Kozel komentáře u knih

Tak předposlední díl série o brýlatém čaroději byl teda hukot! Obrovská porce událostí, indicií, interakce Harryho s Brumbálem, zvratů, dramat a především Myslánky, která kouzelnou(!) retrospektivou poodhalila mnohé z dávné minulosti. Vskutku mnohé. K tomu milostná vzplanutí značně se lišících od prvních nejistých Harryho zkušeností s Cho. Vývoj je znát i v dialozích a vůbec celkovém chování snad všech postav, počínaje ústřední trojicí přátel, přes dospívající Ginny až po Tonksovou. Bylo znát, že se příběh posunul do zcela odlišných rovin i zabarvení a že se stejně tak vyvinul způsob vyprávění, který byl natolik pohlcující jako ta Myslánka. Ačkoliv mě čeká ještě závěrečný díl, neváhám už nyní označit šestý díl za nejoblíbenější. Nebo minimálně nejsilnější. Ať už pro jednotlivé vzpomínky, funkčnost příběhu a jeho plynulost, nebo naprosto zdrcující finále. Těchto 525 stran ohraničených zelenou obálkou skrývají velkolepý zážitek.

Když nad tím tak uvažuju, ten zážitek byl natolik silný, že ani nedovedu slovy popsat dojmy z knihy. Tolik prvků, tolik zásadních momentů, i těch nenápadně skrytých.

22 12.02.2023

No teda, upřímně smekám, co všechno a jakým způsobem dokázala Rowlingová naprat do oněch 618 stran uzavírajících celou sérii. Hermiona by mohla se svou korálkovou kabelkou závidět. Troufám si říct, že poslední díl je skutečně fantasy jízdou (cestou) se vším všudy. A dílem, který zcela nepochybně dokáže stát sama o sobě, bez nutnosti znát dopodrobna ty předchozí. Jednoznačně jeden z nejlepších dílů. Ne-li nejlepší. Za mě určitě.

Sovy a jejich pošťácké služby ustoupily do pozadí a jejich roli přebraly Patroni. Stejně tak mozkomorové ustoupily do pozadí hordám Smrtijedů. Nástup režimu lorda Voldemorta s jasnými znaky režimů diktátorských. Špionážně záškodnická akce trojice přátel na ministerstvu patřila mezi ty, které mě uchvátily. O nic pozadu nezůstává ani cestovatelská část tří studentských vyvrhelů, kdy jsem zatoužil po schopnosti přemisťovat se, vyhodit stan s podobnou výbavou a každé ráno se probudit s jiným výhledem ze vchodu. Potemnělá atmosféra tu leze pomalu z každé stránky, stejně jako napětí nebo akce a provázanost celkového dění. Je vcelku jedno, zda se podíváte do Godrikova Dolu, nejhlubšího patra banky Gringottových, k miláčkům Malfoyovým, zažijete bitvu o Bradavice nebo nahlédnete do vzpomínek Snapea či příběhu Brumbála. Na každé stránce čeká něco překvapivého, chytlavého. Naprosto famózní i smutná budiž návštěva na pobřeží u domku Billa a Fleur.

Se Severusem mám přesto trochu problém=o) Do jeho týmu patřit ve vší úctě úplně nebudu. Za mě je stále největší hvězdou v tomto díle poněkud stranou stojící McGonagallová. Frajerka. Kromě ní tu zazářil ještě někdo jiný. Kdo zná, toho možná nepřekvapí, jestliže zmíním Lenku Láskorádovou a hlavně nejhouževnatějšího šílence - Nevilla Longbottoma. A pak je tu Brumbál. Živý nebo mrtvý, stále Bohem tahajícím za nitky. Protože jenom dvě osoby tahají za nitky sedmidílné série. Brumbál a Rowlingová. A za tím si stojím. Stejně jako za tím, že tahle série je jednoznačnou moderní literární klasikou, která tu zůstane hodně dlouho. A takových knižních příběhů, které se toliko zapíšou do dějin, člověk za svůj život moc nepotká.

16 09.03.2023

Prvně si dovolím takové ohlédnutí či zamyšlení nad časem minulým. Docela by mě zajímalo, jak se asi Rowlingová tváří, když po pětadvaceti letech čte vlastní slova, která vložila do úst profesorky McGonagallové, jež pronáší: "Bude slavný - stane se z něj legenda - vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se dnešnímu dni jednou říkalo Den Harryho Pottera - o Harrym se budou psát knihy - každé dítě v našem světě bude znát jeho jméno!"...Magické...

S počátkem milénia se totiž z Harryho Pottera stal celosvětový fenomén a zmíněná slova skutečností; včetně 2. května coby Dne Harryho Pottera. Dodnes si pamatuju, jak u nás počínala "hysterie", kdy se hltaly stránky knižní série. A kdy jsem k Harrymu pojal tvrdošíjný odpor jako téměř ke všemu, kolem čeho je obrovské haló. Navíc má skepse vycházela ještě z jedné věci, a totiž z toho, že já vyrůstal na seriálu Čarodějnice školou povinné, na nějž nedám dopustit. Jehož knižní předlohu (originálem ze 70. let) rád při nějaké příležitosti čtenářsky rád porovnám s jeho mladším protějškem=o) A tak jsem musel já i Harry zestárnout o dvacet let, než jsme si k sobě našli cestu a mohli se setkat v knižní formě. Bylo na čase, protože už dávno jsem došel poznání, že Rowlingová stvořila novodobý (nejen) literární fenomén, který dosud nebyl překonán. A nejspíš ještě dlouho nebude.

Vyplatilo se. Rychle jsem pochopil proč je příběh mladého čaroděje tak moc oblíbený. Zajisté na tom u nás má nemalou zásluhu český překlad Vladimíra Medka, jehož práci je nutno (o)cenit. První díl znám díky několikerému shlédnutí filmu, a tak se mi do hlavy draly obrazy, které tentokrát - jak to v podobných případech jinak bývá - nerušily, ale skvělou knihu doprovázely. Už vkročením do Příčné ulice počala působit kouzla profesorky Rowlingové, která vyčarovala naprosto do detailu propracovaný, komplexní, okouzlující svět, kdy čtenář nevychází z údivu jako Alenka. Přitom použitý jazyk je jak poklidný vodní tok; plyne pohodlně a člověka má tendenci kolíbavě unášet, aniž by se onen plavec sebeméně trápil silou živlu.

Nemá smysl se zabývat podrobněji obsahem Harryho Pottera a Kámene mudrců; vždyť to zná každé dítě v našem světě. To se nedá nic dělat, tyhle záležitosti světového významu britská literatura umí. Tolkienova Středozemě, Pratchettova Zeměplocha, Carrollova Alenka v říši divů, Milnův Medvídek Pú, Rowlingové Harry Potter. Jediné, co se dá dělat, je brzy nakousnout druhý díl a podívat se znovu do Bradavic.

16 20.06.2022

Toto Melvillovo dílo je dlouhé jako vorvaň a hluboké jako Tichý oceán. A stejně tak velkolepé. Kniha by se dala rozdělit na tři díly vzájemně se proplétající, přičemž ta veřejně dobře známá část zahrnuje nejmenší kus knihy. Což je věc, která může spoustu současných čtenářů odradit (a určitě odradí) a překvapit (a nepochybně překvapí). Jenže na onom "akčním" vyprávění posledních zhruba sto stran epičnost Bílé velryby nestojí.

Herman v jediné knize předložil ohromující pomník velrybaření, toliko důležité a přehlížené činnosti 19. století i dob dřívějších (dnešní lovení velryb do diskuze nad touto knihou nepatří). Zároveň se sklání před silou Matky Přírody a podává fascinaci lovenými tvory přímo encyklopedickým způsobem, což je zase zajímavé při porovnání se současnými znalostmi. V neposlední řadě popisuje odvěký boj člověka s přírodou, člověka s člověkem, zvrácenou civilizací s čistotou lidojedů, rasismus, předsudky náboženské, ekonomické...; vše z mnoha úhlů pohledu. Nenasytnost člověka, neporazitelnost a neproniknutelnost přírodních tajemství. Navíc nechybí vcelku silná dávka jízlivého sarkasmu.

Bílá velryba není jednoduchou četbou, ale pokud člověk nechce "levnou" přímočarou zábavu, pak mu Melville předloží mnoho nádherných obrazů (dovedete si představit, co se člověku muselo naskytnout za pohled ve strážním koši na předním stožáru?), myšlenek ("raději spát se střízlivým lidojedem než opilým křesťanem), příčin k fascinaci (jak je možné, že šest mužů v jednom člunu dokáže ulovit 70krát většího a těžšího tvora?) a jinotajů (co vlastně představoval Achab svou honbou a nenávistí vůči Moby Dickovi?).

Bílá velryba mě nadchla. Budete-li chtít a budete-li správně k Moby Dickovi přistupovat, pak po vás Herman Melville úspěšně vrhne harpunou.

16 23.10.2018

Od dětství mám celkem blízko k temnějším odstínům, pročež jsem byl mile překvapený zabarvením Ohnivého poháru, kterýžto díl si troufnu považovat za předěl v celé sérii. I přesto, že netuším, co mě čeká v dalších knihách. Přelomovou knihou je tento díl v nejednom směru. S každým dílem roste porce stran, stejně jako složitost zápletek či překvapivost zvratů a na jejich podobě je nezbytně znát, že s každým ročníkem v Bradavicích roste nejen Harry a jeho okolí, ale i jeho čtenáři. Jeden z faktorů osvětlujících, proč se tahle série právem stala celosvětovým trvalým (a trvajícím) fenoménem současnosti.

Tím dalším faktorem, v tomhle díle hodně zřetelným, je neutuchající pohyb světa stvořeného Rowlingovou. Počínaje fanouškovskými čepicemi irského národního týmu nebo akční figurkou Viktora Kruma, přes fotografie Denního Věštce, obrazovou výzdobu Bradavic nebo Moodyho oko až po samotnou dějovou linii s mnoha malými i velkými kapitolami, které vrcholí znovuzrozením Voldemorta. Tento vrchol Ohnivého poháru se stal mou nejoblíbenější částí stejně jako souboj s draky na začátku a Harryho nakouknutí do Myslánky uprostřed. Kruh uzavřen=o)

Jinými slovy, Ohnivý pohár byl knihou plnou pozoruhodných obrazů a zážitků. Ačkoliv porce stran a množství děje pro dospělého může být někdy trochu náročné. Ne ve smyslu nudné, avšak s hlavou vzdálenou magii mládí je přece složitější postřehnout a vstřebat všechno. Na druhou stranu je možno ocenit jiné věci; třeba moudra vložená do úst Siriuse nebo Brumbála. Např. "Pokud chceš vědět, jaký někdo doopravdy je, všimni si, jak se chová ke svým podřízeným, ne k sobě rovným" slovy Blacka či "Nezáleží, jak se kdo narodí, ale co se z něj stane" pronesená ředitelem Bradavic.

14 25.09.2022

Expecto Patronum! Na tento díl jsem se docela těšil. Hlavně proto, že jeho filmové zpracování, které jsem viděl dřív, mi jako poslední ze série hlouběji utkvělo v paměti. Pak proto, že od mala inklinuju k těm temnějším záležitostem, takže jsem se těšil na Siriuse (ve filmu skvělý Gary Oldman), vlkodlačího učitele Lupina (sympatický David Thewlis) či hipogryfa Klofana a samozřejmě...mozkomory. Tudíž jsem se těšil, jak vše zfilmované vypadá v knižní předloze.

Při zmíněné temnotě nutno přiznat, že ve třetím díle heptalogie o mladém kouzelníkovi nad Bradavicemi obloha značně potemněla a celý příběh na pozemcích školy získává obecně temnějšího zabarvení. A taky magičnosti, která mi nedovolila odložit rozečtenou knihu; takže mi stačila jen dvě odpoledne na necelých 400 stran. Stále nevycházím z údivu nad autorčinou fantazií, která dovedla tolik a tak systematicky všechno vymyslet. Viz skutečnost, že Vrba mlátička má velmi pozoruhodnou roli v díle o vězni z Azkabanu, ačkoliv v předchozích hrála zdánlivě roli zcela podřadnou.

Bavil jsem se opravdu dobře. Ať už to bylo nad jednotlivými hodinami, kdy Rowlingová dala větší prostor průběhu výuky, stoupající interakci a přátelskému popichování mezi Ronem a Hermionou, postupným odkrýváním Harryho rodinné historie či Snape, který v tuhle chvíli stále představuje spíš záhadu a z třetího dílu vychází jako zhrzený spratek, který neodpustil křivdu spáchanou před mnoha a mnoha lety. Třetí rok na škole v Bradavicích utekl jako voda. A já mohu říct, že se celkem těším až vezmu do ruky knihu, která mi představí ročník čtvrtý.

Přece však má Vězeň z Azkabanu i nejedno slabší místo, které vidím hlavně očima třicátníka. Přiznávám, že famfrpál si toliko neužívám. Stejně tak začínám pozorovat, že některé postavy jsou spíš jen výplní, než že by plnily jinou funkci. Viz Oliver Wood, Malfoyovi pohůnci nebo chudák Neville. Stejně tak celkem repetitivní stavbu jednotlivých knih, ježto se opakuje. V neposlední řadě zmíním Rowlingové snahu o opakování některých věcí z předchozích dílů. Tady je však nutno podotknout, že to asi nelze brát úplně jako výtku. Ježto v současnosti držím komplet knih, může to rušit, nicméně před dvaceti lety, kdy díly vycházely jednotlivě, sloužilo to jako dobrá berlička, která dnes je výhodou, když se chce čtenář v klidu vrátit k oblíbeným dílům. Tyto malé skvrny však ničemu nebrání na skvělém zážitku.

14 21.08.2022

Věřím, že kdo se jednou dostal do kontaktu s Nautilem (v jakékoliv verzi), už ho z hlavy v touze stanout na jeho palubě nedostane. V mém případě to jednoznačně platí a od dětství si na něj čas od času vzpomenu. Očima dospělého jsem si znovu přečetl Dvacet tisíc mil pod mořem a téměř celou knihu jsem opět nevycházel z úžasu a podmanivosti epického příběhu. Byť částečně z odlišných příčin, než tomu bylo kdysi v ranném mládí.

Jules Verne napsal (ve více významech) fantastickou ódu na vodní království planety Země. Ač je to evidentní a známé, přesto si to zasluhuje znovu podtrhnout. Výčet tvorů a popisných obrazů, které autor mořskému světu věnuje, je ohromující a dráždící představivost. I za cenu, že někdy jsou tyto části až ubíjející a zhruba od 300. strany díky tomu čtení začalo lehce ztrácet na přitažlivosti na úkor příběhové linky. Verne tu krom encyklopedických znalostí a poučení podává i nejedno poučení morální, včetně takových, které předpovídaly nejeden světový problém současnosti.

Jelikož Verne je velikánem žánru sci-fi, samozřejmě nechybí technika, čehož je Nautilus obrazně i fyzicky největším příkladem. Ačkoliv 19. století platí za století páry, nemohu se zbavit myšlenky, že mnohem podmanivější byla a je síla elektřiny. Ve fantastické literatuře té doby elektřina sedí na trůnu moci. A platí to dodnes, ať už v rámci každodenního života nebo třeba steampunku.

Shrnuto podtrženo, Dvacet tisíc mil pod mořem je vynikající dobrodružnou knihou, která sice má svoje slabá místa, nicméně ústřední (a vlastně jediná) čtveřice postav kapitána Nema, Neda Landa, Conseila a profesora Arronaxe svými dobrodružstvími na palubě nejslavnější ponorky baví zcela oprávněně nejrůznější věkové kategorie bez ohledu na letopočet, který se aktuálně píše.

Poslední věta patří k vydání pod záštitou Dobrovský. Jejich knihy často a zcela po právu zasluhují kritiku po redakční, ediční a tiskové stránce. Ovšem v tomto případě se veškerá chybovost naprosto vytratila v neproniknutelných temnotách. A to je moc dobře, neboť to prohlubuje čtenářský zážitek.

14 23.03.2022

Podobných příběhů je mnoho. Příliš mnoho. Je to dobře i špatně zároveň. A je potřeba tyto příběhy vyprávět, uchovávat a předávat dál. Ať už na filmovém plátně nebo ještě lépe v podobě knižní. Občas se však stane, že těmto osudům může trochu ublížit forma podání. Jako v případě této knihy; pokusím se vysvětlit.

Předválečný, zcela obyčejný život paní Violy je roztažen možná příliš; později jsem ale pochopil, jak významný kontrast tvoří s pozdějšími událostmi a tvoří celkový obraz nesmazatelné skvrny na dějinách lidství a jak dobře ukazuje, kterak se svět po válce ve všech směrech změnil. Člověk najednou zjistí, že všechno, co má (nebo si myslí, že má a nemá) hraničí s iluzí, která se velmi rychle může rozplynout v doslovné nic. Samotné události v táborech, kterými si Viola prošla, lze označit jen (a stále nedostatečně) slovem "hnus". V knize se objevuje několik dalších, o nic méně zajímavých a děsivých osudů, které dokreslují onu dobu. Ostatně válka je vždycky hnusná, ale mění se v něco zcela tragického a až osobního, jakmile dostane konkrétní jména a tváře. Nechci se tu rozepisovat o věcech, o nichž má většina aspoň nějakou povědomost, ale zároveň nechci znít jako člověk, co by znevažoval příběh paní Sternové. Ten je totiž zcela mimo diskuzi, na rozdíl od formy knihy.

Ačkoli nevím, do jaké míry paní Tóthová při sepsání těchto pamětí použila vlastní fantazie a autorské svobody, nemohl jsem se při čtení zbavit dojmu, že kniha občas ztrácí svou skutečnou hodnotu a klesá kamsi do téměř brakové červené knihovny. Mrzí mě, že to říkám, ale je to tak. Někdy až zbytečně tlačí na emoce nebo vypráví poněkud romantický příběh. Někdy podává události tak uměle, že působí jako vytažené z wikipedie. Ostatně taky nemálo zarazí, že vzdor názvu se Viola setká s Mengelem jen jednou, při první selekci v Osvětimi. Mengeleho "práce" pak vypravuje spoluvězeňkyně. Možná v tom hraje roli i nakladatelství Ikar, protože od nich tenhle typ literatury není překvapením.

Takže má Mengeleho děvče smysl číst nebo ne? Je hodno doporučení? Protože už jsem v tomhle směru něco načetl, nevím jak zapůsobí na "nevědoucí". Ale nejspíš dámy budou ronit slzy a prožívat silné emoce, zatímco pánové budou chvílemi spíše zívat a kroutit hlavou. Ale cenu číst to rozhodně má. Přece jenom jde o příběh silných osobností, obětí ignorance a nesmyslné nenávisti. Jde o to vědět, znát a vyvarovat se. A hlavně nezapomenout. Tohle nikdy nesmí být zapomenuto, oni nesmí být zapomenuti a těm druhým nikdy nesmí být odpuštěno.

14 23.04.2018

Dvě rozdílné, ale přesto sestry vládnou literárním hrdinkám i po tolika letech, které uplynuly (a uplynou) od jejich zrození. Jana Eyrová a Elizabeth Bennetová. Dalo by se i říct, že Charlotte Brontëová a Jane Austenová.

Konečně jsem si přečetl Pýchu a předsudek, což je příběh, který zná alespoň zhruba snad každý, nejen díky několikerému filmovému zpracování. Ač je kniha primárně určená spíš (zvlášť z dnešního pohledu) dámskému čtenářstvu, líbila se mi. Byla mi blízká povaha Darcyho, který víc než pyšný, je spíš povznesený a udržující si odstup. Stejně tak si mé sympatie získal Bennet, otec to početné rodiny žen, kde schopnostmi příliš neoplývá, zatímco sarkasmem vůči své rodině (choti obzvlášť) nešetří. Pobaví ovšem i naprosto tupý, směšný a otravný bratranec Collins. V neposlední řadě tu je naprosto bláznivá a jako dubnové počasí proměnlivá paní matka, (skutečně) pyšná lady Catherine a milí manželé Gardinerovi. A onen Austenovský humor provází celou knihu; cit pro živé vykreslení povah; onen způsob vyprávění, kterým si Austenová čtenáře podmaní; ona jednoduchost vyprávění a geniální jazyk.

Inu, je toho mnoho, proč je Pýcha a předsudek výbornou knihou a mohl bych o ní psát dlouho. Což, je zbytečné, protože mnozí ji četli; kdo ne a miluje Anglii, ani v nejmenším neotočí poslední stránku bez pocitu potěšení=o)

14 09.07.2016

No ty vole!! Nějakou dobu na ty tři slova koukám v marné snaze přijít na to, abych řekl něco víc než jen...no ty vole!! Ale nakonec se zadaří, sledujte.

Knih o muzice, hudebních biografií a autobiografií jsem pár přečetl, ale žádná z nich se ani náznakem nepodobala té, kterou napsal Dave Grohl. Kluk z předměstí, z rozvedené rodiny, s legendárním koňským úsměvem, v teniskách a ošoupaných džínách vyprodává stadiony a rve do lidí celovečerní koncerty coby potomek stadionového rocku sedmdesátých let. Slušňák Dave je opozitem toho, co si většina lidí představí pod pojmem rocková hvězda. Ostatně...ukažte mi jednoho hudebníka, který je závislý na kávě a byla mu doporučena odvykačka. Z kafe jsem se sjel jednou; stačilo mi to. Dave je hudební fanoušek, kterej je pořád tím podivínským klukem, co je fascinován muzikou. Rozdíl po těch desítkách let je snad jen v tom, že vous mu zešedivěl a kamarádí se s Paulem McCartneym. A v neposlední řadě, na základě těch necelých 400 stran, je Dave Grohl tím nejsvobodnějším člověkem v tom nejširším smyslu.

Tak jak to bývá, nejednou jsem na jeho účet slyšel kritiky ve smyslu, že je to pozér a kdo ví co. Jenže i ve své knížce ukazuje, že je přesně takovým, jakým se jeví. Nejdřív musím zmínit samotný styl; tedy mimo fakt, že je to kniha zatraceně dobrá. Styl upřímný, vtipný, s nadhledem, pokorou, odhodláním, vděkem. Oh, tak se vlastně jeví Grohlova osobnost. Propsala se až na papír. I jeho rámování příběhů je brilantní. Jednotlivé kapitoly začínají nějakou příhodou, která přejde do širšího vyprávění a pak se kapitola uzavírá ve svém začátku. Což platí o knize jako celku - první strana je nápadně podobná té poslední. Jako kruhy Johna Bonhama. Náhoda? Spíš DNA.

U žádných pamětí jsem se tolik nepobavil, tolik neplakal (doslova), tolik nepocítil trefu do černého, tak hluboké rýpnutí jako u Grohla, který nejedním svým prohlášením zaryl skutečně do jádra. Ani se o to nesnažil. Pochybuju, že by se mnou hnula jakákoliv motivační kniha víc, než když celosvětově uznávaný hudebník vyřkne přesně to, co cítím sám. Nemám na mysli "podobně", mám na mysli "přesně". Většina rockových příběhů je hlavně o fascinaci, pobavení, pokloně. Dave Grohl přidává další hodnoty, mnohem silnější a trvalejší - hluboká filozofie, respekt, vděčnost, věrnost.

Nejsilnější části? Hah, nedovedu popsat, co jsem prožil, když jsem četl Grohlovo pojetí hudby coby náboženství. Barbie Joan Jett a skutečná Joan čtoucí pohádku na dobrou noc malé Violet? To dovede pochopit jedině hudební fanoušek a dovedu si celkem (nedokonale) představit, co v tu chvíli prožíval Dave. Během životního příběhu se zmiňuje o mnoho setkáních s rockovými velikány a ještě častěji se zmiňuje o přátelství s McCartneym. Aniž by jedinkrát zmínil, jak se mu té pocty dostalo. Na tom však nezáleží, protože to jen ukazuje respekt a hlavně, jak moc si toho Grohl váží. Řekl bych že ne o moc méně, než svojí mámy. Díky ní a díky tragédii Nirvaně se mohl zrodit jeden z největších velikánů rockové muziky současnosti. A díky všem těm událostem o tom může svým vřelým způsobem vyprávět. Díky.

Ač nevím, jestli následující citáty jsou čistě Grohlovy, nezáleží na tom tolik, jako na jejich obsahu. Např.:

"Všichni jsme především lidé a nic nás nemůže spojit lépe než hudba a umění."
"Život je kurva příliš krátký na to, aby ho řídily názory cizích lidí."
"Protože ve světě plném bárbín potřebuje každá dívka svou Joan Jett."

Trvale mě bude mrzet, že jsem Foo Fighters neviděl živě. Je totiž nebezpečně reálná hrozba, že ta šance už ani nenastane. Kniha u nás vyšla rok po originále, tedy v roce 2022, který poznamenala smrt Taylora Hawkinse. Je nepochybný, že to bude mít velký dopad na další příběhy (nejen) Grohla.

12 01.11.2022

Dostal jsem chuť na romantiku, a tak jsem po dlouhé době sáhl po krásném příběhu Thomase Hardyho, který se mi nějaký čas vracel do myšlenek. Poprvé jsem jej četl v roce 2015, kdy četba dostala povýšení posledním - a vynikajícím - filmovým zpracováním se skvělým castingem v čele s Carey Mulligan, Matthiasem Schoenaertsem, Michaelem Sheenem a Juno Temple.

Návrat na jihoanglický venkov oblasti Wessexu byl nanejvýš příjemnou procházkou plnou živých scén, emotivních okamžiků, životních poučení, dramatických chvil. Nezbytně jsem propadl plnému prožívání osudů postav. Ať to byl navenek stoicky klidný Gabriel Oak, jehož trpělivost se rovná svatým; Batsheba bojující s životním postavením, mládím i vlastními city a čelící jejich důsledkům; Liddy Smallbury, Batshebina vždy věrná služebná a společnice v jedné osobě; Joseph Poorgrass, stydlín vždy připraven s morální průpovídkou amatérského kněze. A pak mé dvě oblíbené postavy - Fanny Robinová, jejíž osud by pohnul kamenem, a farmář Boldwood, sympaťák s odtažitým přístupem, kterého nakonec doženou vlastní city.

Hardy napsal výbornou knihu. Není to prvoplánová "romanťika", je to zároveň velmi panoramatická oslava anglického venkova přelomu 19. a 20. století (především co se ovčáctví týče), jeho obyvatel, kteří skutečně nejsou analfabeti a "vidláci". A též jde o román psychologický, což je myslím nejvíce vidět na postavách Boldwooda a seržanta Troye.

12 25.03.2021

Úchvatné opětovné setkání po víc jak deseti letech. Tenhle nádherný, romantický, dramatický, temný příběh nestárne a neomrzí. Stokerův styl pomocí dopisů, deníků a dalších dokumentů se čte na výbornou a stylem trochu připomíná Collinse. A jelikož je to příběh vampírský, samozřejmě nechybí ani jemný nádech erotična, byť ne tak silného jako v Carmille.

Ani nevím, co mě uchvátilo víc - zda vyprávění Harkera z jeho pobytu na hradě Dracula, naprosto okouzlující charakter jeho milé Miny, která z lehké puťky vyrostla v neochvějnou osobnost, tragický příběh Lucy, Van Helsingova zaujatost pro boj s Draculou nebo pak samotný Dracula, démon mezi démony. Mnoho scén z příběhu je hodno opakování i pozornosti a psal bych dlouho. Namátkou snad jen zmíním nebohou Lucy či příjezd hraběte do Whitby. Dracula zcela zaslouženě patří mezi klasiku a jeho pozice je naprosto neohrožená a vzbudí vaši vlastní fantazii a rozechvěje nejrůznější emoce. Nic lepšího autor nemohl splnit.

P.S.: Všimli jste si, že Stoker nikdy nezmínil, co přesně se stalo ženě Van Helsinga? Zajímalo by mě, zda jeho snaha vyhnout se popisovat detaily při osvobození duší Nemrtvých milenek Draculy a předání "privilegia" Harkerovi i Holmwooodovi má souvislost.

12 14.09.2020

I druhým rokem v Bradavicích mě Rowlingová okouzluje tím, jaké dala světu perfektně vymyšlené a promyšlené fantasy univerzum. Ohromující, co všechno dokázala nacpat do necelých tří set stran, které tento díl má. Živé postavy i postavičky jako Dobby, u něhož člověk neví, zda ho lituje nebo má chuť nakopnout jako starý Malfoy. Naprosto nesnesitelný chvastoun Lockhart či chtě nechtě stoupající sympatie k Snapovi i profesorce McGonagallové. Zástupce moci Vyšší - či té Nejvyšší - ředitel Brumbál. Nebo autorčinu schopnost vodit čtenáře náznaky, nepatrnými nápovědami a na posledních stranách značně zvýšit tempo i drama. Což, ať je to třeba nemístné srovnání, mi evokuje styl všemožných britských literárních klasik - tohle už mi nikdo neodpáře -, ať už dickensovské universum, Collinsovy či Doylovy detektivky. Smeknout opakovaně musím před její schopností tak dalekosáhle promýšlet a proplétat nitky celého příběhu. A přitom každou knihu oddělit nejen poodhalením celého pozadí, ale i hlavním obecně dobře známým nadpřirozeným kouzelnickým soupeřem. Zatímco v prvním díle jím byl troll, tady jím je bazilišek. Co ukrývá díl třetí mi vyjeví teprve čas. Ale i tak nepochybuju, že si třetí ročník v Bradavicích užiju.

11 31.07.2022

"Je mi devadesát čtyři let. Mám za sebou výjimečný život. Jeho výjimečnost ale naplno oceňuji až dnes."

Ačkoliv toto není obvyklý druh literatury, po níž bych sáhnul, vzhledem k síle, jakou na mě zapůsobil Davidův poslední film, který knihu doprovází, nebylo jiné cesty. Moje zaměření šlo vždy přece jen poněkud jiným směrem. Zatímco (aniž bych srovnával vzájemnou úroveň) Attenborough studoval dějiny života, já se vždy zaměřoval spíš na dějiny lidské. Pročež je fascinující, jak se i v tom ukazuje vzájemná souvislost všeho se vším, protože vzdor odlišnému zaměření, přece mnohdy pozorujeme stejné věci, pokládáme velmi podobné otázky a co víc - nacházíme obdobné možné odpovědi. A vzájemnou souvislost bych mohl označit za to jádro věci, o níž David ve své knize mluví. Knize, která ve mně vyvolala ohromující bouři různorodých emocí ve směti, jíž je třeba dlouho vstřebávat. Od nadšení, přes naprosté zoufalství k naději.

Naprosto skvělý je způsob vyprávění Davida Attenborougha, ale to už známe desítky let z televizních obrazovek. Člověk, který je ikonou, stál u zrodu televizních dokumentů, jeden z mála, kdo lidem ukázal jejich svět. Svoje myšlenky, či shrnutí fantastického života, podává s vděkem, pokorou a bolestí. Nabízí ovšem i možné cesty, jak nabrat lepší směr, aniž by na někoho křičel, někomu křivdil. Což je rétorika, která se mi velmi líbí. Bez nějaké zášti, vědom si toho, že jsme všichni na jedné....planetě. A právě ten způsob vyprávění - nádherná je kapitola o Apollu 8, kdy v roce 1968 lidé poprvé viděli svou vlastní Zemi. Naopak dost nepříjemná je kapitola o pozorování jevů, které probíhaly mnoho let, ale my je viděli poprvé v devadesátých letech. No a pak ta naděje.

Hodnotit takovou knihu s velkým nadšením je trochu ošemetné, vzhledem k jejímu tématu, které v sobě snoubí drama s hororem a katastrofou. Ač se to může jevit jako fikce, je to až příliš skutečné. Davidovi se opět povedlo otevřít lidem oči. Respektive, byl bych rád, kdyby se mu to povedlo ještě více. Tahle kniha (i film) zasluhuje více pozornosti, než je jim dáno. Možná netáhne jako hysterické záchvaty, ale síla klidného projevu mívá mnohdy mnohem silnější efekt. Vemte tuhle knihu do ruky. Přečtěte. Popřemýšlejte. A věřím, že dojdeme úspěchu.

11 11.08.2021

Ačkoli se Lemmy závěrem roku 2015 stal členem velkolepého orchestru kdesi nahoře v hudebním nebi, jeho autobiografie je dalším důkazem, že Lemmy je rock´n´roll - rychlý, drsný, nekompromisní, přímý, vtipný, objímající, přátelský, zvrácený, romantický, chytlavý, nezastavitelný, nesmrtelný..

11 04.09.2016

Když je něco klasika, nezáleží na tom, je-li čtenář mladý, starý, kluk či děvče. Stevensonův Poklad na ostrově do této kategorie jednoznačně patří. Protože koho by neokouzlila dobrodružství slepě odvážného chlapce Jima vypravujícího o pirátech jakým je jednonohý vychytralý Janek Silver s papouškem Flintem na rameni, touze po zakopaném pokladu, plachetnici Hispaniola razící si cestu k opuštěnému ostrovu a později neřizené jako Bludný Holanďan, vzpouře založené na lidské chtivosti nebo vysazenci Benu Gunnovi poloblbém roky strávenými v samotě?

Přestože kniha není psaná tak rozsáhlým popisným způsobem typickým pro mnohé Stevensonovi vrstevníky, má sílu magnetu, který člověka vtáhne do příběhu, jenž má i po tolika letech zcela zasloužené místo mezi tím nejlepším z žánru dobrodružné knihy pro mládež.

11 07.03.2016

Skutečně strhující příběh, který nepustí a který se zcela právem stal jedním ze základních kamenů sci-fi hororů až dodnes. Dvě krátká odpoledne stačila k tomu, aby mě vypravování Viktora Frankeinsteina znovu utvrdilo v tom, že lidstvo má stále neutuchající potřebu přetvářet, či dokonce tvořit, přírodu, což ovšem se stejným odporem k zodpovědnosti často (nejen) na knižních stránkách končí dalekosáhlými důsledky doprovázených bolestí, smutkem a smrtí.

Mrazivé momenty střídané chvilkami zdánlivého klidu mě nedokázaly zastavit od úplného ponoření se do příběhu, jehož nejsilnější okamžiky jsem zažíval při netvorově vypravování a rozhovorech s Frankensteinem. Top scénou však pro mě byl zvrat na konci, kde se s netvorem setká kapitán Walton a díky níž se chtě nechtě člověk (řekl bych právem) přikloní na stranu umělého stvoření, které je skutečnou oběti ve smutném temném příběhu.

Mary Shelley pak do jeho úst vložila jednu neúmyslnou lež v podobě slov: "Ten, kdo mi daroval život, je mrtev, a až nebudu ani já, vzpomínka na nás oba brzy zmizí." Nebyla to pravda v roce 1818, kdy román vyšel, není to pravda dnes a věřím, že ani následující roky nedokážou uvrhnout Frankensteina s jeho výtvorem do zapomnění.

11 29.01.2016

Světoznámý příběh lásky, který zná v hrubých obrysech (to je důležité) téměř každý. A v základu se dělíme v pocitech na dva tábory. Na ty, kteří jsou dojati hloubkou citů těch dvou mláďat, a na ty, kteří tím patosem a naivitou pohrdají. Nebudu lhát, patřil jsem spíš do tábora odpůrců. A po přečtení stále některé scény dráždí moje nervy (Romeo pod balkonem) a protáčí panenky (zoufající Julie). Což není důležité, protože Romeo a Julie byla hra, která mě v mnohém překvapila a hlavně naprosto rozbourala představy, které jsem o tomto dramatu měl. O dojmy bych se chtěl následně podělit.

Romeo a Julie je příběhem naivní první lásky. Tedy v případě Romea druhé, protože je to ptáček přelétavý, přestože ve svých citech nejspíš nelže. A první láska je přece vždycky nezměrná, patetická, přehánějící, nebo ne? Romeo je pako. Ještě, že má vedle sebe Merkucia, který se pro mě stal zářící hvězdou hry, ačkoliv se konce nedožil (což není spoiler, vždyť jde o Shakespearovu tragédii). Ty jeho sarkastické poznámky, nadhled, rýpavost, to je něco pro mě. Taky do vás kamarád rýpal, když jste byli hlavou v oblacích, taky jste měli vedle sebe svého Merkucia? Zároveň je celkem vtipné celé setkání Romea s Julií při plese u Kapuletů. Velmi mi to totiž připomnělo můj oblíbený pohádkový film Kouzelná země skřítků - Montekové=skřítci, Kapuleti=víly, koukněte na to, je až s podivem na kolik adaptací člověk už narazil. Julie, to je chudina, položila se do toho celá. A ještě si zašla pro radu k Vavřinci, což je slušný gauner. Co s ním? Na jednu stranu předvede naprosto dokonalý monolog na téma matky Země, na druhou ty dva podpoří v jejich nerozumu, všechno zpunktuje a odsoudí ty dva blázínky k zániku, aby byl nakonec ještě knížetem považován za svatého muže, protože účel světí prostředky a znesvářené rody usmířil. Inu, kutna mnicha nedělá.

Formou je tahle hra docela houpavá. Od primárního příběhu, přes teatrální vyjevení citů, po vyjevenost aktérů, přes záchvaty nejrůznějších pocitů až k sexuálním narážkám a humoru. A že ty dvě poslední zmíněné jsou tu zastoupeny hojně. Až překvapivě. Nečekal bych, že mi Merkucio poví, že "láska je uslintaný idiot, který s vyplazeným jazykem poskakuje po světě a jenom kouká, do jakého otvoru by honem vlezlo to jeho touhou poblázněné žezlo." Stejně tak bych neočekával, že o Julii někdo řekne, že "teď padá na nos, ale až zmoudří, bude padat naznak."

No, nebudu vás dále provokovat. On tu celou pointu dramatu stejně asi nejlépe shrnul Vavřinec: "Tak se to dneska s láskou mladých má: srdcem se neřídí, jenom očima", protože "kdo střídmě miluje, miluje dlouho: promešká lásku, kdo spěchá, hnán touhou".

10 07.12.2020

Vůbec bych se nedivil, kdyby Scottovo dílo (obecně) mělo nepřímý vliv na nešťastný turnaj v Eglintonu, který se konal 20 let po vydání Ivanhoe a zapsal se do historie, sic ne tak skvěle jako právě Walter. Tahle knížka je jednoznačně jedna z nejlepších, ne-li nejlepší, co jsem od skotského básníka měl dosud tu čest číst.

Jistě, romantikou - místy až lehce naivní - autor rozhodně nešetřil, ale i dnes má mnoho co nabídnout a čtenáře uchvátit. Ono je příliš těžké odolat kouzlu dávných časů, kdy se Sasové s Normany do krve nesnášeli, Anglie se rozpadala vnitřními spory, lesy opanoval Robin Hood se svými přáteli a Richard Lví srdce kryl svou totožnost pod černou zbrojí. Když k tomu Walter přidal ještě postavičky jako Wamba, u něhož nevíte, zda je skutečně blázen nebo rozum tak dobře skrývá, Izáka z Yorku, nejchudšího lichváře, Cedrika toužícího znovu pozvednout Saský národ, pokrytecké templáře a další, pak je o zábavu postaráno.

Příběh je to opravdu bohatý, ale nenudí, a nemá smysl tu vypisovat skvělé scény. Která mě ovšem opravdu dostala, byl závěrečný rozhovor lady Roweny s ubohou Rebekou. Přičemž zvlášť ta druhá je adeptkou na královnu nejednoho rytířského srdce, vzdor jejímu vyznání.

Za zmínku taktéž a opět stojí Walterova předmluva a poznámky na konci knihy, kde mimo jiné vysvětluje, proč a jak došlo k násilnému oživení Athelstana. Ivanhoe jednoduše znovu potvrzuje mé přísloví "nevíš-li co číst, vezmi Dickense nebo Scotta".

10 03.05.2018

Zahrajem si Medvědí proutky? Když dojde na Medvídka Pú, většina lidí si automaticky vybaví verzi od Disney. Ta mi byla v dětství sice drahá, ale na originální knižní podobu rozhodně nemá. Těhle dvacet krátkých příběhů je naprosto okouzlujících. Morousovitý Ijáček, který o Púovi řekl, že "je docela milý, ale přitom neskonale hloupý", Prasátko překonávající vlastní strach, přemoudřelá sova a nebo Králíček, o jehož rozumu Pú pronesl, že "právě proto nikdy nic nechápe." Je tu spousta zábavy, filozofie i moudrosti. Až je člověku smutno při posledním rozhovoru mezi Kryštůfkem a jeho/naším oblíbeným medvědem. Jenže loučení se nekoná, tyhle příběhy jsou zlatem. Zlatem zářícím už přes devadesát let=o)

10 19.04.2017