InaPražáková komentáře u knih

Jako by si autor přečetl pár příběhů ze Sudet, udělal koncentrát s černobílými postavami a pak ho co nejjednodušší formou odvyprávěl. Ta kniha není vyloženě špatná, jen není v ničem dobrá a ve výsledku je úplně zbytečná. Řemeslně by to mohla být slušná práce dvacetiletého debutanta před redakcí. Autor má ale na kontě textů povícero a na redakci zjevně nedošlo, takže osmiletá holčička používá ve vnitřní řeči slova jako procedura, akt, vymanit se a když popisuje hru tatínka s bratříčkem, mluví o otci, který si hraje se synkem. Vnitřní logika kulhá, týdny mizející jídlo v době nedostatku a přídělů nikdo nezpozoruje, Klárka se obecně dostane kdykoliv kamkoliv, protože má pravidelně „víc štěstí než rozumu“.
Příběh je jednoduchý, postavy jsou jasně odlišené na první pohled (rodiče jsou vzorňáci, kteří nechtějí byt po Židech, zato když je vozka nějaký nesympatický, je jasné, že je to zlosyn), hodní Němci se poznají podle toho, že mluví česky(!). Vyprávění lineárně popisuje, co po čem přišlo, aniž nabízí nějaký druhý význam nebo alespoň psychologii postav. Na závěr povinná zkratka do socialistické budoucnosti, kde zlí jsou pořád zlí a hodní na to doplatí, i do budoucnosti kapitalistické, kde k ujasnění polarizace stačí přívlastek "o generaci mladší manželka".

7 13.09.2019

Velice depresivní čtení o části veřejného prostoru, kterou většina lidí vnímá mimochodem a není zvyklá o ní kriticky přemýšlet. Od redukce politických sdělení na emotivní hesla s hezkým obrázkem na billboardu po bulvarizaci kulturních rubrik českých médií, i těch takzvaně lepších. Od změny vedení diskuse, v níž se místo argumentů upřednostňuje vyvolávání emocí, po stále větší množství prostoru, které dostávají nedovzdělaní laici, aby mohli prezentovat svůj názor, protože už fakt, že ho mají, je opravňuje účastnit se odborné debaty. Předvedeno na konkrétních kauzách to dává dohromady obraz zhroucení veřejné debaty o kultuře a rozmělnění vážnosti mluvčích, která půjdou stěží napravit, protože čím déle je vnímáme v tomto stavu, tím otupělejší jsme.
S typickým Bílkovým projevem plným silných přirovnání a místy laciných vtipů se nemusí každý sžít, ale jako obvykle i tentokrát je v pojmenovávání jevů vezdejších přesný a důsledný.

2 13.09.2019

Moje první setkání s Urbanem byl rozhodně nezvyklý zážitek a zůstal mi z něj silný dojem, že nic divnějšího jsem nikdy nepotkala.
Že moderní doba kazí vkus a charakter, to je oblíbené literární a filosofické téma setrvale už od antiky. Ale neznám nikoho, kdo by řešení pojal tak doslovně, tak totálně, to si nedovolili ani autoři utopií. Ve službách svérázné myšlenky jde děj, který by jinak neobstál. Policejní pseudovyšetřování se nepodobá realitě ani náznakem, hrdinovo objevování se posouvá berličkami vykonstruovaných náhod, dialogy šustí papírem. To i podivná sbírka postav se dá omluvit inspirací gotickými romány, na které se autor odvolává, na mě to bylo přesto za hranou, příliš tlačení na pilu v míře naturalismu i grotesknosti. Barvité popisy pražských krás mě potěšily a rozhodně jsem se nenudila, ale s trochou zlomyslnosti mám chuť Sedmikostelí řadit jako svérázný příspěvek k myšlenkám New Age a všech ostatních hnutí, která hlásají návrat ke komunitě, přírodě... nebo kamkoliv jinam.

5 11.09.2019

Zábavná a přístupná postmoderna, která se na pozadí různých příběhů zabývá příběhy obecně. Tematicky podobné Barnesovu Vědomí konce, ale hravější a méně filosoficky odtažité.
Učitel místo dějepisu vypráví žákům (a čtenářům) historii (nebo stories, příběhy? – jak pořád opakuje, vy přece chcete příběhy, ne nějakou historii) svého rodného kraje. Byť je na začátku mrtvola, není to detektivka ani psychologický román nebo historická esej, jen tak od každého trochu. Především totiž Crick vyprávění komentuje, vede s posluchači dialog o tom, proč se vlastně ptají „proč“.
Různé postavy k příběhům přistupují různě, ale život všech to ovlivní. Někdo už radši nechce vědět nic. Někdo ztratí paměť. Někdo se snaží dobrat začátku příběhu (ale kde je to dostatečně na začátku?), aby mohl začít znovu a jinak. Ne všechna vyprávění jsou úplně realistická, ale ne náhodou je Fens kraj bláznů, ne nadarmo malý Tom, budoucí učitel, zdědil po pratetách gotické romány – a ostatně, vy přece chcete slyšet příběh, ne?

4 04.09.2019

Kniha má dvě linie: současnou, v níž se Tom schází se sestřinou lékařkou, aby jí vyprávěl o jejich dětství, a minulou, rodinnou historii ze svérázného kraje bažin. Současná linie není ani náznakem pravděpodobná, je to vytoužená fantazie nebo mnohomluvný milostný románek – psychiatrička je popisována jako ztělesnění vyrovnanosti a elegance, ale opakovaně ztrácí sebekontrolu, od prvního týdne se Tomovi svěřuje se svými rodinnými problémy a nepokrytě si říká o komplimenty, nechá ho stýkat se se svou rodinou, ale udělá z něj toho ideálního Muže s velkým M, kterým touží být.
Obsažnější historická linie má nakročeno k velkému románu, košaté lyrické pasáže o přírodě, obrazivé vyprávění o mizerném manželství a dětství v něm, o veselých i zvláštních zážitcích příbuzných, o sourozeneckém poutu a různých řešeních otázky, jaký má život smysl. Většina událostí je ale o krůček za hranou, jsou příliš patetické, příliš fantastické, vyhrocené ad absurdum. V jednom případě by to nevadilo, ale jako pravidlo to z historického psychologického románu dělá senzační blýskavý šperk.

A především je největší slabinou českého vydání překlad. Kniha u nás zjevně vznikla narychlo jako doplněk k filmu, takže překlad i redakce mají bídnou úroveň. Kostrbatý, nepřirozený jazyk ničí autorovy lyrické obrazy, o nichž věřím, že jsou v originále nádherné, a rozptyloval a vztekal mě natolik, že jsem měla problém soustředit se na příběh. Nepřeložené základní reálie, jako anglické názvy školních ročníků a uvádění teploty ve °F, s tím jdou ruku v ruce.
Např. „Za kormidlem garnátové lodi, s úsvitem ukapávajícím své dobré oleje po vodách a s navijáky sténajícími pod váhou sítí, byl můj otec absolutním pánem.“ (s. 224)
„A přece nejbáječnější nápady ho napadaly jako nekonečné volné asociace na řece, když v ranní temnotě vedl svou loď mělkými kanály.“ (s. 225)

2 30.08.2019

O 2. světové válce a koncentračních táborech byly napsány tisíce knih a fakta, která se jich týkají, jsou všeobecně známá. Život v hitlerovském Německu před válkou a situace „privilegovaných“ Židů určených k likvidaci až v pozdější fázi konečného řešení logicky v porovnání s výčty mrtvých na všech stranách nejsou pro většinu lidí tak poutavé. Díky tomu, že ta méně dramatická část dějin není tak známá, nabízí ale jiný pohled na Třetí říši.

Dva svazky Klempererových deníků, psané nejpozději od počátku války s úmyslem vydat je později tiskem, zaznamenat proměny všednodennosti k pozdějšímu zkoumání, navíc psané vzdělancem humanistické tradice, se místy blíží poučené historiografii. Nedá se říct, že by to bylo „strhující“ nebo „čtivé“ , ale rozhodně mimořádně zajímavé a v lecčem objevné.

Zpětně vnímám, že ve mně absurdní podmínky a tristní ekonomická situace po roce 1942 přehlušují popis plíživého utužování totality ve 30. letech, a je to škoda. Nejapné zákony (směrnice o tvaru střech – ploché jsou cizí německému duchu, povolené jsou pouze sedlové) vznikaly už v polovině 30. let. Na druhou stranu obrázky hajlujících davů odpovídají realitě stejně jako komunistické týdeníky se záběry rozesmátých družstevních zemědělců odpovídají realitě našich 50. let. K Židům se slušný člověk chová slušně, na režim se všeobecně nadává, ale všichni se bojí všemocné strany a gestapa, takže si své názory nechávají pro sebe. Navíc myšlenka je v základu dobrá, jen pár fanatiků to přehání a dobrý Vůdce o tom bohužel neví, jinak by zakročil. Historka ze státního vězení, jehož zaměstnanci se všemožně snaží dávat najevo, že nemají nic společného s gestapem a zvou propouštěného Žida, aby se zase nechal chytit bez hvězdy na kabátě, že se ve vězení nají líp než doma (aniž tuší, že za recidivu je koncentrák), je nikoliv výjimečná, naopak až do prvních let války spíš symptomatická.

Zhoršování podmínek i privilegovaných Židů s postupem času je jednak zoufalé – v jak malém prostoru, s jak nízkými příděly potravy při těžké fyzické práci, v neustálém strachu z gestapa a transportů ještě dokáže člověk přežít a udržet si vůli co nejvýstižněji psát, jednak paradoxně plné nudy, nekonečných hodin promarněných ve frontách, v monotónním zaměstnání. K tomu zaznamenávání stále častějších projevů dětské agresivity, stačí pár let propagandistické výchovy, aby přebilo i nesouhlasící rodinu.

V celku je to 1260 stran vypovídajících dost podrobně o tom, jak skutečně žilo hitlerovské Německo, nikoliv jen jeho prominenti nebo armáda.

3 21.08.2019

Nejde ani tolik o to, k čemu došlo, ale proč s tím vykonavatelé souhlasili. Přitom jsou postavy načrtnuté jen v hlavních obrysech, vlastně spíš typizované. Pokud mají historii, nijak se nevyvinou, Toda zpytuje celý svůj dosavadní život aniž dojde k nějakému závěru, sestra s dost schematickým životním příběhem reaguje jednoduše až brutálně, kupodivu se ale jako taková dokáže vnímat. Zbylí dva naopak pozadí jako by neměli, momentálním povětřím kamsi zaváté listy bez emocí nebo z přebytku emocí otupělé.
Jako pohled do Japonska koncem války, kdy bylo všem všechno jedno, po nás potopa, mě to zaujalo, ale nemůžu se zbavit dojmu, že ty drobné detaily mi měly dát víc než obraz generace s nemocnou duší ("a tvá nemoc neskončí ani po uplynutí tří vtělení"), která nevěří v Boha, a proto se nemůže zachránit - "Člověk říká osud tomu, co ho unáší a čemu sám nemůže uniknout. A ten, kdo člověka z tohohle zajetí osvobozuje, to je snad Bůh, ne?" "Jo, tomu já nerozumím. Mně už je všecko jedno, ať Bůh je nebo ne."

1 19.07.2019

Složitá a zpočátku na pozornost náročná forma střídání autorského vypravěče a vnitřních monologů postav s graficky minimálně odlišenými přechody, roztříštěnost a široký rozptyl témat a osob, různě široce otevřené konce. Nečte se to snadno tím spíš, že kapitola často začíná uprostřed děje, který se vysvětlí někdy i o desítky stran později. Branald vůbec chytře propojuje drobnosti v textu hodně od sebe vzdálené, při druhém čtení bych jich určitě zachytila víc.
Některé příběhy jsou spíš dějové a dokumentární, jiné jsou přes dějové zvraty vyloženě niterné psychologické studie. Ty mi přišly zajímavější i odvážnější v kritice režimu. Primář, který neustále přemílá svůj strach z "nich", přičemž kdo "oni" jsou a co mu udělali se ukazuje jen pomalu, je velmi silná postava. Ani ty psychologické části a jeden překvapivě civilní konec mi ale nedaly pocit, že to stálo za to mimořádné soustředění na text. Obsah u mě prohrál s formou, takže jen tři hvězdy, byť silné.

Udivuje mě, kolik komentářů se odvolává na film. Vznikly dva, Pozor vizita a Sestřičky, přičemž první z nich má z velké míry jiný děj a výrazně odlišnou atmosféru než kniha. Vychází z ní, ale nepodobá se jí a srovnávat se dá jen těžko.

2 18.07.2019

Ivanov sepsal všechno, co se týká Rukopisů a osob, které s nimi měly něco společného, od svědectví náhodných svědků o nálezu po posudky Dobrovského a Palackého, od problémů paleografických po chemické - a přes všechny odborné podrobnosti se to čte jako detektivka. Mimo jiné proto, že čtenářsky vděčným způsobem skládá kapitoly do protikladů, v jedné důkladně vyargumentuje, jak se něco muselo stát, v následující za pomoci jiných argumentů tentýž závěr vyvrátí nebo znejistí.
Ze známých historických jmen se díky častým citacím z dopisů stávají reálné osoby, k tomu spory o Rukopisy vypovídají o době a nepochopení mezi nejstarší racionalistickou generací, romantickými buditeli a nejmladší generací Masarykovou, která už brala existenci češtiny jako samozřejmou a boj o národní sebeurčení sváděla úplně jinými prostředky.
Dlouho se mi nestalo, abych si u literatury faktu říkala, že ještě jednu kapitolu... nebo ještě další. Těžko se od toho dobrodružství odchází.

7 09.07.2019

Škoda zakončení, jako by byla čtvrtá kniha nedopsaná nebo neupravená, snad ji chtěl Poláček vydat, dokud to jde. První část se vrací do města, kde válka už nikoho nezajímá, všichni mají hlad a peníze ztratily cenu, protože za ně není co koupit. "Naši chrabří hrdinové", zpočátku vydržovaní a obdivovaní, jsou na obtíž, přitom teprve teď se vracejí odcizení rodinám a neschopní vrátit se k předválečnému životu.
Druhá část popisuje pár dní na italské frontě v době naprostého nedostatku všeho od jídla po uniformy. Proti sevřenému třetímu dílu hodně roztříštěný, místy schematický až moralistický děj, jakoby jen záminka k drtivému finále. Stále výmluvný obraz konce války, ale bohužel už to není tak dobrá literatura.

K vydání z r. 1994 je připojený šedesátistránkový fragment 5. dílu, popisujícího období po válce, který Poláček dle korespondence dopsal, ale za války se ztratil. Je velmi dobře, že byl text nalezen a vydán, ale působí stejně neuceleně jako konec dílu čtvrtého. Velká škoda, že pentalogie nemohla být dokončena jak měla, byla by to neidealizující kronika Čechů skutečně na všech frontách.

7 30.06.2019

Válečný román z východní fronty v letech 1915—16, který se dá číst i samostatně. O okresním městě není zmínka, ale podobným způsobem se střídá několik postav v malém prostoru jedné místnosti a zákopů. Lidé ještě mají nějaké osobní zvláštnosti, ale uniforma a prostředí jim natolik rozostřily charakter, že jsou to spíš variace na stejné téma. Stejně jako v Okresním městě se i tady opakují stále stejné situace stále stejnými slovy, protože čas se zastavil, fronta se nehýbá. Jediné vzrušení vojákům působí snaha získat nedostatkové zboží. Když se pak občas něco stane na bojišti, je to překvapení pro postavy i pro čtenáře.
Text je tentokrát nečekaně naturalistický, v předchozích dílech se trapné věci opisovaly, tady jsou špína, bahno a hmyz popsané detailně a opakovaně. Ironie hodně ztrpkla a co by mohlo být směšné, rychle vystřídá násilí nebo neštěstí.
Nejlepší část cyklu a vynikající kniha v rámci žánru.

7 30.06.2019

Jednota místa a času, díky které byl první díl sevřený a hutný, se mění na mozaiku zážitků několika postav. Protože vojenský život v zázemí není tak dramatický, opakování téhož v drobných obměnách u tří bratrů se občas trochu táhne, navíc se nakonec pohled zaostří jen na jednoho a příběhy ostatních zůstanou nedopovězené. Pokračuje ironické nastavování zrcadla všem postavám, ještě důsledněji se každá naděje projeví pravým opakem a charaktery se obrací naruby. Natolik důsledně, že se dají snadno předvídat věci příští, což trochu oslabilo můj čtenářský zážitek a stejně jako v prvním díle mi to přijde přes míru - jeden, dva lidé, jistě, ale všichni jen stěží.
Ovšem pořád je to úžasný historický dokument schizofrenní situace, kdy už většina ví, že není možné vyhrát, ale prohra se ještě úplně neblíží, takže se dělá, jakoby nic. Doma se zapíjejí výhry Rusů, na cvičišti titíž lidé oslavují výhry našich chrabrých kamarádů ve zbrani, obojí stejně zaujatě nebo nezaujatě, jak to má kdo v povaze. V nic se nevěří, leda že bude k večeři kus masa, ale není to otupělost ze zoufalství, spíš naučený nezájem o „ty nahoře“.

Pro dnešního čtenáře může být problém značné množství německého textu (jakkoliv jsou to jen vojenské povely a nadávky, takže velká újma na porozumění celku nevznikne). Vydání z r. 1955 (Naše vojsko) a z něj vycházející elektronická verze pražské knihovny mají vysvětlivky, do kterých stačí zběžně nakouknout, aby i neněmčinář rozuměl kontextu.

4 25.06.2019

Zevrubný rozbor napsal níže MessiáŠ, k tomu není co dodat, tak jen osobní dojmy.
Sbírka postav charakterizovaných pár gesty nebo vlastnostmi, které vypravěč pořád opakuje. Díky tomu jsem získala pocit, že ty lidi znám, dokážu odhadnout, jak se chovají, když je zrovna vypravěč nevidí, že jsou mi blízcí, i když nijak příjemní. Figurky jednotlivě velmi realistické, jen jsem měla trochu problém uvěřit, že se mezi nimi opravdu nenajde ani jeden charakterní člověk. I slušných lidí je nějaké procento, městečko, kde se mezi lakomci, hulváty, intrikány a od reality odtrženými snílky nenajde ani jedna rozumná hlava, mi nepřijde tak tuctové, jak je podáváno. Portrét maloměsta je to ale výmluvný a zábavný a kniha bez debat vynikající.

9 18.06.2019

Vzpomínky místy laskavé, místy ironické, na městečko celkem ničím zvláštní, nebýt toho, že část jeho obyvatel v krátké době zmizela ze světa a s nimi i svérázné kouzlo jejich zvyků a života. Tauber má dar popisu, v krátké epizodce vystihne polokomické příslušníky místní spodiny i vážné nebo tragické postavy svého dětství a mládí, stejně přirozeně kousavě karikuje některé postavičky jako vzdává hold jiným, už snad zapomenutým hrdinům. Vyprávění vůbec ne patetické, nanejvýš mírně sentimentální, živé a půvabné. Krásně se to čte.

2 11.06.2019

Důkladný rozbor hlavních směrů vnímání morálky a smyslu politiky v západních demokraciích, utilitarismu, liberalismu, egalitarismu a komunitarismu. Sandel klade důraz na praktické aplikace a především na argumenty, které je podporují nebo z nich vyplývají. Díky tomu, že jde o sepsané přednášky, založené na reálných, často kontroverzních případech, vybízí kniha čtenáře k reakci, k tvoření vlastních argumentů a přehodnocování postojů, učí umění diskuse.
Autor dbá na logiku a vyváženost, nicméně dosažení zcela odosobněného, neutrálního postoje považuje za z principu nemožné a netají se vlastním názorem na ideální způsob rozvíjení občanské společnosti. Jiným názorům ale nechává dost prostoru, aby se ani čtenář, který ve všem nesouhlasí, necítil utlačovaný. Podnětná a výborně napsaná kniha.

2 05.06.2019

Čistá krása a potěšení. Názorný příklad Eisnerova tvrzení, že i odborný text má být pointovaný, živý, čtivý. Opakovala bych komentáře níže, tak jen jedno doporučení: Čtěte Eisnera.

9 31.05.2019

Skoro blogový styl - spousta postřehů, zamyšlení nad zahlédnutými drobnostmi i obecné úvahy o feminismu, sociologii, současné vědě a lecčem dalším, které drží pohromadě příběh v pozadí a sympatická hrdinka. Ironická, sarkastická, vzdělaná, zábavná, takový ten člověk, se kterým by málokdo chtěl měnit, ale všichni se těší na každé jeho vyprávění. Dalo by se říct, že je to ženský román - výrazně z ženských pozic psaný, ženským situacím a intimitě se nevyhýbající - ale žádná romantika, chytrá kniha zajímavá rozhodně i pro muže.
Problém nastává na posledních 60 stranách, které mají být dějově zásadní, bohužel. Od začátku budované a čím dál tím šroubovanější tajemství se vyřeší rychle pomocí deus ex machina, všechny dějové linky se honem honem propojí dosti laciným způsobem, závěr mi nejdřív přišel úplně absurdní, ale vstřebala jsem úžas a uznávám, že v rámci knihy svým způsobem dává smysl.
Většina knihy je zajímavá, originální a velmi zábavná. Závěr kazí vyznění, ale byla by škoda kvůli němu nečíst ani to, co mu předchází.

Student absolvuje se samými výbornými, a aniž kdy absolvoval nějakou praxi, dostane na starost vlastní rozsáhlý obvod. Nemá k dispozici elektrický proud ani teplou vodu, zato operační sál vybavený nejlepšími nástroji, z nichž ovšem polovinu v životě neviděl. Pacienti na jednu stranu víc věří pověrám než vědě, na druhou stranu očekávají zázraky. Doktor si po nocích prohlíží obrázky nejčastějších komplikací a doufá, že si na ně vzpomene, až bude třeba.
Drtivě realistický popis bídy, beznaděje a šťastných náhod. Velice upřímné a sebekritické vzpomínky na věci, za které by se většina lidí styděla a tajila je, na vlastní neznalost, namyšlenost, a pokud je povídka o závislosti na morfiu založená na osobních zkušenostech, je to dvojnásob obdivuhodné. Povídky mají spád a jsou výborně vypointované, takže se i přes těžký obsah výborně čtou. Znova si říkám, že co Bulgakov napsal, napsal dokonale.

10 15.05.2019

Kniha o dospívání pro mladší náctileté, ale i dospělák si přijde na své, protože je především o obavách, touhách a práci s nimi. Připomíná mi temnější knihy Astrid Lindgren - hned na začátku umře maminka, což se nehalí do jinotajů ani neuhlazuje, spíš naopak; hrdina má řádku nepěkných vlastností a nálad (pochopitelných) a potká ho hodně nepěkných věcí, díky nimž dospěje. Krví se nešetří, nic se nelakuje narůžovo - oni totiž nešťastní a naštvaní náctiletí moc růžové myšlenky nemají a posezením na sluníčku se jich nezbaví.
Parafráze pohádek jsou vtipné, chytré, a pokud násilné, tak z logických příčin. K tomu Connolly přidal svéráznou příručku tolerance k znevýhodněným skupinám, což bývá ošemetné téma, ale naštěstí se spokojil s nadhozením myšlenky, nepoučoval a z textu to nijak nevyčnívá.

2 13.05.2019

(SPOILER) Těžké téma, ve kterém se dá najít hodně paralel a odkazů. Při nejasnosti, mnohoznačnosti vyprávění (zřejmě typicky ishigurovské) těžko říct, na co všechno autor narážel. Nedohledné konce technického vývoje a etické problémy s ním spojené, reminiscence britského postoje vůči koloniím nebo současným přistěhovalcům, příslovečný britský odstup a vědomí povinnosti, to všechno tam může být. Četlo se mi příjemně plynule a snadno, ale spokojená nejsem. Na to, že je román v základu dystopický, má hodně much.

Dál budou SPOILERY (nicméně v anotaci Arga jsou větší).
Dystopie potřebují kontrolní systém. Tvářit se, že systém poddané nehlídá a oprávněně spoléhá na jejich pocit odpovědnosti, aniž má donucovací aparát nebo tvrdou indoktrinační výchovu, jde proti logice lidského jednání.
Obecně mi přijdou postavy psychologicky nevěrohodné. Studenti, kteří znají jen realitě vzdálené prostředí, odcházejí jako sociálně zdatné osobnosti s normálním povědomím o fungování rodiny a světa venku. Děti z dětských domovů by mohly vyprávět. Nejsou si jisté vlastním statusem a nevědí, kam se s otázkami obrátit, přitom s nimi stát zjevně koresponduje. Postavy načrtnuté a s výjimkou Ruth s nejistými vlastnostmi, ale vzdělané a inteligentní, se nesnaží vyhnout očekávanému ani nepáchají sebevraždy a netrpí depresí ani vztekem. Absence emocí je přitom postihla až v dospělosti, dětství je popisováno dost pestře. Taková míra neurčitosti a apatie potřebuje důvod, který jsem se nedozvěděla. Nevylučuju, že to má být třeba nástin budoucího globálního vývoje, kde je totální kontrola tak samozřejmá, že nestojí za řeč. Možná. Ale spokojená nejsem.

11 09.05.2019