Josef II.: Revolucionář z Boží milosti
Hans Magenschab
Životopis císaře Josef II. popisuje tohoto panovníka mnohostranně, jak v kontextu doby, tak i z hlediska jeho složité osobnosti. Autor se velice podrobně zabývá i matkou Josefa II. – Marií Terezií, celým obdobím její vlády a jejími snahami ovlivnit a ovládnout svého syna a nástupce. Z tohoto bodu pak autor vychází při hodnocení osobnosti Josefa II. Hodnotí jej jako panovníka, politika a samorostlého filozofa. Rozebírá jeho vztah k umění, náboženství i morálce. Netradiční pohled na tohoto „despotu ve službách dobré věci" poskytne čtenáři poučení i mnohý podnět k zamyšlení.... celý text
Přidat komentář
Souzním s ostatními komentáři. Opravdu dobře se to čte a pro laika je tam informací tak akorát.
Jeden z nejzásadnějších panovníků naší historie v akorátdlouhé dostačující monografii. Nejste-li docent profesor kandidát věd píšící o osvícenském absolutismu, kniha vás určitě uspokojí stejně jako mě.
Kniha vypráví o jednom z nejrozporuplnějších panovníků v naší historii - člověku, který to sice myslel dobře, ale zapomněl, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Rozhodně stojí za přečtení, i když význam Josefa pro budoucí vývoj dějin autor v mnoha ohledech značně nadsazuje.
Kniha se četla dobře, napsána zajímavě. Doporučuji i těm, kteří se o historii blíže nezajímají.
Štítky knihy
Habsburkové panovníci Josef II., císař, 1741-1790
Autorovy další knížky
| 1999 |  Josef II.: Revolucionář z Boží milosti |
| 2008 | Josef II. - Cesta Rakouska do moderní doby |
Tak tohle byla hrůza. Paní docentka, která Magenschabova „Josefa“ předepsala ke zkoušce, cítila potřebu se nám za to omluvit – a upozornit nás, že se překladateli někam ztratila půlka knihy a poznámkový aparát. Ale překlad, byť si jeho pachatel místy plete s/z, zdaleka není největší slabinou téhle biografie.
Vlastně si nejsem jistá, co mě vytáčelo nejvíc. Mám hned několik kandidátů:
1. Pleonasmy a skvostné formulace typu „dozrál v muže, v němž započal proces křečovitosti“. Případně: „problém vyřešila sama: zemřela na neštovice“.
2. Takové množství řečnických otázek, že věta oznamovací byla raritou.
3. Odstavce tvořené jednou větou.
4. Nabubřelé a bezedně tupé psychoanalytické pasáže. Nesnáším autory, kteří si myslí, že rozumějí historickým osobnostem lépe, než si rozuměly ony samy, protože žijí po Freudovi a znají slovní spojení „oidipovský komplex“, které vykřikují s náhodností mluvícího loskutáka.
5. Bulvárnost. Tomu, že jsem strávila v žumpě autorovy hlavy celý týden, „vděčím“ za podrobnou obeznalost s ložnicemi Evropy vůbec a Hofburgu obzvlášť.
6. Tvrzení, že osvícenství je měšťanský směr (asi jediná opravdová myšlenka v knize), je určitě přehnané. Podceňuje podíl duchovních a šlechty.
A teď ke kladům:
1. Autor se zabývá i Josefovou zahraniční politikou (o které jsem toho moc nevěděla, protože české školství se šťourá pořád jenom v jeho politice vnitřní). Třeba fakt, že za belgickou nezávislost na Rakousku bojovalo množství ozbrojených katolických kněží, mi přijde nesmírně zajímavý.
2. Magenschab není historik, nýbrž jakýsi novinový pisálek, což má i světlou stránku. Jako laik mohl bez předsudků napsat životopis. Akademický levicový mainstream totiž označuje biografii za „nevědecký žánr“ a upouští od něj, což je jednak hloupost a jednak škoda.
3. Krátké kapitoly se čtou svižně. Snad všechny historické jevy autor vysvětluje, často i delšími exkurzy, což je skvělé pro historicky neorientovaného čtenáře.
4. Odkazy na kulturu. Díky téhle knize jsem si oblíbila „Werberlied“ ze Straussova „Cikánského barona“.
5. Bavilo mě porovnávat rakouský a český náhled na společné dějiny v rámci podunajské monarchie.
Bilance: Pár opravdu zajímavých informací, fůra irelevantních klepů a několik hloupých, nesmyslných autorových úvah. Kdybych neměla Josefa tolik ráda a nebyla vděčná za každý nový fakt o téhle veliké osobnosti, litovala bych času, který jsem četbou ztratila. „Nejšťastnější bych byl, kdybych mohl vládnout svobodným mužům.“