linhi22 komentáře u knih
Proč byli na H*Y*M*A*N*A K*A*P*L*A*N*A všichni tak zlí? :((
No teda... Co k tomu říct? Van Goghovy obrazy jsem vždycky měl rád, ale až teď mi došlo, jak velký umělec to byl.
Patrně bude na vině i překlad, ale styl byl značně rozvleklý a kostrbatý, souvětí divně postavená a leckdy na první přečtení nejasná. Příběh se taky táhl, až ve druhé polovině se začal zřetelněji odvíjet... Nepomohla ani redakční práce, která si zejména s interpunkcí hlavu nedělala a sázela čárky (a někdy i uvozovky) podle aktuální nálady, někde nechávala slova, která zjevně měla být vymazána, z Grayovy anatomie se najednou stala Graysonova atd. Škoda. Od Odeonu, navíc u takhle proslulého díla, bych čekal o dost víc. Neříkám to často, ale u mě v tomhle případě vede film.
Možná i vzhledem k tomu, že jsou pro mě šachy něco zcela cizího (pohříchu znám snad jen barvy, názvy a počty figur :D), působil na mě "Dámský gambit" jako moderní pohádka, odehrávající se v tísnivých kulisách hrdinčiny vnitřní nejistoty a studené války. A nutno říct, že pohádka parádní: čtivá, napínavá, místy drsná, leckdy úsměvná a s koncem, jaký jí náramně slušel...
V pravém slova smyslu velký román, jaké už se dnes zkrátka nepíšou. Pomalejší, rozvláčnějši začátek (jako když se rozjíždí parní lokomotiva a musí uvést do pohybu dlouhou řadu vagonů), ale jak se příběh rozvíjí dál a spěje ke kýženému vyvrcholení, jízda nabírá na obrátkách, až v závěru frčí "plnou parou vpřed" a vám je líto, že je konec :-)) Subjektivní postřeh: I když jsem celou dobu "fandil" Pierrovi, bylo dost situací, kdy jsem dokonale soucítil i s Ludvíkem a Franklinem.
Trpké zklamání. Příběh vyšel odněkud a došel kamsi a mezitím se děla spousta podružných podivností, tvářících se rádoby učeně, leč vyznívajících až hloupě a doprovázených Čapkovou příznačnou mnohomluvností... Několikrát nastavovaná romantická linka působila naivně, tak nějak si představuju špatně napsanou červenou knihovnu, samé "ach" a "milý", jako by se bavili poďobaní šprti na základce, a ne nafrněný vědec a pyšná princezna. O absurdním jednání / nejasné motivaci postav a prazvláštním závěru ani nemluvě. A tak tři hvězdičky vyjadřují spíš úctu k autorovi a jeho další tvorbě...
Velmi neobvyklá, originální knížka, ale jaksi odtažitá.
Možná za to může zvláštní kompozice, možná žánrová nezakotvenost (je to pohádka pro dospělé, dobrodružný příběh pro děti, anebo young adult fantasy romance?), někdy podle mě sehrál roli i zvláštní jazyk, resp. překlad (najednou nevíte, o čem nebo o kom je řeč, nechápete motivaci postav, z luku se zničehonic stane prak...).
Tak nebo tak, takřka po celou dobu jako by vás něco drželo mimo samotný příběh, což je zrovna u námětu stojícím na víře v pohádkové světy smutná ironie.
Mám jenom jednu otázku: Jak to, že se mi tenhle pangalakticky hyperhustej ultraskvost nedostal do ruky dřív?! Odpověď pravděpodobně bude znít: Čtyřicet dva.
Jedna malá výtka: Někdy se Pierrot choval a vyjadřoval, jako by byl alespoň o pět let starší. Osmiletí kluci přece nesypou z rukávu sarkastické poznámky apod.
Příběh z počátku volně plyne, snad se až táhne, ale čte se hezky a člověk tuší něco pod povrchem – a ono to samozřejmě přijde. Gradace a spád v poslední třetině knihy vás spolehlivě lapí a nechávají vás žasnout nad tím, co se (v různých obměnách) v průběhu lidských dějin doopravdy dělo. A vy Pierrota – pardon, Pietera – nejdřív máte vcelku rádi, pak ho nenávidíte... a nakonec litujete.
Dílo je to originální, místy i velmi poutavé, zvlášť pro milovníky literární historie. Ale především v prostřední části knihy se mi nepodařilo ubránit dojmu, že Barnes sám sebe poplácává po rameni, a hlavní postava na mě leckdy působila "zbytečně moc" arogantně.
Obávám se, že autor se tak moc snažil o světovost a jakési velkolepé poselství, až kniha vyzněla do ztracena. Jako by tam chtěl nacpat všemožné nápady, které se smísily v naprosto absurdní kombinaci nesourodých motivů. A k tomu ta vtíravá reklamní kampaň, kterou si coby zaměstnanec nakladatele de facto sám řídí... :-))
Když všechno spěje k nezvratnému konci, pak ten konec přijde... a vy nevěříte.
Kniha, která se při nejlepší vůli nedá popsat, tu musíte zkrátka prožít. A co určitě zaslouží vyzdvihnout, je naprosto fantastický překlad Jaroslava Kořána :-))
Na jedné straně naivní láska, na straně druhé nesmyslná válka.
Lyrický příběh o dvou lidech, kteří byli uprostřed krveprolití zcela bezvýznamní – a přitom si byli vším.
Až znepokojivě podobné dnešku. Okolo obou zvířecích králů padala jedna hlava za druhou. Ale oni? Nikdy neodstoupí, NIKDY!
Pro mě nejlepší ze slavných antiutopií (1984, 451 stupňů Fahrenheita, Konec civilizace, My), především díky myšlenkové hloubce a současně dynamice vyprávění, objektivní reflexi (nejen) náboženství a podání lidství jako daru i údělu.
Originální, zajímavě zpracované, většinou i čtivé, ALE... místy tak natahované a repetitivní, že kdyby kniha měla o 150–200 stran míň, nejspíš by to ničemu neuškodilo. A v poslední části zařazené "Zpěvy walmartské" byly tak moc nudné, zbytečné a rádoby fascinující a "literární", že jsem zcela bez výčitek poprvé v životě přeskakoval několikastránkové pasáže textu.
Úžasná knížka, čtivá, a přitom hluboká, smutná, a přitom lidsky pozitivní, drsná, a přitom plná naděje... Co mi ale vadilo, je redakční "práce" (Mladá fronta, 2018), která zejména u dialogů nutila číst danou pasáž znova, aby vůbec bylo jasné, kdo co říká.