Hun komentáře u knih
Výsměch dost krutý
si tu ztropila Paní
z mudrců, věštců, hadačů, kouzelníků
ze všech, kdo v Paříži, Salamance a Jeně
přecpávají se zdechlinami filosofií
říhajíce pýchou
a zatím jejich slova se potloukají
co nejdále od pravdy.
...
Slunce se směje, slunce se směje
slyšíc, že Bohu přičítají
tumory, války a hladomory
jako by slunci vyčítali
tmu.
Takhle má vypadat inteligentní dětská knížka s tou správnou atmosférou...
Jako profesionální korektor vřele doporučuji. Hlavně přehlednost a stručnost jsou zlaté. Možná jediná příručka, která jasně vysvětluje použití čárky u infinitivních konstrukcí.
Kniha zcela v duchu rozsáhlejšího Eisnerova díla „Čeština poklepem a poslechem“. Řada výtečných postřehů, sahajících od zajímavostí (třeba původ slov a úsloví) až po praktická upozornění (třeba skutečný význam slov bryskní a pitoreskní). Skvělá práce.
Žádný německý odstřelovač König nikdy nežil (jak píše Belbo), nicméně pokud vím, tím esem, které Zajcev zabil, byl Heinz Thorwald, velitel odstřelovačské školy v Zossenu.
Mně zase přijde právě ta závěrečná esej fascinující. Představuje Tolkiena jako více než spisovatele: Jako filologa a profesora staroanglické literatury. Nicméně uznávám, že mé nadšení je asi dáno do značné míry tím, že se sám zajímám o historickou mluvnici. Běžnému čtenáři to tolik neříká...
Nejvíc mě uchvátily povídky z Irska. Mají nádhernou, deštivou, severskou atmosféru.
Asi nejvíc se mi líbily poetické pasáže, v nichž se autor vyznává ze vztahu k ruské krajině.
Brilantní Čapkovo dílo, které vás nadchne svou hloubkou a tradičně i jazykovým mistrovstvím. Jasnovidcova část patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo (nejen) v češtině napsáno.
Pěkný a ucelený přehled. Vytkl bych zbytečně časté používání odborných termínů, komplikovaný sloh a také to, že autor občas uvádí domněnky a hypotézy jako prokázaná fakta.
Tak jak se mi Joskův překlad Othella až tolik nelíbil, tady odvedl brilantní práci. Hravě si poradil s každou jazykovou hříčkou, každým náznakem i rýmem.
Pokud jde o obsah, ze všech Shakespearových komedií, které jsem četl, je tato nejlepší. Asi proto, že to není jen veselá taškařice, ale hraje místy i na vážnou strunu.
Kniha pokrývá řadu zajímavých oblastí a je vesměs napsaná jazykem, který je dobře srozumitelný i pro laickou veřejnost.
Hodně mě ale zarazila jedna věc: Zrovna v příspěvcích hl. autora, RNDr. Jana Králíka, CSc., se objevují dost zásadní faktické chyby. Prakticky v každém jsem našel aspoň jednu, namátkou:
– tvrdí, že skloňování a ohýbání je totéž (není, první je podmnožina druhého)
– tvrdí, že angličtina vůbec nemá flexi (a co třeba flexe sloves či zájmen?)
– ve výčtu všech evr. větví indoevr. jazyků, který má být zjevně úplný, zcela vynechal významnou větev keltskou
– slovo „raný“ se prý může psát jen s jedním N (a co třeba „ranný šok“, pane doktore?)
Přitom to vše jsou pro češtináře docela triviální znalosti, které by měl takový odborník automaticky znát. Skoro mi připadá, že za sebe ty kapitolky nechal psát studenty...
Kniha slibuje slovanské mýty a báje, ale žádné tam nejsou. Jde jen o výčet některých starých slovanských obyčejů a bohů. Autor navíc při jejich popisu míchá pohanskou a raně křesťanskou éru. Nehledě na to, že se často pouští i do vod etymologie, kde jsou jeho teorie mírně řečeno „odvážné“.
V knize je spousta praktických tipů a líbí se mi, že autor je u každého tématu k věci a neutápí sdělení ve spoustě slovní vaty.
Poslední díl Letopisů je bohužel nejslabší. Lewis zde totiž své křesťanské alegorii podřídil úplně všechno, včetně děje, který jde úplně stranou. Alegorie má být jemná, v náznacích, aby ji čtenář sám objevoval. Má být nenápadným doplňkem příběhu. To se ve všech letopisech Lewisovi celkem dařilo.
Tady už je to ale vyloženě nucené, až násilně lámané. Je to jako anglikánský katechismus pro pokročilé. Úplně se z toho ztratila vypravěčská lehkost, která zdobí třeba Čarodějova synovce nebo Plavbu Jitřního poutníka.
Pořád to ale má myšlenku a ve své době to přinášelo do literatury něco zcela nového, takže pod tři hvězdy jít nelze.
Kniha už je starší, takže čísla a údaje nejsou všude aktuální, ale hlavní poselství zůstává nezměněné i hluboko v 21. století: K přežití lidstva je nutné udělat radikální změny – primárně v našich základních životních hodnotách a cílech. Příčinou ekologické krize je krize morální a duchovní.
Fantasy podle mého gusta. Lewis nepotřebuje brutální popisy bitev, čarodějnické souboje a podobné akční prvky, kterými je zaplevelená současná fantasy literatura. Vytváří snovou atmosféru, která jitří představivost a dává jeho světu svébytnost. Zvlášť závěrečné dvě kapitoly jsou mistrnou ukázkou tohoto umění. Skoro stejně jako u Tolkiena zde místy forma převažuje nad obsahem. Nádhera!
Výtečně promyšlené: V průběhu celé knihy nám Holdstock staví před oči výjevy, které zdánlivě nemají žádný smysl ani vzájemnou souvislost, aby na posledních desítkách stran vše zapadlo dohromady. Celý příběh pak vyvstane před čtenářem v celé své kompaktnosti. Oproti Lavondyss autor ubral na překombinovanosti, což je dobře.
Slabší kniha Burnettové. Opravdu velké množství nelogičností a nesmyslných motivací postav. I na dětskou knihu, kde se jinak leccos snese, je to prostě moc.
Kdo má rád lingvistiku, historii a mytologii, musí být nadšený. A o mně to rozhodně platí. A ten závěr? Tak na ten si opravdu vyplatilo počkat.