jardadr komentáře u knih

Je radostným zážitkem v tomto světě narazit na člověka, který je jeden z "nás". A my co jsme na tom stejně víme, že ho nemusíme potkat osobně. Stačí když ho čteme...

4 24.02.2015

Tak nevím, ale jelikož mám Hesseho moc rád, musím na něj být přísný a napsat, co si o této knize myslím. Řekl bych, že pro Hesseho to byl snad ještě větší úskok stranou, než Stepní vlk, kterého dopsal před tímto románem. Ale tentokrát to už nebyla horolezecká výprava do sféry čistě filozofického románu, odehrávajícího se možná jen v hlavě hlavního hrdiny, nýbrž cesta do nížin díla na pomezí klasické středověké disputace na téma; hádala se duše s tělem, vagantského románu a místy až lehce erotického dílka, jakoby z dílny Gioacoma Casanovy. Četlo se to výborně, pravda, ale nějak mi tam mnoho věcí nesedělo. Například, jak lehce Goldmund proplouvá životem, prakticky nic nemusí, vydělávat peníze, jíst, nemusí se ani pořádně strojit, ale přesto mu jen stačí kývnout a ženy a dívky s ním jdou. Tím se dostávám k další věci, nepřipadlo Vám, že když se v knize mluvilo o lásce, myslel se tím vlastně jen sex? Říkat sexu tělesná láska je samozřejmě jen takový básnický přílepek - přetvářka, aby to znělo lépe. Ani Lydii vlastně nemiloval, jen později ve "stáří" na ni vzpomínal a jaksi tušil, že by ji milovat mohl. Bral si ženy a dívky jak se mu zachtělo. A kdyby nedošlo k neuvěřitelné náhodě, ztratil by se jeho život v prázdnu a nesmyslnu. Jen díky ní mohl vytvořit pár hodnotných děl, jen k těmto cílům směřoval jeho život.
Nu, tato myšlenka se mi na tom tedy líbila, cesta k vytvoření něčeho stálého vedoucí přes trní života, i když v Goldmundově případě spíš přes růže života. (Velice zajímavé, co se týče tohoto tématu, je prostudovat si život Guy de Maupassanta, muže, jenž tvořil z živočisné vášně, zasvětil se sexu a požitkům, a vytvořil opravdu neskutečně úžasná díla a jak ho to strávilo a rozmáčklo jak nahnilé jablko).
Uznávám, Hesse neměl v záměru vytvořit kladnou postavu, ale ani Narcis se mi nedostal pod kůži. Za prvé pochybuji o tom, že by středověký mnich asketického ražení nabádal někoho, zvlášť přítele, ke světskému životu a pak, vadila mi ta jeho nabubřelost, on byl doopravdy narcis. To je třeba vada mého subjektivního pohledu, ale nejtěžší ranou mi byla průhlednost děje knihy; dalo se čekat, že z kláštera Goldmund odejde, že bude zaučen nějakou lehčí ženou, že se mu to zalíbí, že dojde k nějakému hradu a potká rytířské dcerky, že se je pokusí svést, že z toho budou problémy, že někde potká mistram, jenž ho vyučí v řezbářství, že zřejmě bude mor a že se nakonec s Narcisem zase shledají a on uplatní své nadání a životní zkušenosti v práci na umění.
Souhrn by zněl asi takto, je to chytrá, milá kniha a jako vždy u Hesseho je potěšení ho číst. A také vím, že Hessemu nešlo o to napsat autentický historický román, že mu středověk posloužil jen jako kulisa pro vyjádření svých myšlenek, ale výšin klenotů jako jsou romány Stepní vlk, Pod Koly, sbírky povídek Tento svět, anebo novely Knulp (který byl tulákem mnohem propracovanějším) Narcis a Goldmund nedosahuje.

4 18.06.2013

Novela Pod Koly a sbírka povídek Tento svět se věnují převážně tématu ztráty dětství (potažmo nevinnosti) a mládí. To vše s neochvějnou Hesseho lidskostí a soucitem. Občas máte pocit, že v Hesseho světě vlastně ani opravdoví špatní lídé nejsou. Není to proto, že by je Hesse vidět nechtěl, nebo si je neuvědomoval. Je to spíše proto, že Hermann Hesse poznal a pochopil, že psát o dobru a o víře v lidské pochopení a soucítění je důležitější a pro tento svět potřebnější, než zkoumat jeho špatné stránky. A přitom jeho svět neztrácí nic z opravdovosti našeho světa. Když popisuje odchod syna z domova na studia, nebo do světa a loučení s rodiči na nádraží, je to jako by se vrátila léta zpátky a já viděl sebe tenkrát. A znovu se mi sevřelo srdce, jako tenkrát, když jsem opouštěl dosud známý svět a blízké lidi vstříc neznámému, novému, když na tom nádraží zůstává dětství, nezralé sny, mladistvé okouzlení. Vše to je jako ohňostroj, který na rozloučenou připravil Hessemu kdysi jeho bratr. Zazáří a pohasne a čas to zahladí.
Hesse je sladkobolný, ale ne sentimentální. Jeho pohled na život a svět je plný pokory. Kniha, ke které se člověk jistě vrátí, až bude potřebovat léčit duši...

4 17.04.2013

Průřez autorovou povídkovou tvorbou, zachycují všechny podstatné milníky v jeho tvorbě. Tento soubor, nebo lépe autorský medailón vyjít dnes, by jistě byl jednou z literárních událostí roku. Opravdu povedená kniha, navíc doplněná rozsáhlou studií o D. H. Lawrenci. Kdyby to takhle bývalo častěji.
Z Lawrencových povídek dýchá pocit nevyhnutelnosti. Jsou síly, které vládnou našim životům a my jim nemůžeme uniknout. Jsou to hlavně proti sobě stojící axiomy, provázející nás celým životem; láska, touha (vášeň) - smrt, strach (bolest). Nicméně Lawrence věří také v naději. Teprve po přečtení poslední povídky Slunce, jsem pochopil jak to Lawrence myslel v závěru své eseje Apokalypsa. Celé jeho dílo tvoří kompaktní filozofický systém, nikdy neodbočil, nevyvracel se, nezměnil názor. A to byla jedna z jeho hlavních zásad - nezradit sám sebe, neponížit se.
Vše je psané krásným, čtivým jazykem a zvlášť popisy přírody patří v celé knize k tomu nejhezčímu.

4 09.04.2013

Ne tak známá kniha od Conrada, ale rozhodně jedna z jeho pěti nejlepších. Na jednom malém tichomořském ostrůvku se protnou osudy několika lidí. Postupně houstnoucí atmosféra se nakonec promění v šílenství, hrozný sen pro všechny - bouři, z které nemůže nikdo vyjít nedotčen a málokdo živý.
Kniha na svou dobu neuvěřitelně pracuje s napětím, takže vůbec nemáte pocit, že byste četli dílo staré skoro sto let. Vše se stupňuje až je vám z toho při čtení úzko. Hltal jsem ji celá dopoledne, každý odstavec a dialog. Nic mi nesmělo utéct. A když jsem ji dočetl, dlouho jsem ještě hleděl na prázdný papír za poslední tečkou, jakobych tam mohl ještě něco nalézt. Ve skutečnosti se mi znovu hlavou honil celý děj a to jak to nakonec dopadlo. Že to jinak skončit nemohlo... i když jsem si celou dobu přál, aby ano.
Pokud Srdce temnoty je podobenstvím o cestě do pekla, pak Vítězství je podobenstvím o boji dobra se zlem.
Navíc Conrad má skvělý styl, takže stoprocentní čtenářský zážitek.

4 04.02.2013

Děkuji štěstěně, že jsem si vybral začít nejprve krátkými povídkami a ty delší, Figurky a novelu Týden v Tichém domě nechat až na konec. A doporučil bych to každému, kdo se odhodlá tuto kultovní školní povinnočetbovku číst. Neruda byl mistrem krátkých žánrů, tak jak si za ta dlouhá léta působení v novinách, kde je rozsah textu omezený, zvykl. V tom je opravdu dobrý, rozvést jednu, dvě postavičky, napsat o nich prostý, ale čtivý příběh, zasadit je do kontextu určitého místa, zde Malé Strany, vystihnout atmosféru. Jakmile se ale pustí do něčeho rozsáhlejšího, vyraší mu z jeho setby suchopár. Postavy jsou náhle mnohem plošší, psychologicky nevěrohodnější, vlastně se stávají jen schématickými figurkami. Dle jeho víry, že budoucnost literatury je v čistém realismu každodenního života, skočí do popisu jednoho týdenního úseku, neohraničeného však ani počátku, ani na konci a kde se neděje nic jiného, než co se děje v jakémkoliv jiném domě. V takovém úmorném realismu by stačilo napsat jeden rozsáhlý román a tím by literatura končila, protože by obsahoval všechno a jakýkoliv další by byl jen jeho opakováním. Ještě, že Neruda nebyl dobrým prorokem a literatura se vydala jinými cestami.
Bez těchto dvou textů by si Povídky malostranské, dle mého, zasloužily plný počet. Zvlášť oceňuji Nerudův poměrně moderní smysl pro humor.

3 21.11.2023

Po přečtení sbírky povídek od Jamese Tiptreeho jsem měl chuť na něco podobného, něco stejně nesnadno uchopitelného a to se mi myslím touto volbou podařilo. Kniha byla dlouho odkládaná na jindy, asi čekala na svůj čas. Tak to má být.
Pokud cítíte stejnou potřebu zhutnění vjemů, mohly by vás Aldissovi povídky zaujmout. Otázkou ovšem je, dá-li se o těchto kusech (krom novelky Slintající strom) jako o povídkách vůbec mluvit. Spíše bych je považoval za výjevy. Málokterá má určitou dějovou linii, spíše jde o popisy určitých událostí, výjevů tu v blízké, tu ve vzdálené budoucnosti, či v jakémsi neurčitém bezčasí. Některé jako Soutok, Dívka a robot s květinami a jiné jsou vůbec těžce definovatelné. Ovšem nalézají se zde i opravdové mistrovské kusy, dílka, která se vryjí do paměti i mysli. Mám na mysli snad nejsmutnější povídku v říši sci-fi Superhračky vydrží přes celé léto, dnes už klasické Muž svého času a Ubohý bojovníčku. Ale i jiné překvapí svými vizemi.

3 19.05.2021

Je to jako když procházíte galerií a prohlížíte si obrazy. Některé netečně, jiné se zájmem, ale pak se bezděčně zastavíte u jednoho a víte, že je tomistrné dílo. A najednou pocítíte tu sílu a radost, kterou vám jeho pozorování dává. Stejně jsem to cítil při čtení této knihy. Někdo může podotýkat, že je to dvěstě let starý text a proto už nemá co říci. S tím nesouhlasím. Samozřejmě, děj není nijak košatý. Je to prostě životní příběh několika lidí, kteří se vymkli z běžné normality jen tím, že ve společnosti, kde se hříchy úzkostlivě tajily, se ty jejich dostaly na "světlo". A taky tím, jakou projevili sílu, aby se s tím vyrovnali. Text má, jak je to u Hawthornea běžné, více rovin. Od těch zjevných, přes ty skryté, ale hlavní je jistě ta, která hledá dobro ve světě i v lidech.

3 13.03.2021

Tuto knihu by asi nejlépe mohlo charakterizovat ono známé rčení; Bylo, Nebylo. Je to prostě, a v knize je to mnohokrát zmiňováno, otázka víry. Buď uvěříte a poté se, stejně jako s jinými záležitostmi v životě, vše stává skutečným. Nebo, tak jako Smoky uvěřit nemůžete, nebo nejste ze samé své podstaty schopni takové věci přijmout (někdy se tomu eufemicky říká, že vám nebyl dán dar víry). Takže kniha se dá číst jako magický realismus: události mají nějaký možný záhadný podtext, ale dají se také rozumově zdůvodnit, je to rodinná sága, silná vazba na určité místo, sexuální přepjatost některých postav. Ale stejně tak se můžete přiklonit k onomu Bylo, a pak před sebou máte fantasijní příběh, pohádku pro dospělé.
A to je jeden z důvodů, proč mě tato kniha tolik zaujala, bavila i fascinovala. Je jako dům Pivodových, který má z každé strany jiný štít (viz. Dům se sedmi štíty od N. Hawthornea. Ten je ostatně zmiňován v knize ještě jednou připomínkou nezvyklého dítěte Perly ze Šarlatového písmena. A vůbec, teď to vidím, že Crowleyho svět je inspirován Hawthornovým dílem, také často obsahujícím lehké fantazijní prvky ve stylu Bylo, Nebylo). Tuším, že každý, kdo tuto knihu četl, četl zároveň knihu "jinou". Crowley se pokusil o literární pokus, svého druhu magii. Napsat text, který by se proměňoval jako mraky na obloze a Příběh by si z nich sestavoval každý jeden čtenář sám. Rád bych ovšem někdy narazil na nějaký atlas mraků, který by mi vysvětlit určité věci, jejichž tajemství se mi prostě odhalit nepodařilo.
Co jsem napsal zní asi šroubovaně, ale zatím jsem nenašel jedinou slušnou recenzi na Malý. Velký, která by šroubovaně nezněla. Snad se tedy dá obyčejně, lidsky říci, že kniha pro mne byla zážitkem.

3 08.01.2021

Zřejmě první protiválečný fantasy román. Obě strany konfliktu toho mají už dost, ale staré rány se ne a ne zahojit a nové stále vznikají, pálí jako ďas. Co dělat, když smír není možný?
Zajímavé bylo nahlédnout do zákulisí té druhé rasy - Nornů a pokusit se podívat se na věc jejich očima. Krátká, svižná novelka.

3 22.11.2020

Novela, kterou bych spolu s Levou rukou tmy Ursuly Le Guinové přiřadil do sekce; Slavné sci-fi cestopisy po cizí planetě. Navíc obě tato díla spojuje podobné téma - přerod, zkoumání mezí jakých mohou dosáhnout inteligentní bytosti a hlavně hledání lidství.
Moc příjemné a podnětné čtení, navíc s jakousi reminiscencí na knihu mého oblíbeného Josepha Conrada. A je to optimistické, což také není málo.

3 08.11.2020

Čím více jsem se do Gormenghastu začítal, tím více jsem byl fascinován a nadšen stylem vyprávění Mervyna Peakea. Také jsem stále neodbytněji nabýval dojmu, že jména, jež hrdinům své knihy dal nejsou jména v tom pravém slova smyslu, nýbrž že mají vyjadřovat jejich charakteristiky, čili jako by to byl svět, v němž žijí jen tvorové nazývaní přezdívkami. Koncíř (končíř) byl meč určený pouze pro bodání, Fuchsie, krásná květinka, kterou ale spálí jen malinko větší mráz, Titus (ctěný, holub, čili ten, kdo přinese mír?) a když vyslovíte Kříst, nezní to jako lupnutí lámané vetvičky? To by přece k panu Křístovi a jeho charakteristickém zvuku, jenž vydával při chůzi sedělo velice příhodně. A ano, jak už to tady kdosi níže pravil, je to opravdu příběh o svobodě. Hrad Gormenghast se tyčí jako pevnost neotřesných tradic, o kterých sice už nikdo neví, proč se dodržují, nicméně trvají a nadále spoutávají všechny obyvatele ve slonovinové kleci nerozbitně konzervativního vězení. Jediná šance jak uniknout je vzpoura. V knize se vlastně uskuteční takových "vzpour" několik, přičemž je zajímavé, že jednání těch, kdo se vzpouzí a klesají následky tohoto činu dolů působí pro společnost hradu prospěšně (snad pro jejich ochotu ztratit, vzdát se něčeho), zatímco, ten kdo "rebelií" proti jemu určenému postavení, směřuje společensky vzhůru působí zlo a neštěstí.
Je škoda, že toho Mervyn Peake nemohl napsat víc. Možná že by ani nechtěl, kdo ví. Ale aspoň nám po něm zbyl Gormenghast.

3 01.03.2020

Zřejmě nejpesimističtější a nejcyničtější Vonnegutova kniha, napsaná zcela podle autorovy rady začínajícím autorům: nemějte se svým postavami slitování a nechte je prožívat i hrozné věci. A ačkoliv jsou hrdinové jeho knih pěkná sbírka podivínů a ztroskotanců, tak tenhle Eugen Hartke je z nich snad nejhorší; mnohonásobný vrah, lhář, nevěrník, člověk, který se snaží své svědomí usmířit staráním se o svou psychicky nemocnou ženu a tchyni. Jenže, a v tom je zřejmě síla Vonnegutovy lidskosti, vás nakonec stejně bodne osten soucitu. Snad je to neskrýváním slabosti lidského stvoření, naopak přiznáním si toho faktu jak u autora, tak u čtenáře.
Kniha je nezvykle poněkud roztahanější se specifickým stylem vyprávění a asi do poloviny jsem osciloval na hraně zařadit ji spolu s Časotřesením mezi dva nejslabší autorovy romány, ale poté jsem začal měnit názor a doslova apokalyptický konec mě "rozsekal". Ačkoliv, díky tomu, že kniha nevypráví v jednolitém časovém proudu, víte od začátku, co se stane, nevíte to nikdy úplně přesně a některé věci jsou jen na vaši představivosti. A tak to má být. Nicméně, když si Eugen, takřka na úplném konci knihy, s hrůzou všimne "nočního útoku" a zvolá: "Muriel!", cítil jsem takové mrazení, jaké u knihy, nebo filmu už dlouho ne.

3 21.11.2018

Kniha, kterou bych řadil spíše mezi Clarkova díla pro mládež. Nicméně, přesně takhle bych si výbornou knihu pro mládež představoval. A takovou knihu naprosto beze studu a s potěšením může číst i dospělý. A neřešme, kdo je dospělý a kdo ještě dítě, vždyť to může platit oběma směry.
Na Clarkovy mě vždy ze všeho nejvíce fascinují jeho popisy. Ať už vesmírných jevů, nebo jako zde přírodních scenerií. Jeho schopnost přetavit svoje vize do psaného textu je vyjímečná. Číst Clarkovy knihy znamená, v tom okamžiku ve vesmíru být. A navíc, stejně jako Asimov, nebo Dick zaujme vždy myšlenkami, jejichž zdělení bylo vlastně to, oč mu šlo v prvé řadě. Jaká je tedy myšlenka této knihy? Že žádná společnost, nechce-li zdegenerovat, zmenšit se a postupně zaniknout, se nesmí odstřihnout od světa a schovat se za zdmi, jen proto, že strach ze světa a problémů, který přináší se jí zdá příliš velký. Naopak, postavit se jim čelem vstříc je jediná cesta vpřed.

3 05.02.2018

Kultovní kniha mého dětství. Přečtěná od mých sedmi do přibližně dvanácti let snad pětkrát. Tohle byly úplně jiné pohádky, než jaké se nám četli před spaním. Jak jsem miloval jejich atmosféru, jak jsem trnul nad jejich "krutostí", která nebyla nic v porovnání s tou v běžném životě. Hrdinové příběhů, samí outsideři, žádní skvělí princové získali mnohdy nikoli půl královstí a princeznu k tomu, ale spíš jen ponaučení a moudrost. Hauffův Orient Harůna-ar-Rašída byl prostě místem o kterém se dalo snít. Některé z těchto pohádek jsou dodnes známé, ačkoliv samo jméno autora dnes málokomu co řekne. Máchovský osud číhal na mnohé z talentů počínajícího devatenáctého století.

3 12.02.2017

Ještě jako dnes si pamatuji na chvíli, kdy jsem tuto knihu objevil v knihovně. Kdy a jak se tam vzala, o tom nic nevím, rodiče nám z ní nikdy nečetli. Bylo mi tak sedm, osm let. Zalezl jsem si s ní do neobývané místnosti pod postel (Kdo ví, jaké to bylo v dětství nádherné vyhledávat takováto místa? Místa, kde o vás nikdo neví, třeba kout v podkroví, kam se ukládají nepotřebné věci, proutěná almara, kde jsem se mohl zavřít (četl jsem tak myslím Silmarillion) a nikdo, kdo vstoupil do místnosti, nevěděl, že tam jsem) a začetl se do ní a snad ji ten den skoro celou přečetl. Hádal bych, že to byla moje prvín kniha na způsob románu a určitě první fantastická. A kdo ví, hádal bych, že to byla ona (spolu s o málo později objeveným Davidem Damiánem), která mě k žánru fantastiky (pohádkové, později i vědecké) přivedla, protože zážitek jsem z ní měl veliký. Četl jsem ji pak i podruhé a bylo to stejné. Byl to podivuhodný svět Anastazie Kočkoráda, do kterého jsme směl vstoupit. Melancholický, přívětivý, čarovný. Takový, jaké jsou krajiny snílků. jakým byli třeba pan Slawitschek, nebo pan Dewetter. Že jména obou znějí německy? Však oba taky za to zaplatili - zapomenutím. Neoprávněně.

3 12.02.2017

Je strašlivá škoda, že u nás vyšel jen tento jeden svazek, myslím třetí díl, Gunnovi antologie. Je to nekonečná škoda proto, že tohle je opravdu jedna z nejepších sci-fi sbírek, kterou jsem kdy četl a rád bych poznal i zbytek této odysey. Jestli se nějaký milovník klasické sci-fi této knize vyhýbal, neměl by. Považuji ji za klasiku. Uznávám, že k této knize mám i osobní vztah, četl jsem ji kdysi o prázdninách u rybníka v jižích Čechách a na povídky jako Chladné rovnice, Hrom a růže, Chrudošiví jsou borolové, Hlídka, Všechny tvé stíny, a na radost z čtení, kterou mi přinesly těžko kdy zapomenu.

3 11.11.2016

Opravdu zajímavá kniha s chytrou zápletkou a rozuzlením. Zaujme psychologie postav, které vystupují plasticky a jejich chování je uvěřitelné, nejsou jen bezduchými šablonami. Děj jde kupředu bez zbytečných komplikací, napětí stoupá a tak se čte jedním dechem, i když jde vysoveně o komorní příběh. Ale to je myslím součást jeho kouzla. Nečekejte ale klasickou fantasy s hrdiny a bitkami, jde opravdu spíš o psychologický román.
Když se řekne Holdstockovi knihy, vybaví se mi vůně zetlelého listí, měkká bahnitá půda starého lesa. Je to takové zemité, často se zaobírá umírajíci tvory a věcmi, spíš než hrady v nich jsou chatrče. Je to dost specifická fantasy. Tentokrát Holdstock do románu zakomponoval, což mě zaujalo, jelikož to příliš nedělal i křesťanskou mytologii o Limbu, v představách chlapce kraji pravěkých mořských monster. Rád bych to viděl zfilmované.

3 01.02.2016

Deus Irae je v prvé řadě kniha, která rozšiřuje obzory vnímání Dickova světa. Díky ní pochopíte duševní cestu tohoto autora mnohem více, než třeba z oceňovaného, ale přeintelektualizovaného románu VALIS. Není to kniha, která by vás k Dickovi dovedla, taková pecka jak jsme u něj zvyklí to není, ale vypovídá třeba o Dickově humanismu, který třeba v jeho komerčnějších knihách - a to tato rozhodně není, je spíš napsaná z vnitřní potřeby (o tom svědčí dosti fakt, že vznikala okolo deseti let) - není tolik viditelný, nebo je potlačen v zájmu děje knihy.
Ale nakonec, odhlédneme-li od všech nedostatků literárních, je to chytrá kniha a donutí vás se zamyslet. Například o tom, že mnoho lidí si dnes už ani neuvědomuje, že Ježíš byl jeden z posledních na tomto světě, stejně jako předloha obrazu Dea Irae. Kdyby to ti dnešní papaláši, kteří se tolik křesťanstvím ohánějí, brali v potaz, museli by vidět, jak jsou směšní.

3 11.12.2015

Kdysi jsem mohl poznat pana Machovce osobně, resp. na jeho přednáškách, kam jsem byl kamarádem zván. Nicméně jsem o to tehdy nestál. Každopádně mne zaujalo, že i když filozof, pravidelně chodil pan Machovec na pivo do obyčejné sklepní hospody poblíž fakulty a od té doby jsem si jeho jméno pamatoval. K jeho knihám jsem se dostal až teď, ale vím, že nebýt onoho, dnes už ztraceného kamaráda, nebylo by to nikdy. Život, pokud je ponechán své nekomplikovanosti a prostotě je úžasně zapeklitý. :-)
Musím přiznat, že Machovcův styl je opravdu vytříbený. Jak bylo napsáno výše, k vyjádření myšlenky nepotřebuje dlouhých odstavců, jde úplně na dřeň věci, ale přitom to není nic, co by vyjádření ubíralo na velkoleposti. Naopak. Ostatně gradaci vyjádření, takže máte chvíli pocit, jako byste četli dramatické dílo, ovládá-lo jen málo filozofů. Naposledy jsem takový pocit zažil při četby Apokalypsy od D. H. Lawrence.
Na druhou stranu jsem cítil při dočítání knihy mírné zklamání (anebo překvapení?), protože k vrcholné idee díla; dialogu já-nejá (čili svět beze mne, po smrti), jsem jak cítím, už došel dříve. Jenže ani tak žádnou spásu, ani úlevu, natož nalezení smyslu života necítím. Proto jsem se musel pustit s panem Machovcem do disputace "dialogu" (přesně tak jak on by rád).
Zdá se mi, že při všem tom úsilí zasunout náboženství do starého železa bylo pozapomenuto na roli Boha nejen jako "pomocné složky" při vytváření individuální modlitby, resp. jak je zmíněno dialogu "já" se svým lepším "já", ale také a hlavně (aspoň u opravdu hledajících) jakožto na svého vnitřního přítele. Protože ať se tomu snažíme uniknout jak chceme, pravdou je, že jsme stále a napořád sami. Jen v málo okamžicích života můžeme cítit, jako by nám bylo druho osobou rozuměno, jako by někdo cítil to samé co my. Ale to brzo pomine a my víme, že jsme sami se svým "já" osamoceni. A Bůh (dobrý Bůh, protože o špatného přítele nikdo nestojí) je podle mne hlavně možnost. A možnost třeba toho, mít svého niterného přítele, který rozumí všemu mému - mým kladům i neřestem. A jakožto s přítelem s ním lze vést dialog a necítit se odsouzeníhodně, natož bláznivě, že vedeme dialog s někým, kdo není spatřen.
Zvláštní věc; pokud to samé dělají děti se svými imaginárními kamarády, je reakce dospělých velice odsuzující a snaha je to rychle potřít. Pokud to dělají dospělí (a třeba hromadně na náměstích) nikoho to nepohoršuje. Co když je to jen jiná forma toho samého dialogu, jen dospělým myslím už uzavřená?

3 23.10.2014