Raději zešílet v divočině: Setkání s šumavskými samotáři
Aleš Palán , Jan Šibík
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/484825/bmid_radeji-zesilet-v-divocine-setkani-s-N7O-484825.jpg
4
1448
393
Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha. Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal. Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán (Magnesia Litera, Cena Českého literárního fondu), snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award). 5.vydání... celý text
Přidat komentář
Zajímavé čtení. Nechtěla bych žít takhle v samotě, ale asi v každém příběhu bylo něco inspirujícího. A nejkrásnější lidská svoboda.
Pan Palán se ptá dobře a kniha je pěkně sestavená, každý z příběhů končí slovy samotáře, které vedou k zamyšlení. To hodnotím 5 hvězdičkami, ale samotné vyprávění samotářů 3 hvězdičky, jsem ráda, že je osobně neznám.
Měla jsem od knihy úplně jiné očekávání...ve vetsine jde příběhy ne úplně duševně zdravých jedinců a jejich životy v kostce, což je zajímavé (proto ty 2 hvězdičky), ale spíš jsem nad tím kroutila hlavou, než uznale tleskala, že se sbalili a šli žít do přírody.
Neskutečný zážitek. Křehké duše v nehostinném prostředí. Co člověk, to osud jako na román. Neuvěřitelné čtení.
Ach, jak já jim rozumím! Tohle čtení pro mě bylo velmi zajímavým zážitkem a moc by mě zajímalo pokračování. Některé postavy mi byly sympatické více, některé méně, ale všichni představují to, co část mé duše tiše táhne. Oni se dokázali vzdát veškeré pohodlnosti a prostě ŽÍT. Moc pěkné čtivé zpracování.
EKNIHA.
Jsem z knihy taková rozpačitá, vůbec jsem se na ní netěšila a nakonec mě dostala celkem do kolen a k nemalému zamyšlení.
Jedná se o zpověď několika samotářů, žijících v krásných koutech naší země. Na jednu stranu jo, docela by mě to i lákalo, na druhou stranu mi ale chybí dost odvahy k takovému kroku. Asi jsem si moc zvykla na pohodlí, na své věci a na způsob svého života. Na lidi ne, v tom se všemi samotáři souhlasím, na to je nás tu prostě trochu moc. :)
Knihu jsem rozečetla, po pár stránkách jsem si říkala, že jako nic moc... no ale včera na směně jsem to rozečetla znovu a dnes mi to nedalo, a v knize jsem pokračovala až do konce.
Obsahuje povedené fotky. Obsahuje vážně zajímavé rozhovory. Líbilo se mi to. :)
Velmi zajímavá kniha, která se četla s lehkostí. Někdo vám bude sympatický, někdo méně. Každopádně je to zajímavý pohled do života zajímavých lidí.
Někdo si zvolí svou osobitou cestu životem cíleně, někoho život usmýká, někdo si se životem neumí poradit. Zajímavé exkurze do života lidí, kteří žijí jinak.
Příběhy lidí, kteří se z různých důvodů vzdali vymožeností civilizace. Sama jsem introvert a zastánce ticha, jednoduchosti a skromnosti - i když v reálném životě oceňuju pohodlí a mám ráda věci - ovšem takové, které pro mě mají i nějakou vnitřní hodnotu. Ze svého dětství na malém městě si pamatuju několik podivínů žijících na okraji společnosti, někteří chodili i k nám domů a v mé paměti jsou s nimi spojené drobné úsměvné historky. V podstatě jsou takoví lidé určitou ingrediencí zpestřující život menšího společenství maloměsta či vesnice. Proto mi i tato kniha byla blízká. Mám ji ve své knihovně a určitě se k ní budu vracet.
O samotářích na samotách. Chápu, rozumím ale neztotožním se s nikým z nich. Kniha je vedena formou rozhovorů, čte se lehce občas nutí k přemýšlení. Půjčeno z knihovny.
Audiokniha
Na tuto knihu jsem se chystala dlouho, ale nějak stále nebyl čas, nakonec jsem zvolila audioverzi a poslechla si tuto většinou zajímavou zpověď "novodobých poustevníků" při jiné činnosti.
Zpovídaní samotáři mají rozdílné důvody ke zvolenému způsobu života. Někdo nechce žít ve společnosti a touží po klidu lesa, u někoho to vypadá, že nedokázal mezi lidmi a v práci obstát, takže spíš utekl, u někoho je diskutabilní jeho psychické zdraví. Přišlo mi, že naprosto srovnané v hlavě to měly obě zpovídané ženy a na rozdíl od některých mužů na mě jejich povídání působilo upřímně, bez snahy se vytahovat a vymýšlet si nějaké příhody, aby se udělaly zajímavějšími. Toto nemůžu říct o posledním zpovídaném, tam bylo toho chvástání a machrování tolik, že jeho výpověď jsem celou ani nedokázala poslechnout.
Je obdivuhodné s jakou otevřeností o svých životech samotáři mluvili. Náhled do životů těchto lidí byl většinou zajímavý.
S nikým ze zpovídaných jsem nebyl schopen se jakkoliv ztotožnit . Život člověka je založen na spolupráci a interakci s ostatními , sám není nikdo nic .
Svědectví o podivínech , asociálech , duševně či tělesně vykolejených individuích, je zajímavě napsané , ale toť vše .
Velmi zvláštní kniha o zvláštních lidech. Rozhodli se tak sami, žít na samotách. Poutavý poslech audioknihy. Někdy až tvrdá zpověď těchto lidí. Asi nejvíce se mi líbila vyprávění dvou žen.
Tak tohle byla čistá radost pro tu část mojí duše, která by šla nejradši hned do lesů. Některé postavy jak kdyby mi mluvily z duše nebo prožívaly to, co někdy v lesích prožívám já - vítr ve větvích, blížící se bouřku, mraky honící se po kopcích a pak to ticho, které k člověku promlouvá. Toto nejspíše nikdy nebude moje cesta, protože většinově jsem pohodlná, mám ráda svůj domov a zázemí a nevydržela bych na jednom místě, nicméně ke dvěma rozhovorovaným bych nejradši jezdila na měsíc na pravidelnou rekreaci! :-)
Jestliže nahlédnete na obálku, může ve vás kniha vyvolat dojem, že na téhle "šumavské samotě, kde se zešílí" snad žijí jen tupé vyhulené houmlesácké smažky, alkoholici a magoři, nicméně, já vím z jednoho případu, přítelkyně kamaráda, vzdělaná osoba, ta tam taky žije, s kočkou, jsou to alternativy, které nás do jisté míry vrací k prapůvodním způsobům, ke klidu, k přítomnosti, ke kontrole nad vlastním životem. Je to vlastně taková meditace nad tím, co od života chcete a nutno dodat, že z úst i docela zajímavých lidí, kteří, i kdyby si to jen vymýšleli, si to pořád vymýšleli zatraceně dobře. Osobně by mě to taky velmi lákalo, speciálně poslouchat tohle během parného léta (audiokniha) v práci, kdy odpočítáváte minuty, než budete moct z toho cvokhausu, z toho cirkusu, vypadnout... zpátky do své králíkárny, než si předtím nakoupíte, měsíc za měsícem. Já jsem v trochu lepší situaci, než že bych byl tak přibitej k práci, nebo k nutnosti financí...ale pořád ne tak, že bych si dával nějakej chilling killing a byl osvobozen od společnosti a všech pravidel a povinností, které i v naprosto základní úrovni jsou dost na to, aby člověka přiměly mít (v nesprávně načasovaném nakupení) naprosto ničivý efekt. Pořád se tu najde pár věcí, které by mi chyběly, ale tahle kniha rozhovorů je opravdu inspirující v rámci toho, že, jen protože společnost něco nějak dělá, neznamená, že je to správně: pamatujte, většina lidí jsou jen ovce, co jdou s davem bez toho, aniž by si kdy pokládali seriozní otázky, nebo si řekli, proč bych tohle nemohl udělat jinak (a udělat to), většina lidí se jen snaží nevybočovat. V tomhle ohledu je zajímavé, že šumavští samotáři z téhle knihy mají rozhled a nezřídka jsou vlastně i sečtělí, zajímaví lidé. Vzpomněl jsem si i na modelku z Íslandu, která, jak mi bylo řečeno jednoho dne u večeře, měla kariéru v zámoří a pak se vrátila, aby žila s ovcemi, izolovaná, uprostřed samoty (kterou každý definuje trochu jinak).
Až brutální upřímnost některých samotářů je dost šokující. Obzvlášť chlapi si moc nedávají pozor na pusu. Platí příslovečné "Co na srdci, to na jazyku." Je to osvěžující!
Čekala jsem plejádu zoufalců, kteří se budou neustále vymlouvat na nepřízeň osudu, ale byla jsem mile překvapená. Pestrá směsice osobností, která má sice problém s většinovou společností, ale přesto jsou to lidé zajímaví, nadaní a inspirativní.
Musím uznat, že na Šumavě žijí opravdu zvláštní lidé. Většina z nich zvolila samotu po zklamání ze světa "tam venku" a téměř každý z nich je ze společnosti nějakým způsobem vyloučený. Rozhovory byly zajímavé, líbilo se mi, jak jsou se svým životem spokojení a jak je jednoduchý. Upřímně to ve mně ale nijak nevyvolalo touhu to udělat taky, popř. jim nějak závidět, jelikož většina samotářů jsou lidé, se kterými jsem se prostě nedokázala ztotožnit.
Byla jsem i na představení Raději zešílet v divočině v Huse na Provázku, ale tam ze všech udělali opravdové blázny.
Velice podařená kniha! Ani jsem nečekala, že mě rozhovory tak nadchnou. Můžeme si v duchu říkat, co že je to za blázny, utečenci systému a cvoci, ale musíme si zároveň přiznat, že jim také tajně závidíme. Udělali to, co si snad každý občas představí a možná o tom i touží, ale jsme už tolik ponoření do všednosti, že se nejde jen tak odstřihnout. A oni to udělali, propadli sítem a jsou venku. Jsou na vzduchu a na slunci a žijí v lesích. Žádné placení nájmu a energií, sezení před počítačem, čekání na mhd a sledování televize.
Jsou šťastní? Někteří ano, někteří neví. Možná se od nich zase tolik nelišíme...
Moc se mi líbil rozdíl mezi muži a ženami. Většina mužů je více "filosofická" a jako červená nit se tam táhnou různá náboženství a mystika (máme tam i jednoho muže, který nám zapadne do škatulky "samotář z maringotky"- utíkající před čipováním, zotročením a systémem jako takovým). Ženy jsou více racionální, odešly kvůli přehlcení civilizací, mohly mít všechno, ale rozhodly se jinak.
Krásné fotky, také oceňuji téměř intimní vztah, který se podařilo se samotáři navázat (muselo tomu předcházet asi více setkání), nesoudí, nehádá se.
Moc pěkná kniha!
O knize jsem věděl jenom to, že je to bestseller. A že by mělo jít o několik rozhovorů s poustevníky Šumavy. Tak trochu jsem čekal soubor podivínů, kterých vám bude tak trochu líto, trochu se budete smát nebo kroutit hlavou. Překvapilo mě, jak blízko se autor k poustevníkům dostal, určitě stálo hodně času a úsilí této úrovně v rozhovorech dosáhnout. A tak jsou rozhovory dál, spíš filozofické, než povrchní. A vás donutí nad tématy přemýšlet, chápat proč žijí tak, jak žijí. Mám rád i přírodu a samotu, ale poustevníkem bych být nechtěl, protože ruch života a lidí kolem je něco, co je pro mě stejně důležité. I tak jsem si ale z rozhovorů hodně vzal pro sebe a možná i pro pochopení lidí, kteří se rozhodli žít v samotě.
Štítky knihy
Šumava rozhovory příroda divočina samota životní styl
Kniha Raději zešílet v divočině: Setkání s šumavskými samotáři je v
| Právě čtených | 41x |
| Přečtených | 1 961x |
| Čtenářské výzvě | 428x |
| Doporučených | 180x |
| Knihotéce | 404x |
| Chystám se číst | 684x |
| Chci si koupit | 176x |
| dalších seznamech | 15x |
Já tyhle rozhovory prostě miluju.