Luciluc
komentáře u knih
Včelka Meduška - Pohádky z rozkvetlé louky
Zdeňka Šiborová
Knížka čtená dceři. Pokračování o včelce Medušce a jejích kamarádkách krásce Sedmikrásce a Nešikulce. Příběh mi přišel napsaný „lehčí rukou“. I v tomto díle jsou naučné informace (např. nepřátelé včel – roztoči a sršni, že larvičky vos se živí hmyzem apod.), ale tentokrát to na mě nepůsobilo tak šroubovaně jako u předchozího dílu. Děj se hodně točil okolo včelí královny (stará královna, rojení, hledání nového úlu, nová královna, její zásnuby, kladení vajíček,...), jsou zde už známé postavy (vosa Voršilka, beruška Bedřiška), ale i nové (líný tlustý trubec Matěj, upovídaný trubec Davídek, vrabec Čimčaráček). Škoda, že když je v několika kapitolách popisováno, jak se postavy těší na podzimní ples, plánují, co kdo přinese za jídlo apod., nebyla slavnosti věnovaná samostatná kapitola, jen si o ní včelky vypráví zpětně v poslední kapitole, než se uloží k zimnímu spánku. Odpůrci šikulek a šikulkování si zde nepřijdou na své :), každá včelička je šikovná a z Nešikulky se stane dokonce Šikulka (tohle pojmenování mi vadilo už v prvním díle, stejně tak jako pár dalších drobností, např. „Včelky pospíchaly, protože měly strach, aby nebyly poslední.“ Tak by byly...vždy musí být někdo poslední, tak proč dětem podsouvat, že to musí být nutně špatně…nemůžeme být ve všem na prvním místě). Na konci knížky jsou obrázky jednotlivých „profesí“, které včelky v úlu zastávají, dcerku bavilo jejich pojmenovávání (královna, krmička, kuchařka, stavitelka, …). Čekala jsem, že v příběhu bude víc zakomponována louka, když název nese podtitul „Pohádky z rozkvetlé louky“, to mi tam chybělo, ale alespoň jsem se naučila novou květinu – vstavač kukačka. Ilustrace byly hezké, střídaly se kratší a o něco delší kapitoly, většinou jsme četly dvě za sebou, někdy tři. Dcerce se čtení líbilo, chtěla předčítat každou volnou chvíli, já hodnotím 3,5 *.
Putování za nejmocnějším kouzlem
Daniela Krolupperová
(SPOILER) Knížka čtená dceři. Do třetice Daniela Krolupperová a její „seberozvojová pohádka“. Příběh vypráví o holčičce Josefínce, která na cestě za královnou lesní pohádkové říše musí překonat překážky, díky nimž poznává samu sebe. Poselství je takové, že by si člověk měl věřit, protože když si věří, hodně toho dokáže, a měl by se mít rád. Ilustrace byly poměrně hezké, kapitoly tak akorát dlouhé, jen ta první, ve které se děj odehrává ve škole se mi nelíbila, pak už to bylo hezké pohádkové putování. 3,5 *
Tančím s láskou
Jana Karasová
„Tanec je krása těla dovedená do dokonalosti pohybu.“ (str. 93)
Dominika Vodičku jsem před četbou knihy znala jako účastníka StarDance a vítěze Thálie. Fandila jsem mu jak v roce 2019, kdy tančil s Veronikou Khek Kubařovou, tak v roce 2023, kdy byl tanečním partnerem Darije Pavlovičové, líbily se mi jeho choreografie s příběhem. Nikdy jsem neměla možnost setkat se, ať už reálně nebo prostřednictvím životopisné knihy, s tanečním světem, takže jsem byla ráda, že právě díky tomuto nadanému tanečníkovi nahlédnu za oponu. Upřímně, po dočtení knihy jsem se rozhodla, že nikdy svoje děti nepřihlásím do tanečního kroužku (nadsázka :) ). Asi jako každý sport, je i tanec náročnou disciplínou, jak časově, tak finančně a fyzicky (často žasnu, co naše tělo dokáže, jaké fyzické výkony zvládne). Musí tam být přesvědčení, že to opravdu chci dělat a být v tom nejlepší, a taky láska. A obojí jsem z Dominikova vyprávění cítila. Četlo se to moc dobře, poklona Janě Karasové. Oceňuji přidané fotografie na konci knihy, protože hned na začátku četby mě napadla myšlenka, jak asi Dominik jako malý/mladý vypadal. Jeho děda mi přišel skvělý, více takových dědečků. Ve vztahu k otci jsem se dlouho nemohla zbavit dojmu, že mu chce Dominik pořád něco dokázat: „I kvůli zodpovědnosti vůči tátovým penězům jsem se snažil vyhrávat.“, „Vždycky jsem měl pocit, že soutěžím pro mámu.“, bylo dobře, že to nakonec překonal (zajímavé, kolik toho může jeden neodůvodněný odklad do školy způsobit...). Překvapilo mě prostředí konzervatoře, kde mu celkem házeli klacky pod nohy. Obdivuji, kolik toho Dominik v jeho věku na tanečním poli dokázal, jeho vytrvalost, odhodlání, zaujetí. Uznání patří i manželce Elišce, protože časová náročnost Dominikových projektů a aktivit mi přišla velká, takže společného času pro ně dva asi moc nezbývalo. Ačkoliv zrovna nejsem fanynkou baletu, Kytici bych viděla ráda. Pokud se alespoň trochu zajímáte o tanec doporučuji knihu k přečtení.
Studie noci
Maria V. Snyder
(SPOILER) Knihu jsem si koupila, protože mě navnadil předchozí díl. V tomto díle se střídá vyprávění z pohledu Jeleny, Valeka, Janka a Leifa. Nejvíce mě bavila Valekova dějová linka (hlavně setkání s Hedou, pátrání po bouřkových zlodějích, cesta do rodného Icefarenu a setkání s rodinou, Zohav a Zethan). Bylo tam hodně akce a každá kapitola končila tak, že nutila číst dál a dál. Čekala jsem ale, že knížka o pěti stech stranách pokryje větší časový úsek než jen pár měsíců. Konečně se hlavní hrdinové dostávali do pastí, ze kterých bylo těžké uniknout, bylo to o to napínavější čtení. Příjemná změna od všehoschopných a vždy vítězících hrdinů, kteří vynikají nadprůměrnými fyzickými silami a odolností či magií, která vše vyřeší, když už opravdu teče do bot. Zklamal mě konec, respektive to, jak moc zůstal otevřený, snad se dočkáme pokračování. Jinak ale hodnotím velmi kladně. 4,5 *
Nejkrásnější hádanky
kolektiv autorů
Knížka čtená dceři. Baví ji teď hádanky a v knihovně jsme objevily tuto. Je to soubor více či méně známých hádanek doprovázený „návodnými“ hezkými ilustracemi. Dceru čtení a hádání moc bavilo, doporučujeme.
Mizící hmyzíci
Daniela Krolupperová
Knížka čtená dceři. Další kniha z pera Daniely Krolupperové, jak jsem již psala v předchozím příspěvku, autorku nám doporučila paní knihovnice a půjčily jsme si rovnou tři knihy. Mizící hmyzíci je naučná pohádka, děj je jednoduchý – skřítek jménem Princ se snaží zachránit Království růži, domov růžových víl, a při cestě za záchranou potkává různé druhy hmyzu (krtonožka, sršeň, včela, svižník, vodomil, hnojník, chroust, chrobák, červotoč, babočka paví oko, kobylka, slunéčko sedmitečné). Každá kapitola je spojena s jedním hmyzíkem – na stránce je detailně černobíle vykreslen, nechybí však ani barevná ilustrace, díky čemuž si čtenář snadněji zapamatuje vzhled hmyzu. U obrázku jsou pak ve čtyřech bodech shrnuty základní informace (typické znaky, velikost, počet nohou/křídel, zbarvení apod.), některé z informací jsou začleněny i přímo do příběhu. Na konci každé kapitoly je pak malý kvíz o pěti otázkách a správné odpovědi pro kontrolu. To nás s dcerou hodně bavilo a knížku to ozvláštňuje. Kniha je určena dětem školního věku, i předškolákům, ale díky pohádkovosti zaujme určitě i o něco mladší čtenáře. Kapitoly byly tak akorát dlouhé, ilustrace Evy Chupíkové moc hezké (nejen hmizíků, ale i ty „příběhové“). Nejsem znalec ani fanynka brouků a trochu jsem se obávala, jestli nás čtení s dcerou bude bavit, ale obavy byly zbytečné, doporučujeme.
Mechová víla
Daniela Krolupperová
Knížka čtená dceři. Autorku nám doporučila paní knihovnice, výjimečně se totiž stalo, že mi žádná z vystavených knih ne a ne padnout do oka. Později jsem zjistila, že jsme od Daniely Krolupperové už jednu knihu četly - Jak kouzlo do houslí vklouzlo. Tentokrát jsme si půjčily rovnou tři a začaly jsme Mechovou vílou. Jedná se o krátký příběh psaný velkými tiskacími písmeny z edice „začínám se čtením“, která je speciálně vytvořena pro úplné čtenářské začátečníky a je vhodná i pro genetickou (hláskovou) metodu čtení. Knížka je určena pro děti od pěti let a obsahuje sedm krátkých kapitol na cca padesáti stránkách, takže je přečtena během chvíle. Co musím vyzdvihnout jsou ilustrace Ivony Knechtlové, vlastně díky nim mě kniha zaujala. Příběh je jednoduchý, s ponaučením (jak to dopadá, když člověk nedává ve škole pozor). Škoda, že nebyl více popsán život mechových víl (nebo alespoň více o hlavní hrdince příběhu, víle Mie) a děj se spíše točil okolo školy. Ani já jako dospělá jsem neznala rozdíl mezi bolehlavem a andělikou, takže nějakou „přidanou hodnotu“, pro nás čtení mělo. Jen ty věci kolem školy mi úplně „neseděly“.. ale jinak hodnotím kladně, 4,5 * a těšíme se na Mizící hmyzíky.
Krysáci
Jiří Žáček
Knížka čtená dceři. Měly jsme vypůjčeno z knihovny. Večerníček (zatím pár dílů) jsme viděly až po přečtení knížky a musím říct, že tentokrát se mi kniha líbila o něco méně než „ filmové zpracování“. Vyprávění Bolka Polívky a Jiřího Pecha má zkrátka něco do sebe! Dcera byla před časem s babičkou i na divadelním představením Krysáci a zamilovaný Eda, takže už vizovické ogary znala. Oblíbila si Edu z Prahy, mně byl sympatický Hubert i Hodan (a jeho starostlivost o trpaslíka Ludvíčka). Na ilustrace jsem si chvíli zvykala, ale líbily se mi. Stejně tak mi chvíli trvalo zvyknout si na styl vyprávění a humor (myslím, že moje skoro pětiletá dcera mu ještě moc nerozuměla, i některým souvislostem, vysvětlovala jsem, je to, dle mého, pro trošku starší děti). Kapitoly (celkem 13) byly tak akorát dlouhé a na konci knihy je Opravník omylů pro malé rozumbrady. Celkově hodnotím, s odstupem času, 3,5 * a druhý díl si ještě asi půjčíme.
Malovaný svět
Jiří Žáček
Knížka čtená dceři, vybrala si ji sama v knihovně. Když jsem zjistila, že je od Jiřího Žáčka, těšila jsem se. Ale knížka mě zklamala, básničky se mi moc nelíbily, některé mě dokonce štvaly (K čemu jsou holky na světě a Páni kluci). Líbila se např. básnička Ptačí řeči, Doma nebo Hvězdy. Ilustrace pěkné. Ještě máme od autora půjčeny Krysáky, tak snad zaujmou více.
Pohádky z pokojíčku
Ladislava Horová
Knížka čtená dceři. Měly jsme vypůjčeno z knihovny. Hlavními postavami jsou pětiletá dvojčata Julinka a Matěj a jejich nejoblíbenější hračky, panenka Nanynka a medvídek Chlupáček. Dcera má plyšákové období a je podobně stará jako děti v příběhu, takže jí to bylo blízké a čtení se jí líbilo, chtěla číst každou volnou chvíli. Námětem mi to připomnělo knížku O lišce Matyldě a medvědu Šimráčkovi od Zuzany Pospíšilové, kterou jsme četly cca před čtvrt rokem. Kapitoly jsou krátké, ilustrace celkem pěkné, občas se zde vyskytují krátké básničky, trochu mi tam vadily „výchovné prvky“, celkově mě to příliš nenadchlo, v paměti mi kniha nejspíš neuvízne.
Na výletě v raketě
Dagmar Medzvecová
Knížka čtená dceři. Na knihu jsem narazila náhodou v knihovně a zaujala mě tematikou, protože se dcerka zajímá o vesmír. Příběh na zhruba sedmdesáti stranách seznamuje malé čtenáře s planetami sluneční soustavy. Hlavními hrdiny jsou tři skřítkové výletníčci Zkoumal, Svítil a Čmáral, kteří do vesmíru cestují kouzelnou raketou. Ilustrace jsou hezké, kapitoly trošku delší, ale moje skoro pětiletá dcera neměla s délkou kapitol ani jejich obsahem problém. Za nás hodně povedená knížka.
Studie stínů
Maria V. Snyder
(SPOILER) Trochu jsem se zdráhala pustit se do čtení, protože poslední díl, Studie ohně, mě zrovna nenadchl. Ale tohle bylo super. Kniha začíná bonusovou povídkou Studie ledu (cca 70 stran) a obsahuje i mapku území, což jsem uvítala, připomněla jsem si alespoň rozdělení země, vojenské oblasti Ixie a klany Sitie. Oceňuji, že je příběh vyprávěn ze tří pohledů (Jelena, Valek a Janko), děj je díky tomu dynamičtější. Bylo to napínavé a velmi čtivé, ke knize jsem se vracela každou volnou chvilku. Hodně mě bavilo číst o Valekově minulosti, u popisů jeho výcviku na vraha jsem si vybavila Miu Corverovou ze série Nikdynoc. Děj se posunul o několik let, Jeleně je 27 let a to mi vyhovovalo víc než v prvním díle, kde ji bylo -náct, ale z Valeka je tím pádem slušný čtyřicátník, to už mi zas tak úplně „nesedí“ :D Vtipy a popichování Janka jsem měla ráda, tady mi už ale občas začínal lézt na nervy s tou jeho neustálou potřebou něco komentovat, být za každou cenu nejlepší a nejvtipnější. Ještě, že to částečně vyvažoval Ari. Vyskytuje se zde poměrně dost vedlejších postav, u některých jsem musela hodně pátrat v hlavě, kdo že to vlastně je...a někdy jsem se stejně ani nedopátrala. Z nových postav dostala trochu prostoru Onora, o Gerikovi toho moc řečeno nebylo, jsem zvědavá na další vývoj vztahů Onora-Gerik, Onora-Janko, Onora-Jelena, a hlavně Valek-Velitel. Owen a Ben Měsíčňákovi, pašerácká stezka, pašování kurare, tajné tunely pod zemí a magické clony...uvidíme, co se z toho ještě vyklube. Tušila jsem, že tento díl bude jen přípravnou půdou pro ten další, který si nenechám ujít a už se na něj těším. Konec určitě navnadil k přečtení dalšího dílu.
Doporučuji, pro mě skvělá fantasy oddechovka. 4,5 *
O medvídkovi, co neuměl plavat, ale naučil se číst
Barbora Melíková
(SPOILER) Knížka čtená dceři. Jako první mě upoutal název, po prolistování mě zaujaly i ilustrace a rozsah příběhu (přečetly jsme nakonec na jedno čtení). Název knihy je trochu zavádějící, protože hlavní postava, medvědí kluk Šimon, se nakonec plavat naučí, přeplave sice „jen“ půlku rybníka, ale i to se počítá! Líbilo se mi poselství, že když něco chceme, a vysníme si to, máme si za tím jít a snažit se danou věc zvládnout. Jsou různé způsoby, jak si daný sen splnit a při cestě k cíli je možné naučit se ještě dalším dovednostem. Hezké bylo přátelství s žabkou Agátou, to jak Šimona celkově podporovala a učila ho plavat. Líbilo se mi, že i ona si splnila sen a stala se baletkou. Škoda, že v moment, kdy se Šimon dostal na moře, nebyla dějová linka více rozvedena...Takových příprav a odhodlání a tato část mi přišla zbytečně odbytá. Kyselá a protivná divoká kachna dobře poukazovala na to, jak můžou být někteří posměvační, nepřejícní, zlí... Je proto dobré nepřipouštět si je k tělu, nevšímat si jich. Líbil se mi konec o kachně, který ani Šimon neví...:)
“Mějte rádi sebe a lidi kolem a bude se vám krásně žít.“
Pro děti, které se zrovna snaží něco zvládnout (a nejde jim to třeba hned podle jejich představ) je tato knížka dobrou motivací. Na konci jsou i otázky pro přemýšlivé hlavičky.
„Pokud vám zrovna něco nejde, nezoufejte. Některé překážky se překonávají rozumem, jiné silou a některé zdolá až čas.“
Kdo roste v parku
Kateryna Michalicyna
Knížka čtená dceři. Po přečtení Kdo roste v zahradě jsme z knihovny vypůjčily ještě tento díl. Jak název napovídá, děj se odehrává v parku a hlavní postavou je semenáček, který hledá strom, kterému se podobá, chce vědět kým bude až vyroste. Během hledání se seznámí s břízou, dubem, jeřábem, lípou, javorem mléčem a klenem, jasanem, kaštanem topolem, vrbou či jinanem. Nakonec „svůj strom“ najde a všechno dobře dopadne. Oksana Bula knize opět propůjčila hezké ilustrace. Čtenáři se dozví základní informace o jednotlivých stromech, jen je těch pouček za sebou, dle mého, příliš, proložit naučné pasáže dějovými by neuškodilo. Třetí ze série, Kdo roste v lese, asi už vynecháme.
Mlsné medvědí příběhy: Vzhůru na pól
Tomáš S. Končinský
Knížka čtená dceři. Obě jsme milovnice Mlsných medvědích příběhů a tuto knihu společně s Velkou medvědí kuchařkou našla dcerka pod stromečkem. Kniha je bohatá na ilustrace, kapitoly (je jich celkem deset) jsou krátké, četly jsme vždy alespoň dvě za sebou, takže jsme měly přečteno během pár dní. Příběh by mohl být o něco delší, rozvinutější. Jako plus beru, že si děti díky příběhu zapamatují, že existují dva póly a kdo na nich žije. Nejvíce se mi líbil „první díl“ Mlsné medvědí příběhy od Milady Těšitelové, ty už asi žádná další medvědí knížka nepřekoná. Chystáme se ještě na film do kina.
Další dobrodružství v muminím údolí
Amanda Li
Knížka čtená dceři. Stejně jako předchozí díl, Dobrodružství v muminím údolí, jsme měly vypůjčeno z knihovny. Dcera má muminky ráda, mě se po grafické stránce také líbí, ale samotné příběhy mě osobně zas tak moc nezaujaly, v tom smyslu, že by se mi nějaký tak moc líbil, že by mi uvízl v hlavě. V tomto díle mě hodně překvapila kapitola Podivný případ paní fififjonky, kde se řeší vražda...Obě knihy hodnotím jako průměr, slabší tři hvězdičky.
Židovské jesle
Elle Van Rijn
(SPOILER) Po přečtení Domu knih jsem se rozhodla zařadit do četby více románů založených na skutečných událostech. V knihovně mě upoutal titul Židovské jesle, který je založen na příběhu Betty Oudkerkové, která s kolegyněmi z židovských jeslí zachránila před smrtí na šest set dětí.
Děj se odehrává v Nizozemsku mezi lety 1941 a 1943 a hlavní hrdinkou je teprve sedmnáctiletá Židovka a dětská ošetřovatelka Elisabeth, jejíž rodina vlastní obchod s látkami v Amsterdamu.
Postava Betty mi byla sympatická, byla odvážná, měla smysl pro humor, nehroutila se, byla tvrdohlavá, ale někdy až moc riskovala. Přála jsem jí vztah s Joopem, frajírek Leo si ji nezasloužil. Betty měla několik sourozenců, nejstarší Gerrit, prostřední z bratrů Nol a nejmladší Japie, a sestra Leni, ke které měla komplikovanější vztah, každá byla „na jiné vlně“. Obdivovala jsem pracovnice jeslí (Mirjam, Sieny, Virrie,...), že dokázaly k dětem nepřilnout (i když ne vždy se to všem podařilo Greetje, Remi, Aron,...) a jejich každodenní práci od vybírání vší, přes krmení, přebalování a hraní si s dětmi. Poklona ředitelce Henriëttě Pimentelové, že dokázala vytvořit síť o tolika lidech a systém, díky němuž se podařilo děti pašovat z jeslí pryč. Líbilo se mi prostředí jeslí, které vytvořila. „Řídím se filozofií pedagoga Friedricha Fröbela, který vychází z toho, že dítě se vyvíjí nejlépe, pokud má dostatek tvůrčích a aktivních podnětů. Kromě toho jsou samozřejmě zásadní tři věci: klid, čistota a pravidelnost...“. Po přeměně jeslí na pobočku divadla, kde děti čekaly na transport do koncentračního tábora, to pro ně i tak muselo být útočiště, kde svět byl ještě alespoň trochu v pořádku. U některých popisů pašování dětí jsem skoro nedýchala, bylo to napínavé. A moment, kdy Betty uteče z jeslí před aus de Füntenem, skrývá se a následně bloudí ulicemi Amsterdamu, neví kam jít, co si počít, to bylo silné čtení ta bezradnost, zoufalství, samota. Líbila se mi kapitola Doslov a Osudy postav, zajímalo mě, jak to s jednotlivými postavami skončilo. Velký obdiv, poklona, uznání a poděkování všem, kteří se postavili režimu a bojovali proti němu záchranou lidských životů. A taky všem matkám, které dokázaly dát své dítě pryč, do neznáma a s nejistotou, aby ho zachránily.
„Máš povinnost přežít, Betty! Je to jasné?“
Určitě doporučuji k přečtení.
Kdo roste v zahradě
Kateryna Michalicyna
Knížka čtená dceři. Nádherně ilustrovaná kniha, která seznamuje malé děti s ovocnými stromy a keři, které rostou v zahradě. Slavík, který přilétá až z Afriky se chce usídlit ve staré zahradě a hledá místo, kde by se mohl uhnízdit. Seznámí se s višní, třešní, hrušní, se slivoněmi, jabloní, myrobalánem (tento název byl novinkou i pro mě), angreštem, černým a červeným rybízem, šeříkem a kdoulovcem. Během povídání se slavík a čtenář dozvídá informace o vzhledu (větve, kůra, tvary listů), o květech a plodech, někdy i o historii (zajímavost: latinský název šeříku je Syringa = „pastevecká píšťalka“ – tvar květů). Čtení je záležitost na pár chvil (my přečetly na třikrát), pro malé děti někdy až zbytečně detailní popisy, ale pro trochu větší, které se navíc zajímají o přírodu, určitě super. Měly jsme půjčeno z knihovny, podívám se tam ještě po knihách „Kdo roste v lese“ a „Kdo roste v parku“. Jen mi pořád vrtá hlavou název... proč to není „Co roste v zahradě?“ ale „Kdo“? Líbilo se mi i barevné rozlišení stránek u každého stromu či keře. Povedené, doporučuji.
Lesní pohádky
Zuzana Pospíšilová
Knížka čtená dceři. Lesní pohádky jsou čtvrtou knihou, kterou jsme od autorky četly. Chtěla jsem napsat, že je to kniha poslední...ale pak jsem zjistila, že máme doma k přečtení ještě Popelářské pohádky, ty jediné nejsou z knihovny, ale dcera knížku dostane jako dárek (kupovala jsem v době, kdy jsme s autorkou ještě neměly zkušenost). Kapitoly jsou krátké, většinou jsem před spaním četla dvě pohádky za sebou. Je to takový pohádkový mix všeho možného, pokaždé je zde nějaká, alespoň malá, vazba na les. Ale žádný z příběhů nebyl takový, že by mi vyloženě utkvěl v paměti. Kniha je určena pro děti od pěti let. Ilustrace jsou celkem fajn, ale mě zkrátka vadí „autorčino smýšlení“...v příbězích se objevují věci/postoje/názory, se kterými nesouhlasím a tím pádem se mi to pak dcerce nechce předčítat. Takže ještě přečteme ony zmiňované Popelářské pohádky, a doufám, že budou lepší, a s knihami od paní Pospíšilové už končíme. Slabší tři hvězdičky.
Vánoce pro kočku - 23 adventních pohádek a jeden opravdový příběh
Terezie Radoměřská
Knížka čtená dceři. Hledala jsem v knihovně knihu, která by nás provedla adventem, ideálně jeden příběh na jeden prosincový den a jediná volná byly právě Vánoce pro Kočku. Kočka jménem Kočka vypráví třem dětem (Viky, Sisi a Maxovi) každý večer před spaním příběhy spjaté s postavami, jejichž figurky děti s rodiči ten den umístily do betléma. Dočtete se zde např. o volkovi, oslíkovi, svatém Mikuláši, o vlasatici, kohoutovi, o Kašparovi, Melicharovi a Baltazarovi, o koni, slonu a velbloudovi, o jmelí, proč jíme na vánoce rybu či jak to bylo s vánočním stromečkem a proč slavíme vánoce v zimě. Některé příběhy byly docela zajímavé, ale pro dceru (4,5 let) byly kapitoly ještě moc dlouhé a příběhy složitější, musela jsem často dovysvětlovat či kapitolu stručněji shrnout, aby si z toho něco vzala. Ilustrace nejsou můj šálek kávy. Za nás hodnotím jako průměr a doufám, že příští rok se nám dostane do ruky něco lepšího.