Tichý Don

Doháním resty v klasické literatuře a tohle stálo za to. Tedy zatím jen 1.část, kde nás autor hodně seznamuje s krásami přírody a oslím můstkem se často dostává ke srovnání s lidmi. Ve větší části knihy nás seznamuje s kozáckými zvyky. Byli jsme na rybolovu, na námluvách, při sekání trávy. Seznamuje nás mimo jiné s rody Melechovovů a Mochovů. Hlavní postava Grigorij zvaný Griško je takové historické ztělesnění carského Ruska a my na jeho životě sledujeme rozpad té doby. Začíná jako kozák pevně usazený na svém statku a v tomto díle končí jako naštvaný revolucionář. A hrdina. Kromě toho, že se v začínající 1.svět.válce naučil zabíjet, taky život zachránil. Plus trable se ženskými. Četla jsem vydání z roku 1979, které je ilustrované. Hodně dobře ilustrované. Díky kresbám jsem si příběh užila ještě víc.

Jeden z těch velkých světových příběhů, na které se nezapomíná.
Právem se řadí vedle Vojny a míru, Severu proti Jihu nebo knihy Na západní frontě klid k tomu nejlepšímu, co na téma války vzniklo.

Od přečtení už uběhlo hodně vody i povodní, ale z hlavy mi kniha nevyběhla, vynořuje se pravidelně a tak si říkám, že je nejvyšší čas se k ní vrátit.

Skvěle napsaná kniha, i když je pro mnohé mladé čtenáře patrně příliš obsáhlá a tudíž se do ní málokdo pustí. Škoda.

Největší sranda na té knížce je, že ji podle mnoha zdrojů obšlehl od nějakého bělogvardějce - když jsem četl tohle a Rozrušenou zemi, tak jsem nedovedl pochopit, proč za toto dostal Leninův řád a ne kulku do týla. Šolochov tak pro mě zůstává čistě protirežimním spisovatelem - byť naprosto nechtěně. Protože nic nedovede popsat zrůdnost rozkaličení donských tak skvěle, jak "jeho" knihy.

Krásný román, který je románem času a prostoru. Vykresluje v širokém záběru život donských kozáků v přelomových letech 1. světové války, Říjnové revoluce a následující občanské války. Ústřední postavou románu je Grigorij Melechov, na jehož váhání mezi kozáckými tradicemi a revolučními touhami, autor vyjádřil nejen osobní tragédii čestného člověka, ale vykreslil i hluboký obraz celé epochy a jejich protikladů.
Doporučuji k četbě.

Čtyřdílnou románovou epopej Michaila Šolochova (1905-1984) Tichý Don (psáno postupně 1925-1940) jsme měli na základní škole na seznamu povinné četby. Myslím, že jsem tedy tehdy o knize cosi opsaného zapsal do svého školního čtenářského deníku, ale stoprocentně jsem ji tehdy nečetl. Dobře jsem udělal – Tichý Don v žádném případě není literaturou stravitelnou ani vhodnou pro cca třináctileté děti. :: Teď jsem během 14 dnů konečně tento více než čtrnáctisetstránkový opus magnum sovětské literatury prodělal; a konstatuji, že pokud Šolochov za Tichý Don získal v roce 1965 Nobelovu cenu za literaturu, stalo se tak zcela oprávněně. :: Román se odehrává v širším prostředí podonské kozácké vesnice Tatarskoje, zrcadlí – s krátkou reminiscencí na doby carského Ruska a rusko-tureckou válku – události první světové války, částečně i ruské revoluce a především následné ruské občanské války. :: Hlavní postavou je kozák Grigorij Melechov, který se zmítá v proudech citů erotických i vlasteneckých: mezi milenkou Axiňjou a manželkou Natašou, potažmo po konci světové války v pokračujících bojích mezi bělogvardějci/kozáky a mužiky/rudými, mezi tradicí/monarchií a revolucí, mezi opojením zabijáka a dědičnými instinkty zemědělce ze zapadlého kozáckého chutoru. SPOILER: Možno prozradit, že největší silou Tichého Donu je skutečnost, že autor až do konce nenechal Grigorije jasně se v nitru rozhodnout s vědomím, že každé takové fatální rozhodnutí by bylo plodem dalšího neštěstí a – v případě losem pro některou z válčících stran - i volbou proti vlastnímu svědomí. Grigorij tedy bojuje jako lev na straně kozáků proti Němcům a Rakušanům, později jako kozák proti rudoarmějcům, pak na straně rudých, nakonec opět proti rodící se sovětské moci ve Fominově tlupě spolu se zbytky odbojných kozáků a bezskrupulózní soldatesky, vyprodukované devíti lety nepřetržitého válčení. Nakonec i Fomina Grigorij opouští a vrací se do rodné vesnice, kde se mu plní to největší přání, které měl po celé válečné roky: „stál u vrat rodného domu a v náručí držel syna…“ KONEC SPOILERU :: Je podivuhodné, že až na na nepatrné a skoro nepostřehnutelné výjimky Šolochovův román nestraní rudým, ba naopak; pro mě je nyní po přečtení jednou z literárních záhad, jak mohl tento román být vůbec vydávám v Sovětském svazu, respektive v zemích sovětského bloku, a dokonce jak mohl být za socialismu zařazen mezi povinnou literaturu pro české základní školy. Těmi výjimkami v románu, kdy čtenář může vnímat jakési ukročení z nezávislé pozice autora – pozorovatele, jsou postavy ze strany pozdější sovětské moci: proticarský agent Štokman nebo bolševický agitátor Bunčuk, jejichž promluvy místy šustí papírem budovatelských příruček; naopak osobu brutálního rudého komisaře Michaila Koševého autor – ať už to tak chtěl či nechtěl – vykreslil tak, že se z něj čtenáři krásně obrací žaludek. :: Slabinou románu z mého subjektivního pohledu je přece jen jeho rozvleklost do nekonečných válečných epizod. Věřím, že by ke sdělení myšlenky a příběhu stačily dvě třetiny rozsahu. Ale i tu zdlouhavost lze pochopit: Šolochov román psal jednak napřeskáčku (nejprve napsal druhý díl a teprve později připsal k němu díl první, pak tvořil díly 3 a 4.) :: Odborníci se dlouhodobě přou, kdo je skutečným autorem románu, zda Michail Šolochov (který byl až od roku 1932 členem sovětské komunistické strany!), nebo bělogvardějský kozák Fjodor Krjuk, který však zahynul v roce 1920. Závěrečné dva díly románu tudíž napsat už nemohl, ale pokud mohu já soudit z četby českého překladu, nijak díly 3 a 4 nezaostávají za díly 1 a 2, ba naopak mi přišly dokonce mírně čtivější. Co se týče stylu vyprávění, nevnímal jsem vůbec žádný rozdíl, čili laicky soudím že jsou dílem jednoho autora. :: Název románu Tichý Don je možno vnímat symbolicky; řeka Don prolíná jako civilizační i přírodní tepna všechny události románu, ale na zásadní dilema války potažmo občanské války kozákovi Grigorijovi mohutný Don neodpovídá. Ani na otázku „pro koho?“, ani „proč?“, pouze se nekonečně valí dál, odnáší krev a těla zavražděných, odnáší tonoucí koně, přináší nový život… velmi krásný, nesmírně silný motiv. :: České vydání Tichého Donu v nakladatelství Naše vojsko v roce 1967 – k 50. výročí bolševické revoluce, jak (nenápadně!) připomíná záložka knihy - doprovází vynikající a z textem zcela korespondující pérové ilustrace Vincence Hložníka. Jedním z jejich znaků je, že takřka všechny jejich jednotlivé linie kreseb připomínají ostnatý drát – nebo dlouhé štíhlé větvičky trní, z něhož byla upletena koruna pro mučeného Ježíše Krista na jeho poslední cestě na této Zemi. Opět symbol, chcete-li... :: Tichý Don je dusivou girlandou naturalisticky pojatých scén nejen krvavého násilí přímo i nepřímo generovaného válkou, sexuálních výjevů, znásilňování, sebevražd, porodů, potratů, válečného drancování příbytků, vesnic i starých podonských tradic, i lidských povah a vůle ke hledání smyslu vůbec. Je to epický monument, kdy se výjevy koryt s valící se lidskou a koňskou krví, s roztrhanými vnitřnostmi a projevy vší lidské pokleslosti – a všeprostupující barbarské primitivnosti! - rytmicky střídají s úryvky písní a především s takřka lyrickými a uhrančivými popisy autorem ostře odpozorované přírody, která žije neměnným každoročním tempem bez ohledu na všechny kolem letící ďábly umírajícího Ruska, puštěné ze staletých řetězů. :: Je to četba těžká jako olovo z kulky do pušky vintovky či do ruda rozpálené hlavně kulometu Maxim, rozsévajícího smrt od bratra k bratru. Je to láhev ostré pálenky, kterou nutno vypít na jeden ráz. Četba mnohem více hemingwayovská než podobná dusivým introspekcím Dostojevského či filosofiím L. N. Tolstého. :: Příjemným překvapením byl mi na poměry roku 1967 v ČSSR velmi příčetný doslov Miroslava Drozdy. :: Čtěte, Tichý Don neztratil ani po desítkách let svou energii rozpoutaných ruských/kozáckých běsů. A jak víme, rozpoutaných i dnes. :: ::

Výborná kniha, který se nedá srovnat s dalšími autora. A vysvětlení je možná prozaické - podle informací, které mám z první ruky, tuto knihu nenapsal Šolochov, ale donský kozák, který padl v občanské válce. Šolochov jeho rukopis použil a vydal jako svůji knihu.

Tichý Don jsem četla cca před 5 lety. Byla jsem okouzlena příběhem, vyhovoval mi styl autorova psaní, plynul stejně rychle jako Don. Škoda, že kniha nenašla více čtenářů.

Zaostalému carskému Rusku začátkem 20. století zvonil umíráček. Velká říjnová revoluce smetla nejenom předchozí nevolnický režim, ale rozvrat země otevřel Pandořinu skříňku plnou temných sil, kde bratr neznal bratra, soused souseda, člověk člověka. … Na světě není nic strašnějšího než lidská duše… Rozum, chladnokrevnost, rozvaha, to vše Grigorije opustilo v tom strašném okamžiku a jeho zvířecí pud mocně a cele ovládl jeho vůli...
Revoluce smetla každodenní život kozáků, kteří byli staletí usazeni kolem Donu. Byli spjati se svou půdou, neboť to byla ona, kolem níž se točili myšlenky všech, dýchali se svými koňmi, hájili své zvyky, pěli o své řece. Časy se měnily, do pohybu se daly velké dějiny a „malý“ člověk neměl šanci.
Postavení „malého“ člověka je univerzální… dělá co může, snaží se nejenom přežít, ale zároveň chce žít správně... Postava Grigorije Melechova je tak průzračná, ukázková, nemůže se přidat k žádné ze znepřátelených stran, zklamali ho. … Život tě donutí vyznat se v tom a násilně tě hodí na jednu nebo druhou stranu, Griško… To jeho hledání, nejistotu, to máme pořád společné. Žádná doba není taková, aby byl výběr jasný a snadný.Mají pravdu ti, co říkají, že historie se dá hodnotit pouze s odstupem času. Hodnoťme, tato historie se totiž dotkla a dotýká i nás…

I přes spory kolem autorství se nedá upřít, že jde o epické dílo nadstandartní... autor určitě myslel na čtenáře a nechal ho vydechnout : po nekonečném popisu krutosti občanské války vkládal do textu lyrické obrazy popisující půvaby této země, kterou bylo prolito tolik krve… a nakonec zvolnil, dílo ukončil květnem 1922, tedy před hrůznou vyhlazovací anabázi nepřizpůsobivých obyvatel hladomorem. Ale toho se Grigorij nejspíš stejně nedožil.
Že existuje Tichý Don, samozřejmě vím už od školy. Ale netušila jsem, že mně tak chytne. Četla jsem s přestávkami dva měsíce a zařazuji ho do svých top knih.

Velkolepá kniha. Kozáky jsem znal pouze jako divoké bojovníky (spíše negativně), takže se jednalo o extrémně zajímavou exkurzi. Celkově, mám rád knihy, kde se v souladu s příběhy postav udává významná historická událost. V tomto případě První světová válka a revoluce v Rusku...

Tuto knihu jsem začal číst v době, kdy jsem se přestěhoval do jiného bytu a svou knihovnu jsem měl v krabicích a tudíž nedostupnou. To přispělo k tomu, že jsem úspěšně přečetl všechny čtyři díly. Je to kniha opravdu zvláštní. Nejvíce mě šokovalo, že nejznámější sovětský román je v podstatě antisovětský. Velká část románu líčí antisovětské povstání a to s velkými sympatiemi pro povstalce - kozáky. Komunistické postavy jsou vylíčeny buď realisticky a tedy jsou nesympatické, nebo je vidět, že byly napsány "z musu" jsou toporně idealistické a šustí papírem (mnoho jich však není). Co autor nezastírá, je komunistická brutalita (popravy civilistů apod.) Celkově je v románu hodně smrti a krutosti. Vychází z nejlepších tradic ruského realismu, ale nikoliv socialistického realismu. Autor je rozený epik. Děj je strhující, čtivý. Dokonce i líčení přírody (stepi, Donu), kterými je proložen celý román, jsou povedená. Další věc, která mě překvapila je, že postavy mají minimální vnitřní život. Žádné hloubání, žádné úvahy, poznáváte je jen podle jejich jednání a výroků. To je na ruský román dost netypické, ale právě v tom se projevují specifika autorova stylu, jeho epičnost, až akčnost. Z toho nevybočuje ani hlavní hrdina Grigorij Melechov, který hlavně jí a pije, prohání se na koni, loví, rve se, potácí se mezi dvěma ženami (manželkou a milenkou) a stejně tak se potácí mezi stranami občanské války. Ideologicky pevný v kramflecích rozhodně není. Román má být o tom, jak Dějiny drtí obyčejné lidi, kteří se dostanou do jejich soukolí. A opravdu čtenáře zarazí, jak si po celé generace kozáci klidně žili (I. a II. díl) a jak jejich život úplně zničila bolševická revoluce (III a IV. díl). Nejlepší reklamou je pro román fakt, že autor byl (a stále je) kritizován, že román nenapsal, přičemž hlavním argumentem kritiků je tvrzení, že tak mladý autor by nemohl napsat tak dobrou knihu (po vydání I. a II. dílu v roce 1928). Mládí autora je opravdu pozoruhodné. Narodil se v roce 1905. Ale já si myslím, že román napsal skutečně Šolochov, protože III. a IV. díl, které vyšly v letech 1932 a 1940, jsou minimálně stejně dobré jako díly předchozí a stylově se nijak zvlášť neliší.

Výborná

Tento skvělý román mě velice příjemně překvapil. Ze začátku jsem měl obavu z přílišného ideologického balastu, ale naprosto zbytečně. Předválečný život v kozáckém prostředí je vylíčen velice věrně a plasticky. Autor se zaměřuje na jednání hlavních postav v nelehké době 1. sv. války a následné občanské války v Rusku. Situace v době občanské války je podána velice srozumitelně a právě na postavách obyčejných lidí je pěkně vidět, jak s nimi ta doba zamávala a jak je chtě nechtě nutila postavit se na jednu či druhou stranu, což je naopak v ostrém kontrastu s jejich touhou po obyčejném klidném životě.

Tak to je můj Mount Everest. Tento román jsem četla už kdysi v době studií, ale dobře si pamatuji, že mě čtení bavilo. Místy to bylo pravda trochu náročnější, ale jako celek doporučuji.

Autora mám rád,protože píše o období,které mě zajímá.Obraz toho,jak to tenkrát na Donu vypadalo a velmi dobře navázané na osudy rodiny Melechovových a hlavně syna Grigorie a jeho životní lásky Axinji mají co říci i nám dnes.Určitě se po skončení výzvy dám i do dalších třech dílů.Seriál jsem sice viděl,ale v tomhle případě kniha je daleko lepší.

Výborná kniha. Stojí za to prečítať si ju. Mnohých možno odrádza od čítania tejto knihy fakt, že autor bol človek z éry socializmu, člen komunistickej strany. Pri čítaní knihy to však nepocítite. Živý obraz Ruska, vojny, nástupu komunizmu ukazuje, ako dokáže ideológia rozdeliť ľudí, rodiny a aké zverstvá dokáže napáchať.
Minulý rok som si prečítal knihu tretíkrát (v priebehu asi 20-tich rokov) a znova konštatujem, že kniha má čo povedať aj dnešnému človeku. Chcelo by to nové vydanie, pretože mladšia generácia sa k starším vydaniam ťažko dostane.

veľmi dobrá kniha.....niektoré časti sa mi čítali náročnejšie,,,,,pri niektorých som sa naozaj zabavila a zasmiala. Život kozákov, verbovanie do vojny každý na svojom koňovi, vnímanie situácie vojny kozákov a na ktorú stranu sa pridať - čo je lepšie do ich budúcnosti - Šolochov nesklamal....:-)