kristleko komentáře u knih

Dystopickou vizi Ruska v roce 2027 napsal Vladimir Sorokin v době, kdy Putin vládl docela krátce a zemi směřoval k opatrné kooperaci se Západem. Přesto už tehdy vystihl nebezpečné tendence, jež jsou hluboce zakořeněné v mentalitě ruského člověka a v posledních letech se zhmotňují v našem světě. Jde hlavně o izolacionismus, zdůrazňující posvátné tradice panenské Rusi proti dekadenci Západu, což je dovedeno k dokonalosti zdí kolem celé země, aby byla ohrazena „od nevíry a puchu pekelného, od kyberpunků proklatých, od sodomitů, katolíků, melancholiků, buddhistů, sadistů, satanistů, marxistů, megaonanistů, fašistů, pluralistů, jakož i ateistů“. Kniha líčí jeden perný den člena carovy gardy (inspirované tzv. opričným vojskem z dob Ivana Hrozného), jenž při vyřizování naléhavých státních záležitosti stihne šikanovat a znásilňovat nepohodlné osoby, rozhazovat korupční sítě, konzumovat kvanta ruských delikates i návykových látek či se zúčastnit „housenky opričné“. Gardisté navenek stavějí na odiv svou počestnost, ale potají se oddávají všem možným neřestem. Toto brutální pokrytectví a elitářství je pro autokracie typické, režimní oligarchie žije v přepychu na úkor ostatních a kdo se jí znelíbí, stihne ho trest. Vyprávění má (místy až zběsilý) spád a pozoruhodný je archaizující jazyk, přesto poněkud vítězí forma nad obsahem, je to spíše pracovní výkaz služebníka režimu než pohled do jeho duše. (8/10)

16 15.05.2022

„Ať mi nikdo neříká, že Rusko není Sovětský svaz. Je. V srdcích i hlavách.“ Miroslav Karas strávil jako zahraniční zpravodaj ČT v Moskvě osm let, odvysílal tisíce reportáží od Krymu přes Bajkonur až po Kamčatku, hovořil s pastevci velbloudů ve stepích u Kaspického moře, se Stalinovým vnukem i s perzekvovanými opozičníky v čele s (později zavražděným) Borisem Němcovem. Za tu dobu detailně nahlédl do ruské duše a shledal, že „homo sověticus je tu furt“ – v zemi vládne obsese imperiální minulostí, schází ochota přiznat si chyby (třeba invazi do Československa v roce 1968), vyzdvihuje se panenská čistota Rusi proti zlému a krvelačnému Západu, skládají se chvalozpěvy na Putina a nosí se vlastenecká trička s raketami Topol a Iskander. Rusko dnes plně ovládá kremelská propaganda, svobodná média ani politická opozice neexistují, diktátor Putin se drží u moci volebními machinacemi, rozdmýcháváním válek (Čečensko, Gruzie a naposledy Ukrajina) a splétáním pavučin lži. V titulu knihy je všeříkající hláška „zeleného mužíčka“ během anexe Krymu – Putin nejprve přítomnost svých vojáků na poloostrově ostentativně popíral, aby je o pár měsíců později vyznamenal za hrdinství. Autor zmiňuje, že právě události na Krymu a na Donbase v roce 2014 jej nejvíce zasáhly. Bezprostředně po olympiádě v Soči byl svědkem obsazení letiště v Simferopolu, během jediného dne viděl obě strany donbaské fronty, byl u výcviku separatistů a procházel se po poli s troskami sestřeleného letu MH17. Není to souvislá kniha (jako sepsal Jakub Szántó z Izraele a Palestiny), nýbrž soubor více i méně zajímavých poznámek o všem podstatném, co se v Rusku a přilehlém vesmíru za poslední dekádu odehrálo, včetně připomínek historických událostí a českých stop (třeba mrzutého osudu legionářských památníků na Sibiři). V autorovi se zjevně bije fascinace neskutečnou pestrostí přírody, národů i kultur širé ruské země se znechucením ze zločinného režimu, jemuž většina populace s mentalitou tupého mužika nadšeně přikyvuje. (8/10)

7 15.05.2022

Jde napsat čtivý a vtipný román o bruselských úřednících, připravujících na ubíjejících poradách slavnost k 50. výročí evropského projektu? Robert Menasse to kupodivu dokázal a dal lidskou tvář unijní administrativě, skrytou běžnému lidu pod mlhou stereotypů. Dějově to příliš strhující není, jsou to spíše načrtnuté příběhy různých obyvatel deštivé (ne)metropole Evropy, kteří jsou v různých fázích (ne)naplnění svých životů. Kniha ale nestojí na jednom silném příběhu, spíše je to mozaika lidských osudů skrytých za zdmi monolitických paláců unijních institucí. Autor do nich během šesti let pronikl velmi hluboko a „bruselští byrokraté“ v románu ožívají coby inteligentní, vzdělaní a jazykově vybavení lidé, mezi nimiž jsou idealisté, pragmatici i kariéristé, ale nakonec je všechny vede idea sjednocené Evropy. Problém daleko spíše představují politici, protože „konkurující národní státy spojené do unie blokují evropskou politiku i státní politiku“. Menasse na jednu stranu vzdává hold evropskému projektu jako tečce za válkami (a v konečném důsledku Osvětimí), na druhou stranu ale tepe jeho reálné fungování (podobně to mimochodem vyjadřoval i Václav Havel ve svých projevech k Evropskému parlamentu). Tuto vleklou krizi, spojenou s politickou neakceschopností a zbytněnou regulací, jistě neukončí „more of the same“, leč nezdá se, že by někdo nabízel cestu ze začarovaného kruhu… Knihou se také prolínají poněkud pochmurné úvahy o stárnutí a umírání, o lidském údělu a snaze zanechat stopu na tomto světě při jediné šanci, kterou k tomu máme. Objevují se v ní znepokojivé historické okamžiky jako zástupy běženců na dálnici mezi Vídní a Budapeští nebo teroristický útok na stanici Maalbeek v bruselském metru. Současně je ale plná drobných legrácek, postav na hraně karikatury a groteskních momentů, třeba prase pobíhající po městě nebo epizoda s teplým (německým!) spodním prádlem při cestě do Osvětimi. Kdo trochu zná Brusel, četbu si užije o to více. (9/10)

4 21.04.2022

Maďarsko očima novináře, který vyrostl v Polsku, ale z otcovy strany je poloviční Maďar a prožil tam část dětství. Jelikož to mám stejně, tato kniha je pro mě srdeční záležitost, protože s nadhledem a něhou popisuje Maďarsko, jaké opravdu je. Píše o národu zbloudilém z asijských stepí do Karpatské kotliny, osamoceném jazykem i mentalitou, utopeném v melancholii s jedním z největších počtů sebevražd. O atmosféře tamních domácností s tloustnoucími ženami, zádumčivými muži a těžkými pokrmy bublajícími na sporáku, po jejichž pozření člověka zaplaví smutek a pocit, že „vše smysluplné se už v mém životě odehrálo a že už na mne nečeká žádný vzletný cíl, žádná radost, a ze všeho nejméně štěstí“. Propojení jídla a melancholie geniálně vystihuje scéna z restaurace ve filmu Sindibád (1971), v níž se prolíná debužírování tradičních pokrmů a rozprávění dvou mužů nad jejich životy. „Maďarsko je bitevní pole, na němž svádí boj turul s nostalgickým smogem,“ píše autor o maďarské tendenci vzývat bájného národního ptáka a slavnou minulost, ale se zvláštním akcentem na porážky a mučedníky, jimž je zasvěcena většina soch a památníků. Kniha je plná postřehů o dějinách, jídle, filmech, hudebních šlágrech i místech, která stojí za to navštívit (třeba vinařská oblast Villány). Kdo ale chce Maďarsko s nádechem nostalgie ještě zažít, ať si raději pospíší, protože třeba Budapešť se za poslední roky změnila k nepoznání. (10/10)

4 20.04.2022

Zvláštní kniha, ke které jsem se dlouho dostával, několikrát jsem ji rozečetl a po pár stránkách zase zavřel, až jsem se konečně začetl a pak už mě chytila a nepustila. Určitě to je spíše román než povídková kniha, ale román postmoderní, připomínající kaleidoskop, roztříštěný a útržkovitý jako dnešní svět. Autorka líčí, jak ji přitahují místa, kde „se sbírá a vystavuje to, co je vzácné a neopakovatelné, podivínské a divné“, a sepsala knihu, která osciluje mezi klenotnicí, kabinetem kuriozit a kumbálem plným odloženého harampádí, utkanou z několika delších příběhů a nespočtu drobných poznámek, zachycených hovorů, výpisků, střípků z cest… Stěžejním tématem jsou oni běguni, lidé hnaní do pohybu, neschopní zapustit kořeny, prchající před manželem na chorvatském ostrově nebo před skličujícím životem do tunelů moskevského metra. Pro tyto lidi není cestování kořením života, nýbrž jeho smyslem. Tento svět lidí ve věčném pohybu se zvláštně prolíná s navěky nehybným panoptikem biologických preparátů, mumifikovaných či konzervovaných lidských těl, vystavených na odiv zvídavým očím. Někdy nad tím zůstává rozum stát, jako když byl vídeňský dvořan afrického původu Angelo Soliman po smrti nabalzamován a v divošském kroji vystaven ve vídeňském přírodovědném kabinetu, přičemž jeho dcera v dopisech prosí císaře Františka Josefa I., aby mohl být pochován jako řádný občan. „Kdo hledá řád, ať si vybere fyziologii nebo teologii, bude mít alespoň solidní teoretickou oporu – buď ve hmotě, nebo v duchu; nemůže uklouznout na psychice,“ píše autorka. O teologii v knize mnoho není, zato o fyziologii ažaž. (9/10)

8 18.04.2022

Šestnáct esejů o tom, že v kolektivním vědomí našeho "holubičího národa" se skrývají sny, vesměs vyvěrající z komplexu malé země bez moře a s dějinami plnými porážek, kde "sedíme jako žáby v rybníce a kuňkáme na sebe". Ve své idealistické podobě jsou roztomile neškodné, ať už jde o hledání českých stop ve světě (Bern - Beroun) či o "broušení" jazyka ("žížeň" jako náležitý výraz pro krematorium). Vstoupí-li však do politické reality, končí to rozpačitě a leckdy i průšvihem. Lidové snahy o kolonizaci na Balkáně či Volyni dopadly neslavně (obzvláště zajímavá je epizoda o kolonii Interhelpo, založené levicově smýšlejícími Čechy v kyrgyzské stepi) a když už Češi dostali příležitost nějaký zaostalý kus světa rozvinout doopravdy, počínali si na Slovensku i na Podkarpatské Rusi spíše jako dobyvatelé v černé Africe (jaké štěstí, že idea kolonií na Tahiti či v Togu zůstala jen v myslích buditelů). Vztah ke Slovensku shrnuje Kosatík výstižně tak, že slovo "československý" znělo Čechům jako "perspektivně český", zatímco Slováci spíše směřovali k oddělení obou jazyků i národů a tento trend nakonec převládl. Příklady politicky nesmyslných ambicí vyplývajících ze snů byla snaha o připojení Lužice nebo vytvoření slovanského koridoru mezi Československem a Jugoslávií (obojí naše diplomacie reálně prosazovala na Versailleské mírové konferenci). Sen o složení české hlavy do náruče Matičky Rusi bohužel našel tragického naplnění ve čtyřiceti letech porobení, symbolizovaném sovětskými poradci a tanky. Napomohl tomu prezident Beneš, když při jednáních za druhé světové války blouznil o demokratizovaném Sovětském svazu jako lídrovi slovanského světa, nepochopil ruskou mentalitu a činil ústupky (třeba postoupení Podkarpatské Rusi), které si Sověti vyložili jako slabost a umně ji využili. Naplnil se i sen o zemi bez Němců, kdy Češi využili jedinečné historické příležitosti, jenže z odsunu založeného na pomstě a kolektivní vině, provázaného loupením a masakry, se stala hnisavá rána na duši národa. Celkově to je poučná a podnětná kniha (nadto krásně zpracovaná), která propojuje mýty z doby obrození i s poúnorovým obdobím (třeba spartakiády jako pokračování sokolství včetně jeho militaristického nádechu) nebo i dnešní dobou. Jen je poněkud mrzuté, že idea Tomáše Bati o silniční a železniční síti nebude naplněna ani sto let po jeho smrti. (10/10)

6 17.04.2022

Ta kniha je silná už jen tím, že ji Stefan Zweig sepsal jako svůj epitaf, z brazilského exilu rukopis odeslal den předtím, než s chotí v únoru 1942 spáchali sebevraždu… Je to poslední vzkaz světu od autora, jehož generace zažila všechny myslitelné katastrofy v čele se dvěma světovými válkami: „Mým životem se přehnali všichni ti sinalí oři apokalypsy, revoluce a hlad, znehodnocení peněz a teror, epidemie a emigrace; na vlastní oči jsem viděl rozšiřovat se velké masové ideologie, fašismus v Itálii, nacionální socialismus v Německu, bolševismus v Rusku, a především ten arcimor nacionalismu, jenž otrávil výkvět naší evropské kultury.“ Vyrůstal ve „světě jistoty“ bez vášně a kvaltu, rozprášeném v zákopech první světové války, kdy se spolu s armádami zhroutila úcta k autoritám a tradicím, což vedlo k vzestupu radikalismu jak v politice, tak v umění. Zweig si připadal starý (na konci války mu bylo 36 let) a opovrhoval moderními uměleckými směry, ale konzervativní psaní z něj udělalo jednoho z nejčtenějších spisovatelů své doby. To vše však Hitler zadupal do země, udělal z něj vyvrhele a Zweig byl příliš starý (při anšlusu mu bylo 56 let) na to, aby se učil žít ve světě propadlém do barbarství a ovládaném rasovou nenávistí (zkraje roku 1942 navíc nebyl žádný důvod k optimismu, wehrmacht naplno postupoval do SSSR a začala válka v Pacifiku). Můžeme jen spekulovat, jak by Zweig nahlížel na poválečný svět, roztržený železnou oponou… Každopádně za sebou zanechal silné svědectví o vyrůstání ve Vídni v době fin de siècle, atmosféře v Rakousku během první světové války (od davové euforie v hlavním městě k totálnímu zmaru na haličské frontě) nebo o setkáních s titány své doby (mladý Zweig v pracovně Theodora Herzla nebo půlhodina v autě s německým ministrem zahraničí Rathenauem). Pozoruhodný je popis jeho psaní, založeném na nekonečném proškrtávání a destilování textu do výsledné podoby. (10/10)

11 16.04.2022

(SPOILER) Michael Žantovský prodal své zkušenosti psychologa i letité pracovní i osobní přátelství s „předmětem zkoumání“. Přiznává obdiv k jeho myšlenkám, kniha ale není nekritický paján, Václav Havel z ní vystupuje jako člověk z masa a kostí, na jedné straně světově respektovaný dramatik a státník, na druhé straně složitá osobnost, která žila v těžké době, měla své slabosti a dělala chyby. Objevnější pro mě byly pasáže o době před rokem 1989, kdy Havel střídal polohy dandyho z druhdy bohaté pražské rodiny (50. léta), hvězdy absurdního dramatu, do jehož bizarních replik si lidé promítali svoje zkušenosti (60. léta), a nakonec vůdčí osobnost disentu od poloviny 70. let až do revoluce. Období „post-totalitního“ normalizačního bezčasí muselo být nejtěžší – politický zmar, pronásledování po vzniku Charty 77, zničené zdraví z kriminálu, nepřetržitý dohled estébáků (až bizarní „lunochod“ na Hrádečku). Byl to takový depresivní flám vynucený okolnostmi, kdy alkoholové delirium a promiskuita byly jediným ostrůvkem svobody v životech disidentů. Již tehdy začala Havlova bytostná skepse k vývoji celé moderní společnosti, z níž pramenila i jeho touha po duchovním spasiteli (později jím snad byl dalajláma). Jeho prezidentské působení není bez kontroverzí. Snad proto, že se Havel záhy po revoluci (možná nevědomky) stal typickým politikem a „nabízel řešení druhotných problémů, které se daly vyřešit relativně snadno, a vyčkával s klíčovými otázkami, na které neexistovala jednoduchá odpověď“. Kázal o morálce a demokracii, ale zavíral oči před slovenským nacionalismem, překotnou ekonomickou transformací nebo rostoucí kriminalitou (kterou rozproudil amnestiemi). Nepomáhalo mu ani to, že jeho političtí protivníci (hlavně Klaus a Zeman) umně využívali jeho osobnostních rysů, ať už šlo o bytostnou zdvořilost, pochybování o sobě samém nebo snahu s každým vycházet po dobrém. Není tedy divu, že podstatná část společnosti vnímá Václava Havla kontroverzně. Zůstalo po něm ale obdivuhodné umělecké dílo a politické dědictví, jež jej spolu s TGM činí největší osobností českých dějin 20. století. (9/10)

7 15.04.2022

(SPOILER) Stárnoucí majordomus Stevens se nesměle vydává na svou první dovolenou za dlouhé dekády služby pro slavný panský dům a při projíždění anglickým venkovem přemítá o událostech uplynulých roků. Taková byla „stará dobrá Anglie“ ještě v první půli minulého století – přísná společenská hierarchie a toporné lpění na konvencích a zdvořilosti bez ohledu na emoce, které ale člověka beztak stravují zevnitř, zkrátka nejsme stroje. Stevens to vše ještě korunuje filozofováním o důstojném vystupování „velkého“ majordoma a až psí oddaností své práci a svému pánovi (bohužel s příklonem k nacistickému Německu hraničícím s kolaborací). Jeho emocionální prkennost dohání k slzám – někdy ze smíchu, častěji však ze soucitu. A to hlavně v momentech, kdy mu jeho vyhrocený smysl pro povinnost ani nedovolí důstojně se rozloučit s umírajícím otcem, protože lord Darlington zrovna pořádá politickou sešlost celosvětového významu (zárodek blízkých vazeb britských politiků kolem Chamberlaina a Halifaxe na německou diplomacii, jež mohly být pro celý svět fatální, kdyby se v květnu 1940 nestal premiérem Winston Churchill), ani projevit vstřícnost vůči slečně Kentonové, jež ve vypjatých chvílích tolik potřebovala aspoň špetku citu. Kniha o hranici mezi „důstojností“ a naprosto nedůstojným, nelidským lokajstvím nebo o životech, které jsme mohli mít, kdybychom se méně vázali na druhé a více mysleli na vlastní štěstí. Kniha plná emocí, nenápadně probublávajících až nezúčastněným Stevensovým vyprávěním o svém životě. (9/10)

22 14.04.2022

Málokde na světě by se člověk chtěl narodit méně, než v Iráku posledních dekád. Nejenže tam letní teploty atakují padesát stupňů, ale země se po desetiletích hrůzovlády Saddáma Husajna propadla do smyčky chaosu, nenávisti a násilí, ať už politicky nebo nábožensky motivovaného. Reportáže jsou psány v měsících krátce po americké invazi v roce 2003 a je s podivem, že to autor vůbec přežil (někteří jeho místní průvodci tolik štěstí neměli). „Bagdád po Saddámovi, to je bída a špína, haldy smetí, zápach výfukových plynů a smrad zahnívajících odpadků, vyhořelé domy, otrávený Tigris, hanba a pokoření.“ Saddám nechával své nepřátele sadisticky mučit a osobně je popravoval, rozpoutal války s Íránem a Kuvajtem se stovkami tisíci mrtvých, neštítil se zmasakrovat kurdské civilisty chemickými zbraněmi… Byl posedlý okázalým luxusem a vlastní genialitou, v Bagdádu nechal na svou počest vystavět obří mešitu… Ve jménu pomsty za své strašlivé dětství si vzal jako rukojmí celou zemi, kde před tisícovkami let vznikla civilizace a která disponuje pátými největšími zásobami ropy na světě, a dovedl ji do chudoby a rozkladu. „Na první pohled existuje nějaká správa; existují hranice a národní reprezentace hraje fotbal, občas je i ta práce. Ale to všechno dohromady připomíná cedník. Můžete do něj nalít litry vody, ale stejně na dně nezůstane ani kapka.“ O životě v této prokleté zemi vyprávějí zkušený novinář, zpěvačka, mudžáhidové (předchůdci ISIS) nebo dvojník Saddámova zhýralého syna Udaje. Všechny ty rozhovory jsou zahaleny depresivními mračny, která nerozhání ani vědomí, že od sepsání knihy část Iráku ovládli džihádisté z ISIS a jak píše sám autor v předmluvě k českému vydání, „život lidí se tam v zásadě nezměnil, rozhodně ne k lepšímu“. (9/10)

3 11.04.2022

Poslední dějství války o Prsten uteče strašně rychle, Aragorn přebírá odpovědnost a z hraničáře ve vyhnanství se stává Sauronův vyzyvatel. Celá ta horečnatá snaha zachránit svět a všechny ty manévry armád Gondoru a Rohanu jsou přitom jen snahou odvrátit pozornost Barad-dûr od Frodovy cesty, aby měli dva houževnatí hobiti více času a volnější cestu na splnění svého nadlidského úkolu. „Starý blázne! Toto je moje hodina. Nepoznáš smrt, když ji vidíš?“ hrozí král nazgûlů Gandalfovi, ale ani ty nejmocnější síly Mordoru nejsou všemocné proti odhodlanosti a statečnosti mužů (i žen). Opět se objevuje motiv pomoci z daleké minulosti, ať už je to armáda Mrtvých nebo prastaří Drúadané, kteří provedou rohanské vojsko tajnou lesní cestou skrze skřetí obležení, aby mohlo zasáhnout do bitvy na Pelennorských polích. Zatímco film se soustředí na tuto bitvu, kniha vypráví třeba i o Aragornově cestě Gondorem k hlavnímu městu. Svůj návrat na trůn se ale Elendilův dědic nevybojuje mečem, ale naplněním pověsti, že „ruce krále jsou ruce uzdravitele“. Na konci třetího dílu jsou připojeny dodatky, které ukazují nesmírnou hloubku Tolkienovy fantazie a je až k nevíře, že Středozem opravdu někde za širým mořem neexistuje. (10/10)

16 09.04.2022

Ve druhé části trilogie už se „velké“ dějiny dávají do pohybu a je to strhující jízda Rohanem, který málem rozložily síly zlovolného Sarumana. „Málo jsme dbali na to, co leží za hranicemi naší země. Máme písně, jež o těch věcech vyprávějí, zapomínáme je však a učíme jim jenom děti, lehkovážně, jen ze zvyku. A teď mezi nás ty písně sestoupily z podivných míst a viditelně chodí pod sluncem,“ říká král Théoden. Gandalf mu odpovídá: „Není teď ohrožen jen život lidí, ale i život tvorů, které jsi považoval za pověst. Nejsi bez spojenců, i když je možná neznáš.“ O tom je tato kniha. A také o tom, že se nevyplatí kácet stromy, protože v tajemných lesích Středozemě žijí prastaří entové, kteří se dají na svůj poslední pochod a pomohou na okamžik zastavit postup temných sil. Přes poněkud zběsilé tempo vyprávění si i zde Tolkien našel čas na obrazy jako „paběrkování“ dvou hobitů uprostřed zkázy Železného pasu, nadšených z objevu nejlepšího dýmkového koření, nebo dušení králíka na bylinkách v temnotou zahaleném jižním Ithilienu. Tolik nezapomenutelných momentů jako pronásledování skřetů, sraz entů ve Fangornu a jejich tesknění po entkách, sebevražedná cesta Froda se Samem (a Glumem) do Mordoru s napínavými momenty v Mrtvých močálech nebo doupěti Oduly… (10/10)

10 09.04.2022

Moje vnímání Pána prstenů je samozřejmě ovlivněné tím, že jsem knihy (hlavně Hobita, ale částečně i trilogii) znal ještě před tím, než šly do kin (také skvělé) Jacksonovy filmy. Vždy když otevírám ošoupané první české vydání z roku 1990, vracím se domů, na důvěrně známá místa, jako bych hrdiny osobně znal a putoval po rozlehlé a opuštěné Středozemi společně s nimi. Tolkien stvořil legendu, naprosto věrohodný svět s hlubokou mytologií a historií, zaniklými říšemi, národy se svébytnými jazyky a poezií. Většina lidí žije své prosté životy, tu a tam ale z hlubin probleskne magie (mohylový duch, dveře do Morie otevírané slovem, bouřící hora Caradhras, Balrog) z dávných dob, jejichž poněkud tajnůstkářskými pamětníky jsou Gandalf, Tom Bombadil nebo melancholičtí elfové, kteří žijí v tajemných hvozdech a zpívají svým líbezným jazykem. Trilogie začíná ve chvíli, kdy se ve světě venku dějí divné věci a v Mordoru povstala temná síla, bažící po dávno ztraceném Prstenu. První díl mám snad nejradši proto, že vyprávění plyne pomaleji, je více času na odbočky do historie nebo života hobitů, elfů, trpaslíků a čarodějů. Jen pomalu se hobití výlet proměňuje ve vážnou výpravu na záchranu Středozemě, z níž se v dalších dílech stává zběsilý kvapík plný tryskových přesunů přes daleké kraje a krvavých bitev velkých armád. (10/10)

17 09.04.2022

Soubor časopiseckých povídek psaných lehkým perem podává svědectví o světě, ve kterém Fitzgerald v prvních čtyřech dekádách minulého století žil. Autobiografické povídky o Basilově touze po úspěchu a uznání, která tak často končila rozčarováním (Myslí si, že je báječný by si opravdu měl přečíst každý gymnazista), poté pohled na mládí a dospívání generace „vymknuté“ z dosavadního životního stylu, což o to více vynikalo na jihu, kde se čas jen líně převaluje, než aby uháněl kupředu jako na severu (Ledový palác). Z příběhů v dobových kulisách (tančírny, poutě, evropské hotely pro zámořské zbohatlíky a dobrodruhy, výletní parníky i hollywoodská studia) dýchá atmosféra „jazzového věku“, bujarého flámu dvacátých let, jehož se Fitzgerald stal symbolem (vystihuje to povídka Kdo nešetří, ten má za tři). Vše se ale nakonec vždy točí kolem milostných nebo rodinných vztahů, které se často vyhrotí v nějakém vypjatém momentu, třeba při bouři na moři nebo ničivém tornádu. Fitzgerald píše o tom, jakou (ne)mají moc peníze, co s člověkem dělá nevěra (Plavci), kolik vztahových veletočů lze zažít během jediného dne (Magnetismus) nebo o tom, zda má smysl usilovat o partnera se stejnými zájmy. Teddy ze závěrečné povídky Takový pěkný pár o tom má jasno: „Lidé se v manželství snaží o soulad zájmů, jenže pak z toho vzniká soupeření. Nemožná situace! Chytrý muž si drží skvělé krásky od těla a žení se s dívkou, která mu za to bude vděčná.“ (8/10)

3 07.04.2022

Odvážné obnažení milostného vztahu dvou intelektuálů, „přešlechtěného“ spisovatele Janka a „syrové“ studentky Niny. Autobiografické psaní má v české literatuře tradici (třeba Tereza Boučková nebo Ludvík Vaculík), ale Jan Němec je asi první, kdo z vlastní knihy vychází jako narcistní pitomec, a to jak svým chováním ve vztahu, tak i tím, jak se s jeho koncem (ne)vyrovnal a navíc to celé sepsal a předložil světu ke čtení. Ta sebestřednost a přechytralost se projevuje i v (dnes už dost otřepaném) postmoderním střídání stylů od „tříděného odpadu z milostné korespondence“ po jmenný rejstřík, prokládání příběhových částí s výstřižky ze zpravodajských serverů nebo výpisky z četby Durrella, Cortázara nebo Brocha. V těchto chvílích se ale Němec stává pouhým epigonem literárních velikánů a oslabuje to nejsilnější část knihy, kdy autor používá tu nejprostší uměleckou formu – vyprávění. Je to působivý příběh o lásce na prahu třetího tisíciletí, kdy se naše generace kolem třicítky nemůže ubránit dojmu, že se pořád na něco připravuje, trpí nechutí se vázat a klopýtá v kolotoči prchavých lásek a bolavých rozchodů. O tom, že vztahy leckdy stráví rutina nebo lhostejnost a že zoufalý člověk přistoupí i na hloupé a nedůstojné úmluvy, aby svou lásku neztratil úplně… Jan Němec šel s vlastní (místy dost prodřenou) kůží na trh a sepsal knihu plnou kontrastů a rozporů – od dojemného výletu s prarodiči na Pálavě k závislosti na pornu, teatrálním scénám brečení na koberci a házení mobilu do koše nebo k fotce na občance potřísněné semenem. (7/10)

15 03.04.2022

Je zajímavé si přečíst, jak to s protagonisty Roku kohouta vypadalo o pět let později, konkrétně mezi Štědrým dnem roku 2010 a pohřbem Václava Havla o 364 dnů později. Syrovou frustraci ze „zvlčení“ adoptivních romských synů na prahu zletilosti vystřídala určitá rezignovanost. Patrik s Lukášem „svobodně“ žijí a do životů svých stárnoucích rodičů při svých návštěvách přinášejí i slova jako podmínka, exekuce nebo pervitin... Rodinná idylka to tedy není, ale už to přece jen připomíná život. Jinak jsou to střípky ze života stárnoucí chartistky ve 21. století, postřehy o knihách, filmech, divadelních hrách i „pěně dní“, chřadnoucí matka s Alzheimerovou chorobou, úvahy o životě poznamenaném tím, že se narodila jako třídní nepřítel a zůstala jím až do svých 32 let. (7/10)

6 28.03.2022

Tereza Boučková se v „roce kohouta“ 1957 narodila do rodiny Pavla Kohouta a pod stejným znamením se odehrál i rok 2005, kdy se ocitla na pokraji sil a ze zápisků z té doby vznikl tento autobiografický román. Problémy spojené s dospíváním adoptivních romských chlapců málem zničily její vztah s manželem i s nejmladším (vlastním) synem. Chartistka a „pravdoláskařka“ zažila na vlastní kůži, že ani ta nejupřímnější láska náhradních rodičů nemusí z dětí, citově narušených v raném dětství, vychovat řádné občany. Je to bezcitnost a sobectví v křišťálové podobě, chorobné lhaní a kradení, neexistence odpovědnosti. Okamžiky marnosti a přání „škrtnout tohle mateřství“ střídá „touha neodpískat to“. Ono to ostatně ani moc nejde, osvojení není jako pěstounství a rodičovské odpovědnosti nezbavuje ani vydědění, umístění do výchovného ústavu nebo plnoletost. A to je jen právní stránka, co teprve ta emoční… Autorka za svou nepříjemnou pravdu dostala naloženo od Respektu i dalších aktivistů, ale za odvahu jít s takto palčivou osobní zkušeností na veřejnost zaslouží respekt maximální. (9/10)

17 28.03.2022

Poválečné trauma přeživších z nacistických koncentračních táborů je (dodnes) silné téma, vede k doživotní citové otupělosti, která se přenáší i na další generace. Znám to z vlastní rodiny. Mornštajnová píše pěkně, svižně – snad až moc, vedlejší postavy se vždy jen krátce mihnou. Nakonec jsem byl spíše otrávený z předvídatelnosti děje (o „pointě“ se žloutkovými věnečky ani nemluvě) a z určité povrchnosti. Může to být skvělé čtení pro lidi, pro které to bude první literární setkání s holocaustem (což já tedy opravdu nejsem), ale chuť přečíst si od této autorky více to ve mně nevzbudilo. (7/10)

19 24.03.2022

Americký sen o sociální mobilitě ještě nezemřel. Ale vede k němu hodně trnitá cesta, pocházíte-li z rodiny kentuckých horalů, přesídlených za prací do ohijských oceláren. J. D. Vance patří k těm, kteří se vymanili z myšlení americké bílé chudiny (které je ale z mojí zkušenosti úplně stejné třeba na východním Slovensku), naplněného toxicitou – vyhrocené rodinné vztahy plné agrese, obsese penězi (obří televize, drahé mobily, zbytečně velké domy, vše na dluh), závislost na drogách a neúcta ke vzdělání. I přes úpadek těžkého průmyslu by se práce našla, ale sociální podpora umožňuje relativně pohodlnou existenci bez vstávání, stresu a odpovědnosti. Úprk z rodného kraje a svazujícího rodinného prostředí je hořký, ale je to akt sebezáchovy, bez něj totiž životní posun není možný. Vancovi osobně pomohla služba u mariňáků (i v Iráku), kde získal disciplínu i respekt a poté získal doktorát na prestižní Yale Law School. Kniha se v Americe stala bestsellerem během Trumpovy kampaně a dává dobrý vhled do myšlenkového a hodnotového světa tradičních demokratických voličů, kteří ale v roce 2016 hodili hlas Trumpovi. On totiž přitakal jejich vidění světa, že za jejich mizerné životy může spiknutí washingtonského „deep state“, obřích korporací, Židů a Číňanů. (8/10)

4 23.03.2022

Tento román bohužel nepatří mezi ty, které by kyselina času nezkropila. Balzac proslul jako „dělník pera“, který neustálou finanční tíseň hasil psaním stohů a stohů stran. A tady se zdá, že byl opravdu placen od stránky. Několik zápletek, prolínání smetánky a galerky, překombinovaný děj plný intrik a kamufláže, v němž jsou Lucien, Ester a baron Nucingen pouhými figurkami na šachovnici proradného Vautrina. Moralita o tom, že není radno zahrávat si se srdcem kurtizány, v němž zázrakem vypučela láska. Průvodce dobovým trestním právem Francie s podrobnými popisy pařížské Conciergerie a odbočkami do bankovnictví nebo argotu lehkých holek a zlodějů. Souvislá příběhová linie se sice ztrácí, ale přesto tam je leccos podnětného. „Člověk si zvykne na to, že vidí, jak se kolem něho páchá zlo, nechává je projít mimo; pak je ale člověk začne schvalovat, až nakonec je páchá sám.“ (5/10)

6 20.03.2022