LEGACY komentáře u knih

Vynikající správně ztřeštěná neučesaná kniha, která je napsána vyloženě hloubavým spisovatelem, jež vidí do podhoubí spouštěčů ruských pravd a polopravd. Tohle jsou ta zákoutí ruské kultury, která západnímu světu chybí, aby se nenechali strhnout jednoznačnou vlnou čiré nenávisti vůči nim (psáno v 2022). Reklama se tolik neliší od propagandy a formuje každého z nás, byť si to nepřipouštíme. To proto se dnes lidé tolik ohání otázkami o svobodném myšlení, protože si uvědomujeme, že naše jednaní z větší míry vůbec nepramení z nás. Vláda, pokud bude chtít, může vlastně celkem snadno ovládat naše choutky. Možná i proto jsou politické skupiny dnešní doby v celkem krásné rovnováze a společnost je polarizovaná a nesourodá. Samozřejmě vše pramení z informovanosti společnosti, myslím tudíž, že je to právě důvod proč něco podobného nepostihuje skandinávské země do takové míry. Já během onlajn čtení knihy uviděl po každé stránce nové reklamy, automaticky si zavádím youtube premium a během koukání na film jsem se zaměřil na plechovku svého Birella a uvědomil jsem si, že vlastně nejspíše piji tekutiny z plechovek právě proto, že mně její otevření a následné zmačkání asociuje nějaké potěšení ze světa reklam. Ono v politice dobrý slogan udělá polovinu práce, Cummingsové a Prchalové vědí o PR své.
Jako hezký příklad si můžeme vzít i slovo denacifikace, které alternovalo chování miliónů lidí a udělalo z Ukrajinců vlastně to, co udělal Hitler se Židami za WWII. Zároveň si nemůžu odpustit nenapsat sem zprávu, jež se dnes objevila na jedné britské stránce, kde se už pracuje i se scénářem, že Putin je už několik týdnů mrtvý a zastupuje jej dvojnik. Asociace s abrakadabra skandály politiků v čele s Jelcinem, které jsou posány v knize mě rozesmála, ale i znepokojila.
Poklona smekám - jsem generace pizděc také a čekají nás drsné časy. Nadčasovost neskutečná.

1 29.05.2022

Tenhle kousek z mého pohledu zaujímá jasný primát v několika ohledech. Tím nejzřetelnějším je cena za nejlepší knižní obálku, a byť jsem na vlastní kůži hukot války nezažil, tuším, že se jedná o doposud nejpřesnější a nejvěruhodnější vykreslení rutiny prostého vojáka, který se každý den probouzí s tím, že to může být jeho poslední den. Kniha jasně předává poselství, že válka může být silně romantického pojetí a zglorifikována ve verších, avšak realita zákopů, zlomenin, průstřelů, dehydratace, výpadků paměti, či dezoriantace mezi dobrem a zlem je to, co na vás čeká, když naverbujete. Nyní, když se země otřásá na Ukrajině je čtení o to působivější, když města jako Kryvyj Rih, nebo Mariupol vystupují v této knize, kde je stále hlavní hybnou silou zemidrtící nacistický třetí reich. Vlastně si čteme období, kdy Sověti vzdorují hnací síle, jenž měla předpoklady dobít celý svět. Takže sečteno, podrženo - Někrasov - ANO. Bez toho režimem řízeného patriotismu a velebení hlavních pohlavářů a myšlenek, je to i čtivé.

"Stáli jsme na přehlídce na Prvního máje na chodníku s rukama v kapsách a dívali se na tanky, na letadla, na vojáky, pochodující v dlouhých řadách ... To je ale krása, to je ale síla! To bylo vše, o čem jsme tenkrát přemýšleli. Není to pravda? Ale o tom, že i my jednou budeme muset pochodovat, ovšem ne po asfaltu, nýbrž po zablácené cestě s tlumokem na zádech, a že na nás bude záviset život - ne-li několika set, tedy alespoň několika desítek lidí... Což jsme tehdy o něčem takovém přemýšleli?" P.S. Válka, či jakákoliv jiná tragédie se často týká prostých lidí, kteří jsou jako ty a já.

2 04.05.2022

"V celém socialistickém SSSR jsme nenašli jediného sociologa"
Hanzelka a Zikmund pro mě dlouhou dobu byla tajemná jména. Věděl jsem o nich, cítil jsem jejich významnost, avšak nikdy jsem k nim blíže nepřičuchl. Až teď, když zuří válka mám chuť podívat se zpátky do historie a poodkrývat jevy, jež zapříčinily, že se současný stav tolik neliší od toho stalinovského.
Tihle dva cestovatelé dali zrod a inspiraci dalším Stinglům a Švaříčkům, poukázaly na to, co dodnes trápí polozmrzačené Rusko na východ od Moskvy, kde je mantrou "už jsme si zvykli". Vyšší orgány jsou liknavý, nekompetentní, avšak loajální Kremlu. Pravda je zastinována, srovnání se zbytkem světa se jim nedostane a kapitalismus je sémě ďáblovo, které se ani nesnažme pochopit. Člověk kroutí hlavou nad tehdejším obrázkem celoplošné Potěmkinovy vesnice, jež byla světu prezentována a nad tím jak se obrázek doposud moc nezměnil. Rusko je zkrátka moc velká země na to, aby se spravovala a zvelebovala i na méně hostinných místech.
Zpráva je účelová, mělo by se s ní tak zacházet. Nemyslím si, že chtěli pobudit, věřili socialismu a chtěli jej povznést - ovšem výsledkem bylo to, co SSSR dělá dodnes s účelovou kritikou - zkrátka takové schopné/vzpurné umlčí. Tyhle tzv. brzdy v praxi jsou stále vidět, dnes více než kdy jindy. Když se člověk podívá na obrázky prostých lidí a jejich názoru na aktuální dění, ježí se mi vlasy hrůzou, jelikož ten strach ve zpochybňování vyššího orgánů prostupuje společností skrz naskrz a ve starších generacích není jiné cesty než slepě věřit v kult, opakovat naučené fráze a, byť jsou na pultě dva typy chleba, věřit v mesiášskou vyvolenost své země a tajuplnost ruské duše.
- Jedno z nejlepších čtiv ve vztahu ČSSR s SSSR a demonstrace síly srovnání procestovalých borců.

Velký pátek - nechce nějaký capycat procestovat čínský venkov?

4 15.04.2022

Ignorance Is Bliss

Все вычислимо. Uf. Člověk si chvílemi říkal jestli nečte "ústavu" partie Jednotného Ruska. Jak název, tak i praktiky odpovídají, přitom vše dovedl do patřičného extrému až Huxley s Owellem. Spálit knihy, zavrhnout kreativitu, roboticky podléhat normám, podlézat konformitě, nevybočovat a hlavně nemyslet svobodně jako jedinec, jako člověk. To je hlavní cíl každého demagogického režimu, kterému jde o kontrolu, manipulaci, podrobení, kde klasické popírání a překrucování faktu je hlavní propaganda. Horší je, když samotné propagandě podlehnou strůjci. Doufám, že se nikdy nedostaneme do fáze, kdy nebudeme skutečně schopni rozpoznat lež od pravdy, robota od člověka, přítele od zrádce a sebeklam od prospěšné věci.
Inspirovala čísla značkování lidí v koncentrácích, nebo zvířat na jatkách?

9 07.04.2022

Kniha, která rozhodně vyčnívá, a to dokonce i v ruské literatuře, která už sama o sobě svou velikostí dělá to samé. První záblesky z knížky musí ohromit každého, kdo rád hloubá v lidské povaze, nebo filosofii. Existence ďábla v Moskvě a jeho ohyzdní pomocníčci, "zmagoření" Ivana, paralela s příběhy z Bible, to vše je pouze úvod, než se vůbec na řadu dostane Mistr. Nemůžu říct, že čtení byla procházka růžovým sadem, protože kniha je zvláštně rozkouskovaná a někdy se četlo lépe, a jindy hůř. Přesto je to zárodek magického realismu, silná témata jsou zabalena v krásně prapodivném příběhu a rozboření představy, že zdánlivě záporná postava musí činit zlo a rozsévat smrt. Je to nový pohled a zcela unikátní dílo, které myslím nesnese srovnání, přesto bych byl velmi opatrný se čtením u nižších ročníků už kvůli své obtížnosti. Jako knížku k maturitě bych ji dal spíše studentům na gympl.

11 27.03.2022

Jak cestujeme dále a dále do budoucnosti, je dosti možné, že budeme natolik technologicky rozvití, že lidství, jak ho známe, bude vnímáno jako bezpředmětné a omezující. Take Soma a nechť se o zbytek postará chemie.

Злоба, грустная злоба
Кипит в груди...
Черная злоба, святая злоба...
Товарищ! Гляди
В оба!

Blok je bezesporu zářná hvězda ruských stichů, která do dnešních dnů má neochvějnou pozici. Každý řádek je opředen něčím skrytým, nebo mnohoznačným, no a taková ambivalence není na škodu. Vypořádání se s následky říjnové revoluce v básni mohlo skončit fiaskem, každopádně procítěnost básní mě tentokrát porazila a já musím pokorně smeknout klobouk a doporučit dál ... Черное, черное небо.

5 06.03.2022

Přečtěte si vždy vybranou kapitolu před přednáškou a nejen, že výklad poberete na jeden dech, ale dokonce se můžete místy ptát a vyučujícího doplňovat. Samozřejmě, nehledě na to, že jste před tím neměli páru, co je to třeba akmeismus, nebo futurismus, nebo ruská literatura vůbec jako já.

1 17.02.2022

"Pamatuj, že na učení není nikdy pozdě... Ale já nechci mít žádné povolání ani řemeslo... A proč? .. Protože se mi práce zdá namáhavá.
Milý chlapče, řekla víla, .. ti, kdo takto mluví, skončí skoro vždy buď v žaláři, nebo v nemocnici. Ať už se člověk narodí bohatý, nebo chudý, musí mít nějaké zaměstnání, musí pracovat, abys věděl. Běda tomu, kdo se poddá lenosti! Lenost je velmi ošklivá nemoc a musí se léčit hned od dětství, protože když člověk dospěje, už se z ní nevyléčí.
Tato slova promluvila Pinocchiovi do duše, zvedl vesele hlavu a řekl: Budu se učit a budu pracovat, udělám všechno, co mi řekneš, protože se mi život dřevěného panáčka už zprotivil a chci se stůj co stůj stát chlapcem."

Začínám věřit, že se věci nedějí jen tak chaoticky a bez řádu. Pinocchia jsem měl chuť si přečíst pár týdnů zpátky, ale štěstí se na mě usmálo až na horách, kde byla tato malá velká knížka o lumpačivém kousku neobyčejného dřevo objevena. .. Je to kniha, která může být pro spoustu lidí zásadní a ti rodiče, co se rozhodnou ve svém nabitém čase v noci večer předříkávat právě tato dobrodružství tak neprohloupí. Je zde fůra lidové moudrosti a zkušeností nabitých až dlouhými lety. Přerod neposedného kluka, jenž působí více méně jako neochvějný outsider a důvěřivec v takřka svéhlavě poctivého a dobráckého člověka je zdrojem inspirace i pro mnohé dospělé nedospělé ukrývajících před svinstvem života za maminčinou sukni v mamahotelu. Vždycky se mi zdá, že v klasických příbězích lze načerpat obrovské množství materiálu k dumání a rozhodně by dospěláky neměla v četbě zastavit značka dětské knihy. Podívejte se na Grimmy, ti by mohli vyprávět. Komentář utnu tím, že Pinocchio je trochu mamlas, který se nechá rád zlákat na zcestí, je to hlupáček, ale ve všem se patřičně vykoupe a na konci dne můžete počítat s tím, že před vámi nestojí vedlejší postava ze Shreka, ale neohrožený hrdina.

2 16.02.2022

Sylvia Plath je pro mě jakýsi tajuplný exemplář, který mě do jisté míry pohlcuje a fascinuje, a do jisté míry zneklidňuje a nenaplňuje. Doposud její kult přiživuje spíše její osobní život a přes obrovský intelektuální rozsah jejího života - nevyhnutelnost tomu všemu utéct a ztratit se ve verších. Některé zaujaly, jiné ne.

I didn't call you
I didn't call you at all
Nevertheless, nevertheless
You steamed to me over the sea
Fat and red, a placenta

Paralyzing the kicking lovers.
Cobralight
Squeezing the breath from the blood bells
Of the fuchsia. I could draw no breath,
Dead and moneyless

Overexposed, like an X-ray.
Who do you think you are?
A Communion wafer? BlubberyMary?
I shall take no bite of your body,
Bottle in which I live,

Ghastly Vatican
I am sick of death of hot salt.
Green as eunuchs your wishes
Hiss at my sins
Off, off eely tentacle!

There is nothing between us
- pro mírně porouchané jednotlivce z řady nás krásně pomatené psaní

"Já třeba vypadám, jako bych měl jen prázdné ruce. Ale sebou jsem si jistý, a vším jsem si jistý, svým životem i tou smrtí, která už dlouho čekat nebude. Samozřejmě mám jen tohle. Ale aspoň tu jistotu držím v rukou stejně pevně, jako ona drží mě."
Autor světu představuje dosti nový prototyp hrdiny, jenž nám nepodlízá a nesnaží se nás nikterak strhnout. Odproštění od citů, návalů agrese, přemotivované zálibě ve věcech, které pro zbytek znamenají život, ukazuje obnaženou pravdu života a jeho bezcílnosti. Musíme vzít v úvahu opravdu externí reálie, kdo byl Camus, co představovala válka a jaké je pojetí jeho absurda. Francouzská literatura byla v této oblasti dosti průkopnická. Samozřejmě tou hlavní myšlenkou je zde ona situace, kdy celý život zastáváte určité stanovisko, kterého se nechcete vzdát ani kdyby se celá společnost postavila na hlavu. Kolik atheistů si svůj postoj udrží až do samého konce, kdy vědí, že je jejich pouť u konce?
Ono vlastně filozofování o tom, že jediná jistota našeho údělu je smrt, musí automaticky nabádat k tomu, že by byla sebevražda vlastně na místě. Tak proč zde já píšu tyhle řádky a proč nás zajímá náš šéf a naše opakující se absurdní rutina, když ta nejbolestnější tragédie, jenž se nám může stát (úmrtí matky) s náma ani nehne?
Není Sisyfos v každém z nás?

7 06.02.2022

"Ложка та была ему дорога, прошла с ним весь север "
Z pohodlí domova, kde kamna topí a vítr fouká jen na naše okenice, se to vše čte dobře. Každopádně vžít se plnohodnotně do každodenního údělu zeka asi nelze. Líbilo se mi, že je to vlastně dosti vulgární čtení plné nadávek. Ztraťte si válenky - končíte. Zkuste přestat pracovat - končíte. Zkuste si utéct - ale kam? ... Beznadějnost a obnažení lidského tvora do takové míry, že se dokáže soustředit jen na bázové potřeby, nelišící se moc od těch zvířecích je zrůdnost, hanebnost a tyranie.
A proč mě to sakra tak štve? ... Protože když tady máme takovou varující knihu už tak dlouho, a přesto se v ruských koloniích děje, co se děje (пытки=mučení) ukazuje to jen na nepoučitelnost lidského plémě. Kvůli tomu zasvětil Solženicyn svůj život a vrátil se ve svých řádkách do toho mrazivého pekla? Já nevim ...

"Já na medvědy chodívám, a při tom velké štěstí mám, ty mrchy roztrhaly už tři kamarády mně, já žiju, pánbůh mě má rád."
Štěstí nespočívá v drahém kamení. V čem tedy? ......... V blahu duševním"

- sám jsem chodíval takhle po světě a ptal se "Jak vypadá klasická česká krajina" ... v knihovně byly rádi, že o takový typ literatury ještě někdo zavadí.

1 15.01.2022

Stejně jako ostatní tak i já jsem měl svoje nostalgické epizodky, kdy jsem se vracel ve své paměti zpátky do dob, kdy jsem se díval na "neposkvrněnou" dětskou loutkovou verzi, kde je zobrazení Robinsona takřka výhradně idylické. Dnes však budu malinko kritičtější v ohledu na otroctví, nebo elitářský přístup.
Na druhou stranu je to příběh o přerodu namyšleného a materialistického floutka v pokorného, soběstačného a s osudem vyrovnaného člověka, jenž svým odhodláním a vírou přežije přes 20 let v tomto očistci.
Je to na jednu stranu hrozně motivující příběh, na stranu druhou se to ovšem četlo docela blbě. Oceán mám rád, co se týče Robinsona tak nemám, bohužel, úplně jednotné myšlenky.
Každopádně mě na konci celkem dostal takový můj postřeh/dohad. Přestože jej právě otevřené moře dostalo do šlamastiky jménem Karibik, tak první věc, jenž mu ležela na srdci (poté, co si po návratu dal věci do pořádku) byla znovu to moře. Byla to jeho láska, a byl v tom nejhorším případě ochoten ztroskotat znovu.
"I would much rather go a thousand leagues by sea, though I were sure to meet with a storm once a week"

2 08.01.2022

Píšu si, že Gogol, to není jenom nešťastný revizor, ale i příběhy z Petrohradu.
Něvský prospekt je moc poutavý příběh o hlavním petrohradským bulváru, kde se všechny sociální třídy mísí a dobré i špatné historky ve větru víří. Příběh o tom, jak se chasník zamiluje do prostitutky a má tu naivní smělost chtít zkrotit její divokost a stud je úsměvný, avšak určitě se nic nevyrovná podobizně.
Příběhu o zaprodanosti umělce a příslibu uznání bezpáteřních ignorantů.
Je to vlastně předchůdce Doriana Graye na severu Ruska, kdy nadaného malíře Čartkova uchvátí obraz starce, který jej brzy posedne a změní. Od té doby, co má obraz je jeho život schizofrenní a halucinogenní kolotočka. Obraz se hýbe, vchází do prostoru, ale i napomáhá malíři ke zlatě a sebevědomémým tahům štětcem. Je to jakási smlouva s ďáblem, po které je z něj mistr portrétomalby, avšak láska k řemeslu, kreativitě nahrazuje nechuť k umění a závist k dalších velikánům. Když jste na vrcholu nezbyde nic než trpká pachuť, že nevíte kam dál. Připomíná mi to zkorumpovanost a zkaženost některých umělců, co zapomínají kým byly a jak začínali. Spousta hudebníků měla odřené kalhoty a hráli na ulici, ovšem měli, co říct a průlomové album světu vyrazilo dech. Následně však přišla sláva, jiné hodnoty, standarty, okolí a styl života, jenž brzy zanechají jen dávnou známku toho, kým daný umělec byl. Portrét je pecka, je to děsivý autoportrét klamavosti sebe samotnýho a toho, že zapomínáme kým jsme.

3 29.12.2021

Musím se přiznat, že jsem v té změti bajek ne vždy viděl nějaké vyšší morální ponaučení a místy jsem možná s autorem i částečně polemizoval. Každopádně, s ohledem na těžkou dobu v drsném Rusku 19.století je to velmi procítěné a pokrokové myšlení, kde jsou všechny nešvary krásně zabalené do kůže zvířat protagonistů. Krylov si určitě zaslouží místo na výsluní ruské literatury. Zde pár věcí, co mě oslovilo.
"Kde sílu hloupost doprovází i dobré srdce všechno zkazí.
"Dbej na to, aby tvá slova neměla žádnou spojitost ani smysl, aby tvá řeč každou minutu přeskakovala nejmíň na pět předmětů, aby nadávky, chvála, smích, soucit, prosté vyprávění, všechno dohromady proletělo vždy kolem tvých posluchačů a abys tak nakonec jako buben zanechal po sobě v jejich uších jen rámus bez jakéhokoliv smyslu" - o politicích?
"Ochmelka, ten je všude nebezpečný"
"Snad v cizí zemi jako cizí host, vzbuzuje lenoch menší pozornost. Kdo doma si však dobyl úctu prací, pod rodnou střechu vždycky rád se vrací.

25.12.2021

Po přečtení už pro mě jméno Puškin není jen pouhým slovem do větru, ale formát světové literatury, který dokázal, co si zamanul. Zkrátka ve slově všestraně nadaný, Mozart litery, ale hlavně člověk s krátkým, bujarým životem, jež nám představil úplně nové pojetí romantismu. Osobně si jej cením pro uvedení někoho komu se říkalo "лишний человек" (zbytečný člověk) - tedy člověk oplývající mnohými talenty, jež ovšem neví kam vložit a nezbývá mu než melancholicky proplouvat životem. V Oněginovi je ztělesnění Puškina, jeho náladovosti, netečnosti a odevzdanosti. Děj je zde spíše vedlejší, hlavní dojem působí estetika díla, která je uhrančivá. Román ve verších se nečte každý den a já jsem rád za tuto výzvu. Byť mě řádky a rýmy u srdce hřáli, tak musím celkem upřímně a neznalecky říct jenom "rýmovalo se mu to pěkně" ... je to stále ještě celkem náročný čtení na můj vkus.

Nejprve jsem tuto masitou knihu komentovat nechtěl, ale Raskolnikov s tím.

Je to vlastně můj první Dostejevskij a musím říct, že byť musím dát za pravdu lidem, co tvrdí, že Dostejevskij se né vždy čte snadno, tak je to v mých očích stále veledílo. Pěkné je to o to více, vzhledem k tomu, že slavíme 200 let od narození autora.
Je to dílo o jakési zkaženosti vznešené myšlenky, vnitřních sporech, lidské ješitnosti, výčitkách, kde uprostřed všeho stojí morálka. Zároveň je to ale i kniha o naději a přerodu v něco lepšího, když jste vlastně na samém osobním i společenském dně. Raskolnikov je protivná postava a musí se hnusit jak čtenáři, tak sama sobě, autor navíc tuhle zavrženihodnost hlavního hrdiny neustále umocňuje, a navíc kolem něho staví z pravidla kladné a srdečné postavy, které Rodeon emočně ždímá. Je to trýznivé čtení, spousta viny a bezmohoucnosti, je to zkátka zrcadlo ztrápeného ambiciózního člověka, jenž je v jádru dobrý, ale okolnostmi dohnán k šíleným činům. Myslím, že bychom si všichni měli na Raskolnikova vzpomenou, ocitneme-li se v finanční svízeli, či bez domova nebo blízkých, protože cesta dolů je potom strmá.

Doplněk: Krásné na knize je, že jak se pomaličku, velmi pomaličku Raskolnikov smiřuje s lidmi a přijímá je, tak dělá něco podobného i samotný čtenář. No řekněte sami, nepřáli jste mu alespoň malý okamžik, aby do té Něvy skočil a ulehčil sobě i ostatním? Ale při čtení epilogu si myslím každý z nás přál jedno jediné, aby trest sloužil jako očistec a Raskolnikov se Soňou dostali druhou šanci.

9 04.12.2021

Ruská literatura je vskutku studnicí tragických příběhů. Tohle je generační svár, který čtenáři dává najevo, jaké postoje a ctnosti měli různé věkové skupiny a jak popudlivost a zlost starších, neomylných postihne mentální rozum a zdraví mladého člověka. Kniha pro ty, co se rozhodují zda-li je už načase vyletět z rodinného hnízdo. Škoda Káti.

2 11.11.2021

"Kde končí láska, začíná nenávist"
Pokořeno, takřka 900 stránková bible lidských vztahů, která mě nutila svoji čtivostí dopustit se spánkového mačismu. Obraz Tolstého nám visí ve škole v ruském centru nad hlavami a nikdo si netroufne zpochybňovat proč. Proč, ptáte se? Jelikož je to architekt lidských osudů, které dokázal tak bravůrně provázat, že i trouba čtenář jako já porozumí všem absurdním, irracionálním pohnutkám všech protagonistů a v šíři kontextu je nebude mít chuť odsuzovat, nebo obhajovat, ale prostě je přijme jako možné. Existuje krásný citát "everyone fights a battle you know nothing about, be kind, always", který se mi při tom vybaví. Je zde znát velký prostor pro postavy. I ty nejvedlejší typu Vronského matka, nebo malý Serjóža s vámi žijí a dýchají. Takže, když se stane byť jen zdánlivá maličkost, funguje zde domino effect, který způsobí, že ona událost ovlivní životy mnoha mnoha dalších. Cítím tady poselství, přes psyche až po filozofii života. Přesah jež se sune až k mé generaci Z, a je stále aktuální, je fascinující. Vše je udivující ještě více, vezme-li v potaz fakt, že je vše zkonstruováno tímto pedagogickým fousáčem z 19.století, jež byl na tu dobu nanejvýš rafinovaný a progresivní. Inu, jsem rád, že ruský realizmus tak moc prorazil, no a že naturální škola zplodila takovou grupu romanopisců, protože tohle je úplně jinčí level. Tohle jsou oblaka, tak vysoko položená, že ani nedokážeme z výšiny dohlédnout na všechny přízemní rádoby blata, jež se snaží o něco podobného. Popis vnitřního rozporu před onou scénou je srdcervoucí. Proměna radostné ženy, jež by samou láskou k životu zulíbala svět, v mstivou a rozpolcenou ohavu, jenž podléhá zlobě, by takhle nikdo nezpracoval. Tuším, že Tolstoj si v tomto vnitřním boji, (který vede do jisté míry každý z nás) musel projít svým. Čtěte už na středních, kapesníky povinné!!!
Шедевр ....

dušičky 2021

13 02.11.2021