České snění

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Kniha se věnuje kolektivním českým snům 19. a 20. století, které vypovídaly zejména o falešných představách, touhách a iluzích, které Češi měli o sobě samých. Kniha je doplněna desítkami unikátních obrázků, které podtrhují mnohdy bizarní, někdy ale i dojemný rozměr snů, které český národ snil v uplynulých sto padesáti letech....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/42328/ceske-sneni-IMp-42328.jpg 4.362
Žánr
Literatura faktu, Literatura česká, Historie
Vydáno, Torst
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (11)

Kniha České snění

Přidat komentář
Rade
12. ledna

Výborné statě z naší historie - o českých snech, nebo spíš iluzích, možná omylech… Popsané v detailech, ale i nečekaných souvislostech, jak to jen autor umí. S přesahem do dnešních dnů, z čehož maličko mrazí.
Třeba obrozenecké sny o slovanské vzájemnosti; některé tehdejší nápady, jako bylo např. přidružení se k Rusku a převzetí ruštiny dnes zpětně vyvolávají hrůzu, tehdy byly myšleny a plánovány zcela vážně…
Až cimrmanovsky působí bádání gymnaziálního profesora Kramáře, který viděl Slovany všude – ve starověkém Řecku, kde měli vytvořit základy řecké tragédie, Praslované byli prý budovateli labyrintu Knossu na Krétě, Slovany byli i starověcí Féničané i nejstarší obyvatelé Palestiny a předkové Slovanů byli dokonce budovateli kultury starobabylonské a staroegyptské…
Nebo z dnešního hlediska neuvěřitelné sny o českých koloniích v Africe či Asii nebo v době vzniku samostatného státu dokonce vážně myšlené plány na rozsáhlé rozšíření území na úkor Německa či Rakouska.
Nebo pojednání o Rukopisech královédvorském a zelenohorském a dalším dění kolem nich v proměnách času, kdy ti, kteří posléze začali poukazovat na jejich pravděpodobné zfalšování, byli umlčováni, protože iluze se hodila víc, než nepříjemná pravda (viz ukázka)… Není to i dnes aktuální?

* Bez ohledu na meritum věci (pravdu vědeckého sporu) bylo jednání vzbouřenců vyhodnoceno jakožto poklesek vůči národu. Pokud šlo o takové kritiky, jako byl dramatik František Zákrejs, nemuseli je Masaryk a spol. brát vážně: Zákrejsovy výzvy, aby národ proti nim povstal jako jeden muž, byly sice nepříjemné, zároveň však nešlo o víc než o výkřiky. Hlavně Jan Gebauer však trpěl, když se od něj na univerzitě ze strachu distancovali někteří kolegové; jedny noviny dokonce uspořádaly hlasování, v němž proti němu vystupovala jedna takzvaná autorita za druhou. Opouštěli ho přátelé z mládí; když se Gebauer jednoho z nich zoufale dotázal: „Co jsem měl dělat, když jsem ten důkaz nalezl?“, přítel mu prý odpověděl: „Měl jste mlčet.“ Gebauer si poznamenal, že mu z těch slov zaznělo cosi strašidelného. *

grillica
15.10.2019

Úžasné, čtivé, fakty a zajímavostmi nabité eseje o všemožných snech, které obyvatelé našich zemí měli v průběhu své barvité historie. Třeba sen o moři (změny hranic po rozpadu Rakouska-Uherska), sen o rukopisech (shrnutí všech sporů, o české hrdosti a národním sebeuvědomění), sen o Rusku, Podkarpatské Rusi, tělesné zdatnosti a další. Doporučuji a cpu tuto knihu prakticky každému, protože tohle je naše historie, naše sny, které se s námi táhnou dodnes, v dobrém i špatném slova smyslu. Skvělá kniha, jedna z nejlepších fakto-esejistických knih, které znám.


Ozzy86
21.08.2019

Sbírka esejů o tématech které hýbaly českým národem. Důraz je kladen na 19. století coby formativní období moderních českých dějin.

Garik
18.08.2019

Toto dielo Pavla Kosatíka vnímam ako mimoriadne zaujímavý, poučný a zároveň osviežujúci pohľad na niektoré, dnes už vo vedomí laickej verejnosti takmer neznáme, aspekty dejinných procesov v nie tak dávnej histórii národa českého, a to obzvlášť čo sa týka myslenia, snov a ambícií jeho elít.

Niečo z výpiskov:
„Masaryk však vystoupil s názorem, že co není pravdivé, nemůže být ani krásné, estetický účinek díla vyplývá z jeho morálky. Jak se zanedlouho ukázalo, stal se ve své generaci průkopníkem, který s daným míněním předběhl dobu – ačkoliv teď už proti němu nestáli jen estéti, ale mnohem spíš političtí pragmatici.“

„Básník Josef Hora (…) „Zlo je vskutku v tom, že polovzdělaný dav žije jednak vykořeněn ze své mateřské, většinou venkovské řeči, jednak životem prázdným, napodobivým, vyčteným z novin. Zapomněl na řeč svého dětství a nikdy si nevytvořil řeč svého mužství.“ Život klouže po povrchu, mínil Hora, jazyk tedy klouže s ním: nepevní lidé podléhají stále novým a novým módám, přijímají cizí slova jako masky a převleky. V silách nové společnosti by mělo být toto změnit.“

„Jazyk mateřský jistě lépe ovládá žák,“ byl citován starý Vilém Mathesius, „který třeba někdy zakolísá v pravopisu nebo tvarosloví, ale dovede pěkně vyprávět nebo popisovat, nežli žák, který má v malíčku všecky předpisy pravopisné a tvaroslovné správnosti, ale nesvede několik kloudných vět jasného a plynulého vyprávění nebo popisu.“

Hyaenodon
16.09.2018

Pokud si někdo občas klade otázku, proč se jako národ tak podivně "plácáme" na místě, nebo proč se tak hystericky "stmelujeme, abychom někoho jiného vyčlenili", tak Kosatíkova kniha mu leccos napoví. Velmi (ne)příjemné čtení.

jelad
15.12.2017

Soubor šestnácti českých snů, které byly většinou dříve či později odsouzeny k nepříjemnému vystřízlivění, které ale zároveň nechtěly být prohlédnuty, byť se přece jen v průběhu času přetransformovaly v deziluzi národa, je zároveň vyprávěním o touze Čechů po velikosti a obdivuhodnosti, po historii a kořenech, jejichž hloubka by mohla konkurovat německým, po většinu dobu nepřátelským, tradicím a dějinám. Pocit méněcennosti a útlaku se prolíná všemi Kosatíkovými kapitolami a spolu vytvářejí sny - jako jakousi vnitřní národní katarzi po přežitých tragédiích. Touha po tom - být hybatelem evropských historických událostí a ne se jenom nechat hýbat někým jiným - s sebou nese tvorbu umělých dějin, (ne)slavných rukopisů, u kterých v devatenáctém století nezáleželo na jejich pravosti, ale na naději v něco velkého, co s sebou přinášely. Největší plagiátoři se stávali národními buditeli a hrdiny (autor zde však sám polemizuje nad „vinou“ domnělých autorů Hanky a Lindy - jelikož kromě falza stvořili nepochybně umělecká díla), vědci „mlčeli“ nebo zatemňovali své logické úsudky, aby mohli potvrdit pravost něčeho, co by v jiném případě rezolutně odmítli, lidé nenáviděli odpůrce, kteří jim brali jejich český sen.
Ten zobrazoval vítězné bitvy a vysokou kulturní vyspělost pradávných předků. Iluzi o vítězství, hrdinství a potřebnosti si Češi pěstovali i po První světové válce, kdy bitva u Zborova, v podstatě nijak zvlášť významná část světových bojů, byla pojímána (a dosud je) jako velkolepá přehlídka udatnosti československých prvně zformovaných legií.
Jan Lucemburský byl ve světle těchto mýtů brán jako hrdina, když v bitvě u Kresčaku vjel slepý a slabý do bitevní vřavy, prý aby byl mohl lépe sťat nepřítele, v podstatě se ale jednalo o sebevraždu.
Mýtus vyrovnání se s Němci, mohlo by se zdát, Čechům vyšel, když během divokých odsunů decimovali německé ženy, děti a staré lidi a muže zavírali do českých koncentráků, nicméně po letech vystřízlivění se tento „splněný sen“ stal hanbou, která pošpinila odkaz demokracie, kterou si s sebou nesla rozsypaná První republika spolu s československým poválečným čelním představitelem Edvardem Benešem. Kam zmizla ta demokracie, když Beneš a celý stát mluvil o „kolektivní vině“ celého německého národa a ospravedlňoval si tak brutalitu, kterou vůči svým bývalým sousedům a někdy i přátelům užíval. Jak jsme vyrostli z dob „oko za oko - zub za zub“, tak jsem se tam zase rychle vrátili.
České snění není klidným čtením. V paralele se současností vyvstávají otázky, kde jsme vlastně teď a kam kráčíme, a zbyly nám ještě vůbec aspoň ty sny?

„Když Slováci využili nečekané liberalizace poměrů v roce 1968 k prosazení federace, vnímali to na české straně jako ústupek, který je potřebné učinit, ale který zároveň pro české země a jejich obyvatele nemá podstatný význam. A výbuch slovenských národně emancipačních snah po roce 1989 přinesl Čechům největší polistopadové překvapení. Starší bratr si vždy myslí, že mladšímu rozumí, i když ho třeba vůbec neposlouchá.“

„Takto třeba o své činnosti v Rusku v roce 1917 Masaryk informoval československou vládu na její první schůzi, jíž se zúčastnil, 23. prosince 1918: ‚V Kyjevě dostanu pojednou zprávu, že bolševici jsou na Kyjev. Mám k dispozici 20 000 lidí. My jsme tam drželi ruskou frontu proti Němcům. Přiznávám se, že jsem si někdy myslel: co teď? Já je mohu zničit a mohu jíti do Moskvy a Petrohradu. Pomýšlel jsem na to, ale rozhodl jsem se, že se do ruských bojů nepustíme.‘ Snad se Masaryk, poprvé v životě na zasedání vlády, zcela neovládal - ale pokud to tak nebylo a popisoval pravdu, muselo pro něj být velmi zvláštní žít s pocitem, že se v dané situace mohl rozhodnout také úplně jinak, možná lépe - a předurčit dějinám úplně jinou cestu.“

hanča34
11.05.2016

Zajímavá kniha tak jako všechny od P.Kosatíka. Jeho poctivý přístup ke každé látce je obdivuhodný.

achilles
18.08.2015

Pěkně shrnuté české sny, o kterých jsem již slyšel, ale nikdy takhle komplexně nepřemýšlel. Zvláště Sen o Rukopisech mě zaujal, je v něm znázorněno mnoho druhů češství-hrdost,pýcha,čest,vlastenectví i za cenu podvodu...
V předmluvě píše Z.Zeman,že "České snění není uklidňující čtení". To možná není, ale není ani nijak zvláště zneklidňující, protože to je minulost a pro Česko je důležitá především budoucnost.

1