los komentáře u knih

právem je Srdcovka oceňována jako dlouho promýšlený a prokreslovaný komiks, v němž Jislová analyzuje zdroj traumat vlastního dětství a dospívání, svou názorností, jednoduchostí a prostou sdílností tak umožňuje mladému čtenáři, aby se s jejím příběhem snadno identifikoval a dokázal obdobně pochopit a "poznat sám sebe"

možná by příběhu neškodilo více řádu, jednoty, tematické sevřenosti a kauzality, držet se dvou tří hlavních linií a myšlenkově je dovést do konce

myslím, že komiks se spíš hodí pro znázorňování akce a děje, nebo pro vymalovávání exotického či jinak neznámého prostředí než pro přemýšlení a prociťování - typologie špatných rodičů v závěru je sice názorná, ale výrazně vybočuje z celkové koncepce atd. = mnoho stran je věnováno individuálním duševním stavům a hnutím (detailně Štěpánky i Michala), ale závěr je až behavioristicky nalinkovaný (za všechno mohou rodiče a kultura/prostředí, v němž dítě vyrůstá)

mimochodem, fakt takhle probíhá život většiny dnešních young adult? nedokážu to posoudit, tak jsem se aspoň poučil...

9 30.03.2024

Odeon prostě umí obálky: tolik interpretačních možností = obrázek ledovce v opozici názvu románu (oheň jako touha po vášni a lásce vs. led jako reálný stav partnerských citů?), ledovec vyvedený v dvojitém zrcadlovém převrácení (nikoli odraz ve vodě) jako dvouhlavé karty (další opozice, snad jako protipóly povah hlavních postav?), špička ledovce jako aluze na vše, co je skryté pod hladinou (v manželském i mileneckém vztahu, v nejvyšších patrech bankovních ředitelství..., ale i v hlavě - samomluvě postav)

Oheň je prvním románem Pourchetové přeloženým do češtiny, ale šestým vydaným, doufám, že to u nás brzy napraví, protože autorka si mě získala svou vypravěčskou zkratkou a výstižným zachycením myšlenek postav, aniž by se topila v emocích nebo sáhla k vulgaritě

velmi mě překvapila téměř nonsensová pointa (nebudu spoilerovat), naopak vůbec ne vývoj Véřiny postavy (od revolty ke konformitě) = vztah matky Laury s dcerou Vérou mi mimochodem připomněl Nejvyšší kartu Petry Hůlové

román z nejčerstvější přítomnosti o rezignaci generace 40+ cokoli cítit, dělat, tvořit, prožívat... a o podobách kompenzace těchto impotencí

9 27.03.2024

tak mě tento druh "školního a školáckého" humoru neoslovuje vůbec; anotace slibuje haškovskou, montypythonovskou či woodyallenovskou tradici, mně Mikušovy texty připomínají spíš pokus přiblížit se šimko-grossmannovské, ale výsledek je jaksi prvoplánový a na první dobrou, typickou pro humoristické časopisy devadesátých let (Trnky Brnky, Srandokaps... nevím, jestli ještě vycházejí): ponejvíce těží ze starých provařených stereotypů jako střelená úča, prsatá blbá blondýna, růžovoučký jémináčku buzerant (viz "pravidelné filologické okénko pro mládež Jazykem proti srsti: hulibrk ke kuřbuřtu sedá"), nebo že na výstavě chameleonů nejsou exponáty vidět...

formálně nepřináší nic nového, všechny ty parodie na životopis, návod, koláž, dopis, rozhovor, slohovou práci, reportáž, vysílání rozhlasu, sportovní přenos, zprávu o konci civilizace, otázky a odpovědi... kolují ve stovkách verzí s nápadem zaměnitelným, užívání vtipného nomen omen se vyčerpalo v 19. století (u nás je po Nerudovi většinou už jen trapné, tak jako zde)

původní Collodiho Pinocchiova dobrodružství, tedy žádná zkrácená ani převyprávěná či jinak idealizovaná verze, jsou (pro konec 19. století) typický výchovný román (s pikareskními prvky) pro menší chlapce

nejen díky ilustracím Zmatlíkové ("moje" české vydání z 60. let) jsem si Pinocchia vždycky nějak propojoval s Aškenazyho Pitrýskem

mimochodem český překlad vyšel ještě před první světovou válkou pod názvem Oříškova dobrodružství a české překlady z doby druhé světové Pinocchia jmenují také jako Otesánek nebo Nosáček

...a ty upálené nohy hned na začátku jsou fakt na dnešní děti drsné

9 15.03.2024

(SPOILER) POZOR SPOILER
podmanivě vyprávěný vesnický příběh zasazený na začátek 19. století, jehož pointa (poprava hlavní postavy) je prostřednictvím nenápadného motivu (struna na krájení sýru) několikrát v textu naznačena, ale mně napětí vydrželo až téměř do konce; okouzlila mne nejen variace pygmalionského tématu, ale především forma, která koresponduje s dějem a verifikuje jeho autentičnost: negramotná děvečka se teprve v dospívání naučí číst a psát, a proto její životní zpověď, kterou zapisuje ve vězení přes vynesením rozsudku (což čtenář pochopí až úplně na konci), odpovídá necvičenému pisateli jak stylem (píše tak, jak mluví), tak grafikou (nepoužívá velká písmena); navíc je vyprávění rozděleno do oddílů podle ročních dob, což nápaditě koresponduje s žánrem tradiční venkovské prózy, moderní je prvek obžaloby církve a lidského pokrytectví; v neposlední řadě stojí prostá, nepřekombinovaná, jako "ze života" vyplývající zápletka a její přirozené rozuzlení (zločin a trest bez zázraku vykoupení); obžaloba skutečného viníka zůstává na čtenáři, vynikající!

9 27.01.2024

román se dobře čte, nicméně jako už psali mnozí v komentářích níže, tentokrát se ani u mě wow-efekt nedostavil, podobných příběhů o disharmonických rodinných vztazích jsem četl vícero a vpravdě si děj či zápletku Pláňat za pár týdnů už nevybavím, ovšem dojem zůstane: následky dětských bolestí si neseme celý život + nejbližší nám bývají nejvzdálenější

9 17.01.2024

Rajko Doleček byl před listopadem vlastně první "mediální" hvězdou popularizující zdravý životní styl, někdy koncem 70. let běžel v televizi jeho seriál o hubnutí a celý národ ho se zájmem sledoval (nedovolím si posoudit, zda a jak úspěšně se i Dolečkovými radami řídil)

tuto knihu jsem v době vydání se zájmem studoval (tabulky, tabulky, grafy, juj!), protože tehdy pojmy jako kalorická hodnota potravin, makroživiny či hormonální změny zněly tak nepřístupně vědecky až metafyzicky... samozřejmě že výklad je limitován dobovým stupněm poznání, nicméně Doleček (přes všechny osobnostní rozpory) byl studovaný endokrinolog, což se o dnešních "stravovacích koučích" rozhodně tvrdit nedá, a z erudovaného pohledu lékaře myslím že jasně a přehledně vyložil fakta o tom, jak "nedržet zázračné diety", ale jak přemýšlet o stravování a jak změnit životní styl (a to bez propagace komerčních produktů na hubnutí)

9 31.08.2023

opravdu jsem se snažil a ještě tak v první třetině knihy autorce fandil, že po nedobré nonfikci (Hysterie) zvládne historickou novelu (Opruzení), ať už anotace i předmluva plave v literární teorii sebevíc, ale v okamžiku, kdy autorce dojdou zdrojové texty (učebnice, možná Lenderová?), stává se z popularizace národního obrození (humorný název nemá žádnou souvislost s dějem, je jen prodejní) špatná fanfikce (ale i na tu je to blbé) a ukazuje se, že autorka neumí vystavět příběh a udržet děj (přechody mezi zdroji, citáty, parafrázemi a vlastním vyprávěním nejsou stylisticky vybalancované)

pominu fakt, že autorka udělala z Nerudy pouličního kapsáře, z Havlíčka alkoholika a z Tyla debila, ale pokud se zaštiťuje "skutečností ve fantazii", tedy fiktivním dějem s reálnými postavami, kulisami, proprietami a reáliemi, pak se v příběhu z Prahy let 1845-1848 nemůže např.:
- číst harlekýnka
- pít čaj (ten se prodával nanejvýš v lékárně)
- mluvit o Darwinově evoluci
- objevit nápis "rum"
- používat kulma
- ležet na matraci
- koupit krabička sirek
- pomáhat ženě do kabátu
- nazývat se gentlemanem
- nechat se zpodobit karikaturistou na Karlově mostě
- sestrojit a používat gilotina ad.

nebudu dál vypočítávat časové lapsy (v popisech se autorka bohužel často mate s 90. lety 19. stol. nebo s první republikou), reálie si dnes dokáže dohledat na wikipedii každé malé dítě, a že to jde, napsat historickou detektivku ze "staré Prahy" - a to i jako vtipnou parodii, dokazují romány Stančíka nebo Urbana (viz)

druhá polovina knihy je násilně a bez invence propojovaný kulturní mišmaš, který v hlavních motivech připomene fenomény jako Harry Potter, Rychlé šípy, Indiana Jones či Ospalá díra; avizovaná detektivka se nekoná (zápletka není vystavena, pátrání se podobá RPG hře a rozuzlení přichází jako deus ex machina a nemá logiku); nad scénou pokusu domažlických měšťanů o znásilnění Boženy Němcové, jež překazí Havlíček, aby se následně s Němcovou vyspal, by se rozesmál i Nietzsche (žena, která nechce být znásilněna, nezná svou vůli) a připomněla mi "romantické" scény z filmů o Angelice

takže závěrem: popularizace historie se dá dělat dobře i vtipně, ale Národní opruzení jen dále a více rozvíjí a podporuje stereotypy a klišé, které se domnívá bořit

okouzlen Katyní před dvaceti lety, jsem se vrátil ke Kohoutovi a děkuji všem recenzentům níže za doporučení této "multižánrové historické krimi s přesahem", sdílím čtenářské nadšení (pasáže, které se zdají klišovité, chápu jako parodii žánru, travestii, než nezáměrnou spisovatelskou nešikovnost) a ke všemu již řečenému vypichuji za sebe dva pozoruhodně vyvedené morální problémy, zejména prvek banalizace závažného při změně kontextu:
* okamžiky, kdy kriminální pátrání po sadistickém vrahovi zastíní pražské povstání (viz nejen symbolika názvu)
* (univerzální) převlékání kabátů (názorů a jmen) během a po převratu (nejen Erwin Buback)

9 05.05.2023

v moderní úpravě pro děti patří pohádky bratří Grimmů k stále vděčné klasice, není ale nad původní verze v celé jejich hrůze a krutosti s opravdovým poučením do života (a přiznejme si, že i notnou dávkou té dnešní nekorektnosti),

jelikož se grimmovské verze různě liší od Erbena, Němcové a spol., je prozíravé napřed zkontrolovat poslední odstavec, než začnete pohádku číst mrněti před spaním

mám rád Brémské muzikanty

9 24.04.2023

více takových kontroverzních románů, které nutí čtenáře zvažovat motivace všech stran a nazírat dění v historických souvislostech, témata jako extrémní nacionalismus, totalita, (nejen) "německá" vina, rozdělení Východu a Západu atd. k nim rozhodně patří a zvláště dnes je nezbytné o nich přemýšlet

akorát doslov mi přišel trochu mimo - v Kašparově příběhu (ať už v životě s Birgit, nebo později se Sigrun) nevidím pygmalionskou paralelu a odkazy na Ukrajinu jsou spíš pro aktuální efekt

ve Schlinkově Vnučce, podobně jako v Předčítači, čtu především apel, jakých chyb a pošetilostí se v životě dopouštíme a jestli dokážeme nést jejich následky

9 29.03.2023

jak už zde výstižněji popsali Chesterton, LaCucaracha, haannyys, Booka a další, na jejichž hodnocení jsem se proklikal: naprostá ztráta času, pokud zrovna nehledáte motivační knihu pro soudobé "princezny na hrášku"

příběh je od prvních stran předvídatelný, ukrutně kýčovitý a šablonovitý; místo dialogů postavy pronášejí teatrálně afektované repliky nabušené frázemi, ontologickými moudry ala "Žena a život" a podobnými "motivačními" výroky o životě, smrti, lásce, naději, víře atd., nezbytný happyend přepjatý a strojený

očekával jsem, že hrdinka bude třeba prožívat příběhy z vyprávění světových romanopisců, ale v tomto je titul až zavádějící - vůbec nejde o knihovnu, jen o vyčpělé podobenství

jistě to Haig myslel dobře a cílového čtenáře přesvědčí, že si nemusí rvát žíly při každém bebíčku, ale vplétat do děje laicky a spíš ezotericky pochopenou teorii strun (zřejmě za účelem dodání věrohodnosti výkladu), to už si mohl v té záplatě klišé odpustit

Půlnoční knihovna mne znechutila podobně jako Sofiin svět, dobrý nápad, ale to provedení...

ztráta času, špatně napsané a poslání by se vešlo do krátkého fejetonu

Hrabal patří k mým nejoblíbenějším spisovatelům, jeho vyprávění užívám jako meducínu na zklidnění nervů a dobré trávení; Městečko navazuje na Postřižiny, prostor je ovšem místo Maryšce věnován Francinovi a strýci Pepinovi - úžasné, i s tím nevděkem padesátých let, i s tím smutkem v závěru

9 03.02.2023

úchvatná atmosféra magické Prahy, v níž se úplně přirozeně potkává a mísí pohádkový svět s reálným lidským (netypicky pro pohádku je vypravěč součástí příběhu, často dokonce i aktivně jednajícím) + nádherně poetický jazyk + bezbřehá fantazie + originální příběhy + napětí, tajemství i humor a nostalgie

některé pasáže budou možná pro předškoláka strašidelné (třeba ten pavouk-čas ve věži) a často je třeba menším dovysvětlovat, ale doporučuju přečíst vždy po jednom příběhu a pak si s děcky udělat výlet do Prahy a jít přesně podle vypravěčových instrukcí (na Kampu k domovnímu znamení s modrou liškou a k domu s válečky, k Čertovce, na Malý rynek, ulicemi, jimiž vypravěč chodí...), u nás doma to mělo velký úspěch

sám mám nejraději vodnický příběh s kaprem Kuldou a pražskými vodníky, kteří mají rozdělenou Vltavu podle rajónu a jejichž jména vždycky musejí začínat na písmeno V (čertovecký vodník se jmenuje Václav Vaněček, staroměstský Vavřinec Velebný, malostranský Valenta, novoměstský Věnceslav V. Vltavský, podskalský Vojtěch Volejník, branický Vilém Vrbovec, holešovický Vincek Vohnout, libeňský Vendelín Vlach, trojský Vít Vinárek)

9 21.01.2023

(SPOILER) WTF? trapas roku, Bolavá vykradla Harryho Pottera a tajemnou komnatu!

jen místo baziliška strčila do hnoje ostnatého Červa, který se živí dětským strachem, a odkudsi z metanarativního prostoru nechala kurzivou nebo světlemodře promlouvat jakéhosi amorfního Vypravěče (Vy-víte-koho), který má občas kopyta, jindy mu chybí končetiny, ale leze po stromech a vůbec je takový záštiplný; k tomu parta děcek s postižením (z nich hyperinteligentní autista koktá a hyperaktivní šikula rád ubližuje zvířátkům, a zrovna on je Vyvolený, který má být v budoucnu obětován Vypravěči, což je ovšem Velký Tajem), nemluvě o hluchoněmém cikánovi z pasťáku a bezprstém dědovi z podhradí s modrou a červenou krví (princ dvojí krve, že jo?)

kdyby byla kniha zařazena do žánru young adult (ale opravdu hodně young), tak jsem ochoten přistoupit na pravidla dětského vidění světa, ale román se tváří jako literatura pro dospělé: a tak se ohrazuju, že magický realismus je proto realismus, že ta magie má nějaká pravidla a logiku, a proto odvážit se v současném románu propojit metanarativní roviny textu prostřednictvím vlamování omniscientního heterodiegetického vypravěče do fikčního světa ve formě homodiegetického bubáka (což sice odpovídá hypermodernismu, nebo chcete-li postpostmodernismu, s jeho aluzemi na fiktivní autory/vypravěče a romantickou ironii románu 19. století), ale bez ironicky komentujícího odstupu, tak to je fakt literární bizár, aspoň na mě to působí nebetyčně pitomě, naivně a trapně, třeba z kapitoly, v níž Bolavá líčí Vítkovu snahu vypořádat se s traumatem, že před 30 lety rozšlápl šneka, fakt mysterióznost úplně stříká (jo a Vítkova dlaň - kdysi potřísněná šnečím slizem - začne brnět v okamžiku, když se přiblíží Červ = tak to už by měla Rowlingová tu žalobu zvážit)

tuhle knížku (vydání 1963 s obrázky Zmatlíkové) jsem měl moc rád, děda mi o čertovi a Káče četl vždycky na Mikuláše a k vyprávění Němcové přidával vlastní komentáře (z rodinného života)

9 03.12.2022

nehodnotím jako literaturu, ale jako dokument - formou stylizovaných deníkových záznamů zachycenou zpověď osob pečujících o rodiče s postupně se rozvinující Alzheimerovou chorobou; věřím, že pomůže čtenářům, jichž se téma týká, nejen dobrou radou a povzbuzením, ale především možností sdílet tak intimní zkušenost

9 03.11.2022

souhlasím s komentářem Sebastiena níže: Urban umí zhmotnit ducha doby, o níž vypráví; uchvátí promyšleností detailů a nevšedními reáliemi, pobaví záměrnými anachroniemi, vždycky přijde s něčím novým a aktuálním - které zparoduje, ironizuje, obrátí vzhůru nohama a třikrát naruby

těšil jsem se na nový "urbo-román z Holešovic", jelikož je to místo blízké mému dětství, a taky jsem si vyprávění jaksepatří užil, zejména ten dlouhý rozjezd, vlastně bych vůbec nepotřeboval krimizápletku ani homo/hetero/androgynní vztahy

přemýšlím nad symbolikou neonového osvětlení, městských jatek, sexuální relativity, jména Leon Hebvábný..., naznačenými tématy korupce a "masové" kultury...

stále bohužel zůstávám přesvědčen, že Urban neumí závěry, ale ta "atmoška"!

9 27.07.2022

Sedmá elegie patří k vrcholům evropské meziválečné poezie s odkazem na étos Wolkera a ontologii Máchy
nevím, jestli za její emocionální účinek může melodie alexandrínu, nebo naléhavost apostrofy epistolárního stylu, ale zasáhnout snad musí každého

9 25.01.2022