hrdlickova_61 komentáře u knih

Myslím, že tahle nenápadná knížečka by mohla být zajímavá pro kohokoliv jako svědectví své doby. Velmi působivě totiž přibližuje atmosféru Prahy šedesátých let minulého století, jak ji zažil autor a jeho přátelé (včetně Václava Hraběte, který je jednou z hlavních postav příběhu). Přibližuje ale i léta jiná, protože akrobacii racků nad Vltavou nebo pohled na rozsvícené tramvaje, to zažili všichni, kdo v Praze za posledních pár desetiletí bydleli nebo studovali – a některé naše pocity se můžou někdy až neuvěřitelně shodovat

Mně osobně je knížka milá kromě toho (a hlavně) tím, jak se Petr Skarlant uměl vyjadřovat – několika slovy zachytit kouzlo okamžiku nebo rozpoložení mysli. Například:
„... Jsme bláznivě mladí, máme všechnu svobodu, jaké už nikdy později nedosáhneme; jsme si vlastní budoucností, dospěli jsme, rozhodujeme konečně sami o sobě, pronikli jsme do věku slasti. Začíná jaro. Na stráni Seminářské zahrady se nalévají přes noc pupence, na svých špičkách se plaše zelenají, lepí...“
str. 14

Nebo:
„... Ve vlahém vzduchu je cítit přítomnost Vltavy, zavoní hlína z jarního nábřeží, kam včera napršelo. Ohlašují se vrabci, cinkne železo, čisté ranní zvuky... Jaro vrací životu napětí. Každá vteřina naléhá...“
str. 19-20

2 13.03.2024

Knížku jsem si půjčila proto, že mám velmi ráda od téhož autora jeho „Věk slasti“. Chtěla jsem se tedy už celá léta seznámit i s jeho poezií. Teď jsem si na to tedy udělala konečně čas. Hvězdičkové hodnocení nepřikládám, protože s většinou z básní jsem se tak nějak minula, nejsem pro ně ta pravá čtenářka. Ale zajímavé to pro mě bylo i tak a ukázku jsem nakonec vybrala pro vás ostatní také:

Pohřeb

Rybník užírá z cesty část.
Z trub hnali valčík kučeravý,
přijel jsem do vsi k pohřbu včas.
Pozdvihly modro zvoncem krávy.

V komíně statku kouřil čáp.
Dřív u mlýnských kol byl proud dravý.
Z trub hnali valčík kučeravý.
Rybník užírá z cesty část.

Podzemní dříč ji neuzdravil.
Studenou mě hostil pramen; mrtvé však
ústa už zvlhla od ponravy.
Pějí žáby nad sítí z travin,
rybník užírá z cesty část.
str. 35

V dokumentu Heleny Třeštíkové „Vyloučeni z literatury“ Zuzana Renčová vyprávěla mimo jiné o tom, jak si nechtěla v dětství vychutnat žádnou radost, protože si vždycky hned vzpomněla na uvězněného tatínka. To už jí zůstalo a poznamenalo to i její dospělý život. Jistě to takhle prožívalo i mnoho jiných lidí a i my ostatní si to umíme tak nějak představit. Úplně představit si to ale určitě nelze a o to větší účast takové pomyšlení probouzí. V knížce „Přítel Stesk“ se o tom píše také: „ Jak mohu být takhle veselá, když je tatínek za mřížemi? Den za dnem strádá bez úlevy – a já se tady veselím. Tak je to se mnou, Andělko“
Páter Josef si uvědomoval, že „ se svými sny a skrývanými úzkostmi by se i v lepších časech lišila od ostatních, i tehdy by asi unikala do jiných světů. Ale teď vším, co žije, se kamsi ztrácí. Potřebovala by víc porozumění“ Je dobře, že si my čtenáři můžeme o tom všem přečíst a k tomu porozumění ještě teď po letech aspoň trochu přispět. A také obdivovat, že si autorka nenechala vzít naději a že se dokázala s námi o své myšlenky a city podělit. I o básně, z nichž některé napsala už ve velmi mladém věku – například tyto:

Tichost zakletá v jehličí
se rozvanula
až nad vrcholky sosen
a uléhala do kořenů stromů
i do kapradí.
Stíny tkaly pomyslný závoj královnin
na měkký koberec mechu,
po němž jen Stesk přecházel
krásný poutník Stesk

2 08.03.2024

Jaromír Tomeček se věnoval jak přírodě, tak dětem – partě venkovských kluků, s nimiž kamarádila i jedna podnikavá školačka, a ti všichni vyráželi pravidelně ven, aby pozorovali, co se kde děje: „Ačkoliv to bylo pár kilometrů od velkoměsta, přicházeli jsme do styku i s divočáky a nacházeli zákoutí tak odlehlá, že jsme cestou nikdy nepotkali živáčka. Kluci si o nich vedli záznamy, jež by překvapily i kovaného přírodovědce. Zajímali se o každé hnutí v terénu a já byl rád, že ke mně přilnuli a že všichni patřili k nejlepším žákům, protože vzhledem k naší známosti se styděli přinést ze školy špatnou známku“

Co se všem zvlášť líbilo, to byli malí zajíčci a jejich zkušená, neohrožená maminka. Vždycky si dovedla poradit. Díky těmto zážitkům a pozoruhodným fotografiím Jaroslava Holečka staršího i mladšího vznikla milá knížka, kde se o tom všem můžeme dočíst a potěšit se i detailními černobílými a barevnými záběry.

Vyprávění je převážně veselé, ale někdy i smutné. Snaha přizpůsobit hospodaření těžké technice i za cenu křivdy vůči divokým tvorům byla dětem nepochopitelná. A dospělým také, i když se snažili o tom mluvit smířlivě a soustředit se aspoň na malý ostrůvek života, který na rozdíl od sadu a dalších „překážek“ zkáze unikl. Jak by ne, když se nacházel u stožáru elektrovodu, nedotknutelného lidského vynálezu. Tam se zaječka uchýlila a děti pomocí dalekohledu s účastí a radostí pozorovaly, jak se jí vede.

Zajíců bylo tehdy v krajině víc než dnes, ale už také začali ubývat. Probudit zájem o ně i o jiná zvířata a rostliny, to byl hlavní cíl autorů a knížka může sloužit ještě dnes, pokud ovšem i ona měla štěstí a někde v domácí nebo i veřejné knihovně přežila a nebyla vyhodnocena jako zastaralá a pro dnešní generaci nepotřebná.

1 06.03.2024

Ondřej a Hanka si píšou deník tak, že se střídají a oba dávají k lepšímu to, co je zrovna k tématu napadne. Připomíná to živý rozhovor a zaznívá v něm to, co by tak asi mohlo dva školáky zaujmout, na co by si sami přišli, co by si zjistili od dospělých. Sympatické je, že se hodně hledí na ochranu přírody, a ne jen na zajímavosti nebo na to, jak si pobyt venku užívat. Martinu Drijverovou znají čtenáři už po celá léta jako zkušenou a zodpovědnou autorku a mohou jí důvěřovat, že si všechno napřed co nejlépe nastudovala a ověřila. Vychovala dceru a syna a zabývala se spolu s nimi jak divokými tvory, tak i těmi, které je možné pro radost a poučení chovat doma. Je pravděpodobné, že podobný deník si doma vedli a že ten knižní vychází právě z něj.

Podtitul „prostorové pohádky“ zaujme každého, kdo má rád podobné knížky zavedených autorů, například Vojtěcha Kubašty. Pohyb zvířátek se řídí otevíráním a zavíráním knížky, obrázky ožívají před očima, a protože jsou (z mého pohledu) vkusné a nápadité, je radost si zalistovat a hledat spolu s kolouškem jeho rodiče v různých ročních dobách v lese, na pasece, u vody, v noci za tmy.

Opravdové jelení mládě by sice nezůstávalo tak dlouho malé a skvrnité, ježek by hledal místo jablíček raději slimáky, atd. atd., ale to tady roli nehraje a nevadí to. Však tenhle les není jen tak obyčejný, je pohádkový : o)

2 05.01.2024

Knížka je prvotinou mladého autora, což samo o sobě budí zvědavost a sympatie. Tím spíš, že se v předmluvě hovoří o silné moci lidských slov a činů, o tom, jak kritickou ránu dokážou zasadit a naopak, jak hluboké rány mohou vyléčit. Jsme pozváni do světa, kde nás negativní pocity vedou k touze po něčem lepším – po lásce, empatii, spravedlnosti A k vědomí, že je třeba si všeho dobrého vážit a chránit to. Taková slova by mohla vyznít jako něco odposlouchaného, co se nabízí a je to jen tak bezmyšlenkovitě využito, ale když se začtete, vnímáte autorovu poctivost a dobrou vůli a věříte mu. Zároveň máte jeho důvěru, že svým zájmem a účastí rozšíříte okruh spřízněných duší.

Když už nemáš kam jít,
nastal čas se zastavit,
rozhlédnout se kolem sebe,
vdechnout kus modrého nebe
a jen být

(str. 51)


Tolik krajin jste zničili.
Tolik lidí jste zlomili.
A chcete, abych se klaněl?
Před čím jako?

Že máte zlato?
(str. 55)

Bezhlavé násilí není zábleskem síly
Špatně jste život pochopili.

Je jen zábleskem zvrácené mysli,
shnilého srdce, prokleté víry,
umírající na dně rumu
Je to zkrat rozumu.

Kde je bezhlavé násilí,
tam často ani žádný není.
(str. 57)

Přitáhli jsme za vlasy
důležitost lidské rasy.
A přece jsme asi
předmětem spásy.
(str. 98)

Věčné zamoření k zániku se řítící,
nebo lék na pohromu?
Hymna ze smutných tónů,
nebo dunivé tóny čistotou zářící?
Je to jen na nás
Jenom na nás
(str. 99)

Pod názvem "Dvanáct visutých zahrad" se skrývají verše inspirované jednotlivými měsíci v roce a pak ještě v druhé části sbírky několika dny strávenými na dovolené u moře. Krásy a zážitky, které přinášejí, pozdvihují autorčinu mysl výš a ještě výš - proto ten vzletný název. A to platí i na těžké chvíle, nejen na ty okouzlující. I bolest se dá takhle přetavit, zvlášť když je prožita spolu s vroucně milovaným a milujícím partnerem. Překvapilo mě, že tahle útlá knížečka nemá na DK zatím žádný komentář a že zřejmě není moc známá. Pro mě je to jedna z mých nejoblíbenějších sbírek přírodní a milostné lyriky a při jejím čtení si vždycky říkám, jakou radost z ní musel určitě mít mimo jiné i autorčin otec, básník Václav Renč.

Vybrala jsem pro vás úryvky týkající se zimních měsíců a doufám, že ve vás vzbudí zvědavost na jejich plné znění a také na další měsíce v roce. Ty zelené, rozkvetlé, vonící, jarní, letní a podzimní : o)

Listopad,
měsíc posledního zčernalého listu na holé větvi hrušně,
umělých květin, chrastivých věnců,
svíček blikajících sychravou nocí,
měsíc spících za cihlovou zdí,
těch, o kterých se srdcem zamlklým sníme
v hlubokých podzimních hodinách.
Sníh s deštěm bičuje kmeny stromů, které už nic necítí,
a stéká do prokřehlých houštin, kde se krčí lesní zvířata...

... Prosinec,
měsíc prostinkých písní
a dlouhých nocí nad spícím krajem, který oddychuje
pod ledem žábrami ryb, pod sněhem zeleným osením.
Prosinec, měsíc opuštěných stohů, u nichž se shromažďují
pernatí bažanti se svými družkami.
Hvězdičky jejich stop se zrcadlí i na nebi,
ale ta největší teprve zahoří...

Leden,
měsíc hladových ptáčků a skleněných žabek v tůni,
měsíc mrznoucích prstů lesních jezinek,
scvrklých šípků ve vymrzlém trní
a tramvají s okny, kterými je místo do ulice
vidět do bílých džunglí plných hvězd a zkamenělých vodotrysků.
Leden, měsíc jako pro Bachovu hudbu,
tak tichou, až se klenba otvírá...

... Únor,
měsíc koloušků ještě nenarozených , čekajících
v nehybném šeru za útlými boky srn na sluneční povel "růst!",
měsíc sněženek ve stáncích a prvních fialek,
měsíc jívový a slibující, měsíc mlhy a potoků:
hlas už se jim rozechvívá - ale ještě ne, ještě chvíli...

1 12.12.2023

Knížka má často používaný námět - putujeme spolu se ztraceným mládětem a seznamujeme se tak s jinými druhy ptáků a s jejich hnízdy. Obrázky moc neodpovídají skutečnosti (navíc to vypadá skoro tak, jako že sokol je vlastně ostříž a břehule je vlaštovka), ale to tak moc nevadí, protože text je určený pro hodně malé děti a na nějakém tom detailu tak dalece nezáleží. Hlavně jde o posílení hezkého vztahu k přírodě. Jestli knížku někde v knihobudce najdete, můžete se s dětmi těšit na dobrodružství korunované šťastným shledáním s milou maminkou : o)

Tyto tři příběhy z války vyprávěl Peter Jilemnický v srpnu 1945 dětem na setkání v Bratislavě. Knižní podobu dostaly při příležitosti autorových nedožitých 80. narozenin. Myslím si ale, že o osmiletém Janíkovi z Čierneho Baloga jsme měli už v 70. letech ukázku v čítance. O tom, jak varoval partyzány, když do sousední osady přišli Němci.

Když jsem teď po letech našla knížku v knihobudce, přečetla jsem si o Janíkovi znovu. A také o Ferkovi, zachráněném z koncentráku: Videl som minule Ferka u nich doma. Je šťastný, vrtí sa ani gombička, učí sa hovoriť Nejvíc mě zaujala prostřední rozprávka, protože je o učiteli vězněném za protifašistickou činnost. Stejný osud měl i sám autor, a tak se dá odhadnout, že je to nejspíš jeho vlastní vzpomínka.

Knížka je hezky ilustrovaná a je i technicky vtipně vyřešená. Vykukování z okýnek a schovávání, to přesně mají děti rády, přitom papír je dostatečně zpevněný a připravený na přiměřeně nešikovné zacházení.

Klasická pohádka je podána klasicky, i když je hodně zjednodušená. Jen závěr je trochu jiný, ale také víceméně v duchu původní předlohy. A zvlášť pěknou vlastností knížky je to, že autorka nezapomněla na milé detaily, například na obrázek vnučky Karkulky nad babiččinou postelí : o)

2 08.08.2023

Čím bláznivější nesmysly, tím chytlavější limerik - to je známá věc a Pavel Amcha se toho drží. Když na to přijde, popisuje ve své sbírce ale i nejrůznější hluboké životní zkušenosti : o)

Nepovedený experiment
Strýc má v úlu vosy, / neví, zda med nosí, / hlavu tam vstrčil až v létě. / Když se potom vrátil k tetě, / zeptala se: Kdo jsi?

Diferencované vzpomínky na reálný socialismus
Podle tety Božky / nebývaly vložky. / Ale zase podle strýce / ve sběrnách platili více / za králičí kožky.

Lépe nevidět, neslyšet
Bráníš-li se zloději, / tak jsi mukl v naději. / Ublížit lupiči v Česku / se tu řadí do poklesků. / Proto se sem sjíždějí.

A ještě jsou připojeny vzkazy na obálce. Tenhle je od Jiřího Žáčka: Pavel Amcha, kolega, / zfanfrněl se do lega. / Limerik je slovní lego, / vylepšuje naše ego, / to je alfa omega.

Knížka vyšla jakožto čtení pro děti, ale zrovna tak se hodí pro dospělé. Ti mají limeriky možná ještě radši. A tyhle jsou jeden nápaditější než druhý. Třeba:

Jeden pán z městečka Mělníka / si na všechno najímal dělníka. / Běžte za mne na oběd. / Knedlíků si dávám pět / a kávu vždy popíjím bez mlíka!

Jeden pán z vesničky Třemešné / měl kadeře fešné, leč falešné. / Když sluníčko vyjít mělo, / říkal: Sviť si na mé tělo, / jen laskavě, prosím tě, na pleš né!

Jeden kluk z vesničky Bořetín / se navracel domů už potřetí. / Ještě mobil. Čapku. Boty. / Co ten zažil za trampoty, / a to šel přitom jen se smetím 15

Jeden pán z vesničky Veveří / tak dlouho snídá, až večeří. / Každý, kdo kdy zvoní u něj, / cítí, jak se line vůně / z kuchyně vždycky až ke dveřím.

A jeden pán z vesnice Řitka / byl tenký jak vlásek, jak nitka. / Malé děti se ho bály, / přestože ho vídávaly / jen velice, velice zřídka.

Jeden pán od Horní Plané / říkal, že vše už je dané. / Čas je prý jako list, / jen ho tak umět číst, / a pochopíš vše, co se stane.

A jedna slečinka z Vidova / bývala velice lidová. / Užívala různá slova, / která nelze opakovat. / Ach, kdo ji tak strašlivě vychoval?

Jeden pán z městečka Zlína / prý deset dní nevyšel z kina. / Dostal ho ven až můj známý, / když mu slíbil autogramy / obou dvou medvědů od Kolína.

2 17.07.2023

Knížka Robina Krále obsahuje jak limeriky s klasickým opakováním slov z prvního řádku, tak i takové, kde je pouze dodržené pravidlo rýmů aa bb a. Některé jsou myslím opravdu pozoruhodné. A za prohlédnutí stojí i obrázky Jiřího Slívy.

Chuligán z městečka Brémy / je velice sprostý ač němý / Na všechny ječí / znakovou řečí / ten chuligán z městečka Brémy

A jedna šlechtična z Konopiště / toužila přinutit sviště pištět / Ty pódifnej svišť / ty póď sem a pišť! / říkala šlechtična z Konopiště

A jeden pán odněkud z Bosporu / se jednoruč vytáhne do vzporu / Křižmo zvedne závaží / a soupažně rozpaží / (Ač je to vzájemně v rozporu)

Jeden pán odněkud od Mýta / popřel, že koně maj kopyta / I když byl tento pán / od koní pokopán / kopyta připustit odmítá

Jeden pán z městečka Phoenixu / se domníval, že žije v komiksu / Kdykoli se chystal k činu / počíhal si na bublinu / kterou mu poslali z matrixu

Jeden pán z oblasti Pankráce / všechno co koupil, tak poztrácel / Z této hmotné perspektivy / se mu asi nelze divit / že přestal docházet do práce

Ech, když jsou tak rozdány karty / řekl pán z městečka Sparty / dojedu si pro tu svoji / třeba do tý blbý Tróji / a zase ji políbím na rty

A jeden pán z dánského hradu / vždy za vším čul prohnilou zradu / Posedlý běsem / pak za závěsem / propíchl státního radu

2 17.07.2023

Knížku jsem četla pod názvem Nové kvítí. Vyšla v roce 1938. Jde o tytéž epigramy (z časopisu Musea království českého z roku 1850), jen je jich o něco méně.

F. L. Čelakovský vyjádřil v některých případech vlastnosti té které rostlinky, v jiných jej květiny inspirovaly k nejrůznějším úvahám - ponejvíce vlasteneckým. Například:

Jaterník
První zvěstovatel jara usmívá se jaterník:
medle čemuž se šibal kožíškem oděl?

Lví tlama (jinak hledík)
Srdce lvího není, i pazour i hříva zanikly;
lví tlama pustozubá jen po Čechách se daří.

Novověká Flora
Nač nám květnice, nač staroklassické ty voňavky,
nard, hyacint, narcir, růže, fioly a thym?
Zhyňte! volá břichopasý duch času: řípa reální,
dýně, okurky, tabák zajměte místo jejich!

Vavřín a lípa
Vzhůru nyní vznáším od louky a záhonu pohled:
aj, se kterého přeješ si stromu, srdce, haluz?
Prahnu po Dafně jenom řecké a po lípě slovanské;
všecko mi ostatní jak dřevo tak dřevo jest!

Bohumil Říha uměl psát tak, aby to bylo napínavé, milé, veselé... Že něco z jeho knížek je už dneska jinak, to se může někomu zdát jako překážka pro současnou generaci, ale za sebe mám na to jiný názor. Když jsem jeho knížky kdysi četla, žila jsem už tenkrát v jiném prostředí (v paneláku), neměla jsem vyzkoušeno skoro nic z toho, co prožívaly děti z venkovských nebo i městských part, natož abych se mohla jít podívat do hangáru na letadlo. Ale nijak mi to nevadilo, ten rozdíl, naopak to čtení pro mě bylo o to zajímavější. Letadélko Káně jsem si užila ve starším vydání s obrázky R. Švába a pak ještě znova s ilustracemi H. Zmatlíkové, v dospělosti znova s dětmi, pak jsem objevila na internetu film a také jsem si ho s chutí pustila. Překvapil mě, protože jsem o něm dřív nevěděla.

Těší mě, když se můžu ke knížkám svého dětství takto vracet, sledovat jejich osudy a tady na DK vidět, jak se líbily i dalším čtenářům a co si o nich myslí. Autoři si zaslouží náš vděk a úctu za to, co pro nás vytvořili. Je škoda, že se staré knížky tak neuváženě z knihoven vyřazují a zvláště s těmi dětskými se pak už víceméně nepočítá, aby byly ještě někde snadno dostupné k vidění nebo i k půjčení. Přála bych si, aby se to změnilo k lepšímu.

Sama to vlastně ani nepotřebuju, protože mám pro sebe dostatek knížek doma, ale jde mi o vztah k literatuře obecně. I ty tituly, které nejsou z nejpovedenějších nebo jsou už úplně zapomenuté, nám něco daly, třeba jen na krátký čas, a tak by se podle mě měly schovávat tak podobně, jako to děláme s různými památečními předměty v muzeích. Tak, abychom je tam mohli vídat společně, místo aby je jednotlivci měli jen tak pro sebe a své známé.

Knížku jsem si přečetla asi tak ve druhé třídě ve školní družině. Přilákalo mě jméno Bohumila Říhy, kterého jsem už znala, líbily se mi obrázky Vojtěcha Cinybulka i čertíkovo jméno Ali. Děj jsem časem zapomněla, ale hezký dojem z četby zůstal.

Udělalo mi radost, když jsem čertíka jednoho dne objevila náhodně v antikvariátu. Hned jsem jeho příběh přelouskla znova a zaujalo mě hlavně to, že B. Říha použil později při psaní Honzíkovy cesty znovu motiv snu o drakovi. To jsem si dřív neuvědomovala.

1 15.06.2023

Citlivé téma úmrtí v rodině je asi nejlépe s dětmi probírat vlastními slovy. Ale pokud by si někdo přál vzít si na pomoc knížku, mohla by dobře posloužit myslím právě tahle. A to nejen díky textu, ale i pro hezké ilustrace Šarloty Filcíkové. Obojí je přizpůsobeno tomu že příběh vyprávějí samy děti a že se knížka hodí pro malé školáky jak k předčítání, tak k vlastnímu čtení.

Jsem zvyklá na jiné překlady, ale tyhle od Jana Vladislava jsem přečetla také s chutí. Třeba:

A jedna slečna z Jaroměře
si jednou sedla mezi dveře;
když ji ty dveře v třesku
rozplácly jako tresku,
poznamenala: Inu, dveře!

str. 18
..........

Byl jeden chlápek z Budapešti
a vedl si, jako když třeští,
a tak ho maličko
bacili paličkou,
až přestal třeštit v Budapešti.
str. 34
............
A jeden chlápek z Kosmonos
hájil svůj značně velký nos.
To všechno jsou jen řeči,
slon ho má ještě větší,
říkal svým známým z Kosmonos.
str. 51
...........

Byl jeden chlápek v Skalici
a zavřel ženu v krabici,
a když mu řekla: Pusť mě!
rozkřik se na ni: Just ne!
Teď budeš žít v té krabici!
str. 61
.............
A jeden chlápek v Raguse
si jednou vyplul na huse
a po desítce mil
s úsměvem prohodil:
A teď zas zpátky k Raguse.

str. 78

Limeriky jsou fajn. Hlavně (podle mě) v tom, že si jich pár přečtete, zasmějete se a hned navážete vlastními, které vás automaticky začnou napadat. Počítám, že takhle nějak se to přihodilo i panu Žáčkovi.

A vůbec mě to zrovna u něj nepřekvapuje. Ani to, že se tím hned rovnou zařadil mezi klasiky tohohle žánru : o)

Byl jeden dědeček poněkud nesmělý, vymýšlel nesmysly a měl rád veselí: Jen ať se děti pobaví, vždyť smích je dobrý pro zdraví; aspoň z nich vyrostou veselí dospělí.
str. 7

Byl jeden čilý stařík z Kentu, a ten rád řečnil v parlamentu: Páté kolo u vozu není nutné k provozu! A za to řečnění bral rentu.
str. 25

Byl jeden dědeček z Pobřeží slonoviny, každý den s babičkou zápasil o noviny. Když ji přepral, četl děda Svobodného lidojeda a přitom nadával: Jsou tam jen voloviny!
str. 29

Byl jeden veterán z Řepice, ten cvičil na dvorku slepice: Levá, pravá, kokodák do boje a na bodák! A pak jim sypal zob z čepice.
str. 35

Jeden čilý stařík z Ouval celý život hrdě couval. Tvrdil: Moje pozadí, to se všude prosadí! Nikdo mu to nerozmlouval.
str. 55