Lucienka220 komentáře u knih

Dvakrát nevstoupíš do stejné řeky. Mazl tov bylo pro mne zcela objevné, přitom kniha Minjan nebyla vůbec špatná. Z různých střípků si sestavuji celý kaleidoskop života ortodoxních Židů. Zajímavé je zejména nahlédnutí do zvyků chasidské komunity, která je svými nařízeními pro nás, jako většinovou společnost, zcela nepochopitelné a svazující. To vše je zasazené do nedávné doby covidových lockdownů.

3 08.09.2022

Kdo všechno pochopí, vše odpustí.

Román nás zavede do exotického prostředí korejského ostrova Čedžu během dvacátého století. Do přečtení románu jsem znala jen japonské lovkyně perel ama z křížovek. Nyní jsem se seznámila s potápěčkami henjo, jejich tradicemi a kulturou. Velmi se mi líbilo, jak henjo respektují životní cykly v moři a chovají se k jeho darům s úctou. Podívala jsem se i na dokument čt o ostrově Čedžu, takže jsem si mohla porovnat, zda se má představa lišila od skutečnosti.

Příběh vztahu dvou přítelkyň, henjo, se odvíjí na pozadí událostí dvacátého století a je jimi ovlivňován a určován (pro mne bylo zajímavé, že hrdinky byly stejný ročník jako moje halmang). A že dějiny Koreje v dvacátém století jsou velice dramatické. Při líčení následků incidentu 43 mne mrazilo...princip kolektivní viny je stále používaný v Severní Koreji, zemi, ze které je jen pár znepokojivých svědectví... Je to pokaždé násilí páchané lidmi u moci na spoluobčanech.

Je to příběh o odpuštění, provinění, hlubokém přátelství, krásném a nebezpečném povolání. V knize je mnoho zajímavých pasáží se zvyky, šamanskými obřady a přiléhavými příslovími. Autorka si musela dát velkou práci s vyhledáním všech těchto reálií.

11 25.08.2022

(SPOILER) Nikdy asi nebudu bezvýhradnou fanynkou knih Jo Nesba.
Knihu Království jsem četla v angličtině, což pro mne vždy znamená, že čtu pomalu, soustředěně a pozorně.
Musím přiznat, že první polovina knihy mi připadala trochu zdlouhavá, expozice postav a místa poněkud rozvláčné. Celá ta záležitost s otcem nechutná (zvláště, když bylo jasné, že matka musela aspoň něco tušit a nic neudělala) a jedná se o Norsko, kde, jak mám pocit z tisku, úřady okamžitě při podezření na něco takového zakročí.
Potom kniha nabrala spád, bylo tam několik zajímavých a pro mne nečekaných zvratů. Mrtvoly se tak nějak v knize začínají objevovat jako houby po dešti (a mizí beze stopy v propasti).
Co je Carl zač, jsem "prokoukla" hned na začátku, musela jsem přemýšlet, zda se jako soucitná a citlivá patologická osobnost narodil, či se jí stal po létech zneužívání.
Tak trochu jsem nechápala, proč mu Roy v závěru pomohl zakamuflovat poslední vraždu....
A na závěr. Pokud budu chtít někdy spáchat nějaký zločin, musím si dát velký pozor na to, kde jsou mobily zúčastněných.

6 11.08.2022

Příběh Marty Kristiny, řečené Stina, mne zasáhl. Příběh o jednom zajímavém osudu ve vzdálené a drsné zemi. Marta Kristina jde cílevědomě za svým snem se stát certifikovanou porodní bábou. Projde nejprve školením v nedalekém správním městě a pak i ve vzdáleném hlavním městě, Kristianii.
Oporou v naplnění tohoto snu jsou její rodiče, starostlivá Karen a praktický Anders a její manžel Hans, který podle všeho trpí těžkými depresemi a posttraumatickou poruchou, i její švagr Ole, který je předákem vesnice, ve které Marta Kristina žije.
Velmi zajímavé byly pasáže týkající se soudního vymáhání pokut v případě neohlášení porodu certifikované porodní bábě, dražby majetku vdovy i zvyklostí na svatbě.
Suchý a věčný styl, kterým je kniha napsaná, mi vyhovoval. Pěkně jsem si uměla popisované osoby, místa i věci představit a zároveň jsem měla dostatek prostoru pro fantazii.

4 27.06.2022

(SPOILER) Nebylo to špatné. Byla to první kniha, kterou jsem od Hakana Nessera četla. Spíše než jako detektivní příběh se mi kniha zdála jako román o lidech vyrovnávajících se s traumaty. Osobně se mi líbily rozhovory Barbarottiho s Bohem a mrtvou manželkou, příběh Ellen a Billyho mne dojímal, o existenci Sester si nevím, co si myslet...
Příběh Barbarottiho přítele Axela mi přišel legrační, je to taková klasika, jak lidé chtějí být klamáni. Ale úplně jsem nechápala, proč je zakomponovaný do děje knihy.

3 20.06.2022

Po přečtení Pobřežní cesty mne zajímalo, jak pokračoval život Raynor a Motha. Nějaké informace jsem si našla na internetu společně s informací, že Raynor napsala novou knížku.

Tentokrát to nebyl tak silný příběh jako v případě předchozí knihy. Kniha mne nezklamala, je pěkně napsaná, jsou v ní krásné popisy přírody, ale sílu Pobřežní cesty v sobě prostě nemá.

2 02.06.2022

(SPOILER) Pohádkový příběh o Růžence, která přijede po smrti svého otce, se kterým se nikdy nesetkala, do Japonska. Přijede si nejen vyslechnout jeho závěť, ale také splnit jeho přání, aby prošla buddhistické chrámy i zahrady.
Příběh samotný je prokládaný krátkými zenovými příběhy, které zahajují a nastiňují děj příští kapitoly. Květomluva, zadumané a melancholické popisy rostlin a krásných zahrad, nezvyklých chutí čajů a jídel. Průhledný a čistý, i když předvídatelný, příběh o nečekané lásce.
Příběh o odkládání života, Růženčině spánku, a chuti žít. Kdo není připravený trpět, není připravený ani žít. O tom, že nikdy není pozdě začít žít.
Celkově se mi kniha líbila více než S elegancí ježka.
Hodnocení možná změním, uvidím, zda mne příběh zasáhl uvnitř a budu se k němu chtít vracet.

1 20.05.2022

Pěkně vystavěný román. Dramatický příběh tří generací rodiny je skvěle rozehraný na necelých 350 stránkách. Je otázka, zda člověka všechny životní rány, které ho zasáhnou, ho také zušlechtí jako dřevo stromu. Edvard cestuje po rodinné historii z Norska přes Shetlandské ostrovy do Francie na bojiště na Sommě, které je, jak je popsáno, masovým hrobem. On dokáže vyzvednout a zužitkovat tajemné rodinné dědictví, které vlastně nikomu, kdo o něj stál, popřípadě ho užil, žádné štěstí nepřineslo.

Kniha má u mne další plusy - místo dědečka Sverreho je pohřben popel ze Steinbeckovy knihy Na východ od ráje. Mám tu knihu také velmi ráda. Přemýšlím, zda je tím naznačený rozpor mezi bratry Sverrem a Einarem. Oba bratři mi byli stále více sympatičtí a bylo mi líto, že nenašli cestu ke smíření. Strom jako symbol života i poznání, což člověka přivádí zpátky k Bibli a příběhu z knihy Na východ od ráje.

Zajímavý je popis pokřiveného lesa na Sommě, jak v něm není slyšet zpěv ptáků. Ořešáky prý vylučují jed kořeny, nic v jejich okolí neroste (dokonce se prý pod ořešáky nemá sedat) a odpuzují hmyz. A jako protipól je popsány les obručemi deformovaných bříz na statku v Norsku.

Kniha obsahuje hodně zajímavého o práci se dřevem.

Nechápu, kde se v anotaci vzal pilot.

----------
edit 10. 6. 2022
https://prazsky.denik.cz/zpravy_region/vzpominka-na-tragedii-oresaky-vyrostly-z-lidickych-orechu-zbylo-jich-jen-sest.html

Nemohla jsem odolat a musela jsem přidat tento odkaz....

edit 12.6.2022

Zde další odkaz. Zřejmě obecně platné, ořešák jako svědek a symbol lidského utrpení.
https://www.novinky.cz/domaci/clanek/tragedii-pripominaji-v-praze-6-lidicke-oresaky-40399715#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box&source=hp&seq_no=7&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz

11 16.05.2022

Toto je hodně dobrá kniha.

Bea se vzdá místo bytové architektky ve Městě kvůli nemocné dceři a vydává se s ní do státu Divočina, ve kterém se zúčastní projektu vlivu člověka na přírodu. Vidí v tom jedinou možnost, jak její dcera má aspoň šanci se uzdravit. Ve skupině do projektu vybraných lidí se musí řídit Příručkou s popsanými pravidly a zodpovídat se Strážcům Divočiny.

U knihy Nová divočina jsem nevěděla, co od ní čekat. Dystopie, survival, ekologická agitka? Ale nakonec kniha všechna má očekávání předčila. Po přečtení se ptám: Kolik toho na nás přestavují civilizační nánosy? Za jak dlouho bychom se dokázali vrátit zpátky k lovcům - sběračům? Dokázali bychom přežít v divoké přírodě, kdy bychom spoléhali pouze na další členy svého Společenství? Byla bych alfou - vůdkyní skupiny, nebo omegou, který musí spát zvlášť a je trpěným členem skupiny?

Kromě těchto otázek tato kniha zkoumá vztahy mezi matkou a dcerou, jak se tyto modely opakují, mění a vrací v různých variacích.

A samozřejmě, že zde je i ekologická linka mezi vše pohlcujícím Městem (kde už nejsou ani porodnice, ani dětští lékaři) a krásou zdánlivě volné přírody.

3 30.04.2022

Druhý díl Šikmého kostela byl snad ještě lepší než díl první. Paní spisovatelka píše, že se ve svých románech snaží oživit místo, které už není. Myslím, že se jí to opravdu povedlo.
Jsem zvědavá a velmi se těším na třetí díl.

29 17.04.2022

Velice pomalu a poklidně plynoucí detektivní příběh. Ale čtenář se nesmí nechat poklidem zmást. Vše důležité se odehrává pod povrchem, skrytě a v náznacích. Malá irská vesnice v sobě skrývá drama velkých rozměrů.
A kdo je vlastně slídil, zmiňovaný v titulu knihy? Může to být Trey, pátrající po tom, co se stalo bratrovi, může to být Cal, kterého také zajímá, kam zmizel Brendan, ale také i Noreen, která se stará o blaho každého, kdo nakoupí v jejím obchůdku i farmáři, obezřetně sledující své sousedy...

13 31.03.2022

Čemu se nedá pomoct, to musí člověk vydržet.

Tohle byla hodně divná kniha. Anotace na obálce přirovnává knihu k Útěku do divočiny, Williamu Blakovi a Tolkienovi. To mi připadá hodně zvláštní kombinace, měla bych jiné přirovnání - je to jako když se potká Modrá laguna s Betonovou zahradou.

Jenže na rozdíl od dětí v Modré laguně, které ztroskotají na tropickém ostrově, kde je dostatek všeho, tedy jsou zpátky v ráji, osiřelí sourozenci, neviňátka Ada a Evered se musí popasovat s drsnou přírodou ostrova Newfoundland. Ocitají se když ne v pekle, tak určitě v očistci. Nikdo je nevede, nevysvětluje, děti se řídí v životě několika prostými pravidly. Na rozdíl od dětí v Betonové zahradě nejsou Ada a Evered zvrhlí, jenom velice osamělí. Musí se spolehnout sami na sebe, zkoumají hranice svých osobních prostorů. A to vše až na malé (ale významné) výjimky bez zásahu zvenčí.

A jak zjišťuje inteligentní, přemýšlivá sestřička Ada, žádný člověk není není nutně jednoduchý, neměnný a stále zásadový.

2 17.03.2022

Krásný, pohádkově snivý a dojemný příběh o Gabrielovi, cikánovi, který má dar rozumět duši všech zvířat, zejména koní. Kniha je napsaná bohatým a poetickým jazykem, před čtenářem vyvstávají obrazy cikánského tábora, koní, stájí, města Vídně i oblých kopců na jižní Moravě.
Velice zajímavě je popsaný vztah s jeho ženou, ukazuje úskalí vztahu partnerů, kteří pochází z rozdílných kultur. Gabriel a Meruňka spolu vydrží díky vzájemnému silnému poutu.

8 09.03.2022

Tady asi nemohu nezaujatě hodnotit.

O knize jsem se dozvěděla v komentářích k Šikmému kostelu. Našla jsem si o čem a odkud kniha je...a strnula jsem. Jako jsou mi krajina a havíři z Karvinska vzdálení a exotičtí, tak jsou mi textiláci a krajina u Lomnice nad Popelkou blízká. Je to kraj, odkud pocházeli můj dědeček a babička. Jezdila jsem tam na návštěvy za prababičkou, kterou si velmi dobře pamatuji, dožila se požehnaného věku. Narozená za Rakouska-Uherska, byla to dělnice v jedné z mnoha místních textilek. A mně náhle v knize ožívá její vypravování, jak chodí do fabriky a jak se bojí přepadení (to, co je detektivní zápletkou, bylo zřejmě dost časté)...o spiritistických seancích...o nemocných a umírajících sestrách...o všudypřítomném nedostatku, kterému se vzdoruje smyslem pro humor a houževnatostí.

Z detektivního příběhu se stává politický thriller, snad ještě napínavější, po stopách méně známé kapitoly vzniku republiky, o tom, co tehdy o dvacet let později vedlo k Mnichovské dohodě a poté ke kolektivní vině, odsunu. Velmi zajímavě napsáno.

4 24.02.2022

Skutečný příběh z druhé světové války - statečná dvacetiletá polská dívka Stefanie (Fusi) Podgórska schovává v malém domku v Přemyšlu na půdě třináct Židů, kteří se zachránili z transportů do vyhlazovacích táborů.
Podařilo se jí, její mladší sestřičce i všem "potopeným" přežít, což byl zázrak sám o sobě. Z knihy jsem měla pocit, že o tom, že Fusi dělá něco nezákonného, popřípadě, že schovává lidi, vědělo a tušilo spousta lidí. Naštěstí ji nikdo neudal.
Pro mne bylo velmi smutné, že k Stefanii i k sestře Helence se po válce rodina Podgórskich přestala hlásit právě kvůli tomu, co udělala. Bylo mi také smutno, že kvůli svému "tajemství" si nesměla k sobě blíž pustit žádnou přítelkyni či chlapce.
Kniha přináší pohled na holocaust z jiné stránky.

4 18.02.2022

(SPOILER) Je strašné, že v Indii polovina jejích obyvatel je považována za méněcenné, levnou pracovní sílu, sexuální otrokyně, platidlo, dobytče...
Je příšerné narodit se v Indii jako žena. Otec uvažuje, zda by nebylo lepší vás nechat utopit, protože by si rodina ušetřila výdaje za věno.
Když tedy přežijete dětství, nastane období, kdy vám rodina shání vhodného ženicha. Předvádí vás vaší budoucí rodině, které ještě platí vyděračské věno a která si sňatek může kdykoliv rozmyslet a hanba padne na celou rodinu. To, že máte školy a vaše rodina postavení, neznamená, že se vám taková ostuda nemůže stát (v knize příběh Aruny, pyšné švagrové jedné z hrdinek). Od sňatku se čeká, že budete mít děti, tedy syny. Když děti nepřijdou, nezaplatí se věno, dochází k ošklivým nehodám. Mladé ženy bývají popálené olejem či kyselinou...
Hlavní hrdinky, statečná a rázná Savita a přemýšlivá Purnima prožívají nelehký osud indických žen nejen v Indii, ale také v USA.
Autorka napsala velmi drsný, smutný, ale čtivý příběh. Jen mne trochu mrzelo, že konec byl tak nějak do ztracena.

10.02.2022

Tak tohle byla síla...Několikrát jsem nad knihou plakala. Co se stane s lidmi, když je z kořenů vyvrátí lidé pomsty, komunisti, a začnou s nimi provozovat sociální experimenty. Na černou listinu (a důvod k popravě) je dostane nošení brýlí, dobré vzdělání, mimomanželské laškování či shánění obživy (ano, i sebrání planě rostoucích plodin k odvrácení smrti hladem je trestáno smrtí). Na jakékoliv porušení pravidel číhají vycvičení donašeči - děti.
George Orwell by byl jistě překvapen, že režim popsaný v 1984 se stal v Kambodži v sedmdesátých letech reálným.
Haing Samnang Ngor, i když byl lékař, měl to štěstí, že přežil. Většina jeho rodiny takové štěstí neměla.
Zajímavé je, že příběh nekončí opuštěním Kambodži, ale pokračuje v utečeneckých táborech v Thajsku a USA a při natáčení filmu, za který autor získal Oscara za nejlepší mužský výkon ve vedlejší roli.
Velmi zajímavá byla i kapitola o Salothu Sarovi, kterého známe pod jménem Pol Pot, vychovaném bratrem v královském paláci a studujícím ve Francii. Autor nás seznamuje s poměry a historií vzdálené Kambodže. I když vzdáleně vzdálené... která země světa se může pochlubit králem, který plynně ovládá češtinu?

4 01.02.2022

(SPOILER) Velice zajímavý příběh života jednoho člověka. Je to příběh o lásce, jejích podobách a proměnách. Marca Carreru, hlavního hrdinu knihy, jsem si zamilovala. Hrdinně snáší všechny ty nepříjemné a tragické šťouchance, které dostává od života. Proč se mu říká Kolibřík, vysvětluje nejlépe První dopis o Kolibříkovi.

Už začátek knihy, kdy Marca přichází varovat před nebezpečím psychoanalytik jeho ženy, Danielle Carradori, mne vtáhl do příběhu. Velmi mě bavila struktura knihy, sestávající se z jednotlivých události, které nejsou chronologicky řazené, mailů, dopisů i přepisů telefonických hovorů. V poslední čtvrtině mi ale přišlo, že příběh ztrácí tempo, celá ta záležitost s novým člověkem mi přišla divná a nesympatická (nemám ráda influencery, a to že má nový člověk ochranku...), předposlední kapitola byla zase velmi dojemná a s poslední kapitolou nazvanou Tohle staré nebe byly důstojným rozloučením s Marcem.

Následuje velmi zajímavý doslov autora a neméně zajímavý doslov překladatelky.

Pro mne nejkontroverznější situací v knize nebyla otázka euthanázie, ale to, že Marco doprovází k porodu svou vlastní dceru, a dokonce je s ní v době porodu v bazénku. Osobně si tuto situaci neumím překstavit.

Kniha má pro mne plný počet hvězdiček, protože:

1) Sandro Veronesi má rád román Doktor Živago. Cítím, že vztah Marca a Luisy ve všech sblíženích, rozchodech a nedorozuměních je ozvěnou vztahu Jurije a Lary.

2) kniha mě obohatila o slovo šakul (thákil, vilomma, charrokammenos), výraz, který popisuje rodinný vztah, pro který v češtině nemáme slovo.

3) autor má rád písně Sinead O'Connor. Ostatně ona krásně také zapívala píseň Gloomy Sunday, která je pro příběh důležitá (a navíc se chudák Sinead stala během mé četby románu šakul).

6 12.01.2022

Sestry Teresa a Angelina vyrůstají v malém městečku v jižní Itálii. Sledujeme jejich život během války a hlavně po válce, kdy se mění zavedené pořádky (Itálie byla zřejmě dost levicová). A právě dech beroucí krása Angeliny je i jejím prokletím.
Nebylo to úplně špatné, ale něco málo k dokonalosti vyprávění chybělo. Úplně jsem se nedokázala do sester, jejich prožitků a citů, vcítit.

28.12.2021

Tak tohle byla opravdu síla. Nad příběhem malé dětské nevolnice jsem měla několikrát slzy v očích. Nejhorší je, že příběh je napsaný podle skutečnosti - Lisa všechny ty hrůzy prožila. Kolikrát jsem si musela připomínat, že se nejedná příběh sirotka z Lowoodu či Olivera Twista z viktoriánské Anglie, ale o život dívenky narozené jako já v 60. letech 20. století , na rozdíl ode mne ale ve Švýcarsku a ne komunistickém Československu. I když o švýcarské demokracii pochybuji už od chvíle, kdy jsem zjistila, že ženy tam získaly volební právo až v roce 1971.

1 19.12.2021