Pohádka mládí přehled

Chtěla jsem vědět, jak vypadá typické dílo růžové knihovny, a Pohádka mládí mě v tom ohledu naprosto uspokojila. Má asi všechny rysy žánru: předpovídatelný děj i konec, jednoduché kladné a záporné postavy, výchovné pasáže. Hrdinka je vtělením ryzí, andělské čistoty a ctnosti: je zodpovědná, vážná a vděčná, nechce své dobroditelce přidělávat starosti, mateřsky se stará o mladšího bratra a respektuje svoje postavení cizince, proto hodlá ze sídla co nejdříve odejít. Konec je tak kýčovitý, až to bolí: oba novomanželé – hrdinka i její dřívější tyran – se radují ze vzájemné lásky v rajské krajině plné slunce a, myslím, vodopádů. Patrně si autoři (kupodivu muži) plnili své romantické sny prostřednictvím psaní.

V patnácti letech, kdy jsem knihu objevila v babiččině knihovně, mě na ní zaujal hlavně archaický styl (1925). Pamatuji si, že jsem si z ní vypisovala slova, která jsem dosud neznala. Líbil se mi také zažloutlý papír potřísněný skvrnami buničiny a křehká vazba z odrané černé kůže.
Vybavuji si i základní kontury příběhu: maminka obou sourozenců umírá hlady ve vlakovém kupé, kde sedí zároveň s lidumilnou a zámožnou ženou. Ta adoptuje její děti, Magali a (myslím) Freddieho, a poskytne jim domov na svém sídle. Často ale cestuje, a tak sirotky trápí starší chlapec, který jednou Magali švihne jezdeckým bičíkem, až jí teče krev. Jakmile Magali dospěje, chce i s bratrem odejít, ale cosi jí v tom zabrání. (SPOILER) Samozřejmě, že dětská zášť vyprchává, hrdinka a místní chlapec se do sebe zamilují a nakonec se vezmou. Freddie se pak může stát malířem, jak si přál.

S odstupem šesti let vidím výhodu tohoto románku v tom, jak cudný a křišťálově naivní je. Kdybych se růžovou knihovnu rozhodla zkoumat na příkladu mladšího díla, asi už by se blížilo knihovně červené, a to by byla škoda.