Janamed komentáře u knih

Jevgenija Někrasovová zvolila kůži jako hlavní atribut nesvobody. Extraordinární příběh zasadila do dvou zemí, které samy o sobě organizovaně omezovaly svobodu lidu, ať se jednalo o ruské nevolnictví nebo jihoamerické otroctví. Kombinací
realistických a magických prvků tak spojila dvě ženy, dva životní příběhy a umožnila jim prostřednictvím kůže jim vlastní získat to, po čem (ne)toužily. Přiznám se, že zpočátku jsem měla s magickým realismem trošku potíže, odlišit to, co je reálné (nikoliv pouze symbolické) v kontextu toho, že příběh(y) probíhají na pozadí skutečné historie. Ale zaplať pánbůh si to sedlo a já si z četby odnáším mimořádný zážitek. Tituba je Tituba, o tom žádná, ale propojení dvou zcela odlišných žen, které spojuje obdobná forma organizovaného útlaku a touha po svobodě realizovaná tak neokázalým způsobem je opravdu nevšední. Kniha slibuje těžké téma oproštěné od emocionálního vypětí s věcným a plochým vyprávěním téměř zcela postrádající přímou řeč. Všechno to do sebe pasuje!

3 19.12.2023

Soubor dvacetipěti povídek v sobě nese různé podoby zlovolnosti, která tkví v předsudcích, pokrytectví nebo lhostejnosti. Hrdinové povídek nejsou zdánlivě viditelně ohrožovaní a potom to prostě luskne. Jednoznačně mám své favorizované povídky (a u Loterie mi vážně běhal mráz po zádech), najdou se rovněž i takové, které mne sice příliš neoslovily vyústěním, nýbrž mne u nich držela jejich poutavost. A i když mi svými závěry nic neříkaly, pořad mne jejich obsah bavil. Shirley je totiž neuvěřitelně čtivá a rovněž má skvělý cit pro vykreslení atmosféry. Celou sbírku povídek tak přelousknete raz dva. U této autorky nemůžu být objektivní! Já mám její tvorbu velmi ráda.

Proč je román, který má velmi zajímavý námět v našem čtenářském světě tak nedoceněný? Abych byla upřímná, patřím mezi ty čtenáře, kteří od románu očekávali něco jiného. Sice si zachovává pomyslnou temnou dějovou linku, ale ta nějak spíše ustupuje do pozadí a do popředí se dostávají přílišné popisnosti, misogynní názory, politické diskuze, a ty flashbacky. Co příběhu nemohu upřít a kvůli čemu jsem ho vlastně dočetla byla nakonec zvědavost (a vhodně zvolené formátování textu). Kdyby se příběh stále nemotal kolem pánského filozofování a odrážel se v bezvadně sepsané anotaci, možná by ho čtenáři přijímali lépe. Autorka však dobře pracuje s prostředím a má nepřebernou slovní zásobu. Kdyby však tolik neuhýbala z hlavní dějové linky, anebo ať uhýbá, ale ať to nejsou tlachy kolem. Do knihy jsem se v podstatě začetla až v posledních pěti kapitolách a závěru, které byly fajne. Moc mne to mrzí, ale Empusion nebude patřit mezi ty knihy, co bych četla znovu. A to jsem se na něj i přes vlažné čtenářské názory těšila.

3 10.11.2023

Nemůžu si pomoci, ale tvorba Dana Simmonse mi velmi připomíná díla Stephena Kinga. Však i sám King vyzdvihuje Simmonsovu tvorbu přímo do nebes. Ale vraťme se k Zimnímu přízraku. Kniha si mezi čtenáři nevede tak skvěle jako Temné léto. Navzdory tomu však nese ty podstatné znaky jeho rukopisu, které tkví především v autorově umění výstižně vykreslit úzkostnou, děsivou atmosféru. Elm Haven tak pořád zůstává tajemným a pochmurným svědkem, takovým Silent Hillem, událostí roku 1960. Návrat jednoho z chlapců a jeho démonů není tak sofistikovaně propracovaný (znatelné na rozsahu knihy), ale povrchně, velmi čtivě a napínavým způsobem (což je Simmonsovy vlastní) odkrývá osudy všech, kteří se toho temného léta stali svědky plíživého zla číhajícího ve staré místní škole. Hlavní dějová linka se však vine kolem Dala Stewarta, který si v sobě nese vlastní temnotu, a o tom je tento Zimní přízrak. Co možná ubírá románu na jeho oblíbenosti jsou za mne táhlé a nezáživné Dalovy vzpomínky na jeho milenecký vztah.

A na závěr toho všeho, nesouhlasím s názorem, že obě knihy jsou prezentovány jako dva samostatné romány. Já si nedovedu představit, že bych minula jednu z nich. Temné léto je prostě základ a Zimní přízrak racionalizuje podstatu zla, které ožívá v roce 1960. Tak to prostě je!

3 02.11.2023

Obe povidky spojuje farmarske prostredi a obe jsou neuveritelne ctive. Precist se daji diky sve poutavosti behem chvilky. Nez, aby vylozene byly hruzostrasne, spise jsou tajemne, ta prvni napriklad i tezko uveritelna, ale obe charakterizuje urcita forma zdeseni/znepokojeni. Jako byste opravdu sledovali americky serial Verte, neverte! A ja ten serial o nadprirozenu s neobycejnou hrou pro divaky zboznovala. Porovnam-li vsak povidky EE mezi sebou asi se mi vice libila ta druha, tam bych klidne tipovala, ze by mohla mit realny zaklad. Zajimavy namet, vyborne prolinani minulosti se “soucasnosti az do samotneho zaveru, kvokzob. Tu prvni bych vsak tipovala na fikci. Doba stravena v podzemi, neznalost prostredi, samotny zaver. Kazdopadne dobova atmosfera a farmarske prostredi z nich doslova cpi, oldiesovky jsou to kazdym coulem.

3 12.10.2023

Působivý, historický román Čtyři múzy britské spisovatelky Haydockové vypráví životní příběh rakouského, expresionistického malíře Egona Schieleho, proslulého svými kontroverzním akty a autoportréty. Autorka se v románu zaměřila na čtyři ženy, které jeho život ovlivnily nejvíce a více než zdařile tak rekonstruovala a navázala na jejich vzájemná osudová setkaní. Kniha dokonce vzbudila můj zájem o Schieleho tvorbu a jeho portfolio jsem si dodatečně nastudovala. Je velmi zajímavé sledovat, co vše umí změnit jedno století, a to především v oblasti erotiky.

Pokud mám shrnout výsledný knižní zážitek - obavy v podobě unylého uměleckého prostředí se už po přečtení prologu jednomyslně rozptýlily. Román je neuvěřitelně poutavý. Ač se jedná o historickou fikci, kvituji, že stojí na základech skutečné historické osobnosti. Ať to bylo jak jakkoli, vymyšleno to bylo napaditě a jména Egonových žen mi budou v hlavě rezonovat ještě hodně, hodně dlouho.

3 22.06.2023

Joan Samson předvedla hrůznou jízdu bezmoci. Potvrzuji, že se velmi přibližuje k tvorbě Shirley Jacksonové, kdy všednost nebo chcete-li obyčejnost dokáže přetvořit v neuvěřitelnou hrůzostrašnost a liknavost, kdy jako čtenář/ka pouze pozorujete dění, nicméně tak moc si přejete zasáhnout! A to všechno vás doprovází až do samého konce příběhu, kdy vlastně až na posledních stránkách konečně dosáhnete nějakého, byť částečného uspokojení. Klobouk dolů!

Pokud máte rádi horory, kde nemusí téct hektolitry krve, ale který spíše vyniká psychologickou rafinovaností, Joan Samson je tou pravou volbou. A proto jsem smutná, že svět přišel tak moc brzo o tak výtečnou, nicméně čtenáři nedoceněnou autorku (hlavně proto, že Joan nedostala možnost svou knihu do světa uvést). Joan se totiž vydání se první a vlastně i poslední knihy nedožila. A je nejen velká škoda tak mladého života, ale i toho, že je čtenářům vesměs skryt příběh, a to ještě prvotina, s tak vizionářským kontextem, při jehož četbě vám vysloveně přebíhá mráz po zádech. Tady to je další kniha, která patří do TOP knih, které jsem zatím v tomto roce přečetla. A to už je vyznamenání.

2 25.03.2024

Feministická kniha Proč jsme tak naštvané? podniká sondu do české společnosti s cílem objasnit čtenářům/kám jak si vedeme v oblasti genderové rovnosti. Jak je v samotném úvodu záslužně poznamenáno, rovnoprávná společnost nutně neznamená, že je rovnoprávnosti ve společnosti reálně dosahováno. Stereotypy, bohužel, ve společnosti stále převažují a pokud jde o rovnocenné podmínky mužů a žen, stále je co zlepšovat. Autorka tak pečlivě a čtivě analyzuje jednotlivé oblasti veřejné, ale i soukromé sféry, ve kterých dochází k nedoceněnému ženského potenciálu a nebo objektivizaci. Své závěry opírá o statistické údaje citovaných studií.

Ano, uvízla jsem ve spárech stereotypů, a nevím, jestli jsem po přečtení knihy naštvaná, ale rozhodně jsem vyděšená. Za mne má jednoznačné doporučení.

2 10.02.2024

Burgesse mám, ač je jeho román plný brutality, obzvláště ráda. Vytvořil sice šokující dílo, které v minulosti vyvolávalo a možná stále vyvolává rozporuplné ohlasy, především strach konzervativní společnosti z možného nárůstu kriminality mezi mládeží. V současné době se však těší oblibě. Vypravěčem je sám Alex, kterému autor vytvořil zcela nový jazyk, tzv. slang náctiletých který vám, než se začtete, nepůjde přes *ubu. Rychle se však adaptujete. Útlá kniha je přehledně rozdělena do třech částí. Hlavní interakci zde zastávají mladistvý Alex a Stát, který aby vyřešil otázku vysoké kriminality ve městě, navrhne řešení formou převýchovy drastickou léčebnou metodou, která však v opozici vyvolává otázky etické povahy. Re-reading to má za jasných 5/5*.

2 30.01.2024

Debutový román britské autorky Coco Mellors, Kleopatra a Frankenstein, mne k sobě už od první kapitoly přímo přišpendlil a nepustil mne, dokud jsem se nedostala k Poděkování. Měla jsem před sebou neuvěřitelně poutavý, moderní příběh zrcadlící celou řadu závažných témat od alkoholismu, deprese, sebepoškozování, traumatického dětství, nevěry či drogové závislosti. Přesto všechno je však protkaný nitkami humorných dialogů.

Fíha, tohle je za mne první kniha toho roku, která má mezi mými oblíbenci rozhodně své místo. Lépe jsem nový rok nemohla začít. Je těžké určit, zda je příběh dojemný nebo překypuje domýšlivostí, ale mně je to v zásadě jedno, já jeho svižné, působivé dialogy, Eleanor a její mámu, ale i všechny ostatní příběhy, které formují Frankům a Cleyn život miluju. Byla to (nejen kokainová) jízda, svět, který se čtenářům otvírá má dalekosáhlé důsledky. Postupně jsou odstraňovány všechny líbivé filtry až zbyde to jediné, realita. Je těžké uvěřit, že se jedná o prvotinu, protože Coco tímto počinem dokazuje svůj neotřesitelný autorský talent. Kleopatra a Frankenstein jsou famózní.

2 11.01.2024

To, co tento pozoruhodný, dojemný román vkusně okořeněný humorem nabízí není pouze jeden životní příběh, ale mnoho dalších. Životní příběhy obyčejných lidí žijících v přímořském maloměstě se vším, co k nim patří, a to ztrátou, smutkem, láskou, nadějí a přátelstvím. Výjimečný je díky netradičnímu vypravěči chobotnici velké, jenž jako zástupce (je to kluk) hlubokých tichomořských vod tráví své poslední znuděné dny v akváriu a nápaditý příběh tak obohacuje o své moudře laděné monology (zvláště ten o pozoruhodných bystrých stvořeních) a (detektivní) výpravy po Vodním světě. Takže, i když se jedná o relativně předvídatelné čtení, které někdy vyniká až přílišnou laskavostí (což už se v současné společnosti tolik nevidí), mlask, nic na tom však nemění fakt, že si jeho přečtením odnáším báječný, oddechový, čtenářský zážitek. Rozhodně se nestydím přiznat, že patří mezi mé oblíbené. Pokud i vy máte slabost pro knihy typu Oveho (což deklaruje samotná zadní obálka knihy), kniha Shelby van Pelt by vám asi neměla uniknout.

2 01.12.2023

Na to, že tato útlá kniha zpracovává těžká rodinná témata, je napsána neuvěřitelně poutavě. Po formální stránce autorka zvolila skvělý způsob prolínání současnosti s minulostí a s rafinovaností postupně odhaluje otřesnou zpověď, která poté (rovněž i pomyslně) poznamená život všem zúčastněným (jako by to nemohlo být horší).

Jeden den Eleniny cesty tak v sobě nese nejen útrapy, které člověk postižený Parkinosonovou chorobou musí snášet (od vlastního fungování těla po postoj společnosti a státu k postiženému člověku), ale především emocionální vypětí (počínaje vztahem matky-dcery, svobodu volby, přijímání konformity a ztrátou houževnatosti konče). Kniha se tedy sice tváří jako detektivka, ale ta spíše ustupuje do pozadí a přenechává prostor bolavým životním příběhům, které když se vás nedotknou přímo, je velmi těžké je soudit/pochopit. Soucit je totiž pouze jeden z úhlů pohledu, o který však stojí málokdo. Elena to ví, mne určitě nezklamala!

2 24.11.2023

Silverův prequel je snad ještě lepší! YA román První, kdo na konci zemře vyniká především sofistikovanějším zpracováním, které tkví ve smysluplném nenásilném provázání s předešlých románem. Záměrnost je zde vyloženě vyžadována! Oba queer romány zastupují vlastní příběhy ztracenců, a i přečtením jednoho, není nutné číst ten druhý či naopak. Myšlenku nesou stejnou, jenom prequel čtenáři nabízí něco navíc, a to Death-Cast launching, jenž mi v původním prvním románu chyběl. Nic proti ničemu, ale ladí jim to fakt dobře. Autor píše poutavě, svěže a velmi kvituji, že je hlavní dějová linka protkaná i jinými minipříběhy, které těžké téma ohlášené “mladé, sice trošku táhlé (malá výtka), smrti odlehčí a postupně tak navazují na hlavní příběh. Na Silverovi je super, jak okatě píše pro “mladistvé. Já jsem spokojená!

2 27.10.2023

Neskrývám, že mám autorčiny romány moc ráda. Autorka je zasazuje do temného válečného prostředí, které však ustupuje do pozadí a nahrazuje ho boj o přežití nikoliv na frontě jako takové, ale tam, kde bychom se měli cítit bezpečně. Doma. Tradiční pohled na spořádanou ženu a její roli ve společnosti se s odchodem mužů na frontu mění. Jennifer tak dává vyniknout ženské houževnatosti. I přesto, že chutěmi prodchnutý příběh je nahodilý až naivní, možná rovněž až moc růžový, mi i tak nabídl to podstatné - náhled do dobové atmosféry, základy na určitých historických faktech, silné ženské charaktery a autorčin dokonalý jazyk. Je to takové roztomilé čtení o čtyřech Popelkách, se kterými se osud nemazlí. A teď byla ta správná doba si jejich příběhy prožít A ta ořízka!

2 21.10.2023

Pokud jste fanoušky Domu na kopci, tak i nyní zjistíte, ze autorčin rukopis je nezaměnitelný. Přichází vskutku s kvalitním, sarkastickým příběhem, který nevyniká přílišnými dramatickými zvraty, ale tajemnými intrikami postupně gradujícími v určitý druh šílenství směrujícímu k latentní oligarchii(?). A já jsem díky tomuto cynicky apokalyptickému příběhu s nesympatickými protagonisty vlastně sympaticky strávila dvě tři odpoledne. Pokud se však chcete bát, nebo hledáte po obsahově stránce něco složitějšího, raději sáhnete po něčem jiném. Naopak, pokud se spokojíte s mírnou formou duchařiny, která rozhodně neděsí, spoustou dialogů s pořádnou dávkou sarkasmus a černého humoru a koncem, který je opravdu koncem na prd :-), s touto Shirley nešlápnete vedle.

2 26.09.2023

Není to slaďárna! Ale komplikovaná klučičí, trhlá zmatkárna, a mne moc pobavila! Kvituji, že autorky vyzdvihují queer téma způsobem, který nešokuje, ale reflektuje jej jako všední záležitost. Nepřekvapuje mne ani to, že si pro svůj děj autorky zvolily liberálnější prostředí než jaké nabízí naše konzervativní domovina (a nejsou jediné). Mně jejich romantický YA příběh o nádherném přátelství dvou puberťaků strhl až od samého konce. Užívala jsem si lehkou komplikovanost a relativní nepředvídatelnost děje, který tkvěl v nejasných myšlenkových pochodech obou chlapců. Z románu přímo sálá mladistvost, tolerance, svoboda. Vítám, jak je coming out mezi mladistvými pozitivně/neutrálně akceptován.

Za mne jednoznačně povedený oddechový knižní počin nejen pro mladistvé, u kterého jsem se několikrát příjemně zasmála, ale i stydlivě zarděla.

2 30.08.2023

O prostředí a mentalitě obyvatel muslimských zemí povětšinou čteme s očekáváním šokujícího svědectví týkajícího se především misogynie. Přiznávám, že Sabaa Tahirová je výjimečná autorka. Právě ona přichází s příběhem, který, ač pojednává o nenávisti, zlobě či rasismu, do popředí však přenáší vznešenější hodnoty - lásku, rodinu, přátelství, soudržnost, boj za lepší život.

Emotivní, dvougenerační příběh o etnicky odlišných lidech, kteří se snaží na americké půdě žít svůj vlastní život má pořádný drajf, i přesto, že může být pro čtenáře značně předvídatelný. Poutavý vypravěčský jazyk samotné autorky, potažmo bravurně zvládnutý překlad dává příběhu mladistvý nádech. V zásadě tragický příběh na způsob Romea a Julie je založen na dvou dějových linkách, které na sebe skvěle navazují a latentní události, které román formují, tak postupně získávají pevné obrysy.

2 29.07.2023

Ke knize mne vlastně přivedly mé sympatie k Terroru od Dana Simmonse. Autorka Greer Macallisterová zvolila zajímavý koncept jehož hlavní charaktery tvoří převážně ženy, proč tedy vlastně ne, když v podobných příbězích nutně vždy figurují muži. Příběh o dobrodružné výpravě na mrazivý Sever je rozhodně čtivý o tom žádná, nicméně neočekávejte tolik z vlastní cesty drsnou arktickou platinou. Proto mne mrzí, že vzhledem k rozsahu knihy je samotná expedice vlastně jenom taková povrchní událost. Příběh je totiž vyprávěn ze dvou časových rovin, kdy jedna se odehrává v americkém Bostonu a druhá v drsné Arktidě. Má výprava žen šanci na úspěch? To je patrně už ze samotného začátku knihy.

Shrnu-li celý knižní zážitek, autorka přišla se zajímavým námětem. Nicméně, i přes zvolený výčet mimořádných žen, ženám asi moc nelichotí. Ale nechci být ve svém soudu tak přísná, některé členky si mé sympatie lehce získaly. Přesto autorka napsala čtivý, v jistém smyslu i napínavý příběh, který je obohacen historickými fakty, a to mne na něm asi zaujalo nejvíce (a vlastně i kapitán velrybářské lodi Doris, Malcolm) :-)

2 07.06.2023

Bylo jenom otázkou času, kdy narazím na knihu, která mi vyloženě svým zpracováním nekápne do noty. A zrovna jsem si nemyslela, že to bude tato. Já vyloženě nepíšu špatné recenze, protože špatné knihy nejsou, jsou jenom knihy, které se vám prostě nehodí do vkusu, a přitom já jsem otevřená všem námětům. V případě Půlnočního slunce jsem ale šlápla vedle. Autor to, co považuje za přednosti tohoto románu, které zmiňuje v závěrečném ujednání, já považuji za slabou stránku. Ano, neustálou nevědomost druhu zla může čtenář v jistých případech ocenit, ale tady mi to vzalo zatraceně hodně času. Mé nadšení z úvodní kapitoly se postupně utlumovalo, a když zrovna přicházelo něco, co by mohlo příběh okořenit, přišel další útlum. Jako na houpačce, ale přesto jsem se donutila knihu dočíst do samého konce. Doufám tedy, že se autor nebude zlobit, al ač mne krásná obálka se stručnou anotací nalákala na potenciálně zajímavý čtenářský zážitek, a to včetně slibného začátku, upřímně přiznávám, že to nebylo to pravé ořechové.

1 25.05.2024

Jiskra je skličující, intimní zpověď Lindy Boström, která se po svém zhroucení po ukončeném manželství s norským autorem Karlem Ove Knausgårdem, ocitá v psychiatrickém ústavu. Popisuje tak brutální terapii elektrickými šoky, která ji byla vnucena. Prý je to jako restartování počítače, vedlejšími účinky jsou drobné ztráty paměti, ale co jsou to vlastně pro lékaře “drobné ztráty paměti. Autorka tak odkrývá své nejhlubší obavy, a to nejen ze ztráty vzpomínek, které jsou pro roli spisovatelky klíčové, ale rovněž ze selhání jako matky. Lindě byla totiž diagnostikována bipolární duševní porucha, kterou zdědila po svém problematickém otci a která včetně jejího života byla nedílnou součástí autobiografické tvorby jejího bývalého manžela, jehož tvorba byla kritiky oceňována za literární události 21. století

Pokud se s Lindou seznámíte skrze Jiskru, určitě doporučuji tuto útlou, obsahem místy strohou knihu číst v klidném, nikým a ničím nerušeném prostředí. Rovněž pomůže, když si o autorce seženete více informací i z jiných zdrojů. Žádnou autobiografickou zpověď není snadné číst, a u té Lindiny to platí dvojnásob. Hodnocení zde proto není zcela relevantní, ale tak dávám 4/5*. Zamýšlím se i nad tím, seznámit se s tvorbou jejího bývalého “slavnějšího manžela a získat tak náhled na obě strany. No, nechám si to projít hlavou

1 21.02.2024