martin č. komentáře u knih

Jak píší mnozí, Zaklínač to není. Kniha se čte mnohem obtížněji (i pro množstvá latinských vsuvek), Reynevan nemá zaklínačovo charisma, jeho příběh čtenáře tolik nezajímá, a kdyby se nedozvěděl, jak to s hlavním hrdinou dopadne, zas tak moc mu to vadit nebude, často bych mu vysloveně nafackoval. Obě vedlejší postavy (Šarlej a Samson) vzbuzují naopak mnohem víc sympatií. Tolik ke "kritice" a proč dávám hvězdičku dolů.
Na druhou stranu pořád je kniha neuvěřitelně zábavná, místy velmi vtipná (sabat na Hrachové hoře), poučná, se spoustou zajímavých myšlenek. A je v ní obrovská spousta skutečných historických faktů, událostí, postav. A celé to svádí k návštěvě Slezska a poznávání vedlejších zemí koruny české.
Druhý díl pak dává vhled do druhé poloviny husitských válek a slavných a ničivých rejs za hranice Čech. Jinak z mého pohledu platí výše uvedené pro oba dva díly (třetí mne zatím čeká).

4 15.03.2023

Oddechové čtení psané klasickým lehkým švandrlíkovským tónem na historickou notu. Doplněné obvyklými ilustracemi holých zadnic od Jiřího Wintera Neprakty. Ne že by to bylo nějak historicky úplně věrné, ale o to tu tak úplně nekráčí, smyslem knížky je jistě především pobavit, což aspoň u mně splnila beze zbytku.
„Valdštejn se nikdy nesoudil s někým, komu mohl osobně nakopat zadek“ :-)

4 25.06.2021

Spousta pověstí je "taková slohovka žáka třetí třídy", jak to nazvala manželka. Chaotická a bez pointy. Je třeba si ale uvědomit, že je to napsané pro děti (a našim se to také líbí). Z tohoto úhlu pohledu a jako soubor všech hlavních brněnských pověstí a jako Brňák to musím ocenit.

4 14.03.2021

Následující podobnost jmen osob a dějů je čistě náhodná:

Po noční ulici osvětlené lampami pomaloučku projíždí už snad po šesté otevřené černé BMW z něhož duní hlasitá tupá hudba. Jeden by řekl, že ten holohlavec se zlatým řetězem na krku nemá v té pěší zóně uprostřed noci kde zaparkovat, ale o jenom „loví“ v davu potácejících se lidí polobnažené slečny s co největšími ňadry. Asi na ty kožené sedačky a nabídku kvalitního sexu. Jak napsal kdysi v jednom vtipu Vladimír Renčín „Chcete žít v rytmu moderní doby? Nechte si odebrat mozkové buňky a zvětšit penis“
Vpadli jsme raději do baru. Od silně namalovaných slečen, které toho na sobě víc nemají než mají, se dozvídáme, že tu probíhá hostina jakéhosi Škromalchiona. V čele chodby je přes celou stěnu vymalován starší muž s bradkou ve vojenské čepici. V ruce třímá kytaru, je to totiž frontman místní HC kapely. Nicméně je pod ním napsáno velkými písmeny TGM a nějaká brýlatá blondýna (později se dozvídám její jméno – Karla Š.) s pejskem v ruce si s ním dělá selfie.
Uprostřed sálu, do kterého jsme vešli, pod blikajícími stroboskopy (otravná hudba duní podobně jako venku) je rozvalen v malém bazénku patrně hostitel Škromalchio. Přiopile se skleničkou vína v ruce blekotá nějaká svá moudra posluchačům, kteří mu nadšeně tleskají. O planoucích ohních, o obraně vlasti, o tradici a pověstech, známe je prý z úžasných děl Aloise Jiránka – o tom, jak prastrýc Přemysl Čech vyhnal z Valhaly mohamedánce. O tradičním českém pivu a hořčici. Je to světák a podle svých slov vzdělanec. Natáčí se u toho na video a jeho sekretář mluvčáček úslužně poskakující kolem bazénku všechna jeho i jiná moudra ihned postuje na instagram. Všichni si dělají selfie, jeden (M)m(l)ynář se Škromalchionem, druhý chovanec s puškou, třetí jen tak s kuřecím stehýnkem s skleničkou vína. Všude na stolech je totiž spousta alkoholu a jídla. Delikatesy čínské, španělské, arabské, japonské, severské, řecké, italské, bangladéšské a tararingapatmské kuchyně. Žebírka, řízečky, suši, krevety, krvavé steaky, humři, kaviárové toasty, karbanátky s marmeládou, chobotnička v čokoládě. Co komu libo. Co z toho, že všichni stejně vyrostli na uhu. Lidé jedí, pijí (opíjí se), a tančí (potácí se a snaží vzájemně osahávat) Trochu dekadentní, ale všichni se baví.

Jo. Asi nějak takhle by mohl dnešní Petronius (samo sebou mnohem lépe a barvitěji) popisovat své dnešní Satirikon či hostinu u Trimalchiona. Lidské povahy se totiž ve staletích až tak moc nemění.

4 23.05.2018

Jedny z nejlepších dějin antické knihovny. Velmi podrobné dějiny snad nejslavnějšího období římských dějin - raného císařství. Tiberiova vláda je popsaná velmi dobře, konečně se mi zhmotnili do živých postav členové širší rodiny - Germanicus, Drusus mladší, intriky jeho ženy Livilly, Augustovi následníci Gaius a Lucius, Augustova dcera Julia i další. Pak bohužel velká část (Calligula+polovina vlády Claudia chybí). Druhá půlka patří Neronovi. Popsáno opět velmi podrobně, jedna vražda za druhou. Ať si moderní historie říká a relativizuje, jak chce, že se říši dařilo, že postavil nový Řím, že za požár spíš nemohl, že na východě patřil k nejoblíbenějším vládcům, protože měl "helénskou" duši, kterou Římané nechápali, nikdo mu neodpáře, že to byla lidská svině. ve 14ti ochutnal absolutní moc, nemusel čelit žádným vážným problémům, a když mu první vražda bratra prošla, zkoušel všechno. Neudrželi ho na uzdě ani Seneca a Burrus. Žádný div, že se proti němu vzbořil senát i část legií a že skončil špatně.
Určitě by byla pecka, pokud by se povedlo najít v nějakých zapadlých klášterních knihovnách ztracené části. Caligulova vláda i konec Neronovy vlády musel Tacitus určitě popsat lépe, než se nám zachovalo od jiných autorů.
Zajímavé pasáže: Zřícení špatně postaveného amfiteátru, pasáž o křesťanech v souvislosti s požárem Říma, který na ně Nero svedl, krutost doby ilustrovaná na vraždách urozených dětí spolu s jejich rodiči, po té co ztratili moc - Seianus. - zkusím vypast do citátů.
Technická poznámka - výborné je uvádění roků vždy tam, kde začínají. Vtipné je, že na několika místech jsou některé paragrafy dvakrát. Česky i latinsky!

4 15.04.2018

Jedna z těch vícero knih o starověku, vyšlých v 70tých a 80tých letech minulého století, které dnes spolehlivě najdete v poličkách antikvariátů a knihoven, které ale tehdy prošly přísnějším sítem než většina barvami zářících knih dneška.
A mj. protože J. Klíma byl naším předním asyriologem, jedná se o velmi zajímavé čtení. Ne snad tak čtivé a dobrodružné jako od Vojtěcha Zamarovského, ale zase podrobnější, odbornější a nepřibarvené. Zajímavé jsou mimo klasických popisů historie a archeologů např. kapitoly o právu a zákonech, o vzdělanosti (lékařství), literatuře. Rád jsem si knihu přečetl a nepřišla mi vůbec zastaralá.

4 04.12.2017

Vynikající série, umocněná i krásným zpracováním vydavatelství Olympia. Krásné kresby Gustava Kruma vystihující atmosféru.
Pro všechny díly platí, že popisy ušmudlaných Turků, Arabů, či Balkánců, prostě všech lenivých synů Orientu, patří k tomu nejvtipnějšímu z pera Karla Maye vůbec.

1) První díl Pouští začíná několika samostatnými epizodami v Tunisku a Egyptě uvádějícími do děje pozdější padouchy, pak už se děj ale usazuje a začíná běh napříč Arábií, Old Shatterhand - zde Kara ben Nemsí prchá z Mekky, jeho průvodce Hadží Halef Omar je vtipný chlapík a skvělý a neohrožený ochránce, Šejk Muhammad Amín důstojný představený kmene Haddadů, Ajša z kmene Atejbů podmanivá a ojedinělá, ale kdo mi učaroval nejvíc? Sir David Lindsay! Je dokonalý. Pravý Angličan, vědom si své britské převahy nad okolním světem. Neumí kváknout ani slovo jinak než svou mateřštinou a je tak na Kara ben Nemsího odkázán, když ale ví, o čem je řeč, pak je stejně odvážný, duchaplný a schopný jako Kara ben Nemsí. Není v jeho stínu ale vedle něj, skoro jako na západě Vinnetou. A především je Lindsay naprosto nad věcí, protože co jsou všechna nebezpečí proti vášnivé touze vykopat a věnovat britskému muzeu fowlinbulla (asyrského okřídleného býka) Bez motyčky ani krok :-)

2) Druhý díl je pro mne asi nevtipnější a nejlepší z celé série. Putujeme divokým Kurdistánem. Dokončuje se příběh Alí beje a jeho Jezídů (v souvislosti s jejich genocidou islámským státem r.2014 jsem o nich slyšel poprvé a zde je Karel May krásně popisuje a chválí před 150 léty aniž vytáhl paty z Německá - smekám). Podstatná část knihy nás zdrží v Amadíí u báječného Selima Agy a jeho květiny Mirsely. A když ji opustíme dosahuje dokonalosti sir Lindsay při lovu na medvědy. V nebezpečném okamžiku nezaváhá ani na okamžik! Zajetí, boj, horkokrevní svobodní Kurdové a jejich hrdost i krvavá historie a nakonec duch jeskyně (stařenka jejímž předobrazem byla Mayova babička), který vše napraví. Tady by to celé mohlo končit.

3) Ve třetím díle musíme zpátky z Kurdistánu a do Bagdádu (a dál do Cařihradu), to je opravdu přes světlé chvilky nejtemnější díl. Loučení navždy s některými postavami (Muhammad Amín či Peršan Mírzá) a s jinými dočasně. Všude zaostalost, krevní msta, špína, beznaděj, mor. Velmi sugestivní popis. Jediné co člověka těší, když se morem nakazí i Kara ben Nemsí a Halef, je vědomí, že oni se z toho jako vždy vylížou :-) a cesta povede dál. Zjevují se tu totiž padouši Ibrahim Ma'múr a Armén Barúd el Amaza z prvního dílu a cesta vede do Cahřiradu a dál na Balkán. Ještě v Sýrii, pod velkolepými troskami starověkého Baalbeku si Kara ben nemsí povzdechne: "Jaký to rozdíl mezi pokolením, které zvládalo tak mohutnou hmotu, a tím, které opírá své ubohé chýše o zdi trosek!" Mluví mi z duše.

4) Na Balkáně začíná tak trochu onemaneshow Kary ben Nemsího. Halef tropí hlouposti, dva noví druhové jsou méně výrazní a tak je vše na Mr.Karovi. Charakteristika tučného taškáře Bošaka i dalších nutí k smíchu. Vedle moudrých biblických výroků z úst Kary hluboce pokýváte hlavou nad hodným synem knihkupcem Alím: " Vzývám Všemohoucího, aby mi otce ještě dlouho zachoval. Otce a matku máme jen jednou. Zemřou-li, pak vezme hrob dítěti to nejdražší a žádný člověk na světě už s nám pak tak dobře a pravdivě nesmýšlí.“

5) V zemi Škipetarů se pokračuje ve stejném duchu jako ve čtvrtém díle. Stejně jako v něm mi chybí velkorysý sir David Lindsay. Výrazným nepřítelem se stává falešný světec a žebrák v jedné osobě Mübarek, který Karu benNnemsího nenávidí celou svou černou bytostí, přesto je to na neomylného Almána málo. Kara zvládá vše i s vyvrknutým kotníkem, což je jediné zranění, které si sám způsobí v jinak snadném boji s padouchy Alacyi. Vše směřuje k Žutovi.

6) Vyvrcholení a závěr série. Halefovo mlsání, lov na medvěda, likvidace nepřátel v soutěsce, pak strhující přemožení Peršana Žuta, a vypořádání se s vrahem Hamídem ela Amazou z prvního dílu. Znovu se setkáme s Lindsayem, byť z něho zde dělá autor trochu nešiku, což mne maličko mrzí. Loučení je nostalgické a Halefův závěrečný dopis Karlovi do Německa moudrý jako ponaučení staroegyptského mudrce: „Buď vždy spokojen a nereptej! Buď vždy ctnostný a vyhýbej se hříchu a zločinu! Buď vždy střídmý, skromný, ochotný a varuj se opilství!“

4 23.04.2015

Vynikající série, umocněná i krásným zpracováním vydavatelství Olympia. Krásné kresby Gustava Kruma vystihující atmosféru.
Pro všechny díly platí, že popisy ušmudlaných Turků, Arabů, či Balkánců, prostě všech lenivých synů Orientu, patří k tomu nejvtipnějšímu z pera Karla Maye vůbec.

1) První díl Pouští začíná několika samostatnými epizodami v Tunisku a Egyptě uvádějícími do děje pozdější padouchy, pak už se děj ale usazuje a začíná běh napříč Arábií, Old Shatterhand - zde Kara ben Nemsí prchá z Mekky, jeho průvodce Hadží Halef Omar je vtipný chlapík a skvělý a neohrožený ochránce, Šejk Muhammad Amín důstojný představený kmene Haddadů, Ajša z kmene Atejbů podmanivá a ojedinělá, ale kdo mi učaroval nejvíc? Sir David Lindsay! Je dokonalý. Pravý Angličan, vědom si své britské převahy nad okolním světem. Neumí kváknout ani slovo jinak než svou mateřštinou a je tak na Kara ben Nemsího odkázán, když ale ví, o čem je řeč, pak je stejně odvážný, duchaplný a schopný jako Kara ben Nemsí. Není v jeho stínu ale vedle něj, skoro jako na západě Vinnetou. A především je Lindsay naprosto nad věcí, protože co jsou všechna nebezpečí proti vášnivé touze vykopat a věnovat britskému muzeu fowlinbulla (asyrského okřídleného býka) Bez motyčky ani krok :-)

2) Druhý díl je pro mne asi nevtipnější a nejlepší z celé série. Putujeme divokým Kurdistánem. Dokončuje se příběh Alí beje a jeho Jezídů (v souvislosti s jejich genocidou islámským státem r.2014 jsem o nich slyšel poprvé a zde je Karel May krásně popisuje a chválí před 150 léty aniž vytáhl paty z Německá - smekám). Podstatná část knihy nás zdrží v Amadíí u báječného Selima Agy a jeho květiny Mirsely. A když ji opustíme dosahuje dokonalosti sir Lindsay při lovu na medvědy. V nebezpečném okamžiku nezaváhá ani na okamžik! Zajetí, boj, horkokrevní svobodní Kurdové a jejich hrdost i krvavá historie a nakonec duch jeskyně (stařenka jejímž předobrazem byla Mayova babička), který vše napraví. Tady by to celé mohlo končit.

3) Ve třetím díle musíme zpátky z Kurdistánu a do Bagdádu (a dál do Cařihradu), to je opravdu přes světlé chvilky nejtemnější díl. Loučení navždy s některými postavami (Muhammad Amín či Peršan Mírzá) a s jinými dočasně. Všude zaostalost, krevní msta, špína, beznaděj, mor. Velmi sugestivní popis. Jediné co člověka těší, když se morem nakazí i Kara ben Nemsí a Halef, je vědomí, že oni se z toho jako vždy vylížou :-) a cesta povede dál. Zjevují se tu totiž padouši Ibrahim Ma'múr a Armén Barúd el Amaza z prvního dílu a cesta vede do Cahřiradu a dál na Balkán. Ještě v Sýrii, pod velkolepými troskami starověkého Baalbeku si Kara ben nemsí povzdechne: "Jaký to rozdíl mezi pokolením, které zvládalo tak mohutnou hmotu, a tím, které opírá své ubohé chýše o zdi trosek!" Mluví mi z duše.

4) Na Balkáně začíná tak trochu onemaneshow Kary ben Nemsího. Halef tropí hlouposti, dva noví druhové jsou méně výrazní a tak je vše na Mr.Karovi. Charakteristika tučného taškáře Bošaka i dalších nutí k smíchu. Vedle moudrých biblických výroků z úst Kary hluboce pokýváte hlavou nad hodným synem knihkupcem Alím: " Vzývám Všemohoucího, aby mi otce ještě dlouho zachoval. Otce a matku máme jen jednou. Zemřou-li, pak vezme hrob dítěti to nejdražší a žádný člověk na světě už s nám pak tak dobře a pravdivě nesmýšlí.“

5) V zemi Škipetarů se pokračuje ve stejném duchu jako ve čtvrtém díle. Stejně jako v něm mi chybí velkorysý sir David Lindsay. Výrazným nepřítelem se stává falešný světec a žebrák v jedné osobě Mübarek, který Karu benNnemsího nenávidí celou svou černou bytostí, přesto je to na neomylného Almána málo. Kara zvládá vše i s vyvrknutým kotníkem, což je jediné zranění, které si sám způsobí v jinak snadném boji s padouchy Alacyi. Vše směřuje k Žutovi.

6) Vyvrcholení a závěr série. Halefovo mlsání, lov na medvěda, likvidace nepřátel v soutěsce, pak strhující přemožení Peršana Žuta, a vypořádání se s vrahem Hamídem ela Amazou z prvního dílu. Znovu se setkáme s Lindsayem, byť z něho zde dělá autor trochu nešiku, což mne maličko mrzí. Loučení je nostalgické a Halefův závěrečný dopis Karlovi do Německa moudrý jako ponaučení staroegyptského mudrce: „Buď vždy spokojen a nereptej! Buď vždy ctnostný a vyhýbej se hříchu a zločinu! Buď vždy střídmý, skromný, ochotný a varuj se opilství!“

4 23.04.2015

V Zemi Mahdího je vynikající trilogie!
První díl Lovci lidí profiluje postavy, všechny padouchy se kterými se bude Kara ben Nemsí potýkat, i jeho družinu – komického chvástala Selima tropícího víc škody než užitku, mladého neohroženého Ibn Níla i přísného Raise Efendina, jehož heslo zní „kdo zlé strojí, nechť se zlého bojí“. Jsme na Nilu a Kara se dostané i do staroegyptských hrobek a dokonce si odnáší i kousek mumie. Skoro mu závidím.
Druhý a třetí díl (Mahdí a V Sudánu) měly být viditelně původně jedinou knihou navazující na Lovce lidí. Ale protože se nevlezly do jednoho svazku, přidal Karel May do třetího dílu po porážce hlavního lotra, otrokáře Ibn Asla u pramenů Nilu ještě retrospektivu do Kurdistánu a na ještě jedno protiotrokářské dobrodružství na zpáteční cestě po Nilu a setkání s jednou z postav výše uvedené kurdistánské retrospektivy. V ní pobaví nejvíc asi opilý hospodský, \"otec všech prasat a miláček hnoje\" :-)
Vůbec jsou všechny tři knihy plné jak vtipných situací, tak i mravního křesťanského ponaučení. To zdůrazňované křesťanství Old Shatterhanda jsem jako dítě nevnímal a velmi mne dnes po 25 letech, kdy jsem po mayovkách s chutí znovu šáhl, překvapilo a potěšilo. Kara ben Nemsí / Old Shatterhand nepřátelům odpouští, předává zloduchy k potrestání, ale zásadně odmítá mstu a všechny strhává svým příkladem. Nečetl jsem nikdy Foglara a jeho Mirka Dušína, ale četl jsem Old Shatterhanda. Nelže, sám nikdy, není-li donucen, neprolévá lidskou krev a lidský život považuje za dar a nejvyšší hodnotu. Také (ve všech knihách) nerozlišuje mezi černochy, bělochy či indiány. Řádná porce (křesťanské) etiky. Chtěl bych, aby ho mé děti jednou četli.
Mayovy hrdiny si měli Němci brát za vzor místo Rakušáka s knírkem.

jedna z moudrých vět:
" Neměli bychom lidi posuzovat podle toho, jací jsou, ale podle toho, co je k tomu dohnalo"

Z vtipných charakteristik a oslovení:
"nebyl tu tupý, lenivý syn Orientu, který své "nic" pokládá za vše a nepřipouští, že jinde, někde tam za horami, žijí taky lidé."
nosič břemen, čistič dýmek

4 12.03.2015

První mayovka, kterou jsem přečetl po nějakých 25 letech a myslím i první, kterou jsem četl jako dítě. Stejně dobrá tehdy i teď a stejně tehdy i teď se mi líbí krásné zpracování nakladatelství Olympia. Totiž s mapami, kresbami Gustava Kruma a zejména tou hlavní barevnou na deskách. Bloody Fox v bizoní kůži mě uchvacuje stejně dnes jako tehdy.

4 09.03.2015

Knížka velmi zajímavá i napínavá. A k přemýšlení, jak je u něj zvykem. Tak trochu spoiler: Příklad o několika elitních střelcích střílejících krátkou dobu na velice vzdálený terč ve srovnání v obrovským počtem střelců střílejících velmi dlouho na tentýž terč. Kdo zasáhne? Jeden z těch druhých. Náhoda? Větší pravděpodobnost. Tohle je myšlenka této knihy i často Lemových knih obecně. Pravděpodobnost – je-li něco možné, jednou to nastane. Čistě matematicky jsou tyto úvahy dokonalé a neprůstřelné. Jiná věc je, zda jako věřící křesťan s tímto tak zcela souhlasím a nevěřím spíše tomu, že něco absolutního může, chce-li, tuto pravděpodobnost zcela otočit naruby. Ale to je věc jiná. Lemovým úvahám i knížce každopádně dávám za 5 hvězd.

4 17.10.2014

Moc pěkná knížka. Taková veskrze ruská. Plná fantazie a božích zázraků. Trošku jako Bulgakovův Mistr a Markétka naruby, v bílém. Totiž neuvěřitelným sovětským Ruskem 30tých let tu neprovází Satan (Woland) a jeho svita, ale naopak boží blázen, blahoslavená chudá duchem dívenka Hanna. A to se mi na tom líbilo.

4 26.02.2014

Z mého pohledu hodně pravdivá knížka. Podobně jako i ostatní Lewisovy. Jako by do mne ten starý pán viděl a měl mne celého přečteného. Možná to bude tím, že svědomí máme každý jedno a to si je vzájemně velice podobné. Jeho chápání křesťanství a formulování myšlenek je mi blízké nebo mu prostě jen nedokážu (a ani nechci) téměř nic vytknout.

4 26.07.2013

U první Ecovy knížky (Jména růže) jsem si toho pro napínavý děj navšiml asi vůbec, u Foucaltova kyvadla, oslňujícího spletitým množstvím faktů už to na mne dýchalo více a u tohoto třetího románu to čiší skoro z každé věty. O čem mluvím? O Ecově relativizování všeho a nevíře v nic, zejména v Boha, o kterém přitom tolik píše. Eco ve svých románech čtenáře udivuje svými znalostmi a odhaluje nesčetné množství slepých uliček lidského hledání (pro což má knihy cenu číst) a na nich se snaží dokázat, že svět nemá žádný vyšší řád a lidské dějiny jsou jen dějinami po sobě následujících omylů. Nejvíce to vystihuje asi závěr knihy:
"Robertův příběh by pak nesloužil ani jako morální ponaučení,..., a nakonec by nám nezbylo než přiznat si, že v životě se věci přiházejí jen tak, protože se přiházejí, a jen v Říši Románů se zdá, že se přiházejí prozřetelně a kvůli něčemu"
S tímto postojem naprosto nesouhlasím, pro obohacení znalostí a pro podněty k přemýšlení si ale nejspíš ještě další román časem přečtu.

4 24.08.2012

Waltari (a Egypťan Sinuhet) - to je už od střední školy má srdcová záležitost. Zde je přidanou hodnotou k dokonalému příběhu a Waltariho krásným melancholickým myšlenkám prostředí starého Egypta (a já obdivuji starověký svět obecně). Knihu jsem poprvé shltnul za méně než deset dní a od té doby se k ní rád vracím a kupuji a čtu každou nově přeloženou Waltariho knížku. Od jisté doby mám spolu s Waltarim rád vše finské (nebo jsem měl rád nejprv vše finské a pak až Waltariho?), finskou melancholii a málomluvnost, poslouchám rád finskou hudbu, ve formuli 1 jsou mi nejsympatičtější finští jezdci a tak bych mohl pokračovat dál.

4 30.09.2011

(SPOILER) Zajímavý výlet do trochu záhadného roku 1350, kdy se král Karel IV. v podzimních měsících ocitl na pokraji smrti. České kroniky o tom svorně mlčí, zahraniční se domnívají, že šlo o otravu. Spekuluje se i o tom, zda byl v té době v Itálii nebo v Praze. I z výzkumu kostry krále, kterou prováděl Emanuel Vlček, se historikové domnívají že král utrpěl vážné poranění páteře na turnaji. A o tom to je. Jak se z krále rytíře stal ten z karlštejnských fresek známý sehnutý státník.
Zajímavé jsou tu i vazby na skomírající Byzantskou (dávno už ne) říší.

3 01.04.2022

Tak jsem se dal tuhle zimu definitivně na dětskou literaturu :-) Pátou "bárovku" jsem přečetl s chutí opět za nějaké 3-4 dny na chatě na Vysočině s děckama. Po předchozích starověkých a pravěkých "těžkých" dobách to byl tentokrát výlet do barevné kvetoucí Florencie quatrocenta. Protože tehdy tady kvetly můzy jako nikdy jindy a potkávalo se tu tolik géniů vedle sebe, signora Bára ani nepotřebovala žádného fiktivního průvodce, ale vystačila si se samými reálnými postavami. V dobách Lorenza Nádherného to byl zlatý věk renesance. Opět velmi vtipné a poučné.
Dobře si vepište do paměti ty dva portréty od báječného ilustrátora Petra Kopla na obálce. Jsou to skutečné podobizny spolužáků z dílny Andrea Verrocchia - Leonarda a Sandra Botticelliho.

3 16.02.2022

Knížku jsem nečetl, ale jeho hudba je krásná, nejvíc se mi líbí requiem C moll. Knížku jsem ale pořídil a věnoval kamarádovi varhaníkovi, velkému znalci J.S.Bacha. Ten tomu bude rozumět lépe než já ;-) Fascinuje mě, že obecně naši (perfektní) skladatelé 17. a 18. stol. jsou často více známí a vydávání v zahraničí a tuhle bichli o rodákovi z Louňovic pod Blaníkem (kde zbourali chlívky a místo nich postavili kuželník:)) napsala Australanka!

(SPOILER) Druhý díl jsem si přečetl hned po prvním, protože mám toto období rád, dobře se z něj sbírají římské mince. Zajetí Valeriána je pak opravdovým mezníkem a bodem nejvyššího úpadku v pol. 3. století.
Tento díl románu se se mi líbil malinko méně než předchozí obléhání Dúry, ale ještě to stále šlo, byť místy mě děj hodně otravoval (nevíc asi pasáž pronásledování křesťanů v Efesu, v němž se mi ale paradoxně nejvíc líbily úvahy o řeckém způsobu života před Celsovou knihovnou. Jinak jsem měl pocit, že Balista, krom toho, že to je nejčestnější barbar a dokonalý voják, přečetl úplně všechnu antickou literturu, kterou nám historie zachovala do 21. století. Česky to vydává edice "antická knihovna" a mám toho doma asi metr. Proč nečetl i něco, co se nám nezachovalo? A četl by něco takového nějaký barbarský generál vůbec? Jo ahá, on se nám autor H. Sidebottom snaží sdělit, že je odborník a sám to všechno četl (no to se tak nějak předpokládá). Ale proč ksakru ten Balista? No nic, Valeriána nám zajali, třetí díl, abych si přečetl, jak to dopadne Macriany, si ještě přečtu.

3 31.10.2020

Souzním s ostatními komentáři. Opravdu dobře se to čte a pro laika je tam informací tak akorát.

3 23.09.2020