A odkud bych asi tak byl?
Miroslav Karas
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/481876/bmid_a-odkud-bych-asi-tak-byl-8ZM-481876.jpg
4
120
28
Rusko očima českého zahraničního reportéra. Miroslav Karas působil v Rusku jako zahraniční reportér České televize a stal se svědkem mnoha zásadních momentů moderní ruské historie. Přinášel reportáže z dění v Donbasu i na Krymu, informoval o soudu s pilotkou Savčenkovou, zblízka sledoval Vladimira Putina a z první ruky zažil Olympijské hry v Soči. Jaké to je být novinářem v zemi, která svobodě slova příliš nepřeje? Sbírka barvitých zážitků i příběhů místních obyvatel vás vtáhne přímo do centra dění.... celý text
Literatura česká , Literatura naučná , Politologie, mezinárodní vztahy
Vydáno: 2021 , CPress
více info...
Přidat komentář
Nikdy jsem se netajila tím, že nemám zrovna v lásce Rusko a obecně bývalý komunistický blok. Miroslav Karas byl dlouholetým zpravodajem. Měl tak vše z první ruky, teda, vlastně neměl, protože Rusko a cenzura. Kniha mě vlastně přesvědčila o tom, co si už nějakou dobu myslím. Vyhodit někoho z práce, protože podporuje opozici s odůvodněním, že "nemá patřičný vztah k ruským úřadům", nebo obdivovat Stalina, i když vám zabila prarodiče, protože "jistě provedli něco strašného", učit se, že rok 68 byl příkladem dobré ruské organizace bratrské pomoci, to prostě není v pořádku.
Ke knize samotné mám ale jednu výtku. Je strašně nestrukturovaná. Bez kapitol. Karas přeskakuje z jednoho tématu na druhé.
"Žádná generace v Rusku nepoznala demokracii, proto z ani Rusové považují tu, kterou ji nabízí Putin."
Kniha pojednávající o zkušenostech v ruské federaci očima reportéra. Čtivá kniha motivující k poznávání zajímavých vzdálených míst. Ale možná pocítíte i beznaděj z toho jak jsou lidé ovládání mediálními intrikami z Kremlu a není cesty ven.
Kniha zážitků Miroslava Karase z doby, kdy působil jako zpravodaj ČT v Rusku mě naprosto uchvátila. Musím říct, že často kritizovaná roztříštěnost a nepojmenování kapitol mi vůbec nevadila. Líbilo se mi střídání jednotlivý témat.
Autor je reportérem ČT, který strávil několik let v Rusku a snažil se z těchto let vytěžit maximum - potkat mnoho různých lidí, udělat spoustu různých reportáži a navštívit mnoho různých míst.
Kniha pojednává o všem špatném, co se dá v Rusku zažít a mnohých krásách přírody a architektury, které jsou zde k vidění. Rusko procestoval křížem krážem, navštívil i Ukrajinu v době bojů o Krym, a proto je zde mnoho informací, které nám předává.
Nesedl mi ale autorův styl. Přišlo mi to jako by se daly dohromady různé záznamy a nacházely se do knihy. Kvůli tomu se mi to četlo opravdu obtížně.
Knihu hodnotím průměrně. Nejprve jsem se stavěla negativně k tomu, že autor nepředává pouze fakta, ale i svůj názor. Pravdou ale je, že se nejedná o reportáž, ale knihu, tudíž jsem od tohoto postoje ustoupila. Ve finále mě naopak jízlivě poznámky docela bavily.
Na začátku jsem byla trochu nesvá z toho, že kapitoly nejsou pojmenované a kapitoly na sebe nenavazovaly. Po pár stránkách mi to bylo úplně jedno, protože kniha je psána velmi poutavě. Člověk si říká, že to se snad nemůže dít ani v Rusku..a pak si přečte titulky, co se stalo za poslední týden v Rusku, a zjistí, že bohužel ano a bohužel se to děje i nadále.
Zajímavě jsou střídána těžká témata (zatýkání, demonstrace) s odlehčenými (výlet na sopku, návštěva místních festivalů).
Zajímavostí se člověk dozví dost.
Nesedla mi forma psaní, chvilku takové sloupky bez hlubšího zobrazení, potom následují podrobnější popisy událostí a zase skok do zkrácených.
A odkud bych asi tak byl? Teď už vím, kdo takovouto otázkou odpověděl M.Karasovi na jeho dotaz a podle čeho dal název své knize.
Na knihu jsem byla zvědavá, čekala jsem půl roku v pořadí, až bude volná. Nejsem z ní ale ani nadšená, ani zklamaná. Jak si tu už někteří čtenáři postěžovali, je psaná dost nepřehledně. Jak po časové, tak i zeměpisné stránce. To bych mu ale nevytýkala, pan Karas je v první řadě zpravodaj, ne spisovatel a těch zajímavých reportáží z různých koutů Ruska je tam opravdu dost. Víc mi vadí, že skoro nic nepochválí a dost kritizuje. Hlavně ruskou mentalitu. Oni tak jak žijí, žít chtějí. Hodně dobře o tom píše Světlana Alexijevičová v knize Doba z druhé ruky a to bez vlastních kritických poznámek. Kdo ještě nečetl, tak doporučuji.
I když se mi lecos nelíbilo, jsem ráda, že jsem si knihu přečetla. Našla jsem v ní dost nového a některé získané informace mě i překvapily .
Pan Karas vi,pan Karas zna..za nic se neschovava. Tak nejak si Rusko predstavuju. Vsude bordel, neschopni urednici si delaji co chteji,represe, buzerace a jeden nazor vladne vsem. Obycejnych Rusu s rozumnym nazorem mi je nekdy trochu lito..ovsem vsechny ty vzdalene mista,kde je konec sveta,lakaji...
Postřehy a črty z Ruska psané formou vlastně skoro až deníkových záznamů. Nejsou datované, ale jsou to zapisované zážitky. Cenné právě svou autenticitou a tím, že pan Karas se nebojí napsat i svůj názor. Kniha mi doplnila obrázek o současném Rusku a jsem moc ráda, že jsem ji četla. Má to jistou fragmentálnost, ale o to více vynikne syrovost zkušenosti s Ruskem a v Rusku. Je to velmi upřímné a přináší to autentickou zkušenost, která se na čtenáře přenese. Svým způsobem je to neutěšené čtení a zažívat každodenní realitu takovým způsobem muselo být náročné. A ukazuje to, jak náročná profese je dělat zahraničního zpravodaje, obzvlášť v oblastech, které jsou naší kultuře opravdu vlastně už vzdálené nebo tam, kde vypukne válečný konflikt. A musím ocenit, že z knihy vykukuje v celé té popisované mizérii lidskost autora, snaha pochopit, popsat, přinést svědectví o něčem s čím nesouhlasí (a mnohokrát ten nesouhlas i vyjádří), ale čemu tváří v tvář se snaží přinést poctivé svědectví o tom, jak to je. To je na té knize to cenné a pozitivní. No a musím přiznat, že mě osobně nesmírně zaujaly inormace o vnímání našich legií v Rusku a řada i dalších historek a detailů o té zemi, které kniha přináší.
Velmi si vážím, že tato kniha vznikla, a moc bych ji doporučila všem, o to víc těm lidem, kteří vidí v současném válečném konfliktu Rusko jako oběť.
Velice dobře a zajímavě napsaná kniha, ve které nám pan Miroslav Karas popisuje co všechno stálo za jeho krátkými zpravodajstvími ve zprávách. U některých informací mi padala brada... Tato kniha od někoho, kdo má Rusko procestované a setkal se tam s různými lidmi mi změnila pohled na Rusko jako takové a utvrdila v tom, že obyčejní lidé jsou všude stejní a vždy se mezi sebou na rozdíl od politiků domluví. Kniha rozhodně stojí za přečtení...
Velmi čtivá kniha o Rusku, které pan Karas jako reportér České televize procestoval patrně křížem krážem.
Podává zajímavá svědectví o známých událostech jako Krym, Donbas, Savčenková, názory Rusů na srpen 68, sochu Koněva, vražda Němcova apod.
Věnuje se je ale i ostatním - Sibiř, Kamčatka, Bajkonur, legionáři, Volha, jantary...
Vytknout lze, že jednotlivé kapitoly nejsou označeny čili chybí i obsah knihy. Když se chce čtenář k nějaké kapitole vrátit, tak musí hledat a listovat.
Menší mínus dávám i za narážky autora směrem k Zemanovi, které tam dle mě nepatří.
Další ze zahraničních zpravodajů ČT sepsal své vzpomínky a zážitky, které danou zemi přibližují velmi autentickým způsobem a dávají pochopit běžným lidem a mentalitě. Vytknout musím to, že kapitoly nebyly pojmenované a kniha nemá jasnou strukturu.
Je pravdou, že kniha postrádá na sebe logicky navazující ucelené celky a plynulé přechody mezi nimi. Často to bohužel působilo (trochu dadaistickým) dojmem, jako by někdo naházel jednotlivé kapitoly do klobouku a pak z nich nahodile poskládal knihu. Budiž to však autorovi odpuštěno, protože jinak je kniha naprosto výborná.
Psáno formou reportáží, v nichž nás pan Karas zavede jak do těch nejodlehlejších částí Ruska, tak do těch nejvyšších pater ruské politiky, při tom neopomene pro Středoevropana nepochopitelné každodenní srážky s ruskou realitou a politickým režimem a to vše okoření například perličkami o moskevském tajném metru. Trochu překvapivě mě neméně bavily kapitoly jako vytržené z cestopisného časopisu o jeho výpravách za severní polární kruh, putování po kamčatských sopkách, lovení lososů nebo z pobytu v Petrohradu. Ačkoli tyto oblasti ani v nejmenším nepatří k mým vysněným turistickým cílům, mnohdy jsem měla chuť si rychle sbalit kufry a vyrazit na cestu. Vůbec nejcennější však byly kapitoly z Krymu a bojových linií na Donbase. Myslím, že ve světle současného dění není vůbec na škodu si připomenout, že válka na Ukrajině rozhodně nezačala 24. února 2022.
Autorova v mnoha jiných recenzích tolik kritizovaná neobjektivita a kritika ruského režimu mi přišla naprosto přirozená a zcela na místě. Vzhledem k tomu jaké hrůzy, absurdnosti a praktiky potírání lidských práv pan Karas zmiňuje, si ani nedovedu představit, že by to měl napsat nějak jinak.
Podobně jako u knihy Novinářem v Číně jsem se i u této bavila a byla v neustálém šoku, jak některé země i v 21. století můžou fungovat. Rozhodně stojí za přečtení.
Problém je, ze autor se na RF díva evropskýma očima. Tam ale demokracie našeho formátu nikdy fungovat nebude. Čekal bych, že toto autor zmíní.
Jinak respektuji jeho postoj naprosto chápu co popisuje, protože mu chybí nadhled.
Nicméně rozhodně stojí za prečtení, mimořádně zajímavé čtení a respekt k práci pana Karase, byť je idealista a některé věci prostě tam fungovat nemůžou. Tam musí nad sebou mít ten karabáč a cara. 90%
Čekal bych od takhle zkušeného novináře trošku víc nadhledu a neutrality ( i když, co čekat od ČT), AK74 není samopal, chápu, že ne každý si hoví ve zbraních, ale když už píšu knihu, tak by to mělo sedět. Celkově byla kniha dobrá, nejvíc mě znechutila všudypřítomná korupce, to je fakt hnus.
Pokud se alespoň trochu zajímáte o současné i minulé dění, pak vám kniha (zejména první dvě kapitoly o ruské tradici nikdy nepřiznat vlastní selhání) pouze potvrdí názor, který si o Rusku (minulém i současném) lze vytvořit. Rusko je upadající velmoc hledící do minulosti. V tom se velice odlišuje od Číny. Čína je velmoc, která hledí do minulosti a říká, už nikdy nebudeme takoví. Rusko naproti tomu hledí do minulosti a slibuje, takoví zase jednou budeme. Z čistě racionálního hlediska je čínský způsob progresivnější, protože alespoň směřuje do budoucnosti. Rusko žádnou mírovou budoucnost nemá a proto vzhlíží k válečné minulosti. Sám autor poznamenal, že Rusové pohřbili mrtvolu Sovětského svazu jenom symbolicky několik centimetrů pod zem, a je to pravda.
Četba knihy je stravitelná i pro nenáročné čtenáře, ačkoliv je potřeba si chvíli zvykat na autorův styl. Souhlasím s uživatelkou keselylenka v tvrzení, že kniha působí poněkud nesourodě. Zajímavé reportáže z Donbasu a Krymu jsou přerušovány zprávami o autorových cestách po Rusku a ruské kultuře. Ačkoliv je to vše velice zajímavé, určitě by dle mého názoru neuškodilo zvolit pro tuto knihu buďto jedno nebo druhé.
Knihu jsem si nicméně užil, ačkoliv mi nepřinesla možná tolik nových informací, jak jsem původně očekával.
PS: To, že autor není nestranný mi vůbec nevadil. Ostatně, z jakého důvodu bychom měli být nestranní vůči autoritářskému režimu, který porušuje všechna pravidla i základní lidská práva? Navíc, toto není reportáž ve veřejnoprávní televizi, nýbrž vzpomínková kniha autora.
„Ať mi nikdo neříká, že Rusko není Sovětský svaz. Je. V srdcích i hlavách.“ Miroslav Karas strávil jako zahraniční zpravodaj ČT v Moskvě osm let, odvysílal tisíce reportáží od Krymu přes Bajkonur až po Kamčatku, hovořil s pastevci velbloudů ve stepích u Kaspického moře, se Stalinovým vnukem i s perzekvovanými opozičníky v čele s (později zavražděným) Borisem Němcovem. Za tu dobu detailně nahlédl do ruské duše a shledal, že „homo sověticus je tu furt“ – v zemi vládne obsese imperiální minulostí, schází ochota přiznat si chyby (třeba invazi do Československa v roce 1968), vyzdvihuje se panenská čistota Rusi proti zlému a krvelačnému Západu, skládají se chvalozpěvy na Putina a nosí se vlastenecká trička s raketami Topol a Iskander. Rusko dnes plně ovládá kremelská propaganda, svobodná média ani politická opozice neexistují, diktátor Putin se drží u moci volebními machinacemi, rozdmýcháváním válek (Čečensko, Gruzie a naposledy Ukrajina) a splétáním pavučin lži. V titulu knihy je všeříkající hláška „zeleného mužíčka“ během anexe Krymu – Putin nejprve přítomnost svých vojáků na poloostrově ostentativně popíral, aby je o pár měsíců později vyznamenal za hrdinství. Autor zmiňuje, že právě události na Krymu a na Donbase v roce 2014 jej nejvíce zasáhly. Bezprostředně po olympiádě v Soči byl svědkem obsazení letiště v Simferopolu, během jediného dne viděl obě strany donbaské fronty, byl u výcviku separatistů a procházel se po poli s troskami sestřeleného letu MH17. Není to souvislá kniha (jako sepsal Jakub Szántó z Izraele a Palestiny), nýbrž soubor více i méně zajímavých poznámek o všem podstatném, co se v Rusku a přilehlém vesmíru za poslední dekádu odehrálo, včetně připomínek historických událostí a českých stop (třeba mrzutého osudu legionářských památníků na Sibiři). V autorovi se zjevně bije fascinace neskutečnou pestrostí přírody, národů i kultur širé ruské země se znechucením ze zločinného režimu, jemuž většina populace s mentalitou tupého mužika nadšeně přikyvuje. (8/10)
Štítky knihy
Rusko reportéři, reportérky, zpravodajové cesty a pobyt Donbas Krym zážitky
A odkud bych asi tak byl?Kniha A odkud bych asi tak byl? je v
| Právě čtených | 9x |
| Přečtených | 162x |
| Čtenářské výzvě | 35x |
| Doporučených | 10x |
| Knihotéce | 67x |
| Chystám se číst | 77x |
| Chci si koupit | 14x |
| dalších seznamech | 2x |
Knihu jsem dočetl jen pár dní poté, kdy Putinův režim v trestanecké kolonii zavraždil opozičníka Navalného. Byl jen dalším v řadě po Němcovovi, Politkovské a mnozích dalších, kteří se ruské politické elitě vzpírali. Vraždy jsou ale jen vrcholem všeho, méně viditelnými problémy jsou třeba cenzura a zákaz demonstrací proti mocným. Co chtít od režimu, který dodnes vyzdvihuje Lenina a Stalina. Mnohé z toho Miroslav Karas ve své knize zachycuje. Zaujaly mě také pasáže o konfliktu na Krymu, na kterém se přece žádní ruští vojáci nepodíleli! Pro sebe asi hlavní přínos knihy vidím v tom, že jsem si osvěžil paměť ohledně teroristického útoku v Moskvě v roce 2002 a o zřícení letadla s Alexandrovci v roce 2016. O tom jsem předtím nevěděl, respektive jsem to téměř zapomněl. Tato vážná témata autor prokládá zápisky z návštěv krásné ruské přírody. Knize bych vytkl dva spíše detaily. Je nestrukturovaná a bez kapitol (jak ostatně podotýkají i ostatní čtenáři zde v diskuzi). Potom bych uvítal přehlednější přepis rozhovorů (tím myslím třeba dotazy psát tučným písmem, odpovědi normálním písmem). Celkově jde o velmi dobrou knihu s poučným pohledem na dnešní Rusko.