrodružství, kam právem patří, což jistě není na škodu.

3 26.01.2016

Platí, co jsem psal o předchozích dílech. Literární kvalitu (takovou, abych si opsal myšlenku, citát, zamyslel se nad odstavcem) tam stále nevidím, faktograficky ale opět brilantní. Třetí díl se pohybuje na ploše celého středomoří v letech 86 - 69 př. n.l.
Na rodíl od literární hodnoty (dle mne) má paní McCullough docela osobitostou interpretaci dějin (nehledě opět na vlatní mapy, kresby atd). Má všechny antické autory nastudované od A-Z (a vlastně je přepisuje jen do naší románové podoby), a snad proto je vidět, jak má všechny ty římské aristokraty ráda (právě ti jsou z 90% známí z pramenů). Hodnotí své Římany jejich očima, stejným pohledem jako Plutarchos, Appiános a další, spíš než očima moderních historiků.
I přes líčení nejkrvavější etapy Sullovy diktatury, která knihu půlí, (pak už se zaměřuje na hvězdu Pompeia Velikého či Caesara), spatřuje např. v Sullovi těžce zkoušeného člověka a snaží se chápat jeho motivy, vyzdvihuje kladné stránky. Nikdo u ní není černobílý. Dost zajímavý pohled má i na Spartakovo povstání (opět římský aristokratický = odlišný od sociálního pojetí 20. století. např. pí Loukotkové). Spartakovu otočku před Alpami jako jediná interpretuje původní snahou Spartaka dojít naproti k Sertoriovi, po jehož smrti to však ztrácí smysl. A tahle interpretace je přitom tak logická! Tleskám za ni.

3 14.09.2015

Předpokládám, že většina čtenářů, kteří vezmou dílo raně byzantského historika do rukou, budou tak trochu vědět, co je čeká. Že půjde o popis válek východořímského císaře Justiniána Velikého (527-565), (stavitele istanbulského Chrámu Boží moudrosti), který se po téměř stu letech od pozvolného rozpadu západořímské říše pokusil obnovit její hranice v původním rozsahu a částečně se mu to i povedlo (Za své vlády znovu dobyl díky vojevůdci Belisariovi na Vandalech Afriku a všechny ostrovy středomoří a na Ostrogótech Itálii).
O to více v Prokopiově textu překvapí, že na východní hranici (Válkou s Peršany dílo začíná, pak teprve následuje popis válek na západě) tahal „Veliký“ císař v bojích s novoperskou říší většinu času za kratší konec. Od Prokopia se dočítáme o častých vpádech perského krále Chosroa I. na římské území, o nechuti Římanů stavět se na odpor a neustálém placení výkupného perskému králi. Inu doba byla opravdu jinde a východní Řím už neměl své legie jako před několika stoletími.
Mimoto je tu líčeno i velké povstání Niká a velmi sugestivně je popsána i morová rána, která ve 40tých letech zasáhla celý východní svět a východořímskou říši připravila odhadem o celou třetinu obyvatel.
Válka s Vandaly v Africe (roku 534) působí proti těmto východním událostem až snadným dojmem (aspoň v první knize). Ve druhé knize Války s Vandaly naopak Prokopios popisuje totální rozvrat v Libyi po její dobytí Římany, kdy v následujících cca 12ti letech jedna válka s Maury střídala druhou, vojsko se bouřilo a země pustla - "Příliš pozdě se dočkali klidu domorodí Libyjci, kterých zbylo jen velmi málo a byly úplně ožebračeni".
V jednom popisů z bojů mě nicméně pobavila formulace: "Dokonce i stařec se na něho z věže díval bez znepokojení. Ale římský voják šplhal jak nejlépe uměl ze skály na skálu, a když se mu zdálo, že je na dosah, vytasil potichu svůj meč a tak obratně jím udeřil starce, že mu upadla hlava" :-) Inu nemazali s tím tenkrát.

3 11.05.2015

Vynikající série, umocněná i krásným zpracováním vydavatelství Olympia. Krásné kresby Gustava Kruma vystihující atmosféru.
Pro všechny díly platí, že popisy ušmudlaných Turků, Arabů, či Balkánců, prostě všech lenivých synů Orientu, patří k tomu nejvtipnějšímu z pera Karla Maye vůbec.

1) První díl Pouští začíná několika samostatnými epizodami v Tunisku a Egyptě uvádějícími do děje pozdější padouchy, pak už se děj ale usazuje a začíná běh napříč Arábií, Old Shatterhand - zde Kara ben Nemsí prchá z Mekky, jeho průvodce Hadží Halef Omar je vtipný chlapík a skvělý a neohrožený ochránce, Šejk Muhammad Amín důstojný představený kmene Haddadů, Ajša z kmene Atejbů podmanivá a ojedinělá, ale kdo mi učaroval nejvíc? Sir David Lindsay! Je dokonalý. Pravý Angličan, vědom si své britské převahy nad okolním světem. Neumí kváknout ani slovo jinak než svou mateřštinou a je tak na Kara ben Nemsího odkázán, když ale ví, o čem je řeč, pak je stejně odvážný, duchaplný a schopný jako Kara ben Nemsí. Není v jeho stínu ale vedle něj, skoro jako na západě Vinnetou. A především je Lindsay naprosto nad věcí, protože co jsou všechna nebezpečí proti vášnivé touze vykopat a věnovat britskému muzeu fowlinbulla (asyrského okřídleného býka) Bez motyčky ani krok :-)

2) Druhý díl je pro mne asi nevtipnější a nejlepší z celé série. Putujeme divokým Kurdistánem. Dokončuje se příběh Alí beje a jeho Jezídů (v souvislosti s jejich genocidou islámským státem r.2014 jsem o nich slyšel poprvé a zde je Karel May krásně popisuje a chválí před 150 léty aniž vytáhl paty z Německá - smekám). Podstatná část knihy nás zdrží v Amadíí u báječného Selima Agy a jeho květiny Mirsely. A když ji opustíme dosahuje dokonalosti sir Lindsay při lovu na medvědy. V nebezpečném okamžiku nezaváhá ani na okamžik! Zajetí, boj, horkokrevní svobodní Kurdové a jejich hrdost i krvavá historie a nakonec duch jeskyně (stařenka jejímž předobrazem byla Mayova babička), který vše napraví. Tady by to celé mohlo končit.

3) Ve třetím díle musíme zpátky z Kurdistánu a do Bagdádu (a dál do Cařihradu), to je opravdu přes světlé chvilky nejtemnější díl. Loučení navždy s některými postavami (Muhammad Amín či Peršan Mírzá) a s jinými dočasně. Všude zaostalost, krevní msta, špína, beznaděj, mor. Velmi sugestivní popis. Jediné co člověka těší, když se morem nakazí i Kara ben Nemsí a Halef, je vědomí, že oni se z toho jako vždy vylížou :-) a cesta povede dál. Zjevují se tu totiž padouši Ibrahim Ma'múr a Armén Barúd el Amaza z prvního dílu a cesta vede do Cahřiradu a dál na Balkán. Ještě v Sýrii, pod velkolepými troskami starověkého Baalbeku si Kara ben nemsí povzdechne: "Jaký to rozdíl mezi pokolením, které zvládalo tak mohutnou hmotu, a tím, které opírá své ubohé chýše o zdi trosek!" Mluví mi z duše.

4) Na Balkáně začíná tak trochu onemaneshow Kary ben Nemsího. Halef tropí hlouposti, dva noví druhové jsou méně výrazní a tak je vše na Mr.Karovi. Charakteristika tučného taškáře Bošaka i dalších nutí k smíchu. Vedle moudrých biblických výroků z úst Kary hluboce pokýváte hlavou nad hodným synem knihkupcem Alím: " Vzývám Všemohoucího, aby mi otce ještě dlouho zachoval. Otce a matku máme jen jednou. Zemřou-li, pak vezme hrob dítěti to nejdražší a žádný člověk na světě už s nám pak tak dobře a pravdivě nesmýšlí.“

5) V zemi Škipetarů se pokračuje ve stejném duchu jako ve čtvrtém díle. Stejně jako v něm mi chybí velkorysý sir David Lindsay. Výrazným nepřítelem se stává falešný světec a žebrák v jedné osobě Mübarek, který Karu benNnemsího nenávidí celou svou černou bytostí, přesto je to na neomylného Almána málo. Kara zvládá vše i s vyvrknutým kotníkem, což je jediné zranění, které si sám způsobí v jinak snadném boji s padouchy Alacyi. Vše směřuje k Žutovi.

6) Vyvrcholení a závěr série. Halefovo mlsání, lov na medvěda, likvidace nepřátel v soutěsce, pak strhující přemožení Peršana Žuta, a vypořádání se s vrahem Hamídem ela Amazou z prvního dílu. Znovu se setkáme s Lindsayem, byť z něho zde dělá autor trochu nešiku, což mne maličko mrzí. Loučení je nostalgické a Halefův závěrečný dopis Karlovi do Německa moudrý jako ponaučení staroegyptského mudrce: „Buď vždy spokojen a nereptej! Buď vždy ctnostný a vyhýbej se hříchu a zločinu! Buď vždy střídmý, skromný, ochotný a varuj se opilství!“

3 23.04.2015

Vynikající série, umocněná i krásným zpracováním vydavatelství Olympia. Krásné kresby Gustava Kruma vystihující atmosféru.
Pro všechny díly platí, že popisy ušmudlaných Turků, Arabů, či Balkánců, prostě všech lenivých synů Orientu, patří k tomu nejvtipnějšímu z pera Karla Maye vůbec.

1) První díl Pouští začíná několika samostatnými epizodami v Tunisku a Egyptě uvádějícími do děje pozdější padouchy, pak už se děj ale usazuje a začíná běh napříč Arábií, Old Shatterhand - zde Kara ben Nemsí prchá z Mekky, jeho průvodce Hadží Halef Omar je vtipný chlapík a skvělý a neohrožený ochránce, Šejk Muhammad Amín důstojný představený kmene Haddadů, Ajša z kmene Atejbů podmanivá a ojedinělá, ale kdo mi učaroval nejvíc? Sir David Lindsay! Je dokonalý. Pravý Angličan, vědom si své britské převahy nad okolním světem. Neumí kváknout ani slovo jinak než svou mateřštinou a je tak na Kara ben Nemsího odkázán, když ale ví, o čem je řeč, pak je stejně odvážný, duchaplný a schopný jako Kara ben Nemsí. Není v jeho stínu ale vedle něj, skoro jako na západě Vinnetou. A především je Lindsay naprosto nad věcí, protože co jsou všechna nebezpečí proti vášnivé touze vykopat a věnovat britskému muzeu fowlinbulla (asyrského okřídleného býka) Bez motyčky ani krok :-)

2) Druhý díl je pro mne asi nevtipnější a nejlepší z celé série. Putujeme divokým Kurdistánem. Dokončuje se příběh Alí beje a jeho Jezídů (v souvislosti s jejich genocidou islámským státem r.2014 jsem o nich slyšel poprvé a zde je Karel May krásně popisuje a chválí před 150 léty aniž vytáhl paty z Německá - smekám). Podstatná část knihy nás zdrží v Amadíí u báječného Selima Agy a jeho květiny Mirsely. A když ji opustíme dosahuje dokonalosti sir Lindsay při lovu na medvědy. V nebezpečném okamžiku nezaváhá ani na okamžik! Zajetí, boj, horkokrevní svobodní Kurdové a jejich hrdost i krvavá historie a nakonec duch jeskyně (stařenka jejímž předobrazem byla Mayova babička), který vše napraví. Tady by to celé mohlo končit.

3) Ve třetím díle musíme zpátky z Kurdistánu a do Bagdádu (a dál do Cařihradu), to je opravdu přes světlé chvilky nejtemnější díl. Loučení navždy s některými postavami (Muhammad Amín či Peršan Mírzá) a s jinými dočasně. Všude zaostalost, krevní msta, špína, beznaděj, mor. Velmi sugestivní popis. Jediné co člověka těší, když se morem nakazí i Kara ben Nemsí a Halef, je vědomí, že oni se z toho jako vždy vylížou :-) a cesta povede dál. Zjevují se tu totiž padouši Ibrahim Ma'múr a Armén Barúd el Amaza z prvního dílu a cesta vede do Cahřiradu a dál na Balkán. Ještě v Sýrii, pod velkolepými troskami starověkého Baalbeku si Kara ben nemsí povzdechne: "Jaký to rozdíl mezi pokolením, které zvládalo tak mohutnou hmotu, a tím, které opírá své ubohé chýše o zdi trosek!" Mluví mi z duše.

4) Na Balkáně začíná tak trochu onemaneshow Kary ben Nemsího. Halef tropí hlouposti, dva noví druhové jsou méně výrazní a tak je vše na Mr.Karovi. Charakteristika tučného taškáře Bošaka i dalších nutí k smíchu. Vedle moudrých biblických výroků z úst Kary hluboce pokýváte hlavou nad hodným synem knihkupcem Alím: " Vzývám Všemohoucího, aby mi otce ještě dlouho zachoval. Otce a matku máme jen jednou. Zemřou-li, pak vezme hrob dítěti to nejdražší a žádný člověk na světě už s nám pak tak dobře a pravdivě nesmýšlí.“

5) V zemi Škipetarů se pokračuje ve stejném duchu jako ve čtvrtém díle. Stejně jako v něm mi chybí velkorysý sir David Lindsay. Výrazným nepřítelem se stává falešný světec a žebrák v jedné osobě Mübarek, který Karu benNnemsího nenávidí celou svou černou bytostí, přesto je to na neomylného Almána málo. Kara zvládá vše i s vyvrknutým kotníkem, což je jediné zranění, které si sám způsobí v jinak snadném boji s padouchy Alacyi. Vše směřuje k Žutovi.

6) Vyvrcholení a závěr série. Halefovo mlsání, lov na medvěda, likvidace nepřátel v soutěsce, pak strhující přemožení Peršana Žuta, a vypořádání se s vrahem Hamídem ela Amazou z prvního dílu. Znovu se setkáme s Lindsayem, byť z něho zde dělá autor trochu nešiku, což mne maličko mrzí. Loučení je nostalgické a Halefův závěrečný dopis Karlovi do Německa moudrý jako ponaučení staroegyptského mudrce: „Buď vždy spokojen a nereptej! Buď vždy ctnostný a vyhýbej se hříchu a zločinu! Buď vždy střídmý, skromný, ochotný a varuj se opilství!“

3 23.04.2015

V Zemi Mahdího je vynikající trilogie!
První díl Lovci lidí profiluje postavy, všechny padouchy se kterými se bude Kara ben Nemsí potýkat, i jeho družinu – komického chvástala Selima tropícího víc škody než užitku, mladého neohroženého Ibn Níla i přísného Raise Efendina, jehož heslo zní „kdo zlé strojí, nechť se zlého bojí“. Jsme na Nilu a Kara se dostané i do staroegyptských hrobek a dokonce si odnáší i kousek mumie. Skoro mu závidím.
Druhý a třetí díl (Mahdí a V Sudánu) měly být viditelně původně jedinou knihou navazující na Lovce lidí. Ale protože se nevlezly do jednoho svazku, přidal Karel May do třetího dílu po porážce hlavního lotra, otrokáře Ibn Asla u pramenů Nilu ještě retrospektivu do Kurdistánu a na ještě jedno protiotrokářské dobrodružství na zpáteční cestě po Nilu a setkání s jednou z postav výše uvedené kurdistánské retrospektivy. V ní pobaví nejvíc asi opilý hospodský, \"otec všech prasat a miláček hnoje\" :-)
Vůbec jsou všechny tři knihy plné jak vtipných situací, tak i mravního křesťanského ponaučení. To zdůrazňované křesťanství Old Shatterhanda jsem jako dítě nevnímal a velmi mne dnes po 25 letech, kdy jsem po mayovkách s chutí znovu šáhl, překvapilo a potěšilo. Kara ben Nemsí / Old Shatterhand nepřátelům odpouští, předává zloduchy k potrestání, ale zásadně odmítá mstu a všechny strhává svým příkladem. Nečetl jsem nikdy Foglara a jeho Mirka Dušína, ale četl jsem Old Shatterhanda. Nelže, sám nikdy, není-li donucen, neprolévá lidskou krev a lidský život považuje za dar a nejvyšší hodnotu. Také (ve všech knihách) nerozlišuje mezi černochy, bělochy či indiány. Řádná porce (křesťanské) etiky. Chtěl bych, aby ho mé děti jednou četli.
Mayovy hrdiny si měli Němci brát za vzor místo Rakušáka s knírkem.

jedna z moudrých vět:
" Neměli bychom lidi posuzovat podle toho, jací jsou, ale podle toho, co je k tomu dohnalo"

Z vtipných charakteristik a oslovení:
"nebyl tu tupý, lenivý syn Orientu, který své "nic" pokládá za vše a nepřipouští, že jinde, někde tam za horami, žijí taky lidé."
nosič břemen, čistič dýmek

3 12.03.2015

Na 1000 let starou knihu vázanou mnoha pravidly počínaje nemožností kritizovat současného panovníka a naopak trochu hanit jeho předchůdce, aby on spíše vynikl, je to mimořádně čtivé dílo. Nevím zda je to uměním slova samotného autora či nakolik přispěla překladatelka Růžena Dostálová, ale četlo se to opravdu lépe než kterýkoliv masový moderní román. O většině antických děl ani nemluvě. Psellos byl v centru dění a musel to být opravdu veliký vzdělanec. První polovina knihy, kterou zažil jako mladík, kdy popisuje starší události, mi přišla paradoxně věrohodnější, či spíš asi méně svázaná konvencemi a vážně vynikající. Ve chvíli, kdy sám vstupuje do centra dění, do císařského paláce jako jeden z vrchních poradců císařů, začíná být cítit (a nejvíc ke konci) čí chleba Psellos jí a komu straní. Z čehož mi vyplývá, že stav upadající říše bychom z dnešního pohledu mohli klást za vinu tak trochu i jemu samotnému. Z mého pohledu prostě kopal za špatnou stranu (rod Duků), která způsobila vnitřní rozvrat byzantské říše a následnou neschopností ztrátu podstatné části území, z čehož se už nikdy úplně nevzpamatovala. Po boji však každý generál, on si tehdy vybrat musel. Literární kvalitou jsou jeho letopisy na výši bez debaty od počátku až do konce. Výborný pro orientaci je i poznámkový aparát pí Dostálové - např. tam, kde (častěji) ve druhé polovině (tehdy to však bylo zcela běžné a podružné) Psellos při popisování událostí neuvádí kromě císaře a jeho rodiny jména vedlejších osob či přesnější časové zařazení.

3 03.01.2015

Appiános je z historického hlediska hodnocen spíše jako druhořadý autor, který ne vždy kriticky hodnotil prameny, ze kterých čerpal. Na druhou stranu se mi první díl jeho dějin docela líbil, kompletně zachované knihy (hispánská, kartaginská, syrská či s Mithridatem) jsou dosti čtivé a např. popis dobytí Karthága Scipionem Aemiliánem r. 146 př. n.l. je doslova strhující. Dost mě zaujal i popis vlády Alexandrova nástupce Seleuka I. či válka s Antiochem. Jako u celé edice je výborný poznámkový aparát. Těším se na druhý díl věnovaný občanským válkám.

3 16.11.2014

Není to jednoduché čtení, narozdíl od prvních dvou dílů (Knihy I-V) se ze zde obsažených knih (VI-XVIII) dochovala jen třetina až polovina. Občas tedy chybí souvislosti, jmen je hodně, přesto je to ale místy velmi zajímavé čtení. Zajímavé je pojednání o římské ústavě, způsobu boje římských legií proti řeckým falangám, obecně boje Římanů s Karthágem i Makedonců prti ostatním Řekům. Z jednotlivých událostí postupně víc vysvítá to, co Polybios stále tolik zdůrazňuje, a to vzájemnou provázanost událostí v celém středomoří. Už za války s Hanibalem Římané operují a uzavírají smlouvy s řeckými spolky, totéž dělají Kartaginci, po Hanibalově porážce pak Římané definitivně zasahují do politiky většiny helénských států. Polybios je asi po právu hodnocen jako nejvýznamnější historik tohoto období.

3 09.06.2014

První 2 knihy jsou, jak sám Polybios píše, úvod k podrobnému popisu. Tak uvidím časem v druhém dílu (knihy III-VI), jaké to bude. Zatím je vidět, že se Polybios (zcela správně) snažil o ucelený pohled na dějiny v širších souvislostech. Proto je z dnešního pohledu hodnocen vedle Thukydida jako nejobjektivnější řecký historik. I přes snahu o objektivitu nicméně zjevně fandí achajskému spolku (kde vyrostl) a Římanům, ve kterých se zhlédl. Jako vždy je velmi cenný poznámkový aparát.

3 16.11.2013

Knížka, kterou jsem dostal za pěkné vysvědčení kdysi dávno v páté třídě od naší paní učitelky dějepisu. Přečetl jsem ji téměř okamžitě a spolu s "Jak se žilo ve starověku" mi zformovala již v takto útlém věku mou lásku a obdiv ke starověkým civilizacím, který trvá dodnes.

3 26.12.2011

Poslední díl triogie jsem četl s pár měsíčním odstupem a první polovina na mne působila podobně jako předchozí díl. Příliš mnoho zvratů jen pro zvraty samotné, latinských vsuvek a nízký zájem o hlavního hrdinu Reynevana, což vyvažovali skvělí Samson se Šarlejem. Od půlky mne to ale konečně chytlo, začal jsem fandit i samotném Reinmarovi z Bělavy a závěr jsme si nakonec užil.

2 04.01.2024