JP komentáře u knih

2006-2011. Rané texty Elsy Aids. Zdá se že tady se ještě hledal a tak to je hodně o bloudění lesy, přírodou a tmou. Na jednu stranu je 'Trojjediný prst' mnohem obraznější, lyričtější, snová a i textem nahuštěnější sbírka. Hodně popisování. Ale taky je to dost ukecané, "odnikud nikam" a paradoxně obsahově nejednoznačné, až vás ta lyrika jaksi taksi nudí, unavuje. Tohle mě tolik nechytilo.


"V byzantském království z horkého těsta, na ostrůvcích v moři
šťávy.
V nejisté hloubce, kde se prsty skládají v polštářcích, kde pot
zanechává svoji líheň. V teplých krajinách tvého zadku."

1 17.07.2023

Prázdná duše. Sexuální TENSION (napětí); temné, špinavé, živočišné. Řekl bych, že tohle je pro dost specifickou obec, která rozumí dynamice, kde se mísí touha s nenávistí, kde se mísí chtíč, který ale naráží s realitou toho, co chtíč přináší. Rozkol života. La petite mort. "I dont pay them for sex. I pay them to leave." Realita ve vší nahotě. Nějak tomu rozumím, chápu. Prázdno po odmítnutí, prázdno po neodmítnutí. Definitivně asi ne nic, s čím by souznělo ženské publikum, ale líbí se mi to právě pro ten vyhraněný tématický rámec. O sexu s ženami, o jejich tělech, o tom, jak o nich mluví, jak je vnímá, jak je popisuje. Vlastně na tom mnohdy není nic ani zbla poetického... a současně je to poetické do morku kostí.

2 17.07.2023

"...jančit kvůli několika lidem, co se rozhodli změnit kůži." Z prken absurdního divadla přímo do reality. V rámci aktuálního dění, v rámci dění, které provází lidskou rasu vlastně tisíce let, se paradoxně nic nemění. Mění se jen způsoby, jak k tomu lidi přimět, nebo jak je přimět přemýšlet. A na konci dne, kdo jediný stojí proti tomu všemu, než někdo obyčejný, nedochvilný násoska Bérenger, který začne být později tak trochu paranoidní, ale kdo má zároveň jasno. "Je třeba jít s dobou."

1 15.07.2023

'norway.today' je notně absurdní v tom, jak všedně působí hrdinové, vypořádávající se se situací, které se upsali (v roce 2000 se potkají na chatu a dohodnou, že se následně setkají a pak spáchají sebevraždu). Nejsem fanda těchhle fiktivních rekonstrukcí skutečných událostí. Ale v rámci toho, jak to "skákalo" a co se dělo, dvojice hrdinů i přes vzájemné sympatie prochází spektrem emocí, myšlenek, momentů, než ukončí svoje životy skokem do propasti. Obce jsou dost rozpolcené ohledně toho, jak se na tuhle hru vůbec dívat a co si z ní vzít.

1 13.07.2023

Téhle knize jsem se dlouhé roky vyhýbal, odsouval její přečtení, vzhledem k očividné náročnosti textu - a to až do takové míry, že jsem knihu i nakonec prodal, aby mě později, opět některá videa, filozofické myšlenky a parafráze, zmínky jiných, k ní zase dostaly (Jung, Peterson, ale i čtení Nietzscheho 'Genealogie morálky'). Nicméně kniha, jako tahle není jen o náročnosti, ale i o kontextu. Myslím si, že spousta lidí se k 'Zarathustrovi' dostane protože si chtějí odvážně "přečíst Nietzscheho a udělat si názor", čímž dost možná úplně minou cíl. Předně jsem, poslední dobou zjistil, že hodně lidí vnímá věci doslovně, co jim řeknete, tomu věří, tak se na to dívají, jenže, tak život nefunguje. Nechci sám sebe prohlašovat za hardcore filozofa, ale docela se okolo toho motám. A co mě přimělo se k téhle knize vrátit, byla jedna video esej, která se snažila definovat "Nietzscheho nejnebezpečnější myšlenku". Ta spočívala v jeho definici nihilismu, která se dost liší od naší současné definice. Nietzscheho nihilismus je třeba chápat v kontextu jeho doby, tehdy měl blíže k anarchismu, ke skepticismu, než cynisismu. I Nietzscheho styl měl vždy blíže k lyrice, než k obvyklému plochému filozofickému žvatlání. Odtud je fascinující vnímat jeho nemilosrdnou kritiku všech aspektů křesťanství, kterou vystavuje zatěžkávací zkoušce (obdobně jsem se mnohdy cítil u Junga), pro jejich pokryteckou doktrínu, která káže, spíše, než aby byla ztělesněním toho, co káže, tedy že "doslovně dodržuje přikázání" namísto "ducha oněch přikázání". Neměli bychom spoléhat na zastaralé systémy víry, mýty, v rámci naší evoluce. Nietzsche je stimulující a jeho styl unikátní a se spoustou drobných podnětných myšlenek. Ale člověk musí mít chuť se na to soustředit. Pro Nietzscheho spočíval nihilismus v kritize morálky, tradic, vidění světa tak, jak jej vnímáme, protože to tak někdo kdysi řekl; stovky let zpátky bylo vnímání reality taky dost odlišné, stejně jako tak bude stovky let v budoucnosti, Svět prochází neustálou transformací, informací přibývá, většina lidí jej však odmítá jakkoliv zpochybňovat, přijme ho tak, jak je jim řečeno, aby ho přijali. Nietzscheho práce je odpovědí na tohle. Spousta jeho děl jsou experimenty, které nabádají lidi zpochybňovat a redefinovat zažité pořádky a slepé následování tradic, falešnost a pokrytectví lidí, kteří nenásledují svoje instinkty (Zarathustra milován dvěma ženami, životem (vita femina) a moudrostí; zde však definitivně dává přednost životu, intuice před logikou, racionalismem. Tančí se svou milenkou tanec lásky, nenávisti, škádlení, vzájemného podmaňování, v němž posléze on, pán biče, zůstává vítězem). Jako jeden z příkladů, co mě zaujal byli studenti, skupina, kteří mají ve velkém tendence hlásat vodu (ideály) a pít víno, Nietzsche byl proti podobnému přístupu, když vnímal tento přístup jako být "loutkou myšlenky" radši než "vlastnit myšlenku" (všechny pravdy jsou krvavé pravdy, jak říkal - jestli se myšlenka neinkarnovala do vás a nezměnila vaše vnímání a akce, pak jste jen loutkou myšlenky). Viděl jsem video, kde se člověk, běloch, převlékl do poncha, vzal si knír, sombrero, maracas a pak šel do ulic, ptát se studentů a Mexičanů, jestli se jim jeho outfit líbí a pak, jestli je outfit uráží. Studenti začali cpát do téhle myšlenky svoje nabiflované politické postoje, urážku kultury, které muž nemůže rozumět, protože k ní nepatří, zatímco Mexičané jednoduše řekli, že je outfit fajn a líbí se jim a neměli s ním problém. To mě přimělo si říct, že i lidi, které vnímáme jako intelektuální elitu, nebo ti, kteří by měli tuhle intelektuální hodnotu nést a vlastnit, často končí ve slepých uličkách, parafrázováním toho, co se jim hodí do krámu, nebo co jejich ego vybarví v nejlepším světle (Steven Seagal), jednoduše nemůžete věřit lidem, jen protože "jim máte věřit", nebo předpokládáte, že jim máte věřit, naopak tohle jsou lidé, které musíte takřikajíc intelektuálně vyzvat. S tímhle pro mě nebyl už takový problém se k této knize vrátit (věčný návrat & vůle k moci). Je těžká, makabrózní v obsahu, je to pořád výzva, na mnoha úrovních, ale člověk už ji dokáže tak nějak číst. Nicméně je to čtení, ke kterému se je třeba vracet a studovat ho. Není to žádný one and done. Ale Nietzsche má svůj styl, a ve svých dalších pracích dokonce i humor, spolu s Jungem asi nejpodnětnější autoři, ke kterým jsem se dostal.

"Bez blaha sluhů, osvobozena od bohů a od zbožňování, beze strachu a strašná, veliká a osamělá: taková je vůle toho, kdo miluje pravdu."

"Ano, jsem les a noc tmavých stromů: koho však nezastraší má temnota, nalezne též trsy růží pod mými cypřišemi."

"Tak se smála ta neuvěřitelná; jí však nikdy nevěřím, ani jejímu smíchu, mluví-li zle o sobě samé."

"Ano, ještě jsi mi drtitelkou všech hrobů: Zdar tobě, má vůle! A jen kde jsou hroby, jsou také zmrtvýchvstání."

(O trojím zlu) "...zlé je sobectví, ale z něho pryští silný indivualismus." (Dobří vůdci nejsou dobří lidé)

Tu a tam jde věta, která vás silně zaujme sama o sobě, ne v kontextu Nietzscheho celkového záměru téhle knihy, ale samozřejmě je třeba tohle studovat, tohle není jen tak literatura, kde vše hned pochytíte, vysypete, s ohledem k tomu, na co naráží, k čemu v konkrétních případech odkazuje, je to prošpikované odkazy. Tohle okolo jsou spíš takové drobky, co mě v momentech čtení zaujaly.

"diem perdidi" něco bláznovství je nutné k vážnosti života.

Proti rozkošnictví: Raději vybojovati si bolest, než zděditi slast. O blaho bojovati však nelze, to přichází o své újmě "nevítáno".

Lidská společnost nezakládá se na úmluvě leč na násilném pokořování.

Vyšší zřetel na budoucnost svoluje krutost vůči přítomnosti.

7 06.07.2023

Mysteriózní postava klauna (líbí se mi jeho nejasný popis: červená baseballka, špinavé šedivé vlasy, chování podvodníka, trickstera), který lidem dává cash za to, že mu v kanclu jeho nadace (s obrazem masožravého dinosaura požírajícího býložravého dinosaura) svěří a prodají svoje hříchy vede k destabilizaci společenského života v Kišiněvě, protože hodně lidí se zkrátka vybodne na svoji práci, nebo začnou konečně být upřímní k lidem, kterým dříve zobali z ruky, protože je potřebovali, v kterémžto případě jde o trefnou ukázku klasického pokrytectví, které můžeme spatřit všude. Líbilo se mi, jak řada kapitol končila smrtí postav, které "lehce nabydou, aby ztratili ještě víc" a fakt, že se něčemu vyhnou, jako třeba penězům od klauna, je vlastně taky nespasí za jejich hříchy. Konstantní přítomnost vran dodává pochmurný nádech, až "zastíní oblohu do temnoty". Není tu jediné postavy, která by nebyla bez poskvrny, což odpovídá; jediní andělé a světci jsou ti, které si utvoříme v naší hlavě, tahle idealizace je obvykle zakořeněná v nevědomosti (nejsme při tom, nevíme třeba, co dělá polovička tehdy a tehdy) a tak obvykle, když žijete v perfektním ne-konfliktním vztahu, velice často je to z pouhé (často dobrovolné, naivní) nevědomosti. Někdo jako klaun je pak kýžený katalyzátor pravdy. 7/10

2 05.07.2023

Jen co jsem si rozbalil balík šesti knih a sloupal z nich cenovky (ty, co jdou sloupnout) a dostal se k tomuhle (Elsa za cenu krabičky cigaret), otevřel jsem a začal číst. Napadlo mě jít k oknu, na trochu vzduchu a tak, když jsem ho otevřel, postavil si na parapet šálek kávy a sedl na svou sesli, nečekali mě žádný ptáci nebo vítr léta, ale "rrrrr" bagr a kopání základů a pořvávání. Příhodný, řekl jsem si a četl dál. Elsa opět pokračuje ve své sociální, melancholické tvorbě. Přitom mi nepřijde, že by šlo o poezii až tolik intimní (spíš v náznacích), jako spíš obrazovou, kde se objevují typické věci současného českého životního stylu, o kterých básnící možná opravdu básní jen tady v Česku. Kaufland. Möbelix. Skladiště. Nějaká ta špína. Parkoviště. Šlapky. Vietnamské tržiště. Nechuť k tomu se o něco snažit. Nechuť celkově. "Vzdávám to." Ale mezitím pořád někde tančí láska, i touha. Mezitím pořád tančí cosi, co tomu dává jiný spin. Elsa mi sedí, protože hodně odráží ten pocit odcizení, odtažení, který nejde ani tak popsat, jako spíš cítit (mezi řádky). Taková ta pravá česká bída.

3 03.07.2023

[Zkusím to zpětně (a volněji) přeložit z původního komentáře na goodreads]: Vlhký sen každého cinefila, kde Tarantino jde hlavně přes 70kové kousky, které tehdy definovaly film, jeho dětství a jak to vše vlastně začalo, během období, kdy se vše uvolňovalo a bylo otevřeno novým způsobům a práci se starými tématy (stejně jako já, Tarantinova možnost sledovat filmy, které děti jeho věku nemohly, mě rovněž vrátila zpět do dětství). Je to autobiografie, částečně, v úvodní a závěrečné kapitole, ale hlavní jádro knihy tvoří filmové eseje, asi okolo tuctu kapitol, obvykle soustředěných na film a herce, pozadí dané éry a takové to během natáčení (ale ne takovým tím otravným, podrobným způsobem, jen, tak akorát, aby to bylo zajímavé a člověk se do toho ponořil; Tarantino je, v tomhle smyslu, neschopný nudit, mě ten jeho styl baví) a v podstatě, co tehdy vyvstávalo, jako Steve McQueen (!) a jeho 'Bulitt', Eastwood a jeho 'Dirty Harry'; Deliverance, The Getaway, Don Siegel, Sam Peckinpah a tak dále a tak dále, některé klasiky měly samozřejmě velmi specifický vliv na samotného Quentina a něco z toho zase inspirovalo mě se na to v blízké budoucnosti podívat (překvapivě i na to, že jde o knihu od ikony, jakou je Tarantino, jsem si ale vypíchl asi jen 5-6 filmů, ty větší samozřejmě znám). 'Cinema Speculation' (Filmové spekulace) je kniha přístupná i pro lidi, kteří ale netuší, kdo Tarantino je, nebo o čem to je, jako skvělé vyprávění o zajímavých momentech z filmového průmyslu během 70tých let, ale definitivně bude ceněna víc lidmi, kteří jsou filmy nasátí a žerou je od dětství a zkrátka milují magii (pro mě bylo zásadní, když se iluze filmu, coby jiné reality změnila v oh, herec hraje roli oh, kamera to natáčí, takže když jsem opět schopný ponořit se do té reality daného filmu, vím, že takovej film je, něco speciálního, něco zvláštního) a všechno to během natáčení a jak se tvořil... (vložte název filmu) - v podstatě milovat vše okolo toho. Tarantino samozřejmě předvádí svoji úžasnou hlubokou znalost a jeho nadšení se nese přímo do stránek a drží vás tím svým "jak číst filmy. Bylo to úžasný, i kdyby, jak tvrdí, přestal točit a jen se věnoval psaní, neměl bych s tím problém a vcelku rád četl jeho knihy. Mít, jak francouzský výraz říká "œuvre", uzavřenou filmografii, dílo, mít začátek a konec, stojící, nepokračující je zajímavý a dnes ne tak často spatřený prvek, pokud jde o něčí práci, ale tak to QT plánuje. Většina tvůrců končí během práce na něčem, pokračují, protože to je vše, co znají. I Kafka nedokončil svoje knihy, protože osoba pokračuje v hledání, do konce svých dní, to je život. Takže, myslím si, že Tarantinovi to nedá a bude pokračovat, jen možná sporadičtěji a jinak. Terrence Malick si vzal 20 let pauzu. Kubrick měl dekádu, a natočit jeho poslední film mu trvalo velmi dlouho. Pointa je v tom, že, jak čas plyne, mění hodně vaši perspektivu. Palec hore za zmínění Bukowského 'Post Office' (Na poště/Poštovní úřad), také jedna z mých nejoblíbenějších knih, stejně jako ta závěrečná část s Floydem, je tak silná, ale to se dá říct o jakékoliv části téhle knihy, nevidím v ní hluchá místa, dost podobně jako v případě Tarantinových filmů. (12. března 2023)

5 01.07.2023

Během téhle knihy jsem si často říkal, že ve svém jednání mi, čistě pro vzájemné srovnání, Němci přišli krutí a Rusové zase bezohlední. Dá se to snadno svádět na režim a "byl jsem jen normální voják, co plní rozkazy" (Smrt je mým řemeslem, Eichmann v Jeruzalémě). Věta, která ve mně ale zůstala, byla o Stalinově mentalitě, která si našla vždycky způsob, jak zdůvodnit, proč je nutno odstranit jakoukoliv opozici. V jeho vládě nebyl prostor pro polemizování, nikdo se mu nepostavil - což se mu i trefně nakonec stalo osudným, když si přál být nerušen a byl pak nalezen ráno po mrtvici. Stejně tak množství ruských konfliktů je jakoby nekončící, Rusko prakticky není ve stavu, kdy by nebylo v nějakém konfliktu, po celou svoji historii. A Stalin byl hráč a uměl to hrát. V kontextu aktuálního dění je zajímavé, že kniha byla publikována v roce 2010, a tím pádem nelze vysledovat záměrný focus na Ukrajinu, ale tahle země jakoby dostávala jednu šlehu za druhou, už hodně dlouho. Je zajímavé se třeba podívat na hladomor (Holodomor), který tam byl mezi lety 1932-1933. Můžeme se na něj dívat z několika úhlů, ale faktem je, že v rámci tehdejší industrializační a kolektivizační politiky sebrali rudoarmějci Ukrajincům jejich úrodu, jídlo a na hlad pak zemřelo podle odhadů mezi 4 - 10,5 miliony lidí (ne však méně než 3,3 mil, podle Snydera). Stalin obvinil menší rybu. Někteří Ukrajinci se tehdy uchylovali ke kanibalismu. Ale jak říkal Synder, tohle samozřejmě nevypovídalo ani tolik o Ukrajině a lidech, jako spíš o režimu. Podobné "přešlapy" Sovětský svaz nevnímal jako přešlapy, protože si vše vždy dovedl zdůvodnit. Mezitím Hitler a Stalin neustále čachrovali mezi tím koho a proč chtějí odstranit, kdo je čí kámoš v jaké otázce (antisemitismus) zkrátka typická mocenská, vysoká politika, co se jim hodí a nehodí, kdo je spojenec a nepřítel, kdo kolaborant, kdo spustí co čím (Japonsko; Pearl Harbor). Nejdřív jedna strana znásilňuje a popravuje druhé, pak se karty obrací. Je to dost popisné; statistiky, mrtví, proč, kde, jak se to stalo, jak se Němci dostali k zabíjení židů vlastně jen protože odsun by byl logisticky náročnější a tak se začaly vršit těla na těla v efektivnějším a rychlejším způsobu plynových komor a poprav. Šílenství, peklo, kterým si prošly miliony lidí. Někde se variace tohohle dějí dodnes. Nic se nezměnilo. Člověk u toho jen vrtí hlavou. Samozřejmě, nevěřím dnes už plně, ničemu. Kdoví, třeba je i tohle něčím, nějak motivovaná publikace. Ale přesto se zdá, že se nic, v jádru, nemění, kopy a kopy těl se budou vršit a vrší v nesmyslných konfliktech, říkám si, jak asi zklamaní by byli lidi, všichni ti myslitelé, filozofové, přeživší, lidé co zasvětili zbytek života tomu, aby podali zprávu, lidi, co si mysleli, že se posuneme, protože je to přece od základu na palici. A ve výsledku jsme se vyvinuli vlastně jen tak, že je nás víc, nepřemýšlíme, protože jsme rozptýlení trvialitami a máme efektivnější a kreativnější způsoby, jak se zničit.

7 29.06.2023

Kolega v práci, jemuž přezdívám Japanesey ("Easy Peasy Japanesey", jak sám jednou řekl, a snad jediný z pracoviště, kdo umí trochu anglicky), bývalý kamioňák (dnes už v důchodě, který si k nám chodí příležitostně přivydělávat), jezdil po světě - a se svou otevřenou poetickou povahou, nikdy netajil, že měl milenku, říkal, že ho manželka už prostě nepřitahovala, ale měl tři syny a kdyby se mu cokoliv mělo stát, chtěl, aby peníze připadly jim... a tak když se vrátil domů "byl jsem ten nejlepší manžel, kvůli té vině" (smál se). Deset let nevěry a pak s milenkou další dva roky žil. Včera do práce přinesl i jejich milostnou korespondenci, nějaký fotky z cest. Dříve jsem byl proti čtení podobných věcí, ale pak jsem objevil Kafku a naopak jsem to pochopil jako zajímavou bránu k vnitřním vesmírům. Můžeme najít tisíce věcí, které přimějí lidi jednat, jak jednají, nebo je přimějí žít v sebeklamu, ve strachu z toho, že něco ztratí, nebo naopak ve strachu, že nežijí a musejí se něčemu novému otevřít, něco zkusit - adrenalin vás nakopne jako lajna koksu. Naopak podřídit se určité rutině vás přiměje si říkat, "co tady vlastně dělám?". Dostal mě třeba příklad muže, co třicet let podváděl ženu, pak zemřel, během pohřbu se o něm mluvilo jako o nejlepším otci, manželovi, rodina netušíc, co se dělo. Může se to dít každému, nikdo není tak svatý a být milým je strašně jednoduché, doopravdy (zamyslete se jak často se vyhnete tomu říct pravdu, protože by to bylo nepříjemné). I v tom relativně nejdokonalejším vztahu je vždycky okno, vždycky se najde důvod a děje se to víc, než si lidi myslí, nebo připouští. Já vždycky říkám, v každém je potenciál mě zničit a takhle se na to dá dívat, jde jen o pojistku, aby člověk nebyl devastovaný. Já definitivně nežiju v naivní bublině, to bych se napřed musel dostat do sféry, kdy bych si dovolil někomu tak důvěřovat, ale takové romance se mužům dějí opravdu jen ve filmech. Ale spousta lidí na vztahu staví vlastní identitu. Jak vidíte, existují lidé, kteří vydělávají peníze na tom, že se snaží s jinými lidmi "vyřešit" jejich vztahové problémy. Podle mě, je v tom velice často nějaké sebezapření, něco, kde upozaďujete jednu očividnost, přirozenou vám samým na úkor něčeho jiného, co je naopak "nepřirozené" (asi nejlepší slovo). Takové to "chránění si písečku, protože tenhle je dost dobrej (tvrdím ostatním tak, aby to slyšeli) a dokud neuvidím lepší píseček a nebudu mít tu šanci ho uzmout, budu zarytě tvrdit, že tohle je ten jedinej". Ženský v kruhu, když Japanesey odešel, se ihned k nevěře postavily stylem "nechápu, jak někdo může" (zatímco bez problémů listovaly jeho korespondencí, dopisy proložené sušenými květinami mezi stránkami - poezie nebyla kvalitní, ale byla očividně toužebná, o tom, jak někomu někdo chybí, takový lehký porno, rozesmívalo je to, ale fascinovalo - jak jiná by reakce byla, kdyby byly dopisy adresované jim a ony si dopisy četly o samotě?), přičemž jsem si říkal, ta sebeprezentace před ostatníma je pro některé jedince tak důležitá, že pro ni obětují i vlastní pravdu, i svou skutečnost. ____ Kniha se zabývá nevěrou ze široka, představuje desítky příkladů různých kombinací i přístupů, ale myslím si, že v jádru, myšlenku o nevěře shrnuje tohle (str. 208): "...někdy je těžké před sňatkem poznat, která vaše část je postradatelná... a která je součástí vaší duše." (...) Dále několik úryvků a pozn.: "Odpustit znamená pustit vězně na svobodu a přijít na to, že tím vězněm jste byli vy." (...) "V přechodu do manželství až příliš mnoho žen pociťuje posun sexuality ze sféry touhy do sféry povinnosti. Když se ze sexu stane něco, co by měla dělat, není to už to, co dělat chce. Oproti tomu když je žena nevěrná, vnáší do své rozkoše sebeurčení. Při nevěře se aktivuje její vůle - jde si za svým vlastním uspokojením." (...) "...desexualizující povaha určitých rolí - matky, manželky a hospodyně - ty všechny se podílejí na deerotizaci já." (...) "Žárlivost je stín lásky."

1 28.06.2023

Jestliže nahlédnete na obálku, může ve vás kniha vyvolat dojem, že na téhle "šumavské samotě, kde se zešílí" snad žijí jen tupé vyhulené houmlesácké smažky, alkoholici a magoři, nicméně, já vím z jednoho případu, přítelkyně kamaráda, vzdělaná osoba, ta tam taky žije, s kočkou, jsou to alternativy, které nás do jisté míry vrací k prapůvodním způsobům, ke klidu, k přítomnosti, ke kontrole nad vlastním životem. Je to vlastně taková meditace nad tím, co od života chcete a nutno dodat, že z úst i docela zajímavých lidí, kteří, i kdyby si to jen vymýšleli, si to pořád vymýšleli zatraceně dobře. Osobně by mě to taky velmi lákalo, speciálně poslouchat tohle během parného léta (audiokniha) v práci, kdy odpočítáváte minuty, než budete moct z toho cvokhausu, z toho cirkusu, vypadnout... zpátky do své králíkárny, než si předtím nakoupíte, měsíc za měsícem. Já jsem v trochu lepší situaci, než že bych byl tak přibitej k práci, nebo k nutnosti financí...ale pořád ne tak, že bych si dával nějakej chilling killing a byl osvobozen od společnosti a všech pravidel a povinností, které i v naprosto základní úrovni jsou dost na to, aby člověka přiměly mít (v nesprávně načasovaném nakupení) naprosto ničivý efekt. Pořád se tu najde pár věcí, které by mi chyběly, ale tahle kniha rozhovorů je opravdu inspirující v rámci toho, že, jen protože společnost něco nějak dělá, neznamená, že je to správně: pamatujte, většina lidí jsou jen ovce, co jdou s davem bez toho, aniž by si kdy pokládali seriozní otázky, nebo si řekli, proč bych tohle nemohl udělat jinak (a udělat to), většina lidí se jen snaží nevybočovat. V tomhle ohledu je zajímavé, že šumavští samotáři z téhle knihy mají rozhled a nezřídka jsou vlastně i sečtělí, zajímaví lidé. Vzpomněl jsem si i na modelku z Íslandu, která, jak mi bylo řečeno jednoho dne u večeře, měla kariéru v zámoří a pak se vrátila, aby žila s ovcemi, izolovaná, uprostřed samoty (kterou každý definuje trochu jinak).

11 20.06.2023

Na to, že je Peter Hook (a basák k tomu), se moc zaháčit do tématu nedokáže. Je to takové hop sem, hop tam, vzpomínání na to, jak se formovala legendární skupina, jak si rozuměli jako členové kapely, ale ne až tolik v osobním životě, jak byl Ian trochu víc intelektuál, který měnil osobnost "jako chameleon v rámci toho, s kým byl", ale taky pohled na UK scénu konce 70-tých let, jaké to bylo protloukat se obtížně k popularitě, protože i navzdory dnešnímu legendárnímu statusu, Joy Division se během většiny jejich krátké existence příliš nedařilo a to z mnoha důvodů - když se to vezme kolem a kolem, Joy Division mělo jen pár let, během kterých většinu času strávili tím, že se vůbec snažili něčím být (a jak je i zde opět zmíněno, někdy přesně tuhle mizérii umění potřebuje k tomu, aby vykrystalizovalo v nějaké ryzí esenci), hráli i třeba v absolutně prázdném klubu, aby jim zaplatili, museli hrát, i když nebylo pro koho. Ale měli vizi toho, jak chtěli znít. Do toho ale zasahovaly problémy Iana, který se předtím, než úspěšně spáchal sebevraždu v roce 1980, o ni téhož roku jednou pokusil a zakecával to, jakože o nic nejde. Nic se ale nenakousne řádně, spíš jen tak projíždíte okolo... doba byla i v rámci punku trochu jinde, velkou pozornost na sebe strhnuli třeba extravagantnější Sex Pistols. V rámci toho je tak tahle publikace zajímavá spíš v tom, že jde o vzpomínání (ač sám Hook přiznává nespolehlivého) ale pořád svědka doby, ale o nějakých kvalitách bych tu příliš nemluvil. Vlastně mi přijde, že se toho ani příliš nedozvíte, než historky, vzpomínky a hodně přeskakování tam a zpátky. Ale díky tomu se na to člověk nepotřebuje příliš soustředit a je to tak easy read.

1 10.06.2023

A smích můj pokračuje.

"Tělo se mělo... Duše sklízí
úděsný nápor psychózy!
děsím se chvíle, která mizí
a současně té příchozí...
jsem nad dně; sám, v ataku schízy
jen v tílku - s krutým štítkem Easy..."

"Advent

Co samo nezhyne, to lidé povraždí...
sněhem se ubírám k vzrostlému smrku
balíček s provazem nesu si v podpaždí
vánoce na krku, vánoce z krku"

7 07.06.2023

Snad už jen Krcháč mě přiměje
se smát nahlas, zaručeně.

"Vše na světě jen chvíli je
jsou sečtený i moje dny...
vysadil jsem si lilie
nezvadly, shnily do jedný

I láska trvá ach tak krátce...
bylo to vloni? Předloni?
rozkvetla, ale nevoní
poblitá růže na zahrádce"

4 07.06.2023

"Namířila si to přímo k menšímu a staršímu ze dvou počítačů a za několik minut vytáhla z Macintoshe Performy 6115 text. "Tak dobře, tenhle je ze třicátého září. Ehm. Stojí tu, cituji: 'Toužím pozdravit tvoji deltu, jako kohout zdraví úsvit nového dne." "A sakra."

"Americká zahraniční politika odpor vzbuzuje. Vybízí k terorismu. Potom pravil: Terorismus je jediná myslitelná logická odpověď na amaerickou zahraniční politiku, stejně jako je pouliční kriminalita jedinou myslitelnou logickou odpovědí na americkou drogovou politiku."

"Kdysi v Bangkoku mi došlo, že pokud s tím zkurveným Jamesem Joycem nepřestaneš, vleze ti to jednoho dne na mozek - a to se právě teď stalo."

"Kdo je Anna?"
"Jeho patnáctiletá dcera."
Swittersovi poskočil ohryzek v hrdle jako jojo na pouti. Dobrý Bože! pomyslel si. Proč mě Bobby nevaroval?

Jestliže jsem se za ty roky, co jsem se chystal na Toma Robbinse, rozhodl definitivně přečíst jednu jeho knihu, byla to vždycky tahle, už kvůli názvu a definici hlavního hrdiny, coby chodicího chaosu, kterým je Switters. Nicméně se mi ji nedařilo sehnat, teprve až dotisk z roku 2015 mi ji přihrál a dnes jsem uzavřel trojici knih, co v jednom bodě jsem chtěl a nemohl je sehnat (Trainspotting, Vyhoďme ho z kola ven nebo Cesta na konec noci/Cesta do hlubin noci, už si nepamatuju). Čekal jsem, že se do 'Invalidů' pustím jako divý, ale já i nazvdory zábavné složce neměl náladu se prokousávat tak dlouhou knihou a nejdřív ji pořád odkládal, abych se pak prokousal třetinou a knihu zase odložil, než jsem se k ní vrátil teď, abych ji konečně dokončil. Říkám to vše jen protože je to opravdu dlouhá doba, od momentu, kdy jsem tohle chtěl přečíst, do dneška, kdy se tak stalo. Mezitím se mi ale podařilo Robbinse skutečně objevit a to tak, že jsem narazil na jeho snad nejpoetičtější 'Zátiší s Datlem', abych objevil jeho ulítlou filozofující stránku a absurdní hriny, kdy každý je svým způsobem v něčem zcela extrémní, ve Swittersově případě jde o jeho anarchii v myšlení, bezprostřednost, s jakou nic neřeší (o to víc jako agent CIA) a perverzitu na desítky způsobů, počínaje koníčkem shromažďování výrazů pro ženské pohlaví, zálibu v lolitkách, především své neteři Suzy, tak i fakt, že se zamiluje do staré Dominy, sestry z jednoho kláštera, aby, jak je psáno v závěru:

"Musí existovat způsob, jak je mít obě, přemýšlel. Domino i Suzy. Strávil celou noc vymýšlením jednoho rozkošného a neproveditelného plánu za druhým a odmítal přijmout, že by ho osud mohl donutit vybrat si buď jednu, nebo druhou. Miloval je obě. Toužil po obou. Bylo to přirozené. Byl to Switters."

"Kovbojové s oblibou prohlašují: Pokud to není rozbitý, nespravuj to. Switters si říkal: Rozbitý to je odjakživa a nikdy to nespravíme. Na druhou stranu neexistuje nic, co by se dalo rozbít, tak co si to představujeme, že spravujeme?"

3 06.06.2023

Nevím. Okolo téhle publikace jsem nějaký ten rok kroužil a postupně jsem poslední dobou narážel víc na lidi, co ji doporučovali jako velmi zásadní, tak jsem se do toho konečně seriózně ponořil a musím říct, že Tolle chrlí jednu podnětnou, leč záměrně, jak sám řekl, opakující se myšlenku za druhou, o tom, že, ne "kysané zelí v ložnici", ale jak píše můj druhý papírek poznámek pod ním "Vaše mysl, myšlení, není totéž, co vy." Víceméně, asi by se to dalo shrnout opravdu jednodušeji, ale proč, když na tom můžete vydělávat a "měnit životy k lepšímu", že? Tolle to dělá lišácky, protože si dává, jak Somr ve 'Slavnostech sněženek" od obojího. Nabízí spoustu myšlenek, jak se dostat k tomuhle "odtržení od myšlení" aneb, jak jsem si ihned vzpomněl, jsem i já psal v úvodu své první knihy "Myšlení vždy mění věci k horšímu" ale Eckhart tam začne sypat perly jako "Čekání je stav mysli." "Život je úplný, kompletní a dokonalý (jaký je)." "Vnější cíle jsou vždy odsouzeny k nezdaru." "Minulost nemůže přežít vaši přítomnost." "Čas vás nemůže osvobodit od času." "Zabývat se minulostí můžeme jedině v rovině přítomnosti." "Slova nejsou pravda. Pouze k ní ukazují." Až se dostane k tomu, jak přemýšlí ženy o bolesti během menstruace. Samozřejmě, vytrhuji to z kontextu a dělám z toho větší ezo-shit, než je, protože musím uznat, je v tom myšlenka, je v tom poselství, je to založené na něčem, v co bych řekl i sám věřím, má to potenciál pomoci, ale(!) HA-hÁÁ (TA TA TA TÁÁÁ, ZNÁMÝ ZÁPORÁK JP vchází na scénu, jako Fantom opery a říká "Podnětné, pane... ale jak je to s aplikací v reálném životě?" Eckhart působí jako guru, co celej den sedí na židli a se svým velikým nosem mele o tom, jak cvičit jógu a vypadá jako někdo, kdo se nikdy nezvedl ze židle. Potom, jak se dozvíte něco o "nejste vaše mysl a myšlení", předhazuje Tolle něco z Ježíše (díky Bohu, že to nebyla ta pasáž s tím, jak nechal uschnout fíkovník, protože v ten moment pro mě Nový zákon skončil) , ale mám jakýsi problém s tímhle, s touhle takříkajíc umělostí, jaksi nevěřím těm principům na tolik, abych si řekl, proč je tu o tomhle celá kniha? v rámci principu souhlasím. Vím, že Eckhart není blbec a tak vychází ze spousty učení a chytrých poznatků, co si dal dohromady, aby takříkajíc přišel se "svojí vlastní školou", ale nezbavím se jistého pocitu nedůvěry, který je jaksi pod hladinou... třeba je to moje ego, co se snaží zachránit se, jako postava parťáka ve filmu, co zradí, a vy ho jen necháte lvům, zatímco on škemrá "No, tak, nenechávej mě tu." a vy jen odejdete, zatímco ho slyšíte křičet. Nebo je to můj zdravý rozum, který si říká "no a je to v hajzlu". Dost rozpačité reakce. Ale třeba to chce trochu času.

4 04.06.2023

Ortenovou solidní poetickou formou prosakuje jeho mládí (to mu nemám samozřejmě za zlé, ale přináší to řadu věcí), jeho zasněné ideály; samozřejmě jeho život je typickým oblíbeným námětem české kulturní scény: autorův život se odehrává během Druhé světové války nebo komunismu a je o osudech člověka, který je omezován režimem a má talent, který neměl možnost být plně rozvinut = na piedestal = mučedník. Ortenova poezie je ale taková ta poezie pro pedagogy a učitele literatury, co mají rádi obsahovou jednoduchost a rozplývají se ve vlastní melancholii, protože ji můžou nějak a snadno interpretovat, tvořit to melodrama, mít s čím čarovat. Je to takové to obrazové pokřikování, jenže jaksi bez obsahu (odtud to mládí). Ne můj šálek kávy, protože stejně jako když sáhnu po tom skutečném, tady na stole, sice upoutá pozornost, ale je prázdný.(..) Chápu, že rozchod člověka poznamená a uvrhne do určitého myšlenkového postoje, ve kterém se někdo může máchat až do konce života. Nechci působit jako Ortenův hater, jen je tu jednoduše jistá plochost, která přichází s autorovou nevyzrálostí, lidi spatří potenciál a pak drama ohledně konce a dělají z tvořících lidi automaticky ikony, ale tyhle ikony ještě neznají triky, ještě neznají způsob, jak kráčet a zjistil jsem že v tomhle mám problém u celé řady mladých básníků i celkově autorů, ještě nekráčí, ještě neví. Tihle mladí lumeni, kteří se občas objeví a skonají, mají talent, mají formu, ale postrádají to hlavní a to člověk získá až postupně, až žitím, zkušeností, bez toho bychom někdy některé lekce ani nepochopili, život není jen o tom, dělat konstantně co nejsprávnější rozhodnutí, ale o tom, jak se postavíte i k těm špatným, které jsou jeho přirozenou součástí. Kdybych někdy slyšel Ortena na živo, asi bych mu řekl, dobrá práce a přál bych mu mnoho zdaru, ale když ho mám hodnotit "jen takhle", když se na mě vyplivne jeho "best of", je to taková klouzačka po povrchu, tobogán. Ale já Jsem už dál.

1 03.06.2023

'Models' jsou více kniha o mezilidských vztazích, než jako to, co prezentuje anotace. Navíc už Marka trochu znám z jeho yt a knih. Naposledy mě zaujalo video, kde se svou ženou rozebíral, že láska má na vztazích daleko nižší podíl ("Love Is Not Enough"), než si většina lidí pravděpodobně myslí - do bodu, kdy si uvědomíte, že některé vztahy do jisté míry můžou fungovat, nechci říct úplně bez ní, ale s pouhou špetkou nějakého afektu, nebo i něčeho debilního, aby se pak otevřely dveře pro nádherné "praktické důvody" - protože "vše ostatní to vykompenzuje". Pokud jde o pravdu, zranitelnost a otevřenost a upřímnost, které zde Mark zmiňuje a hodně prezentuje vše takovým svým typickým pohledem á la selský rozum, který je ale zastíněný tím, že lidi jsou lidi a jsou všichni tupý... ale opět, zmíněné věci a přístupy jsou kolikrát jen ten či onen "detail" ve velikém mechanismu, který může být stejně tak přednost, jako zbraň, co vám vystřelí zpátky do ksichtu. Mark tak nějak hlásá pravidla, principy, co jsem si vždycky myslel a snažil se o ně, v některých samozřejmě dodnes selhávám (na rozdíl od ostatních), ale víceméně věřím že platí a věřím i, že každý, kdo není totální narcis, jim bude přikyvovat rovněž. Fundamentálně neříkám, že se plete, nebo bych nesouhlasil, ale pak se rozhlédnu do reality, studuju a pozoruju lidi... vršení výmluv za svoje jednání, ospravedlňování věcí, co by neměly být ospravedlňovány, až do onoho "tvoření vlastní reality, kde platí jiné zákony". Jsme už trochu jinde, než v roce 2011, přeci jen. Většina knihy mi přišla už přefiltrovaná přes řadu dalších médií, takže i přes spoustu podnětných vět k zamyšlení a že tohle Mark publikoval vlastním nákladem a byla jeho první kniha, jsem dostal hodně téhož, co už znám, nebo se na to dívám stejně. Vlastně mě lidi začínají neskutečně nudit, tím triviálním soutěžením. "Přirozeností vztahů je, že jsou kontroverzní a konfrontační", ale mnoho lidí do nich jde ze všech špatných důvodů.

1 21.05.2023

(SPOILER) Britskou královskou rodinu nějak nesleduju. A přitom je skoro jako kdyby subkultura, co subkultura, i národ, založený na uctivání tohohle, řeknu, pojmu. Paparazzi se plazí v křovích, aby trestaly nebohého Harryho svými zrcadlovkami a hanlivými titulky v novinách, potom, co se ocitl v situacích, které málokdo chápe, protože málokdo je princ královské rodiny. Je to jak středověká ikonická malba. Zpočátku intimní zpověď a i sympatická, kde se přiznává k pár blbostem (jako převlíknout se za Hitlera a jít na párty, což Willy bez problémů odsouhlasí, PALCE HORE, William se zde projevil jako starší bratr "dickhead", nicméně Harry ochotně přechází podobné situace, jakožto dobrý bratr, který má proti sobě jen soutěživou jedničku, Williama, jak na nějakých závodech v plavání). I přesto, jestli mi někdo byl sympatičtější, od pohledu, v královské rodině, protože vlastně vypadal trochu normálně, byl to rebelující druhý syn princezny Diany, zrzavý Harry [xd], vévoda ze Sussexu. První třetina, která byla i dost o Dianě mi připadá jako nejzajímavější část knihy. Posléze se 'Spare' zvrhne v "média jsou brutální a špiní a dostávají vás do situací, útěk do armády, a 'Meghan je ve stresu z nenávisti'", aby Harry vylíčil vše tak nějak po svém, od začátku, protože "Enough is enough!". Ony ctnostné vize a důvody dokážu v jeho pojetí asi těžko pochopit, protože, opět, jsem nikdy jako princ v královské rodině neoperoval. Ale jednou jsem se astrálně cítil jako princ, ležící a usínající ve starověkém Egyptě, so, you know, I'm' something of a prince myself". Kdybych měl knihu shrnout v jedné její větě, pobavila mě jedna ze závěrečných: "'You're delusional, Harry.' But they were the delusional ones." (řečeno samotným autorem) Harry je na jednu stranu otevřený. Ale na druhou stranu, zvažoval co a jak řekne. A jsem si jist, že už tohle něco říká. Tahle kniha je spíše tak nějak "zhruba", což není, díky mami, zevrubně, to už vím. Harry a Meghan spadají do sféry Willa Smitha a jeho barona Harkonnena, Jadu, když se podíváte, jak chodí k Oprah a jsou proti nenávisti ve Světě, díky, fakt, bez vás bych neměl ponětí. Spare (Heir) narážky v titulu si ale cením, je to trefné a pravdivé. Celkově, ta historie v úvodní třetině je poměrně vcítitelná a pozoruhodnější a kniha jako taková spíš sympatico, protože je tam řečeno i spousta věcí, co nejspíš nepotřebovaly být zmíněny - ale třeba je to celé jen geniální kampaň, kdoví. Nevím, jak moc hardcore je Harry za vypuštění tohohle, protože někdy jsem si říkal "oh, jsou vlastně jen trochu jiná, ale normální rodina", abych se pak zase občas přistihl u výrazu mého absolutního ztracení a zmatení. "Paparazzi a tisk jsou zlo. Dějou se špatný věci. Byl jsem v armádě a zabil. A do toho neustále politikaření a všechno a tak nějak všichni proti mně." A po mém boku anděl. Zpočátku jsem si říkal, Harry jde na to ("Harry, jdu do baráku!"), abych se pak ocitl v něčem, co se pocitově blíží pohádce. Už čekám, až vyskočí vlk. Nevím.

3 19.05.2023

Krátka knížka, co tak nějak na pohled vždy působila jako autobiografie (poslední publikovaný text během Vonnegutova života?) a je plná Vonnegutova typického lamentování nad tím, co by se dalo označit jako jediný problém téhle planety: člověkem. Vonnegut chápe jednu věc, že udělat život snesitelnější jde skrze humor, který poskytne jistou úlevu, jeho humanismus jakoby byl nekonečný (a občas trochu naivní, ale hádám, že jinak tihle nesmrtelní humanisté existovat nemůžou), až do posledních chvil. Prožil Druhou světovou a stál tu v důležitém období druhé poloviny minulého století, kdy se angažoval tím, že dělal pointy, často ohledně lidí v historii, kteří můžou posloužit jako příklad, ale taky pointy ohledně všech těch současných šašků a psychopatů, kteří často stojí v čelech států (jak je dobře poznamenáno, důležitým hnacím motorem je fakt, že se někdo dokáže rychle rozhodovat, protože je mu ukradené, jaké to bude mít následky pro ostatní lidi a tak slušní lidé váhají a přemýšlí, zatímco psychopati točí mlýnkem na maso). Kurt měl srovnáno, na čem v životě záleží. Není tu moc lidí jako on, ne dnes, připadalo mi, že dřív bylo vše barvitější, jako devadesátý léta a ještě krátce po jeho smrti jsem si četl jeho romány; pořád opakoval hodně podobné myšlenky, teď už ty myšlenky neslyším, jakoby to lidi vzdali. A nebo je to na někom dalším, kdo má tu naději, sílu, chuť, špetku optimismu, aby pokračoval.

2 24.04.2023