Dvojitá tma
Jiří Ohrenstein
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/403745/bmid_dvojita-tma-DE5-403745.jpg
4
22
5
Soubor básní Jiřího Ortena obsahuje tři sbírky, které autor dokončil krátce před svou smrtí. Ohnici, Jeremiášův pláč a Elegie. Ve sbírkách se oproti předchozí tvorbě silně projevují úzkosti a osamělost, kterými autor trpěl kvůli protižidovské politice i ztrátě blízkých. V případě Jeremiášova pláče Orten vztáhl biblické téma do přítomnosti, v lyrické Ohnici věnované zemřelému otci se vyznává z pocitu ohrožení, v Elegiích se pak autor loučí se svým mládím a vlastně celým životem.... celý text
Přidat komentář
Ortenovou solidní poetickou formou prosakuje jeho mládí (to mu nemám samozřejmě za zlé, ale přináší to řadu věcí), jeho zasněné ideály; samozřejmě jeho život je typickým oblíbeným námětem české kulturní scény: autorův život se odehrává během Druhé světové války nebo komunismu a je o osudech člověka, který je omezován režimem a má talent, který neměl možnost být plně rozvinut = na piedestal = mučedník. Ortenova poezie je ale taková ta poezie pro pedagogy a učitele literatury, co mají rádi obsahovou jednoduchost a rozplývají se ve vlastní melancholii, protože ji můžou nějak a snadno interpretovat, tvořit to melodrama, mít s čím čarovat. Je to takové to obrazové pokřikování, jenže jaksi bez obsahu (odtud to mládí). Ne můj šálek kávy, protože stejně jako když sáhnu po tom skutečném, tady na stole, sice upoutá pozornost, ale je prázdný.(..) Chápu, že rozchod člověka poznamená a uvrhne do určitého myšlenkového postoje, ve kterém se někdo může máchat až do konce života. Nechci působit jako Ortenův hater, jen je tu jednoduše jistá plochost, která přichází s autorovou nevyzrálostí, lidi spatří potenciál a pak drama ohledně konce a dělají z tvořících lidi automaticky ikony, ale tyhle ikony ještě neznají triky, ještě neznají způsob, jak kráčet a zjistil jsem že v tomhle mám problém u celé řady mladých básníků i celkově autorů, ještě nekráčí, ještě neví. Tihle mladí lumeni, kteří se občas objeví a skonají, mají talent, mají formu, ale postrádají to hlavní a to člověk získá až postupně, až žitím, zkušeností, bez toho bychom někdy některé lekce ani nepochopili, život není jen o tom, dělat konstantně co nejsprávnější rozhodnutí, ale o tom, jak se postavíte i k těm špatným, které jsou jeho přirozenou součástí. Kdybych někdy slyšel Ortena na živo, asi bych mu řekl, dobrá práce a přál bych mu mnoho zdaru, ale když ho mám hodnotit "jen takhle", když se na mě vyplivne jeho "best of", je to taková klouzačka po povrchu, tobogán. Ale já Jsem už dál.
Jediný soubor básní, který mě málem rozplakal, několikrát. Skvělé spojení slov v dokonalé výrazy.
Genius vyzrálého básníka (věku navzdory) v celé své kráse. Hloubka citovosti a originalita jeho literárního výrazu mě nepřestává udivovat ani po letech. Na pomyslný piedestal bych z toho výběru rozhodně postavil Elegie. Nejsou na jedno přečtení, ale o to víc člověk docení jejich kvalit.
Knihu nebudu hodnotit hvězdičkami, necítím se k tomu dostatečně kvalifikovaný.
Poezii preferuji ve vázaném verši, ve Dvojité tmě se objevuje spíše verš volný. Musím ale říct, že jsem si na tuto formu postupně zvykl a začala se mi líbit.
Velká většina básní je značně abstraktní a symbolická, plná náznaků a nevyřčeného. Nezastírám, že mi to (zejména ve sbírce Ohnice) dělalo trochu problém, v některých případech jsem vůbec netušil, o čem je řeč, a to i když jsem báseň četl poněkolikáté. Vůbec to ale nepřipisuji na vrub Ortenovi, jen jsem do jeho vnitřního světa nedokázal dostatečně proniknout.
Z Dvojité tmy výrazně čiší smutek, sklíčenost, pesimismus a beznaděj. Ostatně, vzhledem k době vzniku a Ortenově životnímu údělu, není divu. Velmi pravděpodobně se k Ortenovi v budoucnu ještě vrátím, protentokrát mě nejvíc zaujala sbírka Elegie, zejména Pátá, Šestá a Sedmá.
Autorovy další knížky
| 2013 |  Elegie |
| 1958 | Deníky Jiřího Ortena |
| 1986 |  Milostný listář |
| 2012 | Ohnice |
| 1939 | Čítanka jaro |
Dávám 5 hvězd. Myslím, že tvorbu tohoto autora by měl znát každý.