Dvojitá tma

Ortenovy Elegie patří k mým nejoblíbenějším kusům z české poesie - možná i proto, že nečtu mnoho české poesie, ale to nechme stranou. Orten se v nich projevil jako mimořádně citlivý komplexní umělec, který kreslí slovem na mnoha vrstvách kulturních odkazů. Jeho ikony jsou silné a úderné a já se do nich zamiloval. To už jsem psal jinde a nic se na tom za těch šest let nezměnilo.

Jiná jeho poesie mi však příliš nevyhovuje. Ne, že by byla špatná. Jen mi nepřijde tak dobrá, abych jí dával svůj čas. Kratší útvary jakoby Ortenovi nevyhovovaly tak, jako jeho relativně rozsáhlé elegické texty. Jsou občas prostě naivní, jindy sice rozkošně elegické, ovšem pro jejich krátkost si v nich člověk jakoby nestihne najít estetický bod, kterého se chytnout. A je to škoda, protože poetická síla z Ortena jen srší.

Dávám 5 hvězd. Myslím, že tvorbu tohoto autora by měl znát každý.

Ortenovou solidní poetickou formou prosakuje jeho mládí (to mu nemám samozřejmě za zlé, ale přináší to řadu věcí), jeho zasněné ideály; samozřejmě jeho život je typickým oblíbeným námětem české kulturní scény: autorův život se odehrává během Druhé světové války nebo komunismu a je o osudech člověka, který je omezován režimem a má talent, který neměl možnost být plně rozvinut = na piedestal = mučedník. Ortenova poezie je ale taková ta poezie pro pedagogy a učitele literatury, co mají rádi obsahovou jednoduchost a rozplývají se ve vlastní melancholii, protože ji můžou nějak a snadno interpretovat, tvořit to melodrama, mít s čím čarovat. Je to takové to obrazové pokřikování, jenže jaksi bez obsahu (odtud to mládí). Ne můj šálek kávy, protože stejně jako když sáhnu po tom skutečném, tady na stole, sice upoutá pozornost, ale je prázdný.(..) Chápu, že rozchod člověka poznamená a uvrhne do určitého myšlenkového postoje, ve kterém se někdo může máchat až do konce života. Nechci působit jako Ortenův hater, jen je tu jednoduše jistá plochost, která přichází s autorovou nevyzrálostí, lidi spatří potenciál a pak drama ohledně konce a dělají z tvořících lidi automaticky ikony, ale tyhle ikony ještě neznají triky, ještě neznají způsob, jak kráčet a zjistil jsem že v tomhle mám problém u celé řady mladých básníků i celkově autorů, ještě nekráčí, ještě neví. Tihle mladí lumeni, kteří se občas objeví a skonají, mají talent, mají formu, ale postrádají to hlavní a to člověk získá až postupně, až žitím, zkušeností, bez toho bychom někdy některé lekce ani nepochopili, život není jen o tom, dělat konstantně co nejsprávnější rozhodnutí, ale o tom, jak se postavíte i k těm špatným, které jsou jeho přirozenou součástí. Kdybych někdy slyšel Ortena na živo, asi bych mu řekl, dobrá práce a přál bych mu mnoho zdaru, ale když ho mám hodnotit "jen takhle", když se na mě vyplivne jeho "best of", je to taková klouzačka po povrchu, tobogán. Ale já Jsem už dál.

Jediný soubor básní, který mě málem rozplakal, několikrát. Skvělé spojení slov v dokonalé výrazy.

Genius vyzrálého básníka (věku navzdory) v celé své kráse. Hloubka citovosti a originalita jeho literárního výrazu mě nepřestává udivovat ani po letech. Na pomyslný piedestal bych z toho výběru rozhodně postavil Elegie. Nejsou na jedno přečtení, ale o to víc člověk docení jejich kvalit.