Lenka4 komentáře u knih
Nostalgické vzpomínky na mládí v Jaroměři. Hodně podrobné, občas se opakující. Knihu asi více ocení místní rodáci, kteří v ní mohou najít zmínky o svých příbuzných či známých.
Luděk Sobota je mnohem lepší komik, než pisatel vlastního životopisu. Naštěstí kniha obsahuje i zábavné texty pro vystoupení, které přispívají ke zlepšení celkového dojmu.
Chatrná koncepce díla, nesmyslné scény, nepochopitelný způsob uvažování hlavní hrdinky. A k tomu naivní myšlenka, že by vůbec něco mohlo církví otřást. Román je tak špatný, že svádí k domněnce, že snad autor zamýšlel napsat parodii.
Sarkasmus ze zoufalství je zcela pochopitelný. Vypsat se z nezáviděníhodných zážitků je dobrá cesta. Ovšem styl z jedné vody na čisto knížce moc neprospěl. Domnívám se, že úpravy s určitým časovým odstupem by dílo posunuly na vyšší úroveň.
Z většiny rozhovorů nelze nabýt optimistického dojmu, že by svět při své proměně směřoval k zářným zítřkům. Rozhodně není na škodu seznámit se s problémy, které trápí obyvatele jiných zemí. Za čas se mohou objevit i u nás. Rozmanitost témat zaručuje, že mezi nimi najde každý pro sebe něco k zamyšlení.
Divadelní hra má výhodu, že se odvíjí jen dopředu a divák nemá příležitost si zpětně přehrát místa, která se mu v rozuzlení nějak nepozdávají. Kniha tuto příležitost dává. Lze tak odhalit nepřesnosti, kterých by se autorka, pokud by námět pojala jako román, určitě vyvarovala.
Výstižný titul. Varující obsah zůstal skryt pod šedivě nudnou galábií utkanou z častého opakování již řečeného a bez ozdobného prvku dramatičnosti. Překvapující je řešení únosu dětí zpětným únosem. Co by se stalo únoskyni, kdyby byla v zahraničí při činu přistižena?
Čtení pro dobrou náladu, ideální do autobusu na cestu do práce. Kapitoly jsou krátké a většina historek pobaví, Klívie dojme.
Valentýně je dvacet pět let, ale chová se jako puberťačka. Zkultivovat by potřebovala nejen ona, ale i text knihy.
Ruiny mají své kouzlo. Podněcují fantazii, vyvolávají romantické či děsivé představy. Vlastně je dobře, že stále vznikají nová opuštěná místa, která umožňují prožívat dobrodružství objevování. Každý se neodváží lézt přes plot a procházet stavby propadající se do zkázy. Díky působivým fotografiím lze jejich interiéry navštívit zcela bez rizika újmy na zdraví.
Zbourat, či nezbourat? Výborně popsané argumenty obou stran. Některé stavby mohou paradoxně budit odlišné vášně při svém vzniku (nestavět!) a při zániku (nebourat!). Mezitím většinou nikoho nezajímají. Co v knize chybí, jsou snímky současného stavu míst. Každý nemá možnost je všechna osobně navštívit a porovnat tak „dříve“ a „nyní“.
Psychoterapeuta zajímá, co si myslí pacient. Zde je skvělá příležitost dozvědět se, co si myslí psychoterapeut. A navíc i základní pravidla výkonu této profese. Člověk nikdy neví, kdy se mu to může hodit.
S nadsázkou lze říci, že autorka zkouší, kolik se najde idiotů, kteří si tuto knížku koupí, přečtou a budou z ní nadšeni. Hlavní hrdina se vyznačuje podivnými myšlenkovými pochody. Děj nepřináší nic zajímavého, vtipného, napínavého či poučného. Text je stylisticky podprůměrný.
Poetickým popisem přírody se prolíná linka zla. Místy vystupuje zřetelněji, místy méně. Přitom nenápadně sílí. Zpočátku vzbuzuje obavy, později strach z toho, kudy se ještě povine a kde skončí.
Poučné pro všechny, kteří chtějí někam uniknout a dosud si zachovali zdravý rozum. Ústav pro senilní osoby evidentně není dobrým řešením. I přes autobusovou zastávku na zahradě je to totiž konečná.
Vypravěčkami jsou mladé ženy. S tímto faktem však vůbec neladí monotónní text. Takováto uvadlost bez jiskry by slušela jen starší osobě, která od života už vůbec nic nečeká, či člověku stiženému trudnomyslností.
Povídky připomínají venkovské obrázky, které před sto a více lety krátily chvíli našim předkům. Současníky už příliš neosloví. Odrazovat může i stará čeština, která četbu ztěžuje.
Jaké příběhy o mužích asi v té době slyšely zdi hradu Karlíka z úst královny a jejích dvorních dam?
Poznámkám z cest chybí prostoupení atmosférou místa. Autorovi jistě evokují pocity, které tam zažil, ale předat je v textu čtenáři se mu nepodařilo. Nevadí, pověsti celkový dojem vylepšují.
V první části knihy se čtenářky naučí vyvolávat duchy, ve druhé si zopakují obecně známé rady pro osobnostní rozvoj. Nevím, zda lze nápad s uzdravováním předků považovat za přínosný. Sama autorka připouští, že někteří předci mohou být zlí. Nepřináší však návod, jak se od nich odpojit, pokud se nebudou chtít léčit. V lepším případě to možná sdělí v rámci soukromého koučování za příslušný honorář. Horší situace nastane, jestliže to opravdu neví. Platí tedy - kdo chce klidně spáti, nechá duchy spáti.