JulianaH. komentáře u knih

(Četla jsem středověkou část.) Stručný přehled maďarských/uherských dějin, který ale obsahuje i zajímavosti. K plynulému čtení se text nehodí, ostatně pro ně nejspíš nebyl určen, ale je to výborná pomůcka řekněme k ověření posloupnosti u panovníků.

Souhlasím s předchozím komentářem: marxistické podání není tak protivné, jak by být mohlo, a vyvažuje ho suma faktů přehledně uspořádaných do kapitol o dějinách, filosofii, náboženství, literatuře i výtvarném umění obou antických říší. Bohužel chybí kapitola o antické vědě, ale zájemce ji může nahradit dvousvazkovou Vědou ve starověkém Řecku od B. Farringtona.

1 10.11.2019

První kniha ze série, kterou jsem kdysi dostala od rodičů. I přesto, že moje vydání mělo vadnou lupu, mě příběh bavil. Dokonce natolik, že jsem ho dočetla i bez vyzrazení některých tajemství, jejichž odhalování měla lupa sloužit.

1 08.11.2019

"Zvířátka" nejsou tak zábavná jako Durrellovy knihy. Navíc jsem nějak nepochopila, proč si Jacquie Durrellová stěžuje na chudáka Juana Peróna, ačkoli jim diktátor dovolil v Argentině odchyt zvěře, ba dokonce mluví o jeho "odstranění". To mi přijde jako vrcholný nevděk a zvedlo mě to ze židle. Takže lituji, ale za mě nic moc.

Jedna z nejlepších knih, které jsem četla v prvním ročníku na universitě (díky doporučení autorova přítele prof. Žemličky). Obdivuji, jak důmyslně dovedl Dušan Třeštík rekonstruovat Kosmův život na pozadí jeho doby, mlhavého a jistě ne "zlatého" raného středověku. Člověk se tu dočte o periodických hladomorech na jaře i o tom, jak se bylo možno ztrapnit v latinské konverzaci gramatickou chybou; tedy o lidu i o intelektuálech. Kromě toho pan Třeštík přirozeně rekapituluje onu malou sumu informací, jež o kronikáři máme, a přispívá třeba do debaty o Kosmově údajném polském původu. Knížka mě potěšila a bavila mě od začátku až do konce. 10/10

1 28.09.2019

Nevzpomínám si, v kolika letech jsem knížku četla, ale byla pro starší děti a mě trochu nudila "dospělost" příběhu. Soucítila jsem však s ryzákem Glaumurem, jehož jméno mi nepochopitelně utkvělo v paměti do dneška. A druhá část příběhu, akčnější než první, mě nakonec dokázala zaujmout.

Jedna z mých nejmilovanějších knih na rozhraní druhého a třetího roku. Nad realisticky zobrazenými zvířátky se mnou trávily hodiny matka i prababička. Hrozně mě fascinovala veš, a jelikož jsem o ní pořád mluvila, prababička mi to musela zakázat, abych prý nedělala ostudu před cizími lidmi. :D

1 22.09.2019

Vynikající učebnice, kterou jsme používali na dějinách umění, vybavená řadou barevných fotografií s popisky. Právě tady mě uchvátila Níké Samothrácká.

1 21.08.2019

Literární láska. Původně jsem si ji donesla z antikvariátu v domnění, že jde o nějakou antologii pramenů, a když jsem zjistila, že nikoliv, založila jsem ji do knihovny. Pak jsem ale v učebnici literatury narazila na autorův medailonek a zamilovala jsem se hluboce a osudně.

Po dvou stránkách první povídky mi tekly slzy, což se mi obvykle neděje. To ta jemná citlivost pisatele.
Má dokonalý smysl pro výraz. Skutečně vládne jazykem: nikdy nesetře poetičnost, kterou má čeština sama od sebe. K tomu výstižný realismus v detailu, nádherné, vnímavé zachycení krajiny (impresionistické a velmi vyspělé) i člověka a jeho projevů (drobnohledné, také vyzrálé). A jaké porozumění měl pro ducha dějin!

1 10.08.2019

Mohlo mi být mezi 10 a 12 lety, když jsem Lvího Charlieho četla. Od té doby jsem ho neměla v ruce, proto budu vycházet ze svých tehdejších dojmů.
Myšlenka, že Charlie umí mluvit s kočkovitými šelmami díky výměně krve mezi jím a leopardím mládětem, mi přišla absurdní už tehdy. Svět budoucnosti jsem ještě bohužel ocenit neuměla, ale únos chlapcových rodičů mě docela zaujal. Především tím, že Charlieho maminka použila v dopisu na rozloučenou, který psala před zraky únosce, neobvyklé výrazy, aby synovi došlo, že něco není v pořádku. To jediné, co mi utkvělo v paměti ze zbytku knihy, byl výraz "zdymadlo", pro mě tehdy nový. Koláž na deskách mi připadala (a dosud připadá) divná a odpudivá.
Dnes už bych knihu neotevřela, protože dospělýma očima ji vidím jako propagandu imigrace a multikulturalismu.

Jako malá jsem za tenhle knižní dárek rodičům příliš nepoděkovala, naopak. Postupně mě ale příběh začal bavit a dočetla jsem ho se zájmem. Utkvěl mi plyšový medvídek panda, kterého Felicii věnovala kamarádka, aby ho hrdinka zanechala na Antarktidě, ačkoli pro ni bylo těžké se od něj odloučit.

1 09.08.2019

Uff. Pramen je to zajímavý, protože ukazuje, že bolzanovci nebyli nábožensky tak svobodomyslní, jak by se na první pohled zdálo; dokonce že se dokázali postavit po bok restaurativního katolicismu.
Ale autorova němčina a jeho způsob psaní (ve formě period přes půlku stránky A4) mě doháněly k zoufalství snad měsíc. Bylo to strašlivé. A to i navzdory hezkým pasážím, například o tom, co pro P. Schneidra znamená křesťanství.
Značně se mi také nelíbil způsob, jak autor přistupuje k adresátovi. Sice mu vyká (oproti jiným textům, jež proti Smetanovi byly napsány), ale co chvíli se nedokáže zdržet obvinění osobního rázu, např. neustálých nařčení ze zlé vůle.

Překládám půvabnou, údernou pasáž:
„Uplynulá staletí křesťanství pro Vás neznamenají nic; nejpočestnější, nejneneúnavnější, nejduchaplnější, nejučenější hledači pravdy, kteří nás z těchto staletí oslňují jako hvězdy a kteří katolické učení s nejpevnějším přesvědčením o jeho pravdě a božskosti ctili, vyznávali, praktikovali a hájili, neznamenají pro Vás nic; požehnání, jež Kristovo učení v průběhu staletí přineslo jednotlivcům, rodinám, společenstvím, národům, lidstvu, třebaže je jeho bohatství tak nezměrné, že zlo, které Vaše hříšná a nevinná pověra způsobí, sice naplňuje slzami oko toho, jenž je přítelem lidí, ale nemůže umenšit dík jeho srdce za dobrotu onoho učení, Vám neznamená nic; 250 miliónů Kristových vyznavačů stojí tohoto času proti 855 miliónům, které, jelikož holdují jinému názoru, sotva mají nějaké ponětí o Kristově učení, kdežto pro Vás tento celkový počet 12 500 miliónů neznamená nic!“

Knížku jsem dostala asi jako dvanáctiletá. Rezolutně jsem prohlásila, že je to blbost, což k četbě podnítilo i moji máti a ta mi dala zapravdu.
Jako čtrnáctiletá jsem na ni znovu narazila ve svojí knihovničce, začetla jsem se a nadchla mě. Tehdy už jsem měla trochu jiný čtenářský vkus a prokládala jsem "Charlieho" Shakespearem. Je zvláštní, že právě na tom rozhraní, kdy jsem přecházela od dětské literatury k dospělé, mi kniha přišla vhod. Dokonce tak, že jsem si okamžitě musela koupit další díly.
Dodnes ráda vzpomínám na Charlieho strýčka, na spolužáky s kouzelnými nadáními a na Willyho krysu Rembrandta. Tajemná atmosféra školy, sršící tajemstvími, se autorce podařila a celek působí půvabně. Zpětně hodnotím jako jednu z nejlepších dětských knih, kterou jsem četla mezi 10. a 15. rokem (vedle "Bratra vlka").

1 22.07.2019

Chtěla jsem vědět, jak vypadá typické dílo růžové knihovny, a Pohádka mládí mě v tom ohledu naprosto uspokojila. Má asi všechny rysy žánru: předpovídatelný děj i konec, jednoduché kladné a záporné postavy, výchovné pasáže. Hrdinka je vtělením ryzí, andělské čistoty a ctnosti: je zodpovědná, vážná a vděčná, nechce své dobroditelce přidělávat starosti, mateřsky se stará o mladšího bratra a respektuje svoje postavení cizince, proto hodlá ze sídla co nejdříve odejít. Konec je tak kýčovitý, až to bolí: oba novomanželé – hrdinka i její dřívější tyran – se radují ze vzájemné lásky v rajské krajině plné slunce a, myslím, vodopádů. Patrně si autoři (kupodivu muži) plnili své romantické sny prostřednictvím psaní.

V patnácti letech, kdy jsem knihu objevila v babiččině knihovně, mě na ní zaujal hlavně archaický styl (1925). Pamatuji si, že jsem si z ní vypisovala slova, která jsem dosud neznala. Líbil se mi také zažloutlý papír potřísněný skvrnami buničiny a křehká vazba z odrané černé kůže.
Vybavuji si i základní kontury příběhu: maminka obou sourozenců umírá hlady ve vlakovém kupé, kde sedí zároveň s lidumilnou a zámožnou ženou. Ta adoptuje její děti, Magali a (myslím) Freddieho, a poskytne jim domov na svém sídle. Často ale cestuje, a tak sirotky trápí starší chlapec, který jednou Magali švihne jezdeckým bičíkem, až jí teče krev. Jakmile Magali dospěje, chce i s bratrem odejít, ale cosi jí v tom zabrání. (SPOILER) Samozřejmě, že dětská zášť vyprchává, hrdinka a místní chlapec se do sebe zamilují a nakonec se vezmou. Freddie se pak může stát malířem, jak si přál.

S odstupem šesti let vidím výhodu tohoto románku v tom, jak cudný a křišťálově naivní je. Kdybych se růžovou knihovnu rozhodla zkoumat na příkladu mladšího díla, asi už by se blížilo knihovně červené, a to by byla škoda.

Úplně první kniha v mém životě, kterou si ostře vybavuji. Od chvíle, kdy mi ji teta darovala, jsem nutila všechny členy rodiny, aby mi ji četli. A to s takovou vehemencí, že jsem záhy uměla verše zpaměti. Jedna z nejranějších vzpomínek mého dětství je, jak mě rodiče vybízejí, abych Toníka zarecitovala návštěvě. :)

1 07.07.2019

Josef Dobrovský: jedna z největších osobností českých dějin a zároveň velikán světového formátu. A moje celoživotní láska.

Před několika lety jsem celý text přepisovala z Včely a při tom jsem se učila číst švabach a bratrský pravopis. Stálo to za námahu, jelikož je to práce vynikající. Její hlavní přednost nejspíš spočívá v tom, že Palacký znal Josefa Dobrovského osobně, a to velmi dobře. Nejcennější mi tedy připadají nárysy jeho povahy, jako jsou tyto:

* „Živá jeho letora, jeho věrná, mnoho obsahující pamět, vedená ostrovtipností a jasným čilým rozumem, uchránily jej před tím, že tím, co již věděl, nikdy se nespokojoval, nýbrž hlouběji vždy ještě pátral [...]."
* „Nesmírný poklad vědomosti považoval za jmění všeobecné pro všecky ty, kteří jich použíti žádali; literní pomůcky s jinými tak ochotně sdílel, jako skrovné své důchody a šatstvo. Naskytla-li se příležitost něco dobrého prokázati, byl mu přítel jako nepřítel. Mnohý pohnutlivý příklad horlivého a s vlastním obětováním spojeného pomáhání jeho dlouho ještě Čechům v paměti vytrvá. A při tom byl předce vždy vesel a pln žertovného rozmaru. Všecko, v čem obzvláště city panovaly, dlouhou chvíli mu působilo, díla svobodné obraznosti hrubě nemiloval; za to však obliboval si radosti společenské, nevšední ostrovtip, žert a ironii; a ačkoliv se při takové příležitosti někdy příliš daleko pouštěl, předce nikdy z mezí slušnosti nevykročil, aniž byl komu hrubě tím ublížil."
* „Směr ducha Dobrovského byl vůbec více kritický nežli dogmatický, t. j. on raději cizím na odpor se stavěl a je opravoval, nežli by byl své náhledy soustavně v celek uváděl. [...] On trpělivě vždy učené odporování i nejslabšího odpůrce vyslechl, a tolik vážnosti mu prokázal, že jej důkladně o pravdě poučil."

Životopis je digitalizovaný v rámci projektu Kramerius („Česká wčela“, ročník 1845, výtisk číslo 33, str. 261-263 + následující čísla)

1 01.07.2019

Četla jsem na střední škole týden před soubornými zkouškami z literatury, opakujíc si zároveň 20. století. Až na to, že těsně před zkouškou se mi o autorovi zdálo, to byla docela příjemná relaxace.

Že bych se ale řezala smíchy, se opravdu říci nedá. Haškovi patrně nikdy nepřijdu na chuť a ani nevidím důvod, proč se o to snažit (konec konců nejsem Čech). Přišel mi také občas nemístně cynický, jmenovitě v titulním textu o školních čítankách. A jeho antiklerikalismus na mě byl asi trochu příliš. Jednou bohatě stačilo.

1 30.06.2019

Nečetla jsem knížku celou, nýbrž jen obsáhlou část, kterou nám poslal naskenovanou vyučující sociálních dějin. Ujišťoval studenty, že se jim to bude zaručeně líbit, a nemýlil se. Bylo to hodně silné čtení.

Pětileté děti, které ještě neuměly pořádně mluvit, pracující v sirkárně. Autorova šestiletá sestřička, která byla ze školy poslána do služby jako výpomocná síla, ale měšťanská rodina ji musela vrátit, jelikož byla vyčerpaná. Patnáctiletý autor nosící matce putny s vodou z Košíř na Smíchov - pěšky. Ztráta náboženské víry a rouhání jeho maminky v důsledku utrpení.
Dělníci pracující v nedýchatelném horku (a pachu) v podvlékačkách, dělnice v jediné sukni. Spáči po dvou hodinách buzení nakopnutím. Chléb s máslem jako jediné bolestné za to, že muž přišel o prsty. Židovští dozorci bijící muže i ženy a nutící děvčata, „aby s nimi šla do kanceláře“. Dívky od 12 do 20 let stydící se za své bosé nohy, a proto tančící jen pod okny hospody, které byly znásilněny mimojdoucími opilci, jestliže nestačily včas utéci. Dělníci v noci světélkující fosforem; dělníci, již se po vypuknutí epidemie hroutí při chůzi a zůstávají ležet. Vyčlenění přadláků a tkalců ze společnosti, takže v hospodě musí sedět na nejhorším místě u dveří. Život v hliněných dírách s jediným oknem a dveřmi z prken.
Fakt, že vyhořelé sklady, které se v sirkárně vznítily kvůli nepozornosti unavených dětí, musely dělníci hradit neplacenou prací od 6. ráno do půlnoci. Že si museli platit lékaře, k němuž však nesměli jít. Že byli nuceni kupovat v továrně odstřižky za dvojnásobnou cenu.

A pak autorovo „ne". Dělníci shromáždění kolem gramotného druha, který jim na dvoře pod lipou předčítal z novin o prusko-francouzské válce. Angažmá v Dělnické jednotě a Dělnických listech. Oslavné písně na Lassalla a na odkaz Velké francouzské revoluce. Založení dělnické čítárny na Smíchově, kde chudí studenti vyučovali čtení, psaní a němčině. „Bída je nejlepší učitelkou socialismu“. Letáky zastrkávané pod kladiva, na stroje, do ruky sv. Jana na Mostě. Opakovaná ztráta zaměstnání kvůli Rezlerově politické aktivitě. A jeho stejně chudá manželka. Zkrátka - silné čtení.

1 30.06.2019

Drobný životopis této pozoruhodné osobnosti mi zpestřil den před zkouškou z osvícenské literatury, začež autorovi děkuji. Četl se velmi příjemně. Ať žije osvícenská drzost mladých a nadaných duchů.

1 30.06.2019

Soubor pěti Besed mládeže v pevné převazbě jsem před několika lety objevila v babiččině knihovně. Nejen že mě zajímala parafráze Balbínových Miscellaneií, kterou jsem také okamžitě přečetla ve vaně, ale byla jsem zvědavá také na ostatní sešity: jakou "spasitelnou a vzdělavatelnou" četbou že se bavila mládež na konci předminulého století?

Oba vzdělávací sešity (Balbín a Řecko po řecko-perských válkách) byly mimořádně poučné. Z posledně jmenovaného jsem načerpala informace, které jsem později použila na universitě u zkoušky z řeckých dějin, a to byl jeho modelovým čtenářem školák. Zato sešity beletristické jsou naivní, jednoduché a křečovitě didaktizující. Jen Stříbrné loďstvo se četlo tuze příjemně, člověk se s ním na chvíli vrátil k dobrodružným příběhům dětství.

1 30.06.2019