Knišíl komentáře u knih

Na zmiňovaného Dostojevského to má ještě hodně daleko. Ale to asi většina současných i minulých autorů. Vrbova kniha je svěží vítr v moderní české literatuře, a jsem rád, že mě ovanul. Rozhodně se nejedná o špatnou knihu, právě naopak. To že autor nevystoupal na literární Olymp, ještě neznamená, že jeho kniha není hodna čtení. Pro mé osobní předsevzetí, číst více českou literaturu, se jedná o další splněný rest.

13 19.07.2020

Nejedná se o erotickou nýbrž o pornografickou novelu. Erotický žánr by dle mě měl obsahovat vyváženost explicitních popisů fyzické a psychické stránky sexu, navíc by větší část erotické novely měla sestávat popisováním toho, co se děje před a po sexu, aby dotyčné postavy mohly být hlubinně prokresleny a z knihy čišela komplexita vztahových záležitostí. Lady Fuckingham je pornem v literatuře, které avšak bylo asi psáno za nějakým účelem odkrytí pokrytectví společnosti konce 19. století k sexuálním tématům. Navíc oceňuje novotvary či neobvyklé výrazy, které jsou ve knize užity. Nejedná se dle mě o kvalitní literaturu srovnatelnou s nejlepšími romány, avšak jako odpočinková četbu u níž se možná pousmějete či začervenáte poslouží dobře. Jen od ní člověk nemůže čekat rozvinutý děj s propracovanými charaktery.

13 06.04.2020

Nelze jinak než dát celkový počet. Knihu jsem četl v 19 letech a musím říct, že mě bavila i přesto, že někdy je doporučována mladším čtenářům. Genialita této kniha spočívá v tom, že nezáleží na tom jak staří ji přečtete, protože vždy může být pochopena jinak. Sám osobně zbožňuji westernový žánr, ale vyrostl jsem už z naivních a brakových paperbacků. Jenže Jezdec z neznáma určitě naivní není, ba pro mě je to jeden z nejkrásnějších příběhů a postavu Shana jen tak nezapomenu. Určitě doporučuji, pod klasickou westernovou vrstvou se nachází příběh, který dnes už nikdo nenapíše.

13 25.11.2013

Hodnotit tuto snad největší středověkou skladbu z minimálním vzděláním středověké literatury, je úkol nad mé síly (mimo jiné, jaký pěkný středověký topos skromnosti jsem právě užil, že?). Přesto vše se pokusím alespoň přiblížit důvody, proč si myslím, že Božská komedie je relevantním čtením i dnes.
1. Předně je tu její místo v historii písemnictví. Nikdo nemůže pochybovat, že se jedná o milník a stěžeň světové literatury. Dante byl velký umělec a jeho jméno přetrvává věky.
2. Kromě své historické zakotvenosti v písemnictví, je také dokladem dobově historickým. S patřičným komentářem se čtenář dozví mnohé o soudobé Itálii, o boji ghibellinů s guelfy, o papežích, císařích a šlechticích apod. Ačkoli většina postav objevujících se v Komedii jsou Dantovy časově blízcí souputníci, Dante v Komedii neopomíjí i doby minulé, raný středověk, antiku, i časy biblické.
3. Estetická hodnota je zřejmá, jeho dolce stil nuovo je přeci jenom zásadním obratem v italské literatuře. Jeho poezie byla poezie skutečně katolická (zahrnující všeobecně lidstvo), nepsal v nepřístupném jazyce, a stal se tak nositelem snah prvních renesančních básníků, a přesto si zachoval veskrze metafyzické myšlení vrcholného středověku. Lze jen obdivovat, jak dokázal skloubit lidsky představitelné, hmotné a konkrétní, s nehmotnou, abstraktní, a přece reálnou božskou sférou.
4. A tím se dostáváme k otázce největší. Je Božská komedie čtením i pro nevěřící? Může jim podat stejně přesvědčivý obrázek světa? Myslím si, že Dante napsal přesvědčivý fikční svět, který pro křesťana fikční vlastně vůbec není, pro ateistu však proto neztrácí na své podmanivosti, že zůstává "pouze" fikční. Ačkoli je Ráj prošpikován více než předchozí části teologií, neztrácí ani na své smyslově-jazykově potěšující stránce. A tak nakonec, Božská komedie, je dvěma slovy otevřené dílo (mrk mrk Umberto Eco). Číst se dá mnoha způsoby, nakonec vzpomínám si, jak William Styron ve svém díle Viditelné šílenství, přirovnává cestu Peklem k projití si depresí, a myslím, že jeho analogie nepostrádá určitou hloubku a míru moudrosti.

Božská komedie je zásadní dílo vhodné pro jakéhokoliv čtenáře, ale chce to někdy trpělivost a ochotu věnovat pozornost právě tomu, co se právě čte. Dnes, ostatně jako i jindy v minulosti, je ale těžké se umět skutečně soustředit, a vidět nejen slova, ale i jejich skutečné významy. To je prosím umění číst. A Božská komedie se musí umět číst.

"Vyslovují sic mnozí jméno Krista,
co budou k němu, až je anděl vzkřísí,
mít dál než ten, kdo nebyl poznal Krista;" (s. 476)

"Proto váš pohled, který může ale
jen jistým paprskem té mysli býti,
jež všechny věci naplňuje stále,
svou přirozeností tak nezasvítí,
by nemohl ten slavný původ jeho
přec mnohem dále nežli on sám zříti.
Tak proniká do řádu odvěkého
ten pohled, jenž jest údělem vás lidí,
jak oko do vln moře hlubokého:
ačkoli na dno u pobřeží vidí,
na širém moři, kde se hloubkou halí,
třebaže je tam, marně po něm slídí." (s. 474)

"Když bez divů svět," řek' jsem, "bez nucení
se na křesťanství obrátil, ta síla
je velký div, že stý díl v jiných není." (s. 504)

12 26.03.2023

Nemohu, než si vzpomenout, na román Endoův – Mlčení. Ten vznikl až později, ale zachycuje obdobné téma, akorát v jiném čase a prostoru. Každopádně onen topos zrady, topos Ježíše a Jidáše, je v obou dílech pohaněčem a průvodcem děje.
Moc a sláva patří určitě k tomu nejpřednějšímu, co Greene napsal, každopádně sám musím přiznat, že u mě Greenovy knihy jsou vždy čtenářským svátkem, vím, že když se ke Greenovi vrátím, nezklame mne. Moc a sláva je román realistický, zachycující události, které se ve 30. letech v Mexiku uskutečnily, ale také je románem symbolickým, ve své druhé alegorické rovině tak nelze nevidět souvislost s biblickými událostmi a postavami.
Moc a sláva i přes všechno utrpení, které je v něm plno, je pozitivní zprávou o tom, že člověk je přeci jenom bytost bytostně metafyzická, ne kupa sebestředných atomů.
V knize mne oslovila spousta pasáží. Pro tento komentář jich část dokládám zvídavému čtenáři:
"V dětství vždycky nadejde chvíle, kdy se dveře otevřou a vstoupí budoucnost. Dusný vlhký říční přístav a supové leželi tenkrát v koši na papír a on si je vytáhl. Měli bychom výt vděčni, že nedokážeme spatři hrůzu a ponížení obkličující naše dětství ve skříních a v přihrádkách na knihy, všude." (s. 13)
"Nemůžete ovládat, co milujete – jenom přihlížíte, jak se to bezstarostně vzdaluje k zborcenému mostu, ke slepé cestě, k hrůze sedmdesáti let před sebou." (s. 35)
"Jednou z nejpodivnějších věcí, kterou člověk během života objeví, je skutečnost, že ať ten život vypadá jakkoli, vyskytují se v něm veselé chvíle; všechno se dá vždycky přirovnat k časům ještě horším; i v nebezpečí a nedostatku se kyvadlo kývá." (s. 55)
"A pro tenhle svět Kristus umřel; čím víc zla jste viděli a slyšeli kolem sebe, tím větší sláva obestírala onu smrt; je tak snadné obětovat život pro něco, co je dobré a krásné – domov, děti nebo civilizaci – ale jen Bůh mohl zemřít pro lhostejné a zkažené lidi." (s. 87)
"Nejpodivnější věcí v tom současném světě bylo, že zmizely hodiny – člověk mohl putovat celý rok a neuslyšet ani jednou, jak odbíjejí. Vzaly za své zároveň s kostely a člověk zbyl sám se šedými pomalými úsvity a rychle se snášejícími nocemi, které jedině odměřovaly čas." (s. 89)
"Bylo to zvláštní – ta posedlost ničit, protože samozřejmě nikdy se toho nedalo zničit dost. Kdyby se Bůh podobal ropuše, bylo by možné zbavit zeměkouli ropuch, ale jestliže se podobá nám samým, není nic platné rozbíjet kamenné sochy – museli bychom se nejdříve sami zabít mezi hroby." (s. 91)
"Neviděl jí ve tmě do tváře, ale z minulosti znal mnoho obličejů, které se dobře hodily k jejímu hlasu. Jakmile se člověk zadívá pozorně na nějakého muže nebo ženu, je už mnohem snazší soucítit s nimi – to je vlastnost neoddělitelná od božího obrazu – ... když si člověk všimne vrásek v koutku očí, tvaru úst, nasazení vlasů, je nemožné nenávidět. Nenávist byl jen nedostatek fantazie." (s. 116)
"Život vyprchá ve zlomku vteřiny (tak se tomu říká), ale celou noc si právě uvědomoval, že čas závisí na hodinách a změnách osvětlení. Ale žádné hodiny nebudou a světlo se nezmění. Nikdo ve skutečnosti nemůže říci, jak dlouho trvá vteřina bolesti. Snad může trvat celý očistec – snad navždy." (s. 118)

12 10.07.2022

Poslední dobou zjišťuji, že mi je realistické pojetí filosofie asi nejbližší. Cardalova kniha je nejenom obhajobou tohoto filosofického postoje, ale filosofie jako disciplíny vůbec. Povinně bych dal přečíst těm lidem, kteří považují filosofii za přežitek a zbytečnost. Ona taková středověká filosofická debata o univerzáliích skutečně má šíleně ujetý dopad na dnešní smýšlení o skutečnosti. Cardal se vyjadřuje k rozličným tématům, které jsou myslím pochopitelné i pro filosofa laika, protože forma dialogu je opravdu asi nejvhodnějším prostředkem, jak takové věci čtenáři doručit v co nejuchopitelnější formě. Na závěr se Cardal věnuje současné krizi Západu, a skutečně mě vyděsilo, co o této krizi píše, ale vlastně je to dobře, protože až teprve tehdy, kdy je člověk otřesen ve svých jistotách může začít skutečně filosofovat a hledat jistotu pravdy tedy hodnotné vědění.

12 28.04.2021

Otázkou zůstává, nakolik je tohle upřímné Poeovo vyznání. A potřebuje-li vůbec báseň výklad svého autora. Ale něco na tom zesvětštění básnické tvorby přece jenom bude. Je dřina něco smysluplného vyplodit a to Poe zřejmě věděl. I básnictví se neobejde bez snahy a píle. A proto se my tahle esej líbí, a otázku po tom, zdali Havran tak skutečně vzniknul, nechám pro jiné. Já si z toho odnáším, že básníkem se člověk stává, nerodí se jím.

12 23.04.2021

"Je dána hranice toho, co dítě může přijmout, strávit; ne toho, co může uvěřit, neboť dítě může uvěřit všemu, dá-li se mu čas, ale toho, co může přijmout; ta hranice je v čase, právě v onom čase, který živí víru v neuvěřitelné." (s. 46)
"Ženy totiž, jak říkával otec, se zřejmě nikdy ničemu nepodrobí: ať je to vítězství nebo dokonce i porážka." (s. 136)
"… tehdy jsem pomyslel na ženu v třicíti jako na symbol odvěkého, věčného Hada, a pomyslel na muže, kteří o ní psali, a tenkrát jsem si uvědomil nesklenutelnou propast mezi veškerým životem a vším, co bylo napsáno – pochopil jsem, že ti, co mohou, žijí, ti, co nemohou a dost se natrpí proto, že nemohou, o tom píší." (s. 150)

Když jsem před pár lety odložil Divoké palmy po pár stranách s tím, že se to fakt nedá číst, nepomyslel jsem si tehdy, že za pár let bude Faulkner jedním z mých nejoblíbenějších spisovatelů, ke kterému se asi budu opakovaně vracet již po zbytek svého života. Nepřemožení jsou příběhem o silné jižanské babičce, která teda ale měla kule, a také o tom, že hříchy otců můžeme odmítnout a začít od sebe jinak. Ten závěr je famózní, a kdo četl Bibli určitě v něm uvidí paralelu s Kristovou nastavenou druhou tváří. Co definuje civilizovaného člověka? Možná je to přece jenom schopnost nést pečeť oběti za druhé.

12 08.03.2021

"Když čteme, myslí za nás někdo jiný: my jen opakujeme jeho mentální proces. Je to, jako když se žák učí psát a obtahuje perem čáry, které učitel napsal tužkou. Proto jsme při čtení myšlenkové práce z větší části ušetřeni. Odtud ta citelná úleva, když se přestaneme zabývat vlastními myšlenkami a přecházíme ke čtení. Avšak během čtení je naše hlava pouze rejdištěm cizích myšlenek. A když ty konečně odtáhnou, co zbývá? Proto se stává, že člověk, který velmi mnoho a téměř celý den čte, a mezitím se zotavuje bezmyšlenkovitou zábavou, pozvolna ztrácí schopnost sám myslet – jako ten, kdo neustále jezdí na koni, se nakonec odnaučí chodit." (s. 51)
Kvintesence moudrosti je zachycena v těchto myšlenkách Schopenhauerových. S jeho pojmem vůle k životu, jsem se již měl možnost setkat v Metafyzice lásky. V tomto spisku jde především o literaturu, co je dobrá a co špatná literatury, že myšlenka by měla předcházet stylu, recenzenti by neměli být anonymní atd. Je toho hodně, o čem by se v souvislosti s touto sbírkou postřehů, dalo napsat. Myslím, že se jedná o čtivou formu filosofie, Schopenhauer píše srozumitelně a jasně, a podle mě jedno z nejlepších filosofických děl o literatuře, kterou si můžete přečíst. Sám jsem zastánce jakéhosi "elitářství", co se literatury týče, a kolikrát dokážu naštvat nad zkaženým překladem či braky, které dnes a denně vychází, no radši je už nečtu. Radikálním liberálům, kteří popírají jakoukoli hierarchii, tedy i tu literární, knihu nedoporučuji, leda by chtěli nahlédnout do hlavy opozice, což by vzhledem k liberálním hodnotám měli udělat, ale nedělají. Tečka.

12 13.09.2020

„Žijící umělec, který nemá na cigarety, který své ženě nemůže koupit střevíce, je pro lidi od filmu nezajímavý, protože jim ještě tří generace žvanilů před nimi nepotvrdily, že je to génius.“

Antiklerikalistický román jehož hlavní postava, klaun Hans Schnier, se zamýšlí na svojí minulostí, rozchodem se svojí přítelkyní katoličkou Marií a vůbec nad osudem svým především ve vztahu k církvi a Bohu. A tak se mikroskopický osud Schnierův dostává do univerzálnější výpovědi o životě vedle katolíků a o osobním vyznání svobody, která vždy musí být nad autoritativním řádem. Nutno podotknout, že fundamentální antiklerikalismus může být stejně nebezpečný, jak extrémní věřící. Hans je však poklidným revolucionářem, s jehož názory můžete polemizovat, ale svobodu projevu mu upřít nelze. V knize je zachycena poválečná generace Němcu a to takovým způsobem, že autor musel nutně vyvolat kontroverzi, protože si s nikým nebere servítky.
I když se mi román nečetl nejlépe, musím říct, že to bylo hlavně z důvodu mé neznalosti a počátečního zmatení, kdy je příběh Hansův vyprávěn na přeskáčku, a chvíli trvá, než se čtenář zorientuje v ději a tím, kdo je kdo. Knihu mohu určitě doporučit, minimálně si budete moci odškrtnout dalšího nositele Nobelovy ceny za literaturu.

12 11.09.2020

“Svatá pravda, samota je nebezpečná tvůrčím duchům. Musíme být obklopeni lidmi, kteří myslí a mluví. Jsme-li delší dobu sami, oživujeme si samotu fantómy.” Guy de Maupassant, Horla

Sbírka kvalitativně vyrovnaných povídek, které jsou rozprostřeny od antiky do 19. století. Některé povídky jsou skvosty mezi hororovými povídky a povídky vůbec (Maska Červené smrti, Horla, Vij či Hlídač), další spíše satirou a v hororu standard (Pomsta popraveného) a jiné spíše črtami (antický Strašidelný dům) či suchopárnější kvůli vědecky pozitivistickému přístupu (viktoriánský Strašidelný dům). Gogolův Vij je skvělá povídka z Ukrajiny, využívající místního folklóru. Dickensův Hlídač je mistrně zvládnutá viktoriánská duchařina. Maupassantova Horla poukazuje na to, že nejvíce se bojíme toho, co se vymyká kontrole našeho pozorování a Poeova Maska Červené smrti je symbolistickou perlou, a dá se číst několikrát a vždy uhrane. Balzac v Pomstě popraveného využívá nadpřirozeno pro kritiku právních mravů. Pchu Sung-Ling nám v Soudci zemřelých nabízí pohled do čínské mentality. Plinius nám představí možná první strašidelný dům v historii a Lytton zase vědeckost a snahu vše vysvětlit ve svém viktoriánském Strašidelném domě.

12 04.09.2020

"A návštěvník byl starý a k tomu ještě nemocný medvěd. Byl téměř tak velký jako Thor, ale tak starý, že měl hrudník asi o polovinu užší a krk i hlavu směšně hubené. Indiáni mají pro něho jméno. Říkají mu Kuyas Wapusk – starý medvěd nad hrobem. Neubližují mu; druzí medvědi jsou k němu snášenliví a nechávají ho žrát ze své kořisti, přijde-li k nim náhodou. Běloch ho zabíjí." (str. 60)
Krásné vypravování napsané poetickým jazykem s láskou k přírodě, zvířatům a nakonec i s nadějí, že se může člověk něco od svého dávného okolí naučit.

12 14.09.2018

Vůbec mi nevadilo malé množství dialogů (Márguez má prostě svůj úžasný vypravěčský styl) a ani množství Aurelianů a Arcadiů (kreslil jsem si rodokmen a pro línější jedince existují již vytvořené rodokmeny, pak není problém se v postavách vyznat), vlastně nevím pořádně co vytknout. Co však vím jistě je to, že na tuto knihu jen tak nezapomenu. Opravdu mě bavilo sledovat vývoj rodu Buendíů i jiných postav z Maconda, jedna z těch knih, u kterých je vám líto, že je už konec.

12 19.08.2017

Jako každá delší sbírka povídek od jednoho autora, obsahuje tato lepší a horší povídky. Rozhodně se nejedná jenom o hororová témata a vlastně jsem za to rád. Před čtením této sbírky jsem, jako většina, Poa považoval za autora hororového, ne za výborného humoristu, satirika, společenského, literárního kritika atd. Poe je v prvé řadě básník, píše tedy POEticky a už jen kvůli tomu, jak krásně se čte, jak krásně znění tóny jeho vět v mé hlavě musím dát plné hodnocení a doporučit každému, kdo stojí o vznešenou literaturu. PS: Před nedávném jsem četl Baudelairovi Květy zla, výtečného dílo a přesto většinu svého života zasvětil Baudelaire překládání Poea.

12 05.02.2017

Další výborná detektivka z 87. revíru. Vyzdvihl bych opravdu skvělé dialogy a realistické vyšetřování. Myslím, že právě kombinace čtivosti, reálnosti celého vyšetřování a chování postav dělá z knihy čtenářský požitek. Málokdo dokáže napsat knihu, která defacto odpovídá možné realitě a přitom nenudí. Ed McBain nám v celé sérii případů z 87.revíru dokazuje jak geniální autor je.

12 06.02.2014

Po Jezdci z neznáma se tato knížka těžko hodnotí, protože co se týče schématu westernu na celý čáře vyhrává Jezdec z neznáma, ale Muž se srdcem kovboje nám ukazuje jak žili kovbojové v oné drsné době a jelikož příběh plyne přes 40 let, můžeme pozorovat modernizaci Západu a s tím i částečné odpadnutí pravé podstaty kovboje. Příběh tak smutný a krásný zároveň, že není jednoduché popasovat se s ním a přiznat si, že tenkrát bylo vše čistější a přímější.

12 17.12.2013

Ač součást povinné četby, knihu jsem přečetl ve dvou dnech. Určitě jedna z nejlepších a nejčtivějších knih k maturitě. :-)

12 12.09.2012

Třetí knihou navazují Dvě věže na předchozí svazek Společenstvo prstenů. Příběh pokračuje, jako by ani neměl být přerušen, což ostatně v původním Tolkienově plánu ani být neměl, ale nedostatek papíru a možná i nakladatelská strategie tenkrát udělala své.
Sledujeme putování odtržených skupin Společenstva, objevují se nové tváře, pro mě rozhodně nejzajímavější postavou je v tomto díle Boromirův bratr Faramir, a objevují se i tváře dobře známé.
K formě vyprávění jsem se vypsal už u příspěvku k prvnímu svazku, zde bych jenom napsal, že to, co jsem si myslel, stále platí, kde je dobrý celkový příběh a myšlenka, jsou aktéři nakonec dobře pochopitelní a mají psychologickou hloubku, aniž by autor musel popisovat nutně všechny psychické stavy svých postav. Nejblíže je to patrné na Samově vývoji.

"Jestliže opravdu nemůžeme udělat víc, musíme udělat právě to." (Aragorn, s. 101)
"Ten, kdo nedokáže v nouzi zahodit poklad, je spoután." (Aragorn, s. 179)
"... chvála od chvályhodných je nade všechny odměny." (Faramir, s. 315)
"Zdá se mi totiž méně zlé radit jinému, aby zrušil slib, než udělat to sám, zejména když vidíš přítele, který se v dobré víře zavázal k vlastní škodě." (Faramir, s. 327)
"Ale v příbězích, na nichž doopravdy záleží, které si jeden pamatuje, v těch to tak vůbec není. Do těch lidi obyčejně prostě spadnou vede tudy jejich cesta, jak jste povídal. A řekl bych, že měli spoustu možností, jako my, obrátit se zpátky jenomže to neudělali. Slýcháme jen o těch, kdo šli pořád dál a ne vždycky k dobrému konci, to ne; aspoň ne k takovému, jakému by řekli dobrý ti, kdo jsou uvnitř v příběhu a ne vně." (Sam Křepelka, s. 348)

11 05.07.2023

Po dočtení mi zůstalo spoustu dojmů a chci sakra ochutnat, jak chutnají plody moruše, protože jsem je nikdy neměl. Ale teď vážně... Tohle je prvotina? Nevím, jak moc to je fikce, jak moc zobrazení reality autorova života, ale v posledku na tom nesejde, Hořava i na velmi osobním prostoru líčí život taký jaký skutečně je. Kdo někdy měl starého psa nad smrtí, tomu se při čtení pasáže z Hořavovy knihy o psu, který čumí do řeky, chtě nechtě musí vybavit, že ono to tak je, a je to smutné, ale je to pravdivé. Ač kniha nemá děj v pravém slova smyslu, je to spíše souhrn fragmentů, stejně se tam dají najít klíčová témata, pro mě jím byla určitě paměť a vzpomínky. To, jak splývá Banát, Brno, Bavorsko, a jak splývá stařičká matka a stařičká dcera v hospice, to jak jeden noční vichr, připomene jiný, to je zázrak lidské asociativní paměti. Nakonec právě jen to zbývá, splývá a plyne, bolí to a hřeje. Hořavova próza mi skutečně připomíná Čepovu tvorbu, jak pracuje s jazykem je jedna stránka, ta formální, a to není začátečnická forma a to potěší – umělecké hraní si s jazykem, ale mě kniha také zasáhla osobně, svými obrazy, svým obsahem. Venkov, zima, štípání dříví, zběhlí psi, pálenka, dující vichr, ticho a klid, ticho a smrt. Máloco si vyčítám více, než že jsem se současnou českou prózou začal tak pozdě, že jsem ji tak dlouho nechával na pozadí, upozaděnou, a přitom je to próza světová, minimálně ta Hořavova ano.

11 04.12.2022

Myslím, že se zde v komentářích úplně nerozlišuje autor a vypravěč, vyprávěné a prostředek vyprávění, protože pokud jde o charakter Tarase Bulby, je snad zcela jasné, že kromě vlasteneckého nadšení, které je snad u něho pochopitelné, aspoň v době, kdy se válčilo o každou píď země dosud neohraničené, má i temné stránky, které převažují, hlavně destruktivní touhu válčit, dobývat a sekat hlavy, že jeho válečná mánie skončí pro většinu jeho kamarádů tragédií není snad tajemstvím. Gogol jako vypravěč (nebudu teď vycházet z Gogola jako člověka, ale jako textového prvku, jak se Gogol projevuje v roli vypravěče) plně neidealizuje kozáky, vzpomeňme si alespoň na dvě scény, kde je válčení a vzájemná nenávist překonána, první z nich je večer před odjezdem Tarase a jeho synů, kdy jejich matka přijde se ještě naposledy na své syny zadívat, je to scéna, která dává jasnou odpověď na to, co si Gogol jako vypravěč asi o válce mohl myslet, toto pak lze ještě podpořit scénou Andrije a mladé polské šlechtičny, kde je opět překonána nenávist mezi kozáky a Lachy (Poláky), Gogol-vypravěč zde poukazuje na to, že je něco hlubšího než národnost, a to lidství, které spojuje, nikoli rozděluje. Lyrická rovina díla je podpořena popisy ukrajinských stepí a nočních obloh, jakoby Gogol-vypravěč chtěl dát válku a přírodu, destrukci a tvořivost do kontrastu. Kozáky zobrazuje jako válčící bestie, které napichují malé děti na kopí a hází do ohně k hořícím matkám, toto dle mě zcela odporuje tomu, že by Gogol idealizoval kozáky, ale jsou zde i závěrečné scény až patetického Bulby, ale myslím, že Gogol předpokládal inteligentní čtenáře, které v i tomto historickém románu naleznou prvky ironie a satiry, co můžeme být nižšího než starost o to, abych jako ataman dobře vypadal před ostatními, stejně tak jeho synové, a jeho dýmka se nesmí ztratit – zde vidím vrchol nízkosti, kdy věc je důležitější než lidské životy, ty mohou být ztráceny, ale aby se ztratila dýmka, to by byla pohroma, že by Gogolova vrcholná satirická scéna? Nakonec nás ty nejnižší věci zahubí a ničí, kde není místo pro lásku a odpuštění v rodině, tam se sotva může pochopení přenášet i na úrovni národů. Taras je podobně jako Melvillův Achab postava temná, manická, ale možná že spíše než odsouzení, zasluhuje Taras odpuštění a pochopení. A to se spíše jen domýšlím, jak to ten Gogol asi myslel, ale že je tento román či spíše delší novela základním dílem ukrajinské/ruské literatury není pochyby, že má být čtena a interpretována stejně tak, a možná je v současnosti aktuálnější než kdy dříve. Odsuzovat knihu dle toho, že mi její postavy nejsou sympatické, to mi přijde jako naivní čtenářský přístup, pokud chceme číst jen to, co nám působí dobře, ale pokud čteme, abychom byli také znepokojeni, aby nás umění vedlo k defamiliarizaci, abychom viděli i ty temné stránky lidské duše, pak je Taras Bulba ta správná literatura.

"Ale neznámá je budoucnost, stojí před člověkem podobna podzimní mlze, která se zvedla z bažiny: beze smyslu lítají v ní ptáci nahoru dolů, mávajíce křídly a nerozeznávajíce zrakem jeden druhého – holubice, nevidouc jestřába, a jestřáb, nevida holubice – a žádný z nich neví, jak daleko letí od své vlastní záhuby..."

"A kdyby něčí slovo dovedlo vyjádřiti... Ale ani dláto, ani štětec, ani velemohutné slovo není s to, aby vyjádřilo, co někdy lze zříti v očích dívčiných, ani onen cit pokory, jenž naplní toho, kdo do takových dívčích zraků se dívá."

11 23.10.2022