_jukL
komentáře u knih
Cesta
Cormac McCarthy
Solidní post-apo, které je pro mě spíš cestopisem katastrofy, než nějak toliko adorovaným depresivním dílem. Ale to je čistě subjektivní, protože strach ze smrti a ztráty nejbližších jsem bohužel již pozbyl v čistě nevyhnutelný - a přesto tak obecně odmítaný - životní pragmatismus. Zbytek bylo nicméně velmi pěkné čtení, které mě dovedlo vtáhnout a vnutit mi předobraz tragédií ztrestaného světa do nejposlednějšího detailu.
Teď a navždy
Ray Bradbury (p)
Dvě povídky - Kdesi v dálce hudba zní… a Leviatan 99, značně rozdílného obsahu a tématu, obě ovšem v něčem podobné. Ta první o stárnutí, smrti a magii času, druhá o posedlosti a odevzdanosti. Asi. To je jedno o čem to je, důležité, že obě promlouvají ke čtenáři stejně - stává se nakonec pouhým pozorovatelem Bradburyho a jeho spisovatelského mozku, nikoliv aktivním účastníkem děje, jako v jeho nejslavnějších dílech. Je to asi tak správně, jsou to knihy ´pro sebe´.
K první jsem zkraje přistupoval jako k Pampeliškovému vínu a nějakou dobu se to vyplatilo, záhy jakoby Bardbury plakal za lidmi, které potkal a kteří jej inspirovali. Poslední třetina je jako kra, která opustí svůj mateřský ledovec a za oslavného potlesku nad tímto dílem plave vstříc svému konci. Velmi silné, nicméně čtenář se dostane do "no, tak to prostě už je..." stavu.
Leviatan je něco podobného, základem je Melville, Bradbury na tomhle základě postaví myšlenkový konstrukt podobný první povídce. Bohužel pro mě, nejsem Melvillem nějak posedlý a myslím, že čistě tvůrčí - nikoliv parafrázující - Badbury by u mě vyhrál (víc).
1985
Anthony Burgess
První část těžká, ale dobrá - Brugess to měl v hlavě srovnané (aspoň sám pro sebe), je tam hodně se k čemu vracet, co nechat podstoupit kritiku a dialog - líbí se mi to. Jako pojetí a vysvětlení Něčeho a Někoho skvostné.
Se samotnou částí 1985 mám problém - jednak s ní duševně nesouhlasím, a vlastně už v esejích bych musel proti Burgessovi vystoupit - se mi to kecá 40 let od vydání. Druhak tak nějak podprahově cítím, že Burgess chtěl své eseje zhmotnit za každou cenu, až inspiraci našel u sebe sama o pár strach dřív (či naopak) a děj tak doslova nalinkoval mezi ´nařezaný salám´. Výsledkem je strojový, až technokratický, příběh, na jehož konci člověk necítí vůbec nic a vůbec má pocit, že na tohle čekal už posledních sto stran jak na smilování.
Jako celek zde pak 4*, coby průměr 5 a 3, ale hodnocení je irelevantní.
Proměna
Franz Kafka
To je docela depresivní knížečka. Když jim nosil peníze a hopsal jak chtěli, tak jim byl dobrý. Najednou jim není dobrý ani na to, aby ho přijmuli. Zaměstnáním zblbý Řehoř si sám v sobě brouka dlouho ani nepřipouští, ale nakonec teskne po maličkostech, které mu přišly dřív tak nějak samozřejmé.
Nejsem nějaký kafkolog, ale těhle pár stránek je neskutečně natřískaných vnitřní zlostí nad panujícími poměry jakési omezené společenské užitnosti člověka, jak se lidská bytost změní na pouhý nástroj užitku i pro nejbližší a jak ti nemají problém zavrhnout jim nejbližšího.
Ritmatik
Brandon Sanderson
Koupil jsem to dceři, jestli jí bude Sanderson sedět a bezpochyby "jí" objednám ještě něco dalšího. Skvěle se to čte, přestože tkz. pro mládež, tak mě to nijak neuráželo. Konec jsem čekal možná trochu složitější, ale jinak asi není moc co vytknout. Super odpočinková věc.
Konec civilizace
Aldous Huxley
Vnímat Huxleyho Brave New World jako nějakou anti-utopii je podle mě chyba a zjednodušení. Ta knížka je víc o tom, čeho se Huxley osobně bál, co viděl jako riziko rychlého vývoje společnosti a jaké nebezpečí cítí. Beru tuto knihu spíš jako osobní zpověď zadumaného člověka, kterou převedl do nějaké čtivé formy. V tomto ohledu je to enormně silné dílo. Přestože je dnes už velmi, velmi (vzhledem k tématice) stará, Huxley se perfektně trefil do podstaty lidské odevzdanosti. Sám sebe později revidoval a viděl 1984 jako trefněji napsané dílo, mám zde ovšem jednoznačný názor - Huxley neviděl za roh a sám sebe nedovedl docenit. Nemohl. Nemohl totiž tušit, co se společností udělá diktaturou zlomená svoboda - a jeho, dnes již přes devadesát let stará, kniha je naopak daleko přesnějším vyjádřením toho, kam společnost spěje. 1984 se velmi často ´cituje´ (kolikrát mám pocit, že hlavně lidmi, kteří ji ani nečetli) jako turbo-odpověď na všechny pocity společenské nedokonalosti, ale minimálně poslední dvě dekády to vidím přesně naopak - je to Brave New World, která mířila do černého a jak stárne, mám z ní den co den ještě silnější zážitek.
Rozrušená země
Michail Alexandrovič Šolochov
Nechápu a nikdy nepochopím. Vždyť ta kniha je těžká kritika postupu proti kulacké kultuře na vesnici! Vešla do historie jako bolševický škvár s tím, že soudruzi asi nepočítali, že by si to kdy přečetl někdo jiný, než nadšený souputník jejich budování a vymývání mozků. Jenže v té anti-rozkulačovací rovině paradoxně funguje asi 3x líp než v originálním záměru. Fascinující historie.
Tichý Don
Michail Alexandrovič Šolochov
Největší sranda na té knížce je, že ji podle mnoha zdrojů obšlehl od nějakého bělogvardějce - když jsem četl tohle a Rozrušenou zemi, tak jsem nedovedl pochopit, proč za toto dostal Leninův řád a ne kulku do týla. Šolochov tak pro mě zůstává čistě protirežimním spisovatelem - byť naprosto nechtěně. Protože nic nedovede popsat zrůdnost rozkaličení donských tak skvěle, jak "jeho" knihy.
Jak se kalila ocel
Nikolaj Alexejevič Ostrovskij
Já tyhle knihy četl vždycky s jinou optikou, tahle se mi se Šolochovem nejvíc zaryla do hlavy. Je třeba to nečíst jako román o boji proti bílým, ale o tom, jak se bolševismus vkradl do duší lidí i autorům. Když to člověk začne brát jako ´dokument o temnotemné tmě´, tak zjistí, že je to vlastně docela super knížka. Pro ostatní by to měl být hlavně historický dokument o nějaké době.
Kapitula: Duna
Frank Herbert
Asi to nerozporuplnější na závěr. Kapitula je kniha o dvou výrazných tvářích. Ta první je, bohužel, první půle knihy, kde se doslova stane jediná věc hodná zaznamenání, jinak se odbyde v záplavě standardních introspektiv a úvah - až člověku přijde, že se chtěl Herbert tak trochu vykecat a vybral si na to prostor a čas. Židovská linka byl asi črt myšlenek pro jiné zpracování, nicméně nějak nefungovala.. na druhou stranu dostala jen minimum prostoru.
Druhá půle knihy je naopak epesní závěr originální série, byť musím dát za pravdu oboum postojům - konec se může zdát velmi otevřený. Ale zároveň není. Duna přeci nemá skončit jednoznačně, celý epos ukazuje několikrát, že skutečná historie se rozprostře ve velmi dlouhých pláních, ať už se některé rozhodující cesty protly v časově krátkých křižovatkách. Duna nemůže mít konec, nemá mít žádnou myšlenku na závěr. Beru konec Herbertových knih zde a takto a nemám s tím problém.
Děti Duny
Frank Herbert
Děti Duny po Spasitely funguje opět přibližně tak dobře jako první díl série - rozvine se nad daleko silnějším spektrem událostí, ale zároveň si udržuje potřebnou dynamiku vývoje. Něco, co se už v sérii nebude opakovat (a ne nutně to vždy nějak extrémně vadí, prostě je to konstatování). Potřebné postavy dostávají dostatečné odůvodnění, obsah a prostor, přitom je zachován poměr mezi důležitostí postavy a prostorem, které dostanou. Nevím co bych tomuto pokračování vytkl, všechno cajk.
Kacíři Duny
Frank Herbert
Introvertnost Božského imperátora se přeměnila v klokotavý děj, ale bohužel vsákla mnohem víc herbertovského nešvaru - množství introspekce a dialogů, které nijak nikam nic neposouvají. Je to škoda, protože je to jeden z pouhých dvou problémů celé knihy.
Naopak, nové postavy jsou napsány skvěle a fungují zcela precizně, až bych pomalu řekl, že v minulosti se to snad v žádném díle série takto nedařilo. Největší kus si urval bezpochyby Teg, no kdybych měl naopak jmenovat prozměnu poslabší kus, tak Sheeana - její postava se nezdařila, možná nastoupila příliš brzy a očekávání byla velká. Její hloubka je ovšem celou knihu falešná.
Definitivně v poloze ´nevím´ je pak standardně Duncan, tady mi přijde všeobecně, že celý narativ s gholy se autorovi vymknul z ruky už dávno, ale nějak se rozhodl ho prostě živit i nadále.
No a druhá majoritní výtka - popis rozhodujících událostí se bohužel příliš odehrává mezi kapitolami. Tenhle koncept se prostě v závěru vymkl z kontroly. Má to 500 stran a opravdu světo-tvorné události se v podstatě vmáčknou na stránku.
Tak jako tak, Kacíři jsou za mě stále super pokračování, stále je to epické dílo.
Božský imperátor Duny
Frank Herbert
Ne, ta kniha nemá a neměla mít nějaký pádivý děj. Není to podstata - dynamika je v osobě Božského imperátora. Herbert skryl ten pulzující motor do mnoha táhlých dialogů - a překvapivě z toho vylezla nejuhrančivější kniha celé série co se týče toho, jak moc člověk dovede věřit mohutnosti celého autorova díla. Tohle je hranice překračující mnohotvará funkčnost celé Duny, v podstatě nejpromyšlenější kniha v sérii a jediná, která funguje jako skutečný epos.
Kritiku nicméně chápu, Herbert se ani zde nevyhnul několika pro něj klasickým problémům (pro čtenáře) - v knize je příliš mnoho stran v podstatě vatou k ničemu. Nedovede odlišit podstatné od okrajového a čtenář tak sleduje standardní monology nedůležitých postav - nedůležitých jak pro Dunu, tak pro knihu samu o sobě. Trpí na to v podstatě celá Duna, nicméně konkrétně v Božském mi to tak nějak nejméně vadilo (v porovnání třeba s Kacíři, či Dětmi).