Mechanický pomeranč

Není snadné neporovnávat knihu a její filmové zpracování (jež jste viděli jako první), zvlášť pokud se jedná o tak výrazně grafický snímek jako je Mechanický pomeranč Stanleyho Kubricka. Proto jsem při čtení první půlky stejnojmenné knihy cítila trochu zklamání a zmatek. Kde jsou ty emoce, to znechucení, ta genialita? Až věta „Mám snad bejt jenom jako nějakej mechanickej pomeranč?" mi otevřela oči.
Kubrick vzal koncept a stvořil z něj něco, co funguje na filmovém plátně. Jenže psaný text vypráví úplně jinak stavěný příběh. Základem knihy je jedinečná práce s jazykem - děj je vyprávěn vymyšleným slangem dospívajících, v originále inspirovaným ruštinou. Zde přichází první ukázka geniality nejenom autora samotného, ale také překladatele. Jak je známo, k našemu nemateřskému jazyku nemáme takové citové pouto, a proto máme k textům psaným právě jím mnohem větší odstup. Burgess tak vytvořil efekt, kdy čteme o nejhrůznějších činech, ale cítíme jen málo empatie, dokonce otupělost, až začneme pochybovat o své vlastní morální způsobilosti. Pro českého čtenáře by však ruský jazyk - zvlášť v 90. letech, kdy byl Mechanický pomeranč poprvé přeložen - nepůsobil tak exoticky, proto překladatel obrátil a vytvořil slang založený na anglickém jazyce. Efekt se tak nevytratil, a i když jsme tak přišli o některé vtipné výrazy, zase jsme nabyly jiné.
To je totiž další důležitý prvek příběhu. Ačkoli čteme o hrozných věcech, text je protkán černým humorem a satirickou kritikou v podstatě všech moderních politických ideologií, a tak se smějeme spoustě vzniklým absurdním situacím. Také je zajímavé, jak výborně vykreslil autor hrdinu a vypravěče příběhu. Alex od začátku nedělá vůbec nic "dobrého", všechny jeho činy tak vybízejí k tomu ho nenávidět. Přesto nám jeho přítomnost nevadí, protože přirozená autorita a nenápadná manipulace, kterou Burgess do svého hrdiny vložil, nás podvědomě nutí cítit k němu třeba jen nepatrné sympatie.
Druhá půlka titulu vše obrátí. Z Alexe se stává "mechanický pomeranč", člověk bez svobodné vůle, postava na klíček nucená konat dobro. A nyní to je on, koho svět zneužívá. Nemůže se postavit proti hrůzám, které se mu dějí, a když už se k němu zrovna někdo nechová jako k odpadu, využívá jeho utrpení k politickému boji. Druhá část knihy zkoumá, zda je lepší být "špatným" člověkem s možností volby, nebo se muset chovat slušně a tím přijít o základní lidskou schopnost. (V knize je tedy tato myšlenka dost postavena na křesťanství, to ale není úplně můj šálek kávy, proto si dovoluju vnímat to z obecnějšího hlediska.)
Poslední kapitola se v některých původních verzích nevyskytovala a je na každém, zda preferuje příběh s ní nebo bez ní. Já osobně ji považuju za naprosto zásadní ve shrnutí hlavní myšlenky celého textu. Na povrchu se tváříme, že Alex prostě vyrost z chuligánství mládí a nyní touží po klidném životě, rodině a zkrátka dospělém životu. Spousta lidí však přehlíží tragikomičnost toho všeho. Hrdina ve skutečnosti ztratí individualitu a přizpůsobí se systému, kvůli němuž původně tolik trpěl. Nezmění se - pomalu ho omrzí nepohodlnost jedinečnosti a raději upadne do bezcílného života pracující vrstvy. Jeho hlava se otupí a složitost (např. v muzice) ho přestane bavit. Tak trochu znechucen sám sebou se vydává doprostřed úmorného konzumního světa.
Mechanický pomeranč mě zachytil naprosto nepřipravenou a hned se stal jednou z knih, nad kterými budu ještě hodně přemýšlet. Nejenom že zde Burgess prezentuje mně velmi blízké názory, celkové zpracování textu, postav či událostí mi moc sedlo a kniha mi imponovala snad úplně ve všem (kromě toho křesťanství žeano). Garantuju vám, že tohle není naposledy, co mě slyšíte básnit o Mechanickém pomeranči.

V roce 1962 vysel nejen Mechanicky pomeranc, ale v USA i Kesseyho roman Vyhodme ho z kola ven (= film Prelet nad kukaccim hnizdem). Znepokojeni verejnosti nad stavem psychiatrie, ktera mela patent na pravdu, pravomoc k rozhodovani o osudu cloveka a pocit, ze zvladne vse, bylo zrejme opravnene. Hlavni problem bylo zneuzivani psychiatrie k "naprave" odlisnych jedincu a to casto znacne drastickymi (spatne provadena elektrokonvulzivni lecba), ci primo absurdnimi (lobotomie, tezka sedativa) metodami. Burgessova reflexe je sokujici, alarmujici, provokujici... nasili je brutalni, ale to filosoficke nejednoznacne pozadi je skvele.

A interpretace Davida Novotneho je proste lahudka - dodava knize presne ten znepokojujici rozmer, ktery predvedl Kubrick pred pul stoletim. Bravo!! Audioverzi doporucuji i tem, kteri knihu sami precetli! :)

Je to možná neuvěřitelné, ale kniha A Clockwork Orange je mnohem brutálnější než její filmová adaptace, která je dodnes v některých státech zakázána. Anthony Burgess stvořil nesmrtelné dystopické dílko, které používá vlastní jazyk, je dost bezvýchodné a možná (bohužel) nemá až tak daleko k možnému vývoji civilizace. Od začátku je atmosféra hodně temná a prostupuje ji hodně zvláštní černý humor a hledat tu nějaké střípky naděje, je prakticky nemožné. Působivější a děsivější je to o to víc, že hlavní hrdina není ani plnoletý a už dělá věci, které by nedělala drtivá většina dospělých. Tím, že je velmi krátká, je kniha dost čtivá a má spád a de facto pořád se v ní něco děje. Příběh samotný je zajímavý a pracuje s docela originální premisou a experimentem, závěrečná kapitola, kterou sám autor mnohde odmítá, je pak určitým smířením se situací, která se do vyznění moc nehodí, ale dá se pochopit, proč byla nakonec někde přidána. Kubrickova adaptace, která je slavnější než kniha sama, je prakticky doslovná, nic moc vynecháno ani navíc v ní není, hlavně ale všechno "ostaršila", takže je "přijatelnější", i když se paradoxně drží ještě zpátky. A Clockwork Orange je dílo, které by si měl přečíst každý, protože je natolik jiné a svojské, že dodnes nemá obdoby, jen je potřeba se připravit na specifický jazyk, na který je potřeba si zvyknout, a na pořádnou dávku ultranásilí. 80 %

(SPOILER) Nemozem povedat, ze by som z toho bola nejak zvlast ohurena. Najprv som mala problem s jazykom, ale casom som si na to zvykla. Ovela tazsii pre mna bol samotny pribeh. Nemam rada surovost a tu boli surovi vsetci. Hadam tam nebola postava, ktora by bola laskava, mila a prijemna. Alex je odporny spratek, ktory si nic ine nezasluzi ako byt v polepsovni. Jeho kamoge su rovnaki. Vo vazeni detto. Aj jeho "prevychovavaci" si zjavne uzivaju jeho utrpenie. Este aj ludia, ktori boli povodne obetami sa stavaju surovymi zurvalcami a chcu vidiet krv. Hoci by sme mohli povedat, ze maju pravo na pomstu, nejak nevidim ospravedlnenie v podstate verejneho lyncu.
Skratka, zle sa mi cita o ludskej zlobe, ktora tu bola snad v kazdej jednej postave. Mozno jedine Alexovi rodicia a vazensky kaplan su trocha na piedestale ale stale su viac bystanders.
Asi skratka ocakavam od knihy trocha viac, ako len sledovat zivot mladeho vandala a vraha.

Je to velice zajímavá knížka. Ze začátku je opravdu těžké se sžít s mluvou, kterou je děj podáván, ale po pár stránkách si zvyknete a v průběhu si uvědomíte jaké psycho se vůbec odehrává a máte knížku přečtenou cobydub. Z maturitního kánonu jsem si tento titul užila snad nejvíce.

Chvíli trvalo, než jsem si zvykla a porozuměla jazyku týnů. Na konci je slovníček, bohužel jsem ho objevila až po dočtení příběhu, ale nevadí, stejně mě to bavilo.
Očekávala jsem tedy trochu něco jiného, ale jsem ráda, že jsem si knížku díky výzvě přečetla. Teď jdu pohledat film.

Po přečtení komentářů bylo toto dílko rozhodně výzva. Zpočátku ten jazyk týnů vypadá jako nepřekonatelný vopruz,ale zvyknete si. Zvyknete si dokonce tak,že vám verdy začnou samy naskakovat na ještek, vážně. Nicméně jazyk je pro tento útlý příběh charakteristický, ačkoliv není tak podstatný. Podstatný je psychiatrický experiment vykonaný na mladistvém delikventovi. Otevírá se řada esenciálních otázek stran lidských práv. Jednalo se o vraha, násilníka,tyrana, osobnost silně narušenou. Ale pokusy na člověku? Notabene mladistvém? Mnoho diskuzí bychom mohli vést..a o to Anthonymu šlo. De facto kritika upadající společnosti ve smyslu narůstající kriminality a zároveň troufalé rádoby řešení, které bylo od startu stejně utopické jako nemorální.
Nu, není to oddechovka, nevzala bych si to na dovolenou, ale jen tak na to nezapomenu.

Knihu jsem si přečetla, protože jsem na ni narážela už delší dobu ... ale není to úplně můj šálek kávy ... během čtení mě rušil ten slang

Když náš pokornej čtenář poprvé zlukoval tento pejpr tak nevěřil vlastním ajkám co híroval, dělal si překladatel hjumanik fisíz s tímto ještekem? Bajat Alex byl poradny lunatik co kartáčoval ptice se svými frendikami a blbal najfem pro pležr. Můj gulliver z toho dostal pořádné tolčoky až jsem musel začat drinkat tý.

Kniha má 2 nástrahy.
První je jazyk týnů. Je dobré si dát záložku ke slovníčku na konci. Tento slang je zprvu nestravitelný, posléze se čtenář naladí, aby po přečtení psal kámošovi, jestli to taky nečetl (četl!) a mohl si s ním v oné týnštině k pobavení obou psát.
Druhou nástrahou je explicitní brutalita. Avšak lépe se mi o ní čte, než když sleduji Kubrickův film.
Odměnou čtenáři jsou 3 kontrastní části knihy, překvapivá porce humoru (cat fight na konci 1. části), lehce dystopický svět a spousta etických otázek ohledně zla, dobra, trestu (zprostředkovaná třeba vězeňským čárlím, tj. kaplanem).
Prima, prima, prím knížka, originál každým coulem. Po přečtení cítím prázdno, už teď mi chybí.

Můj výběr do ČV.. no, sáhla jsem úplně vedle. Asi stejně, jako při koupi.
Nechala jsem se zlákat hodnocením, všude samá chvála.. a já pak, hned u první stránky, věděla, že nedočtu. Zvládla jsem těch srran 23 a omlouvám se všem, ale tohle se vůbec nedalo. Slang spojený z několika jazyků, ok, ne všechny jsem dala, a nebavilo mě si neustále, skoro každou větu, vyhledávat význam slova ve slovníku na konci knihy. Tak jsem to zkusila bez toho vyhledávání slov a skončila, kde jsem skončila. Bylo to nechutné, zvrácené.. nic pro mě.
Tohle už nedám. Ani stránku.

…ale ta babooshka… mě drápla do fejsu. Takže sem vyskrímnul: „Ty hnusná stará sumko,“ a trochu sem bitkově nadzvednul tu stříbrnou sošku a zasadil jsem jí parádní tolčok na gulliver, a to jí fakt chorošně a krásně zavřelo hubu.

Tak co teda jako bude, he? Tenhle grežnej smelovatej svět je fakt na dvě buči. Ale noci, noci patří mně a mejm frendíkům. To si tak drajvujeme po městě, tolčokujem ty sily hjumaníky a kartáčujem chorošný čajiny, dokud neskrímujou těma svejma remkovejma lipsama. Tu něco robnem, stoulnem, rozripujem babooshkám ty jejich ancintní fejsy a luknem se smelovatejm ouldanům na cány.

„Pokud jsou píply dobrý, tak si proto, že se jim to líbí, a já jim jejich potěšení nemíním brát, tak ať se do tý druhý stránky taky nemíchaj. A mně se prostě tahle druhá stránka zamlouvá. Ba co víc, špatnost je tím, čím sme vy i já odinočkový, a tuhle naši podstatu stvořil Bog nebo Bůh a sme jeho velkou pýchou a pležrem.“

Miluju. Prostě tuhle klasiku miluju a je jedno, kolikrát ji budu číst, nebo poslouchat. Alex je zkažený, přestože vyrostl v milující rodině. Miluje násilí a nemá výčitky svědomí. Mechanický pomeranč tak trochu černá komedie, co vás donutí zpochybnit vlastní zdravý úsudek a morálku. Protože kdo by se smál tomu, že patnáctiletí sráči znásilňujou holčičky či starý báby a mydlí lidi na potkání? Autor konfrontuje čtenáře se zlem, ale nemá potřebu jej trestat, napravovat, či snad přinášet poselství a rozhřešení.

Násilí plodí násilí. Je v pořádku, mučit ty, kdo mučí ostatní? Jak naložit s nenapravitelnými zločinci? Rychlokurz terapie antisociálního chování, kterému se Alexovi je vše, jen ne humánní. Jenže jak jinak odpovědět na jeho počínání? Tahle kniha a Růže pro Algernon jsou za mě luxusní sondou do útrob lidstva a především jejich lidství. Za mě navždy 5/5* a už se musím podívat na film od Kubricka, to jediné mi chybí!

„Bog vám zakruť krkem, vy smelovatý smradlavý bračny. Kde sou ostatní? Kde sou mí smradlavý zrádcovský frendíci? Jeden z těch mejch gražnejch brotků mi vyčejnul ajka.“

No, píši to snad poprvé v životě, ale je to tak. Tohle snad ani za čtení nestojí. Ne proto, že by to bylo špatně napsané (ačkoliv nadšen jsem nebyl), ani ne proto, že by to nebylo kulturně významné. Ale ta knížka není lepší než film. Naopak, je po mém soudu horší než on. Přitom zabere více času, trochu to bolí a autor to navíc na konci kardinálně posral. Takže postupně.

Mechanický pomeranč se stal jakousi obecně známou ikonou. Ale díky knize? Ne. Protože to zfilmoval jeden z nejgeniálnější (ne-li vůbec nejgeniálnější) režisérů všech dob. A jako se Stanley Kubrickovi povedlo vylepšit Kingovo Osvícení, povedlo se mu vylepšit i Mechanický pomeranč. Pohleďme třeba na prostou estetiku. Burgess se zdaleka nezabýval vizuálem svého světa tak, jako to udělal Kubrick. Z téhle knížky si odnesete dojem mírné obskurnosti. Film se vám svou stylizací vryje do mozku a nepustí. Nadto, poslouchat Devátou je jiný prožitek, než číst o poslechu Deváté (a číst Devátou víc než poslouchat Devátou si může užít snad jen Vetinari). Alexovo vyprávění je sice divné i ve filmu, ale alespoň vás z něj nebolí oči (protože prokousat se tím jazykovým zvěrstvem, kterého se Burgess dopustil je mimořádně nepříjemné) a, přiznejme si, McDowellův hlas je kouzelný. V těchto všech aspektech je film lepší, nehledě už na technické zpracování, které je bez chyby.

Nadto Kubrick měl obrovské štěstí. Film postaršil. Důvody byly patrně zcela praktické (představte se, jak by v tom hrál patnáctiletý kluk), ale Kubrick se tím vyhnul kulce. Jak to? V okamžiku, kdy se dozvíte, že tomu supernásilníkovi ke patnáct a pere se s dalšími patnáctiletými kluky, popíjí při tom mléko (libovolně modifikované) a znásilňuje desetileté holčičky, stane se z rázu celý děj neuvěřitelným a směšným.

Nu a co kniha přináší navíc? Snad jen hlubší erotizaci násilí stran Alexe, dvě násilné scény navíc a kardinálně debilní konec, který nejenže devalvuje hodnotu díla, ale je navíc morálně vzato zvrhlý a odporný. Nevidím tu plusy. Vidím jen promarněný čas.

Během četby jsem hodně myslela na Růži pro Algernon, i když pro to samozřejmě není žádný důvod, ale taky je k tomu rovnou několik důvodů. Doufám, že už se k četbě nebudu muset nikdy vracet. "Alexovo vyprávění" je příliš do sebe uzavřené a ploché na to, abych v něm viděla nějaké opravdu nadčasové kvality, zrcadlo společnosti nebo nahlížení do duše. Burgess jako by to ze sebe vychrlil na jeden zátah a stopy nějaké další autorské práce (či záměru) jako by tam nebyly. Není divu, že je to takový one hit wonder. (Anglicky.)

Co teda jako bude, he? Rozporuplná kniha, která člověka rozhodně donutí se zamyslet a dovolí nahlédnout do mysli násilnického Alexe. Ze začátku pro mě byl problém si zvyknout na styl psaní, který je míchaninou hned několika jazyků (a jenž se dost blíží modernímu slangu) a potom i na samotného vypravěče (ten ale v mé nelibosti zůstal až do konce). Celkově mě pak zklamal konec, který byl prostě nějak málo a za mě trochu ochuzený o nějaké morální ponaučení...

Přečteno v rámci letošní výzvy (hodí se hned do tří kategorií: AB, inspirace hudebního díla, Gilmorky), jinak bych se k tomu asi nedokopala (protože jsem kdysi viděla malou ukázku z filmu a míra agresivity a odpornosti mě úplně přemohla). A to by byla škoda, nepřečíst si to, protože vážně výborně napsáno (a přeloženo!) a vážně velký otazník, co nám vlastně říká, a to je vždycky krásná výzva.

Kolegové čtenářky a čtenáři mají v komentářích spoustu postřehů, s některými se ztotožňuji (zábavný jazyk, etické problémy, jen možnost volby dělá člověka člověkem atd.). Samotnou mě spíš trápí jiná otázka: do jaké míry je vypravěč člověkem ještě PŘED zákrokem, protože se chová NELIDSKY, absolutně bez empatie, psychopaticky. Opravdu je základem lidskosti možnost volby? Když mě by se chtělo, aby základem lidskosti byla schopnost konat prosociálně...

Zdá se mi, že význam tohoto románu roste v posledních letech, protože se zdá, že mnoho lidí ztratilo morální kompas a velmi tápeme v tom, co je správné a co ne. Příběh otevírá v tomto smyslu podněty k diskusi (jak omezit kriminalitu, jak vychovávat v komplikovaném světě, jak dosáhnout toho, abychom zachovali svobodu a přitom sdíleli morální kritéria). Doporučuji k tomu velmi zajímavý článek https://www.respekt.cz/kontext/proc-si-tolik-lidi-mysli-ze-trump-je-dobry-clovek nebo https://www.respekt.cz/tydenik/2024/51

Co si takhle poslechnout devátou od Ludwiga van ?
Volkovat a dát si do pusy šnápku,potom se slípnout,volkovat a po cestě potkat nějakej známej fejs.
Jen tak lukovat po čajinách,co je krasnějšího než se společně lubilubikovat a vášnivě při tom skrímat.
Tak už kapírujete poněvadž tohle není žádný físíz,dygujete ?
Jestli se budete kapánek topit,jako záchranný kruh poslouží slovníček.
Není důvod k hysterii,vše spíše i pochopíte v kontextu odstavců sami,jednoduše přivyknete.
Hemží se to tu anglicismy,germanismy,rusáckismy i jinými ismy.
Kapánek toho nechutnýho násilí,hlas Vašeho věrného vypravěče Alexe v satirickém,téměř sureálného výletu ve výtryscích nepopsatelných orgasmů plných myšlenek,utápěných v utopistických vizích ne příliš vzdálené budoucnosti ?
Devátá symfonie doznívá,přítomnost klepe na dveře.
Už se to děje.Poslední slušná generace.Už je čas.
Rozšiřte si obzory vnímání,hodte nákou synágu,vemte kartáče s bresty,poněvadž lajf je lajf !
Moji milí frendíci,pomeranči mechaničtí,věrní posluchači ...
Klíčové dílo 20 století a nejenom století dvacátého :)

Výjimečná kniha, i když pro mě příliš brutální. Ale její poselství je silné.

Pro mne je tahle kniha žádná sláva. Moc se mi to nelíbilo. První polovina za moc nestála a nelíbila se mi. Pak v druhé půlce jsem čekal nějaké vylepšení, ale za moc to také nestálo. Proto tak nízké hodnocení.