jan8470 komentáře u knih

Transhumanismus je mezinárodní intelektuální a kulturní hnutí, které podporuje použití nových vědeckých objevů a technologií k vylepšení lidských mentálních i fyzických schopností a na druhé straně také zlepšení co se týče nežádoucích a nepotřebných aspektů lidské schránky, jako jsou hloupost, utrpení, nemoci, stárnutí a nedobrovolná smrt. Pro tyto účely transhumanističtí myslitelé kriticky studují možnosti a důsledky vývoje a užití technik lidského vylepšování a dalších příchozích technologií. Možná nebezpečí, stejně jako výhody, mocných technologií, které by mohly rapidně změnit podmínky lidského života, jsou stejně tak věcí zájmu transhumanistů.

Julie Novaková, autorkou několika románů (namátkou Zločin na Poseidon City, Tichá planeta či Prstenec prozření) a více než třiceti povídek vydaných v časopisech (Ikarie, XB-1, Pevnost, Clarkesworld) a mnoha nejen českých sci-fi a fantasy antologiích, se ujala přetěžkého úkolu sestavit sbírku sci-fi povídek s tématem transhumanismu. Oslovila deset autorů, a výsledkem její práce je antologie nazvaná prozaicky Terra Nullius.
Úvodní práce Vykradačka hrobů Martina Gilara představuje netradiční bondovku, jejíž hrdinkou je šarmantní agentka NSA Vivian. Na práci oceňuji hlavně fakt, že dokáže hezky skloubit nadsázka a humor s vyváženými technickými popisy.

Hned druhou povídku Tomáše Petráska s názvem Bensonové efekt považuji za nejlepší z celé antologie. Tato povídka mě hluboce zasáhla a není se co divit. To, co začíná jako prostá detektivka se mění v polemiku o tom, zda má či nemá technologiemi vylepšený člověk právo na existenci. Zároveň je to také příběh o xenofobii, předsudcích, ale také o sebepoznání, změně názorů a naději.

Karolina Francová v povídce Slepá spravedlnost představuje trochu pohádkový příběh dvou bratrů, kteří zdaleka nejsou tím, čím se zdají být. Příběh o sourozenecké lásce a právu na existenci dává tušit, že autorka má velice blízko k právnické profesi a že se svými zkušenostmi dokáže pracovat.

Alexandr Kazda se v práci Kočkování rozhodl ukázat, že i sci-fi povídka s tak závažným tématem jako je transhumanismus může být pojata s nadhledem a humorem. Chcete vědět, co si myslí vaše kočka? Tak neváhejte a čtěte.

Tomáš Dostál, který je podepsán pod povídkou …a první pošle Boha!, je ctitelem Phillipa K. Dicka a z jeho povídky je to cítit. Jeho příběh vypráví o tom, jak může být závislost na technologiích velice podobná závislosti na drogách. A navíc je zasazen do Ruska. No nepřečtěte si to.

Lucie Lukačovičová se svým Pavilonem Blíženců vrací k Tin Rose, jedné z vedlejších postav, kterou autorka načrtla ve své sci-fi detektivce "Stanice Armida". Nyní využila možnost rozehrát její příběh v kontextu transhumanismu a výsledek rozhodně stojí za přečtení.

Petra Pecharová v povídce Dvacet cigaret denně a pět jazyků rozehrává příběh proměny mladé kadetky vojenské akademie, který se odehrává na pozadí intergalaktické války o přežití lidstva. Velice se mi líbil způsob, jakým autorka příběh uchopila – využila totiž pohledu všech lidí, kteří s dotyčnou dívkou měli co do činění.

Hanuš Seiner antologii uzavírá povídkou, která jí dala jméno, Terra Nullius. Bohužel právě tato práce pro mě byla tou nejhůře uchopitelnou. Vnímám ji jako podobenství o prolínání lidské podstaty a technologií. Ale možná se pletu a vy, čtenáři, pochopíte povídku Terra Nullius úplně jinak.

Tato antologie měla být původně pouze hard SF, tedy sci-fi primárně založená na vědě a technice (sci-fi zde neznamená jen kulisy, ale věda nebo technika je zásadní pro zápletku a autor ji "nekomolí", spíš staví na reálném základě, z nějž pak vycházejí spekulace.), avšak tou je jen na půl. Například povídky ...a první pošle Boha!, či Pavilon Blíženců do tohoto ranku příliš nezapadají, ale to není na škodu, protože splňují požadavky transhumanismu.

Také by se mohlo zdát, že na atraktivitě sborníku ubírá fakt, že Julie Novaková oslovila méně známé autory, ale opak je pravdou. I když jen někteří z autorů oslovených editorkou jsou všeobecně známí, nejedná se o minus, neboť všichni autoři, kteří přispěli do antologie, ať už jsou to přímo vědci jako Hanuš Seiner nebo Martin Gilar, či spisovatelé mající k žánru sci-fi blízko například Lucie Lukačovičová, ti všichni mají k tématu transhumanismu jistě co říci.
Domnívám se, že autoři všech povídek se svého úkolu zhostili na výbornou a díky tomu, že se každá povídka s daným tématem vypořádává zcela jinak a je zasazena do úplně jiného prostředí, nebude se čtenář ani chvilku nudit.



Drobnou výtku bych měl k tomu, že Julie jako editorka celé sbírky mohla trošku více komunikovat s autory, protože některé z povídek by si přeci jen zasloužili větší péči. Namátkou závěr povídky Vykradačka hrobů, nebo některé drobné nesrovnalosti v povídce Bensonové efekt.
Odpovědný redaktor Robert Pilch také odvedl skvělou práci, protože kniha je opatřena nejen pevnou vazbou a přebalem s krásnou ilustrací korespondující s obsahem antologie, ale především jsem v ní nenašel ani jedinou gramatickou chybu, což je v dnešní době vzácnost.
Nevěřím v transhumanismus. Ale věřím, že Terra Nullius může sloužit jako ukázkový příklad současné moderní sci-fi která nejenom pobaví, ale i donutí člověka zamyslet se nad sebou samým. A to není málo.

3 08.09.2015

Causa Aktivní kovy
Vzhledem k tomu, že Aktivní kovy jsou vlastně dvě knihy v jednom svazku propojené hlavním hrdinou De Klerkem, rozdělil jsem následující zamyšlení nad pátým svazkem třetího z nesvaté trojice české hrdcore scény jímž je Štěpán Kopřiva.
Takže za A) Causa Olovo
Tahle knížka byla vlastně původně internovým románem na pokračování a je to na ní zatraceně znát. Rychlé střídání děje, akční jízda, cliffhanger na každé druhé stránce a proboha , minimum dialogů !!!
Možná proto mi celé Olovo přišlo strašně uspěchané. Vlastně De Klerkova jízda skončila dříve než jsem mu vůbec stačil začít fandit.
Nicméně, i když je to podle mě spíš průměrná záležitost, člověk se alespoň dozví jak to chodí v médiích a proč mají takový úspěch.
Jenže když jednou řeknete A, musíte také říct B.
Takže za B) Causa Rtuť
Tohle je ovšem úplně jiná liga.
Skvělá zápletka, opravdu promyšlená akce (každý kopanec tu má své místo), pop kulturních odkazů víc jak u Tarantina . Dokonce i reflexe současných problémů s muslimy (ale to zřejmě nechtěně). Prostě tenhle film ( pardon, tahle kniha ) je Komando pro třetí tisíciletí.
Tady jsem si teprve k De Klerkovy našel ten správný vztah.
A co že o něm zlovolné jazyky roztrušují pomluvy že tady už Kopřiva přestřelil a jeho knihy jsou příliš brutální.
Atomové hřiby na takové pisálky. Tady má každá mrtvá učitelka z mateřinky svůj oprávněný důvod.
Závěr: Jestliže Olovo kulhá někde na konci pelotonu a Kulhánkovi s Kotletou nestačí ani s tankovou divizí a atomovou hlavicí, Rtuť naopak šlape svižně oběma borcům na paty s lehkostí a grácií perfektně vycvičeného přepadového komanda.
A kdyby to někdo chtěl zfilmovat (třeba Michael Bay si tím mohl spravit reputaci po čtvrtých Tranformers) při finálním duelu bych si jako hudební doprovod představoval nějakou pecku od Twisted sister.

3 28.08.2015

Nevím, jestli je Batman Vánoce nejlepším komiksem o temném rytíři, ale je rozhodně tím nejdojemnějším a nejpoetičtějším z těch, které jsem doposud četl. Funguje stejně dobře jako Batmanovský event i jako originální pocta jednomu z největších romanopisců 19. století. A to není málo.

2 09.12.2023

Přišel čas, aby se každá zvedlejších postav Jelínkových románů stala postavou hlavní a to díky novému povídkovému románu Nocte exeo. Ten přináší osm případů pestrých, jako vějíř kabaretní tanečnice ze Soho. Drsná a špinavá metropole nad řekou Temží přitahuje různá monstra, v ulicích se potuluje prostitutka posedlá duchem staroegyptské čarodějnické princezny, ve stokách pod městem si prohání ocasy krysodlaci a v přístavu řádí pyroman. Bezpečno ovšem není ani v ulicích Soho, kde se poflakuje kočičí démon, či klan zdegenerovaných Skotů uctívajících temnou bohyni. Ani život na předměstích Londýna není zrovna idylický, tady řádí kmen kanibalů, tam pro změnu monstra, za která by se nemusel stydět ani Viktor Frankenstein. Ne všechny příšery mají tesáky a jsou pokryté srstí, mnohá monstra mají jen zatvrzelá srdce a zmrzačenou duši. Proti některým lze použít sílu, jiné však porazíte kombinací fištrónu a techniky. Tak jako princezna Visali svého pyromana, nebo Bert Rumbledale a Terrence Norr telekinetické fígle ovládající uctívače starokeltské bohyně. Někdy ovšem nestačí ani spojení vědy, síly a fištrónu a nebohému hrdinovi musí pomoci láska, jako se to přihodilo Eprihamu Rutherfordovi s egyptskou čarodějnicí, nebo archivářce Holly, jejíž povídka je asi nejerotičtějším textem, který kdy Peter Jelínek napsal. Ale i sex a erotika jsou přirozenou součástí života a k viktoriánské Anglii patří stejně, jako prostitutky na Whitechapel. Stejně tak mohu pochválit autorovu pěknou práci s hrdiny, kteří díky své lidskosti a pochybám o sobě samých přirostou čtenáři k srdci. Každá povídka je jiná. Nejde jen o jiný tip případu, nebo monstra. Často se od sebe liší i vypravěčskými postupy. Pomyslným vrcholem je povídka Návrat múmie, v níž se střídají vyprávění a deníkové záznamy. Tady je nejlépe vidět jak moc autor od roku 2016 ve spisovatelském řemesle pokročil.

2 03.12.2023

Bizzaro se nedá dost dobře specifikovat. Nejznámějším autorem tohoto subžánru je nejspíš Carlton Mellick III. ale i u nás máme šikovné autory, kteří jsou schopni napsat více než solidní bizzaro povídku. Tady se jich sešla slušná řádka a editoři Kristina Haidingerová a Roman Bílek odvedli při výběru povídek skvělou práci. Není divu že kniha byla nominována na Magnesii Literu. Doporučuji si dohledat nějaké recenze a pak se do knihy pustit. Za mě rozhodně vládnou Ivan Adamovič a jeho variace na Sex ve městě, Vilém Koubek a jeho IKEA, Michaela Kubíčková s romancí a trpaslíkem, Román Bílek a jeho Igráčci a především Petr Boček s povídkou Legenda o truchlivém mořském bohu. K těmhle povídkám se budu vracet do konce svých dní, ale ony ani ty ostatní nejsou úplně špatné. Naopak.

2 17.09.2023

Takových příběhů už tady bylo hodně. Dokonce tu bylo i dost těch, které se odehrávají na území bývalé České republiky. Takže v tomto směru Sivok nepřináší nic moc nového. Na ploše 132 stran však rozehrál syrové komorní drama, v němž sledujeme cestu jedné rodiny apokalypsou zničenou krajinou. Síla Sivokovy knihy je v beznaději, která z ní navzdory snaze Cappyho a Sněžínovi rodiny přežít z knihy sálá. Říká se, že extrémní situace odhalí jaký člověk opravdu je, no pokud je to pravda, tak si lidstvo vůbec nezaslouží žít. Komu se líbila série SPAD, Rok Havrana nebo třeba Drsný spasitel, neměl by knihu minout. Je vážně dobrá. Ale nečekejte žádné Hrdiny z Istanbulu, ti v Sivokově apkalypse zhebli jako první.

2 16.06.2023

Svět, v němž se Tekeli-li odehrává, stojí v roce 1875 na pokraji války. Němci sní o jednotné Germánii – a někteří o ní nejen sní. K těm nemajícím daleko od slov k činům patří i tajná militantně okultní organizace Drachenklaue, která se snaží pomocí nekalých praktik nastolit germánskou hegemonii. To, že ty nekalé praktiky souvisí s magickou horninou vril a snahou proměnit člověka ve vodní monstrum, ví jen agent Jejího veličenstva Sorrow. Právě jeho má z Hessenské pevnosti Drachenburgu vyzvednout vzducholoď Horatius, jejímž strojníkem je mladý Bert Rumbledale.

Jelínek nás bez dlouhých okolků vrhá do první velké letecké bitvy, neboť Sorrow je sice již na palubě Horatia, ale zlovolná okultistka Dragica Orstich a její šéf Baron Von Drachenstein vyslali své elitní letecké komando aby posádku i loď zlikvidovalo. Bert a Sorrow záhy skončí nejenom na zemi, ale také v útrobách Drachenburgu kde svedou lítý boj nejen o život svůj, ale především o život bytosti zvané poeticky Rýnská panna Lorelei. Jak boje za zdmi pevnosti dopadnou a zda Lolerei přežije si přečtete v první části nazvané Píseň říční panny. Že se při pokusu o její záchranu, protne vědomí této bytosti s vědomím mechanikovým, není ani moc velkým spoilerem, neboť právě díky tomuto prolnutí myslí se Bert a Sorrow v části knihy Biela bohyňa vydají o pět let později na tajemné ostrovy v Jižních mořích, odkud možná Lorelei pochází. Že tu narazí na své „přátele“ z Drachenklaue a že s nimi svedou nejednu bitvu je nasnadě. Je to dobrý příběh plný akce a dobrodružných eskapád. Nenechá čtenáře vydechnout a oplývá spoustou originálních nápadů, mezi něž počítám nejen skvělé technické vychytávky, ale i zajímavou mytologii místních ostrovanů. Hororově laděných scén tu oproti druhému Norrovskému románu Alternauti najdeme minimum, Tekeli- li je spíše zástupcem přímočarých, ryzích dobrodružných románů. Navíc v čele s dvojicí sympatických hrdinů, kteří si získají čtenářovo srdce. Neboť kdo by nemiloval předchůdce Jamese Bonda a odolal prostořekému muži z lidu oplývajícímu širokým srdcem? Dobrodružnému duchu knihy odpovídají i pěkná obálka Martina Luciaka a černobílé ilustrace Tomáše Kirnera uvnitř knihy.

2 10.01.2023

Další splácení komiksových dluhů.
Conan z Cimmerie Svazek I.
"Divošství je přirozený stav života. civilizace je nepřirozená. civilizace je jen souhra náhod. Nakonec vždycky zvítězí barbarství."
Tři dnes již klasické povídky.
Černý kolos
Conan nikdy neměl rád čaroděje, ale tady se s jedním střetne rovnou na bitevním poli. Scénáři asi ani není co vytknout, pomalý skoro hororový pěkně konrastuje s následným dějem. Tulhoatova kresba mi dost sedla a bitevní scény v rudé barvě i černé pozadí nočních scén má své kouzlo.
Královna Černého pobřeží
Alaryho skoro až Saudkovská kresba mě nijak neurážela, trochu jsem postrádal nějaký rozumný přechod mezi soubojem v džungli a děním na lodi. Morvan tady scénář trochu odflákl.
Za černou řekou
Nejlepší adaptace v tomto svazku.
Gabella perfektně vystihl nejen "zálesácký tón" téhle povídky, ale i její poselství. Jeanova kresba je skvělá a zvlášť Piktové a noční scény jsou naprosto boží. Jen mě trochu zarazil Conanův irokézský účes.

2 05.01.2023

Skvělý závěr Delavské trilogie

2 21.12.2022

Za mě je Posmrtná predace svižná noirová detektivka říznutá splatterem. Svěží dílko, v němž si nikdo nebere servítky a které není rozhodně pro každého. Ovšem ti kteří si potrpí na cynické hlášky, ironický humor a výraznou noirovou stylizaci, bude nad knihou příst jako dobře nakrmená kočka.

2 28.03.2021

Autoři otevřeli bránu do méně známých dějin židovské historie a to navýsost zábavnou a poučnou formou.
„Jidiš? To je takový guláš řečí.“ (Hanča)
Pravda, při čtení jsme neposlouchali klezmer, ale jako doplňkovou četbu jsme použili knihu Jidiš pro ještě větší radost a Příběhy starého Izraele. Ale domnívám se, že to není nezbytně nutné.
Závěrem pár postřehů. Knihu jsem četl před spaním s dcerou 9+, spoustu věcí jsem jí musel vysvětlit, ale díky vysvětlivkám v jednotlivých kapitolách to nebyl problém. Mordechaj má veselou povahu a Hanču si získal. Ovšem překvapivě si oblíbila i rabína Šira. Mě se zase líbil motiv odpuštění a to, jak je kniha hezky udělaná.
Takže za nás Mazl Tov!

Purpurová věž nabízí komorní příběh, který staví především na vztazích a interakci několika málo postav v zajímavém a atraktivním prostředí. Jako první díl trilogie to rozhodně není málo a já jsem opravdu zvědav jakým směrem se Karolina Francová a její hrdinové vydají dál.

2 06.01.2018

Stopy v krvi jsou solidně vystavěný a originální detektivní thriller se zajímavou zápletkou.
Jefferson Tate sice nenosí fedoru, neohání se bičem a nehonosí se mírami 87 - 61 – 69, přesto je svým způsobem neodolatelně zábavný. A pokud vám stačí i skromnější tajemství, než jsou Kristova krev, Longinovo kopí, Archa úmluvy či spiknutí Iluminátů, užijete si Stopy v krvi stejně jako já.
A nezabrání vám v tom, ani elektricky modrá Mazda, která se jako démon z mlhy vynořuje v mírně kostrbatém překladu Kateřiny Niklové.
Naopak trochu zamrzí absence genealogického stromu Fairbornových a třeba i jen jednoduchá mapka vesnice a jejího okolí v nichž se Jeffersonovo pátrání odehrává.

Tohle bude zlé. Dominik Dán mě uhranul svou knihou Uzel. Jeho popis stavu a postupů slovenské policie a slovenské státní policie těsně před pádem komunismu byl fascinující.
Rudý kapitán který se odehrává už po revoluci k tomu měl přinejmenším ve své první polovině neskutečně našlápnuto, ale díky zápletce která jako by vypadla z dílny Dana Browna se to celé jaksi pokazilo. Mnozí čtenáři si stěžují, že kolegové Richarda Krauze jsou nevýrazní a že dialogy šustí papírem. Ta první námitka je pravdivá, nicméně příběh je veden tak, jak je veden a tomu se musely podřídit i postavy. Tady to Dominik Dán zvládl alespoň podle mě velice elegantně. Dialogy jsou absolutně stejné jako u jiných autorových knih a neměl jsem s tím problém. Trochu mi vadila málo využitá postava kolegy Canise. Naopak přesun děje na Moravu mi přišel osvěžující.
Pro mě sice čtivá a vlastně i řemeslně zvládnutá kniha, nicméně mnohem slabší než Uzel.

2 18.07.2016

Tak jo. Já do toho jablka kousnu. Juraj Červenák - Ohnivé znamení. Knihu jsem dočetl až do hořkého konce. Zápletka skvělá a vllastně i dost neotřelá. Stein se ukázal v trochu jiném světle a mile překvapil. Barbarič a Jaroš nezklamali. Jen tu profláknutou mrchu tam cpát nemusel, ta byla už trochu nadbytečná.Ale se nemůžu dočkat dalšího dobrodružství. Kdy že navštívíme Vídeň?

2 25.01.2016

Chrám Azylu vůbec disponuje vším, čím scenáristé hollywoodských blockbusterů tak rádi zahlcují další díly rozjetých sérií. I monster je, nejen v deltě Mekongu, ale také v Saigonu, víc než v obou předchozích dílech dohromady. Zábavné ovšem je, že žádné, ani to sebemenší monstrum, není nadbytečné a bez výjimky všechna posouvají děj o kus dál. Takřka detektivní pátrání, které Teo a Ben musí v šibeničním termínu uzavřít, by bez jejich pomoci sami nezvládli. Zkrátka a dobře, Lukačovičová zase drží opratě příběhu pevně v rukách a její dobrodružná jízda Vietnamem čtenáře ani chvilku nenudí. Přitom nezapomíná na vztahy mezi jednotlivými postavami, a tak si při čtení přijdou na své i citlivější duše. Chrám Azylu jasně ukazuje, že autorčiny pečlivé rešerše, dlouhá léta trénované vypravěčské umění a tři čtvrtě roku práce na rukopisu prostě nemohou přinést špatné ovoce.

1 14.05.2024

Ne tak zábavné jako Běsnění kojota, přesto mě kniha bavila.
Stopa blesku
Rebecca Roanhorse (Gnóm)
Příběh navažské lovkyně monster který se odehrává ve světě po apokalypse nemůže být špatný.
Maggie je bojovnice obdařená klanovými sillami, navíc ji cvičil legendární lovec monster Neizghání. Jenže Neizghání je pryč a Maggie musí čelit svým démonům sama. A nebo taky ne. Ale komu věřit ve světě v němž se po pláních prohání bohové a Kojot manipuluje všemi a vším?
První román téhle nadané autorky získal ocenění Locus Award 2019 v kategorii Nejlepší románový debut a za přečtení rozhodně stojí. Děj sice neuhání dopředu jako splašný mustang. Autorka sází na snovou atmosféru, ale propojení božstev a postapo světa je povedené. Kojot je výtečný manipulátor a i tu milostnou linku bych autorce odpustil. Koho oslovil Owl Goingback a jeho temné Běsnění Kojota, toho nejspíš bude bavit i Mag. Za mě jde o dost povedenou záležitost z ranku knih jako jsou Američtí bohové, nebo již výše zmíněné Běsnění Kojota. Škoda že se kniha trochu vytratila z povědomí a Gnóm už druhý díl nejspíš nevydá. Ale Stopa blesku funguje dobře i jako samostatný román.

1 27.01.2024

Trošku zamrzí že dvojka nenavazuje na jedničku a to ani kratičkou zmínkou. Zatím co intro v němž se zúčastníme jedné lovecké výpravy ve Švýcarských Alpách nám ukazuje že si i Lady Mechanika musí na živobytí nějak vydělávat, hlavní příběh je ryzí dobrodružnou jízdou ve stylu Indiana Jonese. Zavede nás do nitra černého kontinentu a je to cesta plná nebezpečí a soubojů. Navíc jde nejen o záchranu hrdinčiny adoptivní neteře, ale především světa. Co bych příběhu vytkl je především holčička Winifred, která se chová až příliš dospěle a rozumně. A také to, že jedna z hlavních záporaček prostě bez jediného vysvětlení zmizí. Naopak jako plus vidím pestrou sbírku atraktivních prostředí a postav v nich žijících. Pouštní kmeny, kmen válečnic, tajné spolky. Prostě paráda. Samozřejmě i tady toho nebyla spousta dořešena a vysvětlena. ale já se obávám, že to už je takový Benitezův nešvar kterého se asi nikdy nezbaví. Kresbě nemám co vytknout.

1 03.01.2023

V úvodu knihy Mellick přiznává, že má být Magořina především jeho poctou nízkorozpočtovým osmdesátkovým shlasher hororům. Tomu také odpovídá skvělá obálka jeho dvorního ilustrátora Eda Mironiuka. Svým způsobem tomu odpovídá i obsah, i když samozřejmě bláznivě zvrhlý jak jsme tomu u tohoto nekorunovaného krále bizzare hororu zvyklí. Zápletka je věru prostá. Šestice amerických středoškoláků vyráží na chatu jednoho z nich, aby si tu užila víkend plný chlastu a nespoutaných sexuálních radovánek. Co na tom že chata po dědovi je uprostřed opuštěných lesů a cesta k ní je lemována spoustou mrtvých zvířat? Co na tom, že vidláci které partička po cestě potká, nevraživě zahlížejí na rozjívenou mládež? Normálnímu člověku by bylo jasné, že tenhle výlet by nemusel dopadnout dobře. Ne tak hormony zaslepeným mládežníkům. Potud je vše při starém. Takových filmů a příběhů jsme viděli. V čem je tedy tenhle jiný? Inu v tom, že Des, Crystal, Stephanie, Jason, Rick a Kevin nejsou až tak obyčejní středoškoláci. Jak už naznačuje anotace, každý z nich si sebou na chatu v lesích veze přinejmenším jedno nechutné a zvrhlé tajemství. Nechci zabíhat do podrobností, protože právě tady popustil Mellick svou fantazii z řetězu a já bych tak případné čtenáře představil o překvapení. Jen snad zmíním, že se mi při čtení některých autorových nápadů obracel žaludek naruby (a to si myslím, že jsem poměrně otrlý). Stejně tak bizardní je třeba zařízení chaty, ale to v příběhu působí spíš jako malicherné klišé pro efekt. Ne, že by ho Mellick nedokázal krvavě a brutálně zužitkovat. Nicméně nejsilnějším zážitkem není ani to kdo, jak a koho zmasakruje (tady je Mellick poplatný žánru a pomrkává tak na fanoušky některých filmů), ale především to odhalování druhých tváří mladých hrdinů. Trochu zamrzí, že je autor naservíruje hned v první třetině knihy (což ale při jejím rozsahu není až takový problém). Co mi přišlo opravdu povedené, je však finále, v němž většina absolutně nepochopitelných dílků skládačky perfektně zapadne do sebe a závěrečná pointa je pak pěknou třešničkou na tomhle krvavém zákusku. Trochu mě mrzelo, že se oproti Plyšákokalypse ztrácí pod tou hromadou nápadů poselství, které chtěl Mellick svým čtenářům sdělit. Pro mě je tedy Magořina zatím nejslabší knihou, kterou nakladatelství Carcosa Mellickovi vydalo. Přesto si myslím, že jeho fanoušci za ni budou rádi a to navzdory tomu, že se k ní na rozdíl například od Domu na tekutých píscích asi už vracet nebudou.
Trochu mě také zamrzelo větší než malé množství překlepů. Na to u knížek od Carcosy nejsem zvyklý.
Za mě 3 z pěti useknutých hlaviček nebo hvězdiček.

1 06.08.2022

Ve své prapodstatě Dannyho parťáci z roku 1878. Je neskutečně vtipné vidět podfuk a pak teprve číst jak ho parta Klikaře Edy vymyslela. Prvních zhruba sto stran je v podstatě jen takové oťukávání a ten velký kšeft (který se několikrát brutálně podělá) přijde až pak. Ovšem cíl velkého kšeftu je neméně zajímavý a opravdu sahá do hluboké historie. Pro milovníky staré Prahy a starých časů bude tahle kniha také příjemným čtením. A to nejen kvůli příběhu, ale i díky partě sympatických podfukářů, které prostě musíte držet palce. Jediné, co mi trochu vadilo, byl záporák. Ten byl bohužel až černý až příliš. Ale četlo se to opravdu skvěle. Kdo se nemůže dočkat dalšího Steina, Jaroše a Barbariče, nebo má rád historické detektivky, neměl by knihu minout.

1 01.08.2022